Takže, jsem klimatolog, a pokud tato místnost reprezentuje zemi, ve které žijeme, to znamená, že asi 60 % z vás, mi silně nedůvěřuje v otázkách příčin změny klimatu. Slibuji, že vám dnes řeknu pravdu, ale abych zažertoval o té demografii, začal jsem přednášku klamem.
So, I'm a climate scientist, and if this room is representative of the country we live in, that means about 60 percent of you, so maybe from about there over, don't strongly trust me for information on the causes of climate change. Now, I promise to tell the truth tonight, but just to humor that demographic, I've started this talk with a falsehood.
[Pařížská dohoda o klimatu je výsledkem uznání že změna klimatu je globálním problémem...]
[The Paris Climate Accord is a product of the recognition that climate change is a global problem ...]
Toto neprohlásil prezident Obama. To prohlásil prezident Reagan, a nebylo o klimatických změnách a Klimatické dohodě v Paříži. Bylo vlastně o Montrealském protokolu a úbytku stratosférického ozónu.
This statement was not made by President Obama. It was made by President Reagan, and it wasn't about climate change and the Paris Climate Accord. It was actually about the Montreal Protocol and stratospheric ozone depletion.
Jsem si jist, že mnozí z vás nejsou seznámeni s tímto ekologickým problémem, ale měli byste být, protože je to vzácný příběh úspěchu v péči o životní prostředí. A stojí za to se na něj podívat znovu, protože někdy potřebujeme zkoumat svět, kterému jsme se vyhnuli, abychom nalezli vodítko pro dnešní možnosti.
Now, I'm sure that many of you aren't familiar with this environmental problem, but you should be, because it's a rare environmental success story. And it's worth revisiting, because sometimes, we need to examine the world we've avoided in order to find guidance for the choices we make today.
Podívejme se tedy zpět do 70. let minulého století, kdy byla učiněna některá pochybná rozhodnutí: nejprve - úúú - účesy. (Smích) Za druhé objektivně přehnané množství vlasového spreje, a za třetí, CFS, chlorofluorovodíky, chemické látky používané jako pohon v aerosolových sprejích. A vidíte, ukazuje se, že tyto CFC byly problémem, protože ničily ozónovou vrstvu.
So let's go back to the 1970s, when some questionable choices were made: first of all -- hoo -- hairstyles. (Laughs) Second of all, objectively terrible quantities of hairspray, and third, CFCs, chlorofluorocarbons, man-made chemicals that were used as propellant in aerosol spray cans. And see, it turns out these CFCs were a problem because they were destroying the ozone layer.
Jsem si jist, že většina z vás o ozónové vrstvě slyšela ale proč na tom záleží? No, jednoduše, ozónová vrstva je opalovací krém země, a to je opravdu subtilní. Kdybyste mohli vzít všechen ozón, což je většina z 10-20 mil nad našimi hlavami, a stlačili ho k povrchu země, vytvořilo by to tenkou skořápku jen asi na dvě penny tlustou asi osminu palce (3,175 mm) A že ta tenká skořápka udělá ohromné množství práce, odfiltruje více než 90 % škodlivého UV záření vycházejícího ze slunce. A i když jsem si jistý, že se mnozí těšíte z opálení ze zbývajících 10 procent, způsobuje mnoho problémů: zákaly, poškození plodin, poškození imunního systému a taky rakovinu kůže. Není přehnané říct, že ohrožení ozónové vrstvy je ohrožením lidské bezpečnosti.
Now I'm sure most of you have heard of the ozone layer, but why does it matter? Well, quite simply, the ozone layer is earth's sunscreen, and it's really fragile. If you could take all of the ozone, which is mostly about 10 to 20 miles up above our heads, and compress it down to the surface of the earth, it would form a thin shell only about two pennies thick, about an eighth of an inch. And that thin shell does an amazing amount of work, though. It filters out more than 90 percent of the harmful UV radiation coming from the sun. And while I'm sure many of you enjoy that suntan that you get from the remaining 10 percent, it causes a lot of problems: cataracts, damage to crops, damage to immune systems and also skin cancer. It's not an exaggeration to say that a threat to the ozone layer is a threat to human safety.
A vlastně, ironicky, to byla lidská bezpečnost, která motivovala vývoj CFC především. Víte, v prvních dnech chlazení, používaly lednice toxické a hořlavé chemikálie jako propan a amoniak. Z dobrých důvodů v chladícím průmyslu chtěli bezpečnou alternativu a objevili ji v roce 1928, když vědec jménem Thomas Midgley syntetizoval první komerčně životaschopný CFC. A je známo, že Midgley vdechl CFC a sfoukl svíčku, aby na vědecké konferenci demonstroval, že jsou bezpečné a nehořlavé. A ve skutečnosti, jako vědec, vám mohu říct, že není možné s tímto druhem legrace uspěli dnes. Myslím, páni.
