Dnes budu mluvit o vzestupu kolaborativní spotřeby. Vysvětlím, co to znamená, a zkusím vás přesvědčit, -- v pouhých 15 minutách -- že to není ubohý nápad, či krátkodobý trend, ale mocná kulturní a ekonomická síla, která mění nejen to, co konzumujeme, ale i jak konzumujeme.
So today I'm going to talk to you about the rise of collaborative consumption. I'm going to explain what it is and try and convince you -- in just 15 minutes -- that this isn't a flimsy idea, or a short-term trend, but a powerful cultural and economic force reinventing not just what we consume, but how we consume.
Začnu s až záludně jednoduchým příkladem. Zvedněte ruce vy, kteří máte doma knihy, CD, DVD, videa, která už pravděpodobně nikdy znovu nepoužijete, ale stejně tak se nemůžete přimět je vyhodit? Sice vás všechny nevidím, ale zdá se, že vy všichni. U nás doma máme na polici DVD se seriálem "24 hodin" -- řadu šest, abych byla přesná. Myslím, že jsme jej, asi tak před třemi lety, dostali k Vánocům . Já i můj manžel Chris ten seriál milujeme. Ale buďme upřímní, když to vidíte jednou -- možná dvakrát-- nemusíte to vidět znovu, protože už víte, jak Jack Bauer zatočí s teroristy. Takže u nás na polici leží jen tak bez užitku, ale pro někoho jiného může mít stále cenu. Než pokročíme dál, musím se vám k něčemu přiznat. Žila jsem deset let v New Yorku a jsem velkým fanouškem "Sexu ve městě". Ráda bych znovu viděla ten první film, abych se připravila na pokračování, které jde do kin příští týden. Takže jak můžu jednoduše vyměnit naši nechtěnou "24" za "Sex ve městě", který bych chtěla? Možná jste již zaznamenali nově se rozvíjející oblast nazývanou směnný obchod. Směnný obchod lze nejjednodušeji přirovnat k online seznamce pro všechny nechtěné věci. Prostřednictvím internetu se vytváří nekonečný trh, kde se může najít to, co osoba A má, s tím, co osoba C chce, ať už je to cokoliv.
Now I'm going to start with a deceptively simple example. Hands up -- how many of you have books, CDs, DVDs, or videos lying around your house that you probably won't use again, but you can't quite bring yourself to throw away? Can't see all the hands, but it looks like all of you, right? On our shelves at home, we have a box set of the DVD series "24," season six to be precise. I think it was bought for us around three years ago for a Christmas present. Now my husband, Chris, and I love this show. But let's face it, when you've watched it once maybe, or twice, you don't really want to watch it again, because you know how Jack Bauer is going to defeat the terrorists. So there it sits on our shelves obsolete to us, but with immediate latent value to someone else. Now before we go on, I have a confession to make. I lived in New York for 10 years, and I am a big fan of "Sex and the City." Now I'd love to watch the first movie again as sort of a warm-up to the sequel coming out next week. So how easily could I swap our unwanted copy of "24" for a wanted copy of "Sex and the City?" Now you may have noticed there's a new sector emerging called swap-trading. Now the easiest analogy for swap-trading is like an online dating service for all your unwanted media. What it does is use the Internet to create an infinite marketplace to match person A's "haves" with person C's "wants," whatever they may be.
Před několika týdny jsem byla na jedné takové stránce, která se příznačně jmenuje Swaptree (Strom výměny). Bylo tam přes 59,300 věcí, které jsem mohla v danou chvíli vyměnit za své DVD "24 hodin". A tradá, tady je rondoron z Resedy v Kalifornii, který chtěl/la vyměnit své "jako nové" DVD "Sexu ve městě" za mé DVD "24 hodin". Jinými slovy, Swaptree uspokojí mojí rychlou potřebu dané věci, problém, který ekonomové nazývají "shoda potřeb", během přibližně 60 sekund. Navíc, okamžitě na místě vytiskne doklad o koupi, neboť zná i váhu dané věci. Za stránkami jako je Swaptree je mnoho technických zázraků, ale to není předmětem mého zajmu, tím není ani Swaptree jako takový.
