12. června 2014, přesně v 3.33 za zimního odpoledne v brazilském São Paulu, během typického jihoamerického zimního odpoledne, tento mladý muž, který se tu raduje, jako kdyby dal gól, devětadvacetiletý Juliano Pinto, dokázal fantastickou věc. Přesto, že je ochrnutý a nemá žádný cit od poloviny hrudi po špičky prstů na nohou, kvůli autonehodě, při níž zemřel jeho bratr, a jemu způsobila celkové přerušení míchy a upoutala ho tak na vozík, Juliano si během této příležitosti stoupl a udělal toho dne něco, co skoro všichni kolem něj během posledních šesti let považovali za nemožné. Juliano Pinto provedl slavnostní výkop během mistrovství světa ve fotbale roku 2014 pouze silou myšlenek. Nemohl pohnout svým tělem, ale dokázal si představit pohyby potřebné pro vykopnutí. Před úrazem byl atlet. Nyní je para-atlet. Doufám, že se za pár let zúčastní paralympiády. Přerušení míchy pro Juliana neznamenalo konec schopnosti snít. Toho odpoledne předvedl svůj sen na stadionu před 75 000 diváky a další miliardou diváků u televizních obrazovek.
On June 12, 2014, precisely at 3:33 in a balmy winter afternoon in São Paulo, Brazil, a typical South American winter afternoon, this kid, this young man that you see celebrating here like he had scored a goal, Juliano Pinto, 29 years old, accomplished a magnificent deed. Despite being paralyzed and not having any sensation from mid-chest to the tip of his toes as the result of a car crash six years ago that killed his brother and produced a complete spinal cord lesion that left Juliano in a wheelchair, Juliano rose to the occasion, and on this day did something that pretty much everybody that saw him in the six years deemed impossible. Juliano Pinto delivered the opening kick of the 2014 Brazilian World Soccer Cup here just by thinking. He could not move his body, but he could imagine the movements needed to kick a ball. He was an athlete before the lesion. He's a para-athlete right now. He's going to be in the Paralympic Games, I hope, in a couple years. But what the spinal cord lesion did not rob from Juliano was his ability to dream. And dream he did that afternoon, for a stadium of about 75,000 people and an audience of close to a billion watching on TV.
Tento výkop korunoval třicet let základního výzkumu funkcí mozku, toho úžasného vesmíru, který si máme mezi ušima a který se dá přirovanat jen k vesmíru nad našimi hlavami, protože je složen asi ze 100 miliard prvků, které si spolu povídají pomocí elektrických impulsů. Julianova akce vyžadovala 30 let představ v laboratořích a patnáct let plánování.
And that kick crowned, basically, 30 years of basic research studying how the brain, how this amazing universe that we have between our ears that is only comparable to universe that we have above our head because it has about 100 billion elements talking to each other through electrical brainstorms, what Juliano accomplished took 30 years to imagine in laboratories and about 15 years to plan.
Když jsme s Johnem Chapinem před 15 lety napsali článek o plánu vytvořit rozhraní mezi mozkem a strojem, takže by se mozek mohl napojit na zařízení, aby jím mohla zvířata i lidé pohybovat, bez ohledu na vzdálenost mezi nimi, pouze tím, že si představí potřebnou akci, kolegové nám řekli, že potřebujeme profesionální pomoc psychiatrického rázu. Navzdory tomu jeden Skot a jeden Brazilec vytrvali, protože už jsme tak z domova vychovaní, a celých 12 nebo 15 let jsme ukazovali pokus za pokusem, a tvrdili, že je to možné.
When John Chapin and I, 15 years ago, proposed in a paper that we would build something that we called a brain-machine interface, meaning connecting a brain to devices so that animals and humans could just move these devices, no matter how far they are from their own bodies, just by imagining what they want to do, our colleagues told us that we actually needed professional help, of the psychiatry variety. And despite that, a Scot and a Brazilian persevered, because that's how we were raised in our respective countries, and for 12, 15 years, we made demonstration after demonstration suggesting that this was possible.
