Za půl století snahy pomáhat zabraňovat válkám mám otázku, kterou nikdy nepouštím ze zřetele: Jak se máme vypořádat s extrémním násilím, aniž bychom násilí opláceli? Když jste vystaveni brutalitě, ať je to dítě čelící rváči na hřišti nebo domácí násilí -- nebo když na ulicích dnešní Sýrie čelíte tankům a šrapnelům, co je to nejefektivnější, co můžete udělat? Bránit se? Vzdát se? Použít větší sílu?
In half a century of trying to help prevent wars, there's one question that never leaves me: How do we deal with extreme violence without using force in return? When you're faced with brutality, whether it's a child facing a bully on a playground or domestic violence -- or, on the streets of Syria today, facing tanks and shrapnel, what's the most effective thing to do? Fight back? Give in? Use more force?
Tahle otázka: „Jak se postavit násilníkovi, aniž by se ze mě také stal rváč?" mě provází od dětství. Pamatuji si, že když mi bylo asi 13, sledovala jsem přilepená k zrnící černobílé televizi v obýváku rodičů, jak sovětské tanky vjely do Budapešti a děti ne o mnoho starší než já se na ně vrhaly a byly přejety. A já jsem utíkala nahoru a začala si balit kufr.
This question: "How do I deal with a bully without becoming a thug in return?" has been with me ever since I was a child. I remember I was about 13, glued to a grainy black and white television in my parents' living room as Soviet tanks rolled into Budapest, and kids not much older than me were throwing themselves at the tanks and getting mown down. And I rushed upstairs and started packing my suitcase.
Moje matka za mnou přišla a řekla: „Co to, prosím tě, děláš?"
And my mother came up and said, "What on Earth are you doing?"
A já řekla: „Jedu do Budapešti."
And I said, "I'm going to Budapest."
Ona řekla: „A to jako proč?"
And she said, "What on Earth for?"
A já řekla: „Zabíjejí tam děti. Děje se tam něco strašného."
And I said, "Kids are getting killed there. There's something terrible happening."
Ona řekla: „Neblázni." A já se rozplakala. Jí to došlo a řekla: „Dobře, vidím, že to myslíš vážně. Jsi příliš mladá na to, abys pomohla. Potřebuješ výcvik. Pomůžu ti. Ale musíš si vybalit."
And she said, "Don't be so silly." And I started to cry. And she got it, she said, "Okay, I see it's serious. You're much too young to help. You need training. I'll help you. But just unpack your suitcase."
A tak jsem prošla výcvikem, odjela do Afriky a pracovala tam většinu roků mezi dvacítkou a třicítkou. Ale uvědomila jsem si, že to, co doopravdy potřebuji zjistit, se nenaučím na výcvikových kurzech. Chtěla jsem pochopit, jak násilí a utlačování funguje. Od té doby jsem přišla na to, že tyrani používají násilí třemi způsoby: politické násilí k zastrašování, fyzické násilí k terorizování a duševní nebo emoční násilí k oslabování. A jen velmi vzácně, ve velmi málo případech funguje použití ještě většího násilí.
And so I got some training and went and worked in Africa during most of my 20s. But I realized that what I really needed to know I couldn't get from training courses. I wanted to understand how violence, how oppression, works. And what I've discovered since is this: Bullies use violence in three ways. They use political violence to intimidate, physical violence to terrorize and mental or emotional violence to undermine. And only very rarely in very few cases does it work to use more violence.
Nelson Mandela věřil v násilí, když šel do vězení a o 27 let později on a jeho kolegové pomalu a opatrně zdokonalovali ty neuvěřitelné schopnosti, které potřebovali k přeměně jedné z nejhorších vlád, kterou svět znal, v demokracii. A udělali to v absolutní oddanosti nenásilí. Uvědomili si, že použití síly proti síle nefunguje.
Nelson Mandela went to jail believing in violence, and 27 years later he and his colleagues had slowly and carefully honed the skills, the incredible skills, that they needed to turn one of the most vicious governments the world has known into a democracy. And they did it in a total devotion to non-violence. They realized that using force against force doesn't work.
Co tedy funguje? Během času jsem nasbírala okolo půl tuctu metod, které fungují -- samozřejmě jich je mnohem víc -- které fungují a které jsou účinné. První z nich je, že ta změna, která se musí odehrát, se musí odehrát tady, ve mně. Je to má odpověď, můj přístup, má tíseň, nad kterými mám kontrolu a se kterými mohu něco udělat.
So what does work? Over time I've collected about a half-dozen methods that do work -- of course there are many more -- that do work and that are effective. And the first is that the change that has to take place has to take place here, inside me. It's my response, my attitude, to oppression that I've got control over, and that I can do something about.
