K nerdům byste se měli chovat pěkně. Vlastně bych dokonce řekla, že pokud jste v životě ještě žádného nepotkali, měli byste si nějakého obstarat. To jen tak na okraj. Vědci a inženýři mění svět. Ráda bych vám něco pověděla o kouzelném místě zvaném DARPA, kde se vědci a inženýři nebojí nemožného a odmítají se bát selhání. Obě tyto myšlenky jsou propojeny víc, než si možná uvědomujete, protože když se zbavíte strachu ze selhání, náhle se nemožné věci stanou možnými.
You should be nice to nerds. In fact, I'd go so far as to say, if you don't already have a nerd in your life, you should get one. I'm just saying. Scientists and engineers change the world. I'd like to tell you about a magical place called DARPA where scientists and engineers defy the impossible and refuse to fear failure. Now these two ideas are connected more than you may realize, because when you remove the fear of failure, impossible things suddenly become possible.
Pokud chcete vědět, jak na to, položte sami sobě otázku: „Co byste zkoušeli udělat, kdybyste věděli, že se nemusíte bát selhání?“ Pokud si ji opravdu položíte, neubráníte se nepříjemnému pocitu. Já se trochu nesvá cítím. Protože když se zeptáte, začnete si uvědomovat, jak vás strach ze selhání omezuje, jak vám brání pokoušet se o velké věci, život se stává nudnějším, a úžasné věci se přestanou dít. Jistě, dobré věci se dějí, ale ty ohromující se dít přestávají.
If you want to know how, ask yourself this question: What would you attempt to do if you knew you could not fail? If you really ask yourself this question, you can't help but feel uncomfortable. I feel a little uncomfortable. Because when you ask it, you begin to understand how the fear of failure constrains you, how it keeps us from attempting great things, and life gets dull, amazing things stop happening. Sure, good things happen, but amazing things stop happening.
Měla bych to objasnit, nenabádám vás k selhávání, ale odrazuji vás od strachu ze selhání. Protože to není strach samotný, který nás omezuje. Cesta za opravdu novými, dosud nikdy nestvořenými věcmi s sebou vždy nese selhání. Zažíváme zkoušky. A zejména zkoušení chápeme jako patřičnou součást naplňování něčeho velkého. Clemenceau řekl: „Život se stává zajímavým, až když selžeme, protože to je známka toho, že jsme překonali sami sebe.“
Now I should be clear, I'm not encouraging failure, I'm discouraging fear of failure. Because it's not failure itself that constrains us. The path to truly new, never-been-done-before things always has failure along the way. We're tested. And in part, that testing feels an appropriate part of achieving something great. Clemenceau said, "Life gets interesting when we fail, because it's a sign that we've surpassed ourselves."
V roce 1895 prohlásil lord Kelvin, že stroje těžší než vzduch nikdy nevzlétnou. V říjnu roku 1903 převažoval mezi experty na aerodynamiku názor, že budeme schopni sestrojit létající stroj možná až za 10 miliónů let. A o dva měsíce později, 17. prosince, přeletěl Orville Wright s prvním letadlem přes pláž v Severní Karolíně. Let trval 12 sekund a letadlo uletělo 37 m. To bylo v roce 1903.
In 1895, Lord Kelvin declared that heavier-than-air flying machines were impossible. In October of 1903, the prevailing opinion of expert aerodynamicists was that maybe in 10 million years we could build an aircraft that would fly. And two months later on December 17th, Orville Wright powered the first airplane across a beach in North Carolina. The flight lasted 12 seconds and covered 120 feet. That was 1903.
Následující rok začal dalšími prohlášeními o nemožném. Francouzský armádní generál Ferdinand Foch, obdařen jednou z nejoriginálnějších a nejdůvtipnějších myslí ve francouzské armádě řekl: „Letadla jsou zajímavé hračky, ale armádě nic nepřinesou.“ O 40 let později razili odborníci v letectví termín transonický. Vedli spor o tom, jestli se má psát s jedním nebo dvěma „S“. Víte, měli s tímto režimem letu potíže a nebylo vůbec jasné, jestli se dá létat rychleji než zvuk. V roce 1947 nebyla známa žádná data z aerodynamického tunelu překračující rychlost Mach 0,85. A přesto, v úterý 14. října 1947 vyšplhal Chuck Yeager do pilotní kabiny svého Bell X-1 a vzlétl vstříc nepoznané možnosti a tím se stal prvním pilotem, který dokázal překonat rychlost zvuku. Šest z osmi raket Atlas vybuchlo při startu. Po 11 zcela nevydařených startech jsme měli naše první snímky z vesmíru. A během prvního letu jsme získali víc dat, než ze všech letů U-2 dohromady. Dostat se až sem nás stálo mnohá selhání.
