Co se stane, když technologie o nás ví více než my? Dnes umí počítač zjistit nepatrný výraz v našem obličeji a rozpoznat pravý úsměv od falešného. To je pouze začátek. Technologie se stala úžasně inteligentní a o našich vnitřních stavech už toho hodně ví. Ať se nám to líbí nebo ne, už sdílíme části našeho vnitřního života, které jsou mimo naši kontrolu. To vypadá jako problém, protože mnozí z nás nechávají to, co se děje uvnitř, oddělené od toho, co lidé vlastně vidí. Chceme mít kontrolu nad tím, co sdílíme, a co ne. Všichni rádi nasazujeme pokerovou tvář.
What happens when technology knows more about us than we do? A computer now can detect our slightest facial microexpressions and be able to tell the difference between a real smile and a fake one. That's only the beginning. Technology has become incredibly intelligent and already knows a lot about our internal states. And whether we like it or not, we already are sharing parts of our inner lives that's out of our control. That seems like a problem, because a lot of us like to keep what's going on inside from what people actually see. We want to have agency over what we share and what we don't. We all like to have a poker face.
Ale ráda bych vám řekla, že to je podle mne věc minulosti. Přestože to může znít děsivě, není to nutně špatné. Strávila jsem hodně času studiem mozkových okruhů, které vytvářejí jedinečné percepční reality každého z nás. Spojuji to se schopnostmi dnešní technologie, aby nás nová technologie udělala lepšími, abychom více cítili, více se propojili. Aby se to podařilo, je potřeba se smířit se ztrátou části našeho vlivu.
But I'm here to tell you that I think that's a thing of the past. And while that might sound scary, it's not necessarily a bad thing. I've spent a lot of time studying the circuits in the brain that create the unique perceptual realities that we each have. And now I bring that together with the capabilities of current technology to create new technology that does make us better, feel more, connect more. And I believe to do that, we have to be OK losing some of our agency.
S některými zvířaty je to úžasné a my máme možnost nahlédnout do jejich vnitřních prožitků. Dostaneme přímý vhled do mechanistické interakce jejich reakcí na okolní svět a stavem jejich biologických systémů. Zde evoluční tlaky jako stravování, páření a ujištění, že se nestanou potravou, řídí deterministické reakce chování na informace ve světě. My vidíme skrze toto okno do jejich vnitřních stavů a biologických zážitků. Je to opravdu pěkně vzrušující. Teď se mnou mějte trochu strpení - jsem houslistka, ne zpěvačka, a pavouk mi už dal kritickou recenzi.
With some animals, it's really amazing, and we get to see into their internal experiences. We get this upfront look at the mechanistic interaction between how they respond to the world around them and the state of their biological systems. This is where evolutionary pressures like eating, mating and making sure we don't get eaten drive deterministic behavioral responses to information in the world. And we get to see into this window, into their internal states and their biological experiences. It's really pretty cool. Now, stay with me for a moment -- I'm a violinist, not a singer. But the spider's already given me a critical review.
(video) (zpěv nízkého tónu)
(Video) (Singing in a low pitch)
(zpěv středního tónu)
(Singing in a middle pitch)
(zpěv vysokého tónu)
(Singing in a high pitch)
(zpěv nízkého tónu)
(Singing in a low pitch)
(zpěv středního tónu)
(Singing in a middle pitch)
(zpěv vysokého tónu)
(Singing in a high pitch)
(smích)
(Laughter)
Poppy Crum: Ukázalo se, že někteří pavouci ladí své sítě jako housle, aby rezonovaly s některými zvuky. A asi harmonie mého hlasu, jak stoupal výše a byl hlasitější, připomínal buď dravčí volání echolokujícího netopýra nebo ptáka a pavouk tak dělal to, co měl. Jak se dalo předpokládat, řekl mi, abych se klidila. To mě fascinuje. Pavouk reaguje na jeho vnější svět způsobem umožňujícím nám vidět, co se děje v jeho vnitřním světě. Biologie ovládá reakci pavouka; otevřeně ukazuje svůj vnitřní svět.
Poppy Crum: It turns out, some spiders tune their webs like violins to resonate with certain sounds. And likely, the harmonics of my voice as it went higher coupled with how loud I was singing recreated either the predatory call of an echolocating bat or a bird, and the spider did what it should. It predictively told me to bug off. I love this. The spider's responding to its external world in a way that we get to see and know what's happening to its internal world. Biology is controlling the spider's response; it's wearing its internal state on its sleeve.
Zato my, lidé - my jsme jiní. Rádi si myslíme, že máme kognitivní kontrolu nad tím, co lidé vidí, ví a chápou o našem světě uvnitř - naše emoce, nejistoty, klamání, strasti a soužení - a jak reagujeme. Musíme mít svou pokerovou tvář.
