Tak tady to všechno začíná -- dramatické okamžiky narození našeho prvního syna jménem Declan. Očividně velice hluboký okamžik, který změnil náš život v mnoha rovinách. Když jsme později uvažovali o všech těch nečekaných změnách, které v našich životech proběhly, přivedlo nás to nakonec k podnikatelské myšlence, a o rok později jsme spustili Babble, webovou stránku pro rodiče.
Alisa Volkman: So this is where our story begins -- the dramatic moments of the birth of our first son, Declan. Obviously a really profound moment, and it changed our lives in many ways. It also changed our lives in many unexpected ways, and those unexpected ways we later reflected on, that eventually spawned a business idea between the two of us, and a year later, we launched Babble, a website for parents.
Rufus Griscom: Myslím, že náš příběh začal již o několik let dříve. (AV: To je pravda.)
Rufus Griscom: Now I think of our story as starting a few years earlier. AV: That's true.
RG: Možná si vzpomínáte, byli jsme zamilovaní až po uši.
RG: You may remember, we fell head over heels in love.
AV: To ano.
AV: We did.
RG: V té době jsme provozovali dost jiný druh webových stránek. Jmenovaly se Nerve.com, a byly to -- titulek těch stránek byl "čuňárny kulturně". Teoreticky to byl - a snad i prakticky, kvalitní online magazín o sexu a o kultuře.
RG: We were at the time running a very different kind of website. It was a website called Nerve.com, the tagline of which was "literate smut." It was in theory, and hopefully in practice, a smart online magazine about sex and culture.
AV: Což podnítilo vznik sezamovacích stránek. Ale asi chápete jaké vtipy jsme pak poslouchali. Sex plodí miminka. Následujte rady na Nervu a skončíte na Babble. Přesně jako my. A mohli bychom rozběhnout i stránky pro osoby staršího věku. Uvidíme.
AV: That spawned a dating site. But you can understand the jokes that we get. Sex begets babies. You follow instructions on Nerve and you should end up on Babble, which we did. And we might launch a geriatric site as our third. We'll see.
RG: Pro nás ovšem nebyla provázanost mezi Nervem a Bablle pouze takovou tou životní etapou, i když to s tím samozřejmě souvisí, bylo to ale opravdu více o naší touze mluvit velmi upřímně o věcech, se kterými lidé mají problém mluvit upřímně. Zdá se nám, že když lidé začnou něco skrývat, začnou také lhát, a tady to začíná být opravdu zajímavé, to je problém, do kterého se chceme ponořit. Překvapilo nás, jako mladé rodiče, že kolem rodičovství je víc tabu než kolem sexu.
RG: But for us, the continuity between Nerve and Babble was not just the life stage thing, which is, of course, relevant, but it was really more about our desire to speak very honestly about subjects that people have difficulty speaking honestly about. It seems to us that when people start dissembling, people start lying about things, that's when it gets really interesting. That's a subject that we want to dive into. And we've been surprised to find, as young parents, that there are almost more taboos around parenting than there are around sex.
AV: To je pravda. Takže, jak jsme řekli, ty první roky byly opravdu krásné, ale byly také dost obtížné. A zdá se nám, že to bylo tak těžké také kvůli té falešné reklamě okolo rodičovství. (Smích) Předplatili jsme si spoustu časopisů, dali jsme si s tím práci, ale všude kolem nás jsme byli obklopeni obrázky, jako je tento. A my jsme se chtěli stát rodiči za předpokladu, že náš život bude vypadat takto. Že nám bude stále svítit slunce a naše děti nikdy nebudou brečet. Že budu mít pořád perfektní účes a budu stále odpočatá. Ale ve skutečnosti, to tak vůbec nebylo.
AV: It's true. So like we said, the early years were really wonderful, but they were also really difficult. And we feel like some of that difficulty was because of this false advertisement around parenting. (Laughter) We subscribed to a lot of magazines, did our homework, but really everywhere you look around, we were surrounded by images like this. And we went into parenting expecting our lives to look like this. The sun was always streaming in, and our children would never be crying. I would always be perfectly coiffed and well rested, and in fact, it was not like that at all.
