Pokud jste slepým dítětem v Indii, velmi pravděpodobně se budete potýkat s přinejmenším dvěma opravdu špatnými zprávami. První špatná zpráva je, že šance na podstoupení léčby jsou extrémně malé, prakticky žádné, což je dáno tím, že většina léčebných programů slepoty v zemi, je zaměřena na dospělé, a je jen velmi málo nemocnic, které jsou vybaveny pro léčbu dětí. Ve skutečnosti, pokud jste měli být léčeni, můžete skončit jako osoba, kterou léčí někdo, kdo nemá lékařské pověření, jak ukazuje případ z Rádžasthánu. Toto je tříleté osiřelé děvče, které mělo šedý zákal. A tak ji její ošetřovatelé vzali k vesnickému léčiteli, a ten namísto aby navrhl jejím ošetřovatelům vzít ji do nemocnice, rozhodl se vypálit jí břicho rozžhavenými železnými tyčemi, aby tak vyhnal démony. Druhou špatnou zprávu by vám dali neurovědci, kteří vám řeknou, že pokud je vám více než čtyři či pět let, tak že i pokud by se jim povedlo vám oko napravit, šance, že se mozek naučí vidět, jsou velice malé -- opět, malé až žádné.
If you are a blind child in India, you will very likely have to contend with at least two big pieces of bad news. The first bad news is that the chances of getting treatment are extremely slim to none, and that's because most of the blindness alleviation programs in the country are focused on adults, and there are very, very few hospitals that are actually equipped to treat children. In fact, if you were to be treated, you might well end up being treated by a person who has no medical credentials as this case from Rajasthan illustrates. This is a three-year-old orphan girl who had cataracts. So, her caretakers took her to the village medicine man, and instead of suggesting to the caretakers that the girl be taken to a hospital, the person decided to burn her abdomen with red-hot iron bars to drive out the demons. The second piece of bad news will be delivered to you by neuroscientists, who will tell you that if you are older than four or five years of age, that even if you have your eye corrected, the chances of your brain learning how to see are very, very slim -- again, slim or none.
A tak když jsem slyšel tyto dvě věci, velmi hluboce mě trápily, jak z osobních důvodů, tak z vědeckých důvodů. Dovolte mi začít s osobními důvody. Bude to znít banálně, ale je to upřímné. Tohle je můj syn Darius. Jako čerstvý otec mám kvalitativně odlišné cítění k tomu, jak křehké děti jsou, jaké jsou naše povinnosti vůči nim a kolik lásky k nim můžeme chovat. Udělal bych naprosto cokoli, abych pro Dariuse získal léčbu, a bylo mi řečeno, že zde mohou být další Dariusové, kterým se nedostane léčba, což je vnitřně špatné. Takže tohle je osobní důvod.
So when I heard these two things, it troubled me deeply, both because of personal reasons and scientific reasons. So let me first start with the personal reason. It'll sound corny, but it's sincere. That's my son, Darius. As a new father, I have a qualitatively different sense of just how delicate babies are, what our obligations are towards them and how much love we can feel towards a child. I would move heaven and earth in order to get treatment for Darius, and for me to be told that there might be other Dariuses who are not getting treatment, that's just viscerally wrong. So that's the personal reason.
Vědecký důvod je ten, že představa neurovědy o kritickém období -- že jestliže je mozek starší než čtyři či pět let, pak ztrácí schopnost se učit -- se mi příliš nepozdávala, protože si nemyslím, že tato myšlenka byla adekvátně ověřena. Počátek této myšlenky pochází z práce Davida Hubela a Torstena Wiesela, dvou harvardských výzkumníků, kteří v roce 1981 získali Nobelovu cenu za studium zrakové fyziologie, což jsou neskutečně úžasné studie, nicméně jsem přesvědčen, že část jejich práce byla vztažena na doménu lidí předčasně. Pracovali s koťaty, s různými schématy deprivace, a tyto studie, které se datují zpět do 60. let, jsou nyní uplatňovány na děti.
Scientific reason is that this notion from neuroscience of critical periods -- that if the brain is older than four or five years of age, it loses its ability to learn -- that doesn't sit well with me, because I don't think that idea has been tested adequately. The birth of the idea is from David Hubel and Torsten Wiesel's work, two researchers who were at Harvard, and they got the Nobel Prize in 1981 for their studies of visual physiology, which are remarkably beautiful studies, but I believe some of their work has been extrapolated into the human domain prematurely. So, they did their work with kittens, with different kinds of deprivation regiments, and those studies, which date back to the '60s, are now being applied to human children.
