Když mi byly tři nebo čtyři roky, pamatuji si, jak maminka četla příběh mně a mým dvěma starším bratrům, a také si pamatuji, jak jsem zvedal ruce, abych se dotkl knihy a cítil její stránky, abych cítil obrázek, o kterém se bavili.
When I was about three or four years old, I remember my mum reading a story to me and my two big brothers, and I remember putting up my hands to feel the page of the book, to feel the picture they were discussing.
Moje maminka mi řekla: „Drahoušku, vzpomeň si, že nevidíš, a obrázek nemůžeš cítit, protože inkoust na papíře nejde nahmatat."
And my mum said, "Darling, remember that you can't see and you can't feel the picture and you can't feel the print on the page."
A já si pomyslel: „Ale přesně tohle chci udělat. Miluji příběhy. Chci číst." To jsem ještě nevěděl, že budu součástí technologické revoluce, která tento můj sen udělá skutečností.
And I thought to myself, "But that's what I want to do. I love stories. I want to read." Little did I know that I would be part of a technological revolution that would make that dream come true.
Narodil jsem se předčasně o nějakých 10 týdnů, což vyústilo v mou slepotu, před nějakými 64 lety. Tento stav je znám jako retrolentální fibroplazie, a v současnosti je ve vyspělém světě velmi vzácná. Tehdy jsem ještě netušil, když jsem ležel ve své dětské postýlce v roce 1948, že jsem se narodil na správném místě a ve správný čas, že jsem byl v té správné zemi, kde se můžu zúčastnit technologické revoluce.
I was born premature by about 10 weeks, which resulted in my blindness, some 64 years ago. The condition is known as retrolental fibroplasia, and it's now very rare in the developed world. Little did I know, lying curled up in my prim baby humidicrib in 1948 that I'd been born at the right place and the right time, that I was in a country where I could participate in the technological revolution.
Po celé planetě je na 37 milionů zcela slepých lidí, ale ti z nich, kdo se podíleli na této technologické revoluci, pocházejí převážně ze Severní Ameriky, Evropy, Japonska a dalších vyspělých částí světa. Počítače změnily životy jak nás všech, kdo jsme v této místnosti, tak i lidí po celém světě, ale myslím si, že změnily životy slepých lidí podstatně více než jakékoli jiné skupiny. Chci vám proto povědět o interakci mezi přizpůsobivými technologiemi založenými na počítačích a množstvím dobrovolníků, kteří mi v průběhu let pomáhali, abych se stal osobou, kterou dnes jsem. Je to interakce mezi dobrovolníky, nadšenými vynálezci a technikou, je to příběh, který může vyprávět mnoho slepých lidí. Dovolte mi proto, abych vám o tom dnes něco pověděl.
There are 37 million totally blind people on our planet, but those of us who've shared in the technological changes mainly come from North America, Europe, Japan and other developed parts of the world. Computers have changed the lives of us all in this room and around the world, but I think they've changed the lives of we blind people more than any other group. And so I want to tell you about the interaction between computer-based adaptive technology and the many volunteers who helped me over the years to become the person I am today. It's an interaction between volunteers, passionate inventors and technology, and it's a story that many other blind people could tell. But let me tell you a bit about it today.
Když mi bylo pět, chodil jsem do školy, kde jsem se naučil Braillovo písmo. Je to geniální systém šesti teček, které jsou vyraženy do papíru, takže je mohu cítit svými prsty. Myslím, že do prezentace dali mé vysvědčení z šesté třídy. Nevím, kde se k němu Julian Morrow dostal. (Smích) Byl jsem ve čtení velmi dobrý, ale náboženství a hudební výchova si žádaly trochu usilovnější práci. (Smích)
When I was five, I went to school and I learned braille. It's an ingenious system of six dots that are punched into paper, and I can feel them with my fingers. In fact, I think they're putting up my grade six report. I don't know where Julian Morrow got that from. (Laughter) I was pretty good in reading, but religion and musical appreciation needed more work. (Laughter)
Když budete opouštět budovu opery, všimněte si, že na výtazích jsou znaky v Braillově písmu. Podívejte se na ně. Všimli jste si jich někdy? Já ano. Vždycky je hledám.
When you leave the opera house, you'll find there's braille signage in the lifts. Look for it. Have you noticed it? I do. I look for it all the time.
