Dnes budu mluvit o potěšení z každodenního života. Ale nejdříve začnu příběhem jednoho neobvyklého a děsného člověka. Je jím Hermann Göring. Göring byl Hitlerův zástupce velitele během druhé světové války, jeho budoucí nástupce. A stejně jako Hitler se Göring považoval za sběratele umění. Prošel celou Evropu během druhé světové války, kdy kradl, vynucoval si a příležitostně kupoval různé malby do své sbírky. A co opravdu chtěl bylo některé z Vermeerových děl. Hitler měl 2, on neměl žádné. Nakonec našel dealera umění, holanského dealera jménem Han van Meergen, který mu prodal nádherného Vermeera za cenu, která by dnes činila 10 milionů dolarů. Bylo to jeho vůbec nejoblíbenějsí dílo.
I'm going to talk today about the pleasures of everyday life. But I want to begin with a story of an unusual and terrible man. This is Hermann Goering. Goering was Hitler's second in command in World War II, his designated successor. And like Hitler, Goering fancied himself a collector of art. He went through Europe, through World War II, stealing, extorting and occasionally buying various paintings for his collection. And what he really wanted was something by Vermeer. Hitler had two of them, and he didn't have any. So he finally found an art dealer, a Dutch art dealer named Han van Meegeren, who sold him a wonderful Vermeer for the cost of what would now be 10 million dollars. And it was his favorite artwork ever.
Druhá světová válka skončila, Göring byl zadržen, souzen v Norimberku a nakonec odsouzen k smrti. Poté, co spojenci procházeli jeho sbírky, našly ty malby a šli po lidech, kteří mu je prodali. V jednom okamžiku nizozemská policie dorazila do Amsterdamu a zatkla Van Meegerena. Van Meergen byl obviněn ze zločinu zrady, který se trestá smrtí. Šest týdnu před rozsudkem se Van Meergen přiznal. Nepřiznal se ale ke zradě. Řekl: "Neprodal jsem žádné veledílo tomu nacistovi. Sám jsem ho namaloval. Ja jsem ten padělatel." Nikdo mu nevěřil. Pak řekl: "Dokážu to. Doneste mi plátno a nějaké barvy, namaluju ještě lepšího Vermeera, než jsem prodal tomu nacistovi. Taky potřebuju alkohol a morfium, jelikož to je jediný zpsob, jakým můžu pracovat." (Smích) Tak tedy vše donesli. Namaloval nadherného Vermeera. Obvinění ze zrady bylo zrušeno. Byl obviněn z méně závažného činu padělatelství, byl odsouzen na jeden rok a zemřel jako hrdina pro Nizozemce. O Van Meergenovi se dá jestě hodně povídat, ale já se chci teď vrátit ke Göringovi, o kterém se jednalo u soudu v Norimberku.
World War II came to an end, and Goering was captured, tried at Nuremberg and ultimately sentenced to death. Then the Allied forces went through his collections and found the paintings and went after the people who sold it to him. And at some point the Dutch police came into Amsterdam and arrested Van Meegeren. Van Meegeren was charged with the crime of treason, which is itself punishable by death. Six weeks into his prison sentence, van Meegeren confessed. But he didn't confess to treason. He said, "I did not sell a great masterpiece to that Nazi. I painted it myself; I'm a forger." Now nobody believed him. And he said, "I'll prove it. Bring me a canvas and some paint, and I will paint a Vermeer much better than I sold that disgusting Nazi. I also need alcohol and morphine, because it's the only way I can work." (Laughter) So they brought him in. He painted a beautiful Vermeer. And then the charges of treason were dropped. He had a lesser charge of forgery, got a year sentence and died a hero to the Dutch people. There's a lot more to be said about van Meegeren, but I want to turn now to Goering, who's pictured here being interrogated at Nuremberg.
Tak či tak, Göring byl v každém případě příšerný člověk. I pro samotné nacisty to byl příšerný člověk. Jeho američtí vyšetřovatelé ho popsali jako přátelského psychopata. Mohli byste přesto soucítit s jeho reakcí když mu bylo řečeno, že jeho oblíbená malba byl ve skutečnosti podvrh. Podle jeho životopisce: "Vypadal, jako kdyby poprvé v životě objevil, že je na světě zlo." (Smích) Brzy na to se zabil. Nakonec totiž zjistil, že malba, která byla podle něho tato, byla ve skutečnosti tato. Vypadaly úplně stejně, ale jejich původ byl jiný, z jiné umělecké dílny.