RG: Když jsme ten přepychový časopis o rodičovství se spoustou nádherných obrázků dali o trochu níž a rozhlédli se po našem opravdovém obýváku, vypadalo to spíše takto. Toto jsou naši tři synové. Samozřejmě, že nebrečí a nevřískají pořád. Ale když máte TŘI syny, vždycky je docela slušná pravděpodobnost, že alespoň jeden z nich se nebude chovat přesně tak, jak by měl.
RG: When we lowered the glossy parenting magazine that we were looking at, with these beautiful images, and looked at the scene in our actual living room, it looked a little bit more like this. These are our three sons. And of course, they're not always crying and screaming, but with three boys, there's a decent probability that at least one of them will not be comporting himself exactly as he should.
AV: Ano, vidíte, jak odtrženi od našich představ jsme byli. Opravdu jsme cítili, že to, co jsme očekávali, nemělo nic společného s tím, co jsme zažívali. A tak jsme se rozhodli, že to chceme rodičům říct na rovinu. Opravdu jsme je chtěli nechat upřímně porozumět, jaká je realita rodičovství.
AV: Yes, you can see where the disconnect was happening for us. We really felt like what we went in expecting had nothing to do with what we were actually experiencing, and so we decided we really wanted to give it to parents straight. We really wanted to let them understand what the realities of parenting were in an honest way.
RG: Takže to, co bychom dnes velice rádi udělali, je sdílet s vámi naše rodičovská tabu. A samozřejmě existuje mnohem víc než tyto čtyři věci, které o rodičovství nesmíme říkat. Ale chceme se s vámi dnes podělit o čtyři, které se částečně týkají i nás osobně. Takže, tabu číslo jedna: Nesmíte říct, že jste se do svého dítěte nezamilovali hned v první minutě. V jasných barvách si pamatuji, jak jsem seděl v té nemocnici. Přiváděli jsme na svět našeho prvního potomka.
RG: So today, what we would love to do is share with you four parenting taboos. And of course, there are many more than four things you can't say about parenting, but we would like to share with you today four that are particularly relevant for us personally. So the first, taboo number one: you can't say you didn't fall in love with your baby in the very first minute. I remember vividly, sitting there in the hospital. We were in the process of giving birth to our first child.
AV: My, nebo já?
AV: We, or I?
RG: Promiň. Popletl jsem zájmeno. Alisa byla velice laskavá a přiváděla na svět našeho prvního potomka. (AV: Děkuji.) -- a já jsem s lapačkou chytal. A já tam byl s otevřenou náručí. Sestřička ke mně přišla s tímto krásným, nádherným dítětem. A vzpomínám si, jak se ke mně blížila, na hlasy mých přátel, jak říkají: "V ten moment, kdy položí dítě do tvých dlaní, ucítíš obrovskou lásku, která tě pohltí a která je exponencionálně mocnější, než to nejmocnější, cos kdy v životě zažil." Tak jsem se na ten moment vyztužil. Děcko se blížilo, a já byl připraven na ten tirák lásky, který mě dostane na kolena. Namísto toho, když bylo to dítě umístěno do mých dlaní, byl to výjimečný okamžik. Tento obrázek je,.. řekněme, po několika vteřinách kdy mi dali dítě do rukou a já ho přinesl. Vidíte, jak nám září očíčka. Zmocnila se mě obrovská láska a náklonnost k mé ženě, s hlubokou vděčností, že máme něco, co se zdá být zdravím dítětem. Bylo to ale také docela absurdní. Chci říct, že jsem musel zkontrolovat cedulky a ujistit se. Nechtěl jsem tomu věřit: "Jsi si jistá, že to je naše dítě?" A to všechno docela stojí za povšimnutí. Sice jsem tehdy ke svému dítěti cítil obrovskou náklonnost, ale nebylo to nic z toho, co k němu cítím teď, o pět let později.