The other week, I went on one of these sites, appropriately called Swaptree, and there were over 59,300 items that I could instantly swap for my copy of "24." Lo and behold, there in Reseda, CA was Rondoron who wanted swap his or her "like new" copy of "Sex and the City" for my copy of "24." So in other words, what's happening here is that Swaptree solves my carrying company's sugar rush problem, a problem the economists call "the coincidence of wants," in approximately 60 seconds. What's even more amazing is it will print out a postage label on the spot, because it knows the way of the item. Now there are layers of technical wonder behind sites such as Swaptree, but that's not my interest, and nor is swap trading, per se.
Má vášeň, to čemu jsem zasvětila svůj výzkum několik posledních let, je kolaborativní chování a mechanismy důvěry, které jsou spojeny s těmito systémy. Když si to tak vezmete, ještě před pár lety by nám přišlo jako bláznivý nápad, že své věci budu měnit s úplně cizím člověkem, jehož pravé jméno ani neznám, a aniž bychom si předali peníze z ruky do ruky. A přesto 99 % transakcí na Swaptree proběhne úspěšně. A důvody pro negativní hodnocení u zbylého jednoho procenta nejsou až tak závažné, například že zboží nedorazilo včas.
My passion, and what I've spent the last few years dedicated to researching, is the collaborative behaviors and trust-mechanics inherent in these systems. When you think about it, it would have seemed like a crazy idea, even a few years ago, that I would swap my stuff with a total stranger whose real name I didn't know and without any money changing hands. Yet 99 percent of trades on Swaptree happen successfully, and the one percent that receive a negative rating, it's for relatively minor reasons, like the item didn't arrive on time.
Takže oč tu jde? Ve hře je extrémně mocná hnací síla, která má obrovské komerční a kulturní důsledky. Jmenovitě, technologie umožňují důvěru mezi lidmi, kteří se neznají. Žijeme nyní v globální vesnici, kde můžeme napodobit vazby, které se běžně odehrávaly pouze tváří v tvář, ale v takovém měřítku a takovým způsobem, jaký před tím nebyl možný. Ve skutečnosti nás sociální sítě a technologie reálného času vrací nazpět. Handlujeme, obchodujeme, vyměňujeme, sdílíme, ale tentokrát se to odehrává v dynamické a přitažlivé podobě. Fascinuje mě, že jsme vlastně uzpůsobili náš svět, abychom sdíleli, ať už je to naše sousedství, naše škola, naše kancelář, nebo náš Facebook. Vytváříme tak hospodářství postavené na ideji: co je mé, je tvé. Od mocného eBay, dědečka směnného trhu, až po společnosti na sdílení aut jako GoGet, kde zaplatíte měsíční příspěvek, a pak si auto půjčujete po hodinách, až po sociální půjčovny jako je Zopa, které kohokoliv v hledišti, kdo má $100, které může půjčit, dají dohromady s vypůjčitelem odkudkoliv na světě, znovu tak sdílíme a spolupracujeme způsoby, o kterých si myslím, že jsou mnohem víc hip než hippie. Nazývám tento trend kolaborativní spotřebou.
So what's happening here? An extremely powerful dynamic that has huge commercial and cultural implications is at play. Namely, that technology is enabling trust between strangers. We now live in a global village where we can mimic the ties that used to happen face to face, but on a scale and in ways that have never been possible before. So what's actually happening is that social networks and real-time technologies are taking us back. We're bartering, trading, swapping, sharing, but they're being reinvented into dynamic and appealing forms. What I find fascinating is that we've actually wired our world to share, whether that's our neighborhood, our school, our office, or our Facebook network, and that's creating an economy of "what's mine is yours." From the mighty eBay, the grandfather of exchange marketplaces, to car-sharing companies such as GoGet, where you pay a monthly fee to rent cars by the hour, to social lending platforms such as Zopa, that will take anyone in this audience with 100 dollars to lend, and match them with a borrower anywhere in the world, we're sharing and collaborating again in ways that I believe are more hip than hippie. I call this "groundswell collaborative consumption."
