Nikdy nezapomenu na ten den tehdy na jaře roku 2006. Byl jsem rezidentem na chirurgii v nemocnici The Johns Hopkins Hospital a přivolali mě k náhlému případu. Volali mě z ošetřovny asi ve 2 ráno, abych vyšetřil ženu s diabetickým vředem na noze. Stále si pamatuji zápach hnijícího masa, když jsem odhrnul závěs, abych ji prohlédnul. Všichni jsme se shodli, že ta žena byla velmi nemocná a patřila do nemocnice. Tuto otázku si nikdo nekladl. Otázka, kterou mi dali, byla jiná: je třeba provést amputaci?
I'll never forget that day back in the spring of 2006. I was a surgical resident at The Johns Hopkins Hospital, taking emergency call. I got paged by the E.R. around 2 in the morning to come and see a woman with a diabetic ulcer on her foot. I can still remember sort of that smell of rotting flesh as I pulled the curtain back to see her. And everybody there agreed this woman was very sick and she needed to be in the hospital. That wasn't being asked. The question that was being asked of me was a different one, which was, did she also need an amputation?
Když nyní vzpomínám na tu noc, strašně rád bych věřil, že jsem onu ženu té noci ošetřil se stejnou empatií a soucitem, který jsem projevil 27leté novomanželce, která přišla na ošetřovnu tři noci předtím s bolestí beder a ukázalo se, že se jedná o pokročilou rakovinu slinivky. Věděl jsem, že v jejím případě jsem nemohl udělat už nic , co by jí zachránilo život. Rakovina byla příliš pokročilá. Ale byl jsem odhodlán udělat cokoli, aby byl její pobyt pohodlnější. Přinesl jsem jí teplou přikrývku a hrnek kávy. Přinesl jsem kávu také jejím rodičům. Ale co bylo důležité: nesoudil jsem ji, protože zjevně neudělala nic, čím by si to zavinila. Takže proč jsem jen o pár nocí později, když jsem stál v té samé ošetřovně a rozhodl, že moje diabetická pacientka opravdu potřebuje amputaci, proč jsem k ní cítil takové hořké opovržení?
Now, looking back on that night, I'd love so desperately to believe that I treated that woman on that night with the same empathy and compassion I'd shown the 27-year-old newlywed who came to the E.R. three nights earlier with lower back pain that turned out to be advanced pancreatic cancer. In her case, I knew there was nothing I could do that was actually going to save her life. The cancer was too advanced. But I was committed to making sure that I could do anything possible to make her stay more comfortable. I brought her a warm blanket and a cup of a coffee. I brought some for her parents. But more importantly, see, I passed no judgment on her, because obviously she had done nothing to bring this on herself. So why was it that, just a few nights later, as I stood in that same E.R. and determined that my diabetic patient did indeed need an amputation, why did I hold her in such bitter contempt?
Na rozdíl od té ženy předchozí noc, tahle žena měla diabetes II. typu. Byla tlustá. A všichni víme, že je to tím, že příliš mnoho jedla a málo cvičila, že ano? Chci říci: copak je to tak těžké? Když jsem se na ni díval, říkal jsem si pro sebe: kdybys na sebe aspoň trochu dbala, nedostala by ses do situace, že ti nějaký doktor, kterého jsi nikdy neviděla, bude amputovat nohu.
You see, unlike the woman the night before, this woman had type 2 diabetes. She was fat. And we all know that's from eating too much and not exercising enough, right? I mean, how hard can it be? As I looked down at her in the bed, I thought to myself, if you just tried caring even a little bit, you wouldn't be in this situation at this moment with some doctor you've never met about to amputate your foot.
Proč jsem cítil právo ji soudit? Rád bych řekl, že to nevím. Ve skutečnosti to ale vím. S mladickou arogancí jsem si myslel, že všecho vím a všechno chápu. Ta žena jedla příliš mnoho. Měla smůlu. Dostala cukrovku. Případ je tím uzavřen.
Why did I feel justified in judging her? I'd like to say I don't know. But I actually do. You see, in the hubris of my youth, I thought I had her all figured out. She ate too much. She got unlucky. She got diabetes. Case closed.
