Mám ateliér v Berlíně -- ukážu vám ho -- ten zasněžený obrázek dole, právě z minulého víkendu. V tom ateliéru děláme mnoho experimentů. Považuji ho spíš za laboratoř. Čas od času pořádám setkání s vědci. A také přednáším na Univerzitě umění v Berlíně. Každoročně pořádáme pro lidi setkáni, která se jmenují "Život v prostoru". "Život v prostoru" se nutně nezabývá tím, jak co děláme, ale proč to děláme.
I have a studio in Berlin -- let me cue on here -- which is down there in this snow, just last weekend. In the studio we do a lot of experiments. I would consider the studio more like a laboratory. I have occasional meetings with scientists. And I have an academy, a part of the University of Fine Arts in Berlin. We have an annual gathering of people, and that is called Life in Space. Life in Space is really not necessarily about how we do things, but why we do things.
Chci vás požádat o sledování toho malého křížku ve středu. Stále ho sledujte. Mě si nevšímejte. Uvidíte žlutý kruh a uděláme si takový experiment s následnými obrazy. Když ten kruh zmizí, objeví se jiná barva, komplementární barva. Já budu něco říkat. A vaše oči a mozek budou nějak odpovídat. Toto celé je idea sdílení, idea vytváření reality pomocí překryvu toho, co říkám ja o co říkáte vy -- něco jako film.
Do you mind looking, with me, at that little cross in the center there? So just keep looking. Don't mind me. So you will have a yellow circle, and we will do an after-image experiment. When the circle goes away you will have another color, the complementary color. I am saying something. And your eyes and your brain are saying something back. This whole idea of sharing, the idea of constituting reality by overlapping what I say and what you say -- think of a movie.
Již dva roky, díky stipendiu vědeckého senátu v Berlíně, pracuji na těchto filmech, které vytvářím společně s diváky. Určitě si nemyslím, že ty filmy jsou zajímavé. Ve smyslu nějakého příběho toto očividně není vůbec zajímavé. Nicméně to má určitý potenciál -- stále to sledujte -- ten potenciál je zřejmě takový, že se tím jaksi posunují hranice mezi autorem a mezi divákem. Kdo je řekněme konzument a kdo je zodpovědný za to, co vidíme? Podle mě existuje stmelovací dimenze v takovém posunu hranic. Kdo rozhoduje, co je realita?
Since two years now, with some stipends from the science ministry in Berlin, I've been working on these films where we produce the film together. I don't necessarily think the film is so interesting. Obviously this is not interesting at all in the sense of the narrative. But nevertheless, what the potential is -- and just keep looking there -- what the potential is, obviously, is to kind of move the border of who is the author, and who is the receiver. Who is the consumer, if you want, and who has responsibility for what one sees? I think there is a socializing dimension in, kind of, moving that border. Who decides what reality is?
Toto je galerie Tate Modern v Londýně. To představení bylo v jistém smyslu podobné. Bylo o prostoru, do kterého jsem zavěsil polokruhový žlutý disk. Také jsem umístil zrcadlo na strop a vytvořil mlhu, takový opar. Mým záměrem bylo udělat tento prostor hmatatelný. Problém s tak velkým prostorem je, že je v něm zřejmý rozpor mezi tím, jaký prostor zabírá vaše tělo a jaký ten prostor ve skutečnosti je. Doufal jsem, že když přidám nějaké přírodní prvky, jinými slovy -- trochu mlhy -- prostor se stane hmatatelný.
This is the Tate Modern in London. The show was, in a sense, about that. It was about a space in which I put half a semi-circular yellow disk. I also put a mirror in the ceiling, and some fog, some haze. And my idea was to make the space tangible. With such a big space, the problem is obviously that there is a discrepancy between what your body can embrace, and what the space, in that sense, is. So here I had the hope that by inserting some natural elements, if you want -- some fog -- I could make the space tangible.
