Dnes budu mluvit o vztahu mezi vědou a lidskými hodnotami. Obecně se má za to, že na otázky morálky -- otázky dobra a zla a toho, co je dobré a špatné -- nemá věda oficiálně žádný názor. Má se za to, že věda nám může pomoci získat to, čeho si vážíme, ale nemůže nám říct, čeho bychom si vážit měli. A proto si většina lidí -- pravděpodobně většina lidí tady -- myslí, že věda nikdy neodpoví na nejdůležitější otázky v lidském životě: otázky jako "Proč žít?", "Kvůli čemu umírat?", "Co patří k dobrému životu?"
I'm going to speak today about the relationship between science and human values. Now, it's generally understood that questions of morality -- questions of good and evil and right and wrong -- are questions about which science officially has no opinion. It's thought that science can help us get what we value, but it can never tell us what we ought to value. And, consequently, most people -- I think most people probably here -- think that science will never answer the most important questions in human life: questions like, "What is worth living for?" "What is worth dying for?" "What constitutes a good life?"
Proto budu argumentovat, že je to iluze -- že oddělení vědy a lidských hodnot je iluze -- a v tomto okamžiku lidských dějin vlastně docela nebezpečná. Často se říká, že věda nám nemůže dát základ pro morálku a lidské hodnoty, protože se zabývá fakty, a zdá se, že fakta a hodnoty patří do různých sfér. Často se má za to, že žádný popis toho, jak to na světě chodí, nám nemůže říct, jaký by svět měl být. Já si však myslím, že to prostě není pravda. Hodnoty jsou určitým druhem faktu. Jsou to fakta o blahobytu tvorů s vědomím.
So, I'm going to argue that this is an illusion -- that the separation between science and human values is an illusion -- and actually quite a dangerous one at this point in human history. Now, it's often said that science cannot give us a foundation for morality and human values, because science deals with facts, and facts and values seem to belong to different spheres. It's often thought that there's no description of the way the world is that can tell us how the world ought to be. But I think this is quite clearly untrue. Values are a certain kind of fact. They are facts about the well-being of conscious creatures.
Proč nemáme etické závazky vůči skalám? Proč s nimi nemáme soucit? Protože si myslíme, že nemohou trpět. A pokud nám víc záleží na našich příbuzných primátech než na hmyzu, což záleží, pak proto, že si myslíme, že jsou konfrontováni s širší stupnicí potenciálního štěstí a utrpení. Za povšimnutí přitom stojí zásadní věc, totiž to, že jde o faktické tvrzení: můžeme mít pravdu, nebo se mýlit. A pokud jsme špatně pochopili vztah mezi biologickou komplexitou a možnostmi zkušenosti, pak jsme se možná zmýlili ve vnitřním životě hmyzu.
Why is it that we don't have ethical obligations toward rocks? Why don't we feel compassion for rocks? It's because we don't think rocks can suffer. And if we're more concerned about our fellow primates than we are about insects, as indeed we are, it's because we think they're exposed to a greater range of potential happiness and suffering. Now, the crucial thing to notice here is that this is a factual claim: This is something that we could be right or wrong about. And if we have misconstrued the relationship between biological complexity and the possibilities of experience well then we could be wrong about the inner lives of insects.
Nesetkal jsem se s představou ani s obdobou lidské morálky a lidských hodnot, kterou by nebylo možné v určitém okamžiku redukovat na starost o vědomou zkušenost a její možné změny. I když máte své hodnoty od náboženství, i když si myslíte, že dobro a zlo nakonec souvisí s podmínkami po smrti -- ať už s věčným štěstím s Bohem nebo s věčným utrpením v pekle -- pořád vám záleží na vědomí a jeho změnách. A říct, že takové změny mohou přetrvávat i po smrti, znamená dopustit se faktického tvrzení, které samozřejmě může nebo nemusí být pravdivé.
And there's no notion, no version of human morality and human values that I've ever come across that is not at some point reducible to a concern about conscious experience and its possible changes. Even if you get your values from religion, even if you think that good and evil ultimately relate to conditions after death -- either to an eternity of happiness with God or an eternity of suffering in hell -- you are still concerned about consciousness and its changes. And to say that such changes can persist after death is itself a factual claim, which, of course, may or may not be true.
