Vyrůstal jsem v Evropě a 2. světová válka mě zastihla,
I grew up in Europe, and World War II caught me
když mi bylo mezi 7 a 10 lety. Tehdy jsem si uvědomil, jak málo dospělých, které jsem znal, bylo schopno vypořádat se s tragédiemi, jimiž je válka postihla - jak málo z nich dokázalo žít tak, že to aspoň připomínalo normální, spokojený a šťastný život poté, co jim práci, domov a pocit bezpečí zničila válka. Začal jsem se zajímat o pochopení toho, co činí život takovým, že stojí za to žít. A tak jsem se snažil už jako dítě, jako teenager číst filozofické knihy, zabýval se uměním i náboženstvím a zkoušel jsem mnoho dalších cest, které jsem vnímal jako možnou odpověď. Nakonec jsem náhodou narazil na psychologii.
when I was between seven and 10 years old. And I realized how few of the grown-ups that I knew were able to withstand the tragedies that the war visited on them -- how few of them could even resemble a normal, contented, satisfied, happy life once their job, their home, their security was destroyed by the war. So I became interested in understanding what contributed to a life that was worth living. And I tried, as a child, as a teenager, to read philosophy and to get involved in art and religion and many other ways that I could see as a possible answer to that question. And finally I ended up encountering psychology by chance.
Byl jsem tehdy v lyžařském středisku ve Švýcarsku zcela bez peněz na to abych se tam mohl nějak bavit, protože sníh roztál a já jsem neměl na to, abych šel do kina. Ale v novinách jsem četl, že někdo bude mít přednášku v centru Curychu, a že bude mluvit o létajících talířích. A tak jsem si řekl – když nemůžu jít do kina, půjdu si aspoň zadarmo poslechnout něco o létajícících talířích. Muž, který na té přednášce mluvil, byl velmi zajímavý. Místo aby mluvil o malých zelených mužících, hovořil o tom, jaké trauma znamenala pro psychiku Evropanů válka, a jak si proto nyní na nebi představují létající talíře. Mluvil o tom, jak mandaly starověkého hindského náboženství byly také jakoby promítány na nebe ve snaze získat po válečném chaosu zpět pocit určitého řádu. To se mi zdálo velmi zajímavé. Tak jsem po té přednášce začal číst jeho knihy. Byl to Carl Jung, o jehož jménu a práci jsem neměl ani ponětí.
I was at a ski resort in Switzerland without any money to actually enjoy myself, because the snow had melted and I didn't have money to go to a movie. But I found that on the -- I read in the newspapers that there was to be a presentation by someone in a place that I'd seen in the center of Zurich, and it was about flying saucers [that] he was going to talk. And I thought, well, since I can't go to the movies, at least I will go for free to listen to flying saucers. And the man who talked at that evening lecture was very interesting. Instead of talking about little green men, he talked about how the psyche of the Europeans had been traumatized by the war, and now they're projecting flying saucers into the sky. He talked about how the mandalas of ancient Hindu religion were kind of projected into the sky as an attempt to regain some sense of order after the chaos of war. And this seemed very interesting to me. And I started reading his books after that lecture. And that was Carl Jung, whose name or work I had no idea about.
Pak jsem přijel do USA studovat psychologii a snažil jsem se pochopit, v čem tkví kořeny štěstí. Toto je typický výsledek, který prezentovalo již mnoho lidí, a existuje řada jeho variací. Ukazuje např. to, že asi 30 procent lidí v USA, dotazovaných od roku 1956, tvrdí, že jejich život je velmi šťastný. A to se vůbec nezměnilo. Ačkoli reálný příjem – na stále stejné škále kvůli inflaci – se v tomto období téměř ztrojnásobil. Výsledky ale zůstávají v podstatě pořád stejné: od určité základní hranice – která dosahuje několika tisíc dolarů nad hranicí chudoby – růst materiálního blahobytu zdá se nemá vliv na to, jak šťastní lidé jsou. Ve skutečnosti zjistíte, že hmotný nedostatek přispívá k tomu, že lidé nejsou šťastní, avšak růst materiálního bohatství jejich štěstí nezvyšuje.
Then I came to this country to study psychology and I started trying to understand the roots of happiness. This is a typical result that many people have presented, and there are many variations on it. But this, for instance, shows that about 30 percent of the people surveyed in the United States since 1956 say that their life is very happy. And that hasn't changed at all. Whereas the personal income, on a scale that has been held constant to accommodate for inflation, has more than doubled, almost tripled, in that period. But you find essentially the same results, namely, that after a certain basic point -- which corresponds more or less to just a few 1,000 dollars above the minimum poverty level -- increases in material well-being don't seem to affect how happy people are. In fact, you can find that the lack of basic resources, material resources, contributes to unhappiness, but the increase in material resources does not increase happiness.