Rozhraní mezi mozkem a strojem není žádná velká věda, stačí vám výzkum mozku. Stačí použít senzory, aby četly elektrické proudy, které mozek vytváří při zadávání motorických příkazů, které se pak předávají dále do míchy. Navrhli jsme sensory, které dokáží číst stovky a už i tisíce mozkových buněk současně a odvozují z elektrických signálů motorické pokyny, které náš mozek vydává, abychom se mohli pohybovat v prostoru. Přečtené signály jsme převedli do podoby digitálních příkazů, kterým může rozumět libovolné mechanické, elektronické nebo virtuální zařízení. Člověk si pak představí, čím chce pohnout a ono zařízení poslechne jeho příkaz. Tato zařízení jsou vybavena různými čidly, jak za chvilku uvidíte, abychom mohli poslat zprávu zpět do mozku pro potvrzení, že vědomý motorický příkaz byl proveden – kdekoli na místě, ve vedlejší místnosti, na druhé straně planety. Jakmile tato zpětná vazba dorazila do mozku, mozek splnil svůj cíl: způsobit pohyb. Toto je jeden z experimentů publikovaný před několika lety, ve kterém se opice, aniž by se pohnula, naučila řídit pohyby virtuální ruky, ruky, která fyzicky neexistuje. Teď slyšíte zvuky mozku této opice, který zkoumá tři rozdílné vzhledově identické koule ve virtuálním prostoru. Aby dostalo odměnu – kapku pomerančového džusu, který miluje – musí toto zvíře objevit a vybrat jeden tento objekt hmatem, ne zrakem, ale dotykem, protože pokaždé, když se virtuální ruka dotkne jednoho z těch objektů, je vyslán zpět do mozku zvířete elektrický signál popisující jemnou texturu na povrchu objektu, takže zvíře pozná, který předmět uchopit, a pokud to udělá, dostane odměnu, aniž by pohnulo svalem. Dokonalý Brazilský oběd: nehnete ani prstem, a dostanete pomerančový džus.
And a brain-machine interface is not rocket science, it's just brain research. It's nothing but using sensors to read the electrical brainstorms that a brain is producing to generate the motor commands that have to be downloaded to the spinal cord, so we projected sensors that can read hundreds and now thousands of these brain cells simultaneously, and extract from these electrical signals the motor planning that the brain is generating to actually make us move into space. And by doing that, we converted these signals into digital commands that any mechanical, electronic, or even a virtual device can understand so that the subject can imagine what he, she or it wants to make move, and the device obeys that brain command. By sensorizing these devices with lots of different types of sensors, as you are going to see in a moment, we actually sent messages back to the brain to confirm that that voluntary motor will was being enacted, no matter where -- next to the subject, next door, or across the planet. And as this message gave feedback back to the brain, the brain realized its goal: to make us move. So this is just one experiment that we published a few years ago, where a monkey, without moving its body, learned to control the movements of an avatar arm, a virtual arm that doesn't exist. What you're listening to is the sound of the brain of this monkey as it explores three different visually identical spheres in virtual space. And to get a reward, a drop of orange juice that monkeys love, this animal has to detect, select one of these objects by touching, not by seeing it, by touching it, because every time this virtual hand touches one of the objects, an electrical pulse goes back to the brain of the animal describing the fine texture of the surface of this object, so the animal can judge what is the correct object that he has to grab, and if he does that, he gets a reward without moving a muscle. The perfect Brazilian lunch: not moving a muscle and getting your orange juice.
Když jsme tohle viděli, vrátili jsme se zpět k nápadu, který jsme publikovali před 15 lety. Zopakovali jsme publikovaný experiment. Vytáhli jsme studii ze šuplíku a navrhli jsme, že by možná ochrnutý člověk mohl použít rozhraní mezi mozkem a strojem k znovuzískání pohyblivosti. Podobné zranění může utrpět kdokoli z nás. Věřte mi, je to věc okamžiku. Jedna milisekunda srážky při dopravní nehodě, kompletně změní váš život. Pokud dojde k celkovému přerušení míchy, nemůžete se hýbat, protože signály z mozku se nedostanou k vašim svalům. NIcméně, ty signály bude váš mozek vytvářet i nadále. Praplegickým i kvadruplegickým pacientům se každou noc zdá o tom, že se pohybují. V jejich hlavách je to v pořádku. Jde o to dostat ten kód ven a znovu vytvořit pohyb.
