Říkal jsem si, že bych začal s malou prosbou. Chtěl bych, abyste všichni na okamžik vypli, vy nebozí chudáčci a provedli inventuru svého zoufalého bytí. (Smích)
What I thought I would do is I would start with a simple request. I'd like all of you to pause for a moment, you wretched weaklings, and take stock of your miserable existence. (Laughter)
To byla rada, kterou dal sv. Benedikt svým vylekaným následovníkům v pátém století. Byla to rada, kterou jsem se rozhodl řídit, když jsem překročil čtyřicítku. Až do té chvíle jsem byl tím klasickým firemním bojovníkem - hodně jsem jedl, hodně pil, tvrdě jsem pracoval a zanedbával rodinu. A rozhodl jsem se zkusit změnit svůj život. Konkrétně jsem se rozhodl zkusit zabývat se ožehavým tématem rovnováhy pracovního a osobního života. A tak jsem odešel z práce a zůstal na rok doma se svou ženou a čtyřmi malými dětmi. Co jsem se ale o rovnováze mezi prací a osobním životem za ten rok naučil bylo, že mi přišlo celkem snadné vybalancovat osobní a pracovní život, když jsem žádnou práci neměl. (Smích) Nic moc užitečná dovednost, zvlášť, když docházejí peníze.
Now that was the advice that St. Benedict gave his rather startled followers in the fifth century. It was the advice that I decided to follow myself when I turned 40. Up until that moment, I had been that classic corporate warrior -- I was eating too much, I was drinking too much, I was working too hard and I was neglecting the family. And I decided that I would try and turn my life around. In particular, I decided I would try to address the thorny issue of work-life balance. So I stepped back from the workforce, and I spent a year at home with my wife and four young children. But all I learned about work-life balance from that year was that I found it quite easy to balance work and life when I didn't have any work. (Laughter) Not a very useful skill, especially when the money runs out.
A tak jsem se vrátil do práce, a od té doby posledních sedm let trávím potýkáním se, studiem a psaním o rovnováze mezi prací a osobním životem. Vypozoroval jsem čtyři věci, o které bych se s vámi dnes podělil. První z nich je, že pokud se chce společnost dostat v tomto tématu dále, musíme k sobě být upřímní. Problémem je, že spousta lidí vykládá o rovnováze osobního a pracovního života spoustu nesmyslů. Všechny ty diskuze o pružné pracovní době, nebo neformálních pátcích, nebo otcovské dovolené slouží jen k tomu, aby maskovaly podstatu věci, kterou je, že jistá zaměstnání a kariérní volby jsou z podstaty neslučitelné s možností být smysluplně zapojen - na denní bázi - do života mladé rodiny. Prvním krokem vyřešení jakéhokoliv problému je pojmenovat realitu situace, ve které se nacházíte. A realitou společenosti ve které žijeme je, že existují tisíce a tisíce lidí, žijících život tiše řvoucího zoufalství, kdy dlouhé hodiny těžce pracují v práci, kterou nesnášejí, aby si mohli koupit věci, které nepotřebují a omráčit s nimi lidi, které nemají rádi. (Smích) (Potlesk) Já tvrdím, že možnost chodit v pátek do práce v džínách a tričku neřeší skutečnou podstatu problému.
So I went back to work, and I've spent these seven years since struggling with, studying and writing about work-life balance. And I have four observations I'd like to share with you today. The first is: if society's to make any progress on this issue, we need an honest debate. But the trouble is so many people talk so much rubbish about work-life balance. All the discussions about flexi-time or dress-down Fridays or paternity leave only serve to mask the core issue, which is that certain job and career choices are fundamentally incompatible with being meaningfully engaged on a day-to-day basis with a young family. Now the first step in solving any problem is acknowledging the reality of the situation you're in. And the reality of the society that we're in is there are thousands and thousands of people out there leading lives of quiet, screaming desperation, where they work long, hard hours at jobs they hate to enable them to buy things they don't need to impress people they don't like. (Laughter) (Applause) It's my contention that going to work on Friday in jeans and [a] T-shirt isn't really getting to the nub of the issue.
(Smích)
(Laughter)
Za druhé jsem vypozoroval, že musíme čelit pravdě, že vláda a firmy za nás tento problém nevyřeší. Měli bychom přestat hledat mimo nás. Je na každém jedinci převzít kontrolu a zodpovědnost za způsoby života, který chceme vést. Pokud sami nenavrhnete svůj život, někdo to udělá za vás a vám se možná nebude líbit jejich představa o rovnováze. Je zvláště důležité - a tohle není to na webu, nebo jo? proto mě asi propustí - je zvláště důležité, abyste nikdy nesvěřili kvalitu svého života do rukou komerčních firem. Nemluvím teď jen o těch špatných společnostech - o jatkách lidské duše, jak jim říkám. (Smích) Mluvím o všech firmách. Protože komerční firmy jsou v podstatě navrženy k tomu, vyždímat z vás co jen můžou. Je to jejich podstatou, jejich DNA, je to to, co dělají - včetně těch dobrých firem s dobrým úmyslem. Na jedné straně je možnost dát dítě do firemní školky skvělá a osvícená. Na druhé straně jde o noční můru. Vlastě to jen znamená, že trávíte v té zatracené kanceláři více času. Musíme být zodpovědní za nastavení a uplatňování hranic, které ve svém životě chceme.
