Myslím, že se shodneme na tom, že jsme na cestě k novému modelu státu a společnosti. Ale nemáme vůbec ponětí o tom, jaký je nebo jaký by měl být. Zdá se, že potřebujeme v těchto dnech a této době
I have the feeling that we can all agree that we're moving towards a new model of the state and society. But, we're absolutely clueless as to what this is or what it should be. It seems like we need to have a conversation about democracy
mluvit o demokracii. Přemýšlejme o tom takto: Jsme občané 21. století a usilovně se snažíme spolupracovat s institucemi vytvořenými v 19. století, které jsou založeny na informační technologii 15. století. Podívejme se na některé rysy tohoto systému. Především je vytvořena pro informační technologii starou víc než 500 let. A nejlepší možný systém, který pro ni mohl být vytvořen, je ten, kde málo lidí denně rozhoduje ve jménu mnoha. A ti mnozí dostanou právo volby vždy jednou za několik let. Za druhé, cena za účast v tomto systému je neuvěřitelně vysoká. Buď musíte mít pěknou sumu peněz a vliv, nebo musíte politice věnovat celý svůj život. Musíte vstoupit do politické strany a pomalu se propracovávat nahoru, až možná jednoho dne dostanete šanci sedět u stolu, kde se rozhoduje. A konečně stejně důležité je, že jazyk toho systému je neuvěřitelně nejasný. Udělali ho právníci pro právníky,
in our day and age. Let's think about it this way: We are 21st-century citizens, doing our very, very best to interact with 19th century-designed institutions that are based on an information technology of the 15th century. Let's have a look at some of the characteristics of this system. First of all, it's designed for an information technology that's over 500 years old. And the best possible system that could be designed for it is one where the few make daily decisions in the name of the many. And the many get to vote once every couple of years. In the second place, the costs of participating in this system are incredibly high. You either have to have a fair bit of money and influence, or you have to devote your entire life to politics. You have to become a party member and slowly start working up the ranks until maybe, one day, you'll get to sit at a table where a decision is being made. And last but not least, the language of the system — it's incredibly cryptic. It's done for lawyers, by lawyers,
a nikdo jiný mu nerozumí. Takže je to systém, kde si můžeme vybrat své zastupitele, ale jsme úplně vyřazeni z procesu, jak ti zastupitelé docházejí ke svým rozhodnutím. A to v době, kdy nám nové informační technologie umožňují účastnit se jakékoli konverzace na světě, informační bariéry se velmi zmenšily a my můžeme víc než kdykoli předtím vyjádřit své touhy a obavy. Náš politický systém se za posledních 200 let nezměnil a předpokládá, že se spokojíme s rolí pasivních příjemců
and no one else can understand. So, it's a system where we can choose our authorities, but we are completely left out on how those authorities reach their decisions. So, in a day where a new information technology allows us to participate globally in any conversation, our barriers of information are completely lowered and we can, more than ever before, express our desires and our concerns. Our political system remains the same for the past 200 years and expects us to be contented with being simply passive recipients
něčího monologu. Takže není překvapením, že tento systém je schopen vytvořit jen dva možné výsledky: ticho nebo hluk. Ticho, to znamená, že se občané nezapojují, jednoduše proto, že nechtějí. Panuje všeobecný názor, který opravdu nemám ráda, že my občané jsme od přírody apatičtí. Že se vyhýbáme závazkům. Ale můžete nás opravdu obviňovat, že neskočíme po příležitosti jít do středu města uprostřed pracovního dne, abychom se osobně zúčastnili veřejného slyšení, které tak jako tak nemá žádný účinek? Musí dojít ke konfliktu mezi systémem, který už nikoho nereprezentuje, ani nemá schopnost dialogu, a občany, kteří jsou víc a víc zvyklí se zastupovat sami. A dále je tu hluk: Chile, Argentina, Brazílie, Mexiko, Itálie, Francie, Španělsko, USA, to všechno jsou demokracie. Jejich občané mají přístup k hlasovacím urnám. Ale stejně cítí tu potřebu
of a monologue. So, it's really not surprising that this kind of system is only able to produce two kinds of results: silence or noise. Silence, in terms of citizens not engaging, simply not wanting to participate. There's this commonplace [idea] that I truly, truly dislike, and it's this idea that we citizens are naturally apathetic. That we shun commitment. But, can you really blame us for not jumping at the opportunity of going to the middle of the city in the middle of a working day to attend, physically, a public hearing that has no impact whatsoever? Conflict is bound to happen between a system that no longer represents, nor has any dialogue capacity, and citizens that are increasingly used to representing themselves. And, then we find noise: Chile, Argentina, Brazil, Mexico Italy, France, Spain, the United States, they're all democracies. Their citizens have access to the ballot boxes. But they still feel the need, they need to take to the streets in order to be heard.
