Takže je rok 2006. Volá mi můj přítel Harold Ford, který kandiduje do amerického senátu za Tennessee a říká: "Mellody, nutně potřebuji národní tisk. Napadá tě něco?" A mě něco napadlo. Zavolala jsem přítelkyni, která pracovala v New Yorku
So it's 2006. My friend Harold Ford calls me. He's running for U.S. Senate in Tennessee, and he says, "Mellody, I desperately need some national press. Do you have any ideas?" So I had an idea. I called a friend who was in New York
v jedné z nejúspěšnějších mediálních společností na světě, a ona říká: "Proč neuspořádáme oběd s radou editorů pro Harolda? A ty přijdeš s ním." Harold a já jsme dorazili do New Yorku. Jsme v těch nejlepších šatech. Úplně naparádění. Dorazíme na recepci a říkáme: "Přišli jsme na oběd." Recepční nám ukáže, abychom ji následovali. Procházíme několika chodbami, a najednou se ocitneme ve strohé místnosti. V tom okamžiku se recepční na nás podívá a říká: "Kde máte své pracovní uniformy?" A právě jak to dopoví, má kamarádka vběhne dovnitř. Krev jí pomalu ustupuje z obličeje. Na tohle doslova není co říct, že? Podívám se na ni a říkám: "Tak co, nemyslíš, že potřebujeme více než jen jednoho černocha v americkém senátě?"
at one of the most successful media companies in the world, and she said, "Why don't we host an editorial board lunch for Harold? You come with him." Harold and I arrive in New York. We are in our best suits. We look like shiny new pennies. And we get to the receptionist, and we say, "We're here for the lunch." She motions for us to follow her. We walk through a series of corridors, and all of a sudden we find ourselves in a stark room, at which point she looks at us and she says, "Where are your uniforms?" Just as this happens, my friend rushes in. The blood drains from her face. There are literally no words, right? And I look at her, and I say, "Now, don't you think we need more than one black person in the U.S. Senate?"
Harold a já -- (Potlesk) se pořád smějeme téhle historce. Tenhle okamžik mě v mnoha ohledech zaskočil, ale hluboko, hluboko uvnitř, mě to v podstatě ani nepřekvapilo. Nepřekvapilo mě to hlavně kvůli tomu, co mě matka naučila o 30 let dříve. Víte, má matka byla tvrdě realistická. Pamatuji si, jak jsem jeden den přišla domů z oslavy narozenin, na kterou jsem byla pozvaná jako jediné černošské dítě a místo toho, aby mi matka dávala normální otázky, jako každá jiná máma dává, například: "Bavila ses?" nebo "Jaký byl dort?", má matka se na mě podívala a říká: "Jak se k tobě chovali?" Bylo mi sedm. Nerozuměla jsem její otázce. Myslím tím, proč by se měl někdo ke mně chovat jinak? Ale ona věděla své. Podívala se mi přímo do očí a říká: "Ne vždy se k tobě budou lidé chovat dobře."
Now Harold and I -- (Applause) — we still laugh about that story, and in many ways, the moment caught me off guard, but deep, deep down inside, I actually wasn't surprised. And I wasn't surprised because of something my mother taught me about 30 years before. You see, my mother was ruthlessly realistic. I remember one day coming home from a birthday party where I was the only black kid invited, and instead of asking me the normal motherly questions like, "Did you have fun?" or "How was the cake?" my mother looked at me and she said, "How did they treat you?" I was seven. I did not understand. I mean, why would anyone treat me differently? But she knew. And she looked me right in the eye and she said, "They will not always treat you well."
V Americe je rasa jedním z témat, při kterém se lidé cítí nepohodlně. Nadhodíte tohle téma při večeři nebo v práci, je to velmi sporné a citlivé téma. Přijde šok, po kterém následuje dlouhé ticho. A i dnes, předtím než jsem sem přišla, jsem řekla svým přátelům a kolegům, že plánuji mluvit o rase a oni mě varovali a řekli: "Nedělej to. Je to riskantní, když budeš mluvit o tomhle tématu." Lidé by si mohli myslet, že jsem militantní černoška a mohlo by to zničit moji kariéru. Musím vám říct, že jsem se tohoto okamžiku opravdu trochu obávala. Ale potom jsem si uvědomila, že prvním krokem k vyřešení kteréhokoliv problému, je neschovávat se před ním. Prvním krokem k učinění jakékoliv činnosti, je uvědomění. A proto jsem se rozhodla mluvit právě o rase. A rozhodla jsem se, že když přijdu sem a podělím se s vámi o tyto zážitky, možná my všichni budeme trochu méně nervózní a trochu více smělí v konverzaci o rase.