Now Goering was, by all accounts, a terrible man. Even for a Nazi, he was a terrible man. His American interrogators described him as an amicable psychopath. But you could feel sympathy for the reaction he had when he was told that his favorite painting was actually a forgery. According to his biographer, "He looked as if for the first time he had discovered there was evil in the world." (Laughter) And he killed himself soon afterwards. He had discovered after all that the painting he thought was this was actually that. It looked the same, but it had a different origin, it was a different artwork.
Nebyl ale sám, kdo byl šokovaný. Jakmile byl Van Meergen u soudu, nemohl přestat mluvit. A chvástal se všemi výtvarnými díly, které sám namaloval a která byla přisuzována jiným umělcům. Obzvláště dílo "Večeře v Emmaus", které bylo považováno za Vermeerovo nejlepší dílo -- lidé přicházeli z celého světa, aby ho viděli -- byl ve skutečnosti podvrh. Nebyla to tato malba, ale tato malba. A když toto bylo odhaleno, dílo ztratilo svoji cenu a bylo odstraněno z muzea.
It wasn't just him who was in for a shock. Once van Meegeren was on trial, he couldn't stop talking. And he boasted about all the great masterpieces that he himself had painted that were attributed to other artists. In particular, "The Supper at Emmaus" which was viewed as Vermeer's finest masterpiece, his best work -- people would come [from] all over the world to see it -- was actually a forgery. It was not that painting, but that painting. And when that was discovered, it lost all its value and was taken away from the museum.
Proč na tom záleží? Vy psychologové, proč je původ tak důležitý? Proč tak reagujeme, když se dozvíme odkud něco pochází? Existuje odpověď, kterou by spousta lidí odpověděla. Mnoho sociologů jako Veblen nebo Wolfe by se nám snažili vysvětlilt, že důvod, proč bereme původ tak vážně, je proto, že jsme snobové, jelikož jsme zaměření na společenské postavení. Mimo jiné, jestli chcete ukázat, jak jste bohatí, jak jste mocní, je vždy lepší vlastnit originál než padělek jelikož vždycky bude méně originálů než padělků. Nepochybuji, že to hraje určitou roli, ale o čem vás chci dnes přesvědčit je, že je v tom ještě něco dalšího. Chci vás přesvědčit, že lidé jsou, do určité míry, od narození zaměření na podstatu věci. Co tím myslím je, že nereagujeme na věci tak, jak je vidíme nebo je cítíme nebo slyšíme. Naše reakce jsou spíš podmíněny naší vírou, než tím, jaké opravdu jsou, odkud pochází, z čeho jsou vyrobené, jaká je jejich skrytá podstata. Chci dokázat, že je to pravda nejenom pro to, co si o věcech myslíme, ale i jak na ně reagujeme.
Why does this matter? I'm a psychologists -- why do origins matter so much? Why do we respond so much to our knowledge of where something comes from? Well there's an answer that many people would give. Many sociologists like Veblen and Wolfe would argue that the reason why we take origins so seriously is because we're snobs, because we're focused on status. Among other things, if you want to show off how rich you are, how powerful you are, it's always better to own an original than a forgery because there's always going to be fewer originals than forgeries. I don't doubt that that plays some role, but what I want to convince you of today is that there's something else going on. I want to convince you that humans are, to some extent, natural born essentialists. What I mean by this is we don't just respond to things as we see them, or feel them, or hear them. Rather, our response is conditioned on our beliefs, about what they really are, what they came from, what they're made of, what their hidden nature is. I want to suggest that this is true, not just for how we think about things, but how we react to things.
Chci dokázat, že potěšení sahá hluboko -- a že to neplatí pouze pro potěšení vyšší úrovně jako umění, ale dokonce i zdánlivě jednoduchá potěšení jsou ovlivňována naší vírou ohledně skryté podstaty věci. Například jídlo. Snědli byste toto? No, správná odpověď je: "Záleží na tom, co to je!" Někteří z vás by to snědli, pokud by to bylo vepřové, ale ne hovězí. Někteří z vás by to snědli, pokud by to bylo hovězní, ale ne vepřové. Několik z vás by to snědlo, pokud by to byla krysa nebo člověk. Někteří z vás by to snědli pouze pokud by to byl divně obarvený kousek tofu. To není tak překvapivé.
