Díváte se na ženu, která byla deset let na veřejnosti zticha. Jak vidíte, to se změnilo, ale celkem nedávno.
You're looking at a woman who was publicly silent for a decade. Obviously, that's changed, but only recently.
Je to už několik měsíců, co jsem pronesla svůj první významnější projev na summitu Forbes 30 pod 30 - před 1500 skvělými lidmi ve věku do 30 let. To znamená, že v roce 1998 bylo nejstaršímu z nich teprve 14, a nejmladšímu jenom čtyři roky. Vtipkovala jsem, že někteří z nich mě možná znají jen z rapových songů. Ano, jsem v rapových písních. Ve skoro 40 rapech. (Smích)
It was several months ago that I gave my very first major public talk, at the Forbes "30 Under 30 Summit" -- 1,500 brilliant people, all under the age of 30. That meant that in 1998, the oldest among the group were only 14, and the youngest, just four. I joked with them that some might only have heard of me from rap songs. Yes, I'm in rap songs. (Laughter) Almost 40 rap songs.
(Laughter)
Ale ten večer se během mé řeči stala překvapivá věc. Ve věku 41 let mě zkoušel sbalit 27-letý týpek.
But the night of my speech, a surprising thing happened. At the age of 41, I was hit on by a 27-year-old guy.
Jako..., že jo? Byl šarmantní a polichotilo mi to, a odmítla jsem. Víte, co byl jeho neúspěšná balicí věta? Že se s ním budu cítit zas jak dvaadvacítka. (Smích) (Potlesk)
(Laughter) I know, right? He was charming, and I was flattered, and I declined. You know what his unsuccessful pickup line was? He could make me feel 22 again. (Laughter)
Později ten večer jsem si uvědomila, že jsem asi jediný člověk, který po 40 nechce, aby mu bylo zase 22. (Smích) (Potlesk)
(Applause) I realized, later that night, I'm probably the only person over 40 who does not want to be 22 again. (Laughter) (Applause)
Ve věku 22 let jsem se zamilovala do svého šéfa a ve věku 24 let jsem poznala zničující následky.
At the age of 22, I fell in love with my boss. And at the age of 24, I learned the devastating consequences.
Mohl by zvednout ruku každý, kdo ve 22 neudělal žádnou chybu nebo něco, čeho by později nelitoval? Jup, to jsem si myslela... Takže stejně jako já několik z vás možná také občas sešlo z cesty a zamilovali jste se do nesprávného člověka, třeba i svého šéfa. Ovšem narozdíl ode mně jste asi neměli za šéfa prezidenta Spojených států amerických.
Can I see a show of hands of anyone here who didn't make a mistake or do something they regretted at 22? Yep. That's what I thought. So like me, at 22, a few of you may have also taken wrong turns and fallen in love with the wrong person, maybe even your boss. Unlike me, though, your boss probably wasn't the president of the United States of America.
Život je samozřejmě plný překvapení
(Laughter) Of course, life is full of surprises.
a nemine den, aby se mi má chyba nepřipomněla a abych jí hluboce nelitovala.
Not a day goes by that I'm not reminded of my mistake, and I regret that mistake deeply.
Poté, co jsem se v roce 1998 zamotala do neuvěřitelného románku, jsem byla vtažena do středu politického, právního a mediálního víru, který neměl do té doby obdoby. Vzpomeňte si, že jen pár let předtím se zprávy přijímaly jen třemi způsoby: čtením novin nebo časopisů, poslechem rádia nebo sledováním televize. Víc nic. Ale to nebyl můj osud. Místo toho vám byl tento skandál naservírován digitální revolucí. To znamená, že jsme mohli přijímat, jakékoliv informace jsme chtěli, kdy jsme chtěli, kdykoliv, kdekoliv, a když se v lednu 1998 dostal můj příběh ven, už se tak stalo online. Poprvé bylo tradiční zpravodajství v područí internetu ve výběru hlavních zpráv – jedním kliknutím, které se neslo celým světem.