jít do ulic, aby byli slyšet. Pro mě to zní jako to heslo z 18. století, které dalo základ formování našich moderních demokracií: "Žádné daně bez zastoupení." To může být dnes aktualizováno: "Žádné zastupování bez dialogu." Chceme své místo u stolu.
To me, it seems like the 18th-century slogan that was the basis for the formation of our modern democracies, "No taxation without representation," can now be updated to "No representation without a conversation." We want our seat at the table. And rightly so.
A to je správné. Ale abychom se stali součástí dialogu, potřebujeme vědět, co chceme udělat dál, protože politická akce znamená posunout se od agitace k budování. Moje generace je neuvěřitelně dobrá ve využívání moderních sítí a technologií k organizování protestů. Protestů, které dokázaly úspěšně nastolovat témata, omezovat zvláště škodlivé zákony, a dokonce sesadit autoritářské vlády. A na to bychom měli být velmi hrdí. Ale taky musíme uznat, že se nám nedaří využít stejných sítí a technologií k tomu, abychom úspěšně vyslovili alternativu k tomu, co vidíme, našli obecný souhlas a spojence,
But in order to be part of this conversation, we need to know what we want to do next, because political action is being able to move from agitation to construction. My generation has been incredibly good at using new networks and technologies to organize protests, protests that were able to successfully impose agendas, roll back extremely pernicious legislation, and even overthrow authoritarian governments. And we should be immensely proud of this. But, we also must admit that we haven't been good at using those same networks and technologies to successfully articulate an alternative to what we're seeing and find the consensus and build the alliances that are needed to make it happen.
což je nutné, když se má něco uskutečnit. Takže riziko, kterému čelíme, je to, že umíme vytvořit tahle obrovská mocenská vakua, jež se velmi rychle zaplní silami, které jsou de fakto vojenské nebo vysoce motivované a již organizované,
And so the risk that we face is that we can create these huge power vacuums that will very quickly get filled up by de facto powers, like the military or highly motivated and already organized groups that generally lie on the extremes.
většinou extrémistické skupiny. Naše demokracie neznamená jenom jednou za pár let možnost volit. Ale není to také možnost přivést milióny lidí do ulic. A tak otázka, kterou bych tu ráda položila, a věřím, že je pro nás důležité na ni nalézt odpověď, je tato: Jestliže internet je nové tištěné medium, co pak znamená demokracie pro éru internetu? Které instituce chceme vybudovat
But our democracy is neither just a matter of voting once every couple of years. But it's not either the ability to bring millions onto the streets. So the question I'd like to raise here, and I do believe it's the most important question we need to answer, is this one: If Internet is the new printing press, then what is democracy for the Internet era? What institutions do we want to build for the 21st-century society?
pro společnost 21. století? Každopádně já neznám odpověď. Myslím, že ji nezná nikdo. Ale opravdu věřím, že si už nemůžeme dovolit se tím nezabývat. Proto bych se s vámi ráda podělila o to, co jsme se dosud naučili, a doufejme přispěla malinko
I don't have the answer, just in case. I don't think anyone does. But I truly believe we can't afford to ignore this question anymore. So, I'd like to share our experience and what we've learned so far and hopefully contribute two cents to this conversation.
do této debaty. Před dvěma lety jsme s přáteli z Argentiny začali přemýšlet : "Jak donutit naše zastupitele, které jsme si zvolili, aby nás zastupovali?" Marshall McLuhan jednou řekl, že politika řeší dnešní problémy včerejšími prostředky. Takže otázka, která nás motivovala, zní - můžeme zkusit řešit dnešní problémy pomocí prostředků, které používáme každý den? První, co jsme udělali, bylo vytvoření softwaru s názvem DemocracyOS. DemocracyOS je webová aplikace s otevřenými zdroji, která má být mostem mezi občany a jejich zvolenými zástupci.