One year later, the next declarations of impossibilities began. Ferdinand Foch, a French army general credited with having one of the most original and subtle minds in the French army, said, "Airplanes are interesting toys, but of no military value." 40 years later, aero experts coined the term transonic. They debated, should it have one S or two? You see, they were having trouble in this flight regime, and it wasn't at all clear that we could fly faster than the speed of sound. In 1947, there was no wind tunnel data beyond Mach 0.85. And yet, on Tuesday, October 14th, 1947, Chuck Yeager climbed into the cockpit of his Bell X-1 and he flew towards an unknown possibility, and in so doing, he became the first pilot to fly faster than the speed of sound. Six of eight Atlas rockets blew up on the pad. After 11 complete mission failures, we got our first images from space. And on that first flight we got more data than in all U-2 missions combined. It took a lot of failures to get there.
Protože jsme pokořili nebe, chtěli jsme létat rychleji a dál. Abychom toho dosáhli, museli jsme věřit v nemožné. A museli jsme se vzepřít strachu ze selhání. I dnes to stále platí. Dnes už se nebavíme o transonických letech nebo snad supersonických, ale mluvíme o letech hypersonických -- ne o rychlostech Mach 2 nebo Mach 3, ale o Mach 20. Při rychlosti Mach 20 se dostanete z New Yorku na Long Beach za 11 minut a 20 sekund. Při takové rychlosti má nosný povrch křídel teplotu tekuté oceli -- 1 900 stupňů Celsia -- jako ve vysoké peci. Během letu v podstatě křídlo hoří. A my s tím létáme nebo to aspoň zkoušíme.
Since we took to the sky, we have wanted to fly faster and farther. And to do so, we've had to believe in impossible things. And we've had to refuse to fear failure. That's still true today. Today, we don't talk about flying transonically, or even supersonically, we talk about flying hypersonically -- not Mach 2 or Mach 3, Mach 20. At Mach 20, we can fly from New York to Long Beach in 11 minutes and 20 seconds. At that speed, the surface of the airfoil is the temperature of molten steel -- 3,500 degrees Fahrenheit -- like a blast furnace. We are essentially burning the airfoil as we fly it. And we are flying it, or trying to.
Hypersonický zkušební letoun vyrobený v DARPA je nejrychlejším řiditelným letadlem, jaké kdy bylo postaveno. Do výšek blízkých kosmu je vynášen za pomoci rakety Minotaur IV. Minotaur IV má příliš velký tah, a tak ho musíme po část dráhy mírnit náklonem rakety pod úhlem 89 stupňů. To je pro raketu nepřirozené. Třetí stupeň je vybaven kamerou. Říkáme jí rocketcam. Je namířená na hypersonický kluzák. Toto jsou skutečné záběry z kamery během prvního letu. Trochu jsme upravili poměr stran, abychom utajili tvar. Ale takhle to vypadá z pohledu třetího stupně rakety, která zabírá kluzák bez posádky a směřuje do atmosféry zpět k Zemi.
DARPA's hypersonic test vehicle is the fastest maneuvering aircraft ever built. It's boosted to near-space atop a Minotaur IV rocket. Now the Minotaur IV has too much impulse, so we have to bleed it off by flying the rocket at an 89 degree angle of attack for portions of the trajectory. That's an unnatural act for a rocket. The third stage has a camera. We call it rocketcam. And it's pointed at the hypersonic glider. This is the actual rocketcam footage from flight one. Now to conceal the shape, we changed the aspect ratio a little bit. But this is what it looks like from the third stage of the rocket looking at the unmanned glider as it heads into the atmosphere back towards Earth.
