Co nás udržuje zdravé a šťastné v průběhu života? Kdybyste měli nyní investovat do vašeho budoucího já, kam byste vložili svůj čas a energii? Nedávný výzkum mladých lidí z přelomu tisíciletí se dotazoval, jaké jsou jejich nejdůležitější životní cíle, a přes 80 % sdělilo, že hlavním životním cílem je zbohatnout. A dalších 50 % z téže skupiny mladých lidí řeklo, že další významný životní cíl je získat věhlas.
What keeps us healthy and happy as we go through life? If you were going to invest now in your future best self, where would you put your time and your energy? There was a recent survey of millennials asking them what their most important life goals were, and over 80 percent said that a major life goal for them was to get rich. And another 50 percent of those same young adults said that another major life goal was to become famous.
(smích)
(Laughter)
Stále slyšíme, že se musíme opřít do práce a trochu přitlačit a dosáhnout víc. Získáváme dojem, že toto jsou hodnoty, které je třeba následovat abychom měli hezký život. Představu o celých životech lidí, o rozhodnutích, která dělají, a jak se jim vyplácí, takovouto představu je téměř nemožné získat. Většinu toho, co víme o lidském životě, víme z dotazování lidí, kteří vzpomínají na minulost, a jak víme, minulost ve vzpomínkách je všechno jen ne přesná. Zapomínáme obrovskou část toho, co se nám v životě stane a někdy je naše paměť značně kreativní.
And we're constantly told to lean in to work, to push harder and achieve more. We're given the impression that these are the things that we need to go after in order to have a good life. Pictures of entire lives, of the choices that people make and how those choices work out for them, those pictures are almost impossible to get. Most of what we know about human life we know from asking people to remember the past, and as we know, hindsight is anything but 20/20. We forget vast amounts of what happens to us in life, and sometimes memory is downright creative.
Ale co kdybychom mohli sledovat běh života tak, jak se vyvíjí v čase? Co kdybychom mohli studovat lidi od jejich puberty po celý život až do stáří, abychom viděli, co je opravdu udržuje šťastné a zdravé?
But what if we could watch entire lives as they unfold through time? What if we could study people from the time that they were teenagers all the way into old age to see what really keeps people happy and healthy?
Právě to jsme udělali. Harvardská Studie vývoje v dospělosti je dost možná nejdelší studií dospělého života, která kdy byla provedena. Po 75 let jsme sledovali životy 724 mužů, rok co rok, a ptali se na jich na práci, osobní život a jejich zdraví, a samozřejmě jsme se ptali celou tu dobu aniž bychom tušili, jak se jejich život vyvine.
We did that. The Harvard Study of Adult Development may be the longest study of adult life that's ever been done. For 75 years, we've tracked the lives of 724 men, year after year, asking about their work, their home lives, their health, and of course asking all along the way without knowing how their life stories were going to turn out.
Podobné výzkumy jsou naprosto výjimečné. Skoro všechny projekty tohoto druhu se rozpadnou již během prvního desetiletí, protože příliš mnoho lidí ze studie odstoupí, nebo vyschnou finanční zdroje, nebo výzkumníci přesunou pozornost jinam, nebo umřou a nikdo nepřevezme otěže. Ale souhrou štěstí a vytrvalosti několika generací výzkumníků, tato studie přežila. Okolo 60 z původních 724 mužů je stále naživu, stále se účastní studie, většině z nich je přes devadesát let. A my nyní začínáme sledovat více než 2.000 potomků těchto mužů. A já jsem čtvrtým vedoucím této studie.
Studies like this are exceedingly rare. Almost all projects of this kind fall apart within a decade because too many people drop out of the study, or funding for the research dries up, or the researchers get distracted, or they die, and nobody moves the ball further down the field. But through a combination of luck and the persistence of several generations of researchers, this study has survived. About 60 of our original 724 men are still alive, still participating in the study, most of them in their 90s. And we are now beginning to study the more than 2,000 children of these men. And I'm the fourth director of the study.
Od roku 1938 jsme sledovali životy dvou skupin mužů. První skupina se do výzkumu zapojila v době, kdy byli druháci na Harvardské univerzitě. Všichni dokončili univerzitu v období 2. světové války a většina z nich pak odešla do války. A druhá skupina, již jsme sledovali, byla skupina chlapců z chudých čtvrtí Bostonu, chlapců, kteří byli vybráni do studie, zejména proto, že pocházeli z nejproblematičtějších a nejvíce znevýhodněných rodin v Bostonu ve 30. letech 20. století. Většina žila v činžácích, často bez teplé i studené vody.
