Jsem dcerou padělatele. Ale ne jen tak ledajakého: když slyšíme „padělatel“, většinu z nás napadnou slova jako „žodlák“, „falešné peníze“ nebo „padělky obrazů“. Můj otec se ale ničím takovým nezabýval. Třicet let svého života vyráběl falešné doklady. Ne pro svou potřebu, vždy pro druhé, aby pomohl pronásledovaným a utlačovaným. Dovolte mi, abych vám ho představila. To je můj otec, když mu bylo 19 let. Ve skutečnosti to pro něj všechno začalo během druhé světové války, kdy se, ve věku 17 let, objevil v dílně na výrobu falešných dokladů. Velmi rychle se stal odborníkem na výrobu falešných dokladů pro odboj. Tady ale příběh nekončí, protože ve výrobě falešných dokladů pokračoval i po skončení války a to až do 70. let.
I am the daughter of a forger, not just any forger ... When you hear the word “forger,” you often think “mercenary.” You think “forged currency,” “forged pictures.” My father is no such man. For 30 years of his life, he forged papers -- never for himself, always for other people, and to helpf the persecuted and the oppressed. Let me introduce him. Here is my father at age 19. It all began for him during World War II, when, aged 17, he found himself thrust into a forged documents workshop. He quickly became the forged paper expert of the Resistance. And this story became special as after the Liberation, he went on forging papers until the ’70s.
A já, jako malá jsem samozřejmě nic z toho netušila. To jsem já, uprostřed - ta, co se šklebí. Vyrostla jsem na předměstí Paříže a byla jsem nejmladší ze tří dětí. Můj tatínek byl „normální“, zkrátka jako ostatní, až na to, že byl o 30 let starší než ostatní... byl skoro ve věku mého dědečka. Pro mě to byl fotograf, sociální pracovník, který nás vždy učil, abychom ctili a dodržovali zákony. O svém minulém životě, když byl padělatelem, samozřejmě nikdy nemluvil.
When I was a child, I knew nothing about this, of course. This is me, in the middle, making faces. I grew up in the Paris suburbs and I was the youngest of three children. I had a "normal" dad like everybody else, apart from the fact he was 30 years older than ... well, he was basically old enoug to be my grandfather. Anyway, he was a photographer and a street educator, and he always taught us to strictly obey the laws. And, of course, he never talked about his past life when he was a forger.
Budu vám ale vyprávět jednu příhodu, která se mi přihodila a která mě mohla trochu trknout. Byla jsem tehdy na střední škole a dostala jsem špatnou známku, což se mi, po pravdě řečeno, moc často nestávalo, nicméně jsem se rozhodla, že ji před rodiči zatajím. A to tak, že zfalšuji jejich podpis. Chtěla jsem zfalšovat podpis mé matky, protože podpis otce je naprosto nezfalšovatelný. Vzala jsem si tedy papír a trénovala a trénovala, až jsem dostala ten správný grif a rozhodla se „přejít k činu“. O něco později, když se má matka koukala do žákovské, okamžitě poznala, že jsem její podpis zfalšovala. Vynadala mi jako nikdy předtím. Utekla jsem se schovat do svého pokoje, zalezla pod peřinu, a čekala na svého otce, až se vrátí z práce, doslova třesoucí se strachy. Když jsem ho slyšela přijít, zůstala jsem ležet pod peřinou, dokud nepřišel do mého pokoje a posadil se na roh mé postele. Protože nic neříkal, odvážila jsem se vystrčit hlavu z pod peřiny. Když mě uviděl, začal se strašně smát. A smál se a nemohl přestat a v ruce držel mojí žákovskou a pak povídá: „Ale Sáro, to jsi nemohla myslet vážně, vidíš přece, že je to příliš dětské!“ Měl pravdu, podpis byl příliš dětský.