Máme-li hovořit o podmínkách blahobytu v tomto životě, pro lidské bytosti, víme, že existuje kontinuum takových faktů. Víme, že je možné žít neúspěšně, kdy se pokazí všechno, co se pokazit může -- kdy matky nemohou nakrmit své děti, kdy cizinci nemohou najít základ mírové spolupráce, kdy jsou lidé vražděni hlava nehlava. A víme, že je možné v tomto kontinuu pokračovat směrem k něčemu trochu idyličtějšímu, k místu, kde je možné dokonce uvažovat o konferenci, jako je tato.
Now, to speak about the conditions of well-being in this life, for human beings, we know that there is a continuum of such facts. We know that it's possible to live in a failed state, where everything that can go wrong does go wrong -- where mothers cannot feed their children, where strangers cannot find the basis for peaceful collaboration, where people are murdered indiscriminately. And we know that it's possible to move along this continuum towards something quite a bit more idyllic, to a place where a conference like this is even conceivable.
A víme, že existují správné a špatné odpovědi na to, jak se do tohoto prostoru dostat. Byl by dobrý nápad přidat choleru do vody? Pravděpodobně ne. Bylo by dobré, kdyby všichni věřili v uhrančivý pohled, takže kdyby se jim stalo něco zlého, ihned by obviňovali své sousedy? Pravděpodobně ne. Existují pravdy, které musíme znát a jež se týkají toho, jak lidské komunity vzkvétají, ať už těmto pravdám rozumíme či nikoli. K těmto pravdám se vztahuje morálka.
And we know -- we know -- that there are right and wrong answers to how to move in this space. Would adding cholera to the water be a good idea? Probably not. Would it be a good idea for everyone to believe in the evil eye, so that when bad things happened to them they immediately blame their neighbors? Probably not. There are truths to be known about how human communities flourish, whether or not we understand these truths. And morality relates to these truths.
Takže když mluvíme o hodnotách, mluvíme o těchto faktech. Naši situaci ve světě můžeme chápat v mnoha rovinách -- počínaje rovinou genomu a konče rovinou ekonomických systémů a politických uspořádání. Ale budeme-li hovořit o blahobytu lidstva, musíme nutně hovořit o lidském mozku. Víme totiž, že svou zkušenost světa a nás samotných v něm si uvědomujeme v mozku --
So, in talking about values we are talking about facts. Now, of course our situation in the world can be understood at many levels -- from the level of the genome on up to the level of economic systems and political arrangements. But if we're going to talk about human well-being we are, of necessity, talking about the human brain. Because we know that our experience of the world and of ourselves within it is realized in the brain --
ať už se po smrti stane cokoli. I kdyby sebevražedný útočník v posmrtném životě získal 72 panen, ve svém životě, ve své osobnosti -- ve své poněkud nešťastné osobnosti -- je produktem svého mozku. Takže k příspěvku kultury: pokud nás kultura mění, což skutečně dělá, mění nás tím, že mění naše mozky. Ať tedy existuje jakákoli kulturní variace toho, jak lidské bytosti prosperují, dá se to přinejmenším v principu chápat v kontextu vyvíjející se vědy o myšlení -- neurovědy, psychologie a podobně.
whatever happens after death. Even if the suicide bomber does get 72 virgins in the afterlife, in this life, his personality -- his rather unfortunate personality -- is the product of his brain. So the contributions of culture -- if culture changes us, as indeed it does, it changes us by changing our brains. And so therefore whatever cultural variation there is in how human beings flourish can, at least in principle, be understood in the context of a maturing science of the mind -- neuroscience, psychology, etc.
Tvrdím tedy, že hodnotu lze redukovat na fakta -- na fakta o vědomé zkušenosti -- vědomých bytostí. Můžeme si proto představit prostor možných změn zkušenosti těchto bytostí. Představuji si ho jako jakýsi morální prostor s vrcholy a údolími, jež odpovídají rozdílům v pocitu blahobytu vědomých tvorů, ať již osobního nebo kolektivního. Za pozornost přitom stojí, že zřejmě existují stavy lidského blahobytu, jež jsou přístupné jen zřídka, pár lidem. Ty čekají na naše objevení. Některé z těchto stavů lze snad příhodně nazvat jako mystické nebo duchovní. Snad existují další stavy, k nimž nemáme přístup kvůli tomu, jak je naše mysl strukturována, nebo jsou přístupné jiným myslím.
So, what I'm arguing is that value's reduced to facts -- to facts about the conscious experience of conscious beings. And we can therefore visualize a space of possible changes in the experience of these beings. And I think of this as kind of a moral landscape, with peaks and valleys that correspond to differences in the well-being of conscious creatures, both personal and collective. And one thing to notice is that perhaps there are states of human well-being that we rarely access, that few people access. And these await our discovery. Perhaps some of these states can be appropriately called mystical or spiritual. Perhaps there are other states that we can't access because of how our minds are structured but other minds possibly could access them.