In 1998, after having been swept up into an improbable romance, I was then swept up into the eye of a political, legal and media maelstrom like we had never seen before. Remember, just a few years earlier, news was consumed from just three places: reading a newspaper or magazine, listening to the radio or watching television. That was it. But that wasn't my fate. Instead, this scandal was brought to you by the digital revolution. That meant we could access all the information we wanted, when we wanted it, anytime, anywhere. And when the story broke in January 1998, it broke online. It was the first time the traditional news was usurped by the internet for a major news story -- a click that reverberated around the world.
Pro mě osobně to znamenalo, že jsem se přes noc přenesla z naprosto soukromého života do celosvětového veřejného ponížení. Skoro okamžitě ze mě byl první případ ztráty osobní pověsti v globálním měřítku.
What that meant for me personally was that overnight, I went from being a completely private figure to a publicly humiliated one, worldwide. I was patient zero of losing a personal reputation on a global scale almost instantaneously.
Tento přetlak odsouzení, umožněný technologií, vedl k davovému virtuálnímu kamenování. Připusťme, že to bylo před sociálními sítěmi, ale už se mohlo komentovat online, e-mailovat báchorky a samozřejmě e-mailovat kruté vtipy. Zpravodajské zdroje všechno vytapetovaly mými fotkami, aby prodali noviny, bannery online reklamy, a udrželi lidi na svých televizních kanálech. Vybavili byste si nějaký konkrétní obrázek, na kterém třeba mám na hlavě baret?
This rush to judgment, enabled by technology, led to mobs of virtual stone-throwers. Granted, it was before social media, but people could still comment online, e-mail stories, and, of course, e-mail cruel jokes. News sources plastered photos of me all over to sell newspapers, banner ads online, and to keep people tuned to the TV. Do you recall a particular image of me, say, wearing a beret?
Uznávám, že jsem chybovala, hlavně ten baret byl špatně.
Now, I admit I made mistakes -- especially wearing that beret.
Ale ta pozornost a odsouzení, kterého jsem se dočkala – já osobně, ne ta událost, bylo nevídané. Dostala jsem nálepku běhny, coury, kurvy, děvky, blbky, a, samozřejmě, "té ženy". Mnozí mě viděli, ale málokdo mě opravdu znal. A chápu to – bylo snadné zapomenout, že "ta žena" je skutečná, má duši a kdysi nebyla zničená.
(Laughter) But the attention and judgment that I received -- not the story, but that I personally received -- was unprecedented. I was branded as a tramp, tart, slut, whore, bimbo, and, of course, "that woman." I was seen by many, but actually known by few. And I get it: it was easy to forget that that woman was dimensional, had a soul and was once unbroken.
Když se mi to před 17 lety stalo, nebyl pro to ještě název. Dnes tomu říkáme kyberšikana a virtuální obtěžování. Dnes bych se s vámi ráda podělila o některé své zkušennosti, jak mi tato zkušenost pomohla utvářet své kulturní postřehy a jak snad moje zkušenost může vést ke změnám, díky kterým budou ostatní trpět méně.
When this happened to me 17 years ago, there was no name for it. Now we call it "cyberbullying" and "online harassment." Today, I want to share some of my experience with you, talk about how that experience has helped shape my cultural observations, and how I hope my past experience can lead to a change that results in less suffering for others.
V roce 1998 jsem přišla o svou pověst a svou důstojnost. Přišla jsem skoro o všechno a málem i o svůj život.
In 1998, I lost my reputation and my dignity. I lost almost everything. And I almost lost my life.