Since 1938, we've tracked the lives of two groups of men. The first group started in the study when they were sophomores at Harvard College. They all finished college during World War II, and then most went off to serve in the war. And the second group that we've followed was a group of boys from Boston's poorest neighborhoods, boys who were chosen for the study specifically because they were from some of the most troubled and disadvantaged families in the Boston of the 1930s. Most lived in tenements, many without hot and cold running water.
Když vstoupili do studie, všichni prošli uvodním pohovorem. Absolvovali zdravotní prohlídku. Šli jsme do jejich domovů a dotazovali se jejich rodičů. A pak tito náctiletí dospěli a nastoupili rozličné cesty životem. Stali se z nich dělníci v továrnách, právníci, zedníci a lékaři, jeden prezident Spojených států. Z některých se stali alkoholici. U několika se rozvinula schizofrenie. Někteří vyšplhali po společenském žebříčku z naprostého dna celou cestu až úplně nahoru a někteří touto cestou prošli v opačném směru.
When they entered the study, all of these teenagers were interviewed. They were given medical exams. We went to their homes and we interviewed their parents. And then these teenagers grew up into adults who entered all walks of life. They became factory workers and lawyers and bricklayers and doctors, one President of the United States. Some developed alcoholism. A few developed schizophrenia. Some climbed the social ladder from the bottom all the way to the very top, and some made that journey in the opposite direction.
Zakladatelé této studie by si ani v těch nejodvážnějších snech nepředstavili, že tu budu o 75 let později stát a říkat vám, že studie stále pokračuje. Každé dva roky naši trpěliví a oddaní kolegové osloví naše muže ze skupiny a zeptají se, zda jim mohou zaslat ještě jednu sadu otázek o jejich životě.
The founders of this study would never in their wildest dreams have imagined that I would be standing here today, 75 years later, telling you that the study still continues. Every two years, our patient and dedicated research staff calls up our men and asks them if we can send them yet one more set of questions about their lives.
Mnoho mužů z centra Bostonu se nás ptá, "Proč mě stále chcete ve studii? Můj život není až tak zajímavý." Muži z Harvardu se na to nikdy neptají.
Many of the inner city Boston men ask us, "Why do you keep wanting to study me? My life just isn't that interesting." The Harvard men never ask that question.
(smích)
(Laughter)
Abychom získali nejvěrnější obraz jejich životů neposíláme jim pouhé dotazníky.
To get the clearest picture of these lives, we don't just send them questionnaires.
Mluvíme s nimi v jejich obývacích pokojích. Získáváme zdravotní záznamy od jejich doktorů. Odebíráme jim krev, skenujeme jejich mozky, mluvíme s jejich dětmi. Natáčíme je, když mluví se svými manželkami o tom, co je trápí. A když jsme se, zhruba před deseti lety, zeptali jejich manželek zda by se připojily jako účastnice výzkumu, mnoho z nich odpovědělo, "No, víte, už bylo načase."
We interview them in their living rooms. We get their medical records from their doctors. We draw their blood, we scan their brains, we talk to their children. We videotape them talking with their wives about their deepest concerns. And when, about a decade ago, we finally asked the wives if they would join us as members of the study, many of the women said, "You know, it's about time."
(smích)
(Laughter)
Takže, co jsme se naučili? Jaká jsou ponaučení z desítek tisíc stran informací, které jsme získali z těchto životů? Netýkají se bohatství, slávy ani pracovního zápřahu. Nejjasnější zpráva, kterou jsme získali z této 75leté studie, je tato: Kvalitní vztahy nás udržují šťastnější a zdravější. Tečka.
So what have we learned? What are the lessons that come from the tens of thousands of pages of information that we've generated on these lives? Well, the lessons aren't about wealth or fame or working harder and harder. The clearest message that we get from this 75-year study is this: Good relationships keep us happier and healthier. Period.
