Takže - perfektní příběh: Vše začalo před 40 lety, když moje máma a můj táta přišli do Kanady. Máma odešla z Nairobi v Keni. Táta opustil malou vesnici u Amritsaru v Indii. A sem se dostali na konci 60. let. Usadili se na šedém předměstí asi hodinu východně od Toronta. A začali svůj nový život. Šli poprvé k zubaři, dali si svůj první hamburger a počali své děti. Já a moje sestra jsme vyrůstali tady a prožili jsme klidné, šťastné dětství. Měli jsme rodinu, dobré přátele a klidnou ulici. Vyrůstali jsme a brali jako samozřejmost spoustu věcí, které moji rodiče za samozřejmé považovat nemohli, když vyrůstali oni sami. Jako třeba fungující elektřinu v domě, školy na jednom konci ulice a nemocnice na druhém a zmrzlina na dvorku. Vyrůstali jsme a dospívali. Šel jsem na střední, odmaturoval jsem. Odstěhoval jsem se z domu a našel si práci. Našel jsem si holku, usadil se -- vím, že to zní jako blbý seriál nebo písnička od Cat Stevense.
So the Awesome story: It begins about 40 years ago, when my mom and my dad came to Canada. My mom left Nairobi, Kenya. My dad left a small village outside of Amritsar, India. And they got here in the late 1960s. They settled in a shady suburb about an hour east of Toronto, and they settled into a new life. They saw their first dentist, they ate their first hamburger, and they had their first kids. My sister and I grew up here, and we had quiet, happy childhoods. We had close family, good friends, a quiet street. We grew up taking for granted a lot of the things that my parents couldn't take for granted when they grew up -- things like power always on in our houses, things like schools across the street and hospitals down the road and popsicles in the backyard. We grew up, and we grew older. I went to high school. I graduated. I moved out of the house, I got a job, I found a girl, I settled down -- and I realize it sounds like a bad sitcom or a Cat Stevens' song --
(Smích)
(Laughter)
Ale život byl v pohodě. Fakt v pohodě. Rok 2006 se hodně vydařil. Pod jasnou modrou oblohou jsem se v červenci, ve vinařské oblasti v Ontariu oženil obklopený 150 členy rodiny a přáteli. Rod 2007 se náramně vydařil. Ukončil jsem školu a vydal se s mými nejbližšími kamarády na cesty. Na tomto obrázku jsem já a můj kamarád Chris u pobřeží Tichého oceánu. Z okénka našeho auta jsme viděli tuleně a hned jsme zastavili, abychom si je vyfotili a pak jsme je zakryli našimi velkými hlavami. (Smích) Takže je vůbec nevidíte, ale bylo to fascinující, věřte mi.
but life was pretty good. Life was pretty good. 2006 was a great year. Under clear blue skies in July in the wine region of Ontario, I got married, surrounded by 150 family and friends. 2007 was a great year. I graduated from school, and I went on a road trip with two of my closest friends. Here's a picture of me and my friend, Chris, on the coast of the Pacific Ocean. We actually saw seals out of our car window, and we pulled over to take a quick picture of them and then blocked them with our giant heads. (Laughter) So you can't actually see them, but it was breathtaking, believe me.
(Smích)
(Laughter)
Roky 2008 a 2009 byly trochu těžší. Vím, že tomu tak bylo pro mnoho lidí, ne jen pro mě. Zaprvé, zprávy byly dost závažné. Ještě pořád jsou a byly i předtím, ale když jste listovali novinami, zapnuli si televizi, byly tam zprávy o tajících ledovcích, válkách všude ve světě, zemětřeseních, hurikánech a ekonomice, která se potácela na hraně kolapsu až do se do něj skutečně dostala a spousta z nás ztratila domov, práci, nebo přišla o důchod či o živobytí. Roky 2008 a 2009 byly pro mě těžké z jiného důvodu. Toho času jsem řešil hodně osobních problémů. Moje manželství procházelo krizí a s ženou jsme se stále více odlučovali. Jednoho dne přišla z práce a sebrala odvahu a přes spoustu slz jsme si upřímně promluvili. A pak řekla "Už Tě nemiluju." To byla jedna z nejbolestnějších věcí, které jsem kdy slyšel a rozhodně nejhorší věc, která mi zlomila srdce, až do doby o měsíc nato, kdy jsem slyšel něco, co mě zasáhlo ještě více.