Objasním, jak to myslím. Neříkám, že věda tento prostor zaručeně zmapuje ani že budeme mít vědeckou odpověď na každou představitelnou morální otázku. Nemyslím si například, že se jednou zeptáte superpočítače, jestli máte mít druhé dítě, zda máme bombardovat íránská jaderná zařízení nebo jestli si lze odečíst celkové náklady na TED jako firemní náklady. (smích) Ale jestli otázky ovlivňují lidský pocit blahobytu, pak mají odpovědi, ať už je nalezneme, nebo ne. A už to, že to přiznáme -- už to, že přiznáme, že existují správné a špatné odpovědi na otázku, jak lidé prospívají -- změní způsob, jakým mluvíme o morálce, a změní naše očekávání lidské spolupráce v budoucnosti.
Now, let me be clear about what I'm not saying. I'm not saying that science is guaranteed to map this space, or that we will have scientific answers to every conceivable moral question. I don't think, for instance, that you will one day consult a supercomputer to learn whether you should have a second child, or whether we should bomb Iran's nuclear facilities, or whether you can deduct the full cost of TED as a business expense. (Laughter) But if questions affect human well-being then they do have answers, whether or not we can find them. And just admitting this -- just admitting that there are right and wrong answers to the question of how humans flourish -- will change the way we talk about morality, and will change our expectations of human cooperation in the future.
V naší zemi například existuje 21 států, kde jsou legální tělesné tresty ve třídě, kde je legální, aby učitel pořádně napráskal dítěti dřevěnými deskami, a způsobil mu velké modřiny, puchýře a dokonce poranil jeho kůži. A tomuto jsou mimochodem stovky tisíců dětí vystavovány každý rok. Poloha těchto osvícených států vás myslím nepřekvapí. Nemluvíme o Connecticutu.
For instance, there are 21 states in our country where corporal punishment in the classroom is legal, where it is legal for a teacher to beat a child with a wooden board, hard, and raising large bruises and blisters and even breaking the skin. And hundreds of thousands of children, incidentally, are subjected to this every year. The locations of these enlightened districts, I think, will fail to surprise you. We're not talking about Connecticut.
Toto chování se výslovně zdůvodňuje náboženstvím. Stvořitel vesmíru nám sám řekl, že je škoda rány, která padne vedle. To stojí v Přísloví 13 a 20 a myslím 23. Můžeme si však položit jasnou otázku: je celkově vzato dobrý nápad vystavovat děti bolesti, násilí a veřejnému ponížení, abychom povzbudili jejich zdravý citový rozvoj a dobré chování? (smích) Existují snad pochybnosti, že tato otázka má odpověď a že je důležitá?
And the rationale for this behavior is explicitly religious. The creator of the universe himself has told us not to spare the rod, lest we spoil the child -- this is in Proverbs 13 and 20, and I believe, 23. But we can ask the obvious question: Is it a good idea, generally speaking, to subject children to pain and violence and public humiliation as a way of encouraging healthy emotional development and good behavior? (Laughter) Is there any doubt that this question has an answer, and that it matters?
Mnozí z vás mohou mít obavy, že pojetí blahobytu není ve skutečnosti definováno a že je ho zdánlivě možné stále znovu interpretovat. Jak tedy může existovat objektivní pojetí blahobytu? Představte si analogicky pojetí fyzického zdraví. Pojetí fyzického zdraví není definováno. Jak jsme právě slyšeli od Michaela Spectera, v průběhu let se změnilo. Když vytesali tuto sochu, průměrná délka života byla pravděpodobně 30 let. Nyní je v rozvinutém světě 80 let. Může přijít doba, kdy si pohrajeme s našimi genomy takovým způsobem, že ten, kdo neuběhne maraton ve věku 200 let, bude považován za velmi neschopného. Lidé vám budou posílat dary, když budete v takovém stavu. (smích)
Now, many of you might worry that the notion of well-being is truly undefined, and seemingly perpetually open to be re-construed. And so, how therefore can there be an objective notion of well-being? Well, consider by analogy, the concept of physical health. The concept of physical health is undefined. As we just heard from Michael Specter, it has changed over the years. When this statue was carved the average life expectancy was probably 30. It's now around 80 in the developed world. There may come a time when we meddle with our genomes in such a way that not being able to run a marathon at age 200 will be considered a profound disability. People will send you donations when you're in that condition. (Laughter)
Všimněte si, že skutečnost, že pojetí zdraví je otevřené, skutečně přístupné revizi, z něj nečiní prázdný pojem. Rozdíl mezi zdravým člověkem a mrtvým je stejně jasný a závažný jako jakýkoli jiný ve vědě. Další pozoruhodnou věcí je, že v morální krajině může být hodně vrcholů: může existovat ekvivalent cest k prosperitě, může existovat ekvivalent k uspořádání lidské společnosti, která maximalizuje vzkvétání lidstva.