Naučili jsme se tři obrovské lekce o vztazích. První je, že společenské vztahy nám opravdu prospívají a že samota zabíjí. Ukazuje se, že lidé, kteří jsou více sociálně propojení s rodinou, přáteli, komunitou, jsou šťastnější, tělesně zdravější a žijí déle než lidé, kteří jsou hůře zapojení do společenských vztahů. A prožitek samoty se ukazuje jako toxický. Lidé, kteří jsou izolovanějí, než by chtěli, zjišťují, že jsou méně šťastní, jejich zdraví upadá ve středním věku dříve, funkce jejich mozku se zhoršuje dříve a žijí kratší život než lidé, kteří nejsou osamělí. A smutným faktem je, že v jakémkoliv okamžiku se více než jeden z pěti Američanů cítí být osamělý.
We've learned three big lessons about relationships. The first is that social connections are really good for us, and that loneliness kills. It turns out that people who are more socially connected to family, to friends, to community, are happier, they're physically healthier, and they live longer than people who are less well connected. And the experience of loneliness turns out to be toxic. People who are more isolated than they want to be from others find that they are less happy, their health declines earlier in midlife, their brain functioning declines sooner and they live shorter lives than people who are not lonely. And the sad fact is that at any given time, more than one in five Americans will report that they're lonely.
Je známo, že osamělí se můžete cítit i v davu a osamělí můžete být i v manželství, takže druhá velká lekce, kterou jsme získali, je, že to není jen počtem přátel, které máte, a není to o tom, zda jste v nějakém závazku, ale je to kvalita blízkých vztahů, která hraje roli. Ukazuje se, že žít uprostřed konfliktu je velmi špatné pro naše zdraví. Například vysoce konfliktní manželství, bez větší citové vazby, se ukazují jako velmi špatná pro naše zdraví, možná horší než rozvod. A život uprostřed dobrých, srdečných vztahů plní ochrannou funkci.
And we know that you can be lonely in a crowd and you can be lonely in a marriage, so the second big lesson that we learned is that it's not just the number of friends you have, and it's not whether or not you're in a committed relationship, but it's the quality of your close relationships that matters. It turns out that living in the midst of conflict is really bad for our health. High-conflict marriages, for example, without much affection, turn out to be very bad for our health, perhaps worse than getting divorced. And living in the midst of good, warm relationships is protective.
Jakmile jsme ve sledování mužů dospěli až do jejich osmé dekády, chtěli jsme se podívat zpět na jejich produktivní věk a zjistit, zda bychom uměli předpovědět kdo dospěje do šťastného, zdravého osmdesátníka a kdo ne. A když jsme dali dohromady všechno, co jsme o nich věděli ve věku 50 let, nebyla to jejich úroveň cholesterolu, která předpovídala, jak zestárnou. Byla to míra, do jaké byli spokojení ve svých vztazích. Lidé, kteří byli nejspokojenější ve svých vztazích v 50 letech, byli ti nejzdravější ve věku 80 let. A dobré, blízké vztahy nás, zdá se, umí ochránit před některými nástrahami stárnutí. Ženy a muži v nejlepších partnerských vztazích hlásili jako osmdesátníci, že ve dnech, kdy zažívají větší fyzickou bolest, jejich nálada zůstala stále dobrá. Ale v případě lidí v nešťastných vztazích, se jejich fyzická bolest ještě umocnila emocionálním strádáním.
Once we had followed our men all the way into their 80s, we wanted to look back at them at midlife and to see if we could predict who was going to grow into a happy, healthy octogenarian and who wasn't. And when we gathered together everything we knew about them at age 50, it wasn't their middle age cholesterol levels that predicted how they were going to grow old. It was how satisfied they were in their relationships. The people who were the most satisfied in their relationships at age 50 were the healthiest at age 80. And good, close relationships seem to buffer us from some of the slings and arrows of getting old. Our most happily partnered men and women reported, in their 80s, that on the days when they had more physical pain, their mood stayed just as happy. But the people who were in unhappy relationships, on the days when they reported more physical pain, it was magnified by more emotional pain.
A třetí největší lekce o vztazích a našem zdraví je, že dobré vztahy nejen ochraňují naše tělo, ale chrání i náš mozek. Zdá se, že být v oddaném vztahu s dalším člověkem je pro osmdesátníka ochranou, takže lidé, kteří mají vztah, ve kterém si můžou být jistí, že se v nouzi mají na koho obrátit, si svou paměť uchovají svěží po delší dobu. A lidé ve vztazích, kde se jeden na druhého nemůže spolehnout, pociťují úpadek paměti dříve. A ty dobré vztahy nemusí být pořád bezproblémové. Někteří z našich párů osmdesátiletých se umí hašteřit den po dni, ale pokud cítí, že se na sebe můžou spolehnout, když bude třeba, tyto hádky nic neubírají na ostrosti jejich paměti.