So I want to suggest that pleasure is deep -- and that this isn't true just for higher level pleasures like art, but even the most seemingly simple pleasures are affected by our beliefs about hidden essences. So take food. Would you eat this? Well, a good answer is, "It depends. What is it?" Some of you would eat it if it's pork, but not beef. Some of you would eat it if it's beef, but not pork. Few of you would eat it if it's a rat or a human. Some of you would eat it only if it's a strangely colored piece of tofu. That's not so surprising.
Ale mnohem zajímavější je, že jak vám to chutná bude zásadně záviset na tom, co si myslíte, že jíte. Jeden z důkazů tohoto tvrzení byl proveden na dětech. Jak přinutíte děti, aby nejenom jedli mrkev a pili mléko, ale aby měli potěšení z toho, že jedí mrkev a pijí mléko -- aby si mysleli, že to lépe chutná? Jednoduše, jim řeknete, že to je z MacDonaldu. Věří totiž, že jídlo z MacDonaldu chutná lépe a tím pádem si ho i lépe vychutnají.
But what's more interesting is how it tastes to you will depend critically on what you think you're eating. So one demonstration of this was done with young children. How do you make children not just be more likely to eat carrots and drink milk, but to get more pleasure from eating carrots and drinking milk -- to think they taste better? It's simple, you tell them they're from McDonald's. They believe McDonald's food is tastier, and it leads them to experience it as tastier.
Jak přimějete dospělé, aby si upravdu vychutnali víno? Je to velice jednoduché: nalijte ho z drahé lahve. Dnes existují tucty, možná stovky studií, které ukazují, že pokud věříte, že pijete něco drahého, tak vám to chutná lépe. Nedávno byl proveden neurologický vědecký oběv. Lidé byli položeni do dMRI skeneru, a během toho, co leželi v tunelu, se měli napít vína. Na obrazovce před nimi jsou informace o víně. Každý samozřejmě pije úplně to samé víno. Přesto, pokud věříte, že pijete něco hodně drahého, část mozku propojená s potěšením a odměňováním se rozsvítí jako vánoční stromeček. Není to jenom o tom, že byste řekli, že je to příjemnější nebo že by vám to víc chutnalo, ve skutečnosti to prožíváte jiným způsobem.
How do you get adults to really enjoy wine? It's very simple: pour it from an expensive bottle. There are now dozens, perhaps hundreds of studies showing that if you believe you're drinking the expensive stuff, it tastes better to you. This was recently done with a neuroscientific twist. They get people into a fMRI scanner, and while they're lying there, through a tube, they get to sip wine. In front of them on a screen is information about the wine. Everybody, of course, drinks exactly the same wine. But if you believe you're drinking expensive stuff, parts of the brain associated with pleasure and reward light up like a Christmas tree. It's not just that you say it's more pleasurable, you say you like it more, you really experience it in a different way.
Nebo si vezměte sex. Toto jsou podněty, které jsem použil v některých svých studiích. A pokud jednoduše tyto obrázky ukážete lidem, řeknou, že to jsou docela přitažliví lidé. Ale to, za jak atraktivní je považujete, jak na vás sexuálně či romanticky působí, to zásadním způsobem záleží na tom, na koho si myslíte, že se koukáte. Pravděpodobně si myslíte, že obrázek na levo je muž, na pravo je žena. Pokud se tento předpoklad ukáže jako nepravdivý, bude to úplně jiné. (Smích) Bude to jiné, i když se ukáže, že jsou o dost mladší nebo starší, než si myslíte, že jsou. Bylo by to jiné, kdyby jste měli zjistit, že osoba, na kterou se díváte s chtíčem, je ve skutečnosti vaše dcera nebo syn v převlečení, popřípadě matka nebo otec. To, že je dotyčný váš příbuzný, většinou zažene veškeré libido. Jedno z možná nejpovzbudivějších zjištění z oblasti psychologie potěšení je to, že více záleží na tom, jestli zrovna dobře vypadáme, než jaký je náš normální fyzický zjev. Jestli se vám někdo líbí, hned ve vašich očích vypadá líp. To je důvod, proč manželé ve sťastném manželství věří, že jejich muž nebo žena vypadá líp, než si myslí ostatní.
