Když jsem studoval na umělecké škole, vyvinul se mi třes v ruce a toto byla nejrovnější čára, jakou jsem byl schopný nakreslit. Teď zpětně vidím, že to vlastně bylo na některé věci dobré, jako míchání plechovky s barvou nebo sušení polaroidu, ale tehdy to byl skutečně konec světa. Bylo to zničení mého snu o tom, že se stanu umělcem.
So, when I was in art school, I developed a shake in my hand, and this was the straightest line I could draw. Now in hindsight, it was actually good for some things, like mixing a can of paint or shaking a Polaroid, but at the time this was really doomsday. This was the destruction of my dream of becoming an artist.
Ten třes se vyvinul ze soustředěné honby za pointinismem, z roků naplněných děláním maličkých teček. A nakonec se tyto tečky proměnily z dokonale kulatých v takové, co vypadaly spíše jako pulci, kvůli třesu. Abych ho vyvážil, držel jsem pero pevněji a to postupně zhoršovalo můj třes, takže jsem ho držel ještě pevněji. Stalo se to bludným kruhem, který skončil tím, že mi působil tolik bolesti a problémů s klouby, že jsem měl problém držet cokoliv. A poté, co jsem strávil celý svůj život v touze dělat umění, jsem opustil uměleckou školu a pak i celé umění.
The shake developed out of, really, a single-minded pursuit of pointillism, just years of making tiny, tiny dots. And eventually these dots went from being perfectly round to looking more like tadpoles, because of the shake. So to compensate, I'd hold the pen tighter, and this progressively made the shake worse, so I'd hold the pen tighter still. And this became a vicious cycle that ended up causing so much pain and joint issues, I had trouble holding anything. And after spending all my life wanting to do art, I left art school, and then I left art completely.
Ale po pár letech jsem prostě nemohl zůstat mimo umění a rozhodl jsem se jít kvůli třesu za neurologem a zjistil jsem, že mám trvale poškozené nervy. Podíval se na moji klikatou čáru a řekl: "No, proč ten třes prostě nepřijmete?"
But after a few years, I just couldn't stay away from art, and I decided to go to a neurologist about the shake and discovered I had permanent nerve damage. And he actually took one look at my squiggly line, and said, "Well, why don't you just embrace the shake?"
A tak jsem to udělal. Přišel jsem domů, vzal jsem pero a nechal své ruce, aby se třásly a třásly. Dělal jsem spoustu čmáranic. A i když to nebyl druh umění, kterému bych podlehl, byl to skvělý pocit. A co víc, když jsem přijal svůj třes, došlo mi, že stále mohu dělat umění. Jenom jsem musel najít jiný přístup, abych mohl dělat umění, které jsem chtěl.
So I did. I went home, I grabbed a pencil, and I just started letting my hand shake and shake. I was making all these scribble pictures. And even though it wasn't the kind of art that I was ultimately passionate about, it felt great. And more importantly, once I embraced the shake, I realized I could still make art. I just had to find a different approach to making the art that I wanted.
Stále jsem měl rád fragmentaci pointinismu, maličké tečky, které se spojily, aby vytvořily sjednocený celek. Tak jsem začal experimentovat s dalšími způsoby, jak roztříštit obrazy tak, aby třes neovlivnil moji práci, jako třeba namáčení mých nohou do barvy a chození po plátně nebo jsem v trojrozměrné struktuře s latěmi vytvářel dvojrozměrné obrazy tím, že jsem je vypaloval pomocí letlampy. Zjistil jsem, že když pracuji ve větším měřítku a s většími materiály, moje ruka nebolí, a poté, co jsem přešel z jednoho přístupu k umění, jsem se dostal k přístupu ke kreativitě, který naprosto změnil mé umělecké obzory. Bylo to poprvé, co jsem se setkal s myšlenkou, že přijetí určitého omezení může být ve skutečnosti hnací silou kreativity.
Now, I still enjoyed the fragmentation of pointillism, seeing these little tiny dots come together to make this unified whole. So I began experimenting with other ways to fragment images where the shake wouldn't affect the work, like dipping my feet in paint and walking on a canvas, or, in a 3D structure consisting of two-by-fours, creating a 2D image by burning it with a blowtorch. I discovered that, if I worked on a larger scale and with bigger materials, my hand really wouldn't hurt, and after having gone from a single approach to art, I ended up having an approach to creativity that completely changed my artistic horizons. This was the first time I'd encountered this idea that embracing a limitation could actually drive creativity.