Zkusím vám to vykreslit. Je září 1998. Sedím v kanceláři bez oken uvnitř Úřadu nezávislého rady pod bzučícími zářivkami. Poslouchám svůj vlastní hlas na tajně natočených nahrávkách telefonních hovorů, které před rokem pořídila jedna domnělá přítelkyně. Sedím tu, protože ze zákona musím osobně potvrdit autenticitu všech 20 hodin nahraných konverzací. V posledních osmi měsících mi tajemný obsah těchto nahrávek visel nad hlavou jako Damoklův meč. Kdo si může pamatovat, co kdy kde říkal před rokem? Vyděšeně a poníženě poslouchám, jak žvaním o každodenních banalitách, jak se vyznávám z lásky k prezidentovi, a samozřejmě, jak mám zlomené srdce. Poslouchám své někdy zlomyslné, jindy neurvalé, nebo pošetilé já, které je kruté, nemilosrdné a neomalené. Poslouchám hluboce, hluboce zahanbená nad těmi nejhoršími verzemi sebe sama, které už ani nerozeznávám.
Let me paint a picture for you. It is September of 1998. I'm sitting in a windowless office room inside the Office of the Independent Counsel, underneath humming fluorescent lights. I'm listening to the sound of my voice, my voice on surreptitiously taped phone calls that a supposed friend had made the year before. I'm here because I've been legally required to personally authenticate all 20 hours of taped conversation. For the past eight months, the mysterious content of these tapes has hung like the sword of Damocles over my head. I mean, who can remember what they said a year ago? Scared and mortified, I listen, listen as I prattle on about the flotsam and jetsam of the day; listen as I confess my love for the president, and, of course, my heartbreak; listen to my sometimes catty, sometimes churlish, sometimes silly self being cruel, unforgiving, uncouth; listen, deeply, deeply ashamed, to the worst version of myself, a self I don't even recognize.
O pár dní později je Kongresu předána zpráva nezávislého rady Starra, a všechny ty nahrávky a přepisy ukradených slov jsou její součástí. Že si lidé mohou tyto přepisy přečíst, je samo o sobě příšerné, ale o několik týdnů později se nahrávky vysílají v televizi a značná část se jich dostane na internet. To veřejné ponížení bylo trýznivé a život skoro nesnesitelný.
A few days later, the Starr Report is released to Congress, and all of those tapes and transcripts, those stolen words, form a part of it. That people can read the transcripts is horrific enough. But a few weeks later, the audiotapes are aired on TV, and significant portions made available online. The public humiliation was excruciating. Life was almost unbearable.
To nebylo něco, co by se v roce 1998 dělo pravidelně, myslím tím to, že by někdo kradl lidem jejich soukromá slova, činy, konverzace nebo fotky, a pak je zveřejnil – zveřejnil bez svolení, zveřejnil bez kontextu, a zveřejnil bez soucitu.
This was not something that happened with regularity back then in 1998, and by "this," I mean the stealing of people's private words, actions, conversations or photos, and then making them public -- public without consent, public without context and public without compassion.
Posuňme se o 12 let dál do roku 2010, kdy se nám zrodila sociální média. Krajina se bohužel ještě mnohem více zaplnila případy, jako byl ten můj – ať už někdo skutečně udělá nějakou chybu, nebo ne, a dnes se to týká jak veřejných činitelů, tak soukromých osob. Důsledky pro některé z nich jsou strašné, skutečně strašné.
Fast-forward 12 years, to 2010, and now social media has been born. The landscape has sadly become much more populated with instances like mine, whether or not someone actually made a mistake, and now, it's for both public and private people. The consequences for some have become dire, very dire.
Telefonovala jsem se svou maminkou v září 2010 a bavily jsme se o zprávě o mladém chlapci z prvního ročníku na Rutgers University jménem Tyler Clementi. Milý, citlivý a kreativní Tyler byl tajně nafilmován svým spolubydlícím, když měl intimní vztah s jiným mužem. Když se o tom dozvěděl internetový svět, zažehlo to posměch a kyberšikanu. O několik dní později Tyler skočil z mostu George Washingtona a zabil se. Bylo mu 18.