But there was an episode, I will tell you about, that might have tipped me off. I was in high school and got a bad grade, a rare event for me, so I decided to hide it from my parents. And to do that, I thought I would forge their signature. I started working on my mother’s signature, because my father’s one is absolutely impossible to forge. So, I got working, I took some sheets of paper and started practicing, practicing, practicing, until I reached what I thought was a steady hand, and went into action. Later, while checking my school bag, my mother found my assignment and saw the signature was forged. She yelled at me like never before. I went to hide in my bedroom, under the blankets, and then I waited for my father to come back from work with, one could say, much apprehension. I heard him come in. I remained under the blankets He entered my room, sat on the corner of the bed, and he was silent, so I pulled the blanket from my head, and when he saw me, he started laughing. He was laughing so hard, he could not stop, holding my assignment. Then he said, “Really, Sarah, you could have worked harder! It’s too small!” Indeed, it's rather small.
Narodila jsem se v Alžírsku. Tam všichni mému otci říkali „mudžáhid“. Což znamená bojovník. A pak později, ve Francii, jsem ráda poslouchala, co si povídají dospělí. A slyšela jsem od nich tolik věcí o dřívějším životě svého otce, slyšela jsem hlavně, že můj otec „bojoval“ ve druhé světové válce, a že „bojoval“ v alžírské válce. A já si říkala, že přece „bojovat“ ve válce znamená být voják. Ale protože znám svého otce, který o sobě vždy prohlašoval, že je pacifista, který nemá rád násilí, neuměla jsem si ho s přilbou na hlavě a puškou v ruce vůbec představit. A také jsem byla daleko od pravdy.
I was born in Algeria. There I would hear people say my father was a “moudjahid” and that means "fighter." Later on, in France, I loved eavesdroppin on grownups’ conversations, and I would hear all sorts of stories about my father’s former life, especially that he had “done” World War II, that he had "done" the Algerian war. In my head, I thought that “doing” a war meant being a soldier. But knowing my father, and how was a non-violent keen pacifist, I found it very hard to picture him with a helmet and gun. And indeed, I was very far from the mark.
Jednoho dne, kdy se můj otec snažil vyřídit všechny formality, abychom celá rodina získali francouzskou národnost, jsem zahlédla doklady, které mě velmi zaujaly. Tyto jsou pravé! To jsou mé doklady, já se narodila v Argentině. Ale doklad, který jsme zahlédla a který byl součástí potřebných formalit, to byl dokument vystavený armádou, ve kterém mému otci děkovali za jeho práci, kterou vykonal pro tajné služby. A tehdy jsem si poprvé řekla „páni“! Ach...můj otec jako tajný agent?! jako nějaký James Bond... Hrozně jsme mu chtěla položit spoustu otázek, na které ale on neodpovídal. Až jednou jsme si řekla, že stejně přijde den, kdy ho budu muset vyzpovídat. A už i já jsem byla maminkou malého chlapečka, když jsme si řekla, že je nejvyšší čas, aby nám o všem pověděl. Když jsme se stala maminkou, jemu už bylo 77 let a já začala mít velký strach, že by mohl odejít navždy, aniž by nám něco řekl. Vzít si svoje tajemství s sebou. Podařilo se mi ho nakonec přesvědčit, že je to důležité nejen pro nás, ale možná i pro ostatní, aby se s námi o svojí minulost podělil. Rozhodl se mi své vzpomínky vyprávět a já z nich sepsala knihu, ze které vám za chvíli přečtu několik pasáží.
One day, while my father was working on a file for us to obtain French nationality, I happened to see some documents. These are real! These are mine, I was born an Argentinean. But the document I happened to see, that would help us build a case for the authorities, was a document from the army thanking my father for his work on behalf of the secret services. And then, suddenly, I went "wow!" My father, a secret agent? It was very James Bond. I wanted to ask him questions, which he didn’t answer. And later, I told myself that one day I would have to question him. By then I was a mother of a little boy and thought it was now time, that he absolutely had to talk to us. I had just become a mother and he was celebrating his 77th birthday, and suddenly I was very, very afraid. I feared he'd go and take his silences with him, and take his secrets with him. I managed to convince him that it was important for us, but possibly also for other people that he shared his story. And so he did and I made a book of it, from which I will read you some excerpts later. Here’s his story: my father was born in Argentina.
