Podívejte, opravdu jsem byl na pochybách, jestli mohu o tomhle mluvit před publikem tak energickým a plným života, jako jste vy. Pak jsem si vzpomněl na citát od Glorie Steinemové, který zní: "Pravda vás osvobodí, ale předtím vás pěkně naštve." (smích) Takže... (smích)
Look, I had second thoughts, really, about whether I could talk about this to such a vital and alive audience as you guys. Then I remembered the quote from Gloria Steinem, which goes, "The truth will set you free, but first it will piss you off." (Laughter) So -- (Laughter)
Takže maje toto na paměti, pokusím se tu tohoto dosáhnout a mluvit o umírání ve 21. století. První věc, která vás nepochybně naštve, je, že všichni opravdu umřeme v jednadvacátém století. je, že všichni opravdu umřeme v jednadvacátém století. Bez výjimky. Asi tak každý osmý z vás si dle průzkumů zjevně myslí, že je nesmrtelný, ale -- Asi tak každý osmý z vás si dle průzkumů zjevně myslí, že je nesmrtelný, ale -- (smích) tak to naneštěstí není.
So with that in mind, I'm going to set about trying to do those things here, and talk about dying in the 21st century. Now the first thing that will piss you off, undoubtedly, is that all of us are, in fact, going to die in the 21st century. There will be no exceptions to that. There are, apparently, about one in eight of you who think you're immortal, on surveys, but -- (Laughter) Unfortunately, that isn't going to happen.
Zatímco tady mluvím, v následujících deseti minutách odumře sto milionů mých buněk a během dneška 2 tisíce mých mozkových buněk odumře a nikdy se nevrátí, takže by se dalo říci, že umírání začíná dosti brzy. takže by se dalo říci, že umírání začíná dosti brzy.
While I give this talk, in the next 10 minutes, a hundred million of my cells will die, and over the course of today, 2,000 of my brain cells will die and never come back, so you could argue that the dying process starts pretty early in the piece.
Druhá věc, kterou chci říci o umírání ve 21. století, kromě toho, že se to stane každému, je, že umírání tak nějak spěje ke karambolu pro většinu z nás, pokud něco neuděláme a nepokusíme se ten proces odklonit z dosti neúprosné trajektorie, na které nyní je.
Anyway, the second thing I want to say about dying in the 21st century, apart from it's going to happen to everybody, is it's shaping up to be a bit of a train wreck for most of us, unless we do something to try and reclaim this process from the rather inexorable trajectory that it's currently on.
Takže tady to máte. Tohle je pravda. Tohle vás nepochybně naštve a teď se podívejme, jestli vás můžeme osvobodit. Nic neslibuji. Jak jste slyšeli v úvodu, pracuji v oblasti intenzivní péče a myslím, že jsem tak nějak zažil rozkvět intenzivní péče. Teda, to bylo něco. Bylo to úžasné. Máme pípací přístroje. Spoustu z nich vidíte tady. A máme geniální technologie, které myslím opravdu dobře fungují, a během té doby, co jsem pracoval v intenzivní péči, se úmrtnost australských mužů snížila na polovinu a intenzivní péče s tím měla něco do činění. Mnoho z těch technologií, které používáme, s tím určitě má něco do činění.
So there you go. That's the truth. No doubt that will piss you off, and now let's see whether we can set you free. I don't promise anything. Now, as you heard in the intro, I work in intensive care, and I think I've kind of lived through the heyday of intensive care. It's been a ride, man. This has been fantastic. We have machines that go ping. There's many of them up there. And we have some wizard technology which I think has worked really well, and over the course of the time I've worked in intensive care, the death rate for males in Australia has halved, and intensive care has had something to do with that. Certainly, a lot of the technologies that we use have got something to do with that.
Takže jsme měli obrovský úspěch a poněkud jsme se jím nechali unést a začali jsme používat výrazy jako "zachraňování životů." Za tohle se všem opravdu omlouvám, protože tohle evidentně neděláme. Spíš životy lidí prodlužujeme a smrt oddalujeme a odkláníme, ale neumíme, přísně vzato, zachraňovat životy nijak trvale.
