Chtěl bych začít jednoduchou otázkou: Proč chudí lidé dělají tolik špatných rozhodnutí? Vím, že je to drsná otázka, ale ukažme si fakta. Chudí si více půjčují, méně spoří, více kouří, méně cvičí, více pijí a jí méně zdravě. Proč?
I'd like to start with a simple question: Why do the poor make so many poor decisions? I know it's a harsh question, but take a look at the data. The poor borrow more, save less, smoke more, exercise less, drink more and eat less healthfully. Why?
Řekněme, že standardní výklad jednou shrnula britská premiérka Margaret Thatcherová. Chudobu nazývala „vadou osobnosti“.
Well, the standard explanation was once summed up by the British Prime Minister, Margaret Thatcher. And she called poverty "a personality defect."
(smích)
(Laughter)
Prostě nedostatkem charakteru.
A lack of character, basically.
Většina z vás by určitě nebyla tak neomalená. Ale ta myšlenka, že na chudých je něco v nepořádku, není jen výsadou paní Thatcherové. Někteří z vás si možná myslí, že chudí by měli být odpovědní za chyby, kterých se dopustí. Jiní asi tvrdí, že bychom jim měli pomoci, aby se rozhodovali lépe. Nicméně je tu stále stejná základní domněnka: něco je s nimi v nepořádku. Kdybychom je tak mohli změnit, naučit je, jak žít své životy, kdyby prostě naslouchali. Abych řekl pravdu, stejný názor jsem po dlouhou dobu měl i já sám. Teprve před pár lety jsem přišel na to, že všechny mé domněnky o chudobě jsou špatné.
Now, I'm sure not many of you would be so blunt. But the idea that there's something wrong with the poor themselves is not restricted to Mrs. Thatcher. Some of you may believe that the poor should be held responsible for their own mistakes. And others may argue that we should help them to make better decisions. But the underlying assumption is the same: there's something wrong with them. If we could just change them, if we could just teach them how to live their lives, if they would only listen. And to be honest, this was what I thought for a long time. It was only a few years ago that I discovered that everything I thought I knew about poverty was wrong.
Všechno začalo, když jsem náhodou narazil na studii několika amerických psychologů. Cestovali 8 000 mil, až do Indie, aby vytvořili fascinující studii. Šlo o experiment s farmáři pěstujícími cukrovou třtinu. Měli byste vědět, že tito farmáři dostávají kolem 60 procent ze svých ročních příjmů najednou, hned po sklizni. To znamená, že v jedné části roku jsou relativně chudí a v druhé bohatí. Výzkumníci je požádali, aby před sklizní a po sklizni vyplnili IQ testy. A to, na co přišli, mně úplně vytřelo zrak. Výsledky farmářů byly mnohem horší před sklizní. Ukazuje se, že důsledky života v chudobě odpovídají ztrátě 14 bodů IQ. Abyste měli představu, dá se to přirovnat k následkům probdělé noci nebo k dopadům alkoholismu.
It all started when I accidentally stumbled upon a paper by a few American psychologists. They had traveled 8,000 miles, all the way to India, for a fascinating study. And it was an experiment with sugarcane farmers. You should know that these farmers collect about 60 percent of their annual income all at once, right after the harvest. This means that they're relatively poor one part of the year and rich the other. The researchers asked them to do an IQ test before and after the harvest. What they subsequently discovered completely blew my mind. The farmers scored much worse on the test before the harvest. The effects of living in poverty, it turns out, correspond to losing 14 points of IQ. Now, to give you an idea, that's comparable to losing a night's sleep or the effects of alcoholism.
Za pár měsíců jsem se doslechl, že Eldar Shafir, profesor na princetonské univerzitě a jeden z autorů této studie, se chystá do Holandska, kde žiji. Tak jsme se v Amsterdamu sešli, abychom si promluvili o jeho nové a revoluční teorii chudoby. A mohu ji shrnout ve dvou slovech: mentalita nedostatku. Vychází najevo, že lidé se chovají jinak, když něco vnímají jako nedostatkové. A příliš nezáleží na tom, co to je – ať už je to nedostatek času, peněz nebo jídla.