Ale zpátky k jeho příběhu. Můj otec se narodil v Argentině. Jeho rodiče měli ruské kořeny. Ve 30. letech se celá rodina přestěhovala do Francie. Jeho rodiče byli ruští Židé a byli velice chudí. Můj otec tedy musel ve 14 letech začít pracovat. Jediné vzdělání, které měl, bylo základní vzdělání. Takto vybaven začal pracovat v barvírně a čistírně oděvů. A zde objevil něco, co pro něj mělo obrovské kouzlo a když o tom mluví, tak úplně září. Šlo o práci s různými barvivy. V té době zuřila válka a když mu bylo 15 let, zavraždili mu maminku. V té době se celou svou duší ponořil do studia chemie a barviv, což pro něj představovalo jediný únik ze světa zármutku. Celé dny se vyptával svého šéfa, aby načerpal co nejvíce vědomostí. A v noci, ukryt před zraky ostatních, zkoušel vše, co se během dne naučil. Zajímalo ho zejména, jak odstranit inkoust.
His parents were of Russian descent. The whole family came to settle in France in the ’30s. His parents were Jewish, Russian and above all, very poor. So at the age of 14, my father had to work. And with his only diploma, the primary school certificate, he found work at a dry cleaner’s. That’s where he discovered something totally magical, when he talks about it, it’s fascinating -- it's the magic of dyeing chemistry. that was during the war and his mother had been killed when he was 15. This coincided with the time when he threw himself body and soul into chemistry as it was the only consolation for his sadness. He would ask his boss many questions all day long, to learn, to gather more and more knowledge, and at night, when no one was looking, he'd put his experience to practice. He was mostly interested in ink bleaching.
Tohle všechno vám povídám proto, abyste věděli, že můj otec se padělatelem stal více méně náhodou. Byl to tedy Žid, pronásledovaný člověk. Celá jeho rodina byla nakonec zadržena a deportována do internačního tábora v Drancy, ale podařilo se jim, doslova za pět minut dvanáct, prchnout díky jejich argentinským dokladům. Sice se dostali ven, ale nebezpečí jim hrozilo stále. Stále měli v dokladech to hrozivé označení „Žid“. Byl to jeho otec, kdo rozhodl, že si musí obstarat falešné doklady. A můj otec, který se nechtěl dostat do křížku se zákonem, aby nebyl zatčen, na falešné doklady nikdy ani nepomyslel. Sešel se nakonec s jedním mužem z odboje.
All this to tell you that if my father became a forger, actually, it was almost by accident. His family was Jewish, so they were hunted down. They were all arrested eventually and taken to the Drancy camp. They got out at the last minute thanks to their Argentinean papers. They were out, but still in danger. The “Jew” stamp was still on their papers. It was my grandfather who decided they needed forged documents. My father had been instilled with such respect for the law that although he was being persecuted, he’d never thought of forged papers. But it was he who went to meet a man from the Resistance.