Letěli jsme dvakrát. Při prvním letu letělo letadlo bez úprav letové aerodynamiky. Ale shromáždili jsme více hypersonických dat, než za 30 let pozemního testování dohromady. A během druhého letu jsme ho po dobu tří minut plně aerodynamicky řídili při rychlosti Mach 20. Musíme letět znovu, protože úžasné, nikdy předtím nevídané věci vyžadují, abychom letěli. Nenaučíte se létat rychlostí Mach 20, dokud jí nelétáte. A jestliže se rychlost nedá ničím napodobit, s manévrovatelností je to velmi podobné.
We've flown twice. In the first flight, no aerodynamic control of the vehicle. But we collected more hypersonic flight data than in 30 years of ground-based testing combined. And in the second flight, three minutes of fully-controlled, aerodynamic flight at Mach 20. We must fly again, because amazing, never-been-done-before things require that you fly. You can't learn to fly at Mach 20 unless you fly. And while there's no substitute for speed, maneuverability is a very close second.
Jestliže kluzák při Mach 20 doletí z New Yorku na Long Beach za 11 minut a 20 sekund, kolibříkovi by to trvalo, řekněme dny. Vy víte, že kolibříci nejsou hypersoničtí, ale umějí manévrovat. Kolibřík je opravdu jediný pták, který umí létat pozpátku. Dokáže létat nahoru, dolů, dopředu, dozadu a dokonce hlavou dolů. Pokud bychom chtěli létat v téhle místnosti nebo na místa, kam se člověk nedostane, potřebujeme dostatečně malé a ovladatelné letadlo, abychom to zvládli.
If a Mach 20 glider takes 11 minutes and 20 seconds to get from New York to Long Beach, a hummingbird would take, well, days. You see, hummingbirds are not hypersonic, but they are maneuverable. In fact, the hummingbird is the only bird that can fly backwards. It can fly up, down, forwards, backwards, even upside-down. And so if we wanted to fly in this room or places where humans can't go, we'd need an aircraft small enough and maneuverable enough to do so.
Toto je kolibří dron. Umí létat všemi směry, dokonce i pozpátku. Umí se vznášet a otáčet. Tenhle prototyp je vybaven kamerou. Je lehčí než jedna baterie typu AA. Nesaje nektar. V roce 2008 letěl neuvěřitelných 20 sekund, o rok později dvě minuty, pak šest a nakonec jedenáct. Hodně prototypů se rozbilo -- opravdu. Ale není jiný způsob, jak se naučit létat jako kolibřík, dokud nevzlétnete. (Potlesk) No není to nádhera? Páni. To je skvělé. Matt je úplně první pilot kolibříka. (Potlesk)
This is a hummingbird drone. It can fly in all directions, even backwards. It can hover and rotate. This prototype aircraft is equipped with a video camera. It weighs less than one AA battery. It does not eat nectar. In 2008, it flew for a whopping 20 seconds, a year later, two minutes, then six, eventually 11. Many prototypes crashed -- many. But there's no way to learn to fly like a hummingbird unless you fly. (Applause) It's beautiful, isn't it. Wow. It's great. Matt is the first ever hummingbird pilot. (Applause)
Selhání je součástí vytváření nových a úžasných věcí. Nejde se současně bát neúspěchu a vytvářet úžasné, nové věci -- jako třeba robot pohybující se jako pes těžkým terénem nebo dokonce po ledě; robot, který umí běžet jako gepard nebo šplhat do schodů jako člověk a sem tam být i stejně nemotorný. Nebo se snad jednou Spider Man stane gekoním mužem (Gekon Manem). Gekon zvládne udržet váhu celého těla na jediném prstu. Čtvereční milimetr jeho tlapky má 14 000 vlasovitých štětinek nazývaných séty. Pomáhají mu udržet se na povrchu s využitím sil mezi molekulami.
Failure is part of creating new and amazing things. We cannot both fear failure and make amazing new things -- like a robot with the stability of a dog on rough terrain, or maybe even ice; a robot that can run like a cheetah, or climb stairs like a human with the occasional clumsiness of a human. Or perhaps, Spider Man will one day be Gecko Man. A gecko can support its entire body weight with one toe. One square millimeter of a gecko's footpad has 14,000 hair-like structures called setae. They are used to help it grip to surfaces using intermolecular forces.