2008 and 2009 were a little tougher. I know that they were tougher for a lot of people, not just me. First of all, the news was so heavy. It's still heavy now, and it was heavy before that, but when you flipped open a newspaper, when you turned on the TV, it was about ice caps melting, wars going on around the world, earthquakes, hurricanes and an economy that was wobbling on the brink of collapse, and then eventually did collapse, and so many of us losing our homes, or our jobs, or our retirements, or our livelihoods. 2008, 2009 were heavy years for me for another reason, too. I was going through a lot of personal problems at the time. My marriage wasn't going well, and we just were growing further and further apart. One day my wife came home from work and summoned the courage, through a lot of tears, to have a very honest conversation. And she said, "I don't love you anymore," and it was one of the most painful things I'd ever heard and certainly the most heartbreaking thing I'd ever heard, until only a month later, when I heard something even more heartbreaking.
Můj kamarád Chris, ten, kterého jsem vám před chvíli ukázal, bojoval již nějakou dobu s psychickou poruchou. A ti z vás, kteří zažili, co psychické poruchy znamenají, vědí, jak náročný boj s nimi může být. Mluvil jsem s ním po telefonu o půl jedenácté v neděli večer. Bavili jsme se o pořadu, na který jsme se toho večera dívali. A v pondělí ráno, zjistil jsem, že Chris odešel. Velice smutně, vzal si svůj vlastní život. A to byla skutečná rána.
My friend Chris, who I just showed you a picture of, had been battling mental illness for some time. And for those of you whose lives have been touched by mental illness, you know how challenging it can be. I spoke to him on the phone at 10:30 p.m. on a Sunday night. We talked about the TV show we watched that evening. And Monday morning, I found out that he disappeared. Very sadly, he took his own life. And it was a really heavy time.
Když mě tyto temná mračna obklopovala, bylo pro mě skutečně náročné myslet na něco pozitivního. Řekl jsem si ale, že skutečně potřebuju způsob, jak se zaměřit na něco pozitivního. Tak jsem jednoho večera přišel domů z práce, zapl jsme počítač a spustil svou malou stránku s názvem 1000awsomethings.com (awsome = perfektní). Snažil jsem si vybavit ta jednoduchá, základní potěšení, která všichni tak milujeme, ale moc o nich nemluvíme -- věci jako obsluha restaurace, která sama bez pořádání doplní váš nápoj, to, že jste první stůl, který na svatební hostině dostane jídlo, teplé spodní prádlo, právě vytažené ze sušičky nebo když se otevře nová pokladna v obchodě a najednou jste první v řadě -- i když jste ještě předtím byl poslední ve vedlejší řadě.
And as these dark clouds were circling me, and I was finding it really, really difficult to think of anything good, I said to myself that I really needed a way to focus on the positive somehow. So I came home from work one night, and I logged onto the computer, and I started up a tiny website called 1000awesomethings.com. I was trying to remind myself of the simple, universal, little pleasures that we all love, but we just don't talk about enough -- things like waiters and waitresses who bring you free refills without asking, being the first table to get called up to the dinner buffet at a wedding, wearing warm underwear from just out of the dryer, or when cashiers open up a new check-out lane at the grocery store and you get to be first in line -- even if you were last at the other line, swoop right in there.
(Smích)
(Laughter)
A pomalu, zatím co jsem psal, jsem se začal dostávat do lepší nálady. Tedy, denně je založeno 50.000 blogů. Takže ten můj byl jenom jedním z těchto 50.000. A nikdo kromě mojí mámy ho nečetl. Tedy, měl bych zmínit, že počet mých čtenářů razantně narostl a to o 100 %, když máma přeposlala můj blog tátovi. (Smích) A najednou jsem byl strašně překvapený, když ho navštěvovaly desítky lidí. A ještě více nadšený jsem byl, když jich byly tucty, a pak stovky a tisíce a miliony. Začínalo to být větší a větší. Až jednoho dne zazvonil telefon a hlas na druhé straně řekl: "Právě jste vyhrál ocenění Nejlepší světový blog." Říkal jsem si, že to zní jako nějaký podvod. (Smích) (Potlesk) Do které africké země chcete, abych převedl všechny mé peníze? (Smích) Ale mýlil jsem se, tak jsem hned sedl na letadlo a nakonec jsem se procházel po červeném koberci spolu se Sarah Silveman a Jimmym Fallonem a Marthou Stewart. A šel jsem si na pódium pro cenu za Nejlepší blog. A celé tohle překvapení a to nadšení bylo přebito jenom po mém návratu do Toronta, kde na mě v poštovní schránce čekaly žádosti od 10 literárních agentů o rozhovo Posuneme se v čase do minulého roku, kdy se moje kniha "The Book of Awesome" stala jedničkou na seznamu nejlépe prodávaných knih 20 týdnu v řadě.