So as we saw this happening, we actually came and proposed the idea that we had published 15 years ago. We reenacted this paper. We got it out of the drawers, and we proposed that perhaps we could get a human being that is paralyzed to actually use the brain-machine interface to regain mobility. The idea was that if you suffered -- and that can happen to any one of us. Let me tell you, it's very sudden. It's a millisecond of a collision, a car accident that transforms your life completely. If you have a complete lesion of the spinal cord, you cannot move because your brainstorms cannot reach your muscles. However, your brainstorms continue to be generated in your head. Paraplegic, quadriplegic patients dream about moving every night. They have that inside their head. The problem is how to get that code out of it and make the movement be created again.
Navrhli jsme tedy: vytvořme nové tělo. Vytvořme robotickou vestu. Právě díky ní mohl Juliano vykopnout ten míč jen pomocí myšlenek, protože měl na sobě první, mozkem ovládanou, robotickou vestu, kterou mohou paraplegičtí pacienti používat k pohybu a k obnovení zpětné vazby.
So what we proposed was, let's create a new body. Let's create a robotic vest. And that's exactly why Juliano could kick that ball just by thinking, because he was wearing the first brain-controlled robotic vest that can be used by paraplegic, quadriplegic patients to move and to regain feedback.
Tento nápad je 15 let starý, Chci vám ukázat, jak 156 lidí z 25 zemí ze všech pěti kontinentů naší nádherné Země odložilo své životy, své výzkumy, opustilo psy, ženy, děti, školy, zaměstnání, aby se sešli v Brazílii a během 18 měsíců to dokázali zrealizovat. Před pár lety, poté co Brazílie získala privilegium pořádat Mistrovství světa, jsme se dozvěděli, že Brazilská vláda hledá něco smysluplného pro zahajovací ceremoniál, v zemi, která znovu objevila fotbal a zdokonalila ho na téměř německou úroveň. (smích) Ale to je jiný příběh, a o tom by měli mluvit jiní neurovědci. Brazílie se chtěla představit jako zcela jiná země, země, která si váží vědy a technologie, a která dokáže dát dárek 25 milionům lidí po celém světě, kteří se nemohou hýbat kvůli poranění míchy. Oslovili jsme brazilskou vládu a FIFA a navrhli jsme, aby výkop Mistrovství světa v roce 2014 provedl brazilský paraplegik pomocí exoskeletonu ovládaného mozkem, který mu umožní kopnout do míče a pocítit kontakt s míčem. Dívali se na nás jako na blázny, ale řekli: "Dobře, zkusme to." Měli jsme 18 měsíců na zvládnutí všeho, od začátku, od nuly. Neměli jsme exoskeleton, neměli jsme pacienty, nic nebylo připraveno. Dali jsme se dohromady. Za 18 měsíců jsme rutinně trénovali 8 pacientů. V podstatě z ničeho jsme sestrojili chlapíka, kterému říkáme Bra-Santos Dumont 1. První umělý mozkem ovládaný exoskeleton jsme pojemnovali po nejslavnějším brazilském vědci, Albertu Santos Dumontovi, který 19. října 1901 sám sestrojil a pilotoval první člověkem řízený letoun, představený v Paříži před milionem lidí. Omlouvám se svým americkým přátelům. Bydlím v Severní Karolíně, ale toto bylo dva roky před tím, než se podobná věc povedla bratrům Wrightovým na pobřeží Severní Karolíny. (potlesk) Řízený let je brazilský. (smích)
That was the original idea, 15 years ago. What I'm going to show you is how 156 people from 25 countries all over the five continents of this beautiful Earth, dropped their lives, dropped their patents, dropped their dogs, wives, kids, school, jobs, and congregated to come to Brazil for 18 months to actually get this done. Because a couple years after Brazil was awarded the World Cup, we heard that the Brazilian government wanted to do something meaningful in the opening ceremony in the country that reinvented and perfected soccer until we met the Germans, of course. (Laughter) But that's a different talk, and a different neuroscientist needs to talk about that. But what Brazil wanted to do is to showcase a completely different country, a country that values science and technology, and can give a gift to millions, 25 million people around the world that cannot move any longer because of a spinal cord injury. Well, we