A stalo se, že tito lidé začali sami sebe vidět v tom prostoru. Podívejte se na tohle. Sledujte tu dívku. Samozřejmě, že v muzeu museli koukat zkrz hloupý foťák. Že ano? Tak se to dnes v muzeích dělá. Ale podívejte se na její tvář, jak to zkouší, sleduje sama sebe v tom zrcadle. "Páni, tamto je moje noha!" Nebyla si úplně jistá, jestli vidí sebe nebo ne. A to je celá ta myšlenka, jak vytvářímé náš vztah mezi našimi těly a prostorem? Jak jej můžeme přenastavit? Jak víme, že existence v prostoru má určitý význam?
And what happens is that people, they start to see themselves in this space. So look at this. Look at the girl. Of course they have to look through a bloody camera in a museum. Right? That's how museums are working today. But look at her face there, as she's checking out, looking at herself in the mirror. "Oh! That was my foot there!" She wasn't really sure whether she was seeing herself or not. And in that whole idea, how do we configure the relationship between our body and the space? How do we reconfigure it? How do we know that being in a space makes a difference?
Pamatujete, že na začátku jsem řekl, že jde hlavně o PROČ, než o JAK? PROČ ve skutečnosti znamená, "Jaké následky to má, když udělám jeden krok?" "Jak na tom záleží?" "Záleží na tom, jestli jsem nebo nejsem na světě?" "A záleží na tom, jestli tenhle čin, který udělám, se nějak dotkne mého smyslu pro zodpovědnost?" Je umění o tomhle? Řekl bych, že ano. Zřejmě není jen o dekorování a vylepšování vzhledu světa, nebo podlě mě o jeho zhoršování.
Do you see when I said in the beginning, it's about why, rather than how? The why meant really, "What consequences does it have when I take a step?" "What does it matter?" "Does it matter if I am in the world or not?" "And does it matter whether the kind of actions I take filter into a sense of responsibility?" Is art about that? I would say yes. It is obviously about not just about decorating the world, and making it look even better, or even worse, if you ask me.
Je to určitě také o přijmutí zodpovědnosti, jak jsem to bral tady, když jsem vylil trochu zelené barvy do řeky v L.A., Stockholmu, Norsku a v Tokiu, i na jiných místech. Tato barva neškodí životnímu prostředí, ale určitě to vážně vypadá poněkud hrozivě. A myslím, že na druhou stranu je to docela hezké, jak to ukazuje víření v těchto městských centrech v rozdílných částech světa.
It's obviously also about taking responsibility, like I did here when throwing some green dye in the river in L.A., Stockholm, Norway and Tokyo, among other places. The green dye is not environmentally dangerous, but it obviously looks really rather frightening. And it's on the other side also, I think, quite beautiful, as it somehow shows the turbulence in these kind of downtown areas, in these different places of the world.
"Zelená řeka" byla spíš akce aktivistická než umělecká, chtěl jsem ukázat lidem, v tomto městě, když jdou kolem, že prostor má jisté rozměry. Prostor má čas. A voda protéká městem v čase. Voda má schopnost tvořit město použitelným, uchopitelným. Použitelný znamená, že má určitý význam, jestli něco uděláte nebo ne. Má to význam, když řeknete: "Jsem součást tohoto města. A má to význam, když jdu volit. Pokud zaujmu nějaké stanovisko, má to význam."
The "Green river," as a kind of activist idea, not a part of an exhibition, it was really about showing people, in this city, as they walk by, that space has dimensions. A space has time. And the water flows through the city with time. The water has an ability to make the city negotiable, tangible. Negotiable meaning that it makes a difference whether you do something or not. It makes a difference whether you say, "I'm a part of this city. And if I vote it makes a difference. If I take a stand, it makes a difference."
Celá tato myšlenka města, které není obrazem, je podle mě něco, s čím jaksi umění vždycky pracovalo. Myšlenka, že umění vlastně může zhodnotit vztah mezi tím, co to znamená být na nějakém obrázku a co to znamená být v nějakém prostoru. V čem je rozdíl? Je to rozdíl, něco si myslet nebo něco udělat. Tady mám různé experimenty na toto téma. Trochu vám je ukážu. Island, v pravém dolním rohu, mé oblíbené místo.
This whole idea of a city not being a picture is, I think, something that art, in a sense, always was working with. The idea that art can actually evaluate the relationship between what it means to be in a picture, and what it means to be in a space. What is the difference? The difference between thinking and doing. So these are different experiments with that. I won't go into them. Iceland, lower right corner, my favorite place.
