Rád bych, abyste si na moment představili, že hrajete hru Monopoly. Ovšem v této hře je kombinace dovednosti, talentu a štěstí která vám pomáhá být úspěšnými ve hře, stejně jako v životě, naprosto nedůležitá, protože tato hra je zmanipulována, a to ve váš prospěch. Máte více peněz, více možností pohybovat se po herním plánu a větší přístup ke komoditám. A jak tak přemýšlíte o této situaci, chci abyste se zeptali sami sebe, jak může tato skutečnost - že jste privilegovaným hráčem ve zmanipulované hře - změnit to, co si o sobě myslíte a jak přistupujete ke druhému hráči?
I want you to, for a moment, think about playing a game of Monopoly. Except in this game, that combination of skill, talent and luck that helped earn you success in games, as in life, has been rendered irrelevant, because this game's been rigged, and you've got the upper hand. You've got more money, more opportunities to move around the board, and more access to resources. And as you think about that experience, I want you to ask yourself: How might that experience of being a privileged player in a rigged game change the way you think about yourself and regard that other player?
Abychom nalezli odpověď na tuto otázku, provedli jsme na kampusu U. C. Berkeley výzkum. Přivedli jsme více jak 100 párů navzájem si cizích lidí do laboratoře a hodem mince jsme díky náhodě rozhodli, který jedinec z páru bude bohatým hráčem ve zmanipulované hře. Ten dostal dvakrát více peněz. Pokaždé když prošel Startem, dostal dvakrát větší odměnu a mohl házet dvěma kostkami namísto jedné, takže se mohl po herním plánu mnohem více pohybovat. (Smích) A během 15 minutové hry jsme skrytými kamerami sledovali, co se bude dít. A dnes bych vám, vůbec poprvé, rád ukázal něco z toho, co jsme viděli. V některých případech musím omluvit kvalitu zvuku, protože se jedná o záznam skryté kamery. Proto jsme vám připravili titulky. Bohatý: Kolik pětistovek jsi měl? Chudý: Jenom jednu.
So, we ran a study on the UC Berkeley campus to look at exactly that question. We brought in more than 100 pairs of strangers into the lab, and with the flip of a coin, randomly assigned one of the two to be a rich player in a rigged game. They got two times as much money; when they passed Go, they collected twice the salary; and they got to roll both dice instead of one, so they got to move around the board a lot more. (Laughter) And over the course of 15 minutes, we watched through hidden cameras what happened. What I want to do today, for the first time, is show you a little bit of what we saw. You'll to have to pardon the sound quality, because again, these were hidden cameras. So we've provided subtitles. [Video] Rich Player: How many 500s did you have? Poor Player: Just one.
Bohatý: To myslíš vážně? Chudý: Jo.
RP: Are you serious? PP: Yeah.
Bohatý: Já mám tři. (Smích) Nevím, proč mi jich dali tolik.
RP: I have three. (Laughs) I don't know why they gave me so much.
Paul Piff: Dobře, takže hráčům bylo hned jasné, že se něco děje. Jedna osoba měla očividně více peněz než ta druhá, a přesto, jak se hra vyvíjela, jsme mezi oběma hráči viděli znatelné rozdíly a začaly se objevovat i dosti dramatické rozdíly. Bohatý hráč se začal pohybovat po herním plánu hlasitěji, doslova mlátil svou figurkou o herní desku, když se po ní pohyboval. Mezi bohatými hráči jsme mnohem častěji mohli vidět znaky dominance
Paul Piff: So it was quickly apparent to players that something was up. One person clearly has a lot more money than the other person, and yet, as the game unfolded, we saw very notable differences, dramatic differences begin to emerge between the two players. The rich player started to move around the board louder, literally smacking the board with the piece as he went around. (Game piece smacks board)
a neverbální projevy ukazující sílu a oslavy úspěchu.
We were more likely to see signs of dominance and nonverbal signs, displays of power and celebration among the rich players.
Na kraji stolu jsme postavili misku preclíků. Je v pravém dolním rohu. To nám dovolilo sledovat konzumní chování zúčastněných. Sledovali jsme, kolik preclíků jednotlivý účastníci sní.
We had a bowl of pretzels positioned off to the side. It's on the bottom right corner. That allowed us to watch participants' consummatory behavior. So we're just tracking how many pretzels participants eat.
