Dnes chci hovořit o -- byl jsem požádán, abych se pokusil o dlouhodobý výhled, takže vám povím, co jsou dle mého tři největší problémy lidstva z dlouhodobého hlediska. Některých z nich se již dotkli někteří z předešlých řečníků, což je povzbuzující, protože se zdá, že nejsem jediný člověk, který dané problémy považuje za důležité.
I want to talk today about -- I've been asked to take the long view, and I'm going to tell you what I think are the three biggest problems for humanity from this long point of view. Some of these have already been touched upon by other speakers, which is encouraging. It seems that there's not just one person who thinks that these problems are important.
Tím prvním je -- smrt je velký problém. Pokud se podíváte na statistiky, naše vyhlídky nejsou právě růžové. Prozatím většina lidí, která žila, také zemřela. Zhruba 90 procent všech, kdo kdy žili, je nyní mrtvých. Takže roční úmrnost činí 150 000 -- promiňte, denní úmrtnost -- 150 000 lidí denně, což je ohromné číslo v každém ohledu. Roční úmrtnost je potom 56 milionů. Pokud se podíváme na hlavní příčinu úmrtí -- stárnutí -- způsobila smrt zhruba dvou třetin z celkového počtu úmrtí. To znamená, že ročně zemře více lidí než kolik má Kanada obyvatel. Obyčejně to nepovažujeme za problém, protože jde o něco příliš velkého a pro nás důvěrně známého. Smrt nevidíme, protože je příliš velká. Myslím si, že smrt může být pro většinu lidí příliš velká a příliš známá na to, aby v ní viděli problém.
The first is -- death is a big problem. If you look at the statistics, the odds are not very favorable to us. So far, most people who have lived have also died. Roughly 90 percent of everybody who has been alive has died by now. So the annual death rate adds up to 150,000 -- sorry, the daily death rate -- 150,000 people per day, which is a huge number by any standard. The annual death rate, then, becomes 56 million. If we just look at the single, biggest cause of death -- aging -- it accounts for roughly two-thirds of all human people who die. That adds up to an annual death toll of greater than the population of Canada. Sometimes, we don't see a problem because either it's too familiar or it's too big. Can't see it because it's too big. I think death might be both too familiar and too big for most people to see it as a problem.
Ale přemýšlejte o ní. Podívejme se, jak dlouho jsem mluvil. Zhruba 3 minuty. To znamená, že od začátku přednášky zemřelo kolem 324 lidí. To lze zhruba přirovnat ke kapacitě této místnosti. Cena za takovou ztrátu je zřejmá, jakmile o ní začnete přemýšlet -- utrpení, bolest -- rovněž ekonomicky jde o ohromné plýtvání. Stačí se podívat na množství informací, znalostí a zkušeností, o které přicházíme v důsledku přirozené smrti a stárnutí.
Once you think about it, you see this is not statistical points; these are -- let's see, how far have I talked? I've talked for three minutes. So that would be, roughly, 324 people have died since I've begun speaking. People like -- it's roughly the population in this room has just died. Now, the human cost of that is obvious, once you start to think about it -- the suffering, the loss -- it's also, economically, enormously wasteful. I just look at the information, and knowledge, and experience that is lost due to natural causes of death in general, and aging, in particular.
Předpokládejme, že jedna osoba představuje jednu knihu. A to je ještě hodně podhodnoceno. Životní zkušenosti a poznatky znamenají mnohem více než dokážeme vměstnat do jediné knihy. Ale předpokládejme, že tomu tak je. 52 milionů lidí zemře ročně přirozenou smrtí, což odpovídá zničení 52 milionů svazků knih. Knihovna Kongresu obsahuje 18 milionů svazků. Těžce neseme vypálení alexandrijské knihovny. Jde o jednu z velkých kulturních tragédií, kterou si dodnes připomínáme. Přesto ekvivalent tří knihoven Kongresu -- je spálen, ztracen na vždy, každý rok.
Suppose we approximated one person with one book? Now, of course, this is an underestimation. A person's lifetime of learning and experience is a lot more than you could put into a single book. But let's suppose we did this. 52 million people die of natural causes each year corresponds, then, to 52 million volumes destroyed. Library of Congress holds 18 million volumes. We are upset about the burning of the Library of Alexandria. It's one of the great cultural tragedies that we remember, even today. But this is the equivalent of three Libraries of Congress -- burnt down, forever lost -- each year.