(Smích)
(Laughter)
Když jsem byl ve škole, knihy byly přepisovány přepisovateli, dobrovolníky, kteří přepisovali knihy do Braillova písma, takže jsem měl knihy ke čtení, a tohle dělaly z velké části ženy, což bylo v této zemi od konce 19. století, ale byl to jediný způsob, jak číst. Když jsem byl na střední škole, dostal jsem svůj první páskový magnetofon, takže páskové magnetofony se staly mým předpočítačovým médiem učení. Moje rodina a přátelé mi mohli přečíst nějaký spis a já jsem si jej pak mohl poslechnout tolikrát, kolikrát jsem chtěl. A přivedlo mě to do kontaktu s dobrovolníky a pomocníky. Když jsem například studoval na vysoké škole v Kanadě, na Královské univerzitě, vězni z věznice v Collinsově zátoce souhlasili, že mi pomůžou. Dal jsem jim magnetofon a oni do něj četli. Jak mi jeden z nich řekl: „Rone, my s ním nikam neutečeme."
When I was at school, the books were transcribed by transcribers, voluntary people who punched one dot at a time so I'd have volumes to read, and that had been going on, mainly by women, since the late 19th century in this country, but it was the only way I could read. When I was in high school, I got my first Philips reel-to-reel tape recorder, and tape recorders became my sort of pre-computer medium of learning. I could have family and friends read me material, and I could then read it back as many times as I needed. And it brought me into contact with volunteers and helpers. For example, when I studied at graduate school at Queen's University in Canada, the prisoners at the Collins Bay jail agreed to help me. I gave them a tape recorder, and they read into it. As one of them said to me, "Ron, we ain't going anywhere at the moment."
(Smích)
(Laughter)
Ale přemýšlejte o tom. Tito muži, kteří neměli takové příležitosti ke vzdělání, jako jsem měl já, mi pomáhali získat kvalifikaci v právu, svou odhodlanou pomocí.
But think of it. These men, who hadn't had the educational opportunities I'd had, helped me gain post-graduate qualifications in law by their dedicated help.
Pak jsem se vrátil a stal se akademikem na univerzitě Monash v Melbourne, a po dobu 25 let pro mě byly magnetofony vším. V mé pracovně v roce 1990 bylo dohromady 18 mil pásek (cca 29 km). Studenti, rodina a přátelé, ti všichni mi četli materiály. Paní Lois Doery, které jsem později říkal má náhradní matka, namluvila mnoho tisíc hodin na pásku. Jeden z důvodů, proč jsem souhlasil s touto dnešní přednáškou, byl ten, že jsem doufal, že Lois by tu mohla být, a tak bych vám ji zde mohl představit a veřejně jí poděkovat. Bohužel ale, její zdraví jí nedovolilo, aby sem dnes přišla. Ale děkuji Ti, Lois, z tohoto místa.
Well, I went back and became an academic at Melbourne's Monash University, and for those 25 years, tape recorders were everything to me. In fact, in my office in 1990, I had 18 miles of tape. Students, family and friends all read me material. Mrs. Lois Doery, whom I later came to call my surrogate mum, read me many thousands of hours onto tape. One of the reasons I agreed to give this talk today was that I was hoping that Lois would be here so I could introduce you to her and publicly thank her. But sadly, her health hasn't permitted her to come today. But I thank you here, Lois, from this platform.
(Potlesk)
(Applause)
Svůj první počítač Apple jsem spatřil v roce 1984, a pomyslel jsem si: „Tahle věc má skleněnou obrazovku, kterou moc nevyužiji." Jak moc jsem se mýlil. V roce 1987, stejný měsíc, kdy se narodil náš nejstarší syn Gerard, jsem dostal svůj první slepý počítač, a mám jej zde. Vidíte jej? Jak vidíte, nemá nic takového, čemu říkáte obrazovka. (Smích) Je to slepý počítač. (Smích) Je to Keynote Gold 84k, přičemž to 84k znamená, že má 84 kilobajtů paměti. (Smích) Nesmějte se, tehdy mě stál 4 000 dolarů. (Smích) Myslím, že větší paměť mají moje hodinky.
I saw my first Apple computer in 1984, and I thought to myself, "This thing's got a glass screen, not much use to me." How very wrong I was. In 1987, in the month our eldest son Gerard was born, I got my first blind computer, and it's actually here. See it up there? And you see it has no, what do you call it, no screen. (Laughter) It's a blind computer. (Laughter) It's a Keynote Gold 84k, and the 84k stands for it had 84 kilobytes of memory. (Laughter) Don't laugh, it cost me 4,000 dollars at the time. (Laughter) I think there's more memory in my watch.