And slowly over time, I started putting myself in a better mood. I mean, 50,000 blogs are started a day, and so my blog was just one of those 50,000. And nobody read it except for my mom. Although I should say that my traffic did skyrocket and go up by 100 percent when she forwarded it to my dad. (Laughter) And then I got excited when it started getting tens of hits, and then I started getting excited when it started getting dozens and then hundreds and then thousands and then millions. It started getting bigger and bigger and bigger. And then I got a phone call, and the voice at the other end of the line said, "You've just won the Best Blog In the World award." I was like, that sounds totally fake. (Laughter) (Applause) Which African country do you want me to wire all my money to? (Laughter) But it turns out, I jumped on a plane, and I ended up walking a red carpet between Sarah Silverman and Jimmy Fallon and Martha Stewart. And I went onstage to accept a Webby award for Best Blog. And the surprise and just the amazement of that was only overshadowed by my return to Toronto, when, in my inbox, 10 literary agents were waiting for me to talk about putting this into a book. Flash-forward to the next year and "The Book of Awesome" has now been number one on the bestseller list for 20 straight weeks.
(Potlesk)
(Applause)
Ale řekl jsem, že s vámi chci dnes udělat 3 věci. Řekl jsem, že vám povím Perfektní příběh. Chtěl jsem vám také povědět o třech "P" toho, jak být perfektní a nakonec pro vás mám myšlenku na závěr. Povězme si tedy o těch třech "P". Během pár posledních let jsem neměl moc času na přemýšlení. Ale teprve nedávno jsem měl šanci zastavit se a zeptat se sám sebe: Co mi pomohlo, aby moje stránka rostla tak rychle a abych rostl i já sám? A tyhle věci jsem si pro sebe shrnul jako tři "P". Jsou to přístup, povědomí a přirozenost. O každém vám v jenom v krátkosti něco povím.
But look, I said I wanted to do three things with you today. I said I wanted to tell you the Awesome story, I wanted to share with you the three As of Awesome, and I wanted to leave you with a closing thought. So let's talk about those three As. Over the last few years, I haven't had that much time to really think. But lately I have had the opportunity to take a step back and ask myself: "What is it over the last few years that helped me grow my website, but also grow myself?" And I've summarized those things, for me personally, as three As. They are Attitude, Awareness and Authenticity. I'd love to just talk about each one briefly.
Takže přístup: Všichni jsme jednou dole a jednou zase nahoře. Nikdo z nás nedokáže předvídat budoucnost, ale jednu věc o ní víme a tou je, že nikdy nebude podle toho, jak si ji naplánujeme. Všichni si budeme užívat úspěchy a velké dny a zážitky, úsměvy při promocích, první tanec na svatbě a zdravé dítě křičící na porodním sále, ale mezi tím vším také budeme občas dole. Je to smutné a není ani příjemné o tom mluvit, ale možná vás opustí manžel, přítelkyně vám zahne, bolesti hlavy možná budou vážnější, než jste si mysleli nebo vašeho psa srazí na ulici auto. A taky to není nijak hezké, ale vaše děti se mohou dostat do problémů s ostatními nebo něco horšího. Vaše máma možná dostane rakovinu, váš táta se na vás možná naštve. V životě jsou také chvíle, kdy se budete cítit osamocen, se sevřeným žaludkem a smutkem v srdci. A když vás tyhle špatné zprávy dostihnou, a vy je nasajete jakou houba, přeju si jen, abyste si pamatovali, že vždy máte 2 možnosti jak z toho ven. Tou první je, že můžete nadávat a vztekat se do nekonečna nebo druhá, můžete chvíli smutnit a pak vyrazit vstříc budoucnosti plní nové naděje. Mít správný přístup je o volbě číslo dvě a vybrat si ji bez ohledu na to, jak náročné to je, bez ohledu jak moc to bolí, vybrat si ji a vyrazit kupředu a vyrazit vstříc budoucnosti.