Než se dostanu k jednotlivým systémům kolaborativní spotřeby, chtěla bych zkusit odpovědět na otázku, která je po právu položena každému autorovi, odkud se ten nápad vzal. Ráda bych řekl, že jsem se jednou ráno vzbudila a řekla si: "Napíšu o kolaborativní spotřebě." Ale ve skutečnosti to byla komplikovaná síť zdánlivě nesouvisejících idejí. Během následujících okamžiků uvidíte něco jako konceptuální ohňostroj bodů, která se mi honily hlavou. Nejdříve jsem si začala všímat, kolik velkých konceptů se slučuje -- od moudrosti davu po chytrost mobů -- a jak směšně jednoduché je vytvořit skupinu s určitým záměrem. Příklady spojené s touto davovou mánií se najdou na celém světě -- do volby prezidenta po neblaze proslulou Wikipedii, a vše mezi tím -- vše, čeho může síla většího počtu dosáhnout .
Now before I dig into the different systems of collaborative consumption, I'd like to try and answer the question that every author rightfully gets asked, which is, where did this idea come from? Now I'd like to say I woke up one morning and said, "I'm going to write about collaborative consumption," but actually it was a complicated web of seemingly disconnected ideas. Over the next minute, you're going to see a bit like a conceptual fireworks display of all the dots that went on in my head. The first thing I began to notice: how many big concepts were emerging -- from the wisdom of crowds to smart mobs -- around how ridiculously easy it is to form groups for a purpose. And linked to this crowd mania were examples all around the world -- from the election of a president to the infamous Wikipedia, and everything in between -- on what the power of numbers could achieve.
Znáte to, když se naučíte nové slovo a najednou to slovo vidíte úplně všude? To se mi stalo ve chvíli, kdy jsem si všimla, že se začínáme měnit z pasivních spotřebitelů v tvůrce, ve vysoce schopné kolaboranty. Internet totiž odstraňuje mezičlánky, takže kdokoliv od návrháře triček po toho, kdo plete, se může živit prodejem ostatním na stejné úrovni ("peer-to-peer"). Všudypřítomnost této "peer-to-peer" revoluce vede k tomu, že sdílení se odehrává v neobyčejně velkém měřítku. Chci říct, je úžasné, že během každé minuty, co tu mluvím, je na You Tube nahráno 25 hodin videa. Fascinující na tomto příkladu je, že vlastně aktivuje naše instinkty primátů. Jsme primáti a jsme zrozeni a vedeni k tomu, abychom sdíleli a spolupracovali. A činíme tak již po tisíce let, už když jsme lovili v tlupách, nebo tvořili zemědělská družstva, před tím než jsme se dostali do fáze nazývané hyper-spotřeba, a postavili jsme si ploty a vytvořili naše malá panství. Ale věci se mění, a jedním z důvodů jsou digitální děti, generace Y. Rostou a sdílí -- soubory, video hry, vědomosti, považují to za samozřejmost. Takže my, generace přelomu tisíciletí -- to jsem i já -- jsme jako pěšáci, jsme přeneseni z kultury "já" do kultury "my".
Now, you know when you learn a new word, and then you start to see that word everywhere? That's what happened to me when I noticed that we are moving from passive consumers to creators, to highly enabled collaborators. What's happening is the Internet is removing the middleman, so that anyone from a T-shirt designer to a knitter can make a living selling peer-to-peer. And the ubiquitous force of this peer-to-peer revolution means that sharing is happening at phenomenal rates. I mean, it's amazing to think that, in every single minute of this speech, 25 hours of YouTube video will be loaded. Now what I find fascinating about these examples is how they're actually tapping into our primate instincts. I mean, we're monkeys, and we're born and bred to share and cooperate. And we were doing so for thousands of years, whether it's when we hunted in packs, or farmed in cooperatives, before this big system called hyper-consumption came along and we built these fences and created out own little fiefdoms. But things are changing, and one of the reasons why is the digital natives, or Gen-Y. They're growing up sharing -- files, video games, knowledge. It's second nature to them. So we, the millennials -- I am just a millennial -- are like foot soldiers, moving us from a culture of "me" to a culture of "we."