Vynalezl jej Russell Smith, nadšený vynálezce z Nového Zélandu, který se snažil pomáhat slepým lidem. Bohužel zemřel v roce 2005 při pádu ultralajtu, ale jeho vzpomínka žije v mém srdci. Poprvé to znamenalo, že jsem si mohl přečíst to, co jsem do něj zapsal. Měl syntetizátor řeči. Napsal jsem svoji první knihu o právu coby spoluautor na psacím stroji v roce 1979 kompletně zpaměti. Tohle mi dovolilo přečíst si to, co jsem už napsal, a vstoupit do světa počítačů, i když s pouze 84 kilobajty paměti.
It was invented by Russell Smith, a passionate inventor in New Zealand who was trying to help blind people. Sadly, he died in a light plane crash in 2005, but his memory lives on in my heart. It meant, for the first time, I could read back what I had typed into it. It had a speech synthesizer. I'd written my first coauthored labor law book on a typewriter in 1979 purely from memory. This now allowed me to read back what I'd written and to enter the computer world, even with its 84k of memory.
V roce 1974 skvělý Ray Kurzweil, americký vynálezce, pracoval na stroji, který by mohl skenovat knížky a číst je pomocí syntetického hlasu. Optické rozpoznávání znaků tehdy fungovalo jen pro jeden font, ale spojením plochých skenerů a syntetizátorů řeči vyvinul stroj, který byl schopný číst jakýkoli font. A tento stroj, který byl velký jako pračka, byl představen 13. ledna 1976. Svůj první komerčně dostupný Kurzweilův stroj jsem viděl v březnu 1989 a naprosto mě ohromil, a v září 1989, v měsíci, kdy bylo ohlášeno mé jmenování profesorem na univerzitě Monash, právnická fakulta jeden z nich získala, abych jej mohl používat. Poprvé jsem tak mohl číst to, co jsem číst chtěl, a to položením knihy na skener. Už jsem nemusel být na lidi milý!
In 1974, the great Ray Kurzweil, the American inventor, worked on building a machine that would scan books and read them out in synthetic speech. Optical character recognition units then only operated usually on one font, but by using charge-coupled device flatbed scanners and speech synthesizers, he developed a machine that could read any font. And his machine, which was as big as a washing machine, was launched on the 13th of January, 1976. I saw my first commercially available Kurzweil in March 1989, and it blew me away, and in September 1989, the month that my associate professorship at Monash University was announced, the law school got one, and I could use it. For the first time, I could read what I wanted to read by putting a book on the scanner. I didn't have to be nice to people!
(Smích)
(Laughter)
Už nikdy nebudu cenzurován. Například, tehdy jsem byl příliš plachý, a vlastně jsem příliš plachý i dnes, abych někoho požádal, aby mi nahlas četl nějaký sexuálně explicitní materiál. (Smích) Ale víte, mohl jsem teď zvednout knihu uprostřed noci a -- (Smích) (Potlesk)
I no longer would be censored. For example, I was too shy then, and I'm actually too shy now, to ask anybody to read me out loud sexually explicit material. (Laughter) But, you know, I could pop a book on in the middle of the night, and -- (Laughter) (Applause)
V současnosti je Kurzweilova čtečka jednoduše programem na mém počítači. Takhle se zmenšil. Můžu si naskenovat nejnovější román a nemusím čekat, až jej někdo namluví. Držím krok se svými přáteli.
Now, the Kurzweil reader is simply a program on my laptop. That's what it's shrunk to. And now I can scan the latest novel and not wait to get it into talking book libraries. I can keep up with my friends.
Je mnoho lidí, kteří mi v mém životě pomohli, mnohé z nich jsem ani nepotkal. Jedním z takových je americký vynálezce Ted Henter. Ted byl motocyklovým závodníkem, ale v roce 1978 při automobilové nehodě ztratil zrak, což je zničující, pokud se snažíte řídit motorky. Stal se z něj vodní lyžař a byl postiženým šampionem ve vodním lyžování. Ale v roce 1989 se spojil s Billem Joycem, aby vyvinuli program, který by četl to, co je na monitoru počítače, z internetu či čehokoli dalšího, co je na monitoru. Nazývá se JAWS (Přístup k práci s řečí) a zní nějak takhle.
