Dvě totožné kopule, dvě naprosto odlišné designérské tradice. První se skládá z tisíců ocelových dílů, druhou tvoří jediné hedvábné vlákno. První je syntetická, druhá organická. První jsme do prostředí uměle vsadili, druhá je jeho součástí. Jednu jsme pro přírodu zkonstruovali, druhou navrhla sama příroda.
Two twin domes, two radically opposed design cultures. One is made of thousands of steel parts, the other of a single silk thread. One is synthetic, the other organic. One is imposed on the environment, the other creates it. One is designed for nature, the other is designed by her.
Michelangelo říkal, že v neopracovaném mramoru vidí postavy bojující o svobodu. Jediným jeho nástrojem bylo dláto. Živé organismy dláto nepotřebují. Jednoduše rostou. V nejmenších jednotkách života, našich buňkách, nosíme veškeré informace, které jsou nutné k tomu, aby fungovaly a dál se množily.
Michelangelo said that when he looked at raw marble, he saw a figure struggling to be free. The chisel was Michelangelo's only tool. But living things are not chiseled. They grow. And in our smallest units of life, our cells, we carry all the information that's required for every other cell to function and to replicate.
Použití nástrojů má ale své důsledky. Přinejmenším od dob průmyslové revoluce design ovládala pevná pravidla výroby a masové produkce. Montážní linky předjímaly, že svět je vyrobený z dílů a utvářely představy designérů a architektů, kteří se učili uvažovat o objektech jako o seskupení jednotlivých součástek se specifickými funkcemi.
Tools also have consequences. At least since the Industrial Revolution, the world of design has been dominated by the rigors of manufacturing and mass production. Assembly lines have dictated a world made of parts, framing the imagination of designers and architects who have been trained to think about their objects as assemblies of discrete parts with distinct functions.
V přírodě ale seskupení homogenních materiálů nenajdete. Například lidská kůže. Pokožka na obličeji je tenká a má velké póry. Na zádech je kůže silnější a póry menší. První funguje především jako filtr, druhá hlavně jako bariéra, a přitom jde o stejnou kůži: nemá žádné díly ani seskupení dílů. Jedná se o systém, jehož funkce se mění zároveň s jeho elasticitou. Za mnou vidíte rozdělenou obrazovku, dva moje rozdílné pohledy na svět, rozpolcenou osobnost každého designéra a architekta, který se pohybuje někde mezi dlátem a genem, mezi strojem a organismem, mezi kompletováním a růstem, mezi Henry Fordem a Charlesem Darwinem. Tyto dva světonázory, moje levá a pravá hemisféra, analýza a syntéza, se odehrávají na dvou obrazovkách za mnou. [dláto a gen] Na základní úrovni spočívá má práce ve sjednocování těchto dvou pohledů, odpoutávám se od montáže dílů a blížím se k výrobě vyrůstáním.
But you don't find homogenous material assemblies in nature. Take human skin, for example. Our facial skins are thin with large pores. Our back skins are thicker, with small pores. One acts mainly as filter, the other mainly as barrier, and yet it's the same skin: no parts, no assemblies. It's a system that gradually varies its functionality by varying elasticity. So here this is a split screen to represent my split world view, the split personality of every designer and architect operating today between the chisel and the gene, between machine and organism, between assembly and growth, between Henry Ford and Charles Darwin. These two worldviews, my left brain and right brain, analysis and synthesis, will play out on the two screens behind me. My work, at its simplest level, is about uniting these two worldviews, moving away from assembly and closer into growth.
Nejspíš si říkáte: „Proč právě teď?“ „Proč tohle nebylo možné před 5 nebo 10 lety?“ Žijeme v naprosto jedinečné době, výjimečné době, která designérům umožňuje využít poznatky ze čtyř různých oborů a dává jim do rukou nástroje jako nikdy předtím. Konkrétně se jedná o počítačový design, který umožňuje vytvářet složité tvary pomocí jednoduchých algoritmů, aditivní výroba dovoluje vyrábět díly vrstvením materiálu namísto obrábění. Materiálové inženýrství nám dává možnost navrhovat vlastnosti materiálů na mikroskopické úrovni a syntetická biologie umožňuje upravovat biologické funkce zásahem do DNA. Já a můj tým tvoříme právě na průsečíku těchto oborů. Tak tohle jsou hlavy a ruce mých studentů.