RG: I'm sorry. Misuse of the pronoun. Alisa was very generously in the process of giving birth to our first child -- (AV: Thank you.) -- and I was there with a catcher's mitt. And I was there with my arms open. The nurse was coming at me with this beautiful, beautiful child, and I remember, as she was approaching me, the voices of friends saying, "The moment they put the baby in your hands, you will feel a sense of love that will come over you that is [on] an order of magnitude more powerful than anything you've ever experienced in your entire life." So I was bracing myself for the moment. The baby was coming, and I was ready for this Mack truck of love to just knock me off my feet. And instead, when the baby was placed in my hands, it was an extraordinary moment. This picture is from literally a few seconds after the baby was placed in my hands and I brought him over. And you can see, our eyes were glistening. I was overwhelmed with love and affection for my wife, with deep, deep gratitude that we had what appeared to be a healthy child. And it was also, of course, surreal. I mean, I had to check the tags and make sure. I was incredulous, "Are you sure this is our child?" And this was all quite remarkable. But what I felt towards the child at that moment was deep affection, but nothing like what I feel for him now, five years later.
A tady jsme udělali něco, co je dost heretické, co se nedělá. Zanesli jsme do grafu naši lásku k našemu dítěti v průběhu času. (Smích) Toto, jak víte, je skutek hereze. To se nesmí, zanášet lásku do grafu. Nesmí se to proto, že láska je pro nás binární. Buď jste zamilovaní nebo nejste. Buď milujete nebo nemilujete. Podle mě je realita taková, že láska je proces. A myslím, že pokud uvažujeme o lásce jako o "buď a nebo", nutí nás to stále přehnaně přemýšlet o tom, že je láska falešná, nebo nepřiměřená nebo cokoliv jiného. A myslím, že mluvím převážně o zkušenosti otců. Ale myslím, že spoustu mužů si projde tím pocitem, v prvních měsících, možná jejich prvním roce, že v jistém ohledu je jejich reakce nepřiměřená.
And so we've done something here that is heretical. We have charted our love for our child over time. (Laughter) This, as you know, is an act of heresy. You're not allowed to chart love. The reason you're not allowed to chart love is because we think of love as a binary thing. You're either in love, or you're not in love. You love, or you don't love. And I think the reality is that love is a process, and I think the problem with thinking of love as something that's binary is that it causes us to be unduly concerned that love is fraudulent, or inadequate, or what have you. And I think I'm speaking obviously here to the father's experience. But I think a lot of men do go through this sense in the early months, maybe their first year, that their emotional response is inadequate in some fashion.
AV: No, jsem ráda, že to Rufus zmiňuje. protože si můžete povšimnout, že tam, kde on je na dně, tam si myslím, že jsem dělala většinu práce já. Ale rádi vtipkujeme. že v prvních měsících všech našich dětí, toto je strýček Rufus. (Smích)
AV: Well, I'm glad Rufus is bringing this up, because you can notice where he dips in the first years where I think I was doing most of the work. But we like to joke, in the first few months of all of our children's lives, this is Uncle Rufus. (Laughter)
RG: Jsem velmi milující strýček, velmi.
RG: I'm a very affectionate uncle, very affectionate uncle.
AV: Ano, a občas, když Rufus přijde domů, děláme si legraci, že si nejsem jistá, jestli by vůbec našel naše dítě mezi jinými dětmi. No, vlastně tu mám pro Rufuse takový malý kvíz.
AV: Yes, and I often joke with Rufus when he comes home that I'm not sure he would actually be able to find our child in a line-up amongst other babies. So I actually threw a pop quiz here onto Rufus.
RG: O-Ou.
RG: Uh oh.
AV: Nechci ho moc ztrapnit, Ale dostane tři vteřiny.
AV: I don't want to embarrass him too much. But I am going to give him three seconds.
RG: To není fér. To je chyták. On tam ani není, že jo?
RG: That is not fair. This is a trick question. He's not up there, is he?
AV: Náš osmitýdenní syn tu někde je. A chci vidět, jestli ho Rufus dokáže identifikovat.
AV: Our eight-week-old son is somewhere in here, and I want to see if Rufus can actually quickly identify him.
RG: Úplně vlevo. (AV: Ne!)
RG: The far left. AV: No!
(Smích)
(Laughter)
RG: Drsný.
RG: Cruel.
AV: Není co dodat.
AV: Nothing more to be said.