Bohatý: Jsou tyhle preclíky nějaký trik?
[Video] RP: Are those pretzels a trick?
Chudý: Netuším.
PP: I don't know.
Paul Piff: Dobře, není překvapením, že nás odhalili. Divili se, co tam ta miska preclíků v první řadě vůbec dělá. Jeden se dokonce i zeptal, jak jste právě viděli, jestli je ta miska preclíků nějaký trik. A přesto všechno se síla okamžiku zdála být nevyhnutelně dominantnější a tito bohatší hráči začali jíst více preclíků.
Paul Piff: OK, so no surprises, people are on to us. They wonder what that bowl of pretzels is doing there in the first place. One even asks, like you just saw, "Is that bowl of pretzels there as a trick?" And yet, despite that, the power of the situation seems to inevitably dominate, and those rich players start to eat more pretzels.
Bohatý hráč: Miluji preclíky.
(Laughter) [Video] RP: I love pretzels.
(Smích)
(Laughter)
Paul Piff: A jak se hra vyvíjela, zpozorovali jsme, že se začal objevovat jeden velmi zajímavý a dramatický vzorec. Bohatší hráči začali být více neslušní ke svým protějškům, méně a méně citliví k údělu těchto ubohých chudých hráčů a stále více a více demonstrovali svůj materiální úspěch, častěji předváděli, jak dobře se mají. Bohatý hráč: Mám peníze na všechno.
Paul Piff: And as the game went on, one of the really interesting and dramatic patterns that we observed begin to emerge was that the rich players actually started to become ruder toward the other person -- less and less sensitive to the plight of those poor, poor players, and more and more demonstrative of their material success, more likely to showcase how well they're doing. [Video] RP: I have money ...
Chudý hráč: Kolik to je? Bohatý hráč: Dlužíš mi 24 dolarů. Brzy přijdeš o všechny své peníze. Koupím to. Mám tolik peněz. Mám tolik peněz, že mi vydrží navždy. Bohatý: Vykoupím celý tenhle herní plán. Bohatý: Brzy příjdeš o všechny své peníze. V tuto chvíli jsem celkem nedotknutelný.
(Laughs) I have money for everything. PP: How much is that? RP: You owe me 24 dollars. You're going to lose all your money soon. I'll buy it. I have so much money. I have so much money, it takes me forever. RP 2: I'm going to buy out this whole board. RP 3: You're going to run out of money soon. I'm pretty much untouchable at this point.
Paul Piff: Tak a tady je to, co považuji za velmi, velmi zajímavé. Po uplynutí 15 minut jsme hráče požádali, aby nám řekli o svém zážitku ze hry. A když bohatí hráči mluvili o tom, jak vyhráli v této zmanipulovatelné hře Monopoly - (Smích) - mluvili o tom, co udělali, aby si koupili různé nemovitosti a dosáhli svého úspěchu ve hře. Stali se mnohem méně vědomi si všech různých rysů situace,
(Laughter) Paul Piff: And here's what I think was really, really interesting: it's that, at the end of the 15 minutes, we asked the players to talk about their experience during the game. And when the rich players talked about why they had inevitably won in this rigged game of Monopoly ... (Laughter) They talked about what they'd done to buy those different properties and earn their success in the game. (Laughter)
včetně hodu mincí, které jim náhodně přidělily zvýhodněnou pozici. A je skutečně velmi úžasný pohled na to, jak si mysl zdůvodňuje výhodu.
And they became far less attuned to all those different features of the situation -- including that flip of a coin -- that had randomly gotten them into that privileged position in the first place. And that's a really, really incredible insight into how the mind makes sense of advantage.
Tato hra Monopoly může být použita jako metafora pro porozumění společnosti a její hierarchické struktury, kde někteří lidé mají velké bohatství a vysoké postavení a spousta jiných lidí toto nemá. Mají mnohem menší bohatství a mnohem nižší postavení a mnohem menší přístup k cenným zdrojům. A to, co jsme já a mí kolegové během posledních 7 let dělali, bylo studium dopadů takovýchto druhů hierarchií. V tuctech studií, u tisíců účastníků napříč touto zemí nacházíme, že jak se zvyšuje úroveň majetku lidí, klesá jejich soucítění a empatie a roste jejich pocit oprávnění, zaslouženosti a ideologie vlastního zájmu. Díky průzkumům jsme zjistili, že ve skutečnosti bohatší jednotlivci mnohem častěji hájí chamtivost jako správnou věc a sledování vlastního zájmu jako příznivé a morální A to, o čem chci dnes mluvit, jsou některé důsledky této ideologie vlastního zájmu a proč bychom se měli o tyto důsledky zajímat. Skončím u toho, co s tím můžeme udělat.