You're probably asking yourselves: Why now? Why was this not possible 10 or even five years ago? We live in a very special time in history, a rare time, a time when the confluence of four fields is giving designers access to tools we've never had access to before. These fields are computational design, allowing us to design complex forms with simple code; additive manufacturing, letting us produce parts by adding material rather than carving it out; materials engineering, which lets us design the behavior of materials in high resolution; and synthetic biology, enabling us to design new biological functionality by editing DNA. And at the intersection of these four fields, my team and I create. Please meet the minds and hands of my students.
Navrhujeme objekty, výrobky, struktury a nástroje všech velikostí. Od největších, jakým je tohle robotické rameno s rozpětím o průměru 25 metrů a pojízdnou základnou, které bude jednou tisknout celé budovy, až po grafiku v řádu nanometrů z geneticky upravených mikroorganismů, které světélkují ve tmě. Zde jsme se inspirovali mašrabíjou, typickým prvkem starověké arabské architektury, a vytvořili plátno, kde má každý otvor jedinečnou velikost a tvaruje světlo a teplo, které jím prochází.
We design objects and products and structures and tools across scales, from the large-scale, like this robotic arm with an 80-foot diameter reach with a vehicular base that will one day soon print entire buildings, to nanoscale graphics made entirely of genetically engineered microorganisms that glow in the dark. Here we've reimagined the mashrabiya, an archetype of ancient Arabic architecture, and created a screen where every aperture is uniquely sized to shape the form of light and heat moving through it.
V dalším projektu jsme zkusili vytvořit sukni a krátký plášť pro pařížskou přehlídku návrhářky Iris van Herpenové. Model z jediného kusu měl být druhou kůží, tuhou na okrajích a pružnou v pase. Společně s mými dlouholetými spolupracovníky ze studia Stratasys jsme je vytiskli 3D tiskem bez jediného švu mezi buňkami. Ukážu vám další takové objekty. Tato helma kombinuje tuhé a měkké materiály při rozlišení 20 mikrometrů. To jsou rozměry lidského vlasu. Stejné rozlišení používá počítačová tomografie. Skutečnost, že designéři mají přístup k analytickým a syntetickým nástrojům pracujícím s tak vysokým rozlišením, umožňuje navrhovat výrobky, které nejenže dobře padnou lidskému tělu ale jsou také uzpůsobeny fyziologickému povrchu našich tkání. Dále jsme navrhli akustické křeslo, které je strukturované, pohodlné a zároveň pohlcuje zvuk. S mým kolegou profesorem Carterem jsme se inspirovali v přírodě a návrhem tohoto nepravidelného vzoru jsme docílili toho, že povrch pohlcuje zvuk. Vytištěný povrch měl celkem 44 různých vlastností, které se lišily tuhostí, světelnou propustností a barvou a odpovídaly tlakovým bodům na lidském těle. Podobně jako v přírodě, povrch křesla mění svoji funkci nikoliv přidáváním materiálu nebo dodatečným skládáním, ale průběžnou a velice jemnou změnou vlastností materiálu.
In our next project, we explore the possibility of creating a cape and skirt -- this was for a Paris fashion show with Iris van Herpen -- like a second skin that are made of a single part, stiff at the contours, flexible around the waist. Together with my long-term 3D printing collaborator Stratasys, we 3D-printed this cape and skirt with no seams between the cells, and I'll show more objects like it. This helmet combines stiff and soft materials in 20-micron resolution. This is the resolution of a human hair. It's also the resolution of a CT scanner. That designers have access to such high-resolution analytic and synthetic tools, enables to design products that fit not only the shape of our bodies, but also the physiological makeup of our tissues. Next, we designed an acoustic chair, a chair that would be at once structural, comfortable and would also absorb sound. Professor Carter, my collaborator, and I turned to nature for inspiration, and by designing this irregular surface pattern, it becomes sound-absorbent. We printed its surface out of 44 different properties, varying in rigidity, opacity and color, corresponding to pressure points on the human body. Its surface, as in nature, varies its functionality not by adding another material or another assembly, but by continuously and delicately varying material property.