Tyto experimenty zasahují do oblasti architektonických modelů. Tyto experimenty stále trvají. Jeden z nich jsem udělal pro BMW, jakýsi pokus o vyrobení auta. Je vyrobeno z ledu. Skládačka na principu krystalů, prostřední v horní řadě, kterou se snažím složit jako koncertní halu na Islandu. Taková běžecká dráha, nebo promenáda, na vrcholu jednoho muzea v Dánsku, která je vyrobená z barevného skla a vede kolem dokola. Takže jak na ní kladete nohy, mění se váš barevný horizont. A před dvěma léty v Hyde Parku v Londýně ve spolupráci s galerií Serpentine: jakýsi dočasný pavilón, který byl zřetelný, jen když jste se hýbali. Letos v létě v New Yorku: na padající vodě je zajímavá ta skutečnost, že znázorňuje čas potřebný k jejímu pádu. Je to docela jednoduché a principiální.
These kinds of experiments, they filter into architectural models. These are ongoing experiments. One is an experiment I did for BMW, an attempt to make a car. It's made out of ice. A crystalline stackable principle in the center on the top, which I am trying to turn into a concert hall in Iceland. A sort of a run track, or a walk track, on the top of a museum in Denmark, which is made of colored glass, going all around. So the movement with your legs will change the color of your horizon. And two summers ago at the Hyde Park in London, with the Serpentine Gallery: a kind of a temporal pavilion where moving was the only way you could see the pavilion. This summer, in New York: there is one thing about falling water which is very much about the time it takes for water to fall. It's quite simple and fundamental.
Hodně jsem toho nachodil po horách na Islandu. A když tam přijdete do nového údolí, když přijdete do nové krajiny, naskytne se vám určitý výhled. Pokud klidně stojíte, krajina vám nemusí vždy napovědět, jak je velká. Vlastně vám vůbec neříká, co to vlastně sledujete. Jakmile se začnete pohybovat, hory se začnou pohybovat. Velké hory v dálce se pohybují méně. Malé hory v popředí se pohybují více. A když se znovu zastavíte, přemýšlíte: "Přejdu to údolí za hodinu? Nebo je přede mnou tříhodinová, či snad celodenní túra?"
I've walked a lot in the mountains in Iceland. And as you come to a new valley, as you come to a new landscape, you have a certain view. If you stand still, the landscape doesn't necessarily tell you how big it is. It doesn't really tell you what you're looking at. The moment you start to move, the mountain starts to move. The big mountains far away, they move less. The small mountains in the foreground, they move more. And if you stop again, you wonder, "Is that a one-hour valley? Or is that a three-hour hike, or is that a whole day I'm looking at?"
Pokud tam máte vodopád přímo na horizontu, podíváte se na něj a řeknete si: "Páni, ta voda padá vážně pomalu." A řeknete si: "Bože, to je vážně daleko a ten vodopád je obrovský." Pokud vodopád padá rychleji, je to menší vodopád a je blíž -- protože rychlost pádu vody je zkrátka všude stejná. A vaše tělo to nějak ví. To tedy znamená, že pomocí vodopádů se dá odhadovat prostor.
If you have a waterfall in there, right out there at the horizon; you look at the waterfall and you go, "Oh, the water is falling really slowly." And you go, "My god it's really far away and it's a giant waterfall." If a waterfall is falling faster, it's a smaller waterfall which is closer by -- because the speed of falling water is pretty constant everywhere. And your body somehow knows that. So this means a waterfall is a way of measuring space.
Samozřejmě že tak ikonické město jako New York ve kterém se už dříve nějak zabývali využitím prostorového vnímání, mohlo by se vám zdát, že New York chce vypadat co největší. Když se k tomu přidá nějaké měřítko, je to zajímavé: padající voda vám nejednou dodá takový dojem: "Páni, Brooklyn je právě takhle velký -- vzdálenost mezi Brooklynem a Manhattanem, v tomto případě East River, je taková a taková."