Tou dobou jsem končil školu a byl jsem nadšený, že budu mít skutečnou práci a konečně si budu moct dovolit nové umělecké potřeby. Měl jsem strašlivou starou sadu nářadí a cítil jsem, že bych mohl udělat mnohem více s výbavou, o níž jsem si myslel, že by umělec měl mít. Vlastně jsem ani neměl normální nůžky. Používal jsem velké kovové zahradní nůžky dokud jsem neukradl jedny z kanceláře, ve které jsem pracoval.
At the time, I was finishing up school, and I was so excited to get a real job and finally afford new art supplies. I had this horrible little set of tools, and I felt like I could do so much more with the supplies I thought an artist was supposed to have. I actually didn't even have a regular pair of scissors. I was using these metal shears until I stole a pair from the office that I worked at.
Tak jsem dokončil školu, dostal jsem práci, dostal jsem výplatu, šel jsem do obchodu s uměleckými potřebami a nakupoval jsem jako blázen. A pak jak jsem přišel domů, sedl jsem si a rozhodl jsem se, že se pokusím udělat něco zcela netradičního. Ale seděl jsem tam hodiny a nic mě nenapadalo. To samé následovalo další den a další a já jsem rychle sklouzl do tvůrčí krize. Po dlouhou dobu jsem byl v temném místě, neschopný tvořit. A nedávalo to žádný smysl, protože jsem byl konečně schopný podporovat své umění a přesto jsem neměl ani špetku kreativity.
So I got out of school, I got a job, I got a paycheck, I got myself to the art store, and I just went nuts buying supplies. And then when I got home, I sat down and I set myself to task to really try to create something just completely outside of the box. But I sat there for hours, and nothing came to mind. The same thing the next day, and then the next, quickly slipping into a creative slump. And I was in a dark place for a long time, unable to create. And it didn't make any sense, because I was finally able to support my art, and yet I was creatively blank.
Ale jak jsem tápal v té temnotě, došlo mi, že jsem byl vlastně paralyzován všemi možnostmi, které jsem nikdy předtím neměl. A tehdy jsem vzpomínal na své rozklepané ruce. Přijmi třes. Došlo mi, že pokud chci někdy získat svoji kreativitu zpátky, musím se přestat snažit myslet jinak a přijmout limity.
But as I searched around in the darkness, I realized I was actually paralyzed by all of the choices that I never had before. And it was then that I thought back to my jittery hands. Embrace the shake. And I realized, if I ever wanted my creativity back, I had to quit trying so hard to think outside of the box and get back into it.
Přemýšlel jsem, jestli je možné být kreativnější, když se člověk dívá po omezeních. Co kdybych mohl tvořit jenom s výbavou za cenu pouhého dolaru? Tou dobou jsem trávil řadu svých večerů ve -- no, hádám, že stále trávím hodně večerů ve Starbucks -- vím, že můžete poprosit o kelímek navíc, pokud chcete, tak jsem je poprosil o 50. Překvapivě mi je hned dali a já jsem pak s nějakými tužkami, které jsem už měl, udělal tento projekt za pouhých 80 centů. Stalo se to pro mě skutečným okamžikem ujasnění, že nejdříve musíme být něčím omezení, abychom se stali neomezitelnými.
I wondered, could you become more creative, then, by looking for limitations? What if I could only create with a dollar's worth of supplies? At this point, I was spending a lot of my evenings in -- well, I guess I still spend a lot of my evenings in Starbucks — but I know you can ask for an extra cup if you want one, so I decided to ask for 50. Surprisingly, they just handed them right over, and then with some pencils I already had, I made this project for only 80 cents. It really became a moment of clarification for me that we need to first be limited in order to become limitless.