So we have had tremendous success, and we kind of got caught up in our own success quite a bit, and we started using expressions like "lifesaving." I really apologize to everybody for doing that, because obviously, we don't. What we do is prolong people's lives, and delay death, and redirect death, but we can't, strictly speaking, save lives on any sort of permanent basis.
A co se opravdu událo za tu dobu, co pracuji v intenzivní péči, je, že lidé, jejichž životy jsme zachraňovali v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech, nyní začínají umírat ve 21. století na nemoci, na které neumíme reagovat stejným způsobem jako tehdy.
And what's really happened over the period of time that I've been working in intensive care is that the people whose lives we started saving back in the '70s, '80s, and '90s, are now coming to die in the 21st century of diseases that we no longer have the answers to in quite the way we did then.
Takže nyní dochází k velkému posunu ve způsobu, jakým lidé umírají a většina toho, na co teď umírají, není tak ovlivnitelná tím, co můžeme udělat, jako tomu bylo, když jsem tohle dělal v 80. a v 90. letech.
So what's happening now is there's been a big shift in the way that people die, and most of what they're dying of now isn't as amenable to what we can do as what it used to be like when I was doing this in the '80s and '90s.
Takže na tomhle jsme trochu ustrnuli a ještě jsme tak úplně nevyložili karty ohledně toho, co se teď vlastně děje, a už je načase, abychom to udělali. Tahle věc mě trkla ke konci 90. let, když jsem se setkal s tímhle člověkem. Jmenoval se Jim Smith a takhle vypadal. Byl jsem k němu zavolán na oddělení. Jeho ruka je ta malá. Zavolal mě k němu na oddělení plicní lékař. Zavolal mě k němu na oddělení plicní lékař. Řekl mi: "Hele, máme tady chlapíka, který má zápal plic a je zralý na intenzivní péči. Je tu jeho dcera a chce, abychom udělali všechno, co můžeme." Je tu jeho dcera a chce, abychom udělali všechno, co můžeme." Což je věta, kterou dobře známe. Takže se jdu na oddělení na něho podívat a jeho kůže je takhle průsvitná. Pod kůží mu prosvítají kosti. Je velmi, velmi hubený a opravdu velmi nemocný zápalem plic. Je příliš nemocný, než aby se mnou mluvil, takže si jdu promluvit s jeho dcerou Kathleen a říkám jí: "Mluvili jste někdy s Jimem o tom, co byste chtěli udělat, kdyby se ocitl v takovéto situaci?" A ona se na mě podívala a řekla: "Samozřejmě, že ne!" Pomyslel jsem si: "Dobře. Vezmeme to pomalu." A povídal jsem si s ní a ona mi po chvíli řekla: "Víte, vždycky jsme si mysleli, že na to bude dost času."
So we kind of got a bit caught up with this, and we haven't really squared with you guys about what's really happening now, and it's about time we did. I kind of woke up to this bit in the late '90s when I met this guy. This guy is called Jim, Jim Smith, and he looked like this. I was called down to the ward to see him. His is the little hand. I was called down to the ward to see him by a respiratory physician. He said, "Look, there's a guy down here. He's got pneumonia, and he looks like he needs intensive care. His daughter's here and she wants everything possible to be done." Which is a familiar phrase to us. So I go down to the ward and see Jim, and his skin his translucent like this. You can see his bones through the skin. He's very, very thin, and he is, indeed, very sick with pneumonia, and he's too sick to talk to me, so I talk to his daughter Kathleen, and I say to her, "Did you and Jim ever talk about what you would want done if he ended up in this kind of situation?" And she looked at me and said, "No, of course not!" I thought, "Okay. Take this steady." And I got talking to her, and after a while, she said to me, "You know, we always thought there'd be time."
Jimovi bylo 94 let. (Smích) A já si uvědomil, že tu něco neprobíhá. Nekonal se tu rozhovor, o kterém jsem si myslel, že probíhá. Takže několik z nás začalo s průzkumem. Zkoumali jsme 4,5 tisíce obyvatel pečovatelských domů v Newcastlu, v oblasti Newcastlu a zjistili jsme, že pouze jeden ze sta z nich měl plán, co se má udělat, kdyby mu přestalo bít srdce. Jeden ze stovky. A jen 1 z 500 z nich měl plán, co dělat, když vážně onemocní. A já si uvědomil, samozřejmě, že tento rozhovor rozhodně neprobíhá ani mezi širokou veřejností.
