Martin Luther King neřekl: "Mám noční můru," když inspiroval hnutí za lidská práva. Řekl: "Mám sen." I já mám sen. Mám sen, že si přestaneme myslet, že noční můrou bude naše budoucnost. To pro nás bude výzva, protože pokud si vzpomenete na každý velký filmový trhák v poslední době, téměř všechny vize lidstva jsou apokalyptické. Myslím, že jednu z nejhorších v poslední době jsme viděli ve filmu "Cesta." Je to výborně natočený film, ale všechno je zdevastované, všechno je mrtvé. Jenom otec a syn se snaží přežít, zatímco jdou svou cestou. A myslím, že ekologické hnutí, kterého jsem součástí, na vytvoření této vize budoucnosti nese spoluvinu.
Martin Luther King did not say, "I have a nightmare," when he inspired the civil rights movements. He said, "I have a dream." And I have a dream. I have a dream that we can stop thinking that the future will be a nightmare, and this is going to be a challenge, because, if you think of every major blockbusting film of recent times, nearly all of its visions for humanity are apocalyptic. I think this film is one of the hardest watches of modern times, "The Road." It's a beautiful piece of filmmaking, but everything is desolate, everything is dead. And just a father and son trying to survive, walking along the road. And I think the environmental movement of which I am a part of has been complicit in creating this vision of the future.
Už příliš dlouho propagujeme hrůznou představu toho, co se stane. Zaměřili jsme se na ty nejhorší možné scénáře. Zaměřili jsme se na problémy. Ale nemysleli jsme dostatečně na možná řešení. Používali jsme strach, abychom přitáhli pozornost lidí. Jakýkoliv psycholog vám řekne, že strach je v organismu propojen s mechanismem útěku. Je to ta část mechanismu boje a útěku, která, když je zvíře vyplašené - představte si jelena. Jelen zůstane stát, úplně nehybný, připravený k útěku. Myslím, že přesně toto děláme, když žádáme lidi, aby se zapojili do našich programů v oblasti zhoršování životního prostředí a změny klimatu. Lidé zůstávají nehybně stát a utíkají, protože používáme strach. Myslím, že ekologické hnutí musí dospět a začít přemýšlet o tom, co je pokrok.
For too long, we have peddled a nightmarish vision of what's going to happen. We have focused on the worst-case scenario. We have focused on the problems. And we have not thought enough about the solutions. We've used fear, if you like, to grab people's attention. And any psychologist will tell you that fear in the organism is linked to flight mechanism. It's part of the fight and flight mechanism, that when an animal is frightened -- think of a deer. A deer freezes very, very still, poised to run away. And I think that's what we're doing when we're asking people to engage with our agenda around environmental degradation and climate change. People are freezing and running away because we're using fear. And I think the environmental movement has to grow up and start to think about what progress is.
Jak by vypadalo zlepšení životního údělu lidstva? Jedním z problémů, kterým čelíme, je, že lidé, kteří ovládli trh za pojmem pokrok vidí jen finanční definici, ekonomickou definici toho, co pokrok je - že kdybychom nějak zlepšili ty správné veličiny, budeme na tom lépe, ať už jde o akciový trh, nebo HDP (hrubý domácí produkt) a růst ekonomiky. Že život bude lepší. Z nějakého důvodu to vyvolává lidskou chamtivost, nikoli strach - takže čím víc, tím líp. Ale no tak. Na Západě přece máme všeho dostatek. Některé části světa možná ne, ale my máme dost. A již dlouho víme, že to není dobré měřítko pro hodnocení blahobytu zemí. Ve skutečnosti architekt našeho národního účetního systému Simon Kuznets ve 30. letech řekl, že "blahobyt národa "se dá jen těžko odvodit z jeho národního příjmu." Jenže my jsme vytvořili národní účetní systém, který je pevně založen na produkci a výrobě věcí. Je to nejspíš dáno historicky a ve své době to mělo opodstatnění. Během druhé světové války jsme potřebovali vyrobit hodně věcí. A ve výrobě určitých typů věcí jsme byli tak úspěšní, že jsme velkou část Evropy zničili a museli ji pak znovu postavit. A tak se náš národní účetní systém nastavil podle toho, co umíme vyrobit.