Two years ago, with a group of friends from Argentina, we started thinking, "how can we get our representatives, our elected representatives, to represent us?" Marshall McLuhan once said that politics is solving today's problems with yesterday's tools. So the question that motivated us was, can we try and solve some of today's problems with the tools that we use every single day of our lives? Our first approach was to design and develop a piece of software called DemocracyOS. DemocracyOS is an open-source web application that is designed to become a bridge between citizens and their elected representatives
Má nám usnadnit účastnit se politiky, i když vedeme obyčejné životy. Tak především můžete mít informace o každém novém projektu, který přijde do Kongresu - ten je okamžitě na této platformě přeložen a jasně vysvětlen. Ale my všichni víme, že společenská změna nenastane jen proto, že máme víc informací, ale protože s nimi něco uděláme. A tak lepší dostupnost informací by měla vést k debatě o tom, co uděláme potom, a DemocracyOS to umožňuje. Protože věříme, že demokracie není jen otázka utřídění preferencí podle důležitosti, ale že jedna ze základních hodnot
to make it easier for us to participate from our everyday lives. So first of all, you can get informed so every new project that gets introduced in Congress gets immediately translated and explained in plain language on this platform. But we all know that social change is not going to come from just knowing more information, but from doing something with it. So better access to information should lead to a conversation about what we're going to do next, and DemocracyOS allows for that. Because we believe that democracy is not just a matter of stacking up preferences, one on top of each other, but that our healthy and robust public debate
by měla být masivní veřejná debata. Tak DemocracyOS znamená přesvědčovat a být přesvědčován. Znamená to dosáhnout shody stejně tak jako najít správný způsob, jak usměrnit náš nesouhlas. A konečně můžete volit, jak byste chtěli, aby volil vámi vybraný zástupce. A jestli vám nevyhovuje o určité záležitosti rozhodnout, můžete vždycky svůj hlas předat někomu jinému
should be, once again, one of its fundamental values. So DemocracyOS is about persuading and being persuaded. It's about reaching a consensus as much as finding a proper way of channeling our disagreement. And finally, you can vote how you would like your elected representative to vote. And if you do not feel comfortable voting on a certain issue, you can always delegate your vote to someone else, allowing
a umožnit mu nové dynamické společenské vedení. Najednou bylo pro nás velmi snadné porovnat tyto výsledky s tím, jak naši zástupci hlasovali v Kongresu. Ale zároveň bylo jasné, že technologie neprovede to kouzlo. Co jsme potřebovali: najít aktéry, kteří by se chopili vědomostí rozptýlených ve společnosti a využili je pro lepší a spravedlivější rozhodování. Tak jsme nabídli DemocracyOS jako pomoc našim tradičním politickým stranám. Řekli jsme: "Podívejte, tady máte platformu, kterou můžete použít k rozhovorům se svými voliči." No ano – neuspěli jsme. Pořádně jsme dostali na frak. Jako malé děti, které pošlou ven si hrát. Kromě jiného nás označili za naivní. Ale upřímně: když se ohlédnu zpátky, myslím, že jsme naivní byli. Protože těžkosti, kterým čelíme, nejsou technologické, ale kulturní. Politické strany nikdy nechtěly změnit způsob, jakým dělají rozhodnutí. Najednou bylo jasné, že když se chceme pohnout dopředu
for a dynamic and emerging social leadership. It suddenly became very easy for us to simply compare these results with how our representatives were voting in Congress. But, it also became very evident that technology was not going to do the trick. What we needed to do to was to find actors that were able to grab this distributed knowledge in society and use it to make better and more fair decisions. So we reached out to traditional political parties and we offered them DemocracyOS. We said, "Look, here you have a platform that you can use to build a two-way conversation with your constituencies." And yes, we failed. We failed big time. We were sent to play outside like little kids. Amongst other things, we were called naive. And I must be honest: I think, in hindsight, we were. Because the challenges that we face, they're not technological, they're cultural. Political parties were never willing to change the way they make their decisions. So it suddenly became a bit obvious that if we wanted to move forward with this idea,