Dnes umíme vyrábět struktury, které štětinky na gekoní tlapce napodobují. Výsledkem je umělá nano-gekoní páska o 10 centimetrech čtverečních. Unese 300 kg statického zatížení. Je to dost na to, abyste upevnili šest 42-palcových plazmových televizí na zeď bez šroubů. To by suchý zip nezvládl, že?
Today we can manufacture structures that mimic the hairs of a gecko's foot. The result, a four-by-four-inch artificial nano-gecko adhesive. can support a static load of 660 pounds. That's enough to stick six 42-inch plasma TV's to your wall, no nails. So much for Velcro, right?
Vytváříme nejen nehybné konstrukce, ale i celé stroje. Tohle je roztoč. Na délku má jeden milimetr, ale vedle těchto mikrostrojů vypadá jako Godzilla. Ve světě godzillích roztočů umíme vytvořit milióny zrcadel, každé o průměru jedné pětiny lidského vlasu, které kmitají stotisíckrát za sekundu a vytvářejí velkoplošné obrazovky, na kterých můžeme ve vysokém rozlišení sledovat filmy jako je „Godzilla“.
And it's not just passive structures, it's entire machines. This is a spider mite. It's one millimeter long, but it looks like Godzilla next to these micromachines. In the world of Godzilla spider mites, we can make millions of mirrors, each one-fifth the diameter of a human hair, moving at hundreds of thousands of times per second to make large screen displays, so that we can watch movies like "Godzilla" in high-def.
A pokud zvládáme stavět stroje o takových rozměrech, co takhle nosníky v podobě Eiffelovy věže v mikroměřítku? Dnes vyrábíme kovy lehčí než polystyren, jsou tak lehké, že se udrží na vrcholku odkvetlé pampelišky a mohou být unášeny závanem vzduchu -- jsou tak lehké, že auto z nich vyrobené uzvednou dva lidé, ale tak pevné, že jsou stejně odolné proti nárazu jako SUV.
And if we can build machines at that scale, what about Eiffel Tower-like trusses at the microscale? Today we are making metals that are lighter than Styrofoam, so light they can sit atop a dandelion puff and be blown away with a wisp of air -- so light that you can make a car that two people can lift, but so strong that it has the crash-worthiness of an SUV.
Od nejjemnějšího závanu vzduchu až k mocným silám bouří v přírodě. Po celém světě udeří za sekundu 44 blesků. Každý úder blesku zahřeje vzduch na 24 500 stupňů Celsia -- na teplotu vyšší, než jaká je na povrchu Slunce. Co kdybychom využili tyto elektromagnetické pulsy v majácích, v pohyblivé síti majáků jako výkonných vysílačů? Experimenty naznačují, že by blesky mohly být budoucím GPS.
From the smallest wisp of air to the powerful forces of nature's storms. There are 44 lightning strikes per second around the globe. Each lightning bolt heats the air to 44,000 degrees Fahrenheit -- hotter than the surface of the Sun. What if we could use these electromagnetic pulses as beacons, beacons in a moving network of powerful transmitters? Experiments suggest that lightning could be the next GPS.
Elektrické pulsy utvářejí i myšlenky v našich mozcích. S pomocí sítě 32 elektrod na ploše o velikosti vašeho palce, umístěné na povrchu jeho mozku, řídí Tim prostřednictvím myšlenek výkonnou protetickou paži. S pomocí myšlenky ji napřáhne ke Katie. Bylo to poprvé, co člověk ovládl robota pomocí pouhé myšlenky. A bylo to poprvé po sedmi letech, kdy mohl Tim uchopit Katiinu ruku. Takové chvíle pro Tima a Katie hodně znamenají a tahle zelená lepkavá hmota možná bude jednou důležitá pro vás. Tahle zelená látka vám možná jako vakcína zachrání život. Vyrábí se z rostlin tabáku. Tabák dokáže vyrobit milióny dávek vakcíny během týdnů namísto měsíců a možná je to poprvé, co byl využit ve prospěch zdraví.