I was on the phone with my mom in September of 2010, and we were talking about the news of a young college freshman from Rutgers University, named Tyler Clementi. Sweet, sensitive, creative Tyler was secretly webcammed by his roommate while being intimate with another man. When the online world learned of this incident, the ridicule and cyberbullying ignited. A few days later, Tyler jumped from the George Washington Bridge to his death. He was 18.
Moje mainka byla z toho, co se Tylerovi stalo, bez sebe a cítila tak silnou vnitřní bolest, že jsem to nemohla úplně pochopit, ale nakonec jsem si uvědomila, že znovu prožívá rok 1998, tu dobu, kdy každou noc seděla u mé postele, tu dobu, kdy mě nutila, abych se při sprchování nezavírala v koupelně,
My mom was beside herself about what happened to Tyler and his family, and she was gutted with pain in a way that I just couldn't quite understand. And then eventually, I realized she was reliving 1998, reliving a time when she sat by my bed every night, reliving -- (Chokes up)
tu dobu, kdy se oba mí rodiče báli, že mě to poníží k smrti – doslova k smrti.
sorry -- reliving a time when she made me shower with the bathroom door open, and reliving a time when both of my parents feared that I would be humiliated to death, literally.
Dnes je příliš mnoho rodičů, kteří nedostali šanci zasáhnout a své milované zachránit. Příliš mnoho se jich o utrpení a ponížení svých dětí dozví, když už je pozdě. Tylerova tragická, nesmyslná smrt pro mne byla bodem obratu. Pomohla mi znovu mou zkušenost zasadit do kontextu. Začala jsem kolem sebe pozorovat svět ponižování a šikany a uviděla jsem něco jiného. V roce 1998 jsme nemohli vědět, kam by nás tato nová, smělá technologie zvaná internet zavede. Od té doby spojila lidi nepředstavitelnými způsoby, spojila ztracené sourozence, zachránila životy, odstartovala revoluce, ale temnota, kyberšikana zostuzování, které jsem zažila, rostou jak houby po dešti. Každý den jsou na internetu lidé – hlavně mladí lidé, kteří nejsou vývojově vybaveni, aby to zvládli, ponižováni a týráni tak, že si neumí představit, že by se měli dožít zítřka, a někteří se ho bohužel nedožijí, a na tom není nic virtuálního. ChildLine, britská neziskovka, zaměřená na pomoc mladým lidem s různými problémy, loni vydala ohromující statistiku: od roku 2012 do roku 2013 vzrostl počet telefonátů a e-mailů, týkajících se kyberšikany, o 87 procent. Meta-analýzou provedenou v Nizozemsku se ukázalo, že kyberšikana poprvé vedla k sebevražedným myšlenkám významněji než šikana v reálném světě. A víte, co mě šokovalo, ačkoliv by nemělo? Další výzkum z loňska, který určil, že ponížení je emoce, kterou vnímáme intenzivněji než štěstí nebo dokonce zlost.
Today, too many parents haven't had the chance to step in and rescue their loved ones. Too many have learned of their child's suffering and humiliation after it was too late. Tyler's tragic, senseless death was a turning point for me. It served to recontextualize my experiences, and I then began to look at the world of humiliation and bullying around me and see something different. In 1998, we had no way of knowing where this brave new technology called the internet would take us. Since then, it has connected people in unimaginable ways -- joining lost siblings, saving lives, launching revolutions ... But the darkness, cyberbullying, and slut-shaming that I experienced had mushroomed. Every day online, people -- especially young people, who are not developmentally equipped to handle this -- are so abused and humiliated that they can't imagine living to the next day. And some, tragically, don't. And there's nothing virtual about that. Childline, a UK nonprofit that's focused on helping young people on various issues, released a staggering statistic late last year: from 2012 to 2013, there was an 87 percent increase in calls and e-mails related to cyberbullying. A meta-analysis done out of the Netherlands showed that for the first time, cyberbullying was leading to suicidal ideations more significantly than offline bullying. And you know, what shocked me -- although it shouldn't have -- was other research last year that determined humiliation was a more intensely felt emotion than either happiness or even anger.