Jim was 94. (Laughter) And I realized that something wasn't happening here. There wasn't this dialogue going on that I imagined was happening. So a group of us started doing survey work, and we looked at four and a half thousand nursing home residents in Newcastle, in the Newcastle area, and discovered that only one in a hundred of them had a plan about what to do when their hearts stopped beating. One in a hundred. And only one in 500 of them had plan about what to do if they became seriously ill. And I realized, of course, this dialogue is definitely not occurring in the public at large.
Já pracuji v akutní péči. Toto je nemocnice Johna Huntera. Pomyslel jsem si, že tam jsme na tom určitě lépe. A tak jsme s kolegyní ošetřovatelkou Lisou Shaw procházeli stovkami a stovkami zápisů v lékařských záznamech procházeli stovkami a stovkami zápisů v lékařských záznamech hledajíce vůbec nějakou zmínku, že někdo měl nějakou rozmluvu o tom, co se může přihodit, pokud léčba, kterou podstupují, bude neúspěšná natolik, že nakonec umřou. A nenašli jsme ani jediný záznam nějakých přání o cílech, typech léčby ani výsledcích v žádném ze zápisů poznámek iniciovaných lékařem nebo pacientem.
Now, I work in acute care. This is John Hunter Hospital. And I thought, surely, we do better than that. So a colleague of mine from nursing called Lisa Shaw and I went through hundreds and hundreds of sets of notes in the medical records department looking at whether there was any sign at all that anybody had had any conversation about what might happen to them if the treatment they were receiving was unsuccessful to the point that they would die. And we didn't find a single record of any preference about goals, treatments or outcomes from any of the sets of notes initiated by a doctor or by a patient.
A tak jsme si začali uvědomovat, že máme problém a ten problém je ještě vážnější z tohoto důvodu.
So we started to realize that we had a problem, and the problem is more serious because of this.
My víme, že samozřejmě všichni umřeme, ale způsob, jakým umřeme, je ve skutečnosti velmi důležitý, a to zjevně nejen pro nás, ale také kvůli tomu, jakou roli sehraje v životech lidí, kteří po nás zůstanou. Způsob, jakým umřeme, žije dál v myslích všech, kteří nás přežijí a stres v rodinách způsobený umíráním je obrovský. Ve skutečnosti je ten stres sedmkrát větší, když k umírání dojde na jednotce intenzivní péče než kdekoli jinde, takže umřít na jednotce intenzivní péče byste si zrovna nepřáli, kdybyste si mohli vybrat.
What we know is that obviously we are all going to die, but how we die is actually really important, obviously not just to us, but also to how that features in the lives of all the people who live on afterwards. How we die lives on in the minds of everybody who survives us, and the stress created in families by dying is enormous, and in fact you get seven times as much stress by dying in intensive care as by dying just about anywhere else, so dying in intensive care is not your top option if you've got a choice.
A jakoby tohle samo o sobě nebylo už dost zlé, tohle všechno je na nejlepší cestě ke skutečnosti, že vlastně mnoho z vás, v této fázi asi tak 1 z 10, umře na jednotce intenzivní péče. V USA je to jeden z pěti. V Miami umírají na jednotce intenzivní péče tři lidé z pěti. Takže tohle je ta tendence, kterou tu teď máme.
And, if that wasn't bad enough, of course, all of this is rapidly progressing towards the fact that many of you, in fact, about one in 10 of you at this point, will die in intensive care. In the U.S., it's one in five. In Miami, it's three out of five people die in intensive care. So this is the sort of momentum that we've got at the moment.
Důvodem, proč se tohle děje, je toto, a musím vám vysvětlit, co to vyjadřuje. Tohle jsou čtyři způsoby umírání. Jeden z nich postihne každého z nás. Způsoby, o kterých toho možná víte nejvíce, jsou ty, které jsou zajímavé víc a víc spíš jen historicky: náhlá smrt. Je dost pravděpodobné, že z takhle velkého publika tady se to nestane nikomu. Náhlá smrt se stala velmi vzácnou. Smrt malé Nell (Dickens) a Kordélie (Král Lear) a tyhlety věci se prostě už nedějí. Umírání nevyléčitelně nemocných, o kterém jsme zrovna mluvili, postihuje mladší lidi. Jakmile dosáhnete osmdesátky, bude nepravděpodobné, že se vám to stane. Pouze jeden z deseti lidí nad 80 umře na rakovinu.