What would it be like to be improving the human lot? And one of the problems that we face, I think, is that the only people that have cornered the market in terms of progress is a financial definition of what progress is, an economic definition of what progress is -- that somehow, if we get the right numbers to go up, we're going to be better off, whether that's on the stock market, whether that's with GDP and economic growth, that somehow life is going to get better. This is somehow appealing to human greed instead of fear -- that more is better. Come on. In the Western world, we have enough. Maybe some parts of the world don't, but we have enough. And we've know for a long time that this is not a good measure of the welfare of nations. In fact, the architect of our national accounting system, Simon Kuznets, in the 1930s, said that, "A nation's welfare can scarcely be inferred from their national income." But we've created a national accounting system which is firmly based on production and producing stuff. And indeed, this is probably historical, and it had its time. In the second World War, we needed to produce a lot of stuff. And indeed, we were so successful at producing certain types of stuff that we destroyed a lot of Europe, and we had to rebuild it afterwards. And so our national accounting system became fixated on what we can produce.
Jenže už v roce 1968 tento vizionář, Robert Kennedy, na začátku své osudné prezidentské kampaně přednesl nejvýřečnější kritický rozbor hrubého národního produktu, jaký kdy do té doby zazněl. Svůj projev zakončil výrokem, že "hrubý národní produkt "měří všechno kromě toho, "co činí život smysluplným." Není to šílené? Naše měřítko pokroku, naše hlavní měřítko pokroku ve společnosti, že měří všechno kromě toho, co činí život smysluplným? Věřím, že kdyby Kennedy žil dnes, žádal by statistiky, jako jsem já, aby šli do ulic a zjistili, co činí život smysluplným. Žádal by nás, abychom přepracovali náš národní účetní systém tak, aby byl založen na důležitých věcech, například na sociální spravedlnosti, udržitelnosti a blahobytu lidí.
But as early as 1968, this visionary man, Robert Kennedy, at the start of his ill-fated presidential campaign, gave the most eloquent deconstruction of gross national product that ever has been. And he finished his talk with the phrase, that, "The gross national product measures everything except that which makes life worthwhile." How crazy is that? That our measure of progress, our dominant measure of progress in society, is measuring everything except that which makes life worthwhile? I believe, if Kennedy was alive today, he would be asking statisticians such as myself to go out and find out what makes life worthwhile. He'd be asking us to redesign our national accounting system to be based upon such important things as social justice, sustainability and people's well-being.
Sociální vědci už skutečně do ulic vyšli a kladli tyto otázky na celém světě. Toto je z celosvětového výzkumu. Ptali se lidí, co chtějí. Není překvapením, že lidé na celém světě říkali, že chtějí štěstí, pro sebe, pro své rodiny, pro své děti, pro své společenství. Ano, pořád si myslí, že peníze jsou trochu důležité. Ale nejsou zdaleka tak důležité jako štěstí a ani zdaleka tak důležité jako láska. Všichni potřebujeme v životě milovat a být milováni. Peníze nejsou ani tak důležité jako zdraví. Chceme být zdraví a žít plnohodnotný život. Zdá se, že toto jsou přirozené lidské touhy. Proč je statistikové neměří? Proč nepřemýšlíme o pokroku národů v těchto měřítkách místo toho, kolik vlastníme věcí? Právě tomu jsem zasvětil svůj dospělý život - přemýšlení o tom, jak měříme štěstí, jak měříme blahobyt a jak to dělat v rámci ekologických omezení.