A tak jsem cítil, že potřebuji udělat dvě věci. První: zajistit péči dětem, kterým je v současné době odepřena léčba. To je humanitární mise. A vědeckou misí by mělo být testovat hranice zrakové plasticity. A tyto dvě mise, jak můžete říci, do sebe skvěle zapadají. Jedna zapadá do druhé, a ve skutečnosti by byla jedna bez druhé nemožná. Takže, k provedení těchto dvou misí jsem před pár lety zahájil Projekt Prakaš. Prakaš, jak mnozí z vás vědí, je sanskrtské slovo pro světlo, což odráží myšlenku přinést světlo do života dětí, a také máme šanci vrhnout světlo na některé z nejhlubších záhad neurovědy. A logo -- i když vypadá mimořádně irsky, je ve skutečnosti odvozeno z indického symbolu Diya, hliněné lampy. Celkové úsilí Prakaše má tři části: najít a identifikovat děti, které potřebují péči; léčit; a provádět další studie. Chci vám ukázat krátký videoklip, který ilustruje první dvě části této práce.
So I felt that I needed to do two things. One: provide care to children who are currently being deprived of treatment. That's the humanitarian mission. And the scientific mission would be to test the limits of visual plasticity. And these two missions, as you can tell, thread together perfectly. One adds to the other; in fact, one would be impossible without the other. So, to implement these twin missions, a few years ago, I launched Project Prakash. Prakash, as many of you know, is the Sanskrit word for light, and the idea is that in bringing light into the lives of children, we also have a chance of shedding light on some of the deepest mysteries of neuroscience. And the logo -- even though it looks extremely Irish, it's actually derived from the Indian symbol of Diya, an earthen lamp. The Prakash, the overall effort has three components: outreach, to identify children in need of care; medical treatment; and in subsequent study. And I want to show you a short video clip that illustrates the first two components of this work.
Toto je terénní stanice provozovaná ve škole pro slepé.
This is an outreach station conducted at a school for the blind.
(Text: Většina z dětí je zcela a trvale slepá ...)
(Text: Most of the children are profoundly and permanently blind ...)
Pawan Sinha: Takže, protože toto je škola pro slepé, mnoho dětí má trvalé poškození. Tohle je případ mikroftalmie, což je poškození očí, které je trvalé. Nemůže být léčeno. Tohle je extrémní mikroftalmus, zvaný enoftalmus (oko vklesné do očnice). Ale často se setkáváme s dětmi, které mají zbytkové vidění, a to je velice dobrý znak toho, že jejich stav může být léčitelný. Takže po prohlídce převezeme děti do nemocnice. Tohle je nemocnice v Dillí, se kterou spolupracujeme, Oční nemocnice charity doktora Schroffa. Má velmi dobře vybavené pediatrické oční centrum, které bylo pořízeno částečně díky daru od Charity Ronalda McDonalda. Takže jezení hamburgerů vlastně pomáhá.
Pawan Sinha: So, because this is a school for the blind, many children have permanent conditions. That's a case of microphthalmos, which is malformed eyes, and that's a permanent condition; it cannot be treated. That's an extreme of micropthalmos called enophthalmos. But, every so often, we come across children who show some residual vision, and that is a very good sign that the condition might actually be treatable. So, after that screening, we bring the children to the hospital. That's the hospital we're working with in Delhi, the Schroff Charity Eye Hospital. It has a very well-equipped pediatric ophthalmic center, which was made possible in part by a gift from the Ronald McDonald charity. So, eating burgers actually helps.
(Text: Tito zkoušející nám dovolují zlepšit oční léčbu mnoha dětí a ... ... pomáhají nám najít děti, které se mohou účastnit Projektu Prakaš.)
(Text: Such examinations allow us to improve eye-health in many children, and ... ... help us find children who can participate in Project Prakash.)
PS: Jakmile se přiblížíte k očím těchto dětí, uvidíte příčinu jejich slepoty. To bílé, co vidíte ve středu jejich zorniček, jsou vrozené zákaly, tedy neprůhledné čočky. V našich očích jsou čočky čisté, ale u těchto dětí se čočky staly neprůhlednými, takže se nemohou dívat na svět. Tak se dítěti dostalo léčby. Uvidíte to na snímcích oka. Zde je oko s neprůhlednou čočkou, neprůhledná čočka se odstraní a místo ní se vloží čirá čočka. A tady je to samé dítě tři týdny po operaci, s pravým okem otevřeným.
