Vaše společnost zveřejní nabídku zaměstnání. Žádosti se začnou jen valit a brzy se najdou vhodní uchazeči. Výběr začíná. Uchazeč A: prestižní univerzita, červený diplom, dokonalý životopis, výborná doporučení. Má všechny předpoklady. Uchazeč B: odpovídající vzdělání, časté změny zaměstnání a divné pozice jako pokladní a zpívající servírka. Nezapomínejte - oba jsou kvalifikovaní. A tak se vás ptám: Koho vyberete?
Your company launches a search for an open position. The applications start rolling in, and the qualified candidates are identified. Now the choosing begins. Person A: Ivy League, 4.0, flawless resume, great recommendations. All the right stuff. Person B: state school, fair amount of job hopping, and odd jobs like cashier and singing waitress. But remember -- both are qualified. So I ask you: who are you going to pick?
Spolu s kolegy jsme vytvořili neoficiální termíny, které označují tyto dvě rozdílné kategorie uchazečů. Těm prvním říkáme "zlatá mládež", protože měli v životě řadu výhod a byli předurčeni k úspěchu. Těm druhým říkáme "rváči", protože museli čelit mnoha potížím, aby se dostali na stejné místo. Právě jste slyšeli personální ředitelku mluvit o lidech jako o "zlaté mládeži" a "rváčích".
My colleagues and I created very official terms to describe two distinct categories of candidates. We call A "the Silver Spoon," the one who clearly had advantages and was destined for success. And we call B "the Scrapper," the one who had to fight against tremendous odds to get to the same point. You just heard a human resources director refer to people as Silver Spoons and Scrappers --
(Smích)
(Laughter)
Není to tak úplně politicky korektní, zní to trochu zaujatě. Ale ještě než mi odeberou diplom,
which is not exactly politically correct and sounds a bit judgmental. But before my human resources certification gets revoked --
(Smích)
(Laughter)
vysvětlím vám to.
let me explain.
Životopis vypráví příběh. A v průběhu let jsem se naučila něco o lidech, jejichž zkušenosti jsou jako mozaika, kvůli které se zastavím a zvážím jejich životopis dřív než ho zahodím. Řada podivných zaměstnání může znamenat nestálost, nesoustředěnost, nepředvídatelnost. Ale může také znamenat odhodlání překonávat překážky. Když už nic jiného, "rváči" si zaslouží pohovor.
A resume tells a story. And over the years, I've learned something about people whose experiences read like a patchwork quilt, that makes me stop and fully consider them before tossing their resumes away. A series of odd jobs may indicate inconsistency, lack of focus, unpredictability. Or it may signal a committed struggle against obstacles. At the very least, the Scrapper deserves an interview.
Aby bylo jasno, nemám vůbec nic proti "zlaté mládeži". Dostat se na prestižní univerzitu a vystudovat není bez práce a obětí. Ale žijete-li život předurčený k úspěchu, jak se pak vyrovnáte s těžkým obdobím? Jeden člověk, kterého jsem přijala, věřil, že díky prestižnímu vzdělání jsou určité pracovní povinnosti pod jeho úroveň, třeba dočasná manuální práce, která by mu pomohla porozumět výrobě. Nakonec odešel. Na druhou stranu, co se stane, je-li váš život předurčen k selhání a nakonec přeci uspějete?
To be clear, I don't hold anything against the Silver Spoon; getting into and graduating from an elite university takes a lot of hard work and sacrifice. But if your whole life has been engineered toward success, how will you handle the tough times? One person I hired felt that because he attended an elite university, there were certain assignments that were beneath him, like temporarily doing manual labor to better understand an operation. Eventually, he quit. But on the flip side, what happens when your whole life is destined for failure and you actually succeed?
Proto vás prosím, pozvěte "rváče" na pohovor. Vím o nich hodně, já sama jsem "rváč". Než jsem se narodila, diagnostikovali mému otci paranoidní schizofrenii, a i když byl skvělý, nedokázal si udržet práci. Náš život byl jako "Přelet nad kukaččím hnízdem", kombinovaný s "Časem probuzení" a "Čistou duší".
I want to urge you to interview the Scrapper. I know a lot about this because I am a Scrapper. Before I was born, my father was diagnosed with paranoid schizophrenia, and he couldn't hold a job in spite of his brilliance. Our lives were one part "Cuckoo's Nest," one part "Awakenings" and one part "A Beautiful Mind."