But us, humans -- we're different. We like to think we have cognitive control over what people see, know and understand about our internal states -- our emotions, our insecurities, our bluffs, our trials and tribulations -- and how we respond. We get to have our poker face.
A nebo možná ne. Zkuste toto se mnou. Vaše oko reaguje na to, jak hodně pracuje váš mozek. Reakce, kterou uvidíte, je zcela řízena duševním úsilím a nemá nic společného se změnou světla. Toto víme z neurovědy. Přísahám, že vaše oči dělají to samé, jako u osoby v naší laboratoři, ať už chcete nebo ne. Nejdříve uslyšíte nějaké hlasy. Pokuste se jim rozumět a stále se dívejte na oko před vámi. Nejdříve to bude těžké, jeden hlas vypadne, a pak to bude o hodně lehčí. Změnu v úsilí uvidíte v průměru zornice.
Or maybe we don't. Try this with me. Your eye responds to how hard your brain is working. The response you're about to see is driven entirely by mental effort and has nothing to do with changes in lighting. We know this from neuroscience. I promise, your eyes are doing the same thing as the subject in our lab, whether you want them to or not. At first, you'll hear some voices. Try and understand them and keep watching the eye in front of you. It's going to be hard at first, one should drop out, and it should get really easy. You're going to see the change in effort in the diameter of the pupil.
(video) (dva překrývající se hlasy)
(Video) (Two overlapping voices talking)
(1 hlas) Inteligentní technologie závisí na osobních datech.
(Single voice) Intelligent technology depends on personal data.
(dva překrývající se hlasy)
(Two overlapping voices talking)
(1 hlas) Inteligentní technologie závisí na osobních datech.
(Single voice) Intelligent technology depends on personal data.
PC: Vaše zorničky nelžou. Vaše oči zradí váš pokerový výraz. Když mozek musí více pracovat, autonomní nervový systém rozšíří vaše zorničky. Když nemusí, smrští se. Když odstraním jeden z těch hlasů, kognitivní úsilí nutné na porozumění hovořícím je méně náročné. Mohla jsem umístit ty dva hlasy do různých prostorů, mohla jsem jeden zesílit. Uviděli byste to samé. Můžeme si myslet, že máme větší vliv na odkrývání našeho vnitřního světa než onen pavouk, ale možná nemáme.
PC: Your pupil doesn't lie. Your eye gives away your poker face. When your brain's having to work harder, your autonomic nervous system drives your pupil to dilate. When it's not, it contracts. When I take away one of the voices, the cognitive effort to understand the talkers gets a lot easier. I could have put the two voices in different spatial locations, I could have made one louder. You would have seen the same thing. We might think we have more agency over the reveal of our internal state than that spider, but maybe we don't.
Dnešní technologie velmi usnadňuje rozpoznání signálů a vodítek, které nás prozrazují. Spojení senzorů se strojovým učením o nás, našem okolí a prostředí, znamená mnohem více než fotoaparáty a mikrofony sledující naše chování.
Today's technology is starting to make it really easy to see the signals and tells that give us away. The amalgamation of sensors paired with machine learning on us, around us and in our environments, is a lot more than cameras and microphones tracking our external actions.
Naše těla vyzařují naše příběhy teplotními změnami naší fyziologie. Vidíte je na infračervených snímcích, kde červené jsou teplejší a modré studenější. Dynamický rys naší tepelné odezvy odhaluje naše změny ve stresu, jak hodně náš mozek pracuje, jestli dáváme pozor a jsme zapojení do rozhovoru, kterého se účastníme, a dokonce i zda prožíváme snímek ohně, jako by byl opravdový. Můžeme vidět, jak lidské tváře skutečně vyzařují teplo při pohledu na obrázek ohně.
Our bodies radiate our stories from changes in the temperature of our physiology. We can look at these as infrared thermal images showing up behind me, where reds are hotter and blues are cooler. The dynamic signature of our thermal response gives away our changes in stress, how hard our brain is working, whether we're paying attention and engaged in the conversation we might be having and even whether we're experiencing a picture of fire as if it were real. We can actually see people give off heat on their cheeks in response to an image of flame.
Ale kromě odhalování našich pokerových klamání, co když dimenze dat, na základě něčí termální reakce, odhalí vyzařování mezilidského zájmu? Stopování upřímnosti v pocitech na termálním snímku je možná součástí nového způsobu, jak se zamilovat a vnímat přitažlivost. Naše technologie umí naslouchat, pochopit a předvídat naše mentální a fyzické zdraví, a to analýzou časování dynamiky naší řeči a jazyka zachycených mikrofonem. Skupiny prokázaly, že změny ve statistikách našeho jazyka propojené se strojovým učením mohou předpovědět pravděpodobnost vývoje psychózy.