Takže to je první velký problém. Přeji proto hodně zdaru Aubrey de Greyovi a dalším lidem jako je on, kteří se s tím snaží něco udělat. Existenciální riziko -- druhý velký problém. Existenciální riziko je hrozba, která ohrožuje dlouhodobé přežití lidstva. Proč tvrdím, že jde o velký problém? Podívejme se nejprve na pravděpodobnost -- jde ale o hodně složitý odhad -- doposud vznikly jen čtyři studie na toto téma, což je překvapivé. Mysleli byste si, že se téma setká s větším zájmem, protože v sázce je opravdu hodně. Každopádně jde o dost přehlíženou oblast.
So that's the first big problem. And I wish Godspeed to Aubrey de Grey, and other people like him, to try to do something about this as soon as possible. Existential risk -- the second big problem. Existential risk is a threat to human survival, or to the long-term potential of our species. Now, why do I say that this is a big problem? Well, let's first look at the probability -- and this is very, very difficult to estimate -- but there have been only four studies on this in recent years, which is surprising. You would think that it would be of some interest to try to find out more about this given that the stakes are so big, but it's a very neglected area.
Tyto čtyři studie -- jednu rozvedl v knize John Lesley. Odhadl pravděpodobnost, s jakou nepřežijeme současné století: 50 procent. Podobně královský astronom, kterého jsme slyšeli hovořit včera, odhadl 50procentní pravděpodobnost. Další autor nedal žádný číselný odhad, ale prohlásil, že pravděpodobnost vyhynutí je významná. Já na toto téma napsal dlouhý článek. Řekl jsem v něm, že hovořit o méně než 20procentní pravděpobonosti by byla chyba, s ohledem na současné důkazy, které máme. Přesná čísla, která máme tady, bychom měli brát v potaz s největší obezřetností, každopádně vládne shoda, že riziko je zásadní. Každý, kdo tohle viděl a studoval, souhlasí.
But there have been four studies -- one by John Lesley, wrote a book on this. He estimated a probability that we will fail to survive the current century: 50 percent. Similarly, the Astronomer Royal, whom we heard speak yesterday, also has a 50 percent probability estimate. Another author doesn't give any numerical estimate, but says the probability is significant that it will fail. I wrote a long paper on this. I said assigning a less than 20 percent probability would be a mistake in light of the current evidence we have. Now, the exact figures here, we should take with a big grain of salt, but there seems to be a consensus that the risk is substantial. Everybody who has looked at this and studied it agrees.
Pokud se zamyslíme, co znamená snížení pravděpodobnosti vyhynutí lidstva o jediný procentní bod -- což není mnoho -- zjistíme, že jde o 60 milionů zachráněných životů z hlediska aktuálního počtu lidí. Jedno procento z šesti miliard lidí odpovídá 60 milionům. To je obrovské číslo. Pokud bychom zohlednili i budoucí generace, které by kvůli našemu vymření nevznikly, číslo by bylo astronomické. Možná v budoucnu obydlíme zlomek vesmíru -- Místní nadkupu galaxií -- což může vzít klidně 100 milionů let, ale pokud vymřeme, nedojde k tomu. Takže i snížení o jediný procentní bod by v tomto případě odpovídalo přežití astronomického počtu lidí -- 10 na 32.
Now, if we think about what just reducing the probability of human extinction by just one percentage point -- not very much -- so that's equivalent to 60 million lives saved, if we just count the currently living people, the current generation. Now one percent of six billion people is equivalent to 60 million. So that's a large number. If we were to take into account future generations that will never come into existence if we blow ourselves up, then the figure becomes astronomical. If we could eventually colonize a chunk of the universe -- the Virgo supercluster -- maybe it will take us 100 million years to get there, but if we go extinct we never will. Then, even a one percentage point reduction in the extinction risk could be equivalent to this astronomical number -- 10 to the power of 32.
Takže pokud budeme o budoucích generacích uvažovat jako o té naší, všechny ostatní morální imperativy spojené s náklady se stanou irelevantními. Jediná věc, které byste měli věnovat pozornost, je snížení existenciálního rizika, protože i to nejmenší snížení by převážilo jakoukoli jinou výhodu, o které můžeme uvažovat. A i když uvážíme jen žijící lidi, a budeme ignorovat budoucí, kteří by nevznikli, kdybychom vyhynuli, stále má úkol vysokou prioritu. Dovolte mi věnovat zbývající čas třetímu velkému problému, protože je mnohem rafinovanější a náročnější k uchopení. Zamyslete se nad určitým typem času -- někteří lidé jej možná vůbec nezažili -- ale vy ostatní si vybavte prožité momenty, kdy byl život úžasný.