A few months later, I heard that Eldar Shafir, a professor at Princeton University and one of the authors of this study, was coming over to Holland, where I live. So we met up in Amsterdam to talk about his revolutionary new theory of poverty. And I can sum it up in just two words: scarcity mentality. It turns out that people behave differently when they perceive a thing to be scarce. And what that thing is doesn't much matter -- whether it's not enough time, money or food.
Všichni znáte ten pocit, když máte moc věcí na práci nebo odložíte obědovou přestávku a klesne vám hladina cukru. Zužuje to vaše soustředění na to, co vám právě chybí – na sendvič, který si právě musíte dát, schůzku, co začíná za pět minut nebo složenky, které musíte zítra zaplatit. Takže dlouhodobá perspektiva jde do háje. Dalo by se to přirovnat k novému počítači, na kterém současně běží 10 náročných programů. Čím dál víc se zpomaluje, dělá chyby, a nakonec se zasekne – ne proto, že by to byl špatný počítač, důvodem je, že musí dělat moc věcí najednou. Chudí lidé mají stejný problém. Špatná rozhodnutí nedělají proto, že by byli hloupí, oni žijí v kontextu, ve kterém by dělal hloupá rozhodnutí každý.
You all know this feeling, when you've got too much to do, or when you've put off breaking for lunch and your blood sugar takes a dive. This narrows your focus to your immediate lack -- to the sandwich you've got to have now, the meeting that's starting in five minutes or the bills that have to be paid tomorrow. So the long-term perspective goes out the window. You could compare it to a new computer that's running 10 heavy programs at once. It gets slower and slower, making errors. Eventually, it freezes -- not because it's a bad computer, but because it has too much to do at once. The poor have the same problem. They're not making dumb decisions because they are dumb, but because they're living in a context in which anyone would make dumb decisions.
Takže jsem najednou pochopil, proč je tolik projektů zaměřených na boj s chudobou nefunkčních. Například investice do vzdělávání jsou často úplně bezvýsledné. Chudoba není nedostatek vědomostí. Nedávná analýza 201 studií, zkoumající efektivitu výuky finanční gramotnosti, dospěla k závěru, že tato výuka nemá téměř žádné účinky. Ale nepochopte to špatně – nechci říct, že chudí se nic nenaučí – mohou se, samozřejmě, stát moudřejší. Ale to nestačí. Mohu to říct i jako profesor Shafir: „Je to, jako když někoho učíte plavat, a pak ho vrhnete do rozbouřeného moře.“
So suddenly I understood why so many of our anti-poverty programs don't work. Investments in education, for example, are often completely ineffective. Poverty is not a lack of knowledge. A recent analysis of 201 studies on the effectiveness of money-management training came to the conclusion that it has almost no effect at all. Now, don't get me wrong -- this is not to say the poor don't learn anything -- they can come out wiser for sure. But it's not enough. Or as Professor Shafir told me, "It's like teaching someone to swim and then throwing them in a stormy sea."
Pamatuji si, jak jsem tam seděl, úplně vyvedený z míry. A došlo mi, že jsme na to mohli přijít už před desítkami let. Ti psychologové přece nepotřebovali žádné složité snímkování mozku – museli jen změřit IQ farmářů, a IQ testy byly vynalezeny více než před 100 lety. Vlastně jsem si uvědomil, že o psychologii chudoby jsem už četl. George Orwell, jeden z největších spisovatelů historie, zažil ve dvacátých letech chudobu na vlastní kůži. „Podstatou chudoby“, napsal tenkrát, je to, že „likviduje budoucnost“. A také žasnul nad tím, cituji, „Jak je pro lidi samozřejmé cítit se oprávněni k napomínání a poučování těch, jejichž příjem klesne pod určitou hranici.“
I still remember sitting there, perplexed. And it struck me that we could have figured this all out decades ago. I mean, these psychologists didn't need any complicated brain scans; they only had to measure the farmer's IQ, and IQ tests were invented more than 100 years ago. Actually, I realized I had read about the psychology of poverty before. George Orwell, one of the greatest writers who ever lived, experienced poverty firsthand in the 1920s. "The essence of poverty," he wrote back then, is that it "annihilates the future." And he marveled at, quote, "How people take it for granted they have the right to preach at you and pray over you
Tato slova mají úplně stejnou platnost i v dnešní době.
as soon as your income falls below a certain level."
