To, co děláte právě teď, v tomto okamžiku, vás zabíjí. Více, než auta nebo internet nebo dokonce ta malá mobilní zařízení, o kterých stále mluvíme, technologie, kterou užíváte nejvíc skoro každý den je tohle, váš zadek. V dnešní době lidé sedí 9,3 hodin denně, což je víc, než kolik spíme, kolem 7,7 hodin. Sezení je tak nesmírně rozšířené, že se ani neptáme, jak moc to děláme, a protože všichni ostatní to dělají taky, ani nám nedochází, že to není v pořádku. Takto se sezení stalo kouřením naší generace.
What you're doing, right now, at this very moment, is killing you. More than cars or the Internet or even that little mobile device we keep talking about, the technology you're using the most almost every day is this, your tush. Nowadays people are sitting 9.3 hours a day, which is more than we're sleeping, at 7.7 hours. Sitting is so incredibly prevalent, we don't even question how much we're doing it, and because everyone else is doing it, it doesn't even occur to us that it's not okay. In that way, sitting has become the smoking of our generation.
Samozřejmě že to má zdravotní následky, děsivé, kromě pasu. Záležitosti jako je rakovina prsu a tlustého střeva jsou přímo spojeny s nedostatkem naší fyzické aktivity, ve skutečnosti deseti procenty, pro obě zmíněné. Šest procent pro srdeční choroby, sedm procent pro cukrovku 2.typu, na kterou zemřel můj otec. Takže, jakákoliv z těchto statistik by nás měla přesvědčit zvedat náš zadek víc, ale jestli jste jen trochu jako já, tak nepřesvědčí.
Of course there's health consequences to this, scary ones, besides the waist. Things like breast cancer and colon cancer are directly tied to our lack of physical [activity], Ten percent in fact, on both of those. Six percent for heart disease, seven percent for type 2 diabetes, which is what my father died of. Now, any of those stats should convince each of us to get off our duff more, but if you're anything like me, it won't.
Co mě přimělo k pohybu, byla sociální interakce. Někdo mě pozval na schůzku, ale nezvládl mě dostat do programu na běžnou schůzku v konferenční místnosti, a řekl, "Zítra musím jít vyvenčit psy. Mohla byste přijít?" Zdálo se to trochu zvláštní, a během této první schůzky jsme si myslela: "Musím to být já, kdo položí další otázku", protože jsem věděla, že budu během téhle konverzace funět jako lokomotiva. A přesto, převzala jsem ten nápad a udělala z něj svůj vlastní. Takže namísto chození na schůzky u kávy nebo do konferenčních místností osvětlených zářivkami, zvu lidi na procházkové schůze, do délky až 20 či 30 mílí týdně. Změnilo mi to život.
What did get me moving was a social interaction. Someone invited me to a meeting, but couldn't manage to fit me in to a regular sort of conference room meeting, and said, "I have to walk my dogs tomorrow. Could you come then?" It seemed kind of odd to do, and actually, that first meeting, I remember thinking, "I have to be the one to ask the next question," because I knew I was going to huff and puff during this conversation. And yet, I've taken that idea and made it my own. So instead of going to coffee meetings or fluorescent-lit conference room meetings, I ask people to go on a walking meeting, to the tune of 20 to 30 miles a week. It's changed my life.
Ale předtím to bylo tak, že jsem si myslela, můžeš se starat o své zdraví, nebo se můžeš starat o své povinnosti, a jedno je pokaždé na úkor druhého. Takže teď, o několik stovek těchto procházkových schůzek později, jsem se naučila několik věcí.
But before that, what actually happened was, I used to think about it as, you could take care of your health, or you could take care of obligations, and one always came at the cost of the other. So now, several hundred of these walking meetings later, I've learned a few things.
Zaprvé, je tu ta úžasná věc o vyjití ven z krabice, které vede k přemýšlení "mimo krabici" Ať už je to příroda nebo samotný pohyb, dozajista to pomáhá.
First, there's this amazing thing about actually getting out of the box that leads to out-of-the-box thinking. Whether it's nature or the exercise itself, it certainly works.
A zadruhé, a to je asi více vypovídající, je to právě o tom, kolik je každý z nás schopen udržet problémů v opozici když takové ve skutečnosti nejsou. A jestli budeme problémy řešit a podíváme se na svět opravdu jinak, ať už je to ve vládě či obchodu nebo záležitostech životního prostředí, tvorby práce, možná můžeme přemýšlet, jak tyto problémy můžeme přeformulovat, aby obě strany byly pravdivé. Protože to bylo tehdy, když se stalo tohle, s tím choď-a-mluv nápadem, kdy se věci staly více proveditelnými, udržitelnými a životaschopnými.
And second, and probably the more reflective one, is just about how much each of us can hold problems in opposition when they're really not that way. And if we're going to solve problems and look at the world really differently, whether it's in governance or business or environmental issues, job creation, maybe we can think about how to reframe those problems as having both things be true. Because it was when that happened with this walk-and-talk idea that things became doable and sustainable and viable.
Takže, začala jsem tuhle řeč mluvením o zadku, a tak skončím tím podstatným, což je choďte a mluvte. Prochoďte mluvení. Budete překvapeni, jak čerstvý vzduch přihání čerstvé myšlení, a způsobem, jakým to budete dělat, si do života přinesete zcela nový soubor nápadů.
So I started this talk talking about the tush, so I'll end with the bottom line, which is, walk and talk. Walk the talk. You'll be surprised at how fresh air drives fresh thinking, and in the way that you do, you'll bring into your life an entirely new set of ideas.
Děkuji vám za pozornost.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)