Když jsem byla mladá, byla jsem hrdá nonkonformistka v konzervativním americkém státě, kde žiji, v Kansasu. Nešla jsem s davem. Nebála jsem se zkusit ujeté trendy v oblečení a účesech. Byla jsem otevřená a velmi společenská. Dokonce i tyhle obrázky a pohlednice z mého londýnského semestru v zahraničí před 16 lety ukazují, že mě bylo zjevně jedno, pokud mě ostatní viděli jako divnou či jinou. (Smích)
When I was young, I prided myself as a nonconformist in the conservative U.S. state I live in, Kansas. I didn't follow along with the crowd. I wasn't afraid to try weird clothing trends or hairstyles. I was outspoken and extremely social. Even these pictures and postcards of my London semester abroad 16 years ago show that I obviously didn't care if I was perceived as weird or different. (Laughter)
Ale v tom stejném roce, kdy jsem byla v Londýně, před 16 lety, jsem o sobě zjistila něco, co bylo tak trochu jedinečné a co změnilo všechno. Stala jsem se opakem toho, kým jsem si jednou myslela, že jsem. Zůstala jsem ve svém pokoji, místo toho abych šla mezi lidi. Přestala jsem se angažovat v klubech a vedoucích aktivitách. Už jsem nechtěla vyčnívat z davu. Říkala jsem si, že je to proto, že vyrůstám, stávám se dospělou, ne proto, že najednou hledám přijetí. Vždycky jsem předpokládala, že jsem imunní vůči potřebě přijetí. Konec konců, byla jsem trochu nekonvenční. Ale teď si uvědomuji, že v ten moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem v něčem jiná, byl ten samý moment, kdy jsem se začala skrývat a chovat konformně.
But that same year I was in London, 16 years ago, I realized something about myself that actually was somewhat unique, and that changed everything. I became the opposite of who I thought I once was. I stayed in my room instead of socializing. I stopped engaging in clubs and leadership activities. I didn't want to stand out in the crowd anymore. I told myself it was because I was growing up and maturing, not that I was suddenly looking for acceptance. I had always assumed I was immune to needing acceptance. After all, I was a bit unconventional. But I realize now that the moment I realized something was different about me was the exact same moment that I began conforming and hiding.
Skrývání je postupující zvyk, a jak se jednou začnete skrývat, stane se vystoupení a vyjádření se těžším a těžším. Dokonce i teď, když jsem se s lidmi bavila o tématu této přednášky, jsem přišla s výmluvou, a skryla jsem dokonce i pravdu o své přednášce pro TED. Takže je příhodné a strašidelné, že jsem se do tohoto města vrátila o 16 let později a vybrala si toto pódium k tomu, abych se konečně přestala skrývat. Co jsem skrývala 16 let? Jsem lesba.
Hiding is a progressive habit, and once you start hiding, it becomes harder and harder to step forward and speak out. In fact, even now, when I was talking to people about what this talk was about, I made up a cover story and I even hid the truth about my TED Talk. So it is fitting and scary that I have returned to this city 16 years later and I have chosen this stage to finally stop hiding. What have I been hiding for 16 years? I am a lesbian.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
Zápasila jsem s tím, abych řekla tato slova, protože jsem nechtěla, aby mě definovala. Kdykoliv jsem v minulosti přemýšlela o coming outu, říkala jsem si, že chci, aby mě ostatní znali jako Morganu, pouze Morganu, ne jako "moji lesbickou kamarádku Morganu" nebo "mou homosexuální spolupracovnici Morganu". Jenom Morganu.
I've struggled to say those words, because I didn't want to be defined by them. Every time I would think about coming out in the past, I would think to myself, but I just want to be known as Morgana, uniquely Morgana, but not "my lesbian friend Morgana," or "my gay coworker Morgana." Just Morgana.