But aside from giving away our poker bluffs, what if dimensions of data from someone's thermal response gave away a glow of interpersonal interest? Tracking the honesty of feelings in someone's thermal image might be a new part of how we fall in love and see attraction. Our technology can listen, develop insights and make predictions about our mental and physical health just by analyzing the timing dynamics of our speech and language picked up by microphones. Groups have shown that changes in the statistics of our language paired with machine learning can predict the likelihood someone will develop psychosis.
Pojďme o krok dál a podívejme se na lingvistické změny a změny v našem hlase, které se objevují za mnoha odlišných podmínek. Demence, cukrovka může změnit spektrum barev v našem hlase. Změny v našem jazyce spojené s Alzheimerem se mohou objevit i 10 let před klinickou diagnózou. Co říkáme a jak to říkáme, vypovídá mnohem bohatší příběh, než jsme si mysleli. A přístroje, které už máme doma, by nám mohly, pokud jim to dovolíme, předat nedocenitelný vhled. Chemické složení našeho dechu prozrazuje naše pocity. Je v něm dynamická směs acetonu, izoprenu a oxidu uhličitého, která se mění, když se nám zrychlí tep, když se naše svaly napnou, a to vše bez viditelné změny v našem chování.
I'm going to take it a step further and look at linguistic changes and changes in our voice that show up with a lot of different conditions. Dementia, diabetes can alter the spectral coloration of our voice. Changes in our language associated with Alzheimer's can sometimes show up more than 10 years before clinical diagnosis. What we say and how we say it tells a much richer story than we used to think. And devices we already have in our homes could, if we let them, give us invaluable insight back. The chemical composition of our breath gives away our feelings. There's a dynamic mixture of acetone, isoprene and carbon dioxide that changes when our heart speeds up, when our muscles tense, and all without any obvious change in our behaviors.
Chci, abyste se podívali na tento klip. Možná se něco bude dít po stranách obrazovky, ale soustřeďte se na snímek vpředu a na muže v okně.
Alright, I want you to watch this clip with me. Some things might be going on on the side screens, but try and focus on the image in the front and the man at the window.
(tajemná hudba)
(Eerie music)
(ženský křik)
(Woman screams)
PC: Omlouvám se. Potřebovala jsem získat reakci.
PC: Sorry about that. I needed to get a reaction.
(smích)
(Laughter)
Sleduji totiž oxid uhličitý, který zde nyní vydechujete. Nainstalovali jsme při zemi po celém divadle trubky, protože oxid uhličitý je těžší než vzduch. Jsou připojené k přístroji v zákulisí, který nám v reálném čase dovoluje s vysokou přesností změřit rozdíl v koncentraci oxidu uhličitého. Ty mraky po stranách vlastně v reálném čase vizualizují data o hustotě oxidu uhličitého. Na obrazovce můžete stále vidět červenou skvrnu, protože zvýšení zobrazujeme většími barevnými mraky, většími barevnými plochami červené. Toto je moment, kdy většina z nás nadskočila. Je to naše společné napětí, které způsobí změnu oxidu uhličitého. Dobře, nyní se na to podíváme ještě jednou.
I'm actually tracking the carbon dioxide you exhale in the room right now. We've installed tubes throughout the theater, lower to the ground, because CO2 is heavier than air. But they're connected to a device in the back that lets us measure, in real time, with high precision, the continuous differential concentration of CO2. The clouds on the sides are actually the real-time data visualization of the density of our CO2. You might still see a patch of red on the screen, because we're showing increases with larger colored clouds, larger colored areas of red. And that's the point where a lot of us jumped. It's our collective suspense driving a change in carbon dioxide. Alright, now, watch this with me one more time.
(veselá hudba)
(Cheerful music)
(ženský smích)
(Woman laughs)
PC: Věděli jste, co přijde. Je to ale velký rozdíl, když jsme změnili záměr tvůrce. Změnou hudby a zvukových efektů se úplně změnil vliv scény na emoce. Můžeme to vidět na našem dechu. Napětí, strach, radost se všechny ukazují jako napodobitelné, vizuálně identifikovatelné momenty. Vysíláme chemický popis našich emocí. To je konec pokerové tváře.
PC: You knew it was coming. But it's a lot different when we changed the creator's intent. Changing the music and the sound effects completely alter the emotional impact of that scene. And we can see it in our breath. Suspense, fear, joy all show up as reproducible, visually identifiable moments. We broadcast a chemical signature of our emotions. It is the end of the poker face.