And actually, social scientists have already gone out and asked these questions around the world. This is from a global survey. It's asking people, what do they want. And unsurprisingly, people all around the world say that what they want is happiness, for themselves, for their families, their children, their communities. Okay, they think money is slightly important. It's there, but it's not nearly as important as happiness, and it's not nearly as important as love. We all need to love and be loved in life. It's not nearly as important as health. We want to be healthy and live a full life. These seem to be natural human aspirations. Why are statisticians not measuring these? Why are we not thinking of the progress of nations in these terms, instead of just how much stuff we have? And really, this is what I've done with my adult life -- is think about how do we measure happiness, how do we measure well-being, how can we do that within environmental limits.
V organizaci, pro kterou pracuji, New Economics Foundation, jsme vytvořili takzvaný Index šťastné planety, protože si myslíme, že lidé by měli být šťastní a planeta také. Proč nevytvoříme měřítko pokroku, které by nám to ukázalo? Tvrdíme, že konečný výsledek země závisí na tom, nakolik se jí daří poskytovat šťastný a zdravý život svým obyvatelům. To by mělo být cílem každého národa na světě. Ale musíme mít na paměti, že existuje základní vstup, a tím je množství zdrojů na planetě, které využijeme. Všichni máme jen jednu planetu. Musíme se o ni dělit. Je naším jediným vzácným zdrojem, jedinou planetou, kterou sdílíme. Ekonomika se o vzácnosti velmi zajímá. Když má vzácné zdroje, které chce přeměnit na žádoucí výstup, uvažuje v rámci efektivity. Uvažuje, kolik muziky dostaneme za pár babek. A tohle je měřítko toho, kolik blahobytu získáme za využití zdrojů planety. Je to měřítko efektivity. A pravděpodobně nejjednodušší ilustrací je tento graf.
And we created, at the organization that I work for, the New Economics Foundation, something we call the Happy Planet Index, because we think people should be happy and the planet should be happy. Why don't we create a measure of progress that shows that? And what we do, is we say that the ultimate outcome of a nation is how successful is it at creating happy and healthy lives for its citizens. That should be the goal of every nation on the planet. But we have to remember that there's a fundamental input to that, and that is how many of the planet's resources we use. We all have one planet. We all have to share it. It is the ultimate scarce resource, the one planet that we share. And economics is very interested in scarcity. When it has a scarce resource that it wants to turn into a desirable outcome, it thinks in terms of efficiency. It thinks in terms of how much bang do we get for our buck. And this is a measure of how much well-being we get for our planetary resource use. It is an efficiency measure. And probably the easiest way to show you that, is to show you this graph.
Na vodorovné ose grafu vidíme "ekologickou stopu", což je měřítko toho, kolik zdrojů využijeme a jak velký tlak vytváříme na planetu. Čím větší číslo, tím horší stav. Na svislé ose směrem nahoru máme měřítko zvané "roky šťastného života". Měří blahobyt národů. Něco jako odhad délky života upravený podle míry štěstí. Něco jako kvalita a kvantita života národů. Žlutá tečka, kterou vidíte, je světový průměr. Kolem tohoto průměru je husté seskupení národů. V pravé horní části grafu jsou země, které si vedou dobře a vytvářejí blahobyt, ale využívají k tomu hodně zdrojů planety. Jsou to USA, další západní země, které jsou v těchto trojúhelnících, a vlastně i několik států v Perském zálivu. Naopak ve spodní levé části grafu jsou země, které nevytvářejí velký blahobyt - například subsaharská Afrika. Řečeno Hobbesovým jazykem: život tam je krátký a drsný. Průměrná odhadovaná délka života v těchto zemích je jen 40 let. Malárie a HIV/AIDS v těchto oblastech světa zabíjejí hodně lidí.
Running horizontally along the graph, is "ecological footprint," which is a measure of how much resources we use and how much pressure we put on the planet. More is bad. Running vertically upwards, is a measure called "happy life years." It's about the well-being of nations. It's like a happiness adjusted life-expectancy. It's like quality and quantity of life in nations. And the yellow dot there you see, is the global average. Now, there's a huge array of nations around that global average. To the top right of the graph, are countries which are doing reasonably well and producing well-being, but they're using a lot of planet to get there. They are the U.S.A., other Western countries going across in those triangles and a few Gulf states in there actually. Conversely, at the bottom left of the graph, are countries that are not producing much well-being -- typically, sub-Saharan Africa. In Hobbesian terms, life is short and brutish there. The average life expectancy in many of these countries is only 40 years. Malaria, HIV/AIDS are killing a lot of people in these regions of the world.