PS: So, as I zoom in to the eyes of this child, you will see the cause of his blindness. The whites that you see in the middle of his pupils are congenital cataracts, so opacities of the lens. In our eyes, the lens is clear, but in this child, the lens has become opaque, and therefore he can't see the world. So, the child is given treatment. You'll see shots of the eye. Here's the eye with the opaque lens, the opaque lens extracted and an acrylic lens inserted. And here's the same child three weeks post-operation, with the right eye open.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
Takže i z tohoto krátkého klipu si můžete udělat obrázek o tom, že zotavení je možné. A dosud jsme provedli léčbu u více než 200 dětí, příběh se tak opakuje. Po léčbě dítě získává významnou funkčnost oka. Ve skutečnosti tento příběh funguje i u osoby, která tak získala zrak po několika letech slepoty. Napsali jsme před pár lety článek o této ženě, kterou můžete vidět napravo, říkejme jí SRD, začala vidět až v dost pozdním věku a její zrak byl v tomto věku již obdivuhodný. Měl bych k tomu přidat tragický dovětek -- zemřela před dvěma lety při nehodě autobusu. Její příběh je vážně inspirativní -- anonymní, ale inspirativní příběh. Takže když se začaly objevovat tyto výsledky, jistě si dokážete představit, že dokázaly vyvolat docela velký rozruch ve vědeckém a populárním tisku. Tady je článek z časopisu Nature, který psal o této práci, a jiný článek v časopise Time. Byli jsme vážně přesvědčeni -- jsme přesvědčeni -- že zotavení je proveditelné navzdory rozsáhlé zrakové deprivaci.
So, even from that little clip, you can begin to get the sense that recovery is possible, and we have now provided treatment to over 200 children, and the story repeats itself. After treatment, the child gains significant functionality. In fact, the story holds true even if you have a person who got sight after several years of deprivation. We did a paper a few years ago about this woman that you see on the right, SRD, and she got her sight late in life, and her vision is remarkable at this age. I should add a tragic postscript to this -- she died two years ago in a bus accident. So, hers is just a truly inspiring story -- unknown, but inspiring story. So when we started finding these results, as you might imagine, it created quite a bit of stir in the scientific and the popular press. Here's an article in Nature that profiled this work, and another one in Time. So, we were fairly convinced -- we are convinced -- that recovery is feasible, despite extended visual deprivation.
Další zřejmá otázka, kterou si musíme položit: Co je proces zotavení? Způsob, jakým jej studujeme, je, řekněme, že jsme našli dítě, které je citlivé na světlo. Dítěti je poskytnuta léčba a chci zdůraznit, že léčba je naprosto finančně nepodmíněná; není za ni žádná protihodnota. Léčíme mnohem více dětí než se kterými pracujeme. Každé dítě, které potřebuje léčbu, je léčeno. Po léčbě, zhruba každý týden, dítě vykonává skupinu jednoduchých zrakových testů, abychom viděli, jak se jeho zrakové dovednosti zlepšují. A snažíme se to dělat tak dlouho jak je to jen možné. Tento oblouk vývoje nám dává nevídanou a extrémně cennou informaci o tom, jak se lešení kolem zraku nastavuje. Co může být kauzálním spojením mezi časným rozvíjením dovedností a pozdním rozvíjením?
The next obvious question to ask: What is the process of recovery? So, the way we study that is, let's say we find a child who has light sensitivity. The child is provided treatment, and I want to stress that the treatment is completely unconditional; there is no quid pro quo. We treat many more children then we actually work with. Every child who needs treatment is treated. After treatment, about every week, we run the child on a battery of simple visual tests in order to see how their visual skills are coming on line. And we try to do this for as long as possible. This arc of development gives us unprecedented and extremely valuable information about how the scaffolding of vision gets set up. What might be the causal connections between the early developing skills and the later developing ones?
Používali jsme tento obecný přístup ke studiu mnoha rozličných zrakových dovedností, ale chci zvýraznit jednu konkrétní, a toto je obrázek, který k tomu poslouží. Jakýkoli obrázek stejného typu, jaký vidíte nalevo, ať už skutečný obrázek nebo umělý obrázek, je složen z malých oblastí, které vidíte ve středním sloupečku, oblasti mají různé barvy, rozdílné jasy. Mozek dělá složitý úkol seskládávání, slučování podčástí těchto oblastí do něčeho mnohem smysluplnějšího, do něčeho, co bychom nazvali předmětem, jak vidíte napravo. A nikdo neví, jak toto slučování probíhá, a to je otázka, kterou si pokládáme v Projektu Prakaš.