A tak rychle k tomu dochází díky mobilní kolaboraci. Žijeme v propojené době, kde můžeme určit polohu kohokoliv, kdykoliv a v reálném čase, pomocí malého přístroje, který držíme v ruce. Na to vše jsem myslela koncem roku 2008, kdy nastala velká finanční krize. Thomas Friedman je jedním z mých nejoblíbenějších autorů sloupků v NY Times a on uštěpačně poznamenal, že jsme v roce 2008 narazili na zeď, protože matka příroda i trh řekli "Tak dost." Racionálně chápeme, že ekonomika postavená na hyper-spotřebě je pyramidová hra, domek postavený z karet. Jenomže jako jednotlivci nevíme, co s tím dělat.
The reason why it's happening so fast is because of mobile collaboration. We now live in a connected age where we can locate anyone, anytime, in real-time, from a small device in our hands. All of this was going through my head towards the end of 2008, when, of course, the great financial crash happened. Thomas Friedman is one of my favorite New York Times columnists, and he poignantly commented that 2008 is when we hit a wall, when Mother Nature and the market both said, "No more." Now we rationally know that an economy built on hyper-consumption is a Ponzi scheme. It's a house of cards. Yet, it's hard for us to individually know what to do.
Je to řada různých útržků, viďte? A všechno tohle se mi honilo hlavou, až jsem si začala uvědomovat, že za tím vším jsou čtyři klíčové ukazatele. Prvně, obnovená víra v důležitost společnosti, a předefinování významu slov přátelství a sousedství. Záplava sociálních sítí postavených na peer-to-peer vztazích a technologiích reálného času zásadně mění způsoby našeho chování. Za třetí, stále nevyřešené problémy životního prostředí. A za čtvrté, globální recese, která zásadně otřásla chováním spotřebitelů. Tyto čtyři faktory se spojují dohromady a dochází tak k velkému posunu z 20. století definovaného hyper-spotřebou do 21. století, které je definováno kolaborativní spotřebou. Upřímně věřím, že jsme v bodu zlomu, kde se sdílení -- prostřednictvím stránek jako je Flickr či Twitter, které je dnes téměř samozřejmostí v online prostředí -- přenáší do ostatních částí našich životů, které nejsou online. Od ranního dojíždění do práce po způsob navrhování módy, po způsob jak si pěstujeme zeleninu, a opět spotřebováváme a spolupracujeme.
So all of this is a lot of twittering, right? Well it was a lot of noise and complexity in my head, until actually I realized it was happening because of four key drivers. One, a renewed belief in the importance of community, and a very redefinition of what friend and neighbor really means. A torrent of peer-to-peer social networks and real-time technologies, fundamentally changing the way we behave. Three, pressing unresolved environmental concerns. And four, a global recession that has fundamentally shocked consumer behaviors. These four drivers are fusing together and creating the big shift -- away from the 20th century, defined by hyper-consumption, towards the 21st century, defined by collaborative consumption. I generally believe we're at an inflection point where the sharing behaviors -- through sites such as Flickr and Twitter that are becoming second nature online -- are being applied to offline areas of our everyday lives. From morning commutes to the way fashion is designed to the way we grow food, we are consuming and collaborating once again.