And actually, ironically, it was human safety that motivated the invention of CFCs in the first place. You see, in the early days of refrigeration, refrigerators used toxic and flammable chemicals like propane and ammonia. For good reason, the refrigeration industry wanted a safe alternative, and they found that in 1928, when a scientist named Thomas Midgley synthesized the first commercially viable CFCs. And in fact, Midgley famously inhaled CFCs and blew out a candle to demonstrate, at a scientific conference, that they were safe and nonflammable. And in fact, as a scientist, I can tell you there is no way you could get away with that kind of antic today. I mean, wow.
Ale opravdu, v té době, CFC byly opravdu pozoruhodným vynálezem. Umožnily to, co teď známe jako moderní chlazení a klimatizaci a další věci. Takže to vlastně bylo až o více než 40 let později, v 70. letech, kdy si vědci uvědomili, že se CFC rozpadá až vysoko v atmosféře a ničí ozónovou vrstvu. Toto zjištění opravdu vyvolalo mnoho veřejného zájmu. V důsledku to vedlo k zákazu použití CFC v aerosolových sprejích v USA a několika dalších zemích v roce 1978.
But really, at the time, CFCs were a really remarkable invention. They allowed what we now know as modern-day refrigeration and air-conditioning and other things. So it wasn't actually until over 40 years later, in the 1970s, when scientists realized that CFCs would break down high in the atmosphere and damage the ozone layer. And this finding really set off a lot of public concern. It led, ultimately, to the banning of CFC usage in aerosol spray cans in the US and a few other countries in 1978.
Ten příběh tam nekončí, protože CFC byly používány mnohem víc než jen ve sprejích. V roce 1985 vědci objevili Antarktickou ozónovou díru a to byl opravdu alarmující objev. Vědci to vůbec nepředpokládali. Před Antarktickou ozónovou dírou vědci předpokládali možná 5-10% úbytek ozónu v průběhu století. Ale za méně než 10 let objevili, že třetina ozónu prostě zmizela, na oblasti větší, než je rozloha USA. A přestože teď víme, že CFC jsou hlavní příčinou té ozónové díry, v té době věda nebyla tak daleko. Avšak, i přes tuto nejistotu, pomohla krize urychlit aktivitu národů.
Now, the story doesn't end there, because CFCs were used in much more than just spray cans. In 1985, scientists discovered the Antarctic ozone hole, and this was a truly alarming discovery. Scientists did not expect this at all. Before the Antarctic ozone hole, scientists expected maybe a five or 10 percent reduction in ozone over a century. But what they found over the course of less than a decade was that more than a third of the ozone had simply vanished, over an area larger than the size of the US. And although we now know that CFCs are the root cause of this ozone hole, at the time, the science was far from settled. Yet despite this uncertainty, the crisis helped spur nations to act.
Takže citát, kterým jsem začal tuto přednášku, o Montrealském protokolu od prezidenta Reagana - to bylo jeho prohlášení při podpisu Montrealského protokolu. Po jeho jednomyslné ratifikaci americkým senátem. A to je něco, co opravdu stojí za oslavu. Vlastně, včera bylo 30. výročí Montrealského protokolu.
So that quote that I started this talk with, about the Montreal Protocol, from President Reagan -- that was his signing statement when he signed the Montreal Protocol after its unanimous ratification by the US Senate. And this is something that's truly worth celebrating. In fact, yesterday was the 30th anniversary of the Montreal Protocol.
(potlesk)
(Applause)
Díky tomu protokolu klesá množství látek poškozujících ozónovou vrstvu v atmosféře a začínají být vidět první známky hojení ozónové vrstvy. A navíc, protože mnoho z těchto látek poškozujících ozónovou vrstvu je také velmi silnými skleníkovými plyny, Montrealský protokol vlastně zpomalil globální oteplování o více než 10 let. To je prostě skvělé. Ale myslím, že stojí za to se zeptat, jak čelíme naší současné environmentální krizi, globálnímu oteplení, jaké lekce si můžeme vzít z Montrealu? Jsou nějaké? Myslím si, že ano.
Because of the protocol, ozone-depleting substances are now declining in our atmosphere, and we're starting to see the first signs of healing in the ozone layer. And furthermore, because many of those ozone-depleting substances are also very potent greenhouse gases, the Montreal Protocol has actually delayed global warming by more than a decade. That's just wonderful. But I think it's worth asking the question, as we face our current environmental crisis, global warming, what lessons can we learn from Montreal? Are there any? I think there are.