(Smích)
(Laughter)
Pojďme dál, tabu číslo dvě. Nesmíte mluvit o tom, jak se cítíte osamoceni, když máte dítě. Užila jsem si těhotenství. Milovala jsem ten čas. Přišlo mi, že jsem neuvěřitelně propojená s lidmi kolem sebe. Cítila jsem, jak každého zajímá moje těhotenství, každého kolem mě, všichni se ptali na termín. Cítila jsem se jako záchraný člun celého lidstva. To pokračovalo až do porodnice; bylo to hrozně povzbuzující. Zasypávali mě dárky, květinami a návštěvami. Byl to skutečně zázračný zážitek. Ale když jsem se dostala domů, Cítila jsem se najednou strašně odcizeně a najednou těsně uzamčená a vytěsněná. A opravdu mě tyto pocity překvapily. Čekala jsem, že to bude těžké, noci bez spánku, neustálé krmení, ale nečekala jsem, že to bude doprovázeno tou izolací a samotou, kterou jsem zažívala. A opravdu mě překvapilo, že mi předtím o těchto pocitech nikdo neřekl. Zavolala jsem své sestře, se kterou jsme si velmi blízké a která má tři děti, a zeptala jsem se jí: "Proč jsi mi neřekla, že se budu takhle cítit, že budu mít tyhle pocity neuvěřitelné izolace od okolí?" A one řekla - a to nikdy nezapomenu - "To prostě není něco, co chceš říkat matce, která má poprvé v životě dítě."
I'll move on to taboo number two. You can't talk about how lonely having a baby can be. I enjoyed being pregnant. I loved it. I felt incredibly connected to the community around me. I felt like everyone was participating in my pregnancy, all around me, tracking it down till the actual due-date. I felt like I was a vessel of the future of humanity. That continued into the the hospital. It was really exhilarating. I was shower with gifts and flowers and visitors. It was a really wonderful experience, but when I got home, I suddenly felt very disconnected and suddenly shut in and shut out, and I was really surprised by those feelings. I did expect it to be difficult, have sleepless nights, constant feedings, but I did not expect the feelings of isolation and loneliness that I experienced, and I was really surprised that no one had talked to me, that I was going to be feeling this way. And I called my sister whom I'm very close to -- and had three children -- and I asked her, "Why didn't you tell me I was going to be feeling this way, that I was going to have these -- feeling incredibly isolated?" And she said -- I'll never forget -- "It's just not something you want to say to a mother that's having a baby for the first time."
RG: A my si samozřejmě myslíme, že je to přesně to, co by se mělo říkat matkám, které mají poprvé v životě dítě. A myslíme si, že toto je samozřejmě jedno z našich témat, že objektivní pohled a brutální upřímnost je pro nás společně rozhodující abychom mohli být dobří rodiče. A je těžké nepomyslet, že část z toho, co nás do této izolovanosti vede, je náš moderní svět. Zážitek Alisy není ojedinělý. 58 procent dotázaných žen mluví o tomto pocitu osamělosti také. 67 procent z nich jsou nejvíce samy, když jsou jejich děti od nuly do pěti let - ve skutečnosti pravděpodobně do dvou let. Když jsme toto připravovali, koukli jsme se i na to, jak se s tímto obdobím vyrovnávají v jiných světových kulturách. Protože tady, na západě, méně než 50 procent žije blízko jiným členům rodiny, což je podle mě jeden z důvodů, proč je toto období tak těžké. Tak jeden příklad za všechny: v jižní Indii existuje zvyk zvaný jholabihari, kde se těhotná žena, když je v sedmém až osmém měsíci, přestěhuje k matce a prochází řadou rituálů a ceremonií, porodí a vrátí se domů ke své rodině. až po několika měsících po porodu. A je to jeden z mnoha způsobů, jak se s tímto obdobím samoty vyrovnávají jiné kultury.