Ale teď ty dobré zprávy! Nahoře je několik zemí, ty žluté trojúhelníčky, které jsou na tom lépe než globální průměr a směřují do horní levé části grafu. Toto je graf aspirací. Chceme být vlevo nahoře, kde nás dobrý život nestojí planetu. Jsou to latinskoamerické země. V zemi úplně nahoře jsem ještě nebyl. Možná někteří z vás ano. Kostarika. Kostarika - průměrná odhadovaná délka života 78,5 roku. To je více než v USA. Podle posledních výzkumů organizace Gallup je tam nejšťastnější národ na planetě - šťastnější než jiní, šťastnější než ve Švýcarsku a Dánsku. Jsou nejšťastnější. Dosahují toho pomocí čtvrtiny zdrojů, které obvykle využívá západní svět - čtvrtiny zdrojů.
But now for the good news! There are some countries up there, yellow triangles, that are doing better than global average, that are heading up towards the top left of the graph. This is an aspirational graph. We want to be top left, where good lives don't cost the earth. They're Latin American. The country on its own up at the top is a place I haven't been to. Maybe some of you have. Costa Rica. Costa Rica -- average life expectancy is 78-and-a-half years. That is longer than in the USA. They are, according to the latest Gallup world poll, the happiest nation on the planet -- than anybody; more than Switzerland and Denmark. They are the happiest place. They are doing that on a quarter of the resources that are used typically in [the] Western world -- a quarter of the resources.
Co se tam děje? Co se děje v Kostarice? Můžeme se podívat na některá data. 99 % jejich elektřiny pochází z obnovitelných zdrojů. Jejich vláda byla jedna z prvních, která se zavázala, že do roku 2021 přestane produkovat oxid uhličitý. Zrušili armádu v roce 1949 - 1949. A investovali do sociálních programů - do zdraví a vzdělání. Mají jednu z nejvyšších úrovní gramotnosti v Latinské Americe a na světě. A také mají svou latinskoamerickou energii. Jsou společenští. (smích) A výzvou je to - a je to věc, nad kterou se musíme zamyslet - že budoucnost nemusí patřit Severní Americe, nemusí patřit západní Evropě. Může patřit Latinské Americe. A skutečnou výzvou je posunout celosvětový průměr sem nahoru. To musíme udělat. A pokud to uděláme, musíme vytáhnout země zespodu a přitáhnout země z pravého konce grafu. Teprve pak začneme vytvářet šťastnou planetu. To je jeden ze způsobů, jak se na to můžeme dívat.
What's going on there? What's happening in Costa Rica? We can look at some of the data. 99 percent of their electricity comes from renewable resources. Their government is one of the first to commit to be carbon neutral by 2021. They abolished the army in 1949 -- 1949. And they invested in social programs -- health and education. They have one of the highest literacy rates in Latin America and in the world. And they have that Latin vibe, don't they. They have the social connectedness. (Laughter) The challenge is, that possibly -- and the thing we might have to think about -- is that the future might not be North American, might not be Western European. It might be Latin American. And the challenge, really, is to pull the global average up here. That's what we need to do. And if we're going to do that, we need to pull countries from the bottom, and we need to pull countries from the right of the graph. And then we're starting to create a happy planet. That's one way of looking at it.