V té době byly doklady papírové, vyplněné ručně a bylo v nich uvedeno zaměstnání každého člověka. Pro přežití bylo nutné, aby pracoval. Poprosil tedy toho muže, aby jako zaměstnání uvedl „barvíř“. Muže to velice zaujalo a zeptal se ho: „Když říkáš, že jsi barvíř, umíš odstranit inkoust?“ Samozřejmě, že to uměl. Nato mu muž vysvětlil, že celý odboj se potýká s obrovským problémem: ani ti největší odborníci nedokáží odstranit „trvalý“ inkoust, zkrátka to, co nejde odstranit vodou. A můj otec bez mrknutí oka odpověděl, že ví přesně, jak to udělat. Muž, na kterého tento 17 letý mladík evidentně udělal dojem, ho okamžitě zaměstnal. A tak, aniž by to věděl, vynalezl můj otec něco, co dnes najdeme v penálech všech školáků: zmizík. (potlesk)
Back then, documents had hard covers, they were filled in by hand, and they stated your job. In order to survive, he needed work. He asked the man to write "dyer." Suddenly, the man looked very, very interested. “As a “dyer,” do you know how to bleach ink marks?” Of course, he knew. Suddenly, the man started explaining that actually the whole Resistance had a huge problem: even the top experts could not manage to bleach an ink called “indelible,” the "Waterman" blue ink. And my father immediately replied that he knew exactly how to bleach it. The man was very impressed with this 17-year-old who could immediately give him the formula, so he recruited him. Unknowingly, my father had just invented something you find in every schoolchild’s pencil case: the so-called "correction pen." (Applause)
Ale to byl pouze začátek. Tady je můj otec. Jakmile přišel do laboratoře, přestože byl ze všech nejmladší, ihned si uvědomil, jak problematické bude vyrábět falešné doklady ve velkém. Vrhl se ze všech sil do práce. Objednávek neustále přibývalo, bylo obtížné pozměňovat stávající doklady. Rozhodl se, že začne doklady vyrábět. Pořídil si tiskárnu. Stroj na hlubotisk. Začal napodobovat otisky razítek, nalézal nové a nové techniky, s použitím dostupného materiálu sestrojil z jízdního kola odstředivku. Chtěl uspokojit všechny žadatele, byl naprosto posedlý výkonem. Měl jednoduchý vzoreček: za hodinu práce vyrobil 30 padělaných dokladů. Kdyby jednu hodinu spal, 30 lidí by umřelo.
But it was only the beginning. That's my father. As soon as he got to the lab, though he was the youngest, he immediately saw there was a problem with the making of forged documents. All the groups would stop at falsifying.. But demand was ever-growing and it was difficult to tamper with existing documents. He thought they should be made from scratch. He started a press and started photoengraving. He started making rubber stamps, inventing all kind of things -- he invented a centrifuge using a bicycle wheel. Anyway, he had to do all this because he was completel obsessed with output. He had made a simple calculation: In one hour, he could make 30 forged documents. If he slept one hour, 30 people would die.
Tento pocit odpovědnosti za životy druhých, přestože mu bylo pouhých 17 let, a také určitý pocit viny, že on přežil, že mohl odejít z tábora, zatímco kamarádi museli zůstat, ten pocit si uchoval po celý svůj život. A možná také proto pokračoval ve výrobě falešných dokladů po dobu dlouhých 30 let bez ohledu na různé oběti, které musel učinit. Chtěla bych nyní mluvit právě o těchto obětech, protože jich bylo několik. V první řadě samozřejmě finanční: vždy odmítal, aby mu platili. Vzít peníze pro něj znamenalo být jako žoldák. Pokud by platbu přijal, nikdy by nemohl říct „ano“ nebo „ne“, podle toho, zda se mu situace zdála správná či nikoli. Takže ve dne byl fotografem, v noci padělatelem a celou dobu byl švorc.
This sense of responsability for other people’s lives when he was just 17 -- and also his guilt for being a survivor, since he had escaped the camp when his friends had not -- stayed with him all his life. And this is maybe explains why, for 30 years, he continued to make false papers at the cost of every sacrifice. I'd like to talk about those sacrifices, because there were many. There were obviously financial sacrifices because he always refused to be paid. To him, being paid would have meant being a mercenary. If he had accepted payment, he wouldn't be able to say "yes" or "no" depending on what he deemed a just or unjust cause. So he was a photographer by day, and a forger by night for 30 years. He was broke all of the time.
Dále oběti v rovině citové: jak žit s nějakou ženou a přitom mít tolik tajemství? Jak jí vysvětlit, co dělá každou noc v laboratoři? Pak existoval ještě jeden typ oběti v rovině rodinné, který jsme pochopila až později. Jednou mi můj otec představil mojí sestru. A také mi řekl, že mám ještě jednoho bratra. Když jsem je poprvé viděla, byly mi 3 nebo 4 roky a jim o 30 let víc. Dnes je jim oběma kolem šedesáti.