Now, race is one of those topics in America that makes people extraordinarily uncomfortable. You bring it up at a dinner party or in a workplace environment, it is literally the conversational equivalent of touching the third rail. There is shock, followed by a long silence. And even coming here today, I told some friends and colleagues that I planned to talk about race, and they warned me, they told me, don't do it, that there'd be huge risks in me talking about this topic, that people might think I'm a militant black woman and I would ruin my career. And I have to tell you, I actually for a moment was a bit afraid. Then I realized, the first step to solving any problem is to not hide from it, and the first step to any form of action is awareness. And so I decided to actually talk about race. And I decided that if I came here and shared with you some of my experiences, that maybe we could all be a little less anxious and a little more bold in our conversations about race.
Já jsem si vědoma, že jsou tu i lidé, kteří řeknou, že volba Baracka Obamy znamenala konec rasové diskriminace navždy, že ano? Ale, já pracuji v investiční společnosti, a my máme tohle přísloví: "Čísla nelžou." A existuje významný, kvantifikovatelný, rasový rozdíl, který nemůže být ignorován v majetku domácnosti, v příjmu domácnosti, v pracovních příležitostech, ve zdravotní péči. Jeden příklad z amerických firem: i přesto, že bílí muži tvoří jenom 30% americké populace, drží 70% všech míst ve správních radách. Z 250 největších firem má pouze 7 firem generálního ředitele, který pochází z menšiny. Z tisíců veřejně obchodovaných společností - z tisíců - jenom dvě mají černošky jako předsedkyně správní rady a vy se právě díváte na jednu z nich, tu samou, která ani ne tak dávno, byla skoro zaměněna za pomocnici v kuchyni. Tohle je realita. Mám tenhle myšlenkový experiment, kde si hraju se sebou, když říkám: "Představte si, kdybych vás zavedla do místnosti jedné z největší společností, jako je ExxonMobil, a každý člověk v zasedací místnosti byl černý", pomysleli byste si, že je to divné. Ale když vás zavedu do "Fortune 500" společnosti, a každý kolem stolu byl běloch, kdy by to bylo, že byste si uvědomili, že je to taky divné?
Now I know there are people out there who will say that the election of Barack Obama meant that it was the end of racial discrimination for all eternity, right? But I work in the investment business, and we have a saying: The numbers do not lie. And here, there are significant, quantifiable racial disparities that cannot be ignored, in household wealth, household income, job opportunities, healthcare. One example from corporate America: Even though white men make up just 30 percent of the U.S. population, they hold 70 percent of all corporate board seats. Of the Fortune 250, there are only seven CEOs that are minorities, and of the thousands of publicly traded companies today, thousands, only two are chaired by black women, and you're looking at one of them, the same one who, not too long ago, was nearly mistaken for kitchen help. So that is a fact. Now I have this thought experiment that I play with myself, when I say, imagine if I walked you into a room and it was of a major corporation, like ExxonMobil, and every single person around the boardroom were black, you would think that were weird. But if I walked you into a Fortune 500 company, and everyone around the table is a white male, when will it be that we think that's weird too?
Já vím, jak jsme se sem dostali. (Potlesk)
And I know how we got here. (Applause)
Vím, jak jsme se sem dostali. Diskriminace v této zemi byla institucionalizovaná, a jednu dobu legalizovaná. O tom tu není pochyb. Ale stále, jak se potýkám s tímto problémem, otázka mé matky mě stále pronásleduje: Jak se k tobě chovali?
I know how we got here. You know, there was institutionalized, at one time legalized, discrimination in our country. There's no question about it. But still, as I grapple with this issue, my mother's question hangs in the air for me: How did they treat you?