Abych to mohla udělat, potřebuji rozvinout poznání sebe sama. To znamená, že potřebuji vědět, jak funguji, když se hroutím, co jsou mé silné stránky, co jsou mé slabší stránky. Kdy se vzdávám? Za co se postavím? Meditace nebo prozkoumání sebe sama je jedna z cest -- znovu říkám, že ne jediná -- je to jedna z cest, jak získat tento druh vnitřní síly.
And what I need to develop is self-knowledge to do that. That means I need to know how I tick, when I collapse, where my formidable points are, where my weaker points are. When do I give in? What will I stand up for? And meditation or self-inspection is one of the ways -- again it's not the only one -- it's one of the ways of gaining this kind of inner power.
Mou hrdinkou zde -- stejně jako Satishinou -- je Aung San Su Ťij v Barmě. Vedla skupinu studentů protestujících v ulicích Rangúnu. Zahnuli za roh a tam byla řada vojáků se samopaly. Ona si okamžitě uvědomila, že ti vojáci s prsty chvějícími se na spouštích jsou ještě vyděšenější než demonstrující studenti za ní. Ale řekla studentům, aby si sedli. A kráčela dopředu s takovým klidem a takovou nezáludností a s takovou absencí strachu, že mohla jít přímo k první zbrani, dotknout se jí a sklonit ji. A nikdo nebyl zabit.
And my heroine here -- like Satish's -- is Aung San Suu Kyi in Burma. She was leading a group of students on a protest in the streets of Rangoon. They came around a corner faced with a row of machine guns. And she realized straight away that the soldiers with their fingers shaking on the triggers were more scared than the student protesters behind her. But she told the students to sit down. And she walked forward with such calm and such clarity and such total lack of fear that she could walk right up to the first gun, put her hand on it and lower it. And no one got killed.
Takže toto může dokázat překonání strachu -- nejen tváří v tvář samopalům, ale když se na ulici setkáte se rvačkou na nože. Ale musíme se cvičit. Takže co náš strach? Mám malou mantru. Moje obava z něčeho bobtná energií, kterou do ní vkládám. A pokud naroste do velkých rozměrů, pak se to pravděpodobně stane.
So that's what the mastery of fear can do -- not only faced with machine guns, but if you meet a knife fight in the street. But we have to practice. So what about our fear? I have a little mantra. My fear grows fat on the energy I feed it. And if it grows very big it probably happens.
Všichni známe syndrom třetí hodiny v noci, kdy vás probudí něco, čím se znepokojujete, vidím, že mnoho lidí -- a hodinu se jen převalujete, a je to horší a horší a ve čtyři jste už přišpendleni k polštáři takhle velkým monstrem. Jediné, co můžete udělat, je vstát, udělat si čaj a sednout si s tím strachem jako s dítětem. Vy jste ti dospělí. Strach je to dítě. A mluvíte ke strachu a ptáte se ho, co chce, co potřebuje. Jak by se tohle mohlo napravit? Čím se to dítě může povzbudit? A uděláte plán. A řeknete: „Dobře, teď jdeme zase spát. V půl osmé vstáváme a tohleto pak uděláme."
So we all know the three o'clock in the morning syndrome, when something you've been worrying about wakes you up -- I see a lot of people -- and for an hour you toss and turn, it gets worse and worse, and by four o'clock you're pinned to the pillow by a monster this big. The only thing to do is to get up, make a cup of tea and sit down with the fear like a child beside you. You're the adult. The fear is the child. And you talk to the fear and you ask it what it wants, what it needs. How can this be made better? How can the child feel stronger? And you make a plan. And you say, "Okay, now we're going back to sleep. Half-past seven, we're getting up and that's what we're going to do."
Já jsem měla jeden z těchto nočních záchvatů v neděli -- ochromena strachem z toho, že mám před vámi hovořit. (Smích) Tak jsem to udělala. Vstala jsem, udělala si čaj, sedla jsem si s tím, všechno jsem to udělala a jsem tu -- stále trochu ochromená, ale jsem tu.
I had one of these 3 a.m. episodes on Sunday -- paralyzed with fear at coming to talk to you. (Laughter) So I did the thing. I got up, made the cup of tea, sat down with it, did it all and I'm here -- still partly paralyzed, but I'm here.
(Potlesk)
(Applause)
Takže to byl strach. Co hněv? Tam, kde je nespravedlnost, je i hněv. Ale hněv je jako benzín a když jej nastříkáte okolo a někdo škrtne sirkou, máte z toho peklo. Ale hněv jako pohon -- v motoru -- je mocný. Když jsme sto dát svůj hněv do motoru, může nás posouvat dopředu, může nás dostat skrz hrozné chvíle a může nám dát opravdovou vnitřní sílu.