So Attitude: Look, we're all going to get lumps, and we're all going to get bumps. None of us can predict the future, but we do know one thing about it and that's that it ain't gonna go according to plan. We will all have high highs and big days and proud moments of smiles on graduation stages, father-daughter dances at weddings and healthy babies screeching in the delivery room, but between those high highs, we may also have some lumps and some bumps too. It's sad, and it's not pleasant to talk about, but your husband might leave you, your girlfriend could cheat, your headaches might be more serious than you thought, or your dog could get hit by a car on the street. It's not a happy thought, but your kids could get mixed up in gangs or bad scenes. Your mom could get cancer, your dad could get mean. And there are times in life when you will be tossed in the well, too, with twists in your stomach and with holes in your heart, and when that bad news washes over you, and when that pain sponges and soaks in, I just really hope you feel like you've always got two choices. One, you can swirl and twirl and gloom and doom forever, or two, you can grieve and then face the future with newly sober eyes. Having a great attitude is about choosing option number two, and choosing, no matter how difficult it is, no matter what pain hits you, choosing to move forward and move on and take baby steps into the future.
Dalším P je povědomí. Strašně rád trávím čas s malýma dětma. Miluju to, jak vidí svět kolem sebe, protože ho vidí poprvé v životě. Zbožňuju to, jak dokážou zírat na broučka, který leze po chodníku. Miluju to, jak dovedou zírat s otevřenou pusou na první baseballový zápas, který vidí, s očima otevřenýma dokořán a s vlastní rukavicí, jak poslouchají pálku narážející do míčku a chroustání buráků a cítí tu vůni hotdogů. Miluju to, jak dokážou strávit hodiny hledáním pampelišek na zahradě až z nich udělají věneček na stůl k večeři na Díkuvzdání. Miluju, jak vidí svět kolem sebe, protože tenhle svět vidí poprvé. Vytváření si povědomí o věcech kolem sebe je v nás všech. My všichni jsme jednou byli malými dětmi. A tenhle malý chlapec je stále ve vás. Tahle malá dívka je ve vás. Jsou tam A vnímání věcí kolem sebe je jen o pamatování si, že všechno co vidíte, jste také jednou viděli poprvé. Také to bylo jednou poprvé, když jste trefili na sérii zelených na semaforu při cestě domů z práce. Jednou poprvé jste také prošli kolem otevřených dveří pekárny a ucítili vůní pečiva nebo poprvé, kdy jste vytáhli z kapsy staré bundy 20 dolarů a řekli si "Našel jsem peníze."
The second "A" is Awareness. I love hanging out with three year-olds. I love the way that they see the world, because they're seeing the world for the first time. I love the way that they can stare at a bug crossing the sidewalk. I love the way that they'll stare slack-jawed at their first baseball game with wide eyes and a mitt on their hand, soaking in the crack of the bat and the crunch of the peanuts and the smell of the hotdogs. I love the way that they'll spend hours picking dandelions in the backyard and putting them into a nice centerpiece for Thanksgiving dinner. I love the way that they see the world, because they're seeing the world for the first time. Having a sense of awareness is just about embracing your inner three year-old. Because you all used to be three years old. That three-year-old boy is still part of you. That three-year-old girl is still part of you. They're in there. And being aware is just about remembering that you saw everything you've seen for the first time once, too. So there was a time when it was your first time ever hitting a string of green lights on the way home from work. There was the first time you walked by the open door of a bakery and smelt the bakery air, or the first time you pulled a 20-dollar bill out of your old jacket pocket and said, "Found money."
Posledním P je přirozenost. A k tomuhle bych vám rád řekl krátký příběh. Pojďme zpátky do roku 1932, kdy se na burákové farmě v Georgii narodil malý chlapec jménem Roosevelt Grier. Roosevelt Grier, nebo Rosey Grier jak mu lidé říkali, rostl až dospěl do 130 kg těžkého a 2 metry vysokého obránce ragby. Je to ten s číslem 76 na obrázku. Tady je s celou "děsivou čtyřkou". Toto byli 4 hráči L.A. Rams v 60. letech, proti kterým jste rozhodně nechtěli jít. Byli to tvrdí ragbisti, kteří dělali to, co měli rádi, tedy rozbíjení lebek a trhání rukou na ragbiovém hřišti. Ale Rosey Grier měl ještě jednu vášeň. Ve svém nitru také miloval vyšívání. A zbožňoval pletení. Říkal, že ho to uklidňuje a pomáhá mu to relaxovat, zbavilo ho to strachu z létání a pomohlo mu to seznámit se s kočkama. Toto jsou jeho slova. Tedy, miloval to natolik, že když zkončil s hraním začal chodit do vyšívacích klubů. A dokonce vydal knihu s názvem "Vyšívání pro muže od Roseyeho Griera." (Smích) (Potlesk) Perfektní obálka. Pokud se podíváte blíže, uvidíte že vyšívá sám sebe.