Notice that the fact that the concept of health is open, genuinely open for revision, does not make it vacuous. The distinction between a healthy person and a dead one is about as clear and consequential as any we make in science. Another thing to notice is there may be many peaks on the moral landscape: There may be equivalent ways to thrive; there may be equivalent ways to organize a human society so as to maximize human flourishing.
Proč by to nepodkopalo objektivní morálku? Zamyslete se na tím, jak mluvíme o jídle: nikdy bych se s vámi nechtěl dohadovat, že existuje jedno správné jídlo. Zjevně existuje řada látek, jež tvoří zdravou potravu. Přesto existuje jasný rozdíl mezi jídlem a jedem. Skutečnost, že existuje hodně správných odpovědí na otázku "Co je jídlo?", nás nenutí říct, že nelze poznat žádné pravdy o lidské výživě. Mnoho lidí má obavy, že univerzální morálka by vyžadovala morální zásady, jež by nepřipouštěly žádné výjimky.
Now, why wouldn't this undermine an objective morality? Well think of how we talk about food: I would never be tempted to argue to you that there must be one right food to eat. There is clearly a range of materials that constitute healthy food. But there's nevertheless a clear distinction between food and poison. The fact that there are many right answers to the question, "What is food?" does not tempt us to say that there are no truths to be known about human nutrition. Many people worry that a universal morality would require moral precepts that admit of no exceptions.
Je-li například špatné lhát, musí být špatné lhát vždy, a pokud najdete výjimku, pak neexistuje morální pravda. Proč bychom si to mysleli? Přestavte si analogicky šachovou hru. Jestli umíte hrát šachy, je dobré se řídit principem "Neztrácej královnu". Přesto to jasně připouští výjimky. Jsou okamžiky, kdy je ztráta královny vynikající věc. Jsou okamžiky, kdy je to to jediné, co můžete udělat. A přesto jsou šachy doménou dokonalé objektivity. Skutečnost, že existují výjimky, na tom vůbec nic nemění.
So, for instance, if it's really wrong to lie, it must always be wrong to lie, and if you can find an exception, well then there's no such thing as moral truth. Why would we think this? Consider, by analogy, the game of chess. Now, if you're going to play good chess, a principle like, "Don't lose your Queen," is very good to follow. But it clearly admits some exceptions. There are moments when losing your Queen is a brilliant thing to do. There are moments when it is the only good thing you can do. And yet, chess is a domain of perfect objectivity. The fact that there are exceptions here does not change that at all.
To nás přivádí k jistým manévrům, které lidé v morální oblasti obvykle dělají. Představte si ten velký problém s ženskými těly: co s nimi? Můžete udělat jedno: zakrýt je. Naše intelektuální obec obvykle zastává názor, že i když se nám to nemusí líbit a v Bostonu nebo Palo Alto to můžeme považovat za špatné, kdo jsme, abychom říkali, že hrdí potomci starověké kultury se mýlí, když své ženy a dcery nutí žít v látkových pytlích? A kdo jsme, abychom říkali, že dělají špatně, když je bijí kusy ocelového kabelu nebo jim vychrstnou kyselinu z baterie do obličeje, když odmítají privilegium být takto dušeny?
Now, this brings us to the sorts of moves that people are apt to make in the moral sphere. Consider the great problem of women's bodies: What to do about them? Well this is one thing you can do about them: You can cover them up. Now, it is the position, generally speaking, of our intellectual community that while we may not like this, we might think of this as "wrong" in Boston or Palo Alto, who are we to say that the proud denizens of an ancient culture are wrong to force their wives and daughters to live in cloth bags? And who are we to say, even, that they're wrong to beat them with lengths of steel cable, or throw battery acid in their faces if they decline the privilege of being smothered in this way?