RG: And of course, we think it's precisely what you really should be saying to mothers who have kids for the first time. And that this, of course, one of the themes for us is that we think that candor and brutal honesty is critical to us collectively being great parents. And it's hard not to think that part of what leads to this sense of isolation is our modern world. So Alisa's experience is not isolated. So your 58 percent of mothers surveyed report feelings of loneliness. Of those, 67 percent are most lonely when their kids are zero to five -- probably really zero to two. In the process of preparing this, we looked at how some other cultures around the world deal with this period of time, because here in the Western world, less than 50 percent of us live near our family members, which I think is part of why this is such a tough period. So to take one example among many: in Southern India there's a practice known as jholabhari, in which the pregnant woman, when she's seven or eight months pregnant, moves in with her mother and goes through a series of rituals and ceremonies, give birth and returns home to her nuclear family several months after the child is born. And this is one of many ways that we think other cultures offset this kind of lonely period.
AV: Takže, tabu číslo tři: nesmíte mluvit o potratech - ale já Vám dnes povím o mém vlastním. Po narození Deciana, jsme si tak trochu přerovnali naše očekávání. Vlastně jsme si mysleli, že si tím můžeme projít ještě jednou a že víme, proti čemu zde stojíme. A byli jsme moc vděčni, že jsem byla schopna otěhotnět. A brzy jsem zjistila, že budeme mít chlapečka. A pak, když jsem byla v pátém měsíci, zjistili jsme, že jsme naše dítě ztratili. Toto je vlastně poslední jeho obrázek, který máme. A byla to pochopitelně hodně těžká doba - opravdu bolestivá. Jak jsem se propracovávala tím truchlením, zaskočilo mě, že se s nikým nechci vidět. Opravdu se mi chtělo zalést do nory. A opravdu jsem nevěděla, jaké to bude, až si znovu budu hledat cestu k lidem okolo sebe. A uvědomovala jsem si, někde hluboko uvnitř jsem cítila, že se hrozně stydím - cítila jsem se trapně, opravdu - že jsem po jisté stránce zklamala v tom, k čemu jsem geneticky určena. A samozřejmě jsem si kladla otázku, pokud nejsem schopná mít další dítě, co to bude znamenat pro mé manželství, a pro mě, jako ženu. Takže to bylo hodně těžké období. A jak jsem se tím začala prokousávat, začala jsem vylézat z nory a mluvit s lidmi. A byla jsem překvapena množstvím příběhů, které mě začaly zaplavovat. Lidé, se kterými jsem se denně stýkala, pracovala, přátelila, rodinní příslušníci, které jsem dlouhou dobu znala, nikdo z nich se mi nikdy předtím nesvěřil. A pamatuji si, jak z nich začali na světlo boží vylézat všechny ty příběhy. A cítila jsem, jako bych se stávala součástí tohoto tajného spolku žen, což mě ujišťovalo a také opravdu zajímalo. A myslím si, že potrat je neviditelná ztráta. Není kolem něj zrovna moc společenské podpory. Žádné obřady, rituály nebo zvyky. A myslím, když jde o smrt, jsou zde pohřby, oslavujete ten život, a je tu velká podpora společnosti. A to je něco, co ženy po potratu nezažijí.
AV: So taboo number three: you can't talk about your miscarriage -- but today I'll talk about mine. So after we had Declan, we kind of recalibrated our expectations. We thought we actually could go through this again and thought we knew what we would be up against. And we were grateful that I was able to get pregnant, and I soon learned that we were having a boy, and then when I was five months, we learned that we had lost our child. This is actually the last little image we have of him. And it was obviously a very difficult time -- really painful. As I was working through that mourning process, I was amazed that I didn't want to see anybody. I really wanted to crawl into a hole, and I didn't really know how I was going to work my way back into my surrounding community. And I realize, I think, the way I was feeling that way, is on a really deep gut level, I was feeling a lot of shame and embarrassed, frankly, that, in some respects, I had failed at delivering what I'm genetically engineered to do. And of course, it made me question, if I wasn't able to have another child, what would that mean for my marriage, and just me as a woman. So it was a very difficult time. As I started working through it more, I started climbing out of that hole and talking with other people. I was really amazed by all the stories that started flooding in. People I interacted with daily, worked with, was friends with, family members that I had known a long time, had never shared with me their own stories. And I just remember feeling all these stories came out of the woodwork, and I felt like I happened upon this secret society of women that I now was a part of, which was reassuring and also really concerning. And I think, miscarriage is an invisible loss. There's not really a lot of community support around it. There's really no ceremony, rituals, or rites. And I think, with a death, you have a funeral, you celebrate the life, and there's a lot of community support, and it's something women don't have with miscarriage.