The second observation I'd like to make is we need to face the truth that governments and corporations aren't going to solve this issue for us. We should stop looking outside. It's up to us as individuals to take control and responsibility for the type of lives that we want to lead. If you don't design your life, someone else will design it for you, and you may just not like their idea of balance. It's particularly important -- this isn't on the World Wide Web, is it? I'm about to get fired -- it's particularly important that you never put the quality of your life in the hands of a commercial corporation. Now I'm not talking here just about the bad companies -- the "abattoirs of the human soul," as I call them. (Laughter) I'm talking about all companies. Because commercial companies are inherently designed to get as much out of you [as] they can get away with. It's in their nature; it's in their DNA; it's what they do -- even the good, well-intentioned companies. On the one hand, putting childcare facilities in the workplace is wonderful and enlightened. On the other hand, it's a nightmare -- it just means you spend more time at the bloody office. We have to be responsible for setting and enforcing the boundaries that we want in our life.
Třetím pozorováním je, že musíme dávat pozor na časový rámec, na základě kterého posuzujeme svou rovnováhu. Než jsem se po roce doma vrátil do práce, sedl jsem si a sepsal podrobný, postupný popis ideálně vyváženého dne, kterého jsem chtěl dosáhnout. Vypadal takto: Probudit se odpočatý po dobrém nočním spánku. Pomilovat se. Jít se psem. Nasnídat se se ženou a dětmi. Znovu se pomilovat. (Smích) Cestou do kanceláře zavézt děti do školy. Tři hodiny pracovat. Během oběda si zasportovat s kamarádem. Pracovat další tři hodiny. Potkat se s pár známými v hospodě a dát si brzký večerní drink. Jet domů na večeři s mou ženou a dětmi. Půl hodiny meditovat. Pomilovat se. Jít se psem. Opět se pomilovat. Jít spát. (Potlesk) Jak často, myslíte, že takový den nastal? (Smích) Musíme být realističtí. Nemůžete to všechno stihnout za den. Je třeba protáhnout časový rámec, na základě kterého soudíme rovnováhu v našem životě, je ale třeba prodloužit jej bez toho, že bychom padli do pasti zvané "budu si užívat v důchodu, až budou děti pryč z domova, až se se mnou žena rozvede, až budu mít nalomené zdraví, až nebudu mít žádné kamarády ani zájmy." (Smích) Den je příliš krátký a v důchodu je moc dlouhý. Musí existovat střední cesta.
The third observation is we have to be careful with the time frame that we choose upon which to judge our balance. Before I went back to work after my year at home, I sat down and I wrote out a detailed, step-by-step description of the ideal balanced day that I aspired to. And it went like this: wake up well rested after a good night's sleep. Have sex. Walk the dog. Have breakfast with my wife and children. Have sex again. (Laughter) Drive the kids to school on the way to the office. Do three hours' work. Play a sport with a friend at lunchtime. Do another three hours' work. Meet some mates in the pub for an early evening drink. Drive home for dinner with my wife and kids. Meditate for half an hour. Have sex. Walk the dog. Have sex again. Go to bed. (Applause) How often do you think I have that day? (Laughter) We need to be realistic. You can't do it all in one day. We need to elongate the time frame upon which we judge the balance in our life, but we need to elongate it without falling into the trap of the "I'll have a life when I retire, when my kids have left home, when my wife has divorced me, my health is failing, I've got no mates or interests left." (Laughter) A day is too short; "after I retire" is too long. There's got to be a middle way.
Čtvrté zjištění: K rovnováze musíme přistupovat s rovnováhou. Minulý rok za mnou přišla známá - a nevadí jí, že o tom mluvím - přišla za mnou minulý rok a říká: "Nigele, četla jsem tvou knihu a uvědomila jsem si, že můj život je úplně mimo rovnováhu. Úplně v něm převládá práce. Pracuji 10 hodin denně, 2 hodiny dojíždím. Všechny moje vztahy nevyšly. V mém životě není nic než práce. Tak jsem se rozhodla převzít opratě a vyřešit to. A začala jsem chodit do posilovny." (Smích) Nechci se posmívat, ale být akční desetihodinovou kancelářskou krysou nemá nic společného s bytím v rovnováze a fit. (Smích) Mimo milého cvičení ale existují i jiné oblasti života. Jde o intelektuální stránku, emoční stránku, duchovní stránku. A pro rovnováhu se podle mě musíme zabývat všemi těmito oblastmi - ne jen udělat 50 sedů lehů.