Nejsem tu proto, abych si stěžovala, nebo vyvolávala jakýkoliv soucit. Já jsem ve svém životě uspěla, až za hranici svých nejdivočejších očekávání, a lidé všech barev kůže se ke mně chovali mnohem častěji lépe než hůře. Tuhle historku o pracovní uniformě jsem zmínila, protože se to opravdu stalo. Cituji tyto statistiky ohledně firemní rozmanitosti, protože jsou pravdivé, a dnes tu stojím, abych mluvila o problému rasové diskriminaci, protože věřím, že hrozí, že okrade další generaci o všechny příležitosti, které my všichni chceme pro naše děti, bez ohledu na to, jaká je jejich barva, nebo odkud pochází. Také pevně věřím, že to ohrožuje a potlačuje byznys. Výzkumníci začali používat termín "barvoslepost", aby popsali naučené chování, kde předstíráme, že nevidíme barvy kůže. Pokud jste náhodou obklopeni skupinkou lidí, kteří vypadají jako vy, je to čistě náhodné. Podle mého názoru, barvoslepost neznamená, že tu není žádná rasová diskriminace a je tu spravedlnost. Barvoslepost tohle vůbec nezajišťuje. Podle mého názoru, barvoslepost je velmi nebezpečná, protože to znamená, že tento problém ignorujeme. Existuje jedna firemní studie, která říká, že místo vyhýbání se rase, skutečně chytré firmy se s tímto vypořádávají přímo. Jsou si vědomy, že přijímání rozmanitosti znamená uznávání všech ras, včetně té většinové. Ale já budu první, kdo vám řekne, že tahle záležitost může být velmi těžká, nepříjemná, nepohodlná -- ale to je právě ono.
Now, I do not raise this issue to complain or in any way to elicit any kind of sympathy. I have succeeded in my life beyond my wildest expectations, and I have been treated well by people of all races more often than I have not. I tell the uniform story because it happened. I cite those statistics around corporate board diversity because they are real, and I stand here today talking about this issue of racial discrimination because I believe it threatens to rob another generation of all the opportunities that all of us want for all of our children, no matter what their color or where they come from. And I think it also threatens to hold back businesses. You see, researchers have coined this term "color blindness" to describe a learned behavior where we pretend that we don't notice race. If you happen to be surrounded by a bunch of people who look like you, that's purely accidental. Now, color blindness, in my view, doesn't mean that there's no racial discrimination, and there's fairness. It doesn't mean that at all. It doesn't ensure it. In my view, color blindness is very dangerous because it means we're ignoring the problem. There was a corporate study that said that, instead of avoiding race, the really smart corporations actually deal with it head on. They actually recognize that embracing diversity means recognizing all races, including the majority one. But I'll be the first one to tell you, this subject matter can be hard, awkward, uncomfortable -- but that's kind of the point.
V duchu odhalování rasových stereotypů, jako třeba, že černoši neradi plavou, vám řeknu, jak moc mám ráda plavání. Miluju plavání tak moc, že jako dospělá plavu s trenérem. Jednoho dne mi trenér dal zabrat, protože jsem musela plavat na jeden konec 25 metrového bazénu bez nadechnutí se. A pokaždé, když se mi to nepodařilo, musela jsem začít znovu. A nezdařilo se mi to mnohokrát. Nakonec jsem to zvládla, ale když jsem vylezla z bazénu, byla jsem vyčerpaná, unavená a naštvaná. A říkám: "Proč cvičíme zadržování dechu?" A můj trenér se na mě podíval a říká: "Mellody, tohle cvičení nebylo o zadržování dechu. Tohle cvičení bylo dobré na to, aby ses cítila pohodlně, když se cítíš nepříjemně, protože tak většina lidí tráví své dny." Pokud se naučíme vypořádávat se s našim nepohodlím tak, že do toho budeme relaxovat, potom budeme mít mnohem lepší život.
In the spirit of debunking racial stereotypes, the one that black people don't like to swim, I'm going to tell you how much I love to swim. I love to swim so much that as an adult, I swim with a coach. And one day my coach had me do a drill where I had to swim to one end of a 25-meter pool without taking a breath. And every single time I failed, I had to start over. And I failed a lot. By the end, I got it, but when I got out of the pool, I was exasperated and tired and annoyed, and I said, "Why are we doing breath-holding exercises?" And my coach looked me at me, and he said, "Mellody, that was not a breath-holding exercise. That drill was to make you comfortable being uncomfortable, because that's how most of us spend our days." If we can learn to deal with our discomfort, and just relax into it, we'll have a better life.
Takže si myslím, že přišel čas, abychom se cítili pohodlně, i když vedeme nepříjemnou konverzací ohledně rasy: černá, bílá, asijská, hispánská, žena, muž, všichni z nás, pokud všichni věříme ve stejná práva, a stejné příležitosti v Americe. Myslím, že musíme vést skutečné konverzace ohledně tohoto problému. Nemůžeme si dovolit být barvoslepí. Musíme být rasově stateční a vidět barvy. Musíme být ochotni, jako učitelé, rodiče, podnikatelé a vědci, musíme být ochotní mít proaktivní rozhovory o rase s upřímností, porozuměním a kuráží. Ne proto, že je to správné, ale proto, že je to chytré. Protože naše byznysy, výrobky, naše věda a naše studie, všechno tohle bude lepší s větší různorodostí.
