Odkud pocházíte? Je to tak prostá otázka, ale v dnešním světě, jak se zdá, i obyčejné otázky vyvolávají komplikované odpovědi.
Where do you come from? It's such a simple question, but these days, of course, simple questions bring ever more complicated answers.
Lidé se mě věčně ptají, odkud pocházím, a očekávají, že odpovím - z Indie. A mají naprostou pravdu, protože moje krev 100% pochází z Indie – stejně jako mí předci. Až na to, že jsem tam nežil ani jeden den mého života. Neumím ani jedno slovo z více než 22 000 indických dialektů. Takže si ani nemyslím, že mám právo nazývat se Indem. a pokud "Odkud pocházíš?' znamená "Kde ses narodil, kde jsi byl vychován a vzdělán?" pak jsem z té malé legrační země známé jako Anglie, až na to, že jsem opustil Anglii hned poté, co jsem dostudoval vysokou školu. A během mého dospívání jsem byl jediné dítě ve všech třídách, které nevypadalo jako klasický anglický hrdina reprezentovaný v našich učebnicích. A pokud "Odkud pocházíš?" znamená "Kde platíš daně? Kam chodíš za svým doktorem a zubařem?" pak jsem tedy ze Spojených států a to už 48 let, od té doby co jsem byl malé dítě. Až na to, že většinu těch let jsem s sebou musel nosit malou růžovou kartičku se zelenými pruhy přes můj obličej, která mě označovala jako stálého mimozemšťana. Čím déle tu žiji, tím více si opravdu připadám jako mimozemšťan.
People are always asking me where I come from, and they're expecting me to say India, and they're absolutely right insofar as 100 percent of my blood and ancestry does come from India. Except, I've never lived one day of my life there. I can't speak even one word of its more than 22,000 dialects. So I don't think I've really earned the right to call myself an Indian. And if "Where do you come from?" means "Where were you born and raised and educated?" then I'm entirely of that funny little country known as England, except I left England as soon as I completed my undergraduate education, and all the time I was growing up, I was the only kid in all my classes who didn't begin to look like the classic English heroes represented in our textbooks. And if "Where do you come from?" means "Where do you pay your taxes? Where do you see your doctor and your dentist?" then I'm very much of the United States, and I have been for 48 years now, since I was a really small child. Except, for many of those years, I've had to carry around this funny little pink card with green lines running through my face identifying me as a permanent alien. I do actually feel more alien the longer I live there.
(smích)
(Laughter)
A pokud "Odkud pocházíš?" znamená "Které místo je ti nejbližší, a kde se snažíš trávit nejvíce času?" pak jsem Japonec. Protože během posledních 25 let, se snažím pobývat v Japonsku, jak jen dokážu. Až na to, že všechny ty roky jsem tam na turistické vízum a jsem si v celku jist, že ne moc Japonců by mě považovalo za jednoho z nich.
And if "Where do you come from?" means "Which place goes deepest inside you and where do you try to spend most of your time?" then I'm Japanese, because I've been living as much as I can for the last 25 years in Japan. Except, all of those years I've been there on a tourist visa, and I'm fairly sure not many Japanese would want to consider me one of them.
A to vše říkám proto, abych zdůraznil, jak strašně moc zastaralý a přímočarý je můj původ. Protože když jedu do Hong Kongu, Sydney, nebo Vancouveru, tak většina dětí, které potkám, jsou mnohem víc mezinárodní a multikulturní než jsem já. A mají jeden domov spojený s rodiči, jiný spojený s jejich partnery, třetí je možná spojen s místem, kde se momentálně nachází, čtvrtý souvisí s místem, o kterém sní, a spousty dalších domovů k tomu. A stráví celý svůj život sbíráním kousků domovů, a skládáním jich dohromady jako mozaiku. Domov je pro ně vlastně proces. Je to jako projekt, který neustále opravují, přidávají a mění.
And I say all this just to stress how very old-fashioned and straightforward my background is, because when I go to Hong Kong or Sydney or Vancouver, most of the kids I meet are much more international and multi-cultured than I am. And they have one home associated with their parents, but another associated with their partners, a third connected maybe with the place where they happen to be, a fourth connected with the place they dream of being, and many more besides. And their whole life will be spent taking pieces of many different places and putting them together into a stained glass whole. Home for them is really a work in progress. It's like a project on which they're constantly adding upgrades and improvements and corrections.