S Roo Rogersem, který je mým spoluautorem, jsme shromáždili tisíce příkladů kolaborativní spotřeby po celém světě. A i přestože se velmi liší v míře své vyspělosti a ve svém účelu, když jsme je začali rozebírat, zjistili jsme, že je můžeme rozdělit do tří jasných skupin. První jsou přerozdělovací trhy. například Swaptree, kde máte již použitou nebo i jen koupenou věc a přesunete jí z místa, kde už není potřebná někam nebo někomu, kde je. Stále častěji jsou definovány touto pěticí: snížit, znovu použít, recyklovat, opravit a přerozdělit -- neboť prodlužují životní cyklus produktu a zároveň tak snížují odpad.
So my co-author, Roo Rogers, and I have actually gathered thousands of examples from all around the world of collaborative consumption. And although they vary enormously in scale, maturity and purpose, when we dived into them, we realized that they could actually be organized into three clear systems. The first is redistribution markets. Redistribution markets, just like Swaptree, are when you take a used, or pre-owned, item and move it from where it's not needed to somewhere, or someone, where it is. They're increasingly thought of as the fifth 'R' -- reduce, reuse, recycle, repair and redistribute -- because they stretch the life cycle of a product and thereby reduce waste.
Druhou je sdílení životního stylu. Sem spadá sdílení zdojů jako jsou peníze, schopnosti a čas. Vsadím se, že za pár let, budou termíny jako spolupráce, bezplatné ubytování (couch surfing) a banky na čas, součástí našeho každodenního slovníku. Jeden z mých nejoblíbenějších příkladů sdílení životního stylu se jmenuje Landshare. Je to britský projekt, který dá dohromady pana Jonese, který má na své zahradě nevyužité místo, s paní Smithovou, která by ráda zahradničila. Dohromady si tak vypěstují vlastní zeleninu. Je to naprosto jednoduchý, a přesto úžasný, nápad, až si řeknete, jak je možné, že už se to dávno neděje.
The second is collaborative lifestyles. This is the sharing of resources of things like money, skills and time. I bet, in a couple of years, that phrases like "coworking" and "couchsurfing" and "time banks" are going to become a part of everyday vernacular. One of my favorite examples of collaborative lifestyles is called Landshare. It's a scheme in the U.K. that matches Mr. Jones, with some spare space in his back garden, with Mrs. Smith, a would-be grower. Together they grow their own food. It's one of those ideas that's so simple, yet brilliant, you wonder why it's never been done before.
Tou třetí kategorií je systém užívání zboží. Kde platíte, abyste mohli využít daný produkt na to, co potřebujete, aniž byste danou věc vlastnili. Tento koncept je obzvlášť účinný u věcí, které jsou využívány jen po velmi krátkou dobu. Může to být cokoliv od dětského oblečení po módu -- Kolik z vás má vrtačku? Vlastní vrtačku? Dobře. Taková vrtačka je během svého života použita jen asi 12 až 13 minut. (smích) To je trochu absurdní, ne? Vy přeci potřebujete tu díru, ne tu vrtačku. (smích) (potlesk) Tak proč si tu vrtačku nepůjčíte, nebo ještě lépe, nepůjčíte svou vrtačku někomu jinému, což vám může vydělat peníze? Tyto tři systémy se propojují a umožňují lidem sdílet zdroje, aniž by slevili ze svého životního stylu, nebo svých osobních svobod. Neříkám lidem, ať se hezky dělí na pískovišti.
Now, the third system is product-service systems. This is where you pay for the benefit of the product -- what it does for you -- without needing to own the product outright. This idea is particularly powerful for things that have high-idling capacity. And that can be anything from baby goods to fashions to -- how many of you have a power drill, own a power drill? Right. That power drill will be used around 12 to 13 minutes in its entire lifetime. (Laughter) It's kind of ridiculous, right? Because what you need is the hole, not the drill. (Laughter) (Applause) So why don't you rent the drill, or, even better, rent out your own drill to other people and make some money from it? These three systems are coming together, allowing people to share resources without sacrificing their lifestyles, or their cherished personal freedoms. I'm not asking people to share nicely in the sandpit.