Po těchto zjištěních, která odpovídala mé vlastní zkušenosti, se můj výzkum soustředil spíš na pochopení toho, kdy se v každodenním, běžném životě cítíme opravdu šťastní? Výzkum jsem asi před 40 lety začal sledováním kreativních lidí – nejdříve umělců, vědců i jiných – a snažil jsem se pochopit, co je vede k pocitu, že má smysl strávit život prací na věcech, za které mnoho z nich nečekalo ani slávu, ani žádné jmění, ale které dávaly jejich životu smysl a které stály za to.
So my research has been focused more on -- after finding out these things that actually corresponded to my own experience, I tried to understand: where -- in everyday life, in our normal experience -- do we feel really happy? And to start those studies about 40 years ago, I began to look at creative people -- first artists and scientists, and so forth -- trying to understand what made them feel that it was worth essentially spending their life doing things for which many of them didn't expect either fame or fortune, but which made their life meaningful and worth doing.
Toto řekl v 70. letech jeden z předních amerických skladatelů. (Jste natolik v extatickém stavu, že máte pocit, jako byste neexistovali. Zdá se, že moje ruka mi nepatří a nemám nic společného s tím, co se děje. Jen to s úctou a úžasem sleduji. A hudba prostě sama plyne.) Popisuje, jak se cítí, když se mu daří skládat hudbu. Definuje to jako extatický stav. „Extáze" v řečtině znamenala jednoduše stát vedle něčeho. Později se stala pojmem i pro duševní stav,
This was one of the leading composers of American music back in the '70s. And the interview was 40 pages long. But this little excerpt is a very good summary of what he was saying during the interview. And it describes how he feels when composing is going well. And he says by describing it as an ecstatic state. Now, "ecstasy" in Greek meant simply to stand to the side of something. And then it became essentially an analogy for a mental state
kdy cítíte, že jste vykročili z obyčejného každodenního života. Takže extáze je v podstatě vstup do jiné reality. Je zajímavé, že když přemýšlíme o civilizacích, ke kterým vzhlížíme jako k vrcholům lidského snažení – ať je to Čína, Řecko, hindská civilizace nebo Mayové či Egypťané – to, co o nich víme, vypovídá o jejich extázích, ne o jejich každodenním životě. Známe jejich chrámy, kam mohli přicházet zažít jinou realitu. Víme o závodištích, arénách, divadlech... To jsou pozůstatky civilizací, místa, kam lidé chodili, aby zažili život v koncentrovanější, více uspořádané formě. Ale tento muž nepotřebuje jít na místo, jako je toto, na tuto scénu, která je postavena jako řecký amfiteátr a je také místem k extázi. Účastníme se reality, která se liší od běžného života. Ale ten muž nemusí chodit nikam.
where you feel that you are not doing your ordinary everyday routines. So ecstasy is essentially a stepping into an alternative reality. And it's interesting, if you think about it, how, when we think about the civilizations that we look up to as having been pinnacles of human achievement -- whether it's China, Greece, the Hindu civilization, or the Mayas, or Egyptians -- what we know about them is really about their ecstasies, not about their everyday life. We know the temples they built, where people could come to experience a different reality. We know about the circuses, the arenas, the theaters. These are the remains of civilizations and they are the places that people went to experience life in a more concentrated, more ordered form. Now, this man doesn't need to go to a place like this, which is also -- this place, this arena, which is built like a Greek amphitheatre, is a place for ecstasy also. We are participating in a reality that is different from that of the everyday life that we're used to. But this man doesn't need to go there.