A pro stále větší množství lidí, domov již není spojen s pozemkem, ale, mohli bychom říct, že s duší.
And for more and more of us, home has really less to do with a piece of soil than, you could say, with a piece of soul.
Pokud se mě někdo zeptá "Kde je tvůj domov?" Vybavím si svou lásku, a mé nejbližší přátele. Nebo písně, které se mnou všude cestují. A takto jsem to cítil vždy. Ale pořádně jsem si to uvědomil před několika lety, kdy jsem šel po schodech v domě mých rodičů, v Kalifornii. Podíval jsem se z okna obývacího pokoje, a viděl jsem, že jsme obklopeni 20 metrovými plameny. Jednalo se o lesní požár, které se v místech jako je Kalifornie objevují často. Za tři hodiny plameny proměnily můj domov - a každičkou věc v něm, kromě mě - na popel. Když jsem se příštího dne probudil, spal jsem na podlaze u přátel. A jediná věc, kterou jsem vlastnil, byl kartáček na zuby, který jsem si koupil v nonstop supermarketu. Samozřejmě, kdyby se mě tehdy někdo zeptal, "Kde je tvůj domov?" doopravdy bych ho nemohl odkázat k žádnému fyzickému objektu. Můj domov byl všechno, co jsem nosil v sobě.
If somebody suddenly asks me, "Where's your home?" I think about my sweetheart or my closest friends or the songs that travel with me wherever I happen to be. And I'd always felt this way, but it really came home to me, as it were, some years ago when I was climbing up the stairs in my parents' house in California, and I looked through the living room windows and I saw that we were encircled by 70-foot flames, one of those wildfires that regularly tear through the hills of California and many other such places. And three hours later, that fire had reduced my home and every last thing in it except for me to ash. And when I woke up the next morning, I was sleeping on a friend's floor, the only thing I had in the world was a toothbrush I had just bought from an all-night supermarket. Of course, if anybody asked me then, "Where is your home?" I literally couldn't point to any physical construction. My home would have to be whatever I carried around inside me.
A myslím, že toto je v mnoha věcech veliké osvobození. Protože když se mí prarodiče narodili, bylo jim jejich vnímání domova, komunity, ale i nepřátelství přiřazeno při narození. A neměli moc šanci z přiřazených hodnot vystoupit. A nyní, aspoň někteří z nás, si můžeme vybrat náš smysl domova, vytvořit svou komunitu, navrhnout si sama sebe na míru. A během toho možná vystoupit z černobílého dělení světa z dob našich prarodičů. Není náhoda, že prezident nejsilnějšího národa na Zemi je z poloviny Keňan, částečně vychován v Indonésii, a má čínsko-kanadského švagra.
And in so many ways, I think this is a terrific liberation. Because when my grandparents were born, they pretty much had their sense of home, their sense of community, even their sense of enmity, assigned to them at birth, and didn't have much chance of stepping outside of that. And nowadays, at least some of us can choose our sense of home, create our sense of community, fashion our sense of self, and in so doing maybe step a little beyond some of the black and white divisions of our grandparents' age. No coincidence that the president of the strongest nation on Earth is half-Kenyan, partly raised in Indonesia, has a Chinese-Canadian brother-in-law.
Počet lidí, kteří žijí v zemi, ve které se nenarodili, se nyní vyšplhal k 220 milionům. A to je skoro nepředstavitelné číslo, ale znamená to, že kdybychom vzali celou populaci Kanady, celou populaci Austrálie, poté znovu celou populaci Austrálie, a celou populaci Kanady, a toto číslo zdvojnásobili - pořád bychom měli o něco méně lidí, než kteří náleží k tomuto "neurčitému kmeni".
The number of people living in countries not their own now comes to 220 million, and that's an almost unimaginable number, but it means that if you took the whole population of Canada and the whole population of Australia and then the whole population of Australia again and the whole population of Canada again and doubled that number, you would still have fewer people than belong to this great floating tribe.
A počet těch, kteří žijí mimo kategorie klasických států, roste opravdu rychle. Za posledních 12 let o 64 milionů, to bude brzy více, než Američanů. Již teď představujeme pátý největší národ na Zemi. Dokonce, v největším městě Kanady, Torontu, je průměrný občan ten, koho jsme dříve nazývali cizincem – někdo, kdo se narodil v hodně odlišné zemi.