RG: Což je samozřejmě špatně, protože to je hodně běžný a velice traumatický zážitek. 15 až 20 procent těhotentsví končí potratem. A to mi přijde ohromující. Výzkum ukazuje, že 74 procent žen tvrdí, že svůj potrat cítili jako svou chybu, což je strašné. A 22 procent žen tvrdí, což je ohromující, že by nejraději svému partnerovi potrat zatajily.
RG: Which is too bad because, of course, it's a very common and very traumatic experience. Fifteen to 20 percent of all pregnancies result in miscarriage, and I find this astounding. In a survey, 74 percent of women said that miscarriage, they felt, was partly their fault, which is awful. And astoundingly, 22 percent said they would hide a miscarriage from their spouse.
Takže tabu číslo čtyři: nesmíte říct, že vaše průměrné štěstí se snížilo od narození vašeho dítěte. Podle pravidel má procházet každičký aspekt mého života dramatickou změnou k lepšímu od chvíle kdy jsem se stal součástí zázraků zvaných narození a rodina. Nikdy nezapomenu, jasně si pamatuji ten den, kdy našemu prvnímu synovi, Declanovi, bylo devět měsíců a já seděl na gauči, a četl úžasnou knihu Daniela Gilberta "Škobrtnout o štěstí" Byl jsem asi ve druhé třetině knihy, kde byla vpravo od -- na stránce vpravo -- něco, co jsme zde nazvali "Nejstrašnější tabulka pro nové rodiče jakou si dovedete představit". V této tabulce jsou zaneseny čtyři nezávislé studie. Zkrátka, vidíme tu razantní skok spokojenosti v manželství, která je úzce spojena, jak víme, s všeobecným pocitem štěstí, a nevrátí se zpět nahoru, dokud vaše první dítě neodejde na vysokou. A tak tam tak sedím, rozmýšlím, jak další dvě desetiletí svého života se i s naším slavným kabrioletem řítíme do této černé díry lidského štěstí. Byli jsme z toho sklíčeni.
So taboo number four: you can't say that your average happiness has declined since having a child. The party line is that every single aspect of my life has just gotten dramatically better ever since I participated in the miracle that is childbirth and family. I'll never forget, I remember vividly to this day, our first son, Declan, was nine months old, and I was sitting there on the couch, and I was reading Daniel Gilbert's wonderful book, "Stumbling on Happiness." And I got about two-thirds of the way through, and there was a chart on the right-hand side -- on the right-hand page -- that we've labeled here "The Most Terrifying Chart Imaginable for a New Parent." This chart is comprised of four completely independent studies. Basically, there's this precipitous drop of marital satisfaction, which is closely aligned, we all know, with broader happiness, that doesn't rise again until your first child goes to college. So I'm sitting here looking at the next two decades of my life, this chasm of happiness that we're driving our proverbial convertible straight into. We were despondent.
AV: Takže si dokážete představit, zase znovu, první měsíce byly obtížné, ale dostali jsme se z toho, a pak nás opravdu zaskočila tato studie. Tak jsme se tomu opravdu chtěli podívat na zub a doufali, že najdeme jiskřičku naděje.
AV: So you can imagine, I mean again, the first few months were difficult, but we'd come out of it, and were really shocked to see this study. So we really wanted to take a deeper look at it in hopes that we would find a silver lining.