The reason why this is all happening is due to this, and I do have to take you through what this is about. These are the four ways to go. So one of these will happen to all of us. The ones you may know most about are the ones that are becoming increasingly of historical interest: sudden death. It's quite likely in an audience this size this won't happen to anybody here. Sudden death has become very rare. The death of Little Nell and Cordelia and all that sort of stuff just doesn't happen anymore. The dying process of those with terminal illness that we've just seen occurs to younger people. By the time you've reached 80, this is unlikely to happen to you. Only one in 10 people who are over 80 will die of cancer.
Oblast s největším rozvojem je tato. To, na co umřete, je zhoršující se selhávání orgánů, vaše plíce, srdce, ledviny, nebo jiné orgány to zabalí. Každé takové selhávání je vstupenka na jednotku intenzivní péče, a na konci nebo v nějaké fázi uprostřed někdo řekne, že už je to příliš a přestane se s tím.
The big growth industry are these. What you die of is increasing organ failure, with your respiratory, cardiac, renal, whatever organs packing up. Each of these would be an admission to an acute care hospital, at the end of which, or at some point during which, somebody says, enough is enough, and we stop.
A tohle je vůbec nejrychleji rostoucí oblast ze všech a aspoň 6 z 10 lidí v tomto sále umře tímto způsobem, to jest na ubývající schopnosti a zvyšující se chatrnost. Chátrání je nevyhnutelná součást stárnutí a prohlubující se chátrání je v podstatě ta hlavní příčina, proč lidé nyní umírají a několik posledních let nebo poslední rok vašeho života je naneštěstí prožit velkou měrou v nemohoucnosti.
And this one's the biggest growth industry of all, and at least six out of 10 of the people in this room will die in this form, which is the dwindling of capacity with increasing frailty, and frailty's an inevitable part of aging, and increasing frailty is in fact the main thing that people die of now, and the last few years, or the last year of your life is spent with a great deal of disability, unfortunately.
Zatím se bavíte? (smích) (smích) Promiňte, teď se tu cítím jako věštkyně Kasandra. (smích)
Enjoying it so far? (Laughs) (Laughter) Sorry, I just feel such a, I feel such a Cassandra here. (Laughter)
Co bych mohl říct pozitivního? Pozitivní na tom je, že tohle se teď děje až ve velmi vysokém věku. My všichni, většina z nás, tohoto bodu v životě dosáhne. V minulosti tomu tak nebylo. Tohle se vám děje, když se dožijete vysokého věku a naneštěstí zvyšující se dlouhověkost znamená více stáří, nikoli více mládí. Mrzí mě, že to musím říct. (smích) Co jsme udělali, podívejte, co jsme udělali, my jsme to jen tak nepřijali s nohama na stole, v nemocnici Johna Huntera a jinde. Spustili jsme celou sérii projektů, abychom se pokusili a propátrali, zda bychom vlastně mohli lidi mnohem víc zapojit do způsobu, jakým se jim věci dějí. Ale samozřejmě jsme si uvědomili, že tu narážíme na kulturní otázky Ale samozřejmě jsme si uvědomili, že tu narážíme na kulturní otázky a tohle je, mám rád tenhle Klimtův obraz, protože čím déle se na něj díváte, tím více vám jaksi dochází celý ten problém, o který tu jde, což je zjevně oddělení smrti od živých a ten strach - když se pozorně podíváte, je tam jedna žena, která má otevřené oči. Ona je ta, na kterou (smrt) hledí a (ona je) ta, pro kterou si přišla. Vidíte to? Vypadá zděšeně. Je to úžasný obraz.
What can I say that's positive? What's positive is that this is happening at very great age, now. We are all, most of us, living to reach this point. You know, historically, we didn't do that. This is what happens to you when you live to be a great age, and unfortunately, increasing longevity does mean more old age, not more youth. I'm sorry to say that. (Laughter) What we did, anyway, look, what we did, we didn't just take this lying down at John Hunter Hospital and elsewhere. We've started a whole series of projects to try and look about whether we could, in fact, involve people much more in the way that things happen to them. But we realized, of course, that we are dealing with cultural issues, and this is, I love this Klimt painting, because the more you look at it, the more you kind of get the whole issue that's going on here, which is clearly the separation of death from the living, and the fear — Like, if you actually look, there's one woman there who has her eyes open. She's the one he's looking at, and [she's] the one he's coming for. Can you see that? She looks terrified. It's an amazing picture.