Krutost k ostatním není nic nového, ale internetové, technologií umocněné zostuzení je zesílené, neohraničené a neustále přístupné. Ozvěna ostudy dříve dosahovala jen k vaší rodině, vesnici, škole nebo komunitě, ale dnes dosáhne také k internetové komunitě. Miliony lidí do vás často anonymně zabodávají svá slova a to je hodně bolesti, a není žádný ochranný pás kolem nějakého okruhu lidí, kteří vás mohou veřejně sledovat a věšet na veřejnou palisádu. Za veřejné ponížení člověk draze platí a růst internetu tuto cenu vyhnal do výšin.
Cruelty to others is nothing new. But online, technologically enhanced shaming is amplified, uncontained and permanently accessible. The echo of embarrassment used to extend only as far as your family, village, school or community. But now, it's the online community too. Millions of people, often anonymously, can stab you with their words, and that's a lot of pain. And there are no perimeters around how many people can publicly observe you and put you in a public stockade. There is a very personal price to public humiliation, and the growth of the internet has jacked up that price.
Skoro dvě desetiletí pomalu zaséváme výtrusy hanby a veřejného zostuzení do svého kulturního podhoubí, jak on-line, tak off-line. Bulvární weby, paparazzi, reality show, politika, zpravodajské kanály a někdy i hackeři obchodují s hanbou. Vede to k znecitlivění a benevolentnímu internetovému prostředí, které se propůjčuje trollování, napadání soukromí a kyberšikaně. Tento posun vytvořil to, čemu profesor Nicolaus Mills říká kultura ponižování. Vezměte si několik výrazných příkladů jen za posledních šest měsíců. Služba Snapchat, kterou využívají hlavně mladší generace a která prohlašuje, že zprávy v ní mají životnost jen několik vteřin – umíte si představit rozsah obsahu, který se tu objevuje. Cizí aplikace, kterou Snapchatteři používají k zachování životnosti zpráv, byla nabourána hackery a na internet uniklo 100 000 konverzací, obrázků a videí, a ty už budou mít stálou životnost. Hackeři se nabourali do účtu Jennifer Lawrence a dalších herců na iCloudu, a soukromými, intimními, nahými fotkami se vytapetoval internet bez jejich svolení. Jeden bulvární web měl 5 milionů zásahů jen na této jedné zprávě. A co kyberhack do Sony Pictures? Nejvíce pozornosti se dostalo dokumentům, jako jsou soukromé e-maily, které měly nejostudnější hodnotu.
For nearly two decades now, we have slowly been sowing the seeds of shame and public humiliation in our cultural soil, both on- and offline. Gossip websites, paparazzi, reality programming, politics, news outlets and sometimes hackers all traffic in shame. It's led to desensitization and a permissive environment online, which lends itself to trolling, invasion of privacy and cyberbullying. This shift has created what Professor Nicolaus Mills calls "a culture of humiliation." Consider a few prominent examples just from the past six months alone. Snapchat, the service which is used mainly by younger generations and claims that its messages only have the life span of a few seconds. You can imagine the range of content that that gets. A third-party app which Snapchatters use to preserve the life span of the messages was hacked, and 100,000 personal conversations, photos and videos were leaked online, to now have a life span of forever. Jennifer Lawrence and several other actors had their iCloud accounts hacked, and private, intimate, nude photos were plastered across the internet without their permission. One gossip website had over five million hits for this one story. And what about the Sony Pictures cyberhacking? The documents which received the most attention were private e-mails that had maximum public embarrassment value.