Or take sex. These are stimuli I've used in some of my studies. And if you simply show people these pictures, they'll say these are fairly attractive people. But how attractive you find them, how sexually or romantically moved you are by them, rests critically on who you think you're looking at. You probably think the picture on the left is male, the one on the right is female. If that belief turns out to be mistaken, it will make a difference. (Laughter) It will make a difference if they turn out to be much younger or much older than you think they are. It will make a difference if you were to discover that the person you're looking at with lust is actually a disguised version of your son or daughter, your mother or father. Knowing somebody's your kin typically kills the libido. Maybe one of the most heartening findings from the psychology of pleasure is there's more to looking good than your physical appearance. If you like somebody, they look better to you. This is why spouses in happy marriages tend to think that their husband or wife looks much better than anyone else thinks that they do.
(Smích)
(Laughter)
Obzvlášť dramatický příklad pochází z neurologické choroby známé jako Capgrasův syndrom. Capgrasův syndrom je porucha, kde máte specifické klamání smyslů. Ti, co trpí Capgrasovým syndromem věří, že lidé, které mají ze všech nejradši na světě byli vyměněni za perfektní duplikáty. Velmi často je výsledek Capgrasova syndromu tragický. Tito lidé velmi často zabijí ty, které mají rádi ve víře, že zabili podvodníka. Existuje ale alespoň jeden příklad kde měl Capgrasův syndrom i sťastný konec. Toto bylo zaznamenáno v roce 1931. "Záznamy popisují ženu s Capgrasovým syndromem, která si stěžovala na svého ne moc vybaveného a sexuálně neschopného milence." To bylo ale předtím, než dostala Capgrasův syndrom. Po té, co syndrom našli, "S radostí oznámila, že objevila, že milenec má dvojníka, který byl bohatý, mužný a hezký aristokrat." Samozřejmě se jednalo o stejného muže, ale ona ho viděla jiným způsobem.
A particularly dramatic example of this comes from a neurological disorder known as Capgras syndrome. So Capgras syndrome is a disorder where you get a specific delusion. Sufferers of Capgras syndrome believe that the people they love most in the world have been replaced by perfect duplicates. Now often, a result of Capgras syndrome is tragic. People have murdered those that they loved, believing that they were murdering an imposter. But there's at least one case where Capgras syndrome had a happy ending. This was recorded in 1931. "Research described a woman with Capgras syndrome who complained about her poorly endowed and sexually inadequate lover." But that was before she got Capgras syndrome. After she got it, "She was happy to report that she has discovered that he possessed a double who was rich, virile, handsome and aristocratic." Of course, it was the same man, but she was seeing him in different ways.
Jako třetí příklad zvážíme spotřebitelské produkty. Jeden z důvodů proč se vám něco líbí je použitelnost. Můžete si obout boty na nohy, můžete hrát golf s golfovými holemi; a vyžvýkaná žvýkačka už vám moc neposlouží. Přesto každý z těchto tří objektů má svoji hodnotu nad rámec toho, čím vám to poslouží, na základě vlastní historie. Golfové hole vlastnil John F. Kennedy a prodal je za 3/4 milionů dolarů v aukci. Žvýkačku žvýkala popová hvězda Britney Spears a byla prodána za několik stovek dolarů. Ve skutečnosti existuje vzkvétající trh s částečně požitým jídlem zbožňovaných osobností. (Smích) Boty jsou možná nejcennější ze všeho. Podle nepotvrzeného vyjádření milionář ze Saudské Arábie nabídnul 10 milionu dolarů za tento pár bot. Byly to právě ty boty hozené na George Bushe na Irácké tiskové konferenci před několika lety.
As a third example, consider consumer products. So one reason why you might like something is its utility. You can put shoes on your feet; you can play golf with golf clubs; and chewed up bubble gum doesn't do anything at all for you. But each of these three objects has value above and beyond what it can do for you based on its history. The golf clubs were owned by John F. Kennedy and sold for three-quarters of a million dollars at auction. The bubble gum was chewed up by pop star Britney Spears and sold for several hundreds of dollars. And in fact, there's a thriving market in the partially eaten food of beloved people. (Laughter) The shoes are perhaps the most valuable of all. According to an unconfirmed report, a Saudi millionaire offered 10 million dollars for this pair of shoes. They were the ones thrown at George Bush at an Iraqi press conference several years ago.