went to the Brazilian government and to FIFA and proposed, well, let's have the kickoff of the 2014 World Cup be given by a Brazilian paraplegic using a brain-controlled exoskeleton that allows him to kick the ball and to feel the contact of the ball. They looked at us, thought that we were completely nuts, and said, "Okay, let's try." We had 18 months to do everything from zero, from scratch. We had no exoskeleton, we had no patients, we had nothing done. These people came all together and in 18 months, we got eight patients in a routine of training and basically built from nothing this guy, that we call Bra-Santos Dumont 1. The first brain-controlled exoskeleton to be built was named after the most famous Brazilian scientist ever, Alberto Santos Dumont, who, on October 19, 1901, created and flew himself the first controlled airship on air in Paris for a million people to see. Sorry, my American friends, I live in North Carolina, but it was two years before the Wright Brothers flew on the coast of North Carolina. (Applause) Flight control is Brazilian. (Laughter)
Dali jsme tedy dohromady tým. Námi vytvořený exoskeleton má 15 stupnů volnosti. Je hydraulický a ovládají ho signály z mozku, snímané neinvazivně pomocí EEG (elektroencefalografie). Stačí, aby si pacient představil pohyb, a pokyn je předán řídící jednotce, pak motorům, a pak je pohyb proveden. Exoskeleton je pokryt umělou kůží, kterou v Mnichově vynalezl můj skvělý přítel Gordon Cheng. Ta umožňuje, aby vjemy z pohybu kloubů a z dotyku nohy se zemí mohly přes vestu putovat zpět k pacientovi. Tento oblek je pokryt mikrosnímači, které vytvářejí zpětnou vazbu a ošálí tak pacientův mozek, protože vzbudí pocit, že ho nenese stroj, ale že on sám znovu chodí.
So we went together with these guys and we basically put this exoskeleton together, 15 degrees of freedom, hydraulic machine that can be commanded by brain signals recorded by a non-invasive technology called electroencephalography that can basically allow the patient to imagine the movements and send his commands to the controls, the motors, and get it done. This exoskeleton was covered with an artificial skin invented by Gordon Cheng, one of my greatest friends, in Munich, to allow sensation from the joints moving and the foot touching the ground to be delivered back to the patient through a vest, a shirt. It is a smart shirt with micro-vibrating elements that basically delivers the feedback and fools the patient's brain by creating a sensation that it is not a machine that is carrying him, but it is he who is walking again.
Podařilo se nám to. Teď uvidíte, jak jeden z našich pacientů, Bruno, vskutku chodí. Několik vteřin trvá, než všechno nastavíme. Pak uvidíte modré světlo vepředu na helmě, když si Bruno představuje pohyb, který má být proveden. Počítač to zanalyzuje, Bruno to potvrdí, a když je vše potvrzené, zařízení se začne pohybovat podle pokynů Brunova mozku. Právě se to povedlo a teď začíná chůze. Po devíti letech bez možnosti se pohnout sám chodí. A co víc – (potlesk) – víc, než že jen chodí, on cítí dotyk země. Když se rychlost exoskeletonu zvýší, řekne nám, že se znovu prochází po pláži v Santos, kam chodíval, než se mu stala nehoda. Proto je důležitá i zpětná vazba z pohybu.
So we got this going, and what you'll see here is the first time one of our patients, Bruno, actually walked. And he takes a few seconds because we are setting everything, and you are going to see a blue light cutting in front of the helmet because Bruno is going to imagine the movement that needs to be performed, the computer is going to analyze it, Bruno is going to certify it, and when it is certified, the device starts moving under the command of Bruno's brain. And he just got it right, and now he starts walking. After nine years without being able to move, he is walking by himself. And more than that -- (Applause) -- more than just walking, he is feeling the ground, and if the speed of the exo goes up, he tells us that he is walking again on the sand of Santos, the beach resort where he used to go before he had the accident. That's why the brain is creating a new sensation in Bruno's head.