Dá se ale říct, že je příroda ideální? Že v přírodě nenajdeme součástky? Nepocházím sice z religiózní židovské rodiny, ale když jsem byla malá, vyprávěla mi babička příběhy z hebrejské bible. Jeden z nich mi utkvěl v paměti a přesně definuje, o co mi především jde. Babička mi líčila: „Třetí den Bůh řekl, ať ze Země vyroste ovocný strom, který ponese plody.“ Tento první strom neměl mít oddělené větve, kmen, listí ani plody. Celý strom měl být ovocem. Místo toho vyrostly stromy s kůrou, kmenem a květy. Na Zemi vznikl svět vytvořený z dílů. Často si říkám, jak by asi vypadal design, kdyby bylo vše z jediného kusu. Vrátili bychom se k lepší tvorbě?
But is nature ideal? Are there no parts in nature? I wasn't raised in a religious Jewish home, but when I was young, my grandmother used to tell me stories from the Hebrew Bible, and one of them stuck with me and came to define much of what I care about. As she recounts: "On the third day of Creation, God commands the Earth to grow a fruit-bearing fruit tree." For this first fruit tree, there was to be no differentiation between trunk, branches, leaves and fruit. The whole tree was a fruit. Instead, the land grew trees that have bark and stems and flowers. The land created a world made of parts. I often ask myself, "What would design be like if objects were made of a single part? Would we return to a better state of creation?"
Začali jsme hledat ten biblický materiál podobný materiálu ovocnému stromu a objevili jsme ho. Druhý nejhojněji se vyskytující biopolymer na Zemi je chitin a krevety, krabi, štíři a motýli ho vyprodukují přibližně 100 milionů tun ročně. Napadlo nás, že kdybychom si pohráli s jeho vlastnostmi, mohli bychom generovat multifunkční struktury z jediného kusu. A přesně to jsme udělali. Zavolali jsme do restaurace Legal Seafood
So we looked for that biblical material, that fruit-bearing fruit tree kind of material, and we found it. The second-most abundant biopolymer on the planet is called chitin, and some 100 million tons of it are produced every year by organisms such as shrimps, crabs, scorpions and butterflies. We thought if we could tune its properties, we could generate structures that are multifunctional out of a single part. So that's what we did. We called Legal Seafood --
(Smích)
(Laughter)
a objednali hromadu krunýřů z krevet, rozemleli jsme je a vyrobili z nich chitosanovou pastu. Měnili jsme její chemické koncentrace a podařilo se nám získat celou škálu vlastností ‒ od temné, pevné a neprůhledné, až po světlou, měkkou a průhlednou. Abychom mohli tisknout ve větším měřítku, zkonstruovali jsme robotický výtlačný systém s několika tryskami. Robot obměňoval vlastnosti materiálu a vytvořil struktury o délce 3,5 metru vyrobené z jediného kusu materiálu, 100% recyklovatelné. Hotové části jsme nechali uschnout, aby v kontaktu se vzduchem přirozeně získaly svůj tvar. Tak proč stále ještě navrhujeme věci z plastu? Bublinky vzduchu jako vedlejší produkt tisku, jsme využili jako nosiče fotosyntetických organismů, které se na naší planetě objevily před 3,5 miliardami let, jak jsme se dozvěděli včera. Společně s kolegy z Harvardu a MIT jsme vložili bakterie, které byly geneticky upravené tak, aby rychle pohlcovaly uhlík z atmosféry a přeměňovaly ho na cukr. Jako úplně prvním se nám podařilo vytvořit struktury, které se z paprsků jednoduše stanou sítěmi a při větších rozměrech dokonce okny. Ovocný strom, který plodí ovoce. Použitím pravěkého materiálu, jedné z prvotních forem pozemského života, spousty vody a trochy syntetické biologie, jsme hmotu vyrobenou z krevetích krunýřů dokázali přeměnit na architekturu, která se chová jako strom. A co je nejlepší: Tyto objekty podléhají přirozenému rozkladu. Dejte je do moře a nasytíte tamní ekosystém, vložte je do půdy a dodají potřebné živiny stromům.