Of course being an iconic city like New York, that has had an interest in somehow playing around with the sense of space, you could say that New York wants to seem as big as possible. Adding a measurement to that is interesting: the falling water suddenly gives you a sense of, "Oh, Brooklyn is exactly this much -- the distance between Brooklyn and Manhattan, in this case the lower East River is this big."
Takže jsme se nesnažili hlavně dodat do měst kus přírody. Chtěli jsme také poskytnout tomu městu možnost vnímat prostor. A proč bychom měli chtít to dělat? Protože podlě mě je rozdíl v tom, jestli se vaše tělo cítí být určítým prvkem v prostoru, nebo jsetli máte tělo které jen stojí před nějakým obrazem. A "Haha, támhle je obraz a tady je Já. A co na tom záleží?" Obsahuje toto tvrzení nějaké důsledky?
So it was not just necessarily about putting nature into the cities. It was also about giving the city a sense of dimension. And why would we want to do that? Because I think it makes a difference whether you have a body that feels a part of a space, rather than having a body which is just in front of a picture. And "Ha-ha, there is a picture and here is I. And what does it matter?" Is there a sense of consequences?
Pokud tedy vnímám prostor, cítím, že ten prostor je uchopitelný, pokud cítím čas, pokud existuje rozměr, který můžu nazvat časem, také cítím, že můžu změnit prostor. A najednou to má nějaký význam ve smyslu zpřístupnění prostoru. Dalo by se říct, že tu jde o komunitu, kolektivnost. Jde tu o to, být spolu.
So if I have a sense of the space, if I feel that the space is tangible, if I feel there is time, if there is a dimension I could call time, I also feel that I can change the space. And suddenly it makes a difference in terms of making space accessible. One could say this is about community, collectivity. It's about being together.
Jak vytváříme veřejný prostor? Co vlastně dnes znamená slovo "veřejný"? Když se tedy takto zeptám, myslím, že se tím hezky poukazuje na parlamentární myšlenky, demokracie, veřejný prostor, společenství, individualitu. Jak vytvoříme myšlenku, která je stejně tolerantní k individualitě jako ke společenství, bez toho, aby tyto dva aspekty stavěla proti sobě? Samozřejmě různé politické snahy ve světě se náruživě snažily je proti sobě polarizovat a vytvářet tak rozdílné, normativní názory.
How do we create public space? What does the word "public" mean today anyway? So, asked in that way, I think it raises great things about parliamentary ideas, democracy, public space, being together, being individual. How do we create an idea which is both tolerant to individuality, and also to collectivity, without polarizing the two into two different opposites? Of course the political agendas in the world has been very obsessed, polarizing the two against each other into different, very normative ideas.
Řekl bych, že umění a kultura, a právě proto jsou umění a kultura tak neskutečně zajímavé, právě v současné době, umění a kultura tedy dokazují, že můžeme stvořit určitý prostor, který je citlivý jak k individualismu tak ke kolektivismu. Velkou roliv tom hraje příčinnost, dosah následků. Velmi tu záleží na tom, jak propojujeme naše myšlenky s činy. A co je mezi myšlenkami a činy? Přesně uprostřed mezi myšlenkami a činy je podle mě zkušenost. A zkušenost není jen jakási zábava bez následků. Zkušenost zahrnuje zodpovědnost. Získáním určité zkušenosti získáme i podíl na světě. Pokud získáme podíl na světě, určitě pak sdílíme určitou zodpovědnost. V tomto smyslu pak umění podle mě obsahuje důležitý význam pro svět, do kterého směřujeme právě v tuto chvíli. To je vše, co jsem chtěl říci. Mnohokrát děkuji. (Potlesk)
I would claim that art and culture, and this is why art and culture are so incredibly interesting in the times we're living in now, have proven that one can create a kind of a space which is both sensitive to individuality and to collectivity. It's very much about this causality, consequences. It's very much about the way we link thinking and doing. So what is between thinking and doing? And right in-between thinking and doing, I would say, there is experience. And experience is not just a kind of entertainment in a non-casual way. Experience is about responsibility. Having an experience is taking part in the world. Taking part in the world is really about sharing responsibility. So art, in that sense, I think holds an incredible relevance in the world in which we're moving into, particularly right now. That's all I have. Thank you very much. (Applause)