So that's fear. What about anger? Wherever there is injustice there's anger. But anger is like gasoline, and if you spray it around and somebody lights a match, you've got an inferno. But anger as an engine -- in an engine -- is powerful. If we can put our anger inside an engine, it can drive us forward, it can get us through the dreadful moments and it can give us real inner power.
A tohle jsem se naučila ve své práci s tvůrci postupů pro nukleární zbraně. Protože zpočátku jsem byla tak rozhořčená nebezpečími, kterým nás vystavují, že jsem se chtěla jen hádat a vinit je a dokázat, že jednají špatně. Zcela neefektivní. Abychom mohli začít dialog o změně, musíme se vypořádat se svým hněvem. Je v pořádku zlobit se na tu věc -- v tomto případě nukleární zbraně -- ale je beznadějné hněvat se na ty lidi. Jsou to lidské bytosti stejně jako my. A dělají, co myslí, že je nejlepší. A to je základ, na kterém s nimi musíme mluvit.
And I learned this in my work with nuclear weapon policy-makers. Because at the beginning I was so outraged at the dangers they were exposing us to that I just wanted to argue and blame and make them wrong. Totally ineffective. In order to develop a dialogue for change we have to deal with our anger. It's okay to be angry with the thing -- the nuclear weapons in this case -- but it is hopeless to be angry with the people. They are human beings just like us. And they're doing what they think is best. And that's the basis on which we have to talk with them.
Takže to je to třetí, hněv. A to mě přivádí k podstatě toho, co se děje nebo co vnímám, že se děje, v dnešním světě, což je, že v minulém století šla moc shora dolů. Stále to byly vlády, které říkaly lidem, co dělat. V tomto století je posun. Moc míří zezdola nahoru, neboli je to moc řadových lidí. Je to jako houby vyrážející skrz beton. Jsou to lidé spojující se s lidmi, jak to právě vyjádřil Bundy, na míle daleko, aby přinesli změnu.
So that's the third one, anger. And it brings me to the crux of what's going on, or what I perceive as going on, in the world today, which is that last century was top-down power. It was still governments telling people what to do. This century there's a shift. It's bottom-up or grassroots power. It's like mushrooms coming through concrete. It's people joining up with people, as Bundy just said, miles away to bring about change.
Organizace Peace Direct si docela brzy všimla, že místní lidé v oblasti velmi žhavého konfliktu vědí, co dělat. Oni vědí nejlépe, co dělat. Takže Peace Direct se staví za ně, aby dělala to samé. Dělají to, že demobilizují domobrany, obnovují hospodářství, navracejí uprchlíky, dokonce osvobozují dětské vojáky. A musí riskovat své životy skoro každý den, aby to mohli dělat. Uvědomili si, že použití násilí v situacích, ve kterých působí, je nejen méně lidské, ale i méně efektivní, než používání metod, které budují, které spojují lidi s jinými lidmi.
And Peace Direct spotted quite early on that local people in areas of very hot conflict know what to do. They know best what to do. So Peace Direct gets behind them to do that. And the kind of thing they're doing is demobilizing militias, rebuilding economies, resettling refugees, even liberating child soldiers. And they have to risk their lives almost every day to do this. And what they've realized is that using violence in the situations they operate in is not only less humane, but it's less effective than using methods that connect people with people, that rebuild.
Myslím, že americká armáda si to konečně začíná uvědomovat. Doposud bylo jejich protiteroristickou zásadou zabít vzbouřence za téměř jakoukoli cenu a pokud se do cesty dostali civilisté, byli odepsáni jako „nevyhnutelné oběti". A to je tak rozhořčující a ponižující pro obyvatele Afghánistánu, že to velmi usnadňuje Al-Káidě nábor, když jsou lidé tak znechuceni, například pálením Koránu.
And I think that the U.S. military is finally beginning to get this. Up to now their counter-terrorism policy has been to kill insurgents at almost any cost, and if civilians get in the way, that's written as "collateral damage." And this is so infuriating and humiliating for the population of Afghanistan, that it makes the recruitment for al-Qaeda very easy, when people are so disgusted by, for example, the burning of the Koran.
Takže výcvik vojáků se musí změnit. Myslím, že už tu jsou známky toho, že se měnit začíná. Britská armáda v tomhle byla vždy mnohem lepší. Ale je tu pro ně jeden skvělý příklad, ze kterého se mohou poučit, a to je vynikající americký podplukovník Chris Hughes. Vedl své muže po ulicích Najafu -- to je v Iráku -- a najednou se z okolních domů na obou stranách silnice začali hrnout ven lidi, křičící, řvoucí, zuřivě rozlobení a obklopili tyto velmi mladé vojáky, kteří byli úplně vyděšení, nevěděli, co se děje, neuměli arabsky. Chris Hughes nakráčel doprostřed té tlačenice se zbraní nad hlavou, ukazuje k zemi, a řekl: „Klekněte si." A ti mohutní vojáci, se svou polní a vším svým vybavením, se nemotorně posadili na zem. Nastalo úplné ticho. A asi po dvou minutách se všichni obrátili a šli domů.