So I think it's time for us to be comfortable with the uncomfortable conversation about race: black, white, Asian, Hispanic, male, female, all of us, if we truly believe in equal rights and equal opportunity in America, I think we have to have real conversations about this issue. We cannot afford to be color blind. We have to be color brave. We have to be willing, as teachers and parents and entrepreneurs and scientists, we have to be willing to have proactive conversations about race with honesty and understanding and courage, not because it's the right thing to do, but because it's the smart thing to do, because our businesses and our products and our science, our research, all of that will be better with greater diversity.
Mým nejoblíbenějším příkladem rasové statečnosti je muž, který se jmenuje John Skipper. Vede ESPN (TV stanice). Narodil se v Severní Karolíně, typický, bílý jižní džentlmen. Připojil se k TV stanici, která již měla kulturu zařazení a různorodosti, ale vzal to o úroveň výš. Požadoval, aby každá otevřená pozice měla rozmanité kandidáty. Říká, že služebně starší lidé se nejprve rozčilovali, přicházeli za ním a říkali: "Chceš, abychom najali menšinu, nebo chceš, abychom najali nejlepšího člověka pro tuto práci?" A Skipper říká, že jeho odpovědi byly pokaždé ty samé: "Ano." A proto, že říká "ano" na rozmanitost, upřímně věřím, že ESPN je ta nejhodnotnější kabelová firma na světě. Myslím, že je to část tajného receptu.
Now, my favorite example of color bravery is a guy named John Skipper. He runs ESPN. He's a North Carolina native, quintessential Southern gentleman, white. He joined ESPN, which already had a culture of inclusion and diversity, but he took it up a notch. He demanded that every open position have a diverse slate of candidates. Now he says the senior people in the beginning bristled, and they would come to him and say, "Do you want me to hire the minority, or do you want me to hire the best person for the job?" And Skipper says his answers were always the same: "Yes." And by saying yes to diversity, I honestly believe that ESPN is the most valuable cable franchise in the world. I think that's a part of the secret sauce.
Nyní vám můžu říct, že v mé vlastní firmě Ariel Investments se díváme na rozmanitost jako na konkurenční výhodu. A tahle výhoda může sahat daleko za byznys. Na Michiganské univerzitě pracuje muž jménem Scott Page. Je prvním člověkem, který rozvinul matematickou kalkulaci na rozmanitost. Říká, že pokud se snažíte vyřešit skutečně těžký problém skutečně tvrdě, potom byste měli mít skupinu rozmanitých lidí, včetně těch, kteří mají rozmanitý intelekt. Příklad, který dává je epidemie neštovic. Když pustošila Evropu, dali dohromady spoustu vědců a ti byli v koncích. A nápad na lék na tuto nemoc přišel z nejvíce nečekaného zdroje. Mlékař. Mlékař, který si všiml, že dojičky nedostávaly neštovice. Takže vakcína na neštovice je postavena na dobytčí bázi, díky tomuhle mlékaři.
Now I can tell you, in my own industry, at Ariel Investments, we actually view our diversity as a competitive advantage, and that advantage can extend way beyond business. There's a guy named Scott Page at the University of Michigan. He is the first person to develop a mathematical calculation for diversity. He says, if you're trying to solve a really hard problem, really hard, that you should have a diverse group of people, including those with diverse intellects. The example that he gives is the smallpox epidemic. When it was ravaging Europe, they brought together all these scientists, and they were stumped. And the beginnings of the cure to the disease came from the most unlikely source, a dairy farmer who noticed that the milkmaids were not getting smallpox. And the smallpox vaccination is bovine-based because of that dairy farmer.