V této kultuře zostuzování ovšem na veřejné hanbě visí ještě jiná cenovka. Není to cena stejně vysoká, jakou platí oběti, jakou zaplatil Tyler a příliš mnoho dalších, zejména žen, příslušníků menšin a LGBTQ komunity, ale je to cena, která se rovná zisku těch, kdo se na nich živí. Vpád do soukromí druhého je surový materiál, účinně a bezohledně těžený, balený a prodávaný se ziskem. Objevil se trh, jehož komoditou je veřejné ponížení, a z hanby je průmysl. Jak se takové peníze vydělávají? Klikáním. Čím více hanby, tím více kliknutí. Čím více kliknutí, tím více reklamních dolarů. Ocitáme se na nebezpečné spirále. Čím více na tento druh bulváru klikáme, tím bezcitnějšími jsme k lidským životům za ním, a čím bezcitnějšími jsme, tím více klikáme. Někdo ale celou dobu vydělává peníze na utrpení někoho dalšího. S každým kliknutím činíme volbu. Čím více nasytíme svou kulturu veřejným zostuzováním, tím snáze je budeme přijímat, tím více se budeme stávat svědky chování, jako je kyberšikana, trollování, určité formy hackerství a internetové obtěžování. Proč? Protože v jádru toho všeho je ponižování. Toto chování je symptomem kultury, kterou jsme vytvořili. Jen se nad tím zamyslete.
But in this culture of humiliation, there is another kind of price tag attached to public shaming. The price does not measure the cost to the victim, which Tyler and too many others -- notably, women, minorities and members of the LGBTQ community -- have paid, but the price measures the profit of those who prey on them. This invasion of others is a raw material, efficiently and ruthlessly mined, packaged and sold at a profit. A marketplace has emerged where public humiliation is a commodity, and shame is an industry. How is the money made? Clicks. The more shame, the more clicks. The more clicks, the more advertising dollars. We're in a dangerous cycle. The more we click on this kind of gossip, the more numb we get to the human lives behind it. And the more numb we get, the more we click. All the while, someone is making money off of the back of someone else's suffering. With every click, we make a choice. The more we saturate our culture with public shaming, the more accepted it is, the more we will see behavior like cyberbullying, trolling, some forms of hacking and online harassment. Why? Because they all have humiliation at their cores. This behavior is a symptom of the culture we've created. Just think about it.
Změny chování začínají přeměnou přesvědčení. Na rasismu, homofobii a spoustě dalších předsudcích, dnešních či historických, vidíme, že tomu tak je. Jakmile se změnilo naše přesvědčení o registrovaném partnerství, dostalo se rovných práv více lidem. Když jsme si začali vážit udržitelnosti, začalo více lidí recyklovat. Takže co se týče naší kultury ponižování, potřebujeme teď kulturní revoluci. Veřejné zostuzování jako krvelačný sport musí skončit. Je čas zasáhnout na internetu a v naší kultuře.
Changing behavior begins with evolving beliefs. We've seen that to be true with racism, homophobia and plenty of other biases, today and in the past. As we've changed beliefs about same-sex marriage, more people have been offered equal freedoms. When we began valuing sustainability, more people began to recycle. So as far as our culture of humiliation goes, what we need is a cultural revolution. Public shaming as a blood sport has to stop, and it's time for an intervention on the internet and in our culture.
Posun začne něčím prostým, ale nebude to snadné. Potřebujeme se vrátit k dlouho uchovávané hodnotě soucitu - soucitu a empatie. Na internetu trpíme nedostatkem soucitu, krizí empatie.
The shift begins with something simple, but it's not easy. We need to return to a long-held value of compassion, compassion and empathy. Online, we've got a compassion deficit, an empathy crisis.
Výzkumnice Brené Brownová řekla, cituji: "Hanba nepřežije soucit." Hanba nepřežije soucit. Prožila jsem si svůj díl temnoty a byl to právě soucit a empatie mé rodiny, přátel, profesionálů, a někdy dokonce cizích lidí, co mě zachránilo. Soucit byť od jediného člověka to dokáže změnit. Teorie minoritního vlivu, od sociálního psychologa Serge Moskovice, tvrdí, že stačí malý počet když je v čase důsledný, aby se udály změny. V době on-line světa, můžeme rozvíjet tento minoritní vliv tím, že se staneme aktivními. Být aktivním znamená, že místo apatie a přihlížení, můžeme positivně okomentovat něčí zprávu nebo nepříjemnou situaci. Věřte mi, soucitné komentáře pomáhají snížit negativitu. Můžeme také neutralizovat nežádoucí situaci podporou organizací, které se zaobírají těmito problémy, jako Tyler Clementi Foundation v USA. Ve Velké Británii je AntiBullying Pro, a v Austrálii je projekt jménem Rockit.