A kdo jsme, abychom to neřekli? Kdo jsme, že předstíráme, že víme tak málo o lidském blahobytu, že o takových zvycích nesmíme mít předsudky? Nemám na mysli dobrovolné nošení závoje -- pokud jde o mě, ženy by měly nosit, co chtějí. Ale co znamená dobrovolnost v komunitě, kde po znásilnění dívky je často prvním popudem otce ji kvůli hanbě zavraždit?
Well, who are we not to say this? Who are we to pretend that we know so little about human well-being that we have to be non-judgmental about a practice like this? I'm not talking about voluntary wearing of a veil -- women should be able to wear whatever they want, as far as I'm concerned. But what does voluntary mean in a community where, when a girl gets raped, her father's first impulse, rather often, is to murder her out of shame?
Nechte tu skutečnost chvíli zaznít ve své mysli: znásilní vám dceru, a vy ji chcete zabít. Jaká je šance, že toto představuje vrchol lidského blahobytu?
Just let that fact detonate in your brain for a minute: Your daughter gets raped, and what you want to do is kill her. What are the chances that represents a peak of human flourishing?
Tím nechci říct, že v naší vlastní společnosti máme dokonalé řešení. Takhle to například vypadá téměř na všech novinových stáncích v civilizovaném světě. Připusťme, že mnoho mužů bude k pochopení nevhodnosti těchto obrázků potřebovat titul z filozofie. (smích) Ale jsme-li v hloubavé náladě, můžeme se ptát: "Je tohle dokonalý výraz psychologické rovnováhy s ohledem na proměnné, jako jsou mládí, krása a ženská těla?" Je tohle optimální prostředí pro výchovu našich dětí? Pravděpodobně ne. Snad tedy existuje nějaké místo v daném spektru mezi těmito dvěma extrémy, jež představuje místo s lepší rovnováhou. (potlesk) Snad existuje mnoho takových míst --
Now, to say this is not to say that we have got the perfect solution in our own society. For instance, this is what it's like to go to a newsstand almost anywhere in the civilized world. Now, granted, for many men it may require a degree in philosophy to see something wrong with these images. (Laughter) But if we are in a reflective mood, we can ask, "Is this the perfect expression of psychological balance with respect to variables like youth and beauty and women's bodies?" I mean, is this the optimal environment in which to raise our children? Probably not. OK, so perhaps there's some place on the spectrum between these two extremes that represents a place of better balance. (Applause) Perhaps there are many such places --
a opět, s ohledem na další změny v lidské kultuře může v morální krajině existovat mnoho vrcholů. Je však důležité si všimnout, že bude mnohem víc způsobů života mimo vrchol. Z mého pohledu je ironií, že jediní, kdo se mnou podle všeho obecně souhlasí a kdo si myslí, že existují správné a špatné odpovědi na morální otázky, jsou náboženští demagogové v různých podobách.
again, given other changes in human culture there may be many peaks on the moral landscape. But the thing to notice is that there will be many more ways not to be on a peak. Now the irony, from my perspective, is that the only people who seem to generally agree with me and who think that there are right and wrong answers to moral questions are religious demagogues of one form or another.
Samozřejmě si myslí, že správné odpovědi na morální otázky mají oni, protože je mají od hlasu ve větrném víru, ne protože provedli inteligentní analýzu případů a podmínek blahobytu lidí a živočichů. Ve skutečnosti odolnost náboženství jako brýlí, kterými se většina lidí na otázky morálky dívá, oddělila většinu morálních debat od skutečných otázek o utrpení lidí a zvířat. Proto svůj čas trávíme debatami o sňatku stejného pohlaví, a ne o genocidě nebo šíření jaderných zbraní, chudobě nebo jiném nesmírně důležitém problému. Ale v jednom demagogové pravdu mají: potřebujeme univerzální pojetí lidských hodnot.
And of course they think they have right answers to moral questions because they got these answers from a voice in a whirlwind, not because they made an intelligent analysis of the causes and condition of human and animal well-being. In fact, the endurance of religion as a lens through which most people view moral questions has separated most moral talk from real questions of human and animal suffering. This is why we spend our time talking about things like gay marriage and not about genocide or nuclear proliferation or poverty or any other hugely consequential issue. But the demagogues are right about one thing: We need a universal conception of human values.
Co tomu brání? Zaprvé si všimněme, že děláme něco jiného, když mluvíme o morálce, zvlášť lidé světského, akademického a vědeckého zaměření. Když mluvíme o morálce, vážíme si rozdílných názorů jako v žádné jiné oblasti našeho života. Například dalajláma každé ráno vstane, medituje o soucitu a myslí si, že pomoc jiným lidským bytostem je nedílnou součástí lidského štěstí. Na druhé straně je někdo jako Ted Bundy. Ted Bundy moc rád unášel, znásilňoval, mučil a zabíjel ženy.