Přenesl jsem svůj přístup uvažování v rámci limitů na své plátno a říkal si, co by se stalo, kdybych místo malby na plátno mohl malovat jenom na svůj hrudník. Tak jsem namaloval 30 obrazů, vrstvu po vrstvě, každou přes tu předchozí, přičemž každý obrázek představoval něco, co ovlivnilo můj život. Nebo co kdybych, místo malby štětcem, mohl malovat jenom pomocí seků používaných v karate? (Smích) Tak jsem namáčel své ruce do barvy a zaútočil na plátno a praštil jsem ho tak tvrdě, že jsem si pohmoždil kloub v malíčku, což mě na pár týdnů zastavilo.
I took this approach of thinking inside the box to my canvas, and wondered what if, instead of painting on a canvas, I could only paint on my chest? So I painted 30 images, one layer at a time, one on top of another, with each picture representing an influence in my life. Or what if, instead of painting with a brush, I could only paint with karate chops? (Laughter) So I'd dip my hands in paint, and I just attacked the canvas, and I actually hit so hard that I bruised a joint in my pinkie and it was stuck straight for a couple of weeks.
(Smích) (Potlesk)
(Laughter) (Applause)
Nebo co kdybych místo spoléhání na sebe musel spoléhat na jiné lidi, aby vytvořili obsah umění? Šest dnů jsem žil sledován wekbamerou, spal jsem na zemi, jedl jsem rychlé občerstvení a žádal jsem lidi, aby mi volali a sdíleli se mnou příběh o momentu, který jim změnil život. Jejich příběhy se staly uměním, jak jsem je psal na točící se plátno.
Or, what if instead of relying on myself, I had to rely on other people to create the content for the art? So for six days, I lived in front of a webcam. I slept on the floor and I ate takeout, and I asked people to call me and share a story with me about a life-changing moment. Their stories became the art as I wrote them onto the revolving canvas.
(Potlesk) Nebo co kdybych místo umění k vystavení dělal takové, které bych musel zničit? To se zdálo jako dokonalé omezení, být umělec bez umění. Tento nápad o ničení se vyvinul v roční projekt, který jsem nazval Goodbye Art [Sbohem, umění] a v němž muselo být každičké dílo po svém vzniku zničeno. Na začátku Goodbye Art jsem se zaměřil na násilnou destrukci, jako u tohoto obrazu Jimiho Hendrixe poskládaného z více než 7000 sirek. (Smích) Pak jsem to rozšířil na tvorbu umění, které se zničilo přirozeně. Díval jsem se po dočasných materiálech, jako plivání jídla -- (Smích) -- křída na chodníku a dokonce i zmrzlé víno.
(Applause) Or what if instead of making art to display, I had to destroy it? This seemed like the ultimate limitation, being an artist without art. This destruction idea turned into a yearlong project that I called Goodbye Art, where each and every piece of art had to be destroyed after its creation. In the beginning of Goodbye Art, I focused on forced destruction, like this image of Jimi Hendrix, made with over 7,000 matches. (Laughter) Then I opened it up to creating art that was destroyed naturally. I looked for temporary materials, like spitting out food -- (Laughter) — sidewalk chalk and even frozen wine.
Posledním krokem destrukce byla snaha vytvořit něco, co vlastně vůbec nikdy neexistovalo. Naaranžoval jsem na stůl svíčky, zapálil jsem je a pak jsem je zhasínal a tento proces jsem se stejnou sadou svíček opakoval pořád dokola a nakonec jsem sestavil pořízená videa do většího obrazu. Takže výsledný snímek nebyl nikdy viditelný jako fyzický celek. Byl zničený dříve než existoval.
The last iteration of destruction was to try to produce something that didn't actually exist in the first place. So I organized candles on a table, I lit them, and then blew them out, then repeated this process over and over with the same set of candles, then assembled the videos into the larger image. So the end image was never visible as a physical whole. It was destroyed before it ever existed.