RG: A tady člověku přijde vhod, že má na starosti web pro rodiče, protože se nám podařilo sehnat tuto reportérku která pro nás vyslechla všechny čtyři vědce, kteří tyto čtyři studie měli na svědomí. Řekli jsme, že tu něco nehraje. Něco v těch studijích musí chybět. Ve skutečnosti to nemůže být tak zlé. Liz Mitchell tímto udělala kus nádherné práce. A promluvila si se všemi čtyřmi vědci. a také s Danielem Gilbertem. A skutečně jsme jiskřičku naděje našli. Takže toto je náš odhad, jak může vypadat čára průměrného štěstí v průběhu života. Průměrné štěstí je samozřejmě neadekvátní pojem, protože zde nejsou vidět zážitky, které prožíváme každým okamžikem. A tak si myslíme, že takto to vypadá, když zanesete i tyto každodenní okamžiky. Všichni si vzpomeneme, jak nás jako děti, ta nejmenší titěrnost -- a vidíme to i na tvářích našich dětí -- ta nejmenší titěrnost raketově vynese do do výšin naprostého nadšení, a jiná nejmenší titěrnost zapříčiní naše zhroucení do hlubin zoufalství. A je úžasné to sledovat a sami si to pamatujeme. A pak, samozřejmě, jak člověk stárne, je to skoro jako kdyby věk byla forma lithia.
RG: And that's when it's great to be running a website for parents, because we got this incredible reporter to go and interview all the scientists who conducted these four studies. We said, something is wrong here. There's something missing from these studies. It can't possibly be that bad. So Liz Mitchell did a wonderful job with this piece, and she interviewed four scientists, and she also interviewed Daniel Gilbert, and we did indeed find a silver lining. So this is our guess as to what this baseline of average happiness arguably looks like throughout life. Average happiness is, of course, inadequate, because it doesn't speak to the moment-by-moment experience, and so this is what we think it looks like when you layer in moment-to-moment experience. And so we all remember as children, the tiniest little thing -- and we see it on the faces of our children -- the teeniest little thing can just rocket them to these heights of just utter adulation, and then the next teeniest little thing can cause them just to plummet to the depths of despair. And it's just extraordinary to watch, and we remember it ourselves. And then, of course, as you get older, it's almost like age is a form of lithium.
Jak člověk stárne, stává se stabilnější. A jedna z věcí, které se pak dějí, když je vám dvacet nebo třicet, je to, že se naučíte své štěstí chránit. Zjistíte, že "Hele, můžu jít na tenhle živý koncert a zažít něco, co úplně změní můj život, až mi z toho naskočí husina po celém těle, ale je větší pravděpodobnost, že mě přemůže klaustrofobie a nedostanu se ani pro pivo. Takže nejdu. Mám doma dobré stereo. Takže nejdu." Takže vaše průměrné štěstí stoupá, ale ztrácíte tyto transcendentní okamžiky.
As you get older, you become more stable. And part of what happens, I think, in your '20s and '30s, is you start to learn to hedge your happiness. You start to realize that "Hey, I could go to this live music event and have an utterly transforming experience that will cover my entire body with goosebumps, but it's more likely that I'll feel claustrophobic and I won't be able to get a beer. So I'm not going to go. I've got a good stereo at home. So, I'm not going to go." So your average happiness goes up, but you lose those transcendent moments.
AV: No, a pak máte první dítě. A tím se znovu dostáváte do prožívání těch výšin a hlubin - výšiny ve smyslu prvních krůčků, první úsměv, vaše dítě poprvé v životě čte - a hlubiny když jste od šesti do sedmi, každou noc, zavřeni doma. Ale uvědomíte si, že se podvolíte této ztrátě kontroly opravdu vzácným způsobem, který podle nás dává životu velký smysl A je velice potěšující.
AV: Yeah, and then you have your first child, and then you really resubmit yourself to these highs and lows -- the highs being the first steps, the first smile, your child reading to you for the first time -- the lows being, our house, any time from six to seven every night. But you realize you resubmit yourself to losing control in a really wonderful way, which we think provides a lot of meaning to our lives and is quite gratifying.
RG: A tak v konečném důsledku, prodáváme své průměrné štěstí. Vzdáváme se jistého bezpečí a jistoty určité úrovně spokojenosti pro tyto momenty s životním přesahem. Co z toho vyplývá pro nás dva s rodinkou s našemi třemi chlapci v ohnisku toho všeho? V našem případě tu je ještě jedna věc. V našem životě jsme se dotkli ještě jednoho tabu. Takové bonusové tabu.