Now, this game of Monopoly can be used as a metaphor for understanding society and its hierarchical structure, wherein some people have a lot of wealth and a lot of status, and a lot of people don't; they have a lot less wealth and a lot less status and a lot less access to valued resources. And what my colleagues and I for the last seven years have been doing is studying the effects of these kinds of hierarchies. What we've been finding across dozens of studies and thousands of participants across this country is that as a person's levels of wealth increase, their feelings of compassion and empathy go down, and their feelings of entitlement, of deservingness, and their ideology of self-interest increase. In surveys, we've found that it's actually wealthier individuals who are more likely to moralize greed being good, and that the pursuit of self-interest is favorable and moral. Now, what I want to do today is talk about some of the implications of this ideology self-interest, talk about why we should care about those implications, and end with what might be done.
Některé z prvních studií, které jsme v této oblasti uskutečnili, se zabývaly pomáhajícímu chováním, něčím, co sociální psychologové nazývají pro-sociální chování. Hodně nás zajímalo, kdo častěji nabídne pomoc jiné osobě, bude-li to někdo bohatý, nebo někdo chudý. V jedné z takových studií jsme přivedli do laboratoře bohaté i chudé členy komunity a dali jsme každému z nich ekvivalent 10 dolarů. Řekli jsme zúčastněným, že si těch 10 dolarů mohou nechat pro sebe, nebo se mohou o část podělit s cizím člověkem, který byl anonymní. Nikdy tohoto člověka nepotkají a on nikdy nepotká je. A poté jsme sledovali, kolik lidé darují. Jednotlivci, kteří vydělávají 25 000, někdy méně než 15 000 dolarů ročně darovali o 44 % více svých peněz neznámému člověku, než jednotlivci vydělávající 150 000 nebo dokonce 200 000 dolarů ročně.
Some of the first studies that we ran in this area looked at helping behavior, something social psychologists call "pro-social behavior." And we were really interested in who's more likely to offer help to another person: someone who's rich or someone who's poor. In one of the studies, we bring rich and poor members of the community into the lab, and give each of them the equivalent of 10 dollars. We told the participants they could keep these 10 dollars for themselves, or they could share a portion of it, if they wanted to, with a stranger, who's totally anonymous. They'll never meet that stranger; the stranger will never meet them. And we just monitor how much people give. Individuals who made 25,000, sometimes under 15,000 dollars a year, gave 44 percent more of their money to the stranger than did individuals making 150,000, 200,000 dollars a year.
Nechali jsme lidi hrát hry, abychom viděli, kdo bude více podvádět, aby zvýšil své šance vyhrát cenu. V jedné hře jsme dokonce zmanipulovali počítač, aby nebyly možné hody kostkou větší než určité číslo. V této hře jste nemohli hodit více než 12, a přesto, čím bohatší jste byli, tím pravděpodobněji, někdy 3x až 4x častěji, jste v této hře podváděli, abyste získali 50dolarovou odměnu.
We've had people play games to see who's more or less likely to cheat to increase their chances of winning a prize. In one of the games, we actually rigged a computer so that die rolls over a certain score were impossible -- You couldn't get above 12 in this game, and yet ... the richer you were, the more likely you were to cheat in this game to earn credits toward a $50 cash prize -- sometimes by three to four times as much.
Uskutečnili jsme další studii, kde jsme zjišťovali, jak jsou lidé náchylní k sebrání sladkosti z nádoby, u které jsme výslovně zdůraznili, že je určená pro děti -- (Smích) účastnící -- myslím to vážně. Vím, že to zní, jako bych si dělal legraci. Výslovně jsme řekli zúčastněným, že nádoba s bonbóny je určená dětem, účastnícím se výzkumu v nedaleké vývojové laboratoři. Účastní se výzkumů. Tohle je pro ně. A sledovali jsme, kolik bonbónů si účastníci vzali. Účastníci, kteří se cítili bohatí, si vzali dvakrát více bonbónů než účastníci, kteří se cítili chudí.