Stačí mu kus papíru, na který si může psát malé značky, a jak je píše, je schopen si představovat zvuky, které v této kombinaci dosud neexistovaly. Jakmile se dostane do bodu, kdy začne tvořit novou realitu – to je moment extáze, vstupuje do této jiné reality. Je to podle něj tak intenzivní zážitek, že se mu zdá, jakoby ani neexistoval. Zní to jako romantická nadsázka. Náš nervový systém ale není ve skutečnosti schopen zpracovat víc než asi 110 bitů informací za sekundu. Jen abyste mě slyšeli a chápali, co říkám, musíte zpracovat asi 60 bitů za sekundu. Proto nemůžete rozumět, když na vás mluví více než dva lidé. Když jste skutečně ponořeni do toho zcela pohlcujícího procesu vytváření něčeho nového, tak jako tento muž – ten už nemá dost pozornosti, aby sledoval, jak se cítí jeho tělo, nebo myslel na problémy doma. Není schopen cítit ani to, že má hlad nebo je unavený. Jeho tělo zmizí, jeho identita se vytratí z jeho vědomí,
He needs just a piece of paper where he can put down little marks, and as he does that, he can imagine sounds that had not existed before in that particular combination. So once he gets to that point of beginning to create, like Jennifer did in her improvisation, a new reality -- that is, a moment of ecstasy -- he enters that different reality. Now he says also that this is so intense an experience that it feels almost as if he didn't exist. And that sounds like a kind of a romantic exaggeration. But actually, our nervous system is incapable of processing more than about 110 bits of information per second. And in order to hear me and understand what I'm saying, you need to process about 60 bits per second. That's why you can't hear more than two people. You can't understand more than two people talking to you. Well, when you are really involved in this completely engaging process of creating something new, as this man is, he doesn't have enough attention left over to monitor how his body feels, or his problems at home. He can't feel even that he's hungry or tired. His body disappears, his identity disappears from his consciousness,
protože nemá dost pozornosti, stejně jako nikdo z nás, aby opravdu dělal dobře něco, co vyžaduje velké soustředění, a zároveň cítil, že existuje. Existence je dočasně pozastavena. Říká, že se mu zdá, že jeho ruka se hýbe sama. Já bych se mohl dívat na svou ruku 14 dní, a necítil bych žádný zázrak, žádný úžas, protože neumím skládat hudbu. K automatickému, spontánnímu procesu, který popisuje, může evidentně dojít pouze u toho, kdo má velmi dobrý trénink a ovládá potřebnou dovednost. Ve studiích tvořivosti už je tak trochu otřepaná pravda, že nemůžete cokoli vytvářet, pokud za sebou nemáte aspoň 10 let technického a vědomostního ponoření do určité oblasti.
because he doesn't have enough attention, like none of us do, to really do well something that requires a lot of concentration, and at the same time to feel that he exists. So existence is temporarily suspended. And he says that his hand seems to be moving by itself. Now, I could look at my hand for two weeks, and I wouldn't feel any awe or wonder, because I can't compose. (Laughter) So what it's telling you here is that obviously this automatic, spontaneous process that he's describing can only happen to someone who is very well trained and who has developed technique. And it has become a kind of a truism in the study of creativity that you can't be creating anything with less than 10 years of technical-knowledge immersion in a particular field.
Ať jde o matematiku nebo hudbu, takto dlouho trvá, než jste schopni začít něco měnit tak, aby to bylo lepší než předtím. Když se to stane, říká, že hudba začne plynout. Protože tolik lidí, s nimiž jsem dělal rozhovory – tenhle rozhovor vznikl před 30 lety – to popisovalo jako spontánní plynutí, nazval jsem tento typ zážitku "flow" (anglicky plynutí, proudění). Děje se to v nejrůznějších sférách. Například básník to popisuje takto: (Je to jako otevřít dveře, které se vznáší uprostřed prostoru. ... Dovnitř se nesmíte cpát. Musíte jen plout.) Popisuje stejný nenucený, spontánní pocit poté, co vstoupíte do extatického stavu. Přirovnává to k otevření dveří, které se vznáší na obloze – popis velmi podobný tomu, jak Albert Einstein líčil stav, kdy si představoval síly relativity a usiloval o jejich pochopení.
Whether it's mathematics or music, it takes that long to be able to begin to change something in a way that it's better than what was there before. Now, when that happens, he says the music just flows out. And because all of these people I started interviewing -- this was an interview which is over 30 years old -- so many of the people described this as a spontaneous flow that I called this type of experience the "flow experience." And it happens in different realms. For instance, a poet describes it in this form. This is by a student of mine who interviewed some of the leading writers and poets in the United States. And it describes the same effortless, spontaneous feeling that you get when you enter into this ecstatic state. This poet describes it as opening a door that floats in the sky -- a very similar description to what Albert Einstein gave as to how he imagined the forces of relativity, when he was struggling with trying to understand how it worked.
Ale děje se to i v jiných činnostech. Např. moje studentka Susan Jackson z Austrálie vedla rozhovory s některými z nejlepších atletů na světě.
But it happens in other activities. For instance, this is another student of mine, Susan Jackson from Australia, who did work with some of the leading athletes in the world.