So the training of the troops has to change. And I think there are signs that it is beginning to change. The British military have always been much better at this. But there is one magnificent example for them to take their cue from, and that's a brilliant U.S. lieutenant colonel called Chris Hughes. And he was leading his men down the streets of Najaf -- in Iraq actually -- and suddenly people were pouring out of the houses on either side of the road, screaming, yelling, furiously angry, and surrounded these very young troops who were completely terrified, didn't know what was going on, couldn't speak Arabic. And Chris Hughes strode into the middle of the throng with his weapon above his head, pointing at the ground, and he said, "Kneel." And these huge soldiers with their backpacks and their body armor, wobbled to the ground. And complete silence fell. And after about two minutes, everybody moved aside and went home.
Tak tady byla podle mě při práci moudrost. V tom okamžiku, kdy toto udělal. A teď se to děje všude. Vy mi nevěříte? Zeptali jste se sami sebe, proč a jak to, že se tolik diktatur zhroutilo v posledních 30 letech? Totalita v Československu, východním Německu, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, na Mali, Madagaskaru, v Polsku, na Filipínách, v Srbsku, Slovinsku, mohla bych pokračovat a nyní v Tunisku a Egyptě. To se nestalo jen tak. Hodně z toho způsobila kniha napsaná osmdesátiletým mužem z Bostonu, Genem Sharpem. Napsal knihu nazvanou „Od diktatury k demokracii" s 81 metodikami nenásilného odporu. Byla přeložena do 26 jazyků. Obletěla svět. Je všude používána mladými i staršími lidmi, protože to funguje a je to efektivní.
Now that to me is wisdom in action. In the moment, that's what he did. And it's happening everywhere now. You don't believe me? Have you asked yourselves why and how so many dictatorships have collapsed over the last 30 years? Dictatorships in Czechoslovakia, East Germany, Estonia, Latvia, Lithuania, Mali, Madagascar, Poland, the Philippines, Serbia, Slovenia, I could go on, and now Tunisia and Egypt. And this hasn't just happened. A lot of it is due to a book written by an 80-year-old man in Boston, Gene Sharp. He wrote a book called "From Dictatorship to Democracy" with 81 methodologies for non-violent resistance. And it's been translated into 26 languages. It's flown around the world. And it's being used by young people and older people everywhere, because it works and it's effective.
Tak tohle mi dává naději -- a nejen naději, proto se teď cítím velmi pozitivně. Protože lidským bytostem to konečně dochází. Dostává se nám praktických, proveditelných metodik, které jsou odpovědí na mou otázku -- jak se vypořádáme s násilníkem, aniž bychom se stali rváčem? Používáme ty dovednosti, které jsem nastínila: vnitřní sílu -- rozvíjení vnitřní síly -- skrze sebepoznání, rozpoznání strachu a práci s ním, používání hněvu jako paliva, spolupráci s ostatními, spojování se s ostatními, odvahu a hlavně odhodlání k aktivnímu nenásilí.
So this is what gives me hope -- not just hope, this is what makes me feel very positive right now. Because finally human beings are getting it. We're getting practical, doable methodologies to answer my question: How do we deal with a bully without becoming a thug? We're using the kind of skills that I've outlined: inner power -- the development of inner power -- through self-knowledge, recognizing and working with our fear, using anger as a fuel, cooperating with others, banding together with others, courage, and most importantly, commitment to active non-violence.
Ne že bych v nenásilí pouze věřila, já v ně nepotřebuji věřit. Všude vidím důkazy toho, že funguje. Vidím, že my, obyčejní lidé, můžeme dělat to, co dělali Aung San Su Ťij a Gándhí a Mandela. Můžeme ukončit nejkrvavější století, které lidstvo kdy poznalo. Můžeme se zasadit o překonání útisku otevřením svých srdcí, a také upevněním tohoto neuvěřitelného rozhodnutí.
Now I don't just believe in non-violence. I don't have to believe in it. I see evidence everywhere of how it works. And I see that we, ordinary people, can do what Aung San Suu Kyi and Ghandi and Mandela did. We can bring to an end the bloodiest century that humanity has ever known. And we can organize to overcome oppression by opening our hearts as well as strengthening this incredible resolve.
Tato dobrosrdečnost je přesně to, co zakouším v celé organizaci tohoto shromáždění od chvíle, kdy jsem sem včera přijela. Děkuji vám.
And this open-heartedness is exactly what I've experienced in the entire organization of this gathering since I got here yesterday. Thank you.
(potlesk)
(Applause)