And we've used this general approach to study many different visual proficiencies, but I want to highlight one particular one, and that is image parsing into objects. So, any image of the kind that you see on the left, be it a real image or a synthetic image, it's made up of little regions that you see in the middle column, regions of different colors, different luminances. The brain has this complex task of putting together, integrating, subsets of these regions into something that's more meaningful, into what we would consider to be objects, as you see on the right. And nobody knows how this integration happens, and that's the question we asked with Project Prakash.
Takže, toto se stane velmi brzy po navrácení zraku. Tady je osoba, která získala zrak jen před pár týdny, vidíte Ethana Myerse, absolventa MIT, který s ním dělá experiment. Jeho koordinace zraku a pohybu je dost špatná, ale získáte obecné tušení o tom, jaké jsou oblasti, které se snaží vysledovat. Když mu předvedete obrázky skutečného světa, když ukážete i jiným jako je on obrázky reálného světa, nejsou schopni rozeznat většinu z předmětů, protože svět je pro ně příliš roztříštěný; je vytvořen z koláží, mozaiek, oblastí různých barev a jasů. A to je to, co je obsaženo v zelených obrysech. Když se jich zeptáme: "I když nemůžete pojmenovat předměty, zkuste jen ukázat, kde předměty jsou," toto jsou oblasti, na které ukáží. Takže svět je takto složité seskládání oblastí. I stíny na míči se stávají samostatnými předměty. Je zajímavé dát jím pár měsíců, pak se stane toto.
So, here's what happens very soon after the onset of sight. Here's a person who had gained sight just a couple of weeks ago, and you see Ethan Myers, a graduate student from MIT, running the experiment with him. His visual-motor coordination is quite poor, but you get a general sense of what are the regions that he's trying to trace out. If you show him real world images, if you show others like him real world images, they are unable to recognize most of the objects because the world to them is over-fragmented; it's made up of a collage, a patchwork, of regions of different colors and luminances. And that's what's indicated in the green outlines. When you ask them, "Even if you can't name the objects, just point to where the objects are," these are the regions that they point to. So the world is this complex patchwork of regions. Even the shadow on the ball becomes its own object. Interestingly enough, you give them a few months, and this is what happens.
Doktor: Kolik jich je?
Doctor: How many are these?
Pacient: Jsou to dvě věci.
Patient: These are two things.
Doktor: Jaké jsou jejich tvary?
Doctor: What are their shapes?
Pacient: Jejich tvary ... Tento je kruh a tento je čtverec.
Patient: Their shapes ... This one is a circle, and this is a square.
PS: Došlo k velmi dramatické přeměně. A otázka zní: Co stojí za touto přeměnou? Je to hluboká otázka, a ještě úžasnější je, jak jednoduchá je odpověď. Odpověď spočívá v pohybu, a to je to, co vám chci ukázat v další nahrávce.
PS: A very dramatic transformation has come about. And the question is: What underlies this transformation? It's a profound question, and what's even more amazing is how simple the answer is. The answer lies in motion and that's what I want to show you in the next clip.
Doktor: Jaký tvar tady vidíte?
Doctor: What shape do you see here?
Pacient: Nemůžu na to přijít.
Patient: I can't make it out.
Doktor: A teď?
Doctor: Now?
Pacient: Trojúhelník.
Patient: Triangle.
Doktor: Kolik je tady věcí? Kolik je teď tady věcí?
Doctor: How many things are these? Now, how many things are these?
Pacient: Dvě.
Patient: Two.
Doktor: Co je to za věci?
Doctor: What are these things?
Pacient: Čtverec a kruh.
Patient: A square and a circle.
PS: A sledujeme tento vzorec stále dokola a dokola. Jedna věc, kterou zrakový systém potřebuje, abychom začali správně analyzovat svět, je dynamická informace. Závěr, který vyvozujeme z tohoto a dalších takových experimentů, je, že zpracování dynamické informace či zpracování pohybu slouží jako podklad pro budování zbytku složitosti zrakového zpracování, což vede ke zrakovému seskupování a případně k rozpoznání.
PS: And we see this pattern over and over again. The one thing the visual system needs in order to begin parsing the world is dynamic information. So the inference we are deriving from this, and several such experiments, is that dynamic information processing, or motion processing, serves as the bedrock for building the rest of the complexity of visual processing; it leads to visual integration and eventually to recognition.