Takhle šel, a na konci procházky nám řek: "Lidičky, tuhle věc potřebuju půjčit na svatbu, abych mohl sám dojít ke knězi, vidět svoji nevěstu a být tam osobně." Pochopitelně mu to půjčíme, kdykoli bude chtít.
So he walks, and at the end of the walk -- I am running out of time already -- he says, "You know, guys, I need to borrow this thing from you when I get married, because I wanted to walk to the priest and see my bride and actually be there by myself. Of course, he will have it whenever he wants.
Chtěli jsme tohle promítat během mistrovství světa, ale z neznámých důvodů z toho na straně FIFA sešlo. Uvidíte Juliana v exoskeletonu, jak kope do míče, chvíli před tím, než jsme šli na hřiště a provedli vše naostro před celým publikem. Uvidíte ta světýlka, která znázorňují průběh akce. Puzlující modrá světla znamenají, že exoskeleton je připraven vyrazit. Dokáže přijímat myšlenky a vracet zpětnou vazbu. Jakmile se Juliano rozhodne vykopnout míč, uvidíte dva proudy zelených a žlutých světel, vycházejících z helmy a směřujících do nohou. Představují mentální pokyny přijaté exoskeletonem, který je provede. Juliano vše provedl během 13 vteřin. Vidíte ty pokyny. Připravuje se. Míč je položen. Vykopává. Nejúžasnější na tom je, že deset vteřin poté se na nás podíval a nadšeně prohlásil: "Já jsem ten míč cítil." To je k nezaplacení. (potlesk)
And this is what we wanted to show during the World Cup, and couldn't, because for some mysterious reason, FIFA cut its broadcast in half. What you are going to see very quickly is Juliano Pinto in the exo doing the kick a few minutes before we went to the pitch and did the real thing in front of the entire crowd, and the lights you are going to see just describe the operation. Basically, the blue lights pulsating indicate that the exo is ready to go. It can receive thoughts and it can deliver feedback, and when Juliano makes the decision to kick the ball, you are going to see two streams of green and yellow light coming from the helmet and going to the legs, representing the mental commands that were taken by the exo to actually make that happen. And in basically 13 seconds, Juliano actually did. You can see the commands. He gets ready, the ball is set, and he kicks. And the most amazing thing is, 10 seconds after he did that, and looked at us on the pitch, he told us, celebrating as you saw, "I felt the ball." And that's priceless. (Applause)
Kam tohle tedy směřuje? Mám dvě minuty, abych vám řekl, že míříme na hranice představitelnosti. Technologie, ovlivňující mozek, je tu. Poslední je toto: před rokem jsme publikovali zprávu o prvním rozhraní mezi dvěma mozky, díky kterému si dvě zvířata vyměňují mentální zprávy, takže když jedno zvíře vidí něco ve svém prostředí, může vyslat mentální SMS, neurofyziologické torpédo druhému zvířeti, a to druhé pak provede akci, kterou je třeba provést, aniž by vědělo, co se stalo v onom prostředí, protože ta zpráva přišla z mozku prvního zvířete.
So where is this going to go? I have two minutes to tell you that it's going to the limits of your imagination. Brain-actuating technology is here. This is the latest: We just published this a year ago, the first brain-to-brain interface that allows two animals to exchange mental messages so that one animal that sees something coming from the environment can send a mental SMS, a torpedo, a neurophysiological torpedo, to the second animal, and the second animal performs the act that he needed to perform without ever knowing what the environment was sending as a message, because the message came from the first animal's brain.
Takže první ukázka. Zkusíme to rychle, nejlepší přijde nakonec. Tady vidíte, jak první potkan dostává informaci. Na levé straně klece se rozsvítí světýlko. To znamená, že má zatlačit vlevo, aby dostal odměnu. Jde, a udělá to. V téže chvíli odeslílá mentální zprávu druhému potkanovi, který žádné světýlko neviděl. Druhý potkan v 70 procentech případů zmáčkne levou páčku a dostane odměnu, aniž by kdy na jeho sítnici dopadlo světlo.