Pro ty z vás z velkoměst se toto nemusí zdát jako žádná velká věc. Může se zdát zvláštní, že jsem potlačovala pravdu a skrývala ji tak dlouho. Ale byla jsem paralyzovaná svým strachem z toho, že nebudu přijatá. A nejsem sama, samozřejmě. V roce 2013 studie Deloittu zjistila, že překvapivě velká část lidí skrývá aspekty své identity. Ze všech dotazovaných zaměstnanců jich 61 % uvedlo, že mění aspekt svého chování či vzhledu kvůli tomu, aby v práci zapadli mezi ostatní. Ze všech zaměstnanců, kteří byli gayové, lesby nebo bisexuálové jich 83 % přiznalo, že mění určité aspekty své identity, aby v práci nevypadali moc "teple". Tato studie zjistila, že i ve firmách, které mají politiku diverzity a inkluzivní programy, mají zaměstnanci problém být sami sebou, protože věří, že konformita je klíčová pro jejich dlouhodobý kariérní růst. A zatímco jsem byla překvapená, že tolik lidí jako já plýtvá takovým množstvím energie ve snaze skrýt se, vyděsilo mě, když jsem zjistila, že mé mlčení má následky v podobě života či smrti a dlouhodobé společenské dopady.
For those of you from large metropolitan areas, this may not seem like a big deal to you. It may seem strange that I have suppressed the truth and hidden this for so long. But I was paralyzed by my fear of not being accepted. And I'm not alone, of course. A 2013 Deloitte study found that a surprisingly large number of people hide aspects of their identity. Of all the employees they surveyed, 61 percent reported changing an aspect of their behavior or their appearance in order to fit in at work. Of all the gay, lesbian and bisexual employees, 83 percent admitted to changing some aspects of themselves so they would not appear at work "too gay." The study found that even in companies with diversity policies and inclusion programs, employees struggle to be themselves at work because they believe conformity is critical to their long-term career advancement. And while I was surprised that so many people just like me waste so much energy trying to hide themselves, I was scared when I discovered that my silence has life-or-death consequences and long-term social repercussions.
12 let: čas, o jaký je zkrácena očekávaná délka života pro gaye, lesby a bisexuály ve velmi homofobních komunitách ve srovnání s komunitami, které je přijímají. Délka života zkrácená o 12 let. Když jsem to letos četla v časopisu Advocate, došlo mi, že si nemůžu dovolit dál mlčet. Dopady osobního stresu a sociálních stigmat jsou smrtící kombinací. Tato studie zjistila, že homosexuálové v homofobních komunitách čelí vyššímu výskytu srdečních onemocnění, násilí a sebevražd. To, o čem jsem si myslela, že bylo jenom soukromou záležitostí, mělo, jak jsem si uvědomila, dominový efekt, procházející přes pracoviště až do komunity za každý příběh, jako ten můj. Moje volba skrývat se a nesdílet, kým skutečně jsem, mohla neúmyslně přispět k naprosto stejnému prostředí a atmosféře diskriminace.
Twelve years: the length by which life expectancy is shortened for gay, lesbian and bisexual people in highly anti-gay communities compared to accepting communities. Twelve years reduced life expectancy. When I read that in The Advocate magazine this year, I realized I could no longer afford to keep silent. The effects of personal stress and social stigmas are a deadly combination. The study found that gays in anti-gay communities had higher rates of heart disease, violence and suicide. What I once thought was simply a personal matter I realized had a ripple effect that went into the workplace and out into the community for every story just like mine. My choice to hide and not share who I really am may have inadvertently contributed to this exact same environment and atmosphere of discrimination.
Vždycky jsem si říkala, že není žádný důvod říkat, že jsem homosexuál, ale myšlenka, že mé mlčení má společenské následky, mě skutečně zasáhla letos, když jsem promarnila příležitost změnit atmosféru diskriminace ve svém vlastním státě, Kansasu.
I'd always told myself there's no reason to share that I was gay, but the idea that my silence has social consequences was really driven home this year when I missed an opportunity to change the atmosphere of discrimination in my own home state of Kansas.
V únoru kansaská Sněmovna reprezentantů podala návrh na hlasování o zákonu, který by v zásadě dovolil firmám, aby využily náboženskou svobodu jako důvod k odepření služeb homosexuálům. Moje bývalá spolupracovnice a kamarádka má otce, který je členem kansaské Sněmovny reprezentantnů. Hlasoval pro schválení tohoto zákona, pro zákon, který by umožnil společnostem upřít mi své služby.
In February, the Kansas House of Representatives brought up a bill for vote that would have essentially allowed businesses to use religious freedom as a reason to deny gays services. A former coworker and friend of mine has a father who serves in the Kansas House of Representatives. He voted in favor of the bill, in favor of a law that would allow businesses to not serve me.