(Smích)
(Laughter)
Jsem čtvrté z pěti dětí, které vychovala svobodná matka v drsné čtvrti v newyorském Brooklynu. Neměli jsme vlastní byt, auto, pračku a po většinu mého dětství jsme neměli ani telefon. Měla jsem tedy velkou motivaci porozumět vztahu mezi úspěchem a "rváči", protože můj život mohl klidně vypadat úplně jinak. Při setkání s úspěšnými podnikateli a pročítání profilů skvělých lídrů jsem si všimla společného rysu.
I'm the fourth of five children raised by a single mother in a rough neighborhood in Brooklyn, New York. We never owned a home, a car, a washing machine, and for most of my childhood, we didn't even have a telephone. So I was highly motivated to understand the relationship between business success and Scrappers, because my life could easily have turned out very differently. As I met successful business people and read profiles of high-powered leaders, I noticed some commonality.
Mnozí z nich prošli v mládí těžkostmi, od chudoby nebo opuštění, smrti rodičů v dětství, až po poruchy učení, alkoholismus a násilí. Panuje přesvědčení, že trauma vede k utrpení a mnoho pozornosti se soustředí na výsledné dysfunkce. Ale výzkum dysfunkcí vedl k nečekanému odhalení, že i ty nejhorší podmínky mohou vést k růstu a přeměně. Byl odhalen pozoruhodný a nečekaný jev, kterému vědci říkají posttraumatický růst.
Many of them had experienced early hardships, anywhere from poverty, abandonment, death of a parent while young, to learning disabilities, alcoholism and violence. The conventional thinking has been that trauma leads to distress, and there's been a lot of focus on the resulting dysfunction. But during studies of dysfunction, data revealed an unexpected insight: that even the worst circumstances can result in growth and transformation. A remarkable and counterintuitive phenomenon has been discovered, which scientists call Post Traumatic Growth.
Jedna studie zkoumala vliv nepřízně osudu na ohrožené děti. Ze vzorku 698 dětí, které prošly velmi těžkými, extrémními podmínkami, celá třetina vyrostla a měla šťastný, úspěšný a naplněný život. Navzdory všemu a proti očekávání tito lidé uspěli. Jedna třetina.
In one study designed to measure the effects of adversity on children at risk, among a subset of 698 children who experienced the most severe and extreme conditions, fully one-third grew up to lead healthy, successful and productive lives. In spite of everything and against tremendous odds, they succeeded. One-third.
Například tento životopis. Tohoto chlápka rodiče dali k adopci. Nikdy nedokončil vysokou. Vystřídal celou řadu zaměstnání, odjel na rok do Indie a navíc trpí dyslexií. Najali byste ho? Jmenuje se Steve Jobs.
Take this resume. This guy's parents give him up for adoption. He never finishes college. He job-hops quite a bit, goes on a sojourn to India for a year, and to top it off, he has dyslexia. Would you hire this guy? His name is Steve Jobs.
Studie mezi nejúspěšnějšími světovými podnikateli odhalila, že překvapivě mnoho z nich trpí dyslexií. V USA 35% z těchto podnikatelů trpí dyslexií. Zajímavé je, že ti podnikatelé, kteří prožili posttraumatický růst, vnímají tuto poruchu učení jako žádoucí problém, který jim dal náskok, protože se stali lepšími posluchači a zaměřili se na detaily. Nemyslí si, že jsou tím, kým jsou, navzdory problémům. Vědí, že jsou tím, kým jsou, díky problémům. Přijímají své trauma a těžkosti jako klíčové součásti své osobnosti a vědí, že bez těchto zkušeností by možná nenašli tu sílu a kuráž, které jsou potřeba pro úspěch.
In a study of the world's most highly successful entrepreneurs, it turns out a disproportionate number have dyslexia. In the US, 35 percent of the entrepreneurs studied had dyslexia. What's remarkable -- among those entrepreneurs who experience post traumatic growth, they now view their learning disability as a desirable difficulty which provided them an advantage because they became better listeners and paid greater attention to detail. They don't think they are who they are in spite of adversity, they know they are who they are because of adversity. They embrace their trauma and hardships as key elements of who they've become, and know that without those experiences, they might not have developed the muscle and grit required to become successful.
Jednomu z mých kolegů se život obrátil vzhůru nohama kvůli Čínské kulturní revoluci v roce 1966. Když mu bylo 13, byli jeho rodiče odsunuti na venkov, školy byly uzavřeny a on zůstal sám v Pekingu a staral se o sebe až do 16, kdy dostal práci v oděvní továrně. Místo aby přijal svůj osud, rozhodl se pokračovat ve studiu. O 11 let později, když se změnilo politické klima, slyšel o náročných přijímacích zkouškách na vysokou školu. Měl tři měsíce na to, aby dohnal veškeré středoškolské učivo. Každý den si po příchodu z továrny chvíli zdřímnul, učil se do 4 do rána, šel zpátky do práce a tak to dělal každý den celé tři měsíce. Zvládl to, uspěl. Vzdělání byl neochvějně oddaný a nikdy neztratil naději. Dnes má magisterský titul a jeho dcery vystudovaly Cornell a Harvard.