(Potlesk)
(Applause)
Tato přitažlivost předmětů nefunguje pouze pro přeměty celebrit. Každý z nás, většina lidí, má ve svém životě něco, co je nenahraditelné, co má svoji hotnotu právě pro svoji historii -- možná váš snubní prsten, možná botičky vašeho dítěte -- když je ztratíte, už je nemůžete získat zpátky. Můžete získat něco, co vypadalo nebo se zdálo být podobné, ale už se vám nepodaří získat zpět ten samý předmět. Se svými kolegy Georgem Newmanem a Gilem Diesendruckem jsme se zaměřili na to, jaké faktory, jaký typ historie, je podstatný pro předměty, které mají lidé rádi. V jednom z našich experimentů se ptáme lidí na jméno osoby, kterou zbožňují, stále žijící osobu, kterou zbožňují.
Now this attraction to objects doesn't just work for celebrity objects. Each one of us, most people, have something in our life that's literally irreplaceable, in that it has value because of its history -- maybe your wedding ring, maybe your child's baby shoes -- so that if it was lost, you couldn't get it back. You could get something that looked like it or felt like it, but you couldn't get the same object back. With my colleagues George Newman and Gil Diesendruck, we've looked to see what sort of factors, what sort of history, matters for the objects that people like. So in one of our experiments, we asked people to name a famous person who they adored, a living person they adored.
Jedna z odpovědí byla George Clooney. Potom jsme se jich zeptali, "Kolik byste zaplatili za mikinu George Clooneyho?" A odpověďí byla docela značná částka -- víc, než byste zaplatili za úplně novou mikinu nebo mikinu, kterou vlastnil někdo, koho jste tolik nezbožňovali. Poté jsme se zeptali jiné skupiny -- za jiných omezení a jiných podmínek. Například, řekli jsme několika lidem, "Máte možnost koupit si mikinu, ale nesmíte nikomu říct, že ji vlastníte, a nemůžte ji znova prodat." Kvůli tomu cena klesla, předpokládáme tedy, že to je jeden z důvodů, proč se nám líbí. Co má ale jiný dopad je když lidem řeknete: "Máte možnost tu mikinu podat, chlubit se sní, ale předtím, než se k vám dostane, tak je completně vypraná." To způsobí velký propad její ceny. Jak prohlásila moje žena, "Vymyl jsi všechny blechy George Clooneyho."
So one answer was George Clooney. Then we asked them, "How much would you pay for George Clooney's sweater?" And the answer is a fair amount -- more than you would pay for a brand new sweater or a sweater owned by somebody who you didn't adore. Then we asked other groups of subjects -- we gave them different restrictions and different conditions. So for instance, we told some people, "Look, you can buy the sweater, but you can't tell anybody you own it, and you can't resell it." That drops the value of it, suggesting that that's one reason why we like it. But what really causes an effect is you tell people, "Look, you could resell it, you could boast about it, but before it gets to you, it's thoroughly washed." That causes a huge drop in the value. As my wife put it, "You've washed away the Clooney cooties."
(Smích)
(Laughter)
Vraťme se zpátky k umění. Chtěl bych nějakého Chagalla. Mám rád Chagallova díla. Pokud mi chcete dát něco na konci konference, můžete mi koupit Chagalla. Ale nechci duplikát, i když nepoznám rozdíl. Není to protože, nebo jenom protože, jsem snob a chci se chvástat originálem. Spíš je to tím, že chci něco se specifickou historií. V případě umění je historie vskutku specifická. Filozof Denis Dutton ve své báječné knize "Cit pro umění" vyzdvihuje to, že "Hodnota díla je zakořeněna v předpokladu o lidském výkonu, který podtrhuje jeho vznik." A to by mohlo vysvětlit rozdíl mezi originálem a padělkem. Můžou vypadat stejně, ale mají jinou historii. Originál je typicky výsledek tvořivosti, padělek není. Myslím si, že tento příklad může vysvětlit rozdíl ve vnímání díla každého.
So let's go back to art. I would love a Chagall. I love the work of Chagall. If people want to get me something at the end of the conference, you could buy me a Chagall. But I don't want a duplicate, even if I can't tell the difference. That's not because, or it's not simply because, I'm a snob and want to boast about having an original. Rather, it's because I want something that has a specific history. In the case of artwork, the history is special indeed. The philosopher Denis Dutton in his wonderful book "The Art Instinct" makes the case that, "The value of an artwork is rooted in assumptions about the human performance underlying its creation." And that could explain the difference between an original and a forgery. They may look alike, but they have a different history. The original is typically the product of a creative act, the forgery isn't. I think this approach can explain differences in people's taste in art.