And the number of us who live outside the old nation-state categories is increasing so quickly, by 64 million just in the last 12 years, that soon there will be more of us than there are Americans. Already, we represent the fifth-largest nation on Earth. And in fact, in Canada's largest city, Toronto, the average resident today is what used to be called a foreigner, somebody born in a very different country.
A vždy jsem cítil, že krása toho, být obklopen něčím cizím, je v tom, že vás udržuje bdělé. Nemůžete nic brát za samozřejmost. Cestování je pro mě trochu jako být zamilován. Všechny vaše smysly jsou na pozoru, najednou vnímáte skryté modely světa. Jak jednou řekl Marcel Proust – opravdová cesta za poznáním nespočívá v poznávání nových míst, ale v poznávání novýma očima. A samozřejmě, jakmile máte nový pohled, i stará místa, dokonce váš domov, se stane něčím jiným.
And I've always felt that the beauty of being surrounded by the foreign is that it slaps you awake. You can't take anything for granted. Travel, for me, is a little bit like being in love, because suddenly all your senses are at the setting marked "on." Suddenly you're alert to the secret patterns of the world. The real voyage of discovery, as Marcel Proust famously said, consists not in seeing new sights, but in looking with new eyes. And of course, once you have new eyes, even the old sights, even your home become something different.
Mnoho z těch, kteří žijí v cizích zemích, jsou uprchlíci, kteří svůj domov nikdy nechtěli opustit, a touží se vrátit domů. Ale pro ty šťastlivce mezi námi, myslím, že věk pohybu přináší vzrušující nové možnosti.
Many of the people living in countries not their own are refugees who never wanted to leave home and ache to go back home. But for the fortunate among us, I think the age of movement brings exhilarating new possibilities.
Když cestuji, obzvláště do hlavních měst světa, typický člověk, kterého potkám, je dejme tomu, korejsko - německá mladá žena žijící v Paříži. A jakmile potká thajsko - kanadského mladého muže z Edinburgu, vnímá ho jako příbuzného. Uvědomuje si, že s ním toho má asi společného více, než s kýmkoliv z Koreje nebo z Německa. Tak se spřátelí. Zamilují se. Přestěhují se do New Yorku. (smích) Nebo do Edinburgu. A malá holčička, která vzejde z jejich spojení, samozřejmě nebude Korejka ani Němka, ani Francouzka, Thajka, Skotka, Kanaďanka, dokonce ani Američanka. Ale nádherná a neustále se vyvíjející směsice těchto míst. A možná, že všechno na způsobu jakým ta mladá žena sní o světě, píše a myslí o světě, může být odlišné. Protože pochází z nebývalé směsi kultur. Odkud pocházíte, je o dost méně důležité než to, kam míříte. Více a více z nás je zakořeněno v budoucnosti stejně hodně, jako v přítomnosti nebo minulosti. A domov, jak víme, není jenom místo, kde jste se narodili. Je to místo, kde se stanete sami sebou.
Certainly when I'm traveling, especially to the major cities of the world, the typical person I meet today will be, let's say, a half-Korean, half-German young woman living in Paris. And as soon as she meets a half-Thai, half-Canadian young guy from Edinburgh, she recognizes him as kin. She realizes that she probably has much more in common with him than with anybody entirely of Korea or entirely of Germany. So they become friends. They fall in love. They move to New York City. (Laughter) Or Edinburgh. And the little girl who arises out of their union will of course be not Korean or German or French or Thai or Scotch or Canadian or even American, but a wonderful and constantly evolving mix of all those places. And potentially, everything about the way that young woman dreams about the world, writes about the world, thinks about the world, could be something different, because it comes out of this almost unprecedented blend of cultures. Where you come from now is much less important than where you're going. More and more of us are rooted in the future or the present tense as much as in the past. And home, we know, is not just the place where you happen to be born. It's the place where you become yourself.
A přesto, existuje jeden velký problém s pohybem. A to je, že je velmi těžké usadit se, když jste ve vzduchu. Před několika lety jsem si všiml, že jsem nasbíral jeden milion mílí pouze se společností United Airlines. Všichni znáte ten bláznivý systém - "prožij 6 dní v pekle, 7. den dostaneš zadarmo".