We ran another study where we looked at whether people would be inclined to take candy from a jar of candy that we explicitly identified as being reserved for children -- (Laughter) I'm not kidding -- I know it sounds like I'm making a joke. We explicitly told participants: "This candy is for children participating in a developmental lab nearby. They're in studies. This is for them." And we just monitored how much candy participants took. Participants who felt rich took two times as much candy as participants who felt poor.
Dokonce jsme zkoumali auta, ne ledajaká auta, ale to, zdali řidiči různých aut jsou více či méně nakloněni k porušování zákona. V jedné studii jsme sledovali, zdali řidiči zastaví chodci, kterého jsme nechali čekat na přechodu. V Kalifornii, jak všichni víte, protože jsem si jistý, že tak všichni činíte, je zákon zastavit chodci, který čeká na přechodu. Tak tady je příklad toho, jak jsme to dělali. Zde nalevo je náš komplic představující chodce. Přibližuje se a červený náklaďák úspěšně zastavuje. Dle typických kalifornských způsobů ho předjede autobus, který našeho chodce málem přejede. (Smích) Teď tu máme příklad dražšího auta, Priusu, projíždějícího kolem a stejně tak i BMW. A tohle jsme sledovali u stovek vozidel, několik dnů. Jen jsme sledovali, kdo zastaví a kdo ne. Zjistili jsme, že s tím, jak roste cena auta,
We've even studied cars. Not just any cars, but whether drivers of different kinds of cars are more or less inclined to break the law. In one of these studies, we looked at whether drivers would stop for a pedestrian that we had posed waiting to cross at a crosswalk. Now in California, as you all know, because I'm sure we all do this, it's the law to stop for a pedestrian who's waiting to cross. So here's an example of how we did it. That's our confederate off to the left, posing as a pedestrian. He approaches as the red truck successfully stops. In typical California fashion, it's overtaken by the bus who almost runs our pedestrian over. (Laughter) Now here's an example of a more expensive car, a Prius, driving through, and a BMW doing the same. So we did this for hundreds of vehicles on several days, just tracking who stops and who doesn't. What we found was as the expensiveness of a car increased ...
rostou i sklony řidiče porušit zákon. Žádné z aut, žádné z aut v naší nejlevnější kategorii neporušilo zákon Skoro 50 % vozidel v naší nejdražší kategorii porušilo zákon. Jiné studie ukázaly, že majetnější jedinci častěji lžou během vyjednávání, aby podpořili neetické chování na pracovišti, jako je krádež hotovosti z kasy, braní úplatků, lhaní zákazníkům.
(Laughter) the drivers' tendencies to break the law increased as well. None of the cars -- none of the cars -- in our least expensive car category broke the law. Close to 50 percent of the cars in our most expensive vehicle category broke the law. We've run other studies, finding that wealthier individuals are more likely to lie in negotiations, to endorse unethical behavior at work, like stealing cash from the cash register, taking bribes, lying to customers.
Nechci naznačovat, že jsou to pouze majetní lidé, kdo vykazuje takové vzorce chování. Vůbec ne. Ve skutečnosti si myslím, že my všichni v našich každodenních životech bojujeme s těmito soupeřícími motivacemi, kdy nebo jestli upřednostníme vlastní zájmy nad zájmy jiných lidí. A je to pochopitelné, protože Americký sen je myšlenka, ve které máme všichni stejné příležitosti k úspěchu a prosperitě, pokud se snažíme a tvrdě pracujeme, a to částečně znamená, že občas musíme upřednostnit vlastní zájmy nad zájmy ostatních kolem nás. Ale to, co zjišťujeme je, že čím zámožnější jste, tím častěji následujete vidinu osobního úspěchu a jeho dosažení na úkor jiných okolo vás. Tady jsem pro vás připravil graf průměrného domácího příjmu každé pětiny a horních 5% populace za posledních 20 let. V roce 1993 byl rozdíl mezi jednotlivými kvintily populace, ve smyslu příjmů, do očí bijící. Není obtížné rozpoznat, že zde jsou rozdíly. Ale během posledních 20 let se významný rozdíl stal jakýmsi Velkým kaňonem mezi těmi na vrcholu a všemi ostatními. Ve skutečnosti horních 20 % naší populace vlastní skoro 90 % celkového majetku v této zemi. Nacházíme se na unikátní úrovni ekonomické nerovnosti.