There are many people who have helped me in my life, and many that I haven't met. One is another American inventor Ted Henter. Ted was a motorcycle racer, but in 1978 he had a car accident and lost his sight, which is devastating if you're trying to ride motorbikes. He then turned to being a waterskier and was a champion disabled waterskier. But in 1989, he teamed up with Bill Joyce to develop a program that would read out what was on the computer screen from the Net or from what was on the computer. It's called JAWS, Job Access With Speech, and it sounds like this.
(Hovoří JAWS)
(JAWS speaking)
Ron McCallum: Není to pomalé?
Ron McCallum: Isn't that slow?
(Smích) Jak vidíte, pokud bych takhle četl, usnul bych. Zpomalil jsem jej ale pro vás. Požádám, aby to přehráli rychlostí, kterou čtu já. Můžete to přehrát?
(Laughter) You see, if I read like that, I'd fall asleep. I slowed it down for you. I'm going to ask that we play it at the speed I read it. Can we play that one?
(Hovoří JAWS)
(JAWS speaking)
(Smích)
(Laughter)
RM: Víte, když známkujete eseje studentů, chcete je projít co nejrychleji.
RM: You know, when you're marking student essays, you want to get through them fairly quickly.
(Smích) (Potlesk)
(Laughter) (Applause)
Tato technika, která mě fascinovala v roce 1987, je v současnosti v mém iPhonu, stejně tak ve vašem. Ale zjistil jsem, že čtení se stroji je velmi osamělý proces. Vyrůstal jsem s rodinou, přáteli, kteří mi četli, a miloval jsem teplo a dech a blízkost lidí, kteří mi četli. Také milujete, když vám někdo čte? A jedna z mých nejtrvalejších vzpomínek je z roku 1999, kdy Mary četla mně a našim dětem dole na pláži „Harry Potter a kámen mudrců". No není to skvělá kniha? Stále miluji, když je někdo blízko mě a čte mi. Ale nemohl bych se vzdát techniky, protože mi dovolila vést fantastický život.
This technology that fascinated me in 1987 is now on my iPhone and on yours as well. But, you know, I find reading with machines a very lonely process. I grew up with family, friends, reading to me, and I loved the warmth and the breath and the closeness of people reading. Do you love being read to? And one of my most enduring memories is in 1999, Mary reading to me and the children down near Manly Beach "Harry Potter and the Philosopher's Stone." Isn't that a great book? I still love being close to someone reading to me. But I wouldn't give up the technology, because it's allowed me to lead a great life.
Samozřejmě, namlouvání knih pro slepé předcházelo technice. Nakonec, dlouhohrající nahrávky byly vyvinuty na začátku 30. let 20. století, a v současnosti máme namluvené knihy na CD, pomocí systému digitálního přístupu zvaného DAISY. Ale když čtu se syntetickými hlasy, zbožňuji, když se vrátím domů a čtu duchaplný román s lidskými hlasy.
Of course, talking books for the blind predated all this technology. After all, the long-playing record was developed in the early 1930s, and now we put talking books on CDs using the digital access system known as DAISY. But when I'm reading with synthetic voices, I love to come home and read a racy novel with a real voice.
Jsou zde stále bariéry před lidmi s omezeními. Mnoho internetových stránek nelze s JAWS číst, ani s jinými technologiemi. Webové stránky jsou často velmi grafické, je zde mnoho druhů grafik, které nejsou označené a tlačítka, která nejsou pojmenována, a to je důvod, proč World Wide Web Konsorcium 3, známé jako W3C vyvíjí celosvětové standardy pro internet. Chceme, aby všichni uživatelé internetu či majitelé stránek vytvořili své stránky kompatibilní, abychom my, lidé bez zraku, měli rovné podmínky. Jsou zde ale i další překážky, které vytváří zákony. Například v Austrálii, podobně jako v jedné třetině všech světových zemích, existuje výjimka z autorských práv, která dovoluje, aby byly knihy přepsány do Braillova písma, případně čteny slepým lidem. Ale tyto knihy nesmí být přenášeny přes hranice. Tak například ve Španělsku je 100 000 dostupných knih ve španělštině. V Argentině jich je 50 000. V žádné další zemi Jižní Ameriky jich není více než několik tisíc. Ale není legální přenášet knihy ze Španělska do Jižní Ameriky. Jsou zde stovky tisíc dostupných knih ve Spojených státech, Británii, Kanadě, Austrálii atd., ale nemohou být přenášeny do žádné z 60 zemí světa, kde je angličtina prvním nebo druhým jazykem. A vzpomeňte si, říkal jsem vám o Harry Potterovi. Protože nemůžeme přenášet knihy přes hranice, musí zde přirozeně být odlišné verze načtené v různých anglicky mluvících zemích: Británii, Spojených státech, Kanadě, Austrálli a Novém Zélandu, všechny tyto země musí mít odlišné čtení Harryho Pottera.