Ironií je, že tou dobou jsem také prováděl výzkum rakoviny, konkrétně terapie melanomu na imunitní bázi, a v tomto oboru jsem byl školen o všem pochybovat, kriticky rozebírat všechny hypotézy a dodržet nejvyšší možný vědecký standard. Ale když šlo o nemoc jako je cukrovka, která Američany zabíjí 8krát častěji než melanom, ani jednou jsem nezpochybnil tradiční vědění. Prostě jsem patologický průběh událostí považoval za obecně vědecky uznávaný.
Ironically, at that time in my life, I was also doing cancer research, immune-based therapies for melanoma, to be specific, and in that world I was actually taught to question everything, to challenge all assumptions and hold them to the highest possible scientific standards. Yet when it came to a disease like diabetes that kills Americans eight times more frequently than melanoma, I never once questioned the conventional wisdom. I actually just assumed the pathologic sequence of events was settled science.
O tři roky později jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil. Tentokrát jsem byl pacientem já. Přestože jsem poctivě každý den 3 nebo 4 hodiny cvičil a stravoval se přesně podle potravinové pyramidy, hodně jsem přibral na váze a rozvinulo se u mě cosi zvané metabolický syndrom. Někteří z vás o tom možná slyšeli. Objevila se u mě rezistence k inzulinu.
Three years later, I found out how wrong I was. But this time, I was the patient. Despite exercising three or four hours every single day, and following the food pyramid to the letter, I'd gained a lot of weight and developed something called metabolic syndrome. Some of you may have heard of this. I had become insulin-resistant.
Inzulin si můžete představit jako hlavní hormon, který řídí, co naše tělo udělá s jídlem, které sníme, zda ho spotřebujeme nebo uložíme do zásoby. Slangově tomu říkáme "rozdělení paliva". Nuže, neschopnost vytvořit dostatek inzulinu není slučitelná se životem. A jak název napovídá, inzulinová rezistence nastane, když vaše buňky začnou vzdorovat inzulinu, který chce plnit svůj úkol. Jakmile jste rezistentní na inzulin, dostanete cukrovku, což znamená, že slinivka nedokáže překonat tento odpor a nevytváří dostatek inzulinu. Pak začne stoupat hladina krevního cukru a celá kaskáda patologických jevů se vymkne kontrole, což vede k nemocím srdce, rakovině, dokonce Alzheimerově nemoci a amputacím, přesně jako u té ženy o pár let dříve.
You can think of insulin as this master hormone that controls what our body does with the foods we eat, whether we burn it or store it. This is called fuel partitioning in the lingo. Now failure to produce enough insulin is incompatible with life. And insulin resistance, as its name suggests, is when your cells get increasingly resistant to the effect of insulin trying to do its job. Once you're insulin-resistant, you're on your way to getting diabetes, which is what happens when your pancreas can't keep up with the resistance and make enough insulin. Now your blood sugar levels start to rise, and an entire cascade of pathologic events sort of spirals out of control that can lead to heart disease, cancer, even Alzheimer's disease, and amputations, just like that woman a few years earlier.
Což mě vyděsilo a pustil jsem se do radikální změny stravy, přidával jsem a omezoval živiny, které by většina z vás asi určitě považovala za šokující. Tohle jsem udělal a shodil jsem 40 liber (18 kg), kupodivu i přestože jsem méně cvičil. Jak vidíte, nyní už nadváhu nemám. A co je důležitější, nemám inzulinovou rezistenci.
With that scare, I got busy changing my diet radically, adding and subtracting things most of you would find almost assuredly shocking. I did this and lost 40 pounds, weirdly while exercising less. I, as you can see, I guess I'm not overweight anymore. More importantly, I don't have insulin resistance.
Ale co je nejdůležitější, tyto tři palčivé otázky zůstaly nezodpovězeny: Jak to, že se toto přihodilo mně, když jsem domněle dělal vše správně? Jestliže tradiční povědomí o výživě selhalo u mě, je možné, že selhává i u někoho jiného? A pod tíhou těchto otázek jsem byl takřka posedlý snahou pochopit opravdovou souvislost obezity a inzulinové rezistence.
But most important, I was left with these three burning questions that wouldn't go away: How did this happen to me if I was supposedly doing everything right? If the conventional wisdom about nutrition had failed me, was it possible it was failing someone else? And underlying these questions, I became almost maniacally obsessed in trying to understand the real relationship between obesity and insulin resistance.