Jiným způsobem je vývoj trendů v čase. Nemáme dost historických dat u každé země, ale u některých nejbohatších, u skupiny OECD, ano. Toto je trend blahobytu v čase, tedy malý přírůstek, ale toto je trend ekologické stopy. Podle přísné metodologie šťastné planety jsme se při přeměně našeho jediného vzácného zdroje do požadovaného výstupu stali méně efektivními. A jde o to, že pravděpodobně každý v této místnosti by chtěl, aby se společnost dožila roku 2050, aniž by se stalo něco apokalyptického. Ve skutečnosti to není tak daleko. Je to polovina lidského života. Dítě, které jde dnes poprvé do školy, bude v roce 2050 v mém věku. Není to příliš vzdálená budoucnost. Takhle vypadá cíl vlády Velké Británie, pokud jde o emise oxidu uhličitého a skleníkové plyny. A říkám vám, že to není obvyklá situace. Tohle naši situaci mění. Mění to způsob, jakým vytváříme naše organizace, jak děláme vládní politiku a jak žijeme naše životy. Jde o to, že náš blahobyt musíme i nadále zvyšovat. Nikdo nemůže jít do voleb a říct, že kvalita života se sníží. Nikdo z nás myslím nechce, aby se lidský pokrok zastavil. Myslím, že chceme, aby pokračoval. Chceme, aby se lidský úděl zlepšoval. A tehdy vstupují do hry skeptikové a popírači klimatických změn. Myslím, že chtějí právě to, aby kvalita života rostla. Chtějí si udržet to, co mají. A pokud je chceme zapojit, kvalitu života musíme opravdu zvýšit. To znamená, že musíme ještě víc zvýšit efektivitu.
Another way of looking at it is looking at time trends. We don't have good data going back for every country in the world, but for some of the richest countries, the OECD group, we do. And this is the trend in well-being over that time, a small increase, but this is the trend in ecological footprint. And so in strict happy-planet methodology, we've become less efficient at turning our ultimate scarce resource into the outcome we want to. And the point really is, is that I think, probably everybody in this room would like society to get to 2050 without an apocalyptic something happening. It's actually not very long away. It's half a human lifetime away. A child entering school today will be my age in 2050. This is not the very distant future. This is what the U.K. government target on carbon and greenhouse emissions looks like. And I put it to you, that is not business as usual. That is changing our business. That is changing the way we create our organizations, we do our government policy and we live our lives. And the point is, we need to carry on increasing well-being. No one can go to the polls and say that quality of life is going to reduce. None of us, I think, want human progress to stop. I think we want it to carry on. I think we want the lot of humanity to keep on increasing. And I think this is where climate change skeptics and deniers come in. I think this is what they want. They want quality of life to keep increasing. They want to hold on to what they've got. And if we're going to engage them, I think that's what we've got to do. And that means we have to really increase efficiency even more.
Je velmi jednoduché kreslit grafy a podobné věci, ale jde o to, že potřebujeme změnit tyto křivky. Proto můžeme postupovat jako naše teorie systémů, systémoví inženýři, když vytvářejí zpětnou vazbu, a zadat ty správné informace ve správný čas. Lidské bytosti velmi motivuje slůvko "nyní". Když si dáte domů chytrý měřič a uvidíte, kolik elektřiny spotřebujete a kolik vás stojí, vaše děti budou chodit okolo a rychle zhasínat. Jak by takový měřák vypadal pro společnost? Proč každý večer ve zprávách v rádiu slyším o indexu FTSE 100, Dow Jones, o kurzu dolaru k libře - ani nevím, jak by měl vypadat, aby to byly dobré zprávy. A proč to slyším? Proč neslyším, kolik energie Británie využila včera nebo kolik jí využila Amerika? Splnili jsme náš cíl 3% ročního poklesu emisí oxidu uhličitého? Takto se vytváří společný cíl. Dáte ho do médií a začnete o něm přemýšlet. Potřebujeme pozitivní zpětnou vazbu, abychom zvyšovali blahobyt. Na úrovni vlády by mohli vytvořit zmocněnce pro národní blahobyt. Na úrovni firem se můžete podívat na blahobyt zaměstnanců, který, jak víme, souvisí s kreativitou, která je zase spjatá s inovacemi, a těch budeme potřebovat hodně, abychom si s ekologickými problémy poradili. Na osobní úrovni potřebujeme taky postrčit. Možná nepotřebujeme data, ale spíš připomínání. Ve Velké Británii nám kampaň pro veřejné zdraví říká, že máme jíst pět kusů ovoce a zeleniny denně a jak bychom měli denně cvičit - v tom jsem nikdy nebyl dobrý. Jak to pomáhá štěstí? Kterých pět věcí byste měli dělat každý den, abyste byli šťastnější?