Zaprvé nepotřebujeme absolutní jistotu, abychom jednali. Při podpisu Montrealu jsme byli méně přesvědčení o rizicích CFC, než jsme teď o rizicích emisí skleníkových plynů. Obvyklou taktikou, kterou používají lidé, co jsou proti klimatickým aktivitám je zcela ignorovat rizika a soustředit se jen na nejistotu. Ale co s tou nejistotou? Po celou dobu se rozhodujeme tváří v tvář nejistotě, doslova po celou dobu. Víte, vsadím se, že ti z vás, kdo sem dnes přijeli autem, nejspíš měli zapnutý bezpečnostní pás. Zeptejte se sami sebe, měli jste ho zapnutý, protože vám někdo řekl že cestou sem budete mít stoprocentně autonehodu? Pravděpodobně ne. Tak to je první lekce. Posouzení rizik a rozhodování vždy obsahuje nejistotu. Ignorování rizik a soustředění se jen na nejistotu je rozptýlením. Jinými slovy, nečinnost je akce.
First, we don't need absolute certainty to act. When Montreal was signed, we were less certain then of the risks from CFCs than we are now of the risks from greenhouse gas emissions. A common tactic that people who oppose climate action use is to completely ignore risk and focus only on uncertainty. But so what about uncertainty? We make decisions in the face of uncertainty all the time, literally all the time. You know, I'll bet those of you who drove here tonight, you probably wore your seat belt. And so ask yourself, did you wear your seat belt because someone told you with a hundred percent [certainty] that you would get in a car crash on the way here? Probably not. So that's the first lesson. Risk management and decision making always have uncertainty. Ignoring risk and focusing only on uncertainty is a distraction. In other words, inaction is an action.
Za druhé, chce to celou vesnici ke zvýšení zdravého životního prostředí. Montrealský protokol nebyl sestaven jen podnikateli a vládami nebo obhájci životního prostředí a vědci. Podíleli se na něm všichni. Všichni měli místo u stolu a všichni hráli důležitou roli při řešení. A myslím, že v tomto ohledu dnes vlastně vidíme některé povzbudivé znaky. Vidíme nejen skupiny environmentalistů s obavami z klimatických změn, ale také občanské a náboženské skupiny, vojsko a podnikatele. Ať jste kdekoliv na této škále, potřebujeme vás u stolu, protože pokud chceme řešit globální oteplování, jsou potřebné akce na všech úrovních, od jednotlivých po mezinárodní a všech mezi tím.
Second, it takes a village to raise a healthy environment. The Montreal Protocol wasn't just put together by industry and governments or environmental advocacy groups and scientists. It was put together by all of them. They all had a seat at the table, and they all played an important role in the solution. And I think in this regard, we're actually seeing some encouraging signs today. We see not just environmental groups concerned about climate change but also civic and religious groups, the military and businesses. So wherever you find yourself on that spectrum, we need you at the table, because if we're going to solve global warming, it's going to take actions at all levels, from the individual to the international and everything in between.
Třetí lekce: nedovolte, aby byl perfekcionismus nepřítelem dobra. Ačkoliv se Montreal stal brzdou pro zastavení odčerpávání ozónu, na začátku to bylo spíš jako ťuknutí na brzdu. Vlastně až pozdější změny protokolu skutečně znamenaly rozhodnutí zabrzdit odčerpávání ozónu.
Third lesson: don't let the perfect be the enemy of the good. While Montreal has become the brake pedal for stopping ozone depletion, at its beginning, it was more just like a tap on the brakes. It was actually the later amendments to the protocol that really marked the decision to hit the brakes on ozone depletion.
Takže těm, kteří zoufají, že Pařížská klimatická dohoda nedošla dostatečně daleko nebo že vaše omezené akce samy o sobě nevyřeší globální oteplování, říkám, nedovolte, aby byl perfekcionismus nepřítelem dobra. A konečně, myslím, že nám pomáhá uvažovat o světě, kterému jsme se vyhnuli. Ano, svět, kterému jsme se vyhnuli přijetím Montrealského protokolu je jednou z katastrofických změn našeho životního prostředí a pohody lidstva. Do třicátých let se vyhneme milionům nových případů rakoviny kůže za rok číslo, které by jen rostlo. Při troše štěstí budu žít dost dlouho, abych viděl konec této animace a ozónovou díru obnovenou do přirozeného stavu.
So to those who despair that the Paris Climate Accord didn't go far enough or that your limited actions on their own won't solve global warming, I say don't let the perfect be the enemy of the good. And finally, I think it helps us to contemplate the world we've avoided. Indeed, the world we have avoided by enacting the Montreal Protocol is one of catastrophic changes to our environment and to human well-being. By the 2030s, we'll be avoiding millions of new skin cancer cases per year with a number that would only grow. If I'm lucky, I'll live long enough to see the end of this animation and to see the ozone hole restored to its natural state.
Takže když píšeme příběh klimatické budoucnosti země pro toto století a dál, musíme si položit otázku, jaké budou naše akce, aby mohl někdo stát na této scéně za 30 nebo 50 nebo sto let a oslavovat svět, kterému se oni vyhnuli.
So as we write the story for earth's climate future for this century and beyond, we need to ask ourselves, what will our actions be so that someone can stand on this stage in 30 or 50 or a hundred years to celebrate the world that they've avoided.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)