And the third big lesson that we learned about relationships and our health is that good relationships don't just protect our bodies, they protect our brains. It turns out that being in a securely attached relationship to another person in your 80s is protective, that the people who are in relationships where they really feel they can count on the other person in times of need, those people's memories stay sharper longer. And the people in relationships where they feel they really can't count on the other one, those are the people who experience earlier memory decline. And those good relationships, they don't have to be smooth all the time. Some of our octogenarian couples could bicker with each other day in and day out, but as long as they felt that they could really count on the other when the going got tough, those arguments didn't take a toll on their memories.
Takže tato zpráva, že dobré, blízké vztahy jsou dobré pro naše zdraví a všeobecnou pohodu, tohle je moudro staré jako lidstvo samo. Proč je tak těžké toho dosáhnout a tak snadné to ignorovat? Nu, jsme lidé. Co bychom opravdu chtěli, je rychlá náprava, něco, co můžeme získat, co zlepší naše životy a uchová je tak. Vztahy jsou chaotické a komplikované a námaha vynaložená k opatrování rodiny a přátel nebývá vzrušující ani okouzlující. Také je celoživotní. Nikdy to nekončí. Lidé v našem 75letém výzkumu. kteří byli nejšťastnější v důchodu, byli ti, kteří si dál hledali nové přátele místo bývalých kolegů v práci. Stejně jako ti mladí z přelomu tisíciletí z oné nedávné studie, mnoho mužů, když začínali jako mladí dospělí, opravdu věřilo, že sláva a bohatství a velké pracovní výkony jsou tím nejdůležitějším předpokladem spokojeného života. Ale stále dokola, po 75 letech výzkumu, naše studie ukazuje, že lidé, kterým se dařilo nejlépe, jsou ti, kteří se oddali vztahům s rodinou, přáteli, komunitou.
So this message, that good, close relationships are good for our health and well-being, this is wisdom that's as old as the hills. Why is this so hard to get and so easy to ignore? Well, we're human. What we'd really like is a quick fix, something we can get that'll make our lives good and keep them that way. Relationships are messy and they're complicated and the hard work of tending to family and friends, it's not sexy or glamorous. It's also lifelong. It never ends. The people in our 75-year study who were the happiest in retirement were the people who had actively worked to replace workmates with new playmates. Just like the millennials in that recent survey, many of our men when they were starting out as young adults really believed that fame and wealth and high achievement were what they needed to go after to have a good life. But over and over, over these 75 years, our study has shown that the people who fared the best were the people who leaned in to relationships, with family, with friends, with community.
Takže, co vy? Řekněme, že vám je 25, nebo 40, nebo třeba 60. Jak může péče o vztah vlastně vypadat?
So what about you? Let's say you're 25, or you're 40, or you're 60. What might leaning in to relationships even look like?
No, možnosti jsou prakticky nekonečné. Může to být něco tak prostého jako výměna času u obrazovky za čas strávený s lidmi, nebo oživení uvadajícího vztahu nějakou novou společnou činností, dlouhými procházkami, nerušeným časem pro sebe, nebo navázání kontaktu s členem rodiny, se kterým jste již roky nemluvili, protože tyhle až příliš časté rodinné sváry si vybírají strašnou daň na lidech, kteří k sobě cítí zášť.
Well, the possibilities are practically endless. It might be something as simple as replacing screen time with people time or livening up a stale relationship by doing something new together, long walks or date nights, or reaching out to that family member who you haven't spoken to in years, because those all-too-common family feuds take a terrible toll on the people who hold the grudges.
Rád bych to celé uzavřel citátem od Marka Twaina. Před více než stoletím rozjímal na svým životem a napsal toto: "Není čas, tak krátký je život pro hašteření, omluvy, zlomená srdce a dovolávání se spravedlnosti. Je pouze čas pro lásku, ale abych tak řekl, musí to být hned."
I'd like to close with a quote from Mark Twain. More than a century ago, he was looking back on his life, and he wrote this: "There isn't time, so brief is life, for bickerings, apologies, heartburnings, callings to account. There is only time for loving, and but an instant, so to speak, for that."
Dobrý život je postaven na dobrých vztazích.
The good life is built with good relationships.
Děkuji Vám.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)