The last "A" is Authenticity. And for this one, I want to tell you a quick story. Let's go all the way back to 1932 when, on a peanut farm in Georgia, a little baby boy named Roosevelt Grier was born. Roosevelt Grier, or Rosey Grier, as people used to call him, grew up and grew into a 300-pound, six-foot-five linebacker in the NFL. He's number 76 in the picture. Here he is pictured with the "fearsome foursome." These were four guys on the L.A. Rams in the 1960s you did not want to go up against. They were tough football players doing what they love, which was crushing skulls and separating shoulders on the football field. But Rosey Grier also had another passion. In his deeply authentic self, he also loved needlepoint. (Laughter) He loved knitting. He said that it calmed him down, it relaxed him, it took away his fear of flying and helped him meet chicks. That's what he said. I mean, he loved it so much that, after he retired from the NFL, he started joining clubs. And he even put out a book called "Rosey Grier's Needlepoint for Men." (Laughter) (Applause) It's a great cover. If you notice, he's actually needlepointing his own face.
(Smích)
(Laughter)
A to co se mi na tomhle příběhu tak líbí, je to, že Rosey Grier je tak přirozená osoba. A to je přesně to, o čem přirozenost je. Je to o tom, být sám sebou a být s tím spokojený. A myslím si, že pokud jste přirození, nakonec budete následovat hlas svého srdce a ten vás dovede na místa, do situací a do rozhovorů, které se vám budou líbit a budete si je užívat. Potkáte lidi, se kterýma si budete chtít povídat. Dostanete se na místa, o kterých jste snili. A nakonec půjdete tam, kam vás srdce potáhne a bude se cítit velice spokojeně. Toto byly mé tři "P".
And so what I love about this story is that Rosey Grier is just such an authentic person, and that's what authenticity is all about. It's just about being you and being cool with that. And I think when you're authentic, you end up following your heart, and you put yourself in places and situations and in conversations that you love and that you enjoy. You meet people that you like talking to. You go places you've dreamt about. And you end you end up following your heart and feeling very fulfilled. So those are the three A's.
Pro svou myšlenku na závěr bych se chtěl vrátit zpátky do chvíle, kdy mí rodiče přišli do Kanady. Nevím, jaké to asi mohlo být, když přišli do nové země v jejich 25 letech. Nevím to, protože jsem to nikdy neudělal. Ale věřím, že to chtělo velmi silný přístup z jejich strany. Myslím tak, že si museli vytvořit povědomí o věcech, které je obklopovaly a ocenit ty maličkosti, které vidíte poprvé v novém světě. A taky si myslím, že museli být velic přirození, musíte být skutečně sami sebou, pokud se chcete vyrovnat s tím, čemu jste vystaveni.
For the closing thought, I want to take you all the way back to my parents coming to Canada. I don't know what it would feel like coming to a new country when you're in your mid-20s. I don't know, because I never did it, but I would imagine that it would take a great attitude. I would imagine that you'd have to be pretty aware of your surroundings and appreciating the small wonders that you're starting to see in your new world. And I think you'd have to be really authentic, you'd have to be really true to yourself in order to get through what you're being exposed to.
Chtěl bych teď svůj TEDTalk asi na 10 sekud pozastavit, protože v životě není moc příležitostí k tomu udělat něco takového a moji rodiče sedí tady v první řadě. Chtěl bych je požádat, jestli mohou, aby se postavili. Chci jenom říci, díky moc!
I'd like to pause my TEDTalk for about 10 seconds right now, because you don't get many opportunities in life to do something like this, and my parents are sitting in the front row. So I wanted to ask them to, if they don't mind, stand up. And I just wanted to say thank you to you guys.