V tomto citátu olympijského krasobruslaře vidíte stejný základní popis vnímání vnitřního stavu člověka. Nepřemýšlíte, jde to samo, když splynete s hudbou atd. Vypovídá o tom i moje poslední kniha „Good business”. Dělal jsem pro ni rozhovory s výkonnými řediteli, kteří byli druhými považováni za velmi úspěšné a zároveň velmi morální, sociálně zodpovědné. Tito lidé definují úspěch jako něco, co pomáhá druhým, a zároveň vám přináší štěstí, když na tom pracujete. Tito úspěšní a zodpovědní ředitelé říkají: nestačí uspět jen v jedné z těchto oblastí,
And you see here in this description of an Olympic skater, the same essential description of the phenomenology of the inner state of the person. You don't think; it goes automatically, if you merge yourself with the music, and so forth. It happens also, actually, in the most recent book I wrote, called "Good Business," where I interviewed some of the CEOs who had been nominated by their peers as being both very successful and very ethical, very socially responsible. You see that these people define success as something that helps others and at the same time makes you feel happy as you are working at it. And like all of these successful and responsible CEOs say, you can't have just one of these things be successful
chcete-li mít být úspěšní a mít smysluplnou práci. Jedním z těchto ředitelů je Anita Roddick – zakladatelka Body Shopu, lídra v přírodní kosmetice: (Hledejte svou vášeň a nadšení. Jděte do firem, které oslovují vaši duši.) Je v tom vášeň z toho, že děláte to nejlepší a zatímco pracujete, zažíváte proudění. Toto je zajímavý citát Masaru Ibuka, z doby, kdy zakládal firmu Sony. Neměli peníze, klíčový produkt, nic – ale měli myšlenku. Vytvořit pracoviště, kde inženýři mohou prožívat radost z technologických inovací, být si vědomi poslání vůči společnosti a pracovat na tom, k čemu je srdce táhne. Nevymyslel bych lepší příklad, jak dostat "flow" na pracoviště.
if you want a meaningful and successful job. Anita Roddick is another one of these CEOs we interviewed. She is the founder of Body Shop, the natural cosmetics king. It's kind of a passion that comes from doing the best and having flow while you're working. This is an interesting little quote from Masaru Ibuka, who was at that time starting out Sony without any money, without a product -- they didn't have a product, they didn't have anything, but they had an idea. And the idea he had was to establish a place of work where engineers can feel the joy of technological innovation, be aware of their mission to society and work to their heart's content. I couldn't improve on this as a good example of how flow enters the workplace. Now, when we do studies --
S kolegy na celém světě jsme vedli přes 8000 rozhovorů s lidmi, kteří si užívají svou práci: od dominikánských mnichů a nevidomých jeptišek, přes himalájské horolezce, po pastýře indiánského kmene Navajo. A bez ohledu na kulturu, vzdělání či cokoli jiného, existuje 7 podmínek, které jsou přítomny, zažívá-li člověk stav flow. Je to soustředění, které začne být tak intenzivní, že vede k pocitu extáze a pocitu jasnosti:
we have, with other colleagues around the world, done over 8,000 interviews of people -- from Dominican monks, to blind nuns, to Himalayan climbers, to Navajo shepherds -- who enjoy their work. And regardless of the culture, regardless of education or whatever, there are these seven conditions that seem to be there when a person is in flow. There's this focus that, once it becomes intense, leads to a sense of ecstasy, a sense of clarity: you know exactly what you want to do from one moment to the other;
přesně víte, co máte v dané chvíli dělat, dostáváte okamžitou zpětnou vazbu. Víte, že to, co máte udělat, je možné, ačkoli obtížné. Čas zmizí. Zapomenete na sebe, cítíte se součástí něčeho většího. Jakmile nastanou tyto podmínky, činnost sama se pro vás stane odměnou. V našich studiích vyjadřuje každodenní život lidí toto schéma. Měřit můžeme velmi přesně, protože dáváme lidem pagery, které 10x denně pípnou. Vždy, když se to stane, řeknete, co děláte, jak se cítíte, kde jste a na co myslíte. Měříme, nakolik je okamžitá situace pro lidi výzvou, a míru schopností, kterou cítí. Pro každého člověka můžeme stanovit průměr,
you get immediate feedback. You know that what you need to do is possible to do, even though difficult, and sense of time disappears, you forget yourself, you feel part of something larger. And once the conditions are present, what you are doing becomes worth doing for its own sake. In our studies, we represent the everyday life of people in this simple scheme. And we can measure this very precisely, actually, because we give people electronic pagers that go off 10 times a day, and whenever they go off you say what you're doing, how you feel, where you are, what you're thinking about. And two things that we measure is the amount of challenge people experience at that moment and the amount of skill that they feel they have at that moment. So for each person we can establish an average,
který je v centru grafu. Znamená vaši průměrnou úroveň výzvy a schopností, která se bude lišit od ostatních lidí. Ale pro vás je to hodnota, která se bude nacházet ve středu. Pokud víme, kde vaše hodnota leží, můžeme dost přesně předpovědět, kdy zažijete flow. Stane se tak, když jak úroveň výzvy dostatečně vysoko nad průměrem, a stejně tak i vaše schopnosti jsou nad průměrem. Můžete věci dělat úplně jinak než druzí, ale pro všechny platí, že do flow se dostanete, když děláte to, co máte opravdu rádi – hrajete na klavír, jste se svým nejlepším přítelem. Nebo možná pracujete, pokud je práce tím, v čem nacházíte flow. Další oblasti už jsou méně příznivé.