So if you take into account future generations as much as our own, every other moral imperative of philanthropic cost just becomes irrelevant. The only thing you should focus on would be to reduce existential risk because even the tiniest decrease in existential risk would just overwhelm any other benefit you could hope to achieve. And even if you just look at the current people, and ignore the potential that would be lost if we went extinct, it should still have a high priority. Now, let me spend the rest of my time on the third big problem, because it's more subtle and perhaps difficult to grasp. Think about some time in your life -- some people might never have experienced it -- but some people, there are just those moments that you have experienced where life was fantastic.
Mohlo to být ve chvíli nějaké velkolepé tvůrčí inspirace, když jste byli unášeni plynulým tokem práce. Nebo když jste pochopili něco nového. Nebo mohlo jít o pocity pramenící z romantické lásky. O estetický zážitek -- západ slunce nebo krásné umělecké dílo. Každý jednou za čas zažívá tyto pocity, a díky nim si uvědomujeme, jak skvělý život může být. A divíme se, proč není život takový neustále. Chcete, aby takový byl. A pak se samozřejmě vše vrátí do normálu a vzpomínky vyblednou. Je skutečně náročné si v běžném rozpoložení vybavit, jak úžasný život může být. Nebo jak šíleně zlý může být.
It might have been at the moment of some great, creative inspiration you might have had when you just entered this flow stage. Or when you understood something you had never done before. Or perhaps in the ecstasy of romantic love. Or an aesthetic experience -- a sunset or a great piece of art. Every once in a while we have these moments, and we realize just how good life can be when it's at its best. And you wonder, why can't it be like that all the time? You just want to cling onto this. And then, of course, it drifts back into ordinary life and the memory fades. And it's really difficult to recall, in a normal frame of mind, just how good life can be at its best. Or how bad it can be at its worst.
Třetí velký problém je, že život není obvykle tak úžasný, jak by mohl být. Domnívám se, že jde o velký problém. Je jednoduché říci, co nechceme. Tady je příklad několika věcí, které nechceme -- nemoc, nedobrovolná smrt, zbytečné trápení, krutost, nedostatečný růst, ztráta paměti, nevzdělanost, nedostatek kreativity. Předpokládejme, že jsme tyto věci napravili, něco jsme s nimi udělali. Byli jsme skutečně úspěšní. Všeho tohoto jsme se zbavili. Mohli bychom potom dopadnout nějak takto, což je -- abych tak řekl, zatraceně lepší než to předchozí. Ale jde opravdu o to nejlepší, o čem můžeme snít? Jde o to nejlepší, čeho můžeme dosáhnout?
The third big problem is that life isn't usually as wonderful as it could be. I think that's a big, big problem. It's easy to say what we don't want. Here are a number of things that we don't want -- illness, involuntary death, unnecessary suffering, cruelty, stunted growth, memory loss, ignorance, absence of creativity. Suppose we fixed these things -- we did something about all of these. We were very successful. We got rid of all of these things. We might end up with something like this, which is -- I mean, it's a heck of a lot better than that. But is this really the best we can dream of? Is this the best we can do?
Nebo je možné nalézt něco trochu inspirativnějšího, co nás požene vpřed? Když o tomhle všem budeme přemýšlet, zcela jistě si uvědomíme, že existují možnosti, kdy změníme věci nikoli pouhým odstraněním toho škodlivého, ale přidáním pozitivního. Na mém seznamu přání by mohlo být: delší a zdravější život, větší blahobyt, vylepšené kognitivní schopnosti, více znalostí a porozumění, neomezené možnosti pro osobní rozvoj přesahující naše biologická omezení, lepší vztahy a nespoutaný potenciál pro duchovní, morální a intelektuální vývoj.
Or is it possible to find something a little bit more inspiring to work towards? And if we think about this, I think it's very clear that there are ways in which we could change things, not just by eliminating negatives, but adding positives. On my wish list, at least, would be: much longer, healthier lives, greater subjective well-being, enhanced cognitive capacities, more knowledge and understanding, unlimited opportunity for personal growth beyond our current biological limits, better relationships, an unbounded potential for spiritual, moral and intellectual development.