So this is the first demo. I'm going to be very quick because I want to show you the latest. But what you see here is the first rat getting informed by a light that is going to show up on the left of the cage that he has to press the left cage to basically get a reward. He goes there and does it. And the same time, he is sending a mental message to the second rat that didn't see any light, and the second rat, in 70 percent of the times is going to press the left lever and get a reward without ever experiencing the light in the retina.
To jsme pozvedli na ještě vyšší úroveň, když jsme propojili opice, aby spolupracovaly v mozkové síti. V podstatě darují svou mozkovou kapacitu a spojí se, aby společně ovládaly virtuální paži, kterou jsem vám ukazoval. Tady vidíte první případ, kdy opice zkombinují své mozky, dokonale je synchronizují a dokáží tak pohnout virtuální paží. Jedna opice má na starosti osu x ta druhá řídí pohyb na ose y. Ještě zajímavější to je, když přidáte třetí opici. Jedné pak dáte řídit x a y, ta druhá řídí y a z a ta třetí zase x a z. Když jim dáte za úkol hrát tu hru společně, tedy trefovat se ve 3D do cíle, abyste dostali pomerančový džus, skutečně to dokážou. Černý bod je průměr příkazů které dávají všechny mozky dohromady, paralelně, v reálném čase. Tohle je definice biologického počítače: spolupráce mozkových aktivit za dosažením motorického cíle.
Well, we took this to a little higher limit by getting monkeys to collaborate mentally in a brain net, basically to donate their brain activity and combine them to move the virtual arm that I showed you before, and what you see here is the first time the two monkeys combine their brains, synchronize their brains perfectly to get this virtual arm to move. One monkey is controlling the x dimension, the other monkey is controlling the y dimension. But it gets a little more interesting when you get three monkeys in there and you ask one monkey to control x and y, the other monkey to control y and z, and the third one to control x and z, and you make them all play the game together, moving the arm in 3D into a target to get the famous Brazilian orange juice. And they actually do. The black dot is the average of all these brains working in parallel, in real time. That is the definition of a biological computer, interacting by brain activity and achieving a motor goal.
Kam se s tímhle dostaneme? Nemáme tušení. Jsme jen vědci. (smích) Platí nás za to, abychom byli dětmi. Vlastně bychom došli na hranice a objevili, co je za nimi. Jednu věc vím jistě. Jednoho dne, za pár desetiletí, až budou naši vnuci brouzdat po internetu jen pomocí myšlenek, nebo bude maminka moci darovat svůj zrak autistickému nevidomému dítěti, nebo někdo bude moci mluvit díky přemostění mezi dvěma mozky, nekteří z vás si vzpomenou, že to začalo jednoho zimního odpoledne na brazilském fotbalovém hřišti jedním neskutečným výkopem.
Where is this going? We have no idea. We're just scientists. (Laughter) We are paid to be children, to basically go to the edge and discover what is out there. But one thing I know: One day, in a few decades, when our grandchildren surf the Net just by thinking, or a mother donates her eyesight to an autistic kid who cannot see, or somebody speaks because of a brain-to-brain bypass, some of you will remember that it all started on a winter afternoon in a Brazilian soccer field with an impossible kick.
Děkuju vám.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)
Děkuju.
Thank you.
Bruno Giussani: Migueli, díky, že jste dodržel časový limit. Já bych vám rád dal ještě pár minut, protože některé věci bychom měli rozvinout a určitě musíme dát hlavy dohromady, abychom vymysleli, kam spějeme. Pojďme to tedy propojit. Jestli tomu dobře rozumím, jedna z opic přijímá signál, a ta druhá na něj reaguje, jenom proto že ta první ho přijímá a přenáší nerovoý impuls.
Bruno Giussani: Miguel, thank you for sticking to your time. I actually would have given you a couple more minutes, because there are a couple of points we want to develop, and, of course, clearly it seems that we need connected brains to figure out where this is going. So let's connect all this together. So if I'm understanding correctly, one of the monkeys is actually getting a signal and the other monkey is reacting to that signal just because the first one is receiving it and transmitting the neurological impulse.