Hlavní otázka samozřejmě zní: Co s tím lze udělat? Moderní ekonomové mají v rukávu pár řešení. Mohli bychom chudým pomoci s papírováním nebo jim posílat připomínky, když mají něco zaplatit. Taková řešení jsou mezi moderními politiky velmi populární. Hlavně proto, že skoro nic nestojí. Myslím si, že tato řešení symbolizují současnou dobu, ve které často řešíme projevy, ale ignorujeme hlavní příčiny.
Now, those words are every bit as resonant today. The big question is, of course: What can be done? Modern economists have a few solutions up their sleeves. We could help the poor with their paperwork or send them a text message to remind them to pay their bills. This type of solution is hugely popular with modern politicians, mostly because, well, they cost next to nothing. These solutions are, I think, a symbol of this era in which we so often treat the symptoms, but ignore the underlying cause.
A tak se ptám: Proč prostě nezměníme okolnosti, za kterých chudí žijí? Když opět použiju analogii s počítačem: Proč se pořád vrtáme v softwaru, když bychom problém snadno vyřešili přidáním paměti? Profesor Shafir na mě v oné chvíli zareagoval prázdným pohledem. A po několika vteřinách řekl: „Aha, už to chápu. Chtěl byste prostě lidem v nouzi dát víc peněz, a chudoba by se tak vymýtila. Ano, to by určitě bylo skvělé. Ale obávám se, že taková levicová politika, jakou máte v Amsterdamu... ve Státech neexistuje.“
So I wonder: Why don't we just change the context in which the poor live? Or, going back to our computer analogy: Why keep tinkering around with the software when we can easily solve the problem by installing some extra memory instead? At that point, Professor Shafir responded with a blank look. And after a few seconds, he said, "Oh, I get it. You mean you want to just hand out more money to the poor to eradicate poverty. Uh, sure, that'd be great. But I'm afraid that brand of left-wing politics you've got in Amsterdam -- it doesn't exist in the States."
Je to ale opravdu taková staromódní, levicová myšlenka? Vzpomněl jsem si na jeden starý plán – prosazovali ho někteří přední myslitelé lidské historie. Poprvé ho nastínil filosof Thomas More ve své knize Utopie, více než před 500 lety. Jeho zastánci pokrývají celé spektrum zleva doprava, patřil k nim ochránce lidských práv Martin Luther King i ekonom Milton Friedman. A ten nápad je neuvěřitelně prostý: základní nepodmíněný příjem.
But is this really an old-fashioned, leftist idea? I remembered reading about an old plan -- something that has been proposed by some of history's leading thinkers. The philosopher Thomas More first hinted at it in his book, "Utopia," more than 500 years ago. And its proponents have spanned the spectrum from the left to the right, from the civil rights campaigner, Martin Luther King, to the economist Milton Friedman. And it's an incredibly simple idea: basic income guarantee.
Co to je? Celkem prostá věc. Měsíční příspěvek na pokrytí základních potřeb: jídla, přístřeší, vzdělání. Není vůbec ničím podmíněný, takže vám nikdo nebude říkat, co musíte splňovat, a nikdo vám nebude říkat, co s ním máte dělat. Základní příjem není laskavost, je to právo. Neváže se na něj vůbec žádné stigma. Když jsem zjistil, jaká je pravá podstata chudoby, nepřestával jsem se divit. Je tohle opravdu nápad, na který jsme všichni čekali? Doopravdy to může být tak jednoduché? Během následujících tří let jsem přečetl všechno, co jsem o základním příjmu našel. Prozkoumal jsem tucty experimentů, zpracovaných v různých koutech světa, a zanedlouho jsem narazil na příběh města, kterému se to povedlo – opravdu vymýtilo chudobu. Jenže potom... na to skoro všichni zapomněli.