And yet, there is one great problem with movement, and that is that it's really hard to get your bearings when you're in midair. Some years ago, I noticed that I had accumulated one million miles on United Airlines alone. You all know that crazy system, six days in hell, you get the seventh day free.
(Smích)
(Laughter)
A začal jsem si uvědomovat, že pohyb je dobrý pouze ve světle poklidu, který potřebujete k uvedení věcí do perspektivy.
And I began to think that really, movement was only as good as the sense of stillness that you could bring to it to put it into perspective.
A osm měsíců poté, co mi shořel náš dům, jsem potkal přítele, který učí na místní střední škole a řekl mi "mám pro tebe perfektní místo". "Vážně?" řekl jsem. Jsem vždy trochu skeptický, když lidé říkají podobné věci.
And eight months after my house burned down, I ran into a friend who taught at a local high school, and he said, "I've got the perfect place for you." "Really?" I said. I'm always a bit skeptical when people say things like that.
"Vážně". A pokračoval, "je to jen tři hodiny autem, není to moc drahé, a nejspíš jsi v něčem podobném nikdy nebydlel."
"No, honestly," he went on, "it's only three hours away by car, and it's not very expensive, and it's probably not like anywhere you've stayed before."
"Hm," začalo mě to zajímat. "Co to je?"
"Hmm." I was beginning to get slightly intrigued. "What is it?"
"No" – můj přítel se trochu ošil a začervenal – "no, vlastně je to katolická poustevna."
"Well —" Here my friend hemmed and hawed — "Well, actually it's a Catholic hermitage."
To byla špatná odpověď. Strávil jsem 15 let v anglikánských školách, takže jsem měl dost chorálů a křížů na celý život. Několik životů, upřímně. Ale můj přítel mě ujistil, že on není katolík, ani většina jeho studentů. Ale bere tam své třídy každé jaro. I tomu nejvíc neklidnému, rozptýlenému testosteronem ovládanému 15letému chlapci z Kalifornie, stačilo strávit 3 dny v tichu, a něco v něm se uklidnilo a vyčistilo, Našel sám sebe.
This was the wrong answer. I had spent 15 years in Anglican schools, so I had had enough hymnals and crosses to last me a lifetime. Several lifetimes, actually. But my friend assured me that he wasn't Catholic, nor were most of his students, but he took his classes there every spring. And as he had it, even the most restless, distractible, testosterone-addled 15-year-old Californian boy only had to spend three days in silence and something in him cooled down and cleared out. He found himself.
A já si pomyslel: "Co pomůže 15letému chlapci, bude fungovat i pro mě".
And I thought, "Anything that works for a 15-year-old boy ought to work for me."
Tak jsem nasedl do auta, a jel jsem 3 hodiny na sever, podél pobřeží, a cesty byly stále prázdnější a užší. Poté jsem zatočil na ještě užší cestu, bez asfaltu, která se táhla 2 míle na vrchol hory. A když jsem vystoupil z auta, vzduch pulsoval. Celé místo bylo naprosto tiché. Ale to ticho nebylo způsobeno absencí hluku. Bylo to přítomností jisté energie zrychlení. A u svých nohou jsem viděl klidnou, modrou plochu Tichého oceánu. Okolo mě bylo 800 akrů divokého suchého křoví.
So I got in my car, and I drove three hours north along the coast, and the roads grew emptier and narrower, and then I turned onto an even narrower path, barely paved, that snaked for two miles up to the top of a mountain. And when I got out of my car, the air was pulsing. The whole place was absolutely silent, but the silence wasn't an absence of noise. It was really a presence of a kind of energy or quickening. And at my feet was the great, still blue plate of the Pacific Ocean. All around me were 800 acres of wild dry brush.
A poté jsem šel do místnosti, ve které jsem měl spát. Malá, ale neobyčejně pohodlná. Měla postel a houpací křeslo, velký stůl a ještě větší okna s výhledem na malou, soukromou zahradu. A poté 1 200 stop zlatavé pampy, sbíhající dolů k moři. Posadil jsem se, a začal jsem psát. A psal jsem, a psal jsem, i když jsem tam přijel, abych se dostal pryč od stolu. A vstal jsem od něj až po 4 hodinách. Noc přišla a já jsem vyšel ven pod oblohu plnou hvězd, a viděl jsem světla aut, mizející v kopcích 12 mil jižně. A cítil jsem, jak se obavy předchozího dne rozplývají.