Tato jednoduchá myšlenka má dalekosáhlé implikace. Dovolte mi jen rychle zmínit dvě. Jedna vychází z oblasti inženýrství, jedna z kliniky. Takže z pohledu inženýrství se můžeme ptát: Víme-li, že pohyb je důležitý pro lidský zrakový systém, můžeme to použít jako recept pro vytváření systémů strojového vidění, které se budou samy učit, takže nebude potřeba, aby je programoval lidský programátor? A to je to, co se snažíme udělat.
This simple idea has far reaching implications. And let me just quickly mention two, one, drawing from the domain of engineering, and one from the clinic. So, from the perspective of engineering, we can ask: Goven that we know that motion is so important for the human visual system, can we use this as a recipe for constructing machine-based vision systems that can learn on their own, that don't need to be programmed by a human programmer? And that's what we're trying to do.
Pracuji na MIT, na MIT je potřeba uplatnit jakékoli základní znalosti, které jste získali. A tak vytváříme Dylana, což je výpočetní systém s ambiciozním cílem -- bude přijímat vizuální vstupy stejného druhu jaké by přijímalo lidské dítě a samostatně objevovat: Co jsou předměty v jeho vizuálním vstupu? Ponechme teď stranou Dylanovy útroby. Chci jenom mluvit o tom, jak testujeme Dylana. Způsob, jakým Dylana testujeme, je, že mu dáváme vstupy, jak jsem řekl, stejného typu jako by dostávala miminka či děti v Projektu Prakaš. Ale dlouhou dobu jsme si s tím nedokázali poradit. Páni, můžeme získat tento typ video vstupů? Tak, napadlo mě, mohl by Darius sloužit jako náš nosič dětské kamery a tímto způsobem získávat vstupy, které bychom předkládali Dylanovi? A tak jsme to udělali. (Smích) Musel jsem podstoupit dlouhé rozhovory se svou manželkou. (Smích) Pam, jestli se na tohle díváš, prosím, odpusť mi.
I'm at MIT, at MIT you need to apply whatever basic knowledge you gain. So we are creating Dylan, which is a computational system with an ambitious goal of taking in visual inputs of the same kind that a human child would receive, and autonomously discovering: What are the objects in this visual input? So, don't worry about the internals of Dylan. Here, I'm just going to talk about how we test Dylan. The way we test Dylan is by giving it inputs, as I said, of the same kind that a baby, or a child in Project Prakash would get. But for a long time we couldn't quite figure out: Wow can we get these kinds of video inputs? So, I thought, could we have Darius serve as our babycam carrier, and that way get the inputs that we feed into Dylan? So that's what we did. (Laughter) I had to have long conversations with my wife. (Laughter) In fact, Pam, if you're watching this, please forgive me.
Upravili jsme optiku kamery, abychom napodobili dětskou zrakovou ostrost. Jak mohou někteří z vás vědět, miminka se rodí do značné míry slepá. Jejich ostrost -- naše ostrost je 20/20; ostrost miminek je přibližně 20/800, takže se dívají na svět velmi, velmi rozmazaným způsobem. Tady je ukázka, jak takové video z dětské kamery vypadá.
So, we modified the optics of the camera in order to mimic the baby's visual acuity. As some of you might know, babyies are born pretty much legally blind. Their acuity -- our acuity is 20/20; babies' acuity is like 20/800, so they are looking at the world in a very, very blurry fashion. Here's what a baby-cam video looks like.
(Smích) (Potlesk)
(Laughter) (Applause)
Naštěstí u něj není žádný zvuk. Úžasné je, že i když pracuje s takto vysoce degradovaným vstupem, je miminko velice rychle schopné odhalit význam těchto vstupů. A po dvou až třech dnech už začínají miminka věnovat pozornost obličejům jejich maminky či tatínka. Jak se to stane? Chceme, aby toho byl schopný i Dylan, a použitím mantry pohybu to Dylan skutečně dovede. Takže dostane-li tento typ video vstupu, s videonahrávkou o délce šesti či sedmi minut, začne Dylan získávat vzorce, které obsahují tváře. Je to důležitá ukázka síly pohybu.
Thankfully, there isn't any audio to go with this. What's amazing is that working with such highly degraded input, the baby, very quickly, is able to discover meaning in such input. But then two or three days afterward, babies begin to pay attention to their mother's or their father's face. How does that happen? We want Dylan to be able to do that, and using this mantra of motion, Dylan actually can do that. So, given that kind of video input, with just about six or seven minutes worth of video, Dylan can begin to extract patterns that include faces. So, it's an important demonstration of the power of motion.