Jsem si jistá, že tu teď sedíte a říkáte si, nevedu žádnou televizní společnost, nevedu žádnou investiční firmu, a nejsem žádný mlékař. Co můžu dělat? A já vám říkám, že můžete být rasově stateční. Pokud jste součástí najímacího procesu nebo přijímacího řízení, můžete být rasově stateční. Pokud se snažíte vyřešit skutečně těžký problém, můžete se ozvat a prosadit rasovou rozmanitost. Nyní, vím, že si lidé řeknou, ale tímhle ničeho nedosáhneme. Ale já vás žádám udělat v podstatě něco mnohem jednoduššího: sledujte své okolí, v práci, ve škole, doma. Žádám vás, abyste se dívali na lidi kolem sebe, záměrně a úmyslně. Pusťte do svého života lidi, kteří nejsou jako vy, nemyslí jako vy, nejednají jako vy, a nepochází, odkud vy pocházíte. A možná zjistíte, že právě oni zpochybní vaše domněnky, a udělají z vás dospělého člověka. Možná, že dosáhnete nového, silného pochopení od těchto jednotlivců. Nebo, jako můj manžel, který je shodou okolností bílý, i vy byste možná zjistili, že černoši - muži, ženy, děti - užívají tělové mléko každý den.
Now I'm sure you're sitting here and you're saying, I don't run a cable company, I don't run an investment firm, I am not a dairy farmer. What can I do? And I'm telling you, you can be color brave. If you're part of a hiring process or an admissions process, you can be color brave. If you are trying to solve a really hard problem, you can speak up and be color brave. Now I know people will say, but that doesn't add up to a lot, but I'm actually asking you to do something really simple: observe your environment, at work, at school, at home. I'm asking you to look at the people around you purposefully and intentionally. Invite people into your life who don't look like you, don't think like you, don't act like you, don't come from where you come from, and you might find that they will challenge your assumptions and make you grow as a person. You might get powerful new insights from these individuals, or, like my husband, who happens to be white, you might learn that black people, men, women, children, we use body lotion every single day.
Také si myslím, že tohle všechno je velmi důležité, tak aby další generace skutečně pochopila, že tento postup jim pomůže, protože očekávají, že budeme jejich skvělými vzory.
Now, I also think that this is very important so that the next generation really understands that this progress will help them, because they're expecting us to be great role models.
Říkala jsem vám, že má matka byla tvrdě realistická. Byla pro mne neuvěřitelným vzorem. Byla ten typ člověka, který se dostal tam, kde chtěl. Byla svobodná matka se šesti dětmi v Chicagu, pracovala v realitní kanceláři, kde pracovala velmi tvrdě, ale častokrát měla co dělat, aby nás uživila. A to znamenalo, že jsme někdy měli odpojené telefony nebo odpojenou elektřinu nebo byli vystěhovaní. Když jsme byli vystěhovaní, někdy jsme žili v malých bytech, které vlastnila, a jindy jen v jedné nebo dvou pokojích, protože nebyly kompletní. Museli jsme si ohřívat vodu do vany na sporáku. Ale ona to nikdy nevzdala, nikdy. A nikdy nám nedovolila, abychom to vzdali my. Tenhle brutální pragmatismus, který měla, myslím tím, že mi byly čtyři roky a ona mi říká, "Maminka je Ježíšek." (Smích) Měla tenhle brutální pragmatismus. Naučila mě tolik věcí, ale nejdůležitější věc bylo to, že mi každý den říkala: "Mellody, můžeš být, čímkoliv chceš." A kvůli těmto slovům jsem se probouzela za úsvitu, kvůli těmto slovům jsem nade vše milovala školu, a kvůli těmto slovům, když jsem byla v autobuse a jela do školy, jsem měla ty největší sny. A to je, že kvůli těm slovům stojím právě teď tady, plná vášně, a žádám vás, abyste i vy byli tak stateční pro vaše děti, které dnes také mají takové sny. (Potlesk)
Now, I told you, my mother, she was ruthlessly realistic. She was an unbelievable role model. She was the kind of person who got to be the way she was because she was a single mom with six kids in Chicago. She was in the real estate business, where she worked extraordinarily hard but oftentimes had a hard time making ends meet. And that meant sometimes we got our phone disconnected, or our lights turned off, or we got evicted. When we got evicted, sometimes we lived in these small apartments that she owned, sometimes in only one or two rooms, because they weren't completed, and we would heat our bathwater on hot plates. But she never gave up hope, ever, and she never allowed us to give up hope either. This brutal pragmatism that she had, I mean, I was four and she told me, "Mommy is Santa." (Laughter) She was this brutal pragmatism. She taught me so many lessons, but the most important lesson was that every single day she told me, "Mellody, you can be anything." And because of those words, I would wake up at the crack of dawn, and because of those words, I would love school more than anything, and because of those words, when I was on a bus going to school, I dreamed the biggest dreams. And it's because of those words