Každopádně, měli jsme velký kulturní problém. Lidé evidentně nechtěli, abychom mluvili o smrti, nebo jsme si to aspoň mysleli. Takže s velkými dotacemi od federální vlády a místní zdravotní služby jsme v nemocnici Johna Huntera spustili program nazvaný Respektování přání pacienta. Vyškolili jsme stovky lidí, aby chodili na oddělení a mluvili s lidmi o tom, že umřou a co by si přáli za daných okolností. Moc se jim to líbilo. Rodinám i pacientům. 98 procent lidí si opravdu myslelo, že tohle by prostě měla být normální praxe a že takhle by to mělo fungovat. A když vyjádřili nějaká přání, všechna se jim splnila, dalo by se říct. Měli jsme možnost jim to tak zařídit. Ale pak, když dotace došly, zašli jsme se tam podívat znovu po šesti měsících a všichni s tím zase přestali a nikdo už tyto rozhovory nevedl. Z toho nás opravdu zabolelo u srdce, protože jsme si mysleli, že jsme odstartovali něco, co se ujme. Ten kulturní problém se znovu potvrdil.
Anyway, we had a major cultural issue. Clearly, people didn't want us to talk about death, or, we thought that. So with loads of funding from the Federal Government and the local Health Service, we introduced a thing at John Hunter called Respecting Patient Choices. We trained hundreds of people to go to the wards and talk to people about the fact that they would die, and what would they prefer under those circumstances. They loved it. The families and the patients, they loved it. Ninety-eight percent of people really thought this just should have been normal practice, and that this is how things should work. And when they expressed wishes, all of those wishes came true, as it were. We were able to make that happen for them. But then, when the funding ran out, we went back to look six months later, and everybody had stopped again, and nobody was having these conversations anymore. So that was really kind of heartbreaking for us, because we thought this was going to really take off. The cultural issue had reasserted itself.
Takže tvrdím tohle: Myslím, že je důležité, abychom se prostě nedostali na tuhle dálnici vedoucí na JIP, aniž bychom si pořádně promysleli, jestli tohle je to místo, kde chceme všichni skončit, zejména jak budeme stárnout a chátrat a JIP už bude mít méně a méně co nám nabídnout. Musí tam někde být nějaká boční silnička z toho ven pro lidi, kteří se něchtějí dostat na tuhle cestu. A mám jeden malý nápad a jeden velký nápad, co by se s tím dalo dělat.
So here's the pitch: I think it's important that we don't just get on this freeway to ICU without thinking hard about whether or not that's where we all want to end up, particularly as we become older and increasingly frail and ICU has less and less and less to offer us. There has to be a little side road off there for people who don't want to go on that track. And I have one small idea, and one big idea about what could happen.
Tohle je ten malý nápad. Pojďme se do toho všichni víc zapojit tak, jak to ukázal Jason. Proč bychom nemohli vést takový rozhovor s našimi vlastními seniory a s lidmi, kteří se k tomuhle možná blíží? Je tu pár věcí, které můžete udělat. Jedna z nich je, že můžete položit tuto jednoduchou otázku. Tahle otázka nikdy nezklame. "V případě, že bys byl tak nemocný, že bys nemohl sám za sebe mluvit, kdo bys chtěl, aby za tebe mluvil?" To je opravdu důležitá otázka, která by se měla klást, protože dát lidem kontrolu nad tím, kdo by to měl být, vede k úžasným výsledkům. Druhá věc, kterou můžete říct, je: "Mluvil jsi s tím člověkem o tom, co je pro tebe důležité, abychom měli jasnější představu, co bychom měli udělat?" Tak to je ten malý nápad.