Pokud bychom chtěli tohoto dosáhnout, co by se muselo ve světě změnit? A tohle je odpověď -- my bychom se museli změnit. Nikoli jen svět kolem nás, ale my samotní. Nikoli způsob, jakým o světě přemýšlíme, ale způsob, jakým existujeme -- naše biologie. Lidská přirozenost by se musela změnit. Když uvažujeme o změně lidské přirozenosti, první věcí, která nás napadne, jsou tyto technologie umožňující modifikaci lidí -- terapie růstovými hormony, kosmetická chirurgie, stimulanty jako Ritalin a Adderall, antidepresiva, anabolické steroidy, umělá srdce. Je to pěkně dojemný seznam. Dovedou skvělé věci u pár lidí, kteří trpí nějakými specifickými problémy, ale u většiny lidí nezmění to, co znamená být člověkem. A všechny také trochu působí -- hodně lidem napovídá instinkt, že antidepresiva tu jsou pro lidi s depresemi. Panuje i jisté znepokojení, že jde o něco nepřirozeného.
If we want to achieve this, what, in the world, would have to change? And this is the answer -- we would have to change. Not just the world around us, but we, ourselves. Not just the way we think about the world, but the way we are -- our very biology. Human nature would have to change. Now, when we think about changing human nature, the first thing that comes to mind are these human modification technologies -- growth hormone therapy, cosmetic surgery, stimulants like Ritalin, Adderall, anti-depressants, anabolic steroids, artificial hearts. It's a pretty pathetic list. They do great things for a few people who suffer from some specific condition, but for most people, they don't really transform what it is to be human. And they also all seem a little bit -- most people have this instinct that, well, sure, there needs to be anti-depressants for the really depressed people. But there's a kind of queasiness that these are unnatural in some way.
Hodí se připomenout, že používáme mnoho jiných technologií k nápravám i vylepšování. Používáme vylepšení kůže -- oblečení. Kam až dohlédnu, vidím, že každý z vás je uživatelem této vylepšovací technologie, což je skvělé. Látky měnící náladu se používají od nepaměti -- kofein, alkohol, nikotin, vitaminy, brýle, anestetika -- považujeme je za samozřejmé, ale zamyslete se, jak velký pokrok to je, prodělat operaci před příchodem anestetik nebyla žádná legrace. Antikoncepce, kosmetika a techniky přeprogramování mozku -- to vše zní děsivě,
It's worth recalling that there are a lot of other modification technologies and enhancement technologies that we use. We have skin enhancements, clothing. As far as I can see, all of you are users of this enhancement technology in this room, so that's a great thing. Mood modifiers have been used from time immemorial -- caffeine, alcohol, nicotine, immune system enhancement, vision enhancement, anesthetics -- we take that very much for granted, but just think about how great progress that is -- like, having an operation before anesthetics was not fun. Contraceptives, cosmetics and brain reprogramming techniques -- that sounds ominous,
ale rozdíl mezi tím, co je technologie -- typickým příkladem je přístroj -- a dalšími způsoby, jak měnit a předělávat lidskou přirozenost, je složitější. Když se zamyslíte, co to znamená naučit se počítat nebo číst, zjistíte, že jde doslova o předělávání mozku. Jak se učíte, měníte mikrostrukturu svého mozku. Obecně řečeno, nemusíme přemýšlet o technologiích pouze jako přístrojích jako jsou tyto, ale i o institucích a technikách, psychologických metodách a tak dále. Způsoby organizace mohou mít zásadní dopad na lidskou přirozenost.
but the distinction between what is a technology -- a gadget would be the archetype -- and other ways of changing and rewriting human nature is quite subtle. So if you think about what it means to learn arithmetic or to learn to read, you're actually, literally rewriting your own brain. You're changing the microstructure of your brain as you go along. So in a broad sense, we don't need to think about technology as only little gadgets, like these things here, but even institutions and techniques, psychological methods and so forth. Forms of organization can have a profound impact on human nature.
V budoucnu zcela jistě dříve nebo později vyvineme množství takových technologií. Víme jen velice málo, pokud vůbec něco, kdy se tyto věci objeví, ale jsou plně v souladu se vším, co víme o fyzikálních zákonech, zákonech chemie a tak dál. Můžeme předpokládat, ponechejme stranou možnost katastrofy, že dříve nebo později všechno toto vyvineme. A dokonce jen zlomek z nich by postačoval k tomu, abychom změnili lidský stav.
Looking ahead, there is a range of technologies that are almost certain to be developed sooner or later. We are very ignorant about what the time scale for these things are, but they all are consistent with everything we know about physical laws, laws of chemistry, etc. It's possible to assume, setting aside a possibility of catastrophe, that sooner or later we will develop all of these. And even just a couple of these would be enough to transform the human condition.