Většina vědců se domnívá, že obezita je příčinou inzulinové rezistence. Logicky tedy, jestliže chcete léčit inzulinovou rezistenci, přimějete lidi, aby zhubli, ne? Léčíte tedy obezitu. Ale co když je to naopak? Co když obezita vůbec není příčinou inzulinové rezistence? Co když je to v podstatě symptom mnohem hlubšího problému, příslovečná špička ledovce? Vím, že to asi zní bláznivě, protože jsme právě uprostřed epidemie obezity, ale vyslechněte mě. Co když je obezita mechanismus, jak zvládat mnohem zlověstnější problém, který probíhá pod buněčnou úrovní? Nechci podsouvat, že obezita je neškodná, naznačuji ale, že obezita může být tím lepším ze dvou metabolických zel.
Now, most researchers believe obesity is the cause of insulin resistance. Logically, then, if you want to treat insulin resistance, you get people to lose weight, right? You treat the obesity. But what if we have it backwards? What if obesity isn't the cause of insulin resistance at all? In fact, what if it's a symptom of a much deeper problem, the tip of a proverbial iceberg? I know it sounds crazy because we're obviously in the midst of an obesity epidemic, but hear me out. What if obesity is a coping mechanism for a far more sinister problem going on underneath the cell? I'm not suggesting that obesity is benign, but what I am suggesting is it may be the lesser of two metabolic evils.
Inzulinovou rezistenci můžete chápat jako sníženou schopnost našeho těla "rozdělit palivo", jak jsem se před chvilkou zmínil, vzít stravou přijímané kalorie a odpovídajícím způsobem některé spotřebovat a některé uložit do zásoby. Když se staneme rezistentními na inzulin, homeostáza se od tohoto rovnovážného stavu vychýlí. Nyní tedy, když inzulín rozkáže buňce, aby spotřebovala více energie než tato buňka považuje za bezpečné, tato buňka odpoví: "Ne, děkuji, tu energii je lepší uložit do zásoby". A protože tukové buňky v podstatě postrádají většinu složitého buněčného mechanismu jiných buněk, jsou pravděpodobně tím nejlepším místem pro uložení zásob. Takže pro mnoho z nás - asi 75 milionů Američanů - tou příslušnou reakcí na inzulinovou rezistenci může skutečně být ukládání tuku, a ne naopak, totiž že inzulinová rezistence vzniká v reakci na tloustnutí.
You can think of insulin resistance as the reduced capacity of our cells to partition fuel, as I alluded to a moment ago, taking those calories that we take in and burning some appropriately and storing some appropriately. When we become insulin-resistant, the homeostasis in that balance deviates from this state. So now, when insulin says to a cell, I want you to burn more energy than the cell considers safe, the cell, in effect, says, "No thanks, I'd actually rather store this energy." And because fat cells are actually missing most of the complex cellular machinery found in other cells, it's probably the safest place to store it. So for many of us, about 75 million Americans, the appropriate response to insulin resistance may actually be to store it as fat, not the reverse, getting insulin resistance in response to getting fat.
Toto je opravdu jemný rozdíl, ale následky mohou být nesmírně podstatné. Zvažme nyní následující analogii: Představte si pohmožděninu, kterou utrpíte na holeni, když se neúmyslně uhodíte o konferenční stolek. Opravdu to hodně bolí a určitě se vám nelíbí zbarvení modřiny, ale všichni přece víme, že pohmožděnina samotná není takový problém. Je to vlastně pravý opak. Je to zdravá reakce na trauma, všechny imunitní buňky spěchají k místu úrazu aby zachránily buněčné trosky a zabránily rozšíření infekce do celého těla. A nyní si představte, že bychom pohmožděniny považovali za problém a vybudovali obří medicínské instituce a celou kulturu založenou na léčbě pohmožděnin: krycí krémy, léky proti bolesti, a tak dále, a zároveň úplně ignorovali fakt, že lidé si stále narážejí holeně o konferenční stolky. Nebylo by mnohem lepší, kdybychom léčili příčinu - řekli lidem, ať si dávají pozor, když procházejí obývacím pokojem - spíše než léčili následky? Správné pochopení příčiny a následku má opravdu vážné důsledky. Budeme-li to chápat špatně, farmaceutický průmysl bude sice přinášet zisk svým akcionářům, ale pro lidi s pohmožděnými holeněmi se nezlepší nic. Příčina a následek.