And I went down to the room in which I was to be sleeping. Small but eminently comfortable, it had a bed and a rocking chair and a long desk and even longer picture windows looking out on a small, private, walled garden, and then 1,200 feet of golden pampas grass running down to the sea. And I sat down, and I began to write, and write, and write, even though I'd gone there really to get away from my desk. And by the time I got up, four hours had passed. Night had fallen, and I went out under this great overturned saltshaker of stars, and I could see the tail lights of cars disappearing around the headlands 12 miles to the south. And it really seemed like my concerns of the previous day vanishing.
A od druhého dne, kdy jsem se vzbudil bez telefonů, televizí a laptopů, se dny protáhly na tisíc hodin. Byla to svoboda, kterou cítím při cestování, ale upřímně jsem se cítil jako doma.
And the next day, when I woke up in the absence of telephones and TVs and laptops, the days seemed to stretch for a thousand hours. It was really all the freedom I know when I'm traveling, but it also profoundly felt like coming home.
A nejsem věřící, takže jsem nechodil na bohoslužby. Nekonzultoval jsem nic s mnichy. Jen jsem se procházel klášterem, a posílal pohlednice blízkým. Pozoroval jsem mraky, a dělal to, co je pro mě obvykle to nejtěžší. Což je nic.
And I'm not a religious person, so I didn't go to the services. I didn't consult the monks for guidance. I just took walks along the monastery road and sent postcards to loved ones. I looked at the clouds, and I did what is hardest of all for me to do usually, which is nothing at all.
A začal jsem se na tohle místo vracet. A postřehl jsem, že tady dělám svou nejdůležitější práci. Navenek jen sezením v klidu, jsem přicházel na svá nejdůležitější rozhodnutí, tak, jak jsem nikdy nebyl schopen, když jsem pobíhal mezi emaily a schůzkami.
And I started to go back to this place, and I noticed that I was doing my most important work there invisibly just by sitting still, and certainly coming to my most critical decisions the way I never could when I was racing from the last email to the next appointment.
A začal jsem přemýšlet, že něco ve mě zoufale volalo po klidu, ale samozřejmě jsem to nemohl slyšet, protože jsem pořád pobíhal. Byl jsem jako nějaký blázen, který si nasadí pásku přes oči a stěžuje si, že nic nevidí.
And I began to think that something in me had really been crying out for stillness, but of course I couldn't hear it because I was running around so much. I was like some crazy guy who puts on a blindfold and then complains that he can't see a thing.
A vzpomněl jsem si na krásnou větu od Senecy, kterou jsem se naučil jako kluk. "Chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo touží mít víc."
And I thought back to that wonderful phrase I had learned as a boy from Seneca, in which he says, "That man is poor not who has little but who hankers after more."
Ale samozřejmě, nenavrhuji, aby kdokoli z vás šel do kláštera. O to nejde. Věřím, že pouze zastavením se v pohybu uvidíte, kam jdete. A pouze vystoupením ze svého života a světa uvidíte, na čem vám nejvíce záleží, a najdete domov.
And, of course, I'm not suggesting that anybody here go into a monastery. That's not the point. But I do think it's only by stopping movement that you can see where to go. And it's only by stepping out of your life and the world that you can see what you most deeply care about and find a home.
A všiml jsem si, že mnoho lidí, nyní vynakládá vědomou snahu, a každé ráno sedí nehybně 30 minut. Pouze si sbírají myšlenky, bez elektronických zařízení. Nebo chodí každý večer běhat, nebo odloží své telefony, během dlouhé konverzace s přítelem.
And I've noticed so many people now take conscious measures to sit quietly for 30 minutes every morning just collecting themselves in one corner of the room without their devices, or go running every evening, or leave their cell phones behind when they go to have a long conversation with a friend.
Pohyb je úžasné privilegium, a dává nám tolik možnosti, o jakých se našim prarodičům ani nezdálo. Ale pohyb má nezbytně smysl pouze, pokud se máte kam vracet.
Movement is a fantastic privilege, and it allows us to do so much that our grandparents could never have dreamed of doing. But movement, ultimately, only has a meaning if you have a home to go back to.
A domov, je nejen místo kde spíte. Je to místo, kde stojíte.
And home, in the end, is of course not just the place where you sleep. It's the place where you stand.
Děkuji.
Thank you.