RG: And so in effect, we trade average happiness. We trade the sort of security and safety of a certain level of contentment for these transcendent moments. So where does that leave the two of us as a family with our three little boys in the thick of all this? There's another factor in our case. We have violated yet another taboo in our own lives, and this is a bonus taboo.
AV: Malé bonusové tabu pro vás, že bychom neměli pracovat spolu, obzvláště s třemi dětmi - a to my děláme.
AV: A quick bonus taboo for you, that we should not be working together, especially with three children -- and we are.
RG: Slyšeli jsme připomínky ze všech stran. Každý přece ví, že byste neměli pracovat se svým partnerem. Po pravdě, když jsme poprvé žádali o peníze do projektu Babble, troufalý investor nám řekl: "Zásadně neinvestujeme peníze do společností založených manželským párem, protože to znamená další extra možnost pádu. Je to špatný nápad. Nedělejte to." A my to očividně udělali, šli jsme do toho. Peníze jsme našli a máme z toho hroznou radost, protože v této fázi života, čeho se člověku opravdu nedostává, je čas. A když vášnivě milujete to, co děláte každý den - což my ano - a zároveň se staráte o váš vztah, pak je toto jediný způsob, o kterém víme, že funguje. A tak poslední otázka, kterou bychom položili, je: můžeme společně tu linii štěstí posunout nahoru? Je skvělé, že máme tyto okamžiky radosti, které přesahují naši bytost, ale někdy jsou strašně krátké. A co se týče průměrné čáry štěstí? Můžeme to trochu šoupnout nahoru?
RG: And we had reservations about this on the front end. Everybody knows, you should absolutely not work with your spouse. In fact, when we first went out to raise money to start Babble, the venture capitalists said, "We categorically don't invest in companies founded by husbands and wives, because there's an extra point of failure. It's a bad idea. Don't do it." And we obviously went forward. We did. We raised the money, and we're thrilled that we did, because in this phase of one's life, the incredibly scarce resource is time. And if you're really passionate about what you do every day -- which we are -- and you're also passionate about your relationship, this is the only way we know how to do it. And so the final question that we would ask is: can we collectively bend that happiness chart upwards? It's great that we have these transcendent moments of joy, but they're sometimes pretty quick. And so how about that average baseline of happiness? Can we move that up a little bit?
AV: Jako bychom cítili, že ta propast na štěstí, o které jsme mluvili, je opravdu výsledek toho, že vcházíme do rodičovství - nebo do jakéhokoliv dlouhodobého vztahu - se špatným očekáváním. A když je vaše očekávání správné a nečekáte nic, co není pravda, myslíme, že to pro vás bude opravdu ohromný zážitek.
AV: And we kind of feel that the happiness gap, which we talked about, is really the result of walking into parenting -- and really any long-term partnership for that matter -- with the wrong expectations. And if you have the right expectations and expectation management, we feel like it's going to be a pretty gratifying experience.
RG: A to je to - Myslíme, že spoustu rodičů když do toho jde - jako mimochodem v našem případě - je to jako sbalit batohy a vydat se na výlet do Evropy, kam už se hrozně těšíte. Vystoupíte z letadla, a pak zjistíte, že putujete Nepálem. Putování Nepálem je ale výjimečný zážitek, zvláště když se správně sbalíte na cesty a víte, do čeho jdete a jste nadšeni, že do toho jdete. Takže pointa toho všeho pro nás dnes není povídání o upřímnosti jen v její prospěch, ale doufáme, že tím, že budeme více upřímní a nefalešní v těchto zážitcích, můžeme všichni společně tu linii štěstí posunout trochu nahoru.
RG: And so this is what -- And we think that a lot of parents, when you get in there -- in our case anyway -- you pack your bags for a trip to Europe, and you're really excited to go. Get out of the airplane, it turns out you're trekking in Nepal. And trekking in Nepal is an extraordinary experience, particularly if you pack your bags properly and you know what you're getting in for and you're psyched. So the point of all this for us today is not just hopefully honesty for the sake of honesty, but a hope that by being more honest and candid about these experiences, that we can all collectively bend that happiness baseline up a little bit.
RG + AV: Děkujeme.
RG + AV: Thank you.
(Potlesk)
(Applause)