Klinické implikace jsou především v oblasti autismu. Zrakové začlenění bylo spojováno s autismem několika výzkumníky. Když jsme to viděli, zeptali jsme se: Mohlo by zhoršení zrakového začlenění být projevem něčeho hlubšího, nedostatkem zpracování dynamické informace u autistů? Protože, pokud by se tato hypotéza ukázala jako pravdivá, mělo by to obrovské důsledky na naše chápání toho, co zapřičiňuje mnohé rozdílné aspekty autistického fenotypu.
The clinical implication, it comes from the domain of autism. Visual integration has been associated with autism by several researchers. When we saw that, we asked: Could the impairment in visual integration be the manifestation of something underneath, of dynamic information processing deficiencies in autism? Because, if that hypothesis were to be true, it would have massive repercussions in our understanding of what's causing the many different aspects of the autism phenotype.
Uvidíme teď nahrávky dvou dětí -- jedno zdravé, jedno s autismem, jak hrají Pong. Zatímco dítě hraje Pong, sledujeme, kam se dívá. Trasy očních pohybů jsou červeně. Toto je zdravé dítě, vidíte, že dítě je schopné dělat tipy dynamické informace k předpovídání, kam se míč bude pohybovat. I předtím, než se míč na dané místo dostane, se dítě již na toto místo dívá. Naproti tomu dítě s autismem hrající stejnou hru. Namísto předpovídání, dítě stále sleduje, kde míč právě je. Účinnost využití dynamické informace se zdá být v případě autistů výrazně omezená. Pokračujeme v tomto směru bádání a doufejme, že budeme mít brzy více výsledků k prezentaci.
What you're going to see are video clips of two children -- one neurotypical, one with autism, playing Pong. So, while the child is playing Pong, we are tracking where they're looking. In red are the eye movement traces. This is the neurotypical child, and what you see is that the child is able to make cues of the dynamic information to predict where the ball is going to go. Even before the ball gets to a place, the child is already looking there. Contrast this with a child with autism playing the same game. Instead of anticipating, the child always follows where the ball has been. The efficiency of the use of dynamic information seems to be significantly compromised in autism. So we are pursuing this line of work and hopefully we'll have more results to report soon.
Dívám-li se dopředu, tak pokud tato tečka reprezentuje všechny děti, které jsme dosud léčili, ukáže nám rozsah problému. Červené tečky jsou děti, které jsme neléčili. Je zde mnohem, mnohem více dětí, které potřebují léčbu a abychom rozšířili záběr projektu, plánujeme zahájit Centrum Prakaš pro děti, které bude mít vlastní pediatrickou nemocnici, školu pro děti, které jsou na léčení a také špičkové výzkumné zařízení. Centrum Prakaš bude spojovat péči o zdraví, výuku a výzkum ve smyslu, který stvoří celek, který je větší než součet všech jeho částí.
Looking ahead, if you think of this disk as representing all of the children we've treated so far, this is the magnitude of the problem. The red dots are the children we have not treated. So, there are many, many more children who need to be treated, and in order to expand the scope of the project, we are planning on launching The Prakash Center for Children, which will have a dedicated pediatric hospital, a school for the children we are treating and also a cutting-edge research facility. The Prakash Center will integrate health care, education and research in a way that truly creates the whole to be greater than the sum of the parts.
Abych to shrnul: Prakaš za pět let své existence měl dopad na množství oblastí, od základů neurovědy, plasticitu a učení mozku po klinicky relevantní hypotézy jako tu v případě autismu, vývoj samostatných strojových vizuálních systémů, vzdělání studentů a především ve zmírňování dětské slepoty. A pro mnoho mých studentů a pro mě to byl fenomenální zážitek, protože jsme se dostali do zajímavého výzkumu, zatímco současně jsme pomáhali mnoha dětem, se kterými jsme pracovali.
So, to summarize: Prakash, in its five years of existence, it's had an impact in multiple areas, ranging from basic neuroscience plasticity and learning in the brain, to clinically relevant hypotheses like in autism, the development of autonomous machine vision systems, education of the undergraduate and graduate students, and most importantly in the alleviation of childhood blindness. And for my students and I, it's been just a phenomenal experience because we have gotten to do interesting research, while at the same time helping the many children that we have worked with.
Mnohokrát vám děkuji.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)