What it is? Well, that's easy. It's a monthly grant, enough to pay for your basic needs: food, shelter, education. It's completely unconditional, so no one's going to tell you what you have to do for it, and no one's going to tell you what you have to do with it. The basic income is not a favor, but a right. There's absolutely no stigma attached. So as I learned about the true nature of poverty, I couldn't stop wondering: Is this the idea we've all been waiting for? Could it really be that simple? And in the three years that followed, I read everything I could find about basic income. I researched the dozens of experiments that have been conducted all over the globe, and it didn't take long before I stumbled upon a story of a town that had done it -- had actually eradicated poverty. But then ... nearly everyone forgot about it.
Příběh začíná v kanadském městě Dauphin. V roce 1974 byl všem obyvatelům tohoto městečka přiznán základní příjem, zaručující, že se nikdo neocitne pod hranicí chudoby. Na začátku experimentu do městečka vpadla armáda výzkumníků. Po čtyři roky šlo všechno hladce. Ale pak byla zvolena nová vláda, která v tomto drahém experimentu nespatřovala větší smysl. V momentě, kdy už bylo jasné, že na analýzu výsledků nezbyly peníze, se výzkumníci rozhodli své materiály zabalit, a to asi do dvou tisíců krabic. Uběhlo 25 let a pak kanadská profesorka Evelyn Forgetová tyto záznamy našla. Tři roky záznamy podléhaly jejím všemožným statistickým rozborům, ale ať zkusila cokoliv, výsledky byly pokaždé stejné: experiment byl mimořádně úspěšný.
This story starts in Dauphin, Canada. In 1974, everybody in this small town was guaranteed a basic income, ensuring that no one fell below the poverty line. At the start of the experiment, an army of researchers descended on the town. For four years, all went well. But then a new government was voted into power, and the new Canadian cabinet saw little point to the expensive experiment. So when it became clear there was no money left to analyze the results, the researchers decided to pack their files away in some 2,000 boxes. Twenty-five years went by, and then Evelyn Forget, a Canadian professor, found the records. For three years, she subjected the data to all manner of statistical analysis, and no matter what she tried, the results were the same every time: the experiment had been a resounding success.
Evelyn Forgetová zjistila, že lidé v Dauphinu byli nejen bohatší, ale i chytřejší a zdravější. Školní prospěch dětí se výrazně zlepšil. Příjmy do nemocnic klesly až o 8,5 %. Ubylo případů domácího násilí i stížností na psychické problémy. A lidé nedávali výpověď z práce. O něco méně pracovali jen čerstvé matky a studenti – ti zůstávali déle ve škole. Podobné závěry od té doby po celém světě shledalo množství jiných experimentů, od USA po Indii.
Evelyn Forget discovered that the people in Dauphin had not only become richer but also smarter and healthier. The school performance of kids improved substantially. The hospitalization rate decreased by as much as 8.5 percent. Domestic violence incidents were down, as were mental health complaints. And people didn't quit their jobs. The only ones who worked a little less were new mothers and students -- who stayed in school longer. Similar results have since been found in countless other experiments around the globe, from the US to India.
Takže... jsem se dozvěděl následující: Co se týká chudoby, měli bychom, my bohatí, přestat předstírat, že víme vše nejlépe. Měli bychom přestat posílat plyšáky a boty chudým lidem, které jsme nikdy neviděli. A měli bychom se zbavit rozsáhlé sítě paternalistických byrokratů, protože jejich platy by mohli dostat chudí, kterým tito lidé mají pomáhat.
So ... here's what I've learned. When it comes to poverty, we, the rich, should stop pretending we know best. We should stop sending shoes and teddy bears to the poor, to people we have never met. And we should get rid of the vast industry of paternalistic bureaucrats when we could simply hand over their salaries to the poor they're supposed to help.