One of my colleagues had his life completely upended as a result of the Chinese Cultural Revolution in 1966. At age 13, his parents were relocated to the countryside, the schools were closed and he was left alone in Beijing to fend for himself until 16, when he got a job in a clothing factory. But instead of accepting his fate, he made a resolution that he would continue his formal education. Eleven years later, when the political landscape changed, he heard about a highly selective university admissions test. He had three months to learn the entire curriculum of middle and high school. So, every day he came home from the factory, took a nap, studied until 4am, went back to work and repeated this cycle every day for three months. He did it, he succeeded. His commitment to his education was unwavering, and he never lost hope. Today, he holds a master's degree, and his daughters each have degrees from Cornell and Harvard.
"Rváči" jsou hnáni vírou, že jediný, nad kým mají kontrolu, jsou oni sami. Když věci nevyjdou, "Rváči" se ptají, "Co můžu změnit, abych měl lepší výsledky?" "Rváči" mají cíl, který jim nedovolí vzdát se. Zkrátka, když už přežijete chudobu, šíleného otce a několik přepadení, řeknete si, "Pracovní problémy?"
Scrappers are propelled by the belief that the only person you have full control over is yourself. When things don't turn out well, Scrappers ask, "What can I do differently to create a better result?" Scrappers have a sense of purpose that prevents them from giving up on themselves, kind of like if you've survived poverty, a crazy father and several muggings, you figure, "Business challenges? --
(Smích)
(Laughter)
"Jako vážně?" "Maličkost. To zvládnu."
Really? Piece of cake. I got this."
(Smích)
(Laughter)
A to mi připomíná - humor. "Rváči" vědí, že s úsměvem jde všechno lépe, a že smích je cestou k nadhledu.
And that reminds me -- humor. Scrappers know that humor gets you through the tough times, and laughter helps you change your perspective.
A nakonec - vztahy. Lidé, kteří překonají nepřízeň osudu, na to nejsou sami. Někde na té cestě, najdou lidi, kteří v nich vidí to nejlepší, a kterým záleží na jejich úspěchu. Člověk, na kterého se můžete vždy spolehnout je pro překonání překážek nejdůležitější. Měla jsem štěstí. Když jsem po vysoké začala pracovat, neměla jsem auto a tak jsem jezdívala se ženou, která pracovala jako asistentka prezidenta. Sledovala mou práci a podporovala mě, abych se soustředila na budoucnost a nezabývala se minulostí. Na své cestě jsem potkala mnoho lidí, kteří mi nastavili drsné zrcadlo, poradili mi a vedli mě. Těmto lidem nevadí, že jsem kvůli školnému kdysi pracovala jako zpívající servírka.
And finally, there are relationships. People who overcome adversity don't do it alone. Somewhere along the way, they find people who bring out the best in them and who are invested in their success. Having someone you can count on no matter what is essential to overcoming adversity. I was lucky. In my first job after college, I didn't have a car, so I carpooled across two bridges with a woman who was the president's assistant. She watched me work and encouraged me to focus on my future and not dwell on my past. Along the way I've met many people who've provided me brutally honest feedback, advice and mentorship. These people don't mind that I once worked as a singing waitress to help pay for college.
(Smích)
(Laughter)
Na závěr jedna informace k zamyšlení. Společnosti, které se zavázaly k rozmanitosti a inkluzi, často podporují "rváče" a překonávají srovnatelné firmy. Podle časopisu DiversityInc, který sestavuje žebříček 50 top společností pro diverzitu, tyto společnosti překonávají index S&P 500 o 25%.
I'll leave you with one final, valuable insight. Companies that are committed to diversity and inclusive practices tend to support Scrappers and outperform their peers. According to DiversityInc, a study of their top 50 companies for diversity outperformed the S&P 500 by 25 percent.
Vrátím se teď ke své první otázce: Na koho vsadíte? Na "zlatou mládež" nebo na "rváče"? Radím vám, vyberte si podceňovaného hráče, jehož tajnou zbraní je vášeň a cílevědomost.
So back to my original question. Who are you going to bet on: Silver Spoon or Scrapper? I say choose the underestimated contender, whose secret weapons are passion and purpose.
Zaměstnejte "rváče".
Hire the Scrapper.
(Potlesk)
(Applause)