Then there were the emotional sacrifices: How can one live with a woman while having so many secrets? How can one explain what one does at night in the lab, every single night? Of course, there was another kind of sacrifice involving his family that I understood much later. One day my father introduced me to my sister. He also explained to me that I had a brother, too, and the first time I saw them I must have been three or four, and they were 30 years older than me. They are both in their sixties now.
Když jsme psala knihu, vedla jsem rozhovor se svojí sestrou. Chtěla jsem vědět, jaký můj otec vlastně byl, kým byl otec, kterého jsme znala já. Snažila se mi vysvětlit, že otec, tak jak ho vnímala ona, jim vždy říkal, že je v neděli vyzvedne a půjdou na procházku. Když bylo hezky, čekali na něj, ale on skoro nikdy nepřišel. Říkal jim, že zavolá. Nezavolal. Nepřišel. A jednoho dne úplně zmizel. A jak šel čas, říkali si nejdřív, že na ně určitě zapomněl Po dvou letech si řekli: „Jestli on není mrtvý“. A já pochopila, že když jsme otci pokládala všechny ty otázky, jemu se vracely vzpomínky, o kterých možná vůbec neměl chuť mluvit, protože ho to zraňovalo. A když se moje nevlastní setra a nevlastní bratr cítili opuštění, téměř sirotci, můj otec vyráběl falešné doklady. A tím, že jim nic neřekl, je samozřejmě chtěl chránit.
In order to write the book, I asked my sister questions. I wanted to know who my father was, who was the father she had known. She explained that the father that she’d had would tell them he’d come and pick them up on Sunday to go for a walk. They would get all dressed up and wait for him, but he would almost never come. He'd say, "I'll call." He wouldn't call. And then he would not come. Then one day he totally disappeared. Time passed, and they thought he had surely forgotten them, at first. Then as time passed, after almost two years, they thought, "Well, perhaps our father has died." And then I understood that asking my father so many questions was stirring up a whole past he probably didn’t feel like talking about because it was painful. And while my half brother and sister thought they’d been abandoned, orphaned, my father was making false papers. And if he did not tell them, it was of course to protect them.
Po skončení války, vyráběl dál doklady, aby pomohl těm, co přežili, vrátit se zpět do Palestiny před vznikem státu Izrael. A potom, protože byl zarytým odpůrcem kolonialismu, vyráběl falešné doklady pro Alžířany během války v Alžírsku. Po válce v Alžírsku, jak se vzmáhalo mezinárodní hnutí odporu, začal být známý. Všichni od něho něco potřebovali. V Africe bojovali země o svojí nezávislost. Guinea, Guinea-Bissau, Angola. Poté můj otec spolupracoval se stranou bojující proti apartheidu v čele s Nelsonem Mandelou. Vyráběl doklady pro černé pronásledované Jihoafričany.
After the Liberation, he made false papers so the survivors of concentration camps could immigrate to Palestine before the creation of Israel. As he was a staunch anti-colonialist, he made false papers for Algerians during the Algerian war. After the Algerian war, at the heart of the internationa resistance movements, his name circulated and the whole world came knocking at his door. In Africa there were countrie fighting for their independence: Guinea, Guinea-Bissau, Angola. And then my father connected with Nelson Mandela’ anti-apartheid party. He made forged papers for persecuted black South Africans.
Dále tu byla Latinská Amerika. Můj otec pomáhal vzbouřencům proti diktaturám na ostrově Santo Domingo, na Haiti, dále pak v Brazílii, Argentině, Venezuele, Salvadoru, Nikaragui, v Kolumbii, Peru, Uruguayi, Chile a v Mexiku. A nezapomeňme ani na válku ve Vietnamu. Můj otec vyráběl falešné doklady pro americké dezertéry, kteří nechtěli pozvednout zbraně proti Vietnamcům. Ani Evropa nebyla ušetřena. Otec vyráběl doklady pro odpůrce generála Franca ve Španělsku, pro odpůrce Salazara v Portugalsku. A také proti vojenské diktatuře v Řecku. Dokonce i ve Francii. Jedinkrát se tak přihodilo v květnu 68. Otec s určitým porozuměním sledoval květnové manifestace, ale myšlenkami byl jinde, jeho služby si žádali lidé z dalších 15 zemí světa.