Electrical pulses form the thoughts in our brains. Using a grid the size of your thumb, with 32 electrodes on the surface of his brain, Tim uses his thoughts to control an advanced prosthetic arm. And his thoughts made him reach for Katie. This is the first time a human has controlled a robot with thought alone. And it is the first time that Tim has held Katie's hand in seven years. That moment mattered to Tim and Katie, and this green goo may someday matter to you. This green goo is perhaps the vaccine that could save your life. It was made in tobacco plants. Tobacco plants can make millions of doses of vaccine in weeks instead of months, and it might just be the first healthy use of tobacco ever.
Pokud se vám zdá přitažené za vlasy, že by tabák mohl být prospěšný lidskému zdraví, co řeknete na hráče her, kteří zvládají řešit problémy, nad kterými si lámou hlavu experti? Loni v září odhalili hráči z Folditu třídimenzionální strukturu retrovirové proteázy, která způsobuje AIDS u makaků rhesus. Pochopení této struktury je velmi důležité pro vývoj léčiv. Vědecká komunita ji 15 let nedokázala odhalit. Hráčům z Folditu to trvalo 15 dní. Dokázali to spoluprací ve skupině. Mohli pracovat společně, protože byli propojení přes internet. Jiní lidé, také připojení přes internet, ho využívají jako nástroj demokracie. A společně mění osud svého národa.
And if it seems far-fetched that tobacco plants could make people healthy, what about gamers that could solve problems that experts can't solve? Last September, the gamers of Foldit solved the three-dimensional structure of the retroviral protease that contributes to AIDS in rhesus monkeys. Now understanding this structure is very important for developing treatments. For 15 years, it was unsolved in the scientific community. The gamers of Foldit solved it in 15 days. Now they were able to do so by working together. They were able to work together because they're connected by the Internet. And others, also connected to the Internet, used it as an instrument of democracy. And together they changed the fate of their nation.
Internet je domovem pro dvě miliardy lidí neboli pro 30 % světové populace. Jednotlivcům umožňuje se vyjádřit a být slyšen. Skupinám umožňuje znásobit jejich hlas a sílu. Ale i internet začínal skromně. V roce 1969 byl internet jen pouhým snem, pár náčrtků na kusu papíru. A pak, 29. října, byly poslány první přepojované pakety z UCLA do SRI (University of California a Stanford Research Institute). První dvě písmena slova „Login“ byla vše, co zvládli přenést -- L a O -- a potom systém spadl kvůli přetečení paměti. (Smích) Dvě písmena, L a O, a dnes je to celosvětová síla.
The Internet is home to two billion people, or 30 percent of the world's population. It allows us to contribute and to be heard as individuals. It allows us to amplify our voices and our power as a group. But it too had humble beginnings. In 1969, the internet was but a dream, a few sketches on a piece of paper. And then on October 29th, the first packet-switched message was sent from UCLA to SRI. The first two letters of the word "Login," that's all that made it through -- an L and an O -- and then a buffer overflow crashed the system. (Laughter) Two letters, an L and an O, now a worldwide force.
Kdo jsou tedy tito vědci a inženýři na kouzelném místě zvaném DARPA? Jsou to nerdové, naši hrdinové. Zpochybňují dosavadní perspektivy na hranicích probádané vědy, i v těch nejnáročnějších podmínkách. Připomínají nám, že můžeme změnit svět, když se postavíme nemožnému a odmítneme se bát selhání. Připomínají nám, že my všichni máme jejich schopnosti. Jen na to někdy zapomínáme.
So who are these scientists and engineers at a magical place called DARPA? They are nerds, and they are heroes among us. They challenge existing perspectives at the edges of science and under the most demanding of conditions. They remind us that we can change the world if we defy the impossible and we refuse to fear failure. They remind us that we all have nerd power. Sometimes we just forget.
Víte, že bývaly doby, kdy jste se selhání neobávali, byli jste skvělými umělci nebo tanečníky a uměli jste zpívat, byli jste dobří v matematice, dokázali jste stavět věci, byli jste astronauty, dobrodruhy, jako Jacques Cousteau, dokázali jste vyskočit výš, běžet rychleji, kopnout silněji než kdokoliv jiný. Věřili jste v nemožné a byli jste smělí. Byli jste naprosto a dokonale spojeni se svým vnitřním superhrdinou. Vědci a inženýři vskutku dokáží změnit svět. I vy to dokážete. Narodili jste se pro to. Takže vykročte, zeptejte se sami sebe, co byste zkoušeli udělat, kdybyste věděli, že se nemusíte bát selhání?