This is a really subtle distinction, but the implication could be profound. Consider the following analogy: Think of the bruise you get on your shin when you inadvertently bang your leg into the coffee table. Sure, the bruise hurts like hell, and you almost certainly don't like the discolored look, but we all know the bruise per Se is not the problem. In fact, it's the opposite. It's a healthy response to the trauma, all of those immune cells rushing to the site of the injury to salvage cellular debris and prevent the spread of infection to elsewhere in the body. Now, imagine we thought bruises were the problem, and we evolved a giant medical establishment and a culture around treating bruises: masking creams, painkillers, you name it, all the while ignoring the fact that people are still banging their shins into coffee tables. How much better would we be if we treated the cause -- telling people to pay attention when they walk through the living room -- rather than the effect? Getting the cause and the effect right makes all the difference in the world. Getting it wrong, and the pharmaceutical industry can still do very well for its shareholders but nothing improves for the people with bruised shins. Cause and effect.
Takže já naznačuji, že možná špatně chápeme příčinu a následek ohledně obezity a inzulinové rezistence. Možná bychom se měli sami sebe ptát, zda je možné, aby inzulinová rezistence způsobovala přibírání na váze a nemoci k obezitě přidružené, aspoň u většiny lidí? Co když je obezita jen metabolická reakce na něco mnohem hrozivějšího, na nějakou skrytou epidemii, která by nás měla znepokojovat?
So what I'm suggesting is maybe we have the cause and effect wrong on obesity and insulin resistance. Maybe we should be asking ourselves, is it possible that insulin resistance causes weight gain and the diseases associated with obesity, at least in most people? What if being obese is just a metabolic response to something much more threatening, an underlying epidemic, the one we ought to be worried about?
Podívejme se na názorná fakta: víme, že 30 milionů obézních Američanů v USA nemá inzulinovou rezistenci. A mimochodem, zdá se, že nemají o nic větší riziko nemoci než štíhlí lidé. A obráceně, víme, že 6 milionů štíhlých lidí v USA je rezistentní na inzulín, a mimochodem, zdá se, že jsou dokonce mnohem více ohroženi těmito metabolickými chorobami, které jsem před chvilkou zmínil, než jejich obézní protějšky. Nevím proč, ale je to možná proto, že v jejich případě jejich buňky nepřišly na to, jak správně naložit s přebytečnou energií. Takže fakt, že je možné být obézní a nemít rezistenci na inzulin, a že je možné být štíhlý a mít ji, naznačuje, že obezita může být jen zástupný projev toho, co se ve skutečnosti děje.
Let's look at some suggestive facts. We know that 30 million obese Americans in the United States don't have insulin resistance. And by the way, they don't appear to be at any greater risk of disease than lean people. Conversely, we know that six million lean people in the United States are insulin-resistant, and by the way, they appear to be at even greater risk for those metabolic diseases I mentioned a moment ago than their obese counterparts. Now I don't know why, but it might be because, in their case, their cells haven't actually figured out the right thing to do with that excess energy. So if you can be obese and not have insulin resistance, and you can be lean and have it, this suggests that obesity may just be a proxy for what's going on.
Takže co když bojujeme proti nesprávnému nepříteli, bojujeme proti obezitě a ne proti inzulinové rezistenci? A co hůř, co když obviňování obézních lidí znamená, že obviňujeme oběti? Co když jsou některé z našich základních představ o obezitě prostě mylné?
So what if we're fighting the wrong war, fighting obesity rather than insulin resistance? Even worse, what if blaming the obese means we're blaming the victims? What if some of our fundamental ideas about obesity are just wrong?
Já osobně si již nemohu dovolit luxus arogance, o luxusu jistoty ani nemluvě. Mám své vlastní představy, co by mohlo být srdcem problému, ale jsem otevřený dalším myšlenkám. Jelikož se mě lidé na to vždy ptají, moje hypotéza je tato: Pokud se ptáte, před čím se buňka snaží ochránit, když se stane rezistentní na inzulin, odpovědí pravděpodobně není příliš mnoho jídla. Spíše je to příliš mnoho glukozy: krevní cukr. Víme, že rafinované obiloviny a škroby v krátkodobém horizontu zvýší krevní cukr, a máme dokonce důvod se domnívat, že cukr může přímo způsobovat inzulinovou rezistenci. Jestliže tyto fyziologické procesy fungují, pak má hypotéza je, že to může být náš zvýšený příjem rafinovaných obilovin, cukrů a škrobů, který pohání tuto epidemii obezity a diabetu, ale prostřednictvím inzulinové rezistence, a ne nezbytně přes prosté přejídání a zanedbávání cvičení.