Toto je práce Jacksona Pollocka. Kdo tady má rád práci Jacksona Pollocka? OK. Komu z vás tady to nic neříká? Prostě se vám nelíbí. Nebudu vám dokazovat, kdo má pravdu, ale provedeme empirický důkaz lidské intuice, dokazující, že pokud se vám líbí díla Jacksona Pollocka, budeme mít větší sklony, než lidé, kterým se ta díla nelíbí, věřit, že tato díla jsou náročná na vytvoření, že je potřeba hodně času, energie a kreativní erergie. Jacksona Pollcoka jsem naschvál použil jako příklad, protože existuje mladá americká umělkyně, která maluje více méně ve stylu Pollocka a její díla měla cenu mnoha desítek ticíců dolarů -- hlavně protože je to tak mladá umělkyně.
This is a work by Jackson Pollock. Who here likes the work of Jackson Pollock? Okay. Who here, it does nothing for them? They just don't like it. I'm not going to make a claim about who's right, but I will make an empirical claim about people's intuitions, which is that, if you like the work of Jackson Pollock, you'll tend more so than the people who don't like it to believe that these works are difficult to create, that they require a lot of time and energy and creative energy. I use Jackson Pollock on purpose as an example because there's a young American artist who paints very much in the style of Jackson Pollock, and her work was worth many tens of thousands of dollars -- in large part because she's a very young artist.
Toto je Maria Olmstead, která vytvořila většinu svých prací, když jí byly 3 roky. Zajímavá skutečnost o Marii Olmsteadové je, že její rodina udělala tu chybu, že pozvala televizní program 60 Minut II do jejich domu natočit ji, jak maluje. Pak uvedli, že ji její otec během malování vedl. Když to zveřenili v televizi, hodnota jejího díla klesla na minimum. bylo to úplně stejné dílo, fyzicky, ale jeho příběh se změnil.
This is Marla Olmstead who did most of her work when she was three years old. The interesting thing about Marla Olmstead is her family made the mistake of inviting the television program 60 Minutes II into their house to film her painting. And they then reported that her father was coaching her. When this came out on television, the value of her art dropped to nothing. It was the same art, physically, but the history had changed.
Doteď jsem se soutředil na vizuální umění, Ale chci vám dát i dva příklady z hudby. Toto je Joshua Bell, velmi slavný houslista. Reportér Washington Post Gene Weingarten se rozhodl ho zapojit do troufalého experimentu. Otázka je: Jak hodně budou mít lidé rádi Joshuu Bella, jeho hudbu, kdyby nevěděli, že poslouchají právě Joshuu Bella? Joshua Bell vzal svoje housle za milion dolarů dolů do stanice metra ve Washington D.C., postavil se do rohu a sledoval kolik by si mohl vydělat. Tady je krátka ukázka jeho klipu. (Hudba houslí) Po uplynutí 45 minut si vydělal 32 dolarů. To není špatné. Ale není to ani dobré. Očividně, abyste si obravdu užili hudbu Joshui Bella, musíte vědět, že posloucháte Joshuu Bella. Ve skutečnosti si vydělal o 20 dolarů víc, ale to nezapočítal. Jelikož přisla jedna paní -- vidíte na konci videa -- že se objevila. Slyšela ho hrát v Konkresové knihovně před několika týdny na jedné extravagantní akci. Byla tak ohromená, že teďka stál ve stanici metra. Dojala se lítostí. Sáhla do kabelky a dala mu 20 dolarů.
I've been focusing now on the visual arts, but I want to give two examples from music. This is Joshua Bell, a very famous violinist. And the Washington Post reporter Gene Weingarten decided to enlist him for an audacious experiment. The question is: How much would people like Joshua Bell, the music of Joshua Bell, if they didn't know they were listening to Joshua Bell? So he got Joshua Bell to take his million dollar violin down to a Washington D.C. subway station and stand in the corner and see how much money he would make. And here's a brief clip of this. (Violin music) After being there for three-quarters of an hour, he made 32 dollars. Not bad. It's also not good. Apparently to really enjoy the music of Joshua Bell, you have to know you're listening to Joshua Bell. He actually made 20 dollars more than that, but he didn't count it. Because this woman comes up -- you see at the end of the video -- she comes up. She had heard him at the Library of Congress a few weeks before at this extravagant black-tie affair. So she's stunned that he's standing in a subway station. So she's struck with pity. She reaches into her purse and hands him a 20.