A fourth observation: We need to approach balance in a balanced way. A friend came to see me last year -- and she doesn't mind me telling this story -- a friend came to see me last year and said, "Nigel, I've read your book. And I realize that my life is completely out of balance. It's totally dominated by work. I work 10 hours a day; I commute two hours a day. All of my relationships have failed. There's nothing in my life apart from my work. So I've decided to get a grip and sort it out. So I joined a gym." (Laughter) Now I don't mean to mock, but being a fit 10-hour-a-day office rat isn't more balanced; it's more fit. (Laughter) Lovely though physical exercise may be, there are other parts to life -- there's the intellectual side; there's the emotional side; there's the spiritual side. And to be balanced, I believe we have to attend to all of those areas -- not just do 50 stomach crunches.
To může být odrazující. Protože lidé říkají, "sakra, kámo, já nemám na cvičení čas; a chceš, abych chodil do kostela a volal matce." A já tomu rozumím. Skutečně rozumím tomu, že je to odrazující. Ale příhoda, která se mi před několika lety stala mi dodala nový pohled na věc. Moje žena, která je dnes někde tady v publiku, mi zavolala do kanceláře a řekla: "Nigele, musíš vyzvednout našeho nejmladšího syna." Harryho, "ze školy." Protože musela být s našimi dalšími třemi dětmi ten večer někde jinde. A tak jsem toho odpoledne odešel z práce o hodinu dřv a u bran školy vyzvedl Harryho. Šli jsme do místního parku, zařádili si na houpačkách, zahráli si střelené hry. Pak jsem ho vzal do místní kavárny na kopci a dali jsme si na svačinu pizzu, pak sešli z kopce domů a já ho vykoupal a oblekl mu jeho pyžamo s Batmanem. Pak jsem mu přečetl kapitolu z knihy Roalda Dahla "Jakub a obří broskev". Uložil jsem ho do peřin a přikryl, dal mu pusu na čelo a řekl "dobrou noc, kámo", a odcházel z jeho pokoje. Jak jsem tak odcházel, řekl: "Tati?" Já na to: "Ano, synku?" A on: "Tati, dneska to byl ten nejlepší den mého života." Neudělal jsem nic, nevzal jsem ho do Disney Worldu ani mu nekoupil Playstation.
Now that can be daunting. Because people say, "Bloody hell mate, I haven't got time to get fit. You want me to go to church and call my mother." And I understand. I truly understand how that can be daunting. But an incident that happened a couple of years ago gave me a new perspective. My wife, who is somewhere in the audience today, called me up at the office and said, "Nigel, you need to pick our youngest son" -- Harry -- "up from school." Because she had to be somewhere else with the other three children for that evening. So I left work an hour early that afternoon and picked Harry up at the school gates. We walked down to the local park, messed around on the swings, played some silly games. I then walked him up the hill to the local cafe, and we shared a pizza for two, then walked down the hill to our home, and I gave him his bath and put him in his Batman pajamas. I then read him a chapter of Roald Dahl's "James and the Giant Peach." I then put him to bed, tucked him in, gave him a kiss on his forehead and said, "Goodnight, mate," and walked out of his bedroom. As I was walking out of his bedroom, he said, "Dad?" I went, "Yes, mate?" He went, "Dad, this has been the best day of my life, ever." I hadn't done anything, hadn't taken him to Disney World or bought him a Playstation.
Chci tím říct, že na malých věcech záleží. Získat větší rovnováhu neznamená dramaticky převrátit život. Malými vklady na těch správných místech můžete radikálně přeměnit kvalitu svých vztahů a kvalitu svého života. Navíc to, podle mě, může změnit společnost. Protože pokud tak učiní dostatek lidí, můžeme změnit společenskou definici úspěchu z té přiblble zjednodušující představy, že ten, kdo má nejvíc peněz, když umře, vyhrává, na smysluplnější a vybalancovanou definici toho, jak dobře prožitý život vypadá. A to, myslím, je myšlenka hodná šíření.
Now my point is the small things matter. Being more balanced doesn't mean dramatic upheaval in your life. With the smallest investment in the right places, you can radically transform the quality of your relationships and the quality of your life. Moreover, I think, it can transform society. Because if enough people do it, we can change society's definition of success away from the moronically simplistic notion that the person with the most money when he dies wins, to a more thoughtful and balanced definition of what a life well lived looks like. And that, I think, is an idea worth spreading.
(Potlesk)
(Applause)