Personally, I can't afford the luxury of arrogance anymore, let alone the luxury of certainty. I have my own ideas about what could be at the heart of this, but I'm wide open to others. Now, my hypothesis, because everybody always asks me, is this. If you ask yourself, what's a cell trying to protect itself from when it becomes insulin resistant, the answer probably isn't too much food. It's more likely too much glucose: blood sugar. Now, we know that refined grains and starches elevate your blood sugar in the short run, and there's even reason to believe that sugar may lead to insulin resistance directly. So if you put these physiological processes to work, I'd hypothesize that it might be our increased intake of refined grains, sugars and starches that's driving this epidemic of obesity and diabetes, but through insulin resistance, you see, and not necessarily through just overeating and under-exercising.
Když jsem před pár lety shodil oněch 40 liber (18 kg), dosáhl jsem toho omezením těchto potravin, což samozřejmě naznačuje, že mám předsudky vycházející z osobní zkušenosti. Ale to neznamená, že můj předsudek je mylný, a co je nejdůležitější, toto vše se dá vědecky ověřit. Ale krokem číslo jedna je akceptování možnosti, že naše současné představy o obezitě, diabetu a inzulinové rezistenci mohou být mylné a proto musí být prověřeny. Já na toto sázím svou kariéru. Nyní věnuji veškerý svůj čas práci na tomto problému a půjdu tam, kam mě věda zavede. Rozhodl jsem se, že již dál nemohu a nebudu předstírat, že mám odpovědi, když je nemám. Již jsem byl dost ponížen vším tím, co nevím.
When I lost my 40 pounds a few years ago, I did it simply by restricting those things, which admittedly suggests I have a bias based on my personal experience. But that doesn't mean my bias is wrong, and most important, all of this can be tested scientifically. But step one is accepting the possibility that our current beliefs about obesity, diabetes and insulin resistance could be wrong and therefore must be tested. I'm betting my career on this. Today, I devote all of my time to working on this problem, and I'll go wherever the science takes me. I've decided that what I can't and won't do anymore is pretend I have the answers when I don't. I've been humbled enough by all I don't know.
Během uplynulého roku jsem měl to štěstí, že jsem mohl pracovat na tomto problému s nejlepším týmem výzkumníků diabetu a inzulinu z celé země, a nejlepší je, že jsme se stejně jako Abraham Lincoln obklopili týmem protivníků. Najali jsme tým vědeckých rivalů, těch nejlepších a nejchytřejších, kteří všichni mají odlišné hypotézy toho, co je příčinou této epidemie. Někteří věří, že je to příliš mnoho snědených kalorií. Další si myslí, že je to příliš mnoho tuku ve stravě, Jini se domnívají, že je to příliš mnoho rafinovaných obilovin a škrobů. Ale tento tým multidisciplinárních, vysoce skeptických a nesmírně talentovaných výzkumníků se shoduje na dvou věcech. Za prvé, tento problém je prostě příliš důležitý na to, abychom ho dále ignorovali a mysleli si, že už odpověď máme. A za druhé, pokud jsme ochotni se zmýlit, pokud jsme ochotni zpochybnit konvenční znalosti těmi nejlepšími experimenty, které věda dokáže, pak tento problém můžeme vyřešit.
For the past year, I've been fortunate enough to work on this problem with the most amazing team of diabetes and obesity researchers in the country, and the best part is, just like Abraham Lincoln surrounded himself with a team of rivals, we've done the same thing. We've recruited a team of scientific rivals, the best and brightest who all have different hypotheses for what's at the heart of this epidemic. Some think it's too many calories consumed. Others think it's too much dietary fat. Others think it's too many refined grains and starches. But this team of multi-disciplinary, highly skeptical and exceedingly talented researchers do agree on two things. First, this problem is just simply too important to continue ignoring because we think we know the answer. And two, if we're willing to be wrong, if we're willing to challenge the conventional wisdom with the best experiments science can offer, we can solve this problem.
Vím, že je lákavé chtít odpověď ihned, nějaké postupy nebo metody, nějaký stravovací předpis - jezte toto, ne tamto - ale pokud tomu chceme porozumět správně, budeme muset odvést hodně důsledné vědecké práce, než budeme tento předpis moci napsat.