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)
Druhý příklad z hudebního prostředí je modernistická skladba od Johna Cage "4´33". Jak mnoho z vás ví, toto je ta skladba, kde pianista sedí na sedačce, otevře piáno, sedí, nic nedělá následující 4 minuty a 33 vteřin -- chvíle ticha. Lidé na to mají rozdílné názory. Co ale chci vyzdvihnout je, že si to můžete koupit na iTunes. (Smích) Za dolar devadesát devět můžete poslouchat to ticho, které je jiné, než ostatní druhy ticha.
The second example from music is from John Cage's modernist composition, "4'33"." As many of you know, this is the composition where the pianist sits at a bench, opens up the piano and sits and does nothing for four minutes and 33 seconds -- that period of silence. And people have different views on this. But what I want to point out is you can buy this from iTunes. (Laughter) For a dollar 99, you can listen to that silence, which is different than other forms of silence.
(Smích)
(Laughter)
Doteď jsem mluvil pouze o potěšení, co ale chci ukázat je to, že vše, co jsem řekl, se vztahuje stejně i na bolest. A na to, co si myslíte o tom, co prožíváte, vaše víra v podstatu podnětu ovlivňuje, jak to bolí. Jeden hezký experiment byl proveden Kurtm Grayem a Damen Wegnerem. Udělali to, že připoutali harvardské studenty na elektrický přístroj dávající šoky. A dostali sérii bolestivých elektrických elektrických šoků. Byla to série bolestivých elektrických šoků. Půlce z nich bylo řečeno, že jim ty šoky dává někdo v jiné místnosti, ale ta osoba v jiné místností neví o tom, že jim dává elektrické šoky. Není v tom žádná škodolibost, prostě jenom mačkají čudlík. První šok je zaznamenán jako velice bolestivý. Druhý šok bolí méně, protože už si na to trochu zvykli. Třetí ještě mín, čtvtý, pátý. Bolest se zmenšuje. V opačných podmínkách jim bylo řečeno, že osoba ve vedlejší místnosti jim dává šoky naschvál - ví o tom. První šok bolí neskutečně moc. Druhý bolí úplně stejně jako třetí, čtvrtý a pátý. Bolí to víc, když věříte, že to někdo dělá naschvál.
Now I've been talking so far about pleasure, but what I want to suggest is that everything I've said applies as well to pain. And how you think about what you're experiencing, your beliefs about the essence of it, affect how it hurts. One lovely experiment was done by Kurt Gray and Dan Wegner. What they did was they hooked up Harvard undergraduates to an electric shock machine. And they gave them a series of painful electric shocks. So it was a series of five painful shocks. Half of them are told that they're being given the shocks by somebody in another room, but the person in the other room doesn't know they're giving them shocks. There's no malevolence, they're just pressing a button. The first shock is recorded as very painful. The second shock feels less painful, because you get a bit used to it. The third drops, the fourth, the fifth. The pain gets less. In the other condition, they're told that the person in the next room is shocking them on purpose -- knows they're shocking them. The first shock hurts like hell. The second shock hurts just as much, and the third and the fourth and the fifth. It hurts more if you believe somebody is doing it to you on purpose.
Hodně extrémní příklad je, když v některých případech se může bolest za správných okolností přeměnit v potěšení. Lidé mají tuto mimořádně zajímavou vlastnost, že budou vyhledávat nízké dávky bolesti za bezpečných okolnotí a mít z toho potěšení -- v případě pojídání pálivých chilli papriček a horské dráhy. Tento postřeh byl dobře vyjádřen básníkem Johnem Miltonem, který napsal: "Mysl je místo samo o sobě, které samo sobě může udělat nebe z pekla a peklo z nebe."
The most extreme example of this is that in some cases, pain under the right circumstances can transform into pleasure. Humans have this extraordinarily interesting property that will often seek out low-level doses of pain in controlled circumstances and take pleasure from it -- as in the eating of hot chili peppers and roller coaster rides. The point was nicely summarized by the poet John Milton who wrote, "The mind is its own place, and in itself can make a heaven of hell, a hell of heaven."
A tímto skončím. Děkuji.
And I'll end with that. Thank you.
(Potlesk)
(Applause)