Vysoké čelo lemované černými rozcuchanými vlasy, sinalá tvář a v temných, hluboko posazených očích se zračí vysoká inteligence a hluboké vyčerpání. Nejenomže Edgara Allana Poea pozná každý na první pohled – jeho vzhled jde dokonale ruku v ruce s jeho pověstí. Ať už jde o vězně spoutaného pod ostřím klesajícího kyvadla nebo havrana, který nehodlá opustit vypravěčův pokoj, postavy Poeových děsivých a inovativních gotických hororů, zanechaly v literatuře nesmazatelnou stopu.
A high forehead topped by disheveled black hair, a sickly pallor, and a look of deep intelligence and deeper exhaustion in his dark, sunken eyes. Edgar Allan Poe’s image is not just instantly recognizable – it’s perfectly suited to his reputation. From the prisoner strapped under a descending pendulum blade, to a raven who refuses to leave the narrator’s chamber, Poe’s macabre and innovative stories of gothic horror have left a timeless mark on literature.
Ale co činí Edgara Allana Poea jedním z největších amerických autorů? Konec konců, horor byl tehdy oblíbeným žánrem. Avšak Poe byl mezi všemi výjimečný díky své soustředěnosti na formu a styl. Jako literární kritik stanovil dvě základní pravidla povídkové formy: Příběh musí čtenář přečíst jedním dechem a každé slovo musí být použito účelově. Díky osvojení si těchto pravidel ovládá Poe čtenářovu pozornost a odměňuje jej intenzivním a ojedinělým zážitkem, který Poe nazýval jednotou účinku.
But just what is it that makes Edgar Allan Poe one of the greatest American authors? After all, horror was a popular genre of the period, with many practitioners. Yet Poe stood out thanks to his careful attention to form and style. As a literary critic, he identified two cardinal rules for the short story form: it must be short enough to read in one sitting, and every word must contribute to its purpose. By mastering these rules, Poe commands the reader’s attention and rewards them with an intense and singular experience –
Častokrát děsivé historky však v sobě nesou více než strach.
what Poe called the unity of effect.
Poe použil násilí a děs ke zkoumání paradoxů a záhad lásky, smutku a viny, přičemž se snažil vyvarovat jednoduché interpretace a moralizování. A i když povídky často nastiňují působení nadpřirozena, ta pravá temnota, kterou odhalují, dlí v lidské mysli a v jejím sklonu k sebezničení. Povídka „Žalobné srdce“ vedle sebe staví děsivou vraždu a vrahovo láskyplné soucítění s obětí – spojení, které se brzy poté vrací a pronásleduje ho. Hlavní postava povídky „Ligeia“ se vrací ze záhrobí v podobě mrtvoly manželovy druhé ženy, nebo si to tak vypravěč závislý na opiu alespoň představuje. Když se protagonista povídky „William Wilson“ násilím zbaví člověka, o kterém se domnívá, že jej pronásleduje, dívá se možná jen na vlastní obraz v zrcadle. Skrze novátorské používání nevěrohodných vypravěčů zapojuje Poe do příběhu i čtenáře, který se musí rozhodnout, jestli se vypravěč náhodou nemýlí a nebo jestli dokonce nelže, že spolu události souvisí.
Though often frightening, this effect goes far beyond fear. Poe’s stories use violence and horror to explore the paradoxes and mysteries of love, grief, and guilt, while resisting simple interpretations or clear moral messages. And while they often hint at supernatural elements, the true darkness they explore is the human mind and its propensity for self-destruction. In “The Tell-Tale Heart,” a ghastly murder is juxtaposed with the killer’s tender empathy towards the victim – a connection that soon returns to haunt him. The title character of "Ligeia" returns from the dead through the corpse of her husband’s second wife – or at least the opium-addicted narrator thinks she does. And when the protagonist of “William Wilson” violently confronts a man he believes has been following him, he might just be staring at his own image in a mirror. Through his pioneering use of unreliable narrators, Poe turns readers into active participants who must decide when a storyteller might be misinterpreting or even lying about the events they’re relating.
Ačkoli je především znám pro své hororové povídky, vyčníval mezi spisovateli 19. století díky své univerzálnosti a experimentování. Vynalezl podobu dnešních detektivních příběhů, v povídkách „Vraždy v ulici Morgue“, „Záhada Marie Rogetové“, „Odcizený dopis“. Ve všech třech vystupuje postava detektiva C. Augusta Dupina, který využívá své inteligence, mimořádné pozorovací schopnosti a dedukce k vyřešení zločinů, nad kterými policie kroutí hlavou. Poe je také autorem satir o společnosti a literárních směrech a falešných zpráv, které v některých případech předcházely science fiction. Vyprávěly příběhy o cestě balónem na Měsíc a o vzpomínkách umírajícího pacienta v hypnotického transu, ve kterém promlouvá z onoho světa. Poe je dokonce autorem dobrodružného románu o výpravě na Jižní pól a odborného pojednání o astrofyzice. To vše stihl vedle práce editora, při které sepsal stovky stran knižních recenzí a literární teorie.
Although he’s best known for his short horror stories, Poe was actually one of the most versatile and experimental writers of the nineteenth century. He invented the detective story as we know it, with “The Murders in the Rue Morgue,” followed by “The Mystery of Marie Roget” and “The Purloined Letter.” All three feature the original armchair detective, C. Auguste Dupin, who uses his genius and unusual powers of observation and deduction to solve crimes that baffle the police. Poe also wrote satires of social and literary trends, and hoaxes that in some cases anticipated science fiction. Those included an account of a balloon voyage to the moon, and a report of a dying patient put into a hypnotic trance so he could speak from the other side. Poe even wrote an adventure novel about a voyage to the South Pole and a treatise on astrophysics, all while he worked as an editor, producing hundreds of pages of book reviews and literary theory.
Poeův život by však nebyl plně doceněn bez jeho poezie, strašidelné a hypnotizující. Jeho nejznámějšími básněmi jsou smuteční písně, jím označované jako „truchlivé a bezútěšné vzpomínky“. Báseň „Havran“, kde mluvčí promítá svůj smutek do postavy ptáka, který pouze opakuje jedno a to samé slovo, přinesla Poeovi slávu.
An appreciation of Poe’s career wouldn’t be complete without his poetry: haunting and hypnotic. His best-known poems are songs of grief, or in his words, “mournful and never-ending remembrance.” “The Raven,” in which the speaker projects his grief onto a bird who merely repeats a single sound, made Poe famous.
Ale i přes své literární úspěchy žil za svého života v chudobě a jeho osobní život byl zrovna tak temný jako jeho dílo. Pronásledovala ho ztráta jeho matky a jeho manželky, které obě zemřely ve věku 24 let na tuberkulózu. Poe zápasil s alkoholismem a často proti sobě popuzoval ostatní známé spisovatele. Sláva se dostavila až po jeho smrti, kdy byla jeho díla velmi volně adaptována. A přesto, kdyby tušil, kolik potěšení a inspirace přinese jeho dílo dalším generacím čtenářů a spisovatelů, vykouzlilo by to na jeho posmutnělé tváři úsměv.
But despite his literary success, Poe lived in poverty throughout his career, and his personal life was often as dark as his writing. He was haunted by the loss of his mother and his wife, who both died of tuberculosis at the age of 24. Poe struggled with alcoholism and frequently antagonized other popular writers. Much of his fame came from posthumous – and very loose – adaptations of his work. And yet, if he could’ve known how much pleasure and inspiration his writing would bring to generations of readers and writers alike, perhaps it may have brought a smile to that famously brooding visage.