which is the center of the diagram. That would be your mean level of challenge and skill, which will be different from that of anybody else. But you have a kind of a set point there, which would be in the middle. If we know what that set point is, we can predict fairly accurately when you will be in flow, and it will be when your challenges are higher than average and skills are higher than average. And you may be doing things very differently from other people, but for everyone that flow channel, that area there, will be when you are doing what you really like to do -- play the piano, be with your best friend, perhaps work, if work is what provides flow for you. And then the other areas become less and less positive.
Oblast vzrušení je stále dobrá, protože výzva je tu pro vás příliš vysoká. Vaše schopnosti nejsou úplně takové, jaké by měly být, ale do flow se můžete dostat celkem snadno tím, že své schopnosti trochu rozvinete. Vzrušení je tedy oblast, díky níž se většina lidí učí, protože zde jsou tlačeni za hranice své komfortní zóny. Aby se do ní mohli vrátit – a dostat se zpět do proudění – zvyšují své schopnosti.
Arousal is still good because you are over-challenged there. Your skills are not quite as high as they should be, but you can move into flow fairly easily by just developing a little more skill. So, arousal is the area where most people learn from, because that's where they're pushed beyond their comfort zone and to enter that -- going back to flow -- then they develop higher skills.
Oblast kontroly je rovněž dobré místo, protože tady se cítíte pohodlně, ale ne příliš vzrušení. Už to není velká výzva. Pokud chcete vstoupit do flow z oblasti kontroly, musíte zvýšit výzvu. Tyto dvě oblasti jsou ideální k tomu, abyste z nich snadno přešli do flow. Ostatní kombinace míry výzvy a schopností jsou k tomu méně a méně vhodné. Relaxace je příjemná – stále se cítíte OK. Nuda tomu ale začíná už velmi bránit a apatie je velice negativní: necítíte, že byste cokoli dělali, nevyužíváte své schopnosti, chybí výzva. Lidé bohužel často cítí apatii.
Control is also a good place to be, because there you feel comfortable, but not very excited. It's not very challenging any more. And if you want to enter flow from control, you have to increase the challenges. So those two are ideal and complementary areas from which flow is easy to go into. The other combinations of challenge and skill become progressively less optimal. Relaxation is fine -- you still feel OK. Boredom begins to be very aversive and apathy becomes very negative: you don't feel that you're doing anything, you don't use your skills, there's no challenge. Unfortunately, a lot of people's experience is in apathy.
Největším zdrojem tohoto pocitu je sledování televize, dál sem patří to, že jste v koupelně a sedíte... Ačkoli někdy jsou lidé při sledování televize ve stavu flow, asi v 7 až 8 procentech času, to platí pouze pokud sledujete program, na který se opravdu chcete dívat a získávate z něj zpětnou vazbu. Otázka, na kterou hledáme odpověď, zní: jak dostat víc z každodenního života do oblasti flow. To je výzva, které se snažíme porozumět. Někteří z vás určitě vědí, jak toho dosáhnout spontánně bez jakýchkoli rad, ale hodně lidí to bohužel neví.
The largest single contributor to that experience is watching television; the next one is being in the bathroom, sitting. Even though sometimes watching television about seven to eight percent of the time is in flow, but that's when you choose a program you really want to watch and you get feedback from it. So the question we are trying to address -- and I'm way over time -- is how to put more and more of everyday life in that flow channel. And that is the kind of challenge that we're trying to understand. And some of you obviously know how to do that spontaneously without any advice, but unfortunately a lot of people don't.
A to je něco, co je v určitém smyslu naším úkolem. Děkuji vám.
And that's what our mandate is, in a way, to do. Thank you.