Michuel Nicolelis: Ne, je to trochu jinak. Žádná z těch opic neví o existenci těch druhých dvou. Zrakovou zpětnou vazbu dostávají ve dvou rozměrech, ale jejich úkol je nutno splnit ve 3D. Musí pohybovat tou paží ve třech rozměrech. Každá z opic dostává dvě dimenze na obrazovce, a ty také řídí. Aby to bylo možné provést, potřebujete, aby nejméně dvě opice synchronizovaly své mozky. Ideálně tři. Zjistili jsme, že když jedna opice začne polevovat, ty dvě druhé zvýší výkon, aby se "paže" vrátila zpátky. Je tu tedy dynamické vyrovnávání, ale celková souhra zůstávás stejná. Když bez upozornění prohodíte dimenze, které každý mozek řídí, jako že ten, co řídil x a y bude teď řídit y a z, zvířecí mozek v okamžiku zapomene na staré dimenze a začne se soustředit na ty nové. Mysím tedy říci, že žádný Turingův stroj, žádný počítač nedokáže předpovědět, co udělá mozková síť. Vstřebáme technologii jako součást nás samých. Nikdy se nestane, že by technologie pohltila nás. To je prostě nemožné.
Miguel Nicolelis: No, it's a little different. No monkey knows of the existence of the other two monkeys. They are getting a visual feedback in 2D, but the task they have to accomplish is 3D. They have to move an arm in three dimensions. But each monkey is only getting the two dimensions on the video screen that the monkey controls. And to get that thing done, you need at least two monkeys to synchronize their brains, but the ideal is three. So what we found out is that when one monkey starts slacking down, the other two monkeys enhance their performance to get the guy to come back, so this adjusts dynamically, but the global synchrony remains the same. Now, if you flip without telling the monkey the dimensions that each brain has to control, like this guy is controlling x and y, but he should be controlling now y and z, instantaneously, that animal's brain forgets about the old dimensions and it starts concentrating on the new dimensions. So what I need to say is that no Turing machine, no computer can predict what a brain net will do. So we will absorb technology as part of us. Technology will never absorb us. It's simply impossible.
BG: Kolikrát už jste to otestovali? A kolikrát jste uspěli, kolikrát ne?
BG: How many times have you tested this? And how many times have you succeeded versus failed?
MN: Desítky testů. A se třemi opicemi? Několikrát. Nemohl bych o tom tady mluvit, kdybych si to párkrát nevyzkoušel. Zapomněl jsem zmínit, že před třemi týdny jedna evropská skupina předvedla první propojení člověk-člověk, mozek-mozek. BG: A jak tohle funguje? MN: Šlo o kousek informace – velké věci vždycky začínají skromně – ale v zásadě mozková aktivita jednoho subjektu byla předána druhému subjektu, všechno neinvazivně. První subjekt dostal informaci, jako potkani, vizuální informaci, a vyslal ji tomu druhému. Druhý subjekt přijal magnetickou vibraci ve vizuální kůře. Pak jinou vibraci, byly dvě různé. Při jedné viděl subjekt něco. Při té druhé něco jiného. A byl schopen slovně pojmenovat, jakou zprávu mu první subjekt vyslal po internetu, mezi kontinenty.
MN: Oh, tens of times. With the three monkeys? Oh, several times. I wouldn't be able to talk about this here unless I had done it a few times. And I forgot to mention, because of time, that just three weeks ago, a European group just demonstrated the first man-to-man brain-to-brain connection. BG: And how does that play? MN: There was one bit of information -- big ideas start in a humble way -- but basically the brain activity of one subject was transmitted to a second object, all non-invasive technology. So the first subject got a message, like our rats, a visual message, and transmitted it to the second subject. The second subject received a magnetic pulse in the visual cortex, or a different pulse, two different pulses. In one pulse, the subject saw something. On the other pulse, he saw something different. And he was able to verbally indicate what was the message the first subject was sending through the Internet across continents.
Moderátor: Páni. Tak už vím, kam směřujeme. Z toho bude vystoupení hned na příštím TEDu. Migueli Nicolelisi, děkuji vám. MN: Děkuju Bruno. Děkuju.
Moderator: Wow. Okay, that's where we are going. That's the next TED Talk at the next conference. Miguel Nicolelis, thank you. MN: Thank you, Bruno. Thank you.