we ordered a bunch of shrimp shells, we grinded them and we produced chitosan paste. By varying chemical concentrations, we were able to achieve a wide array of properties -- from dark, stiff and opaque, to light, soft and transparent. In order to print the structures in large scale, we built a robotically controlled extrusion system with multiple nozzles. The robot would vary material properties on the fly and create these 12-foot-long structures made of a single material, 100 percent recyclable. When the parts are ready, they're left to dry and find a form naturally upon contact with air. So why are we still designing with plastics? The air bubbles that were a byproduct of the printing process were used to contain photosynthetic microorganisms that first appeared on our planet 3.5 billion year ago, as we learned yesterday. Together with our collaborators at Harvard and MIT, we embedded bacteria that were genetically engineered to rapidly capture carbon from the atmosphere and convert it into sugar. For the first time, we were able to generate structures that would seamlessly transition from beam to mesh, and if scaled even larger, to windows. A fruit-bearing fruit tree. Working with an ancient material, one of the first lifeforms on the planet, plenty of water and a little bit of synthetic biology, we were able to transform a structure made of shrimp shells into an architecture that behaves like a tree. And here's the best part: for objects designed to biodegrade, put them in the sea, and they will nourish marine life; place them in soil, and they will help grow a tree.
Pozadím našeho dalšího projektu, kde jsme využili stejné tvůrčí principy, byla sluneční soustava. Hledali jsme možnost, jak navrhnout oblečení zabezpečující životní funkce při meziplanetárních letech. Abychom toho dosáhli, potřebovali jsme zkrotit bakterie a umět řídit jejich růst. Vymysleli jsme vlastní tabulku prvků, podobnou té periodické: nové formy života vypěstované v počítači, vytištěné na 3D tiskárně a s biologicky upravenými vlastnostmi. Líbí se mi pojetí syntetické biologie jako kapalinové alchymie, kde se místo přeměny vzácných kovů syntetizují nové biologické vlastnosti uvnitř miniaturních kanálků. Obor se nazývá mikrofluidika. Abychom měli tok tekutých bakteriálních kultur pod kontrolou, vytiskli jsme kanálky na 3D tiskárně. Pro první takto navržený oděv jsme zkombinovali dva druhy mikroorganismů. Zaprvé to byly sinice. Žijí v oceánech i sladkovodních nádržích. Zadruhé bakterie E. coli, obývající lidská střeva. První přeměňují světlo na cukr, druhé tento cukr spotřebovávají na produkci biopaliv užitečných v obyvatelném prostředí. Tyto dva mikroorganismy spolu v přírodě nikdy nepřijdou do styku. Vlastně se nikdy nesetkaly. První příležitost navázat vztah dostaly až tady, uvnitř kusu oblečení. Je to jako evoluce, při níž nehraje roli přirozený výběr, ale při které je evoluce záměrem. Abychom mohli ten vztah ovládat, vytvořili jsme jediný kanálek podobný trávicímu traktu, který napomáhá proudění bakterií a proměňuje postupně jejich funkce. Začali jsme kanálky pěstovat na lidském těle a upravovali jsme vlastnosti materiálu, aby měl požadovanou funkci. Více fotosyntézy na určitém místě vyžadovalo průhlednější kanálky. Kdybychom tuto nositelnou trávicí soustavu rozvinuli, měřila by 60 metrů. To je polovina fotbalového hřiště a desetinásobek délky našeho tenkého střeva. Zde na TEDu, můžete vůbec poprvé vidět naše první fotosyntetické oblečení, kapalinové kanálky zářící životem uvnitř nositelného kusu oděvu.