s touto myšlenkou, musíme to udělat sami. Tak jsme vzali na sebe riziko a loni v srpnu jsme v Buenos Aires založili vlastní politickou stranu El Partido de la Red, nebo taky Internetovou stranu. A riskovali jsme dokonce ještě víc, když jsme loni v říjnu kandidovali ve volbách s touto myšlenkou: jestliže chceme křeslo v Kongresu, náš kandidáti, naši představitelé budou vždycky hlasovat podle toho, co rozhodnou občasné na DemocracyOS. Budeme hlasovat o každém projektu uvedeném do Kongresu podle toho, jak rozhodnou občané na internetu. Tak jsme chtěli nabourat politický systém. Pochopili jsme, že když se chceme stát účastníky rozhovoru, mít své místo u stolu, musíme být platnou součástí toho systému
we needed to do it ourselves. And so we took quite a leap of faith, and in August last year, we founded our own political party, El Partido de la Red, or the Net Party, in the city of Buenos Aires. And taking an even bigger leap of faith, we ran for elections in October last year with this idea: if we want a seat in Congress, our candidate, our representatives were always going to vote according to what citizens decided on DemocracyOS. Every single project that got introduced in Congress, we were going vote according to what citizens decided on an online platform. It was our way of hacking the political system. We understood that if we wanted to become part of the conversation, to have a seat at the table, we needed to become valid stakeholders,
a jediná možnost, jak to udělat, je hrát podle jeho pravidel. Ale bořili jsme systém v tom smyslu, že jsme radikálně měnili způsob, jak politická strana dělá rozhodnutí. Poprvé jsme dělali rozhodnutí společně s těmi, kdo byli
and the only way of doing it is to play by the system rules. But we were hacking it in the sense that we were radically changing the way a political party makes its decisions. For the first time, we were making our decisions together with those who we were
těmi rozhodnutími přímo zasaženi. To bylo hodně troufalé u strany, která vznikla v Buenos Aires před dvěma měsíci. Ale upoutalo to pozornost. Dostali jsme 22 000 hlasů, což je 1,2 procenta, a byli jsme druzí v místních volbách. I když to nestačilo k získání křesla v Kongresu, stačilo to, abychom se stali účastníky rozhovoru, až do té míry, že příští měsíc Kongres, jako instituce, zavede poprvé v historii Argentiny DemocracyOS, aby prodiskutoval s občany tři zákony: dva o městské dopravě
affecting directly by those decisions. It was a very, very bold move for a two-month-old party in the city of Buenos Aires. But it got attention. We got 22,000 votes, that's 1.2 percent of the votes, and we came in second for the local options. So, even if that wasn't enough to win a seat in Congress, it was enough for us to become part of the conversation, to the extent that next month, Congress, as an institution, is launching for the first time in Argentina's history, a DemocracyOS to discuss, with the citizens, three pieces of legislation: two on urban transportation and
a jeden o využití veřejného prostoru. Samozřejmě naši volení zástupci neřeknou: "Budeme volit podle toho, co rozhodnou občané," ale projevují snahu. Chtějí otevřít nový prostor pro občanskou angažovanost
one on the use of public space. Of course, our elected representatives are not saying, "Yes, we're going to vote according to what citizens decide," but they're willing to try. They're willing to open up a new space for citizen engagement and hopefully
a snad chtějí také naslouchat. Politický systém je možné změnit – ne rozvracením a ničením, ale přeměnou pomocí nástrojů,
they'll be willing to listen as well. Our political system can be transformed, and not by subverting it, by destroying it, but by rewiring it with the tools that
které nám dává internet. Ale skutečná výzva je najít a vyvinout, vytvořit a uvést v život ty spojnice, které mohou přeměnit hluk a ticho v signály a nakonec převést naše demokracie
Internet affords us now. But a real challenge is to find, to design to create, to empower those connectors that are able to innovate, to transform noise and silence into signal and finally bring our democracies
do 21. století. Neříkám, že je to snadné. Ale je to naše zkušenost a opravdu máme šanci, že to bude fungovat. A ze srdce věřím, že to určitě stojí za tu námahu. Děkuji. (Potlesk)
to the 21st century. I'm not saying it's easy. But in our experience, we actually stand a chance of making it work. And in my heart, it's most definitely worth trying. Thank you. (Applause)