(potlesk)
(Applause)
Protože peníze mají jednu skvělou vlastnost – lidé si za ně mohou koupit to, co opravdu potřebují, ne to, co potřebují podle názoru samozvaných expertů. Představte si, kolik geniálních vědců, podnikatelů nebo spisovatelů jako George Orwell, právě chřadne kvůli nedostatku. Představte si, kolik by se objevilo energie a nadání, kdybychom se napořád zbavili chudoby. Věřím tomu, že základní příjem by fungoval jako riziková investice do lidí. Vlastně nezbývá než ho zavést, protože chudoba je obrovsky nákladná. Podívejme se například, kolik USA stojí dětská chudoba. Odhadem je to 500 miliard dolarů za rok, a to kvůli útratám ve zdravotnictví, nedokončení studia a vyšší kriminalitě. Je to neskutečné plýtvání lidským potenciálem.
Because, I mean, the great thing about money is that people can use it to buy things they need instead of things that self-appointed experts think they need. Just imagine how many brilliant scientists and entrepreneurs and writers, like George Orwell, are now withering away in scarcity. Imagine how much energy and talent we would unleash if we got rid of poverty once and for all. I believe that a basic income would work like venture capital for the people. And we can't afford not to do it, because poverty is hugely expensive. Just look at the cost of child poverty in the US, for example. It's estimated at 500 billion dollars each year, in terms of higher health care spending, higher dropout rates, and more crime. Now, this is an incredible waste of human potential.
Podívejme se ale na to, co celou věc tabuizuje: Jak bychom si vůbec mohli nepodmíněný příjem dovolit? Ve skutečnosti je to mnohem levnější, než si asi myslíte. V Dauphinu to udělali v podobě negativní daně z příjmu. To znamená navýšení příjmu pokaždé, když člověk klesne pod hranici chudoby. A v tomto případě bychom podle nejlepších odhadů našich ekonomů mohli za čisté náklady v částce 175 miliard ($) – což je čtvrtina nákladů USA na armádu a jedno procento jejich HDP – dostat všechny chudé lidi v USA nad hranici bídy. Skutečně bychom vymýtili chudobu. Tak to by měl být náš cíl.
But let's talk about the elephant in the room. How could we ever afford a basic income guarantee? Well, it's actually a lot cheaper than you may think. What they did in Dauphin is finance it with a negative income tax. This means that your income is topped up as soon as you fall below the poverty line. And in that scenario, according to our economists' best estimates, for a net cost of 175 billion -- a quarter of US military spending, one percent of GDP -- you could lift all impoverished Americans above the poverty line. You could actually eradicate poverty. Now, that should be our goal.
(potlesk)
(Applause)
Čas na omezené myšlení a postrkování problémů je pryč. Opravdu věřím tomu, že nadešel čas pro nové radikální myšlenky – základní příjem je mnohem víc, než jen další opatření. Přináší i úplné přehodnocení toho, co je vlastně práce. A z tohoto pohledu neosvobodí pouze chudé, ale i nás ostatní.
The time for small thoughts and little nudges is past. I really believe that the time has come for radical new ideas, and basic income is so much more than just another policy. It is also a complete rethink of what work actually is. And in that sense, it will not only free the poor, but also the rest of us.
Miliony lidí v současnosti mají pocit, že jejich práce nemá smysl nebo není potřebná. V nedávném průzkumu mezi 230 000 zaměstnanci ve 142 zemích vyšlo najevo, že svou práci má rádo jen 13 procent pracujících. A další průzkum ukázal, že až 37 procent britských pracujících má místo, které by podle nich ani nemuselo existovat. Jak říká Brad Pitt v Klubu rváčů: "Moc často děláme práci, kterou nenávidíme,
Nowadays, millions of people feel that their jobs have little meaning or significance. A recent poll among 230,000 employees in 142 countries found that only 13 percent of workers actually like their job. And another poll found that as much as 37 percent of British workers have a job that they think doesn't even need to exist. It's like Brad Pitt says in "Fight Club," "Too often we're working jobs we hate so we can buy shit we don't need."
abysme měli na blbosti, které nepotřebujeme."