Co si myslí má kamarádka o lesbách, gayích, bisexuálech, trans a queer lidech a těch nejistých si svou sexualitou a genderem? Co si myslí její otec? Nevím, protože jsem s nimi nikdy nebyla upřímná ohledně toho, kým jsem. Proniká mi to do morku kostí. Co kdybych jí už před lety řekla svůj příběh? Mohla by svému otci říct o mé zkušenosti? Mohla jsem nakonec pomoct změnit jeho hlas? Nikdy to nezjistím, a kvůli tomu jsem si uvědomila, že jsem se ani nepokusila udělat změnu.
How does my friend feel about lesbian, gay, bisexual, transgender, queer and questioning people? How does her father feel? I don't know, because I was never honest with them about who I am. And that shakes me to the core. What if I had told her my story years ago? Could she have told her father my experience? Could I have ultimately helped change his vote? I will never know, and that made me realize I had done nothing to try to make a difference.
Jak ironické, že pracuji ve sféře lidských zdrojů, povolání, jehož posláním je vítat, propojovat a podporovat rozvoj zaměstnanců. Profese, která podporuje to, že diverzita společnosti by se měla odrážet na pracovišti, a přesto jsem neudělala nic, abych diversitu podpořila. Když jsem před rokem přišla do této firmy, říkala jsem si, že tato firma má antidiskriminační zásady, které chrání gaye, lesby, bisexuály a trans lidi. Její závazek vůči diverzitě je zjevný z jejích komplexních inkluzivních programů. Až překročím práh této společnosti, konečně se vyoutuji. Ale neudělala jsem to. Místo toho, abych využila této příležitosti, neudělala jsem nic.
How ironic that I work in human resources, a profession that works to welcome, connect and encourage the development of employees, a profession that advocates that the diversity of society should be reflected in the workplace, and yet I have done nothing to advocate for diversity. When I came to this company one year ago, I thought to myself, this company has anti-discrimination policies that protect gay, lesbian, bisexual and transgender people. Their commitment to diversity is evident through their global inclusion programs. When I walk through the doors of this company, I will finally come out. But I didn't. Instead of taking advantage of the opportunity, I did nothing.
(Potlesk)
(Applause)
Když jsem si procházela svůj londýnský zápisník a album ze semestru v Londýně před 16 lety, narazila jsem na poupravený citát z knihy Paradise od Toni Morrisonové: "Uvnitř jsou děsivější věci než venku". A pak jsem pro sebe dolů připsala poznámku: "Zapamatuj si to". Jsem si jistá, že jsem se snažila dodat si odvahu k tomu, abych vyrazila ven a poznávala Londýn, ale poselství, které mi uniklo, byla nutnost začít poznávat a přijímat sebe. Co mi došlo až o mnoho let později, je, že největšími překážkami, které kdy budu muset překonat, jsou mé vlastí obavy a nejistoty. Věřím, že když se postavím svým vnitřním obavám, budu schopná změnit vnější realitu. Dnes jsem se rozhodla odhalit část sebe sama, kterou jsem skrývala příliš dlouhou. Doufám, že to znamená, že se už znovu nebudu ukrývat a doufám, že tím, že se dnes vyoutuji, mohu udělat něco proto, abych změnila statistiky a pomohla ostatním, kteří se cítí být jinými, aby byli více sami sebou a více naplnění jak ve svých pracovních tak ve svých osobních životech. Děkuji. (Potlesk)
When I was looking through my London journal and scrapbook from my London semester abroad 16 years ago, I came across this modified quote from Toni Morrison's book, "Paradise." "There are more scary things inside than outside." And then I wrote a note to myself at the bottom: "Remember this." I'm sure I was trying to encourage myself to get out and explore London, but the message I missed was the need to start exploring and embracing myself. What I didn't realize until all these years later is that the biggest obstacles I will ever have to overcome are my own fears and insecurities. I believe that by facing my fears inside, I will be able to change reality outside. I made a choice today to reveal a part of myself that I have hidden for too long. I hope that this means I will never hide again, and I hope that by coming out today, I can do something to change the data and also to help others who feel different be more themselves and more fulfilled in both their professional and personal lives. Thank you. (Applause)