The setting for our next exploration using the same design principles was the solar system. We looked for the possibility of creating life-sustaining clothing for interplanetary voyages. To do that, we needed to contain bacteria and be able to control their flow. So like the periodic table, we came up with our own table of the elements: new lifeforms that were computationally grown, additively manufactured and biologically augmented. I like to think of synthetic biology as liquid alchemy, only instead of transmuting precious metals, you're synthesizing new biological functionality inside very small channels. It's called microfluidics. We 3D-printed our own channels in order to control the flow of these liquid bacterial cultures. In our first piece of clothing, we combined two microorganisms. The first is cyanobacteria. It lives in our oceans and in freshwater ponds. And the second, E. coli, the bacterium that inhabits the human gut. One converts light into sugar, the other consumes that sugar and produces biofuels useful for the built environment. Now, these two microorganisms never interact in nature. In fact, they never met each other. They've been here, engineered for the first time, to have a relationship inside a piece of clothing. Think of it as evolution not by natural selection, but evolution by design. In order to contain these relationships, we've created a single channel that resembles the digestive tract, that will help flow these bacteria and alter their function along the way. We then started growing these channels on the human body, varying material properties according to the desired functionality. Where we wanted more photosynthesis, we would design more transparent channels. This wearable digestive system, when it's stretched end to end, spans 60 meters. This is half the length of a football field, and 10 times as long as our small intestines. And here it is for the first time unveiled at TED -- our first photosynthetic wearable, liquid channels glowing with life inside a wearable clothing.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
Mary Shelleyová řekla: „Jsme nehotové bytosti, sotva z poloviny vymyšlené.“ Co kdyby tou druhou polovinou byl design? Co kdybychom dokázali vytvořit struktury, které by byly doplňkem živé hmoty? Co kdybychom mohli získat osobní mikrobiom, který by skenoval kůži, opravoval poničenou tkáň a udržoval naše těla v chodu? Zkuste o tom přemýšlet jako o formě upravené biologie. Celá kolekce „Tuláci“, pojmenovaná podle planet, pro mě nebyla jen o módě jako takové, byla to příležitost spekulovat o budoucnosti naší rasy, naší planety a zbytku vesmíru, spojit vědecké poznatky s velkým tajemnem a vykročit z éry strojů do nové éry symbiózy našich těl s mikroorganismy, které obýváme, s našimi výrobky a dokonce i se stavbami. Říkám tomu materiální ekologie.
Mary Shelley said, "We are unfashioned creatures, but only half made up." What if design could provide that other half? What if we could create structures that would augment living matter? What if we could create personal microbiomes that would scan our skins, repair damaged tissue and sustain our bodies? Think of this as a form of edited biology. This entire collection, Wanderers, that was named after planets, was not to me really about fashion per se, but it provided an opportunity to speculate about the future of our race on our planet and beyond, to combine scientific insight with lots of mystery and to move away from the age of the machine to a new age of symbiosis between our bodies, the microorganisms that we inhabit, our products and even our buildings. I call this material ecology.
Abychom toho docílili, je třeba se vrátit k přírodě. Teď už víte, že 3D tiskárna tiskne materiál ve vrstvách. Víte také, že příroda to nedělá. V přírodě materiál roste. Přidává materiál sofistikovaně. Například kokon bource morušového tvoří vysoce sofistikovaná architektura, domov, ve kterém dochází k metamorfóze. Současné technologie 3D tisku se ani nepřibližují takové úrovni složitosti. Bourec nekombinuje jen dva materiály, ale dva různé proteiny v různých koncentracích. Jeden působí jako struktura, druhý funguje jako pojivo nebo matrice, která vlákna drží pohromadě. Pozorujeme to ve všech měřítkách. Bourec se nejprve přichytí ke svému okolí ‒ vytvoří roztažitelnou strukturu ‒ a pak začne tkát stlačující kokon. Tah i tlak, tyto dvě životní síly ztělesňuje jediný materiál.
To do this, we always need to return back to nature. By now, you know that a 3D printer prints material in layers. You also know that nature doesn't. It grows. It adds with sophistication. This silkworm cocoon, for example, creates a highly sophisticated architecture, a home inside which to metamorphisize. No additive manufacturing today gets even close to this level of sophistication. It does so by combining not two materials, but two proteins in different concentrations. One acts as the structure, the other is the glue, or the matrix, holding those fibers together. And this happens across scales. The silkworm first attaches itself to the environment -- it creates a tensile structure -- and it then starts spinning a compressive cocoon. Tension and compression, the two forces of life, manifested in a single material.
Abychom lépe porozuměli, jak tento složitý proces funguje, nalepili jsme k hlavě bource k jeho snovací bradavce, malý magnet. Dali jsme ho do krabice s magnetickým senzory, díky kterým jsme mohli vytvořit tento trojrozměrný model a vizualizovat složitou architekturu kokonu. Když jsme ho ale položili na látku, namísto do krabice, zjistili jsme, že snová plochý kokon, a přesto metamorfóza proběhla normálně. Navrhli jsme různá prostředí a konstrukce a přišli jsme na to, že tvar, kompozice a struktura kokonu bezprostředně podléhá okolnímu prostředí.
In order to better understand how this complex process works, we glued a tiny earth magnet to the head of a silkworm, to the spinneret. We placed it inside a box with magnetic sensors, and that allowed us to create this 3-dimensional point cloud and visualize the complex architecture of the silkworm cocoon. However, when we placed the silkworm on a flat patch, not inside a box, we realized it would spin a flat cocoon and it would still healthily metamorphisize. So we started designing different environments, different scaffolds, and we discovered that the shape, the composition, the structure of the cocoon, was directly informed by the environment.