Podívejme se proto na ty podoby lidské přirozenosti, které se jeví, že nabízejí prostor k vylepšení. Délka života je důležitým a palčivým faktorem, protože když nejste naživu, žádná věc vám moc užitečná nebude. Intelektuální schopnosti -- zahrnují velké množství dalších podkategorií: paměť, soustředěnost, mentální energie, inteligence, empatie. Jsou to všechno skvělé věci. Zčásti si jich ceníme proto, že nás dělají lepšími v soupeření s ostatními lidmi -- jsou zprostředkujícími dobry. Zčásti proto -- a to je také důvod, proč je morálně správné o ně usilovat -- že jsou samy o sobě hodnotné. Je prostě lepší vědět o světě kolem nás více, o lidech, se kterými se setkáváme, a taktéž si pamatovat, co jsme se dozvěděli. Modality a zvláštní schopnosti. Lidská mysl není jediným jednolitým informačním procesorem, ale má mnoho různých, speciálně vyvinutých modulů, které umožňují specifické věci. Když uvážíme to, co běžně považujeme za věci dávající životu smysl -- hudbu, humor, erotično, duchovno, estetiku, výchovu a péči, klevety, povídání s lidmi --
So let's look at some of the dimensions of human nature that seem to leave room for improvement. Health span is a big and urgent thing, because if you're not alive, then all the other things will be to little avail. Intellectual capacity -- let's take that box, which falls into a lot of different sub-categories: memory, concentration, mental energy, intelligence, empathy. These are really great things. Part of the reason why we value these traits is that they make us better at competing with other people -- they're positional goods. But part of the reason -- and that's the reason why we have ethical ground for pursuing these -- is that they're also intrinsically valuable. It's just better to be able to understand more of the world around you and the people that you are communicating with, and to remember what you have learned. Modalities and special faculties. Now, the human mind is not a single unitary information processor, but it has a lot of different, special, evolved modules that do specific things for us. If you think about what we normally take as giving life a lot of its meaning -- music, humor, eroticism, spirituality, aesthetics, nurturing and caring, gossip, chatting with people --
tak všechny z nich jsou téměř jistě umožněny některým ze specifických okruhů, které my lidé máme, ale představte si jinou inteligentní formu života, která je postrádá. Měli jsme jen štěstí, že se u nás vyvinuly neurální obvody, které zpracovávají a vychutnávají hudbu. Všechny by v principu mělo být možné vylepšit. Někteří lidé mají lepší hudební sluch a schopnost ocenit hudbu než jiní lidé. Je rovněž zajímavé přemýšlet o dalších věcech -- když poskytují hodnotné věci, proč bychom měli přijmout, že evoluce nás vybavila všemi způsoby, které by nám mohly potenciálně přinést potěšení?
all of these, very likely, are enabled by a special circuitry that we humans have, but that you could have another intelligent life form that lacks these. We're just lucky that we have the requisite neural machinery to process music and to appreciate it and enjoy it. All of these would enable, in principle -- be amenable to enhancement. Some people have a better musical ability and ability to appreciate music than others have. It's also interesting to think about what other things are -- so if these all enabled great values, why should we think that evolution has happened to provide us with all the modalities we would need to engage with other values that there might be?
Představte si tvora, který postrádá tento neurální obvod pro zpracování hudby. Jenom by na nás ohromeně zíral, kdykoli bychom trávili čas poslechem hudebního vystoupení, protože lidé by dělali podivné pohyby a on by nedokázal určit, co se to děje. Ale možná má jinou schopnost, která by byla stejně matoucí pro nás, ale pro něj by měla obdobnou hodnotu jako hudba pro nás. Ale my jsme doslova hluší k tomuto druhu hodnoty. Takže můžeme uvažovat o přidání nových smyslových a mentálních schopností. Nové tělesné funkce, tělesné tvary, nové sebeovládání. Větší pocit spokojenosti. Schopnost přepínat mezi odpočinkem a prací -- schopnost zpomalit, když to potřebujeme, i zrychlit. Schopnost snadno přepínat pozornost by byla krásná vlastnost -- snadněji bychom dosáhli stavu plynulosti, jaký zažíváme, když jsme do něčeho ponořeni. Vědomí a porozumění. To je další zajímavá aplikace, která by měla nejspíš velký společenský dopad. Pokud byste si mohli zvolit, aby byly vaše romantické závazky k druhé osobě s časem neměnné, takže by neskončily, láska by nemusela nikdy pominout. Pravděpodobně nejde o tak složitou věc. Mohl by to být jediný hormon nebo tak něco.