(Potlesk)
(Applause)
Když jsem vyrůstal, táta mi zbožňoval vyprávět příběh z jeho prvního dne v Kanadě. Je to nádherný příběh, protože, když vystoupili z letadla na letišti v Torontu, byli přivítání skupinou lidí ze sdružení, které jsem si jistý vede někdo z lidí tady mezi námi. (Smích) A tahle skupina uspořádala velký oběd na uvítanou pro všechny nové přistěhovalce do Kanady. A můj táta vyprávěl, že vysedl z letadla a šel na tento oběd kde byla ohromná spousta jídla. Byl tam chleba, malé nakládané houby, byly tam olivy a malé bílé cibulky. Studené krůtí růlky, šunkové růlky, růlky z pečeného vepřového a malé kostičky sýra. Byly tam chlebíčky s tuňákovou pomazánkou a vajíčkovou pomazánkou a taky s lososí pomazánkou. Byly tam lazáně a zapékané těstoviny, buchty a máslové koláčky a taky koláče, spousta různých koláčů. A když táta tehnle příběh vyprávěl, říkal: "Nejlepší na tom všem bylo to, že jsem až na chleba nikdy nic z toho neviděl!" (Smích) "Nevěděl jsem, co z toho je maso a co je zelenina, jedl jsem olivy s koláčem." (Smích) "Nevěřil jsem prostě tomu, kolik věcí tady seženeš"
When I was growing up, my dad used to love telling the story of his first day in Canada. And it's a great story, because what happened was he got off the plane at the Toronto airport, and he was welcomed by a non-profit group, which I'm sure someone in this room runs. (Laughter) And this non-profit group had a big welcoming lunch for all the new immigrants to Canada. And my dad says he got off the plane and he went to this lunch and there was this huge spread. There was bread, there was those little, mini dill pickles, there was olives, those little white onions. There was rolled up turkey cold cuts, rolled up ham cold cuts, rolled up roast beef cold cuts and little cubes of cheese. There was tuna salad sandwiches and egg salad sandwiches and salmon salad sandwiches. There was lasagna, there was casseroles, there was brownies, there was butter tarts, and there was pies, lots and lots of pies. And when my dad tells the story, he says, "The craziest thing was, I'd never seen any of that before, except bread. (Laughter) I didn't know what was meat, what was vegetarian. I was eating olives with pie. (Laughter) I just couldn't believe how many things you can get here."
(Smích)
(Laughter)
Když mi bylo 5, chodil jsem s tátou na nákupy. A on běžně s údivem koukal na ty malé popisky na ovoci a zelenině. Říkával: "Dívej, věřil by jsi že tady mají mango z Mexika? Mají jablka z Jižní Afriky. Věřil by jsi, že mají datle z Maroka?" Říkal: "Víš vůbec, kde Maroko je?" A já na to: "Je mi 5, nevím ani kde jsem teď. Je tohle Tesco?" Táta říkal: "Já taky nevím, kde Maroko je, ale najdeme ho." Tak jsme si ty datle koupili a šli jsme domů. A vytáhli jsme atlas z poličky a hledali jsme tak dlouho, než jsme tu mystickou zemi neobjevili. A až jsme ji našli, táta říkal: "Věřil by jsi, že někdo tam lezl nahoru na strom, utrhl tyhle datle, hodil je na náklaďák, zavezl je až do přístavu a z odtud je vezli celou cestu přes Atlantik, pak je hodili na další náklaďák a vezli celou tu dlouhou cestu do malého obchůdku tady před našim domem, aby nám je prodali za 25 centů? Já říkal: "Tomu nevěřím." A táta: "Já tomu taky nemůžu uvěřit. Všechno je tak zajímavé. Je spousta věcí, za které můžeme být šťastní."
When I was five years old, my dad used to take me grocery shopping, and he would stare in wonder at the little stickers that are on the fruits and vegetables. He would say, "Look, can you believe they have a mango here from Mexico? They've got an apple here from South Africa. Can you believe they've got a date from Morocco?" He's like, "Do you know where Morocco even is?" And I'd say, "I'm five. I don't even know where I am. Is this A&P?" And he'd say, "I don't know where Morocco is either, but let's find out." And so we'd buy the date, and we'd go home. And we'd actually take an atlas off the shelf, and we'd flip through until we found this mysterious country. And when we did, my dad would say, "Can you believe someone climbed a tree over there, picked this thing off it, put it in a truck, drove it all the way to the docks and then sailed it all the way across the Atlantic Ocean and then put it in another truck and drove that all the way to a tiny grocery store just outside our house, so they could sell it to us for 25 cents?" And I'd say, "I don't believe that." And he's like, "I don't believe it either. Things are amazing. There's just so many things to be happy about."