Bourci morušoví často umírají uvařeni ve vlastních kokonech, jejich vlákno je rozpleteno a použito v textilním průmyslu. Došlo nám, že zkonstruováním těchto šablon bychom mohli tvarovat surové hedvábí a nezabít přitom jedinou larvu.
Silkworms are often boiled to death inside their cocoons, their silk unraveled and used in the textile industry. We realized that designing these templates allowed us to give shape to raw silk without boiling a single cocoon.
(Potlesk)
(Applause)
Larvám by to umožnilo ve zdraví dospět a my bychom mohli šít tohle oblečení.
They would healthily metamorphisize, and we would be able to create these things.
Celý proces jsme proto převedli do architektonických měřítek. Robot utkal z hedvábí osnovu, kterou jsme přesunuli na místo určení. Věděli jsme, že bource přitahují temná a chladná místa, a tak jsme využili schema slunečního svitu, abychom získali představu o dopadu světla a rozložení tepla. Pak jsme vytvořili otvory, nebo řekněme clony, které obklopily paprsky světla a tepla a pomohly nám rozmístit larvy na struktuře.
So we scaled this process up to architectural scale. We had a robot spin the template out of silk, and we placed it on our site. We knew silkworms migrated toward darker and colder areas, so we used a sun path diagram to reveal the distribution of light and heat on our structure. We then created holes, or apertures, that would lock in the rays of light and heat, distributing those silkworms on the structure.
Čekali jsme už jen na housenky. Z farmy na internetu jsme objednali 6 500 bourců. Po 4 týdnech krmení byli společně s námi připraveni tkát hedvábí. Pečlivě jsme je rozmístili na spodním okraji konstrukce. Housenky předou vlákno, zakuklí se, páří se, kladou vajíčka a život začíná stále znova ‒ stejně jako náš, jen je mnohem kratší.
We were ready to receive the caterpillars. We ordered 6,500 silkworms from an online silk farm. And after four weeks of feeding, they were ready to spin with us. We placed them carefully at the bottom rim of the scaffold, and as they spin they pupate, they mate, they lay eggs, and life begins all over again -- just like us but much, much shorter.
Bucky Fuller řekl, že důležitým prvkem integrity je právě napnutí, a měl pravdu. Housenky předly biologické hedvábí napříč vlákny, které utkal robot a daly celému pavilonu soudržnost. Během následujících dvou až tří týdnů utkalo 6 500 bourců morušových 6 500 kilometrů hedvábí. Je to kuriózní podobnost, ale tak dlouhá je také Hedvábná stezka. Motýli po vylíhnutí nakladou 1,5 milionu vajíček. V budoucnu by jimi bylo možné zaplnit dalších 250 pavilonů.
Bucky Fuller said that tension is the great integrity, and he was right. As they spin biological silk over robotically spun silk, they give this entire pavilion its integrity. And over two to three weeks, 6,500 silkworms spin 6,500 kilometers. In a curious symmetry, this is also the length of the Silk Road. The moths, after they hatch, produce 1.5 million eggs. This could be used for 250 additional pavilions for the future.
Vedle sebe zde stojí dva principy. Jeden tká hedvábí pomocí robotického ramene, druhý v něm vyplňuje mezery.
So here they are, the two worldviews. One spins silk out of a robotic arm, the other fills in the gaps.
Pokud má být konečnou metou designu vdechnout život výrobkům a budovám kolem nás, vytvořit ekologii kombinovaných materiálů, musí designéři oba principy sjednotit. Tím se pochopitelně vracíme na začátek. Přivítejme tedy novou éru designu, nový věk tvoření, který nás povede od designu inspirovaného přírodou k přírodě inspirované designem a který poprvé v historii vyžaduje, abychom matkou byli přírodě my.
If the final frontier of design is to breathe life into the products and the buildings around us, to form a two-material ecology, then designers must unite these two worldviews. Which brings us back, of course, to the beginning. Here's to a new age of design, a new age of creation, that takes us from a nature-inspired design to a design-inspired nature, and that demands of us for the first time that we mother nature.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji mnohokrát. Díky.
Thank you very much. Thank you.
(Potlesk)
(Applause)