Naše okolí, technologie, bude vědět, jak se cítíme. Dozvíme se o sobě navzájem více, než jsme kdy věděli. Budeme mít šanci dosáhnout na a propojit zkušenosti a cítění, která jsou emočně a sociálně pro lidské vnímání zásadní. Věřím, že to je éra empatie. Rozvíjíme schopnosti, které naši skuteční technologičtí partneři mohou přinést ke vzájemnému propojení mezi námi a technologií. Uvědomíme-li si moc technologické empatie, dostaneme takovou příležitost, kdy nám technologie může pomoci přemostit emoční a kognitivní propast. A tak můžeme změnit způsob, jakým vyprávíme naše příběhy. Lze tak umožnit lepší budoucnost pro technologie jako rozšířená realita, abychom tak zvětšili naši působnost a propojili se na mnohem hlubší úrovni.
Our spaces, our technology will know what we're feeling. We will know more about each other than we ever have. We get a chance to reach in and connect to the experience and sentiments that are fundamental to us as humans in our senses, emotionally and socially. I believe it is the era of the empath. And we are enabling the capabilities that true technological partners can bring to how we connect with each other and with our technology. If we recognize the power of becoming technological empaths, we get this opportunity where technology can help us bridge the emotional and cognitive divide. And in that way, we get to change how we tell our stories. We can enable a better future for technologies like augmented reality to extend our own agency and connect us at a much deeper level.
Představte si středoškolského poradce schopného si uvědomit, že navenek veselý student ve skutečnosti trpí, kdy pomoc může způsobit zásadní, pozitivní změnu. Nebo autority, které umí poznat rozdíl mezi někým, kdo má krizi duševního zdraví a jiným typem agrese, a podle toho reagovat. Nebo umělce, který zná přímý účinek svého díla. Lev Tolstoj definoval, jak vnímá umění tím, zda to, co tvůrce zamýšlel, člověk na druhém konci pocítil. Dnešní umělci mohou znát, co cítíme. Ale ať už je to umění nebo propojení lidí, dnešní technologie poznají a mohou poznat, co na druhé straně prožíváme, a to znamená, že si můžeme být blíž a více autentičtí.
Imagine a high school counselor being able to realize that an outwardly cheery student really was having a deeply hard time, where reaching out can make a crucial, positive difference. Or authorities, being able to know the difference between someone having a mental health crisis and a different type of aggression, and responding accordingly. Or an artist, knowing the direct impact of their work. Leo Tolstoy defined his perspective of art by whether what the creator intended was experienced by the person on the other end. Today's artists can know what we're feeling. But regardless of whether it's art or human connection, today's technologies will know and can know what we're experiencing on the other side, and this means we can be closer and more authentic.
Ale chápu, že mnoho z nás má potíž přijmout myšlenku sdílet naše data a hlavně myšlenku, že lidé o nás ví věci, které jsme vědomě nechtěli sdílet. Kdykoli s někým mluvíme, když se na někoho podíváme nebo se rozhodneme se nedívat, data se změní, vzdáváme se jich a lidé je použijí k poznání, učiní rozhodnutí o životě svém nebo našem.
But I realize a lot of us have a really hard time with the idea of sharing our data, and especially the idea that people know things about us that we didn't actively choose to share. Anytime we talk to someone, look at someone or choose not to look, data is exchanged, given away, that people use to learn, make decisions about their lives and about ours.
Nechci vytvořit svět, kde jsou naše vnitřní životy obnaženy, naše osobní data a soukromí předány lidem a subjektům, kterým je nechceme dát. Ale chci vytvořit svět, kde můžeme jeden o druhého efektivněji pečovat, kde se můžeme dozvědět více o tom, když někdo pociťuje něco, čemu bychom měli věnovat pozornost. A můžeme mít bohatší zážitky z naší technologie.
I'm not looking to create a world where our inner lives are ripped open and our personal data and our privacy given away to people and entities where we don't want to see it go. But I am looking to create a world where we can care about each other more effectively, we can know more about when someone is feeling something that we ought to pay attention to. And we can have richer experiences from our technology.
Každá technologie se dá použít pro dobro i zlo. Proto průhlednost zapojení a efektivní předpisy jsou jednoznačně zásadní pro vybudování důvěry. Ale přínos, který nám "empatická technologie" může přinést do života, stojí za vyřešení problémů, ze kterých jsme nesví. A pokud tak neučiníme, je příliš mnoho příležitostí a pocitů, o které budeme přicházet.
Any technology can be used for good or bad. Transparency to engagement and effective regulation are absolutely critical to building the trust for any of this. But the benefits that "empathetic technology" can bring to our lives are worth solving the problems that make us uncomfortable. And if we don't, there are too many opportunities and feelings we're going to be missing out on.
Děkuji vám.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)