Now, what stands in the way of this? Well, one thing to notice is that we do something different when talking about morality -- especially secular, academic, scientist types. When talking about morality we value differences of opinion in a way that we don't in any other area of our lives. So, for instance the Dalai Lama gets up every morning meditating on compassion, and he thinks that helping other human beings is an integral component of human happiness. On the other hand, we have someone like Ted Bundy; Ted Bundy was very fond of abducting and raping and torturing and killing young women.
Máme tak dva skutečně rozdílné názory na to, jak užitečně využít svůj čas. (smích) Většina západních intelektuálů se na tuto situaci podívá a řekne: "Neexistuje nic, v čem by měl dalajláma vážně pravdu a v čem by se Ted Bundy vážně mýlil, co by připouštělo skutečný argument, který potenciálně spadá do rámce působnosti vědy. Ten má rád čokoládu a ten zase vanilku. Nedá se říct nic, čím by jeden člověk přesvědčil druhého." Všimněte si, že ve vědě toto neděláme.
So, we appear to have a genuine difference of opinion about how to profitably use one's time. (Laughter) Most Western intellectuals look at this situation and say, "Well, there's nothing for the Dalai Lama to be really right about -- really right about -- or for Ted Bundy to be really wrong about that admits of a real argument that potentially falls within the purview of science. He likes chocolate, he likes vanilla. There's nothing that one should be able to say to the other that should persuade the other." Notice that we don't do this in science.
Vlevo máme Edwarda Wittena. Zabývá se teorií superstrun. Zeptáte-li se nejchytřejších fyziků, kdo je nejchytřejší fyzik, podle mé zkušenosti polovina z nich řekne, že Ed Witten. Druhá polovina řekne, že se jim ta otázka nelíbí. (smích) Takže co by se stalo, kdybych se ukázal na konferenci o fyzice a řekl: "Teorie superstrun je nesmysl. Neoslovuje mě. Takhle vesmír v malém měřítku nevidím. Nejsem její fanoušek." (smích) Nic by se nestalo, protože nejsem fyzik a teorii superstrun nerozumím. Jsem Ted Bundy teorie superstrun. (smích) Nechtěl bych patřit do žádného klubu teorie superstrun, který by mě chtěl za člena.
On the left you have Edward Witten. He's a string theorist. If you ask the smartest physicists around who is the smartest physicist around, in my experience half of them will say Ed Witten. The other half will tell you they don't like the question. (Laughter) So, what would happen if I showed up at a physics conference and said,"String theory is bogus. It doesn't resonate with me. It's not how I chose to view the universe at a small scale. I'm not a fan." (Laughter) Well, nothing would happen because I'm not a physicist; I don't understand string theory. I'm the Ted Bundy of string theory. (Laughter) I wouldn't want to belong to any string theory club that would have me as a member.
Ale o to právě jde. Kdykoli mluvíme o faktech, je nutné vyloučit určité názory. Tak to v oblasti odbornosti chodí. Od toho je poznání. Jak jsme dospěli k přesvědčení, že v morální oblasti nic jako morální odbornost nebo morální talent či génius neexistuje? Jak jsme dospěli k přesvědčení, že každý názor se musí počítat? Jak jsme dospěli k přesvědčení, že každá kultura má na tato témata svůj pohled, jenž stojí za zvážení? Má Tálibán názor na fyziku, který stojí za zvážení? Ne. (smích) Proč je jeho ignorance méně zjevná u tématu lidského blahobytu? (potlesk)
But this is just the point. Whenever we are talking about facts certain opinions must be excluded. That is what it is to have a domain of expertise. That is what it is for knowledge to count. How have we convinced ourselves that in the moral sphere there is no such thing as moral expertise, or moral talent, or moral genius even? How have we convinced ourselves that every opinion has to count? How have we convinced ourselves that every culture has a point of view on these subjects worth considering? Does the Taliban have a point of view on physics that is worth considering? No. (Laughter) How is their ignorance any less obvious on the subject of human well-being? (Applause)
A myslím, že svět teď potřebuje tohle: potřebuje lidi, jako jsme my, aby přiznali, že existují správné a špatné odpovědi na otázky prospívání lidstva a že morálka má vztah k oblasti faktů. Je možné, že se jednotlivci i celé kultury starají o špatné věci, což znamená, že je možné, že jejich přesvědčení a touhy spolehlivě vedou ke zbytečnému lidskému utrpení. Už když toto připustíme, změní to náš diskurz o morálce. Žijeme ve světě, ve kterém hranice mezi národy znamenají čím dál méně a jednoho dne nebudou znamenat nic.