Imagine a species that just didn't have this neural machinery for processing music. And they would just stare at us with bafflement when we spend time listening to a beautiful performance, like the one we just heard -- because of people making stupid movements, and they would be really irritated and wouldn't see what we were up to. But maybe they have another faculty, something else that would seem equally irrational to us, but they actually tap into some great possible value there. But we are just literally deaf to that kind of value. So we could think of adding on different, new sensory capacities and mental faculties. Bodily functionality and morphology and affective self-control. Greater subjective well-being. Be able to switch between relaxation and activity -- being able to go slow when you need to do that, and to speed up. Able to switch back and forth more easily would be a neat thing to be able to do -- easier to achieve the flow state, when you're totally immersed in something you are doing. Conscientiousness and sympathy. The ability to -- it's another interesting application that would have large social ramification, perhaps. If you could actually choose to preserve your romantic attachments to one person, undiminished through time, so that wouldn't have to -- love would never have to fade if you didn't want it to. That's probably not all that difficult. It might just be a simple hormone or something that could do this.
Povedlo se to už u hrabošů. Můžete naprogramovat hraboše, aby se stali monogamními, i když jsou od přírody polygamní. Jde o jediný gen. U lidí by to mohlo být složitější, ale asi ne o moc. Tohle je poslední obrázek, který chci -- začali jsme používat laserová ukazovátka. Možný způsob bytí my mohl být způsobem života -- způsob života, zakoušení, přemýšlení, vidění, interagování se světem. Tady dole v rohu máme malý podprostor, část většího prostoru, který je přístupný lidem -- tvorům s našimi biologickými schopnostmi. Je to část prostoru, který je přístupný zvířatům, neboť my jsme zvířaty, jsme jejich podmnožina.
It's been done in voles. You can engineer a prairie vole to become monogamous when it's naturally polygamous. It's just a single gene. Might be more complicated in humans, but perhaps not that much. This is the last picture that I want to -- now we've got to use the laser pointer. A possible mode of being here would be a way of life -- a way of being, experiencing, thinking, seeing, interacting with the world. Down here in this little corner, here, we have the little sub-space of this larger space that is accessible to human beings -- beings with our biological capacities. It's a part of the space that's accessible to animals; since we are animals, we are a subset of that.
Takže si můžeme představit vylepšení lidských schopností. Mohly by být nové způsoby bytí, které byste mohli zažívat, pokud byste mohli žít, dejme tomu, 200 let. Mohli byste pak žít několik druhů životů, sbírat moudrosti, jak to není u dnešních lidí možné. Takže byste se přesunuli do větší sféry „člověk+" a mohli byste v tomto procesu pokračovat, až byste objevili tento obří prostor možných způsobů bytí.
And then you can imagine some enhancements of human capacities. There would be different modes of being you could experience if you were able to stay alive for, say, 200 years. Then you could live sorts of lives and accumulate wisdoms that are just not possible for humans as we currently are. So then, you move off to this larger sphere of "human +," and you could continue that process and eventually explore a lot of this larger space of possible modes of being.
Proč by tohle měla být žádoucí věc? Inu, už víme, že uvnitř tohoto malého lidského kruhu jsou všechny ty úžasné a hodnotné možnosti bytí -- plně prožívaný lidský život je úžasný. Nemáme žádný důvod si myslet, že uvnitř tohoto mnohem většího prostoru není nic, co by bylo podobně hodnotné pro naše bytí. Možná je tam něco, co je za hranicemi našich nejdivočejších představ, za hranicemi našich snů. Takže abychom vyřešili tento třetí problém, potřebujeme pomalu, opatrně a pod morálním dohledem vyvinout prostředky, které nám umožní vydat se do tohoto většího prostoru a prozkoumat jej a najít hodnoty, které se tam mohou ukrývat. Děkuji.
Now, why is that a good thing to do? Well, we know already that in this little human circle there, there are these enormously wonderful and worthwhile modes of being -- human life at its best is wonderful. We have no reason to believe that within this much, much larger space there would not also be extremely worthwhile modes of being, perhaps ones that would be way beyond our wildest ability even to imagine or dream about. And so, to fix this third problem, I think we need -- slowly, carefully, with ethical wisdom and constraint -- develop the means that enable us to go out in this larger space and explore it and find the great values that might hide there. Thanks.