You see, there was a time when you weren't afraid of failure, when you were a great artist or a great dancer and you could sing, you were good at math, you could build things, you were an astronaut, an adventurer, Jacques Cousteau, you could jump higher, run faster, kick harder than anyone. You believed in impossible things and you were fearless. You were totally and completely in touch with your inner superhero. Scientists and engineers can indeed change the world. So can you. You were born to. So go ahead, ask yourself, what would you attempt to do if you knew you could not fail?
Chci říct, že to není snadné. Je těžké si ten pocit udržet, opravdu těžké. Myslím, že jsem tak nějak přesvědčena, že to tak má být, že to má být těžké. Pochybnosti a strach se vždy vkrádají. Myslíme si, že ten problém někdo vyřeší za nás, někdo chytřejší, někdo schopnější, někdo, kdo má víc prostředků. Ale nikdo jiný neexistuje; jste tu jen vy. A když budeme mít štěstí, vstoupí tou dobou někdo do našich pochybností a strachu podá nám ruku a řekne: „Pojď, pomůžu ti uvěřit.“
Now I want to say, this is not easy. It's hard to hold onto this feeling, really hard. I guess in some way, I sort of believe it's supposed to be hard. Doubt and fear always creep in. We think someone else, someone smarter than us, someone more capable, someone with more resources will solve that problem. But there isn't anyone else; there's just you. And if we're lucky, in that moment, someone steps into that doubt and fear, takes a hand and says, "Let me help you believe."
Jason Harley se tak zachoval ke mně. Jason začínal v DARPA 18. března 2010. Byl v našem přepravním týmu. Vídala jsem se s ním skoro každý den, někdy i dvakrát denně. A více než mnozí jiní zažíval vzestupy i pády, oslavy i zklamání. A když jsem jednou měla obzvláště nepodařený den, Jason si sedl a napsal email. Povzbudil mě, ale byl neústupný. A když stiskl klávesu pro odeslání, zřejmě si neuvědomoval, jaký to bude mít význam. Zapůsobilo to na mě. V té chvíli a ještě i dnes, když o něčem pochybuji, když mám z něčeho obavy, když si znovu potřebuji vybavit ten pocit, vzpomenu si na jeho slova, která měla takovou sílu.
Jason Harley did that for me. Jason started at DARPA on March 18th, 2010. He was with our transportation team. I saw Jason nearly every day, sometimes twice a day. And more so than most, he saw the highs and the lows, the celebrations and the disappointments. And on one particularly dark day for me, Jason sat down and he wrote an email. He was encouraging, but firm. And when he hit send, he probably didn't realize what a difference it would make. It mattered to me. In that moment and still today when I doubt, when I feel afraid, when I need to reconnect with that feeling, I remember his words, they were so powerful.
Text: „Ještě je čas přežehlit svůj plášť a vrátit se zpátky do oblak.“
Text: "There is only time enough to iron your cape and back to the skies for you."
♫ Superhrdina, superhrdina. ♫ ♫ Superhrdina, superhrdina. ♫ ♫ Superhrdina, superhrdina. ♫ ♫ Superhrdina, superhrdina. ♫ ♫ Superhrdina, superhrdina. ♫
♫ Superhero, superhero. ♫ ♫ Superhero, superhero. ♫ ♫ Superhero, superhero. ♫ ♫ Superhero, superhero. ♫ ♫ Superhero, superhero. ♫
Hlas: Protože o tom všem superhrdinové jsou.
Voice: Because that's what being a superhero is all about.
RD: „Ještě je čas přežehlit svůj plášť a vrátit se zpátky do oblak.“ A nezapomínejte, k nerdům se chovejte pěkně. (Potlesk) Děkuji. Děkuji.
RD: "There is only time enough to iron your cape and back to the skies for you." And remember, be nice to nerds. (Applause) Thank you. Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Chris Anderson: Regino, děkuji. Mám pár otázek. K tomu vašemu kluzáku, Mach 20 kluzáku, myslím, že ten první, neřiditelný, skončil kdesi v Pacifiku.