So, this, I think, is what the world needs now. It needs people like ourselves to admit that there are right and wrong answers to questions of human flourishing, and morality relates to that domain of facts. It is possible for individuals, and even for whole cultures, to care about the wrong things, which is to say that it's possible for them to have beliefs and desires that reliably lead to needless human suffering. Just admitting this will transform our discourse about morality. We live in a world in which the boundaries between nations mean less and less, and they will one day mean nothing.
Žijeme ve světě plném ničivé technologie a její vynalezení nelze vrátit; vždycky bude snadnější věci rozbíjet než napravovat. Proto se mi zdá zjevné, že už nemůžeme respektovat a tolerovat ohromné rozdíly v pojetí lidského blahobytu, že už nemůžeme respektovat a tolerovat ohromné rozdíly v představách o tom, jak se šíří nemoc, nebo v bezpečnostních normách budov a letadel. Musíme jednoduše směřovat k odpovědím, které dáváme na nejdůležitější otázky v lidském životě. A abychom to dokázali, musíme připustit, že tyto otázky odpovědi mají. Moc vám děkuji. (potlesk)
We live in a world filled with destructive technology, and this technology cannot be uninvented; it will always be easier to break things than to fix them. It seems to me, therefore, patently obvious that we can no more respect and tolerate vast differences in notions of human well-being than we can respect or tolerate vast differences in the notions about how disease spreads, or in the safety standards of buildings and airplanes. We simply must converge on the answers we give to the most important questions in human life. And to do that, we have to admit that these questions have answers. Thank you very much. (Applause)
Chris Anderson: To byl výbušný materiál. Ať to slyšeli tito diváci nebo lidé jinde na světě, je možné, že se pustili do rozčileného křiku, tedy někteří.
Chris Anderson: So, some combustible material there. Whether in this audience or people elsewhere in the world, hearing some of this, may well be doing the screaming-with-rage thing, after as well, some of them.
Velmi důležitý se zdá jazyk. Když jste mluvil o tom závoji, o ženách v látkových pytlích... Žil jsem v muslimském světě a mluvil se spoustou muslimek. A některé říkaly něco jiného. Říkaly: "Ne, tohle je oslava ženské výjimečnosti, podporuje ji a je výsledkem toho, že..." a jde o diskutabilní a rafinovaný psychologický názor, "že mužskému chtíči se nedá věřit." Můžete se takové konverzace, s takovým typem ženy zúčastnit, aniž byste působil jako kulturní imperialista?
Language seems to be really important here. When you're talking about the veil, you're talking about women dressed in cloth bags. I've lived in the Muslim world, spoken with a lot of Muslim women. And some of them would say something else. They would say, "No, you know, this is a celebration of female specialness, it helps build that and it's a result of the fact that" -- and this is arguably a sophisticated psychological view -- "that male lust is not to be trusted." I mean, can you engage in a conversation with that kind of woman without seeming kind of cultural imperialist?
Sam Harris: Ano, snad jsem se to pokusil nakousnout ve větě, když jsem sledoval ubíhání času, ale otázkou je, co je dobrovolné v kontextu, kdy muži mají určitá očekávání, a budou se k vám zaručeně chovat určitým způsobem, pokud se nezahalíte závojem? Pokud by se někdo v této místnosti chtěl zahalit závojem, vzít si legrační klobouk nebo si potetovat obličej, myslím, že bychom měli mít svobodu dělat si, co chceme, ale musíme upřímně mluvit o omezeních, která se těchto žen týkají. Proto si myslím, že bychom neměli s nadšením věřit jejich slovům, zvlášť když je venku asi 39 stupňů a mají na sobě burku.
Sam Harris: Yeah, well I think I tried to broach this in a sentence, watching the clock ticking, but the question is: What is voluntary in a context where men have certain expectations, and you're guaranteed to be treated in a certain way if you don't veil yourself? And so, if anyone in this room wanted to wear a veil, or a very funny hat, or tattoo their face -- I think we should be free to voluntarily do whatever we want, but we have to be honest about the constraints that these women are placed under. And so I think we shouldn't be so eager to always take their word for it, especially when it's 120 degrees out and you're wearing a full burqa.