Dám vám příklad toho, jak výrazně může kolaborativní spotřeba změnit chování. Provoz průměrného auta vyjde na $8000 ročně. Jenže tohle auto nečinně stojí 23 hodin denně. Když si uvědomíte tyhle dvě věci, už není tolik jasné, proč bychom měli vlastnit auto. Tady do hry vstupují společnosti jako je Zipcar nebo GoGet. V roce 2009 vybral Zipcar 250 členů z 13 měst -- ti všichni se označili jak za závislé na autu tak za nováčky ve sdílení aut -- a požádali je, aby se na měsíc vzdali svých klíčků. Tito lidé tedy museli chodit pěšky, jezdit na kole, vlakem či použít veřejnou dopravu. Své Zipcar členství mohli použít jen když to bylo nezbytně nutné. Výsledky tohoto měsíčního pokusu jsou ohromující. Je neuvěřitelné, že tito lidé zhubli o 187kg díky pohybu, který měli navíc. Mým nejoblíbenějším údajem však je, že 100 z daných 250 účastníků nechtělo své klíčky zpět. Jinými slovy, tito lidé závislí na autě ztratili potřebu jej vlastnit.
So I want to just give you an example of how powerful collaborative consumption can be to change behaviors. The average car costs 8,000 dollars a year to run. Yet, that car sits idle for 23 hours a day. So when you consider these two facts, it starts to make a little less sense that we have to own one outright. So this is where car-sharing companies such as Zipcar and GoGet come in. In 2009, Zipcar took 250 participants from across 13 cities -- and they're all self-confessed car addicts and car-sharing rookies -- and got them to surrender their keys for a month. Instead, these people had to walk, bike, take the train, or other forms of public transport. They could only use their Zipcar membership when absolutely necessary. The results of this challenge after just one month was staggering. It's amazing that 413 lbs were lost just from the extra exercise. But my favorite statistic is that 100 out of the 250 participants did not want their keys back. In other words, the car addicts had lost their urge to own.
Systém užívání zboží není žádnou novinkou. Vezměte si knihovny a prádelny. Podle mě však vstupují do nové fáze, protože technologie činní sdílení jednodušší a zábavné. Mám tady skvělý citát z New York Times, který říká: "Sdílení se má k vlastnictví jako iPod k magnetofonu, jako sluneční energie k uhelnému dolu." Věřím, že naše generace, naš vztah k uspokojování našich potřeb je mnohem méně hmotný než v případě předchozích generací. Nechci dané DVD, ale ten film, který na něm je. Nechci neohrabaný telefonní záznamník, ale tu zprávu, která je na něm nahraná. Nechci CD, ale hudbu, kterou hraje. Jinými slovy, nechci věci, ale potřeby a zážitky, které ty věci uspokojují a přinášejí. Dochází tak k obrovskému posunu, kde užití vítězí nad vlastnictvím -- nebo jak řekl Kevin Kelly, editor časopisu Wired, "Přístup je lepší než vlastnictví."
Now products-service systems have been around for years. Just think of libraries and laundrettes. But I think they're entering a new age, because technology makes sharing frictionless and fun. There's a great quote that was written in the New York Times that said, "Sharing is to ownership what the iPod is to the 8-track, what solar power is to the coal mine." I believe also, our generation, our relationship to satisfying what we want is far less tangible than any other previous generation. I don't want the DVD; I want the movie it carries. I don't want a clunky answering machine; I want the message it saves. I don't want a CD; I want the music it plays. In other words, I don't want stuff; I want the needs or experiences it fulfills. This is fueling a massive shift from where usage trumps possessions -- or as Kevin Kelly, the editor of Wired magazine, puts it, "where access is better than ownership."