Now there are still barriers in front of we people with disabilities. Many websites we can't read using JAWS and the other technologies. Websites are often very visual, and there are all these sorts of graphs that aren't labeled and buttons that aren't labeled, and that's why the World Wide Web Consortium 3, known as W3C, has developed worldwide standards for the Internet. And we want all Internet users or Internet site owners to make their sites compatible so that we persons without vision can have a level playing field. There are other barriers brought about by our laws. For example, Australia, like about one third of the world's countries, has copyright exceptions which allow books to be brailled or read for we blind persons. But those books can't travel across borders. For example, in Spain, there are a 100,000 accessible books in Spanish. In Argentina, there are 50,000. In no other Latin American country are there more than a couple of thousand. But it's not legal to transport the books from Spain to Latin America. There are hundreds of thousands of accessible books in the United States, Britain, Canada, Australia, etc., but they can't be transported to the 60 countries in our world where English is the first and the second language. And remember I was telling you about Harry Potter. Well, because we can't transport books across borders, there had to be separate versions read in all the different English-speaking countries: Britain, United States, Canada, Australia, and New Zealand all had to have separate readings of Harry Potter.
A to je důvod, proč příští měsíc bude v Maroku setkání všech zemí. Jde o něco, co skupina zemí a Světová slepecká unice obhajují, dohoda o přemostění hranic, tedy že pokud jsou knihy dostupné pod výjimkou z autorského zákona, a další země přijímá tu samou výjimku, můžeme přenášet tyto knihy přes hranice, a přinést tak k životu lidi, především v rozvojovém světě, slepé lidi, kteří nemají žádné knihy ke čtení. Chci, aby k tomu došlo.
And that's why, next month in Morocco, a meeting is taking place between all the countries. It's something that a group of countries and the World Blind Union are advocating, a cross-border treaty so that if books are available under a copyright exception and the other country has a copyright exception, we can transport those books across borders and give life to people, particularly in developing countries, blind people who don't have the books to read. I want that to happen.
(Potlesk)
(Applause)
Můj život byl mimořádně požehnaný, manželstvím, dětmi, zajímavou prací, ať už to bylo na Právnické fakultě Univerzity v Sydney, kde jsem sloužil období jako děkan, či nyní, kdy zasedám v radě Spojených národů, za práva osob s omezeními, v Ženevě. Byl jsem vážně velmi šťastná lidská bytost.
My life has been extraordinarily blessed with marriage and children and certainly interesting work to do, whether it be at the University of Sydney Law School, where I served a term as dean, or now as I sit on the United Nations Committee on the Rights of Persons with Disabilities, in Geneva. I've indeed been a very fortunate human being.
Jsem zvědav, co se bude dít v budoucnu. Technika pokročí mnohem dále, ale stále si pamatuji, jak mi maminka říkala, 60 let zpátky, „Vzpomeň si, drahoušku, nikdy nebudeš moct číst tisk svými prsty." Jsem tak šťastný, že interakce mezi přepisovateli Braillova písma, dobrovolnými čtenáři a nadšenými vynálezci, dovolila uskutečnit tento sen o čtení jak mně, tak slepým lidem napříč světem.
I wonder what the future will hold. The technology will advance even further, but I can still remember my mum saying, 60 years ago, "Remember, darling, you'll never be able to read the print with your fingers." I'm so glad that the interaction between braille transcribers, volunteer readers and passionate inventors, has allowed this dream of reading to come true for me and for blind people throughout the world.
Rád bych poděkoval badatelce Hannah Martin, která ve skrytu posouvá mé slidy, a mé ženě, profesorce Mary Crock, která je světlem mého života, přichází, aby mě doplnila. Chci jí také poděkovat.
I'd like to thank my researcher Hannah Martin, who is my slide clicker, who clicks the slides, and my wife, Professor Mary Crock, who's the light of my life, is coming on to collect me. I want to thank her too.
Myslím, že bych se měl nyní rozloučit. Bůh vám žehnej. Děkuji mnohokrát.
I think I have to say goodbye now. Bless you. Thank you very much.
(Potlesk) Ach. (Potlesk) Díky. Díky. Díky. Díky. Díky. (Potlesk)
(Applause) Yay! (Applause) Okay. Okay. Okay. Okay. Okay. (Applause)