A když nad tím přemýšlím, má naprostou pravdu, existuje spousta věcí, za které můžeme být šťastní. Jsme jediným druhem, na jediném obyvatelném kusu skály, v celém velkém vesmíru, který zatím známe, druhem, který je schopný zažívat tolik zajímavých věcí. Jsme jediní, kdo má architekturu a zemědělství. Jsme jedini, kdo mají šperky a demorkacii. Máme letadla a dálnice, vybavení domovů a znamení zvěrokruhu. Máme časopisy o módě, domácí párty. Můžete se dívat na hororový film s příšerama. Můžete jít na koncert a poslechnout si kytary jak hrají. Máme knihy, bufety, rádiové vlny, nevěsty a horské drány. Můžete spát v čistém povlečení. Můžete jít do kina a mít skvělá místa. Můžete cítět vůni pečiva, procházet se v dešti, mačkat bublinkovou fólii nebo si zdřímnout.
When I stop to think about it, he's absolutely right. There are so many things to be happy about. We are the only species on the only life-giving rock in the entire universe that we've ever seen, capable of experiencing so many of these things. I mean, we're the only ones with architecture and agriculture. We're the only ones with jewelry and democracy. We've got airplanes, highway lanes, interior design and horoscope signs. We've got fashion magazines, house party scenes. You can watch a horror movie with monsters. You can go to a concert and hear guitars jamming. We've got books, buffets and radio waves, wedding brides and rollercoaster rides. You can sleep in clean sheets. You can go to the movies and get good seats. You can smell bakery air, walk around with rain hair, pop bubble wrap or take an illegal nap.
Tohle všechno máme, ale máme pouze 100 let na to, abychom si to užili. A to je ta smutná část. Pokladní ve vašem obchodě, váš mistr v továrně, člověk, který od vás bere peníze za parkovné, nebo ten z telefonní společnosti, co vám volá během oběda, každý učitel, kterého jste kdy měli, každý, kdo se vedle vás kdy probudil, každý politik v zemi i každy herec ve filmech, úplně každý ve vaší rodině, každý koho milujete, všichni v téhle místnosti a i vy budou mrtví během stovky let. Život je tak nádherný, ale máme jen tak málo času užít si a vychutnat všechny ty maličkosti, které ho tvoří příjemným. A ta chvíle je právě teď, a všechny další jsou odpočítávány, všechny tyhle okamžiky stále a stále mizí.
We've got all that, but we've only got 100 years to enjoy it. And that's the sad part. The cashiers at your grocery store, the foreman at your plant, the guy tailgating you home on the highway, the telemarketer calling you during dinner, every teacher you've ever had, everyone that's ever woken up beside you, every politician in every country, every actor in every movie, every single person in your family, everyone you love, everyone in this room and you will be dead in a hundred years. Life is so great that we only get such a short time to experience and enjoy all those tiny little moments that make it so sweet. And that moment is right now, and those moments are counting down, and those moments are always, always, always fleeting.
Už nikdy nebudete tak mladí jako jste teď. Právě proto věřím, že pokud žijete svůj život, se správným přístupem, vybíráte si cestu vpřed a pokrok pokáždé, když je život těžký, žijete s povědomím o tom, co je kolem vás, žijete svým malým dítětem v sobě a vidíte všechny ty maličkosti, které dělají život krásným a jste přirození v tom, kým jste, jste sámi sebou a jste s tím spokojení necháváte své srdce, aby vás vedlo a dostáváte se na místa, kde se vám líbí, pak si myslím, že prožijete život, který bude plný spokojenosti a věřím, že budete mít život skutečně perfektní.
You will never be as young as you are right now. And that's why I believe that if you live your life with a great attitude, choosing to move forward and move on whenever life deals you a blow, living with a sense of awareness of the world around you, embracing your inner three year-old and seeing the tiny joys that make life so sweet and being authentic to yourself, being you and being cool with that, letting your heart lead you and putting yourself in experiences that satisfy you, then I think you'll live a life that is rich and is satisfying, and I think you'll live a life that is truly awesome.
Děkuju.
Thank you.