Jak se naše vlastnictví rozpouští v mrak, rozmazává se i linie mezi co je mé, tvé a naše. V následujícím příkladu vám ukážu, jak rychle se tento posun odehrává. Toto představuje 8-letý cyklus. Přešli jsme od tradičního vlastnění aut ke společnostem na sdílení aut -- jako je Zipcar a GoGet -- po systémy, které dávají dohromady spolujezdce až po nejnovější fázi, pronájem aut ostatním jako jsme my sami, kde můžete vydělat peníze pronájmem auta, které jinak nečinně stojí 23 hodin denně, vašim sousedům. Všechny tyto systémy vyžadují určitou míru důvěry, a základním kamenem, aby fungovaly je dobrá pověst.
Now as our possessions dematerialize into the cloud, a blurry line is appearing between what's mine, what's yours, and what's ours. I want to give you one example that shows how fast this evolution is happening. This represents an eight-year time span. We've gone from traditional car-ownership to car-sharing companies, such as Zipcar and GoGet, to ride-sharing platforms that match rides to the newest entry, which is peer-to-peer car rental, where you can actually make money out of renting that car that sits idle for 23 hours a day to your neighbor. Now all of these systems require a degree of trust, and the cornerstone to this working is reputation.
V tom starém spotřebním systému bylo celkem jedno jakou máme pověst, protože naše platební historie byla mnohem důležitější než jakékoliv hodnocení od ostatních uživatelů. Ale nyní za sebou na webu zanecháváme stopu. S každým spamem, který označíme, s každým novým příspěvkem, komentářem, který sdílíme, vlastně ukazujeme, jak dobře se s námi spolupracuje, a jak jsme důvěryhodní. Vraťme se k mému prvnímu příkladu Swaptree. Vidím, že rondoron již uskutečnil/la 553 transakcí se stoprocenntí úspěšností. Jinými slovy, můžu mu nebo jí věřit. Tohle si pamatujte, protože tomu nebude dlouho, co budeme moci získat celistvý obraz naší reputace prostřednictvím vyhledavačů jako je Google. A tato reputace bude určovat náš přístup ke kolaborativní spotřebě. Stane se to novou společenskou měna, která se může stát tak mocnou jako naše úvěruhodnost.
Now in the old consumer system, our reputation didn't matter so much, because our credit history was far more important that any kind of peer-to-peer review. But now with the Web, we leave a trail. With every spammer we flag, with every idea we post, comment we share, we're actually signaling how well we collaborate, and whether we can or can't be trusted. Let's go back to my first example, Swaptree. I can see that Rondoron has completed 553 trades with a 100 percent success rate. In other words, I can trust him or her. Now mark my words, it's only a matter of time before we're going to be able to perform a Google-like search and see a cumulative picture of our reputation capital. And this reputation capital will determine our access to collaborative consumption. It's a new social currency, so to speak, that could become as powerful as our credit rating.
Na závěr bych chtěla říct, že věřím, že jsme v období, kdy se probouzíme z nepříjemné kocoviny prázdnoty a plýtvání a odrážíme se, abychom vytvořili udržitelnější systém, který bude sloužil našim vnitřním potřebám, jak pro společnost tak i pro jednotlivce. Věřím, že to bude označováno jako revoluce, kde se společnost, tváří v tvář velkým výzvám, výrazně posune od individuálního mít a utratit směrem k znovu objevení společného dobra. Mým cílem je ukázat, že sdílení je skvělé. Mým cílem je ukázat, že sdílet je hip. Protože já opravdu věřím, že to může vést k nabourání zastaralých modelů podnikání, pomoci nám přeskočit hyper-konzumaci postavenou na plýtvání a naučit nás, že dost prostě znamená dost.
Now as a closing thought, I believe we're actually in a period where we're waking up from this humongous hangover of emptiness and waste, and we're taking a leap to create a more sustainable system built to serve our innate needs for community and individual identity. I believe it will be referred to as a revolution, so to speak -- when society, faced with great challenges, made a seismic shift from individual getting and spending towards a rediscovery of collective good. I'm on a mission to make sharing cool. I'm on a mission to make sharing hip. Because I really believe it can disrupt outdated modes of business, help us leapfrog over wasteful forms of hyper-consumption and teach us when enough really is enough.
Velice vám děkuji.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)