Chris Anderson: Regina, thank you. I have a couple of questions. So that glider of yours, the Mach 20 glider, the first one, no control, it ended up in the Pacific I think somewhere.
RD: Ano, ano. Skončil. (CA: Co se stalo při tom druhém letu?) Ano, také skončil v Pacifiku. (CA: Ale tentokrát to bylo řízeně?) Nenaváděli jsme ho do Pacifiku. Ne, dráha letu sestává z více částí, které jsou náročné ve smyslu skutečného letu při této rychlosti. Během druhého letu jsme dokázali stroj po dobu tří minut plně aerodynamicky ovládat, než jsme ho ztratili.
RD: Yeah, yeah. It did. (CA: What happened on that second flight?) Yeah, it also went into the Pacific. (CA: But this time under control?) We didn't fly it into the Pacific. No, there are multiple portions of the trajectory that are demanding in terms of really flying at that speed. And so in the second flight, we were able to get three minutes of fully aerodynamic control of the vehicle before we lost it.
CA: Myslím, že v brzké budoucnosti neplánujete zahájení osobní přepravy z New Yorku na Long Beach.
CA: I imagine you're not planning to open up to passenger service from New York to Long Beach anytime soon.
RD: Lidem by mohlo být trochu horko.
RD: It might be a little warm.
CA: Jakou máte představu o využití kluzáku?
CA: What do you picture that glider being used for?
RD: Naší úlohou je vyvinout technologii. Jak bude nakonec použita, záleží na armádě. Avšak účelem stroje, technologickým záměrem je, aby byl schopen dolétnout na jakékoliv místo na světě za méně než 60 minut.
RD: Well our responsibility is to develop the technology for this. How it's ultimately used will be determined by the military. Now the purpose of the vehicle though, the purpose of the technology, is to be able to reach anywhere in the world in less than 60 minutes.
CA: A unést větší náklad než několik kg? (RD: Ano.) Jak velké by mohlo být užitečné zatížení?
CA: And to carry a payload of more than a few pounds? (RD: Yeah.) Like what's the payload it could carry?
RD: Nemyslím, že bychom nakonec dospěli k tomu, kolik to bude. Nejdřív s ním musíme umět létat.
RD: Well I don't think we ultimately know what it will be, right. We've got to fly it first.
CA: Ale nemusí nezbytně nést jen kameru?
CA: But not necessarily just a camera?
RD: Ne, nemusí to být jen kamera.
RD: No, not necessarily just a camera.
CA: To je úžasné. A kolibřík?
CA: It's amazing. The hummingbird?
RD: Ano?
RD: Yeah?
CA: Jsem zvědavý, jak jste začínali s překrásnou sekvencí letů s letadlem snažícím se mávat křídly a těžce havarujícím, když do té doby těch s mávajícími křídly nebylo mnoho postaveno. Jak jsme dospěli k tomu, že nastal čas napodobovat zvířata a okopírovat kolibříka? Není to příliš drahé řešení na tak malý, řiditelný, létající objekt?
CA: I'm curious, you started your beautiful sequence on flight with a plane kind of trying to flap its wings and failing horribly, and there haven't been that many planes built since that flap wings. Why did we think that this was the time to go biomimicry and copy a hummingbird? Isn't that a very expensive solution for a small maneuverable flying object?
RD: Částečně s vámi souhlasím, byli jsme zvědaví, jestli je to možné docílit. Tyhle otázky musíte v průběhu času přehodnocovat. Lidé z AeroVironmentu vyzkoušeli přes 300 různých návrhů křídel, 12 různých typů letecké techniky. Sestrojili 10 kompletních prototypů, než přišli s něčím, co by skutečně létalo. Na létajících strojích je opravdu zajímavé, že vypadají jako něco, co hned rozpoznáte. Často se mluví o stealth technice jako o prostředku proti jakémukoliv odhalení, ale když věci vypadají naprosto přirozeně, tak je také příliš nevnímáte.