Researcher Brené Brown said, and I quote, "Shame can't survive empathy." Shame cannot survive empathy. I've seen some very dark days in my life. It was the compassion and empathy from my family, friends, professionals and sometimes even strangers that saved me. Even empathy from one person can make a difference. The theory of minority influence, proposed by social psychologist Serge Moscovici, says that even in small numbers, when there's consistency over time, change can happen. In the online world, we can foster minority influence by becoming upstanders. To become an upstander means instead of bystander apathy, we can post a positive comment for someone or report a bullying situation. Trust me, compassionate comments help abate the negativity. We can also counteract the culture by supporting organizations that deal with these kinds of issues, like the Tyler Clementi Foundation in the US; in the UK, there's Anti-Bullying Pro; and in Australia, there's PROJECT ROCKIT.
Mluvíme hodně o právu na svobodný projev, ale musíme si říct více o naší zodpovědnosti za svobodu projevu. My všichni chceme být vyslyšeni, ale je důležité poznat rozdíl mezi mluvením se záměrem a mluvením pro získání pozornosti. Internet je dálnicí k id, ale ukazovat empatii ostatním v on-line světě přináší výhody nám všem a pomáhá vytvořit bezpečnější a lepší svět. Musíme komunikovat se soucitem i v internetovém světě, se soucitem číst zprávy, a klikat se soucitem. Jen si představte ujít míli pod nadpisem někoho jiného. Ráda bych skončila osobní poznámkou. V posledních devíti měsících, si nejčastěji pokládám otázku – proč. Proč teď? Proč jsem se znovu vystavila nebezpečí? Můžete číst mezi řádky při položení této otázky, a odpověď nemá nic společného s politikou. Nejlepší odpovědí bylo a je, že už je nejvyšší čas: čas přestat komentovat mou minulost; čas přestat žít život s opovržením; a čas znovu vzít do rukou vlastní příběh.
We talk a lot about our right to freedom of expression. But we need to talk more about our responsibility to freedom of expression. We all want to be heard, but let's acknowledge the difference between speaking up with intention and speaking up for attention. The internet is the superhighway for the id. But online, showing empathy to others benefits us all and helps create a safer and better world. We need to communicate online with compassion, consume news with compassion and click with compassion. Just imagine walking a mile in someone else's headline. I'd like to end on a personal note. In the past nine months, the question I've been asked the most is "Why?" Why now? Why was I sticking my head above the parapet? You can read between the lines in those questions, and the answer has nothing to do with politics. The top-note answer was and is "Because it's time." Time to stop tiptoeing around my past, time to stop living a life of opprobrium and time to take back my narrative.
Není to jen o mé záchraně. Kdokoli, kdo trpí hanbou a veřejným zesměšněním potřebuje vědět jednu věc: Dá se to zvládnout. Vím, je to těžké. Možná to nebude bezbolestné, rychlé ani snadné, ale můžete trvat na jiném konci vašeho příběhu. Mějte k sobě soucit. Všichni si zasloužíme soucit, a zasloužíme si žít on-line i off-line ve světě, který více soucítí.
It's also not just about saving myself. Anyone who is suffering from shame and public humiliation needs to know one thing: You can survive it. I know it's hard. It may not be painless, quick or easy, but you can insist on a different ending to your story. Have compassion for yourself. We all deserve compassion and to live both online and off in a more compassionate world.
Děkuji za pozornost.
Thank you for listening.
(Potlesk)
(Applause and cheers)