Now, I don't mean to suggest that it's only wealthy people who show these patterns of behavior. Not at all -- in fact, I think that we all, in our day-to-day, minute-by-minute lives, struggle with these competing motivations of when or if to put our own interests above the interests of other people. And that's understandable, because the American dream is an idea in which we all have an equal opportunity to succeed and prosper, as long as we apply ourselves and work hard. And a piece of that means that sometimes, you need to put your own interests above the interests and well-being of other people around you. But what we're finding is that the wealthier you are, the more likely you are to pursue a vision of personal success, of achievement and accomplishment, to the detriment of others around you. Here I've plotted for you the mean household income received by each fifth and top five percent of the population over the last 20 years. In 1993, the differences between the different quintiles of the population, in terms of income, are fairly egregious. It's not difficult to discern that there are differences. But over the last 20 years, that significant difference has become a Grand Canyon of sorts between those at the top and everyone else. In fact, the top 20 percent of our population own close to 90 percent of the total wealth in this country.
Znamená to, že majetek se nejen stává stále více soustředěným v rukách vybrané skupiny jednotlivců, ale také to, že Americký sen se stává nedosažitelnějším pro rostoucí většinu z nás. A pokud je to tak, jak zjišťujeme, že čím majetnější jste, tím více si tento majetek nárokujete, a tím více upřednostňujete své vlastní zájmy před zájmy ostatních lidí a tím více jste schopni dělat věci, které slouží vašemu vlastnímu zájmu, pak není žádný důvod si myslet, že se tyto vzorce změní. Ve skutečnosti, vše nasvědčuje tomu, že se pouze zhorší. Takhle by to vypadalo během následujících 20 let, pokud by vše zůstalo tak, jak je, při stejném lineárním růstu.
We're at unprecedented levels of economic inequality. What that means is that wealth is not only becoming increasingly concentrated in the hands of a select group of individuals, but the American dream is becoming increasingly unattainable for an increasing majority of us. And if it's the case, as we've been finding, that the wealthier you are, the more entitled you feel to that wealth, and the more likely you are to prioritize your own interests above the interests of other people, and be willing to do things to serve that self-interest, well, then, there's no reason to think that those patterns will change. In fact, there's every reason to think that they'll only get worse, and that's what it would look like if things just stayed the same, at the same linear rate, over the next 20 years.
Nerovnost, ekonomická nerovnost je něco, o co bychom se měli zajímat všichni a nejenom kvůli těm naspodu společenského žebříčku, ale protože jednotlivci a skupiny s velkou společenskou nerovností jsou na tom hůře, nejen lidi naspodu, všichni. Existuje spousta opravdu přesvědčivých výzkumů, přicházejících z laboratoří po celém světe, které ukazují rozsah oblastí, které jsou podkopávány, jak se ekonomické nerovnosti zvětšují. Společenská mobilita, věci, o které nám jde, fyzické zdraví, společenská důvěra, vše se snižuje, jak nerovnost roste. Obdobně negativní dopady v sociálních kolektivech a společnostech, věci jako obezita a násilí, věznění a tresty se zhoršují s rostoucí ekonomickou nerovností. Znovu, toto jsou důsledky pociťované ne jednotlivci, ale všemi napříč vrstvami společnosti. Dokonce i lidé na vrcholu zažívají tyto dopady.
Now inequality -- economic inequality -- is something we should all be concerned about, and not just because of those at the bottom of the social hierarchy, but because individuals and groups with lots of economic inequality do worse ... not just the people at the bottom, everyone. There's a lot of really compelling research coming out from top labs all over the world, showcasing the range of things that are undermined as economic inequality gets worse. Social mobility, things we really care about, physical health, social trust, all go down as inequality goes up. Similarly, negative things in social collectives and societies, things like obesity, and violence, imprisonment, and punishment, are exacerbated as economic inequality increases. Again, these are outcomes not just experienced by a few, but that resound across all strata of society. Even people at the top experience these outcomes.