RD: So I mean, in part, we wondered if it was possible to do it. And you have to revisit these questions over time. The folks at AeroVironment tried 300 or more different wing designs, 12 different forms of the avionics. It took them 10 full prototypes to get something that would actually fly. But there's something really interesting about a flying machine that looks like something you'd recognize. So we often talk about stealth as a means for avoiding any type of sensing, but when things looks just natural, you also don't see them.
CA: Aha. Takže to nemusí být nutně jen v provedení. Částečně za to může vzhled. (RD: Jistě.) Vlastně to znamená: „Podívej se na toho roztomilého kolibříka, který k nám vletěl do hlavního štábu.“ (Smích) Protože si myslím, při vší úctě, kterou k tomu zároveň chovám, a jsem si jistý, že i někteří lidí tady si myslí, že nás technologie rychle dohání, jak dlouho potrvá, než nějaký šílený geek s malým dálkovým ovládáním proletí s něčím takovým skrz okno Bílého domu? Myslím tím, jestli se neobáváte sporné otázky Pandořiny skříňky?
CA: Ah. So it's not necessarily just the performance. It's partly the look. (RD: Sure.) It's actually, "Look at that cute hummingbird flying into my headquarters." (Laughter) Because I think, as well as the awe of looking at that, I'm sure some people here are thinking, technology catches up so quick, how long is it before some crazed geek with a little remote control flies one through a window of the White House? I mean, do you worry about the Pandora's box issue here?
RD: Podívejte, naším výhradním posláním je vymýšlení a předcházení strategickým překvapením. Tohle děláme. Bylo by pro nás nemyslitelné, abychom takovou práci dělali a přitom těmi věcmi lidi neohromovali a současně neznepokojovali. To, co děláme, má prostě takovou povahu. Naší zodpovědností je překračovat hranice možností. A musíme samozřejmě cítit zodpovědnost za to, jakou technologii vyvíjíme a jak se nakonec použije, ale nemůžeme jednoduše zavírat oči a předstírat, že to neznamená krok vpřed; je to krok vpřed.
RD: Well look, our singular mission is the creation and prevention of strategic surprise. That's what we do. It would be inconceivable for us to do that work if we didn't make people excited and uncomfortable with the things that we do at the same time. It's just the nature of what we do. Now our responsibility is to push that edge. And we have to be, of course, mindful and responsible of how the technology is developed and ultimately used, but we can't simply close our eyes and pretend that it isn't advancing; it's advancing.
CA: Myslím, že jste jednoznačně velmi inspirující lídr. A přesvědčujete lidi k těm skvělým výkonům při vynalézání, ale osobně si nedovedu představit, že bych tímto způsobem dělal svou práci. Neprobouzíte se někdy v noci s otázkami o možných nezamýšlených důsledcích virtuózních výkonů vašeho týmu?
CA: I mean, you're clearly a really inspiring leader. And you persuade people to go to these great feats of invention, but at a personal level, in a way I can't imagine doing your job. Do you wake up in the night sometimes, just asking questions about the possibly unintended consequences of your team's brilliance?
RD: Jistě. Myslím, že bych ani nebyla člověkem, kdybych si takové otázky nekladla.
RD: Sure. I think you couldn't be human if you didn't ask those questions.
CA: Nalézáte na ně odpovědi?
CA: How do you answer them?
RD: No, ne vždy se na ně dá nalézt odpověď, že. Myslím, že se učíme za běhu. Moje práce je jedna z těch nejvíce vzrušujících. Pracuji s mnoha úžasnými lidmi. A s tím nadšením přichází opravdu hluboký pocit zodpovědnosti. Na jedné straně tak máte obrovský přetlak možností a na druhé straně obrovskou závažnost toho, co to může znamenat.
RD: Well I don't always have answers for them, right. I think that we learn as time goes on. My job is one of the most exhilarating jobs you could have. I work with some of the most amazing people. And with that exhilaration, comes a really deep sense of responsibility. And so you have on the one hand this tremendous lift of what's possible and this tremendous seriousness of what it means.
CA: Regino, jak se říká, spadly nám z toho sanice. Mockrát vám děkuji za účast na TEDu. (RD: Děkuji.)
CA: Regina, that was jaw-dropping, as they say. Thank you so much for coming to TED. (RD: Thank you.)
(Potlesk)
(Applause)