Now that's all very easy to draw graphs and things like that, but the point is we need to turn those curves. And this is where I think we can take a leaf out of systems theory, systems engineers, where they create feedback loops, put the right information at the right point of time. Human beings are very motivated by the "now." You put a smart meter in your home, and you see how much electricity you're using right now, how much it's costing you, your kids go around and turn the lights off pretty quickly. What would that look like for society? Why is it, on the radio news every evening, I hear the FTSE 100, the Dow Jones, the dollar pound ratio -- I don't even know which way the dollar pound ratio should go to be good news. And why do I hear that? Why don't I hear how much energy Britain used yesterday, or American used yesterday? Did we meet our three percent annual target on reducing carbon emissions? That's how you create a collective goal. You put it out there into the media and start thinking about it. And we need positive feedback loops for increasing well-being At a government level, they might create national accounts of well-being. At a business level, you might look at the well-being of your employees, which we know is really linked to creativity, which is linked to innovation, and we're going to need a lot of innovation to deal with those environmental issues. At a personal level, we need these nudges too. Maybe we don't quite need the data, but we need reminders. In the U.K., we have a strong public health message on five fruit and vegetables a day and how much exercise we should do -- never my best thing. What are these for happiness? What are the five things that you should do every day to be happier?
Před několika lety jsme dělali projekt pro vládní úřad pro vědu, velký program s názvem "Předpověď" - zaměstnal mnoho lidí, včetně spousty odborníků - vše bylo zdokumentováno a vznikl obrovský svazek. Zajímalo nás také, kterých pět pozitivních věcí můžete udělat, aby se zlepšil váš blahobyt. Jde totiž o to, že to sice nejsou tajemství štěstí, ale věci, ze kterých štěstí pramení.
We did a project for the Government Office of Science a couple of years ago, a big program called the Foresight program -- lots and lots of people -- involved lots of experts -- everything evidence based -- a huge tome. But a piece of work we did was on: what five positive actions can you do to improve well-being in your life? And the point of these is they are, not quite, the secrets of happiness, but they are things that I think happiness will flow out the side from.
První z nich je navazování vztahů. Sociální vztahy jsou nejdůležitějšími stavebními kameny vašeho života. Věnujete čas a energii svým milovaným? Nepřestávejte ty vztahy rozvíjet. Druhou věcí je aktivita. Nejrychleji se špatné nálady zbavíte takto: vyjděte ven, jděte na procházku, zapněte rádio a tančete. Aktivita je skvělá pro pozitivní náladu. Třetí věcí je vnímání. Všímáte si věcí, které se dějí na světě, změn ročních období, lidí kolem vás? Všímáte si, co se pro vás chystá a zkouší se dostat na povrch? Na základě důkazů o všímavosti a kognitivní a behaviorální terapie je to pro náš blahobyt velmi důležité. Čtvrtou věcí je neustálé vzdělávání a hlavně - vzdělávání po celý život. Starší lidé, kteří se nepřestávají učit a jsou zvědaví, jsou mnohem zdravější než ti, kteří se začínají uzavírat. Nemusí jít o formální vzdělávání, založené na vědomostech. Jde spíše o zvídavost. Můžete se naučit, jak uvařit nové jídlo, hrát na hudební nástroj, které jste v dětství odložili. Nepřestávejte se učit. A poslední věcí je nejvíce anti-ekonomická ze všech aktivit, dávání. Naše štědrost, náš altruismus, náš soucit, to vše je pevně svázané s mechanismem odměn v našem mozku. Cítíme se dobře, když dáváme. Můžete zkusit experiment, kdy dáte ráno dvěma skupinám lidí sto dolarů. Jedněm z nich řeknete, aby je utratili sami pro sebe, a druhým, aby je utratili pro někoho jiného. Na konci dne změříte jejich pocit štěstí. Ti, kteří utratili peníze pro jiné lidi, jsou mnohem šťastnější než ti, kteří je utratili sami pro sebe.