I know it's tempting to want an answer right now, some form of action or policy, some dietary prescription -- eat this, not that — but if we want to get it right, we're going to have to do much more rigorous science before we can write that prescription.
Ve stručnosti: náš výzkumný program se zaměřuje na tři okruhy otázek. Za prvé, jak různá jídla, která konzumujeme, ovlivňují náš metabolismus, hormony a enzymy, a skrze které odlišné metabolické mechanismy? Za druhé, mohou lidé na základě těchto poznatků, provést nezbytné změny ve svém stravování tak, aby to bylo bezpečné a prakticky proveditelné? A konečně, když určíme, které bezpečné a praktické změny mohou lidé ve svém stravování udělat, jak je přimějeme, aby se chovali tak, že se to stane spíše standardem než výjimkou? Totiž, i když víte, co dělat, neznamená to, že to vždy uděláte. Občas je třeba lidi pobídnout, aby to šlo snadněji, a věřte nebo ne, toto se dá vědecky studovat.
Briefly, to address this, our research program is focused around three meta-themes, or questions. First, how do the various foods we consume impact our metabolism, hormones and enzymes, and through what nuanced molecular mechanisms? Second, based on these insights, can people make the necessary changes in their diets in a way that's safe and practical to implement? And finally, once we identify what safe and practical changes people can make to their diet, how can we move their behavior in that direction so that it becomes more the default rather than the exception? Just because you know what to do doesn't mean you're always going to do it. Sometimes we have to put cues around people to make it easier, and believe it or not, that can be studied scientifically.
Nevím, jak tato cesta skončí, ale aspoň toto je mi jasné: Nemůžeme dál obviňovat naše obézní a diabetické pacienty, jak jsem to dělal já. Většina z nich chce dělat správnou věc, ale musí vědět, co ta správná věc je, a ta věc musí fungovat. Zdá se mi o dni, kdy naši pacienti shodí nadbytečná kila a vyléčí se z inzulinové rezistence, tak jako my, lékařští profesionálové, odhodíme zbytečnou mentální zátěž a dostatečně se vyléčíme z rezistence na nové myšlenky abychom se mohli vrátit zpět k našim původním ideálům: otevřené mysli, odvaze zahodit včerejší myšlenky, když se ukáže, že nefungují a k pochopení, že vědecká pravda není konečná, ale že se neustále vyvíjí. Věrnost této cestě bude lepší pro naše pacienty a lepší pro vědu. Pokud je obezita jen pouhý zástupný projev metabolické nemoci, jaký má smysl trestat ty pacienty se zástupným projevem?
I don't know how this journey is going to end, but this much seems clear to me, at least: We can't keep blaming our overweight and diabetic patients like I did. Most of them actually want to do the right thing, but they have to know what that is, and it's got to work. I dream of a day when our patients can shed their excess pounds and cure themselves of insulin resistance, because as medical professionals, we've shed our excess mental baggage and cured ourselves of new idea resistance sufficiently to go back to our original ideals: open minds, the courage to throw out yesterday's ideas when they don't appear to be working, and the understanding that scientific truth isn't final, but constantly evolving. Staying true to that path will be better for our patients and better for science. If obesity is nothing more than a proxy for metabolic illness, what good does it do us to punish those with the proxy?
Občas vzpomínám na tu noc na ošetřovně před sedmi lety. Tak rád bych znovu mluvil s onou ženou. Rád bych jí řekl, jak moc je mi to líto. Řekl bych jí: jako doktor jsem vám poskytl tu nejlepší možnou lékařskou péči, ale jako člověk jsem vás nechal na holičkách. Nepotřebovala jste mé odsouzení a pohrdání. Potřebovala jste mou empatii a slitování, a nadevšechno jste potřebovala lékaře, který by byl ochoten zvážit, že jste možná nepodváděla systém. Možná, že systém, kteréhož jsem já byl součástí, podvedl vás. Jestli se nyní díváte, doufám, že mi můžete odpustit.
Sometimes I think back to that night in the E.R. seven years ago. I wish I could speak with that woman again. I'd like to tell her how sorry I am. I'd say, as a doctor, I delivered the best clinical care I could, but as a human being, I let you down. You didn't need my judgment and my contempt. You needed my empathy and compassion, and above all else, you needed a doctor who was willing to consider maybe you didn't let the system down. Maybe the system, of which I was a part, was letting you down. If you're watching this now, I hope you can forgive me.
(Potlesk)
(Applause)