Takže co s tím udělat? Tato kaskáda sebe-udržovacích, zhoubných, negativních efektů se může jevit, jako něco, co se utrhlo ze řetězu a není nic, co bychom s tím mohli udělat, určitě nic, čeho by byli schopni jednotlivci. Ale ve skutečnosti jsme v našem vlastním laboratorním výzkumu zjistili, že malé psychologické zásahy, malé změny v lidských hodnotách, a malá šťouchnutí jistým směrem mohou obnovit úroveň rovnostářství a empatie. Například připomínání benefitů spolupráce a výhod komunity způsobuje, že majetnější jedinci jsou stejně tak rovnostářští jako chudí lidé. Během jedné studie jsme nechali lidi sledovat krátké video o dětské chudobě, které trvalo 46 vteřin a které sloužilo jako připomínka potřeb jiných ve světě kolem nás. Po jeho zhlédnutí jsme se podívali na to, jak byli lidé ochotní nabídnout svůj vlastní čas neznámému člověku v nouzi, který byl v laboratoři. Po zhlédnutí tohoto videa, o hodinu později, byli majetní lidé stejně tak štědří se svým časem k pomoci této osobě, jako někdo chudý. To naznačuje, že tyto rozdíly nejsou vrozené nebo kategorické, ale jsou ovlivnitelné lehkými změnami v lidských hodnotách, malými postrčeními soucitu a doteky empatie.
So what do we do? This cascade of self-perpetuating, pernicious, negative effects could seem like something that's spun out of control, and there's nothing we can do about it, certainly nothing we as individuals could do. But in fact, we've been finding in our own laboratory research that small psychological interventions, small changes to people's values, small nudges in certain directions, can restore levels of egalitarianism and empathy. For instance, reminding people of the benefits of cooperation or the advantages of community, cause wealthier individuals to be just as egalitarian as poor people. In one study, we had people watch a brief video, just 46 seconds long, about childhood poverty that served as a reminder of the needs of others in the world around them. And after watching that, we looked at how willing people were to offer up their own time to a stranger presented to them in the lab, who was in distress. After watching this video, an hour later, rich people became just as generous of their own time to help out this other person, a stranger, as someone who's poor, suggesting that these differences are not innate or categorical, but are so malleable to slight changes in people's values, and little nudges of compassion and bumps of empathy.
A za zdmi naší laboratoře dokonce začínáme spatřovat náznaky společenské změny. Bill Gates, jeden z nejbohatších jedinců v naší zemi, promlouval ve svém děkovném proslovu na Harvardu o společenské nerovnosti, jako o nejvíce skličujícím problému a také o tom, jak s tímto problémem bojovat: "Největším pokrokem lidstva nejsou jeho objevy, ale to, jak jsou tyto objevy aplikovány ke snížení nerovnosti." A je tu <i>Giving Pledge</i>, ve kterém více jak 100 nejbohatších jedinců naší země přislíbilo polovinu svého majetku charitě. Objevují se tucty komunitních hnutí jako Jsme jedno procento, Generace prostředků, nebo Bohatství pro společné dobro, ve kterých ti nejprivilegovanější členové populace, členové horního procenta a majetní lidé používají své vlastní ekonomické zdroje. Dospělí i mladí, což je pro mě nejvíce překvapivé, poskytují svůj vlastní prospěch, své vlastní ekonomické zdroje k boji proti nerovnostem prostřednictvím obhajování sociální politiky, změnami ve společenských hodnotách a změnami v lidském chování, které jsou proti jejich vlastním ekonomickým zájmům, ale které mohou nakonec obnovit Americký sen.
And beyond the walls of our lab, we're even beginning to see signs of change in society. Bill Gates, one of our nation's wealthiest individuals, in his Harvard commencement speech, talked about the problem of inequality facing society as being the most daunting challenge, and talked about what must be done to combat it, saying, "Humanity's greatest advances are not in its discoveries -- but in how those discoveries are applied to reduce inequity." And there's the Giving Pledge, in which more than 100 of our nation's wealthiest individuals are pledging half of their fortunes to charity. And there's the emergence of dozens of grassroots movements, like "We are the 1 percent," "Resource Generation," or "Wealth for Common Good," in which the most privileged members of the population, members of the one percent and elsewhere, people who are wealthy, are using their own economic resources, adults and youth alike -- that's what's most striking to me -- leveraging their own privilege, their own economic resources, to combat inequality by advocating for social policies, changes in social values and changes in people's behavior that work against their own economic interests, but that may ultimately restore the American dream.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)