(Laughter)
(smích) Ale nepochopte to špatně – teď nemluvím o učitelích, popelářích, ani sociálních pracovnících. Pokud by přestali pracovat, měli bychom všichni problém. Mluvím o všech těch dobře placených expertech se skvělým životopisem, co vydělávají na... strategických schůzích s kolegy, diskutujíce o přidané hodnotě ničivé spolutvorby produktů ve společnost sítí. (smích)
Now, don't get me wrong -- I'm not talking about the teachers and the garbagemen and the care workers here. If they stopped working, we'd be in trouble. I'm talking about all those well-paid professionals with excellent résumés who earn their money doing ... strategic transactor peer-to-peer meetings while brainstorming the value add-on of disruptive co-creation in the network society.
(potlesk)
(Laughter)
Nebo něčím podobným.
(Applause)
Schválně si zas představte, kolik nadání přichází vniveč jen proto, že našim dětem říkáme „budeš si muset vydělat na živobytí.“ Nebo si vezměte, nad čím před pár lety naříkal skvělý matematik z Facebooku: „Nejlepší mozky mé generace přemýšlí nad tím, jak lidi přimět, aby klikali na reklamy.“
Or something like that. Just imagine again how much talent we're wasting, simply because we tell our kids they'll have to "earn a living." Or think of what a math whiz working at Facebook lamented a few years ago: "The best minds of my generation are thinking about how to make people click ads."
Já jsem historik. A jestli nás historie něčemu učí, tak je to fakt, že věci mohou být jinak. Na tom, jak jsme uspořádali současnou ekonomiku a společnost, není nic nevyhnutelného. Ideje mohou měnit svět a mění ho. A myslím, že zejména v posledních několika letech vyšlo jasně najevo, že se nemůžeme držet nynějšího stavu a potřebujeme nové nápady.
I'm a historian. And if history teaches us anything, it is that things could be different. There is nothing inevitable about the way we structured our society and economy right now. Ideas can and do change the world. And I think that especially in the past few years, it has become abundantly clear that we cannot stick to the status quo -- that we need new ideas.
Vím, že mnoho z vás má nejspíš pesimistický pohled na budoucnost s rostoucí nerovností, xenofobií a změnami klimatu. Ale nestačí jen vědět, co nechceme. Potřebujeme i kladnou vizi. Martin Luther King neříkal „mám noční můru“.
I know that many of you may feel pessimistic about a future of rising inequality, xenophobia and climate change. But it's not enough to know what we're against. We also need to be for something. Martin Luther King didn't say, "I have a nightmare."
(smích)
(Laughter)
Měl sen.
He had a dream.
(potlesk)
(Applause)
Takže... můj sen je následující: Věřím v budoucnost, kde hodnotu vaší práce neurčuje částka na výplatní pásce, ale to, kolik štěstí kolem rozšíříte a jakou hodnotu vaše práce má. Věřím v budoucnost, ve které cílem vzdělání není příprava na další zbytečnou pozici, ale na dobře prožitý život. Věřím v budoucnost, kde život bez chudoby není privilegiem, ale právem, kterého je každý hoden. A teď to stojí před námi. Máme výzkumy, máme důkazy a máme i prostředky.
So ... here's my dream: I believe in a future where the value of your work is not determined by the size of your paycheck, but by the amount of happiness you spread and the amount of meaning you give. I believe in a future where the point of education is not to prepare you for another useless job but for a life well-lived. I believe in a future where an existence without poverty is not a privilege but a right we all deserve. So here we are. Here we are. We've got the research, we've got the evidence
Dnes, 500 let poté, co Thomas More poprvé psal o základním příjmu,
and we've got the means.
a 100 let poté, co George Orwell objevil pravou povahu chudoby, potřebujeme všichni změnit náš pohled na svět, protože chudoba není nedostatkem charakteru. Chudoba je nedostatkem peněz.
Now, more than 500 years after Thomas More first wrote about a basic income, and 100 years after George Orwell discovered the true nature of poverty, we all need to change our worldview, because poverty is not a lack of character. Poverty is a lack of cash.
Děkuji vám.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)