Během této série Goodbye Art jsem vytvořil 23 různých děl, z nichž nezbylo nic, co by šlo fyzicky vystavit. To, o čem jsem si myslel, že bude dokonalým omezením, se ukázalo být dokonalým osvobozením, protože pokaždé, když jsem něco vytvořil, mě zničení přivedlo zpět na neutrální místo, kde jsem se cítil osvěžený a připravený začít další projekt. Nestalo se to přes noc. Byly doby, kdy se mi nedařilo uvést mé projekty do pohybu nebo, ještě hůř, poté, co jsem s nimi strávil hromadu času, byl výsledný obraz tak trochu zahanbující. Ale jak jsem se oddal tomuto procesu, pokračoval jsem dál
In the course of this Goodbye Art series, I created 23 different pieces with nothing left to physically display. What I thought would be the ultimate limitation actually turned out to be the ultimate liberation, as each time I created, the destruction brought me back to a neutral place where I felt refreshed and ready to start the next project. It did not happen overnight. There were times when my projects failed to get off the ground, or, even worse, after spending tons of time on them the end image was kind of embarrassing. But having committed to the process, I continued on,
a vyšlo z něj najevo něco skutečně překvapujícího. Jak jsem ničil každý projekt, učil jsem se, jak nechat věci být, nechat být výsledky, nechat být neúspěchy a nechat být nedokonalosti. A na oplátku jsem nalezl proces tvorby umění, který je neutuchající a ničím nezatížený. Dostal jsem se do stavu nepřetržité tvorby, kdy jsem jenom myslel na to, co bude dalšího, a přicházel jsem s větším množstvím nápadů než kdykoliv dříve.
and something really surprising came out of this. As I destroyed each project, I was learning to let go, let go of outcomes, let go of failures, and let go of imperfections. And in return, I found a process of creating art that's perpetual and unencumbered by results. I found myself in a state of constant creation, thinking only of what's next and coming up with more ideas than ever.
Když vzpomínám na své tři roky bez umění, bez svého snu, kdy jsem dělal všechno bez zájmu, místo toho, abych se snažil najít jiný způsob, jak pokračovat v tom snu, tak jsem skončil, vzdal jsem to. A co kdybych nepřijal svůj třes? Protože přijetí třesu pro mě nebylo jenom o umění a určitých uměleckých dovednostech. Ukázalo se, že to je o životě a životních zkušenostech. Protože nakonec většina z toho, co děláme, se odehrává tady, v rámci limitů, s omezenými prostředky. Učit se, jak být kreativní v rámci hranic, které nás omezují, je tou největší nadějí, kterou máme, abychom transformovali sebe a, společně, i celý náš svět.
When I think back to my three years away from art, away from my dream, just going through the motions, instead of trying to find a different way to continue that dream, I just quit, I gave up. And what if I didn't embrace the shake? Because embracing the shake for me wasn't just about art and having art skills. It turned out to be about life, and having life skills. Because ultimately, most of what we do takes place here, inside the box, with limited resources. Learning to be creative within the confines of our limitations is the best hope we have to transform ourselves and, collectively, transform our world.
Dívat se na omezení jako na zdroj kreativity změnilo směr mého života. Teď když narazím na překážku nebo jsem kreativně zablokovaný, stále je to občas boj, ale pořád v tom procesu pokračuji a snažím se připomínat si možnosti, jakými je použití skutečných, živých žížal, abych udělal obraz, použití připínáčku, abych potetoval banán nebo malování obrazu pomocí mastnoty z hamburgeru.
Looking at limitations as a source of creativity changed the course of my life. Now, when I run into a barrier or I find myself creatively stumped, I sometimes still struggle, but I continue to show up for the process and try to remind myself of the possibilities, like using hundreds of real, live worms to make an image, using a pushpin to tattoo a banana, or painting a picture with hamburger grease.
(Smích)
(Laughter)
Jednou z mých nedávných snah je transformace návyků kreativity, které jsem se naučil, do něčeho, co ostatní mohou replikovat.
One of my most recent endeavors is to try to translate the habits of creativity that I've learned into something others can replicate.
Omezení mohou být jedním z nejnepravděpodobnějších míst pro ovládnutí kreativity, ale možná je to jeden z nejlepších způsobů, jak se dostat ze stereotypu, přehodnotit kategorie a zpochybnit přijímané normy. A místo toho, abychom jeden druhému říkali užívej dne, tak bychom si možná mohli každý den připomínat, že máme užívat limitů.
Limitations may be the most unlikely of places to harness creativity, but perhaps one of the best ways to get ourselves out of ruts, rethink categories and challenge accepted norms. And instead of telling each other to seize the day, maybe we can remind ourselves every day to seize the limitation.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)