CA: Hodně lidí chce věřit v pojetí morálního pokroku. Ale dokážete to vyřešit? Snad jste řekl, že byste to dokázal sladit se světem, který se nestane jednorozměrným, kde si všichni myslíme totéž. Jak byste popsal svět v době za 50, 100 let? Jak byste si rád představoval svět s rovnováhou mezi morálním pokrokem a bohatstvím?
CA: A lot of people want to believe in this concept of moral progress. But can you reconcile that? I think I understood you to say that you could reconcile that with a world that doesn't become one dimensional, where we all have to think the same. Paint your picture of what rolling the clock 50 years forward, 100 years forward, how you would like to think of the world, balancing moral progress with richness.
SH: Myslím, že jakmile uznáte, že jsme na cestě k porozumění našemu myšlení na úrovni mozku, a to v určitém významném detailu, pak musíte uznat, že porozumíme všem svým pozitivním a negativním vlastnostem, a to mnohem detailněji. Porozumíme pozitivním sociálním emocím, například empatii a soucitu, a porozumíme faktorům, jež je povzbuzují, ať už jsou genetické, ať už se týkají toho, jak spolu lidé mluví, ať už jde o ekonomické systémy. Protože teprve začínáme chápat, budeme nevyhnutelně směřovat k prostoru faktů.
SH: Well, I think once you admit that we are on the path toward understanding our minds at the level of the brain in some important detail, then you have to admit that we are going to understand all of the positive and negative qualities of ourselves in much greater detail. So, we're going to understand positive social emotion like empathy and compassion, and we're going to understand the factors that encourage it -- whether they're genetic, whether they're how people talk to one another, whether they're economic systems, and insofar as we begin to shine light on that we are inevitably going to converge on that fact space.
Všechno nebude tak úplně možné. Nebude platit, že zahalování mé dcery od narození je stejně dobré jako to, když ji učím sebedůvěře a kultivovanosti v kontextu mužů, kteří touží po ženách. Nepotřebujeme snad grant Národní vědecké nadace, abychom věděli, že povinné zahalování je špatný nápad, ale v určitém okamžiku budeme schopni skenovat mozky všech zúčastněných a skutečně je zpovídat. Milují lidé v těchto systémech své dcery stejně? Myslím, že na to existují jednoznačně správné odpovědi.
So, everything is not going to be up for grabs. It's not going to be like veiling my daughter from birth is just as good as teaching her to be confident and well-educated in the context of men who do desire women. I mean I don't think we need an NSF grant to know that compulsory veiling is a bad idea -- but at a certain point we're going to be able to scan the brains of everyone involved and actually interrogate them. Do people love their daughters just as much in these systems? And I think there are clearly right answers to that.
CA: A pokud se ukáže, že vlastně ano, jste připraven změnit svůj současný instinktivní soud o některých těchto tématech?
CA: And if the results come out that actually they do, are you prepared to shift your instinctive current judgment on some of these issues?
SH: Ano, tedy pokud je zjevný fakt, že můžete někoho milovat v kontextu systému skutečně klamných přesvědčení. Pak řeknete: "Věděl jsem, že můj homosexuální syn půjde do pekla, pokud si najde přítele, tak jsem mu usekl hlavu. Nic milosrdnějšího jsem nemohl udělat." Když všechny tyto části spojíte, myslím, že byste pravděpodobně mohl cítit lásku. Ale pak musíme mluvit o blahobytu v širším kontextu. Jsme v tom všichni společně, nejde jen o jednoho muže v extázi, který se pak vyhodí do vzduchu v autobusu.
SH: Well yeah, modulo one obvious fact, that you can love someone in the context of a truly delusional belief system. So, you can say like, "Because I knew my gay son was going to go to hell if he found a boyfriend, I chopped his head off. And that was the most compassionate thing I could do." If you get all those parts aligned, yes I think you could probably be feeling the emotion of love. But again, then we have to talk about well-being in a larger context. It's all of us in this together, not one man feeling ecstasy and then blowing himself up on a bus.
CA: V tomhle rozhovoru bych moc rád pokračoval celé hodiny. Ty ale nemáme, tak snad znovu příště. Děkuji, že jste přišel na konferenci TED.
CA: Sam, this is a conversation I would actually love to continue for hours. We don't have that, but maybe another time. Thank you for coming to TED.
SH: Bylo mi opravdu ctí. Děkuji. (potlesk)
SH: Really an honor. Thank you. (Applause)