And this is the small idea. The small idea is, let's all of us engage more with this in the way that Jason has illustrated. Why can't we have these kinds of conversations with our own elders and people who might be approaching this? There are a couple of things you can do. One of them is, you can, just ask this simple question. This question never fails. "In the event that you became too sick to speak for yourself, who would you like to speak for you?" That's a really important question to ask people, because giving people the control over who that is produces an amazing outcome. The second thing you can say is, "Have you spoken to that person about the things that are important to you so that we've got a better idea of what it is we can do?" So that's the little idea.
Ten velký nápad je, myslím, političtější. Myslím, že bychom se měli zabývat tímhle. Navrhl jsem, že bychom měli uspořádat Occupy Death (Okupovat Smrt). (smích) Moje žena řekla: "Jo, jasně, obsadíme márnici. Jo, jo. To určitě." (smích) Moje žena řekla: "Jo, jasně, obsadíme márnici. Jo, jo. To určitě." (smích) Tak tohle mi neprošlo, ale tohle mě opravdu zarazilo. Vždyť jsem přece stárnoucí hippie. Nevím, myslím, že už na to nevypadám, ale měl jsem, dvě z mých dětí se narodily v 80. letech doma, kdy domácí porody byla velká věc a my, součást populační exploze, jsme zvyklí brát věci do vlastních rukou, takže když prostě nahradíte všechna ta slova o rození, já mám rád verzi "Mír, láska a přirozená smrt." Opravdu si myslím, že musíme tento problém přenést do politické roviny a začít tento proces osvobozovat od té přehnané medikalizace, do které se dostává.
The big idea, I think, is more political. I think we have to get onto this. I suggested we should have Occupy Death. (Laughter) My wife said, "Yeah, right, sit-ins in the mortuary. Yeah, yeah. Sure." (Laughter) So that one didn't really run, but I was very struck by this. Now, I'm an aging hippie. I don't know, I don't think I look like that anymore, but I had, two of my kids were born at home in the '80s when home birth was a big thing, and we baby boomers are used to taking charge of the situation, so if you just replace all these words of birth, I like "Peace, Love, Natural Death" as an option. I do think we have to get political and start to reclaim this process from the medicalized model in which it's going.
Ale pozor, tohle zní jako argument pro eutanazii. Chci vám všem dát absolutně jasně najevo, že eutanazii nenávidím. Myslím si, že je to vedlejší záležitost. Nemyslím, že eutanazie má význam. Ve skutečnosti si myslím, že v místech, jako je Oregon, kde můžete podstoupit lékařem asistovanou sebevraždu, požít smrtelnou dávku něčeho, tohle kdy udělá jenom půl procenta lidí. Spíš mě zajímá, co se stane s těmi 99,5 procenty lidí, kteří tohle udělat nechtějí. Myslím, že většina lidí nechce být mrtvá, ale také myslím, že většina lidí chce mít nějakou kontrolu nad tím, jak jejich umírání bude probíhat. Takže jsem odpůrce eutanazie, ale jsem přesvědčen, že musíme lidem vrátit kontrolu. To eutanazii ubírá kyslík. Myslím, že bychom se měli snažit přestat požadovat eutanazii, nezabývat se její legalizací či zákazem či vůbec se jí zabývat.
Now, listen, that sounds like a pitch for euthanasia. I want to make it absolutely crystal clear to you all, I hate euthanasia. I think it's a sideshow. I don't think euthanasia matters. I actually think that, in places like Oregon, where you can have physician-assisted suicide, you take a poisonous dose of stuff, only half a percent of people ever do that. I'm more interested in what happens to the 99.5 percent of people who don't want to do that. I think most people don't want to be dead, but I do think most people want to have some control over how their dying process proceeds. So I'm an opponent of euthanasia, but I do think we have to give people back some control. It deprives euthanasia of its oxygen supply. I think we should be looking at stopping the want for euthanasia, not for making it illegal or legal or worrying about it at all.
Tohle je výrok Dame Cicely Saundersové, se kterou jsem se setkal jako student medicíny. To ona založila hospicové hnutí. Řekla: "Jste důležití, protože jste, a jste důležití do posledního okamžiku svého života." A já pevně věřím, že to je to poselství, které máme předávat dál. Děkuji vám. (potlesk)
This is a quote from Dame Cicely Saunders, whom I met when I was a medical student. She founded the hospice movement. And she said, "You matter because you are, and you matter to the last moment of your life." And I firmly believe that that's the message that we have to carry forward. Thank you. (Applause)