There was also Latin America. My father helped those who resisted dictatorships in the Dominican Republic, Haiti, and then it was the turn of Brazil, Argentina, Venezuela, El Salvador, Nicaragua, Colombia, Peru, Uruguay, Chile and Mexico. Then there was the Vietnam War. My father made forged papers for the American deserters who refused to take up arms against the Vietnamese. Europe was not spared either. My father made forged papers for the dissidents against Franco in Spain, Salazar in Portugal, against the colonels’ dictatorship in Greece, and even in France. There, just once, it happened in May of 1968. My father watched, benevolently, of course, the demonstrations of the month of May, but his heart was elsewhere, and so was his time because he had over 15 countries to serve.
Nicméně jednou se uvolil vyrobit doklady pro někoho, koho budete pravděpodobně znát. (Daniel Cohn Bendit, vůdce studentských nepokojů v r. 68, europoslanec za Zelené) V té době byl o mnoho mladší a můj otec souhlasit, že pro něj vyrobí falešné doklady, aby mu umožnil přednést projev na shromáždění. Svěřil se mi, že to byly nejvíce zprofanované a nejméně užitečné doklady, které za svůj život vyrobil. Ale když souhlasil, že je vyrobí, přestože život Daniela Cohh-Bendita nebyl v ohrožení, bylo to proto, že tím získal dobrou příležitost, jak udělit vrchnosti lekci a ukázat jim, že šíření myšlenek nelze zabránit.
Once, though, he agreed to make false papers for someone you might recognize. (Laughter) He was much younger in those days, and my father agreed to make false papers to enable him to come back and speak at a meeting. He told me that those false papers were the most media-relevant and the least useful he’d had to make in all his life. But, he agreed to do it, even though Daniel Cohn-Bendit’s life was not in danger, just because it was a good opportunity to mock the authorities, and to show them that there’s nothin more porous than borders -- and that ideas have no borders.
Celé moje dětství, zatímco mým kamarádům vyprávěli tatínkové pohádky bratří Grimmů, vyprávěl mi můj otec příběhy o nenápadných hrdinech. Plné utopických osudů, kde hrdinové konaly zázraky. A tito hrdinové nestáli v čele žádné armády, stejně by je nikdo nenásledoval, pouze hrstka mužů a žen plných přesvědčení a odvahy. Teprve později jsem pochopila, že mi otec před usnutím vypravoval svůj vlastní příběh. Zeptala jsme se ho, zda nyní když vidí, co všechno musel obětovat, jestli toho někdy litoval. Odpověděl mi, že ne. Že by se stejně nemohl dívat na všechny nespravedlnosti a nic neudělat. Byl vždy přesvědčený, že může existovat jiný svět. Svět, ve kterém nikdo nebude potřebovat padělatele. Sní o tom stále. Můj otec je dnes s námi v sále. Jmenuje se Adolfo Kaminsky a já ho prosím, aby vstal. (Potlesk) Děkuji.
All my childhood, while my friends’ dads would tell them Grimm’s fairy tales, my father would tell me stories about very unassuming heroes with unshakeable utopias who managed to make miracles. And those heroes did not need an army behind them. Anyhow, nobody would have followed them, except for a handful [of] men and women of conviction and courage. I understood much later that it was his own story my father would tell me to get me to sleep. I asked him whether, considering the sacrifices he had to make, he ever had any regrets. He said no. He told me that he would have been unable to witness or submit to injustice without doing anything. He was persuaded, and he's still convinced that another world is possible -- a world where no one would ever need a forger. He's still dreaming about it. My father is here in the room today. His name is Adolfo Kaminsky and I’m going to ask him to stand up. (Applause) Thank you.