And the first of these is to connect, is that your social relationships are the most important cornerstones of your life. Do you invest the time with your loved ones that you could do, and energy? Keep building them. The second one is be active. The fastest way out of a bad mood: step outside, go for a walk, turn the radio on and dance. Being active is great for our positive mood. The third one is take notice. How aware are you of things going on around the world, the seasons changing, people around you? Do you notice what's bubbling up for you and trying to emerge? Based on a lot of evidence for mindfulness, cognitive behavioral therapy, [very] strong for our well being. The fourth is keep learning and keep is important -- learning throughout the whole life course. Older people who keep learning and are curious, they have much better health outcomes than those who start to close down. But it doesn't have to be formal learning; it's not knowledge based. It's more curiosity. It can be learning to cook a new dish, picking up an instrument you forgot as a child. Keep learning. And the final one is that most anti-economic of activities, but give. Our generosity, our altruism, our compassion, are all hardwired to the reward mechanism in our brain. We feel good if we give. You can do an experiment where you give two groups of people a hundred dollars in the morning. You tell one of them to spend it on themselves and one on other people. You measure their happiness at the end of the day, those that have gone and spent on other people are much happier that those that spent it on themselves.
Těchto pět věcí, které jsme umístili na tyto praktické pohlednice, nás nemusí stát planetu. Neobsahují žádný uhlík. Nevyžadují pro naši spokojenost hodně hmotných statků. Takže je myslím poměrně realizovatelné, aby nás štěstí nestálo planetu. Martin Luther King v předvečer své smrti přednesl neuvěřitelný proslov. Řekl: "Vím, že jsou před námi výzvy, "mohou být před námi problémy, "ale já se nebojím. Nezajímá mě to. "Byl jsem na vrcholu hory "a viděl jsem zemi zaslíbenou." Byl kazatelem, ale věřím, že ekologické hnutí a vlastně i podnikatelské komunita a vláda musí vystoupit na vrchol hory, musí se rozhlédnout a podívat se, jak vypadá země zaslíbená či země slibů, a potřebují mít vizi světa, který my všichni chceme. A nejen to, potřebujeme velkou změnu, abychom se tam dostali, a cestu k ní musíme vydláždit dobrými věcmi.
And these five ways, which we put onto these handy postcards, I would say, don't have to cost the earth. They don't have any carbon content. They don't need a lot of material goods to be satisfied. And so I think it's really quite feasible that happiness does not cost the earth. Now, Martin Luther King, on the eve of his death, gave an incredible speech. He said, "I know there are challenges ahead, there may be trouble ahead, but I fear no one. I don't care. I have been to the mountain top, and I have seen the Promised Land." Now, he was a preacher, but I believe the environmental movement and, in fact, the business community, government, needs to go to the top of the mountain top, and it needs to look out, and it needs to see the Promised Land, or the land of promise, and it needs to have a vision of a world that we all want. And not only that, we need to create a Great Transition to get there, and we need to pave that great transition with good things.
Lidé chtějí být šťastní. Vydlážděte ji pěti věcmi. Potřebujeme ukazatele, které by lidi shromažďovaly a ukazovaly jim směr - něco jako Index šťastné planety. Pak myslím můžeme vytvořit svět, který všichni chceme, kde nás štěstí nebude stát celou planetu.
Human beings want to be happy. Pave them with the five ways. And we need to have signposts gathering people together and pointing them -- something like the Happy Planet Index. And then I believe that we can all create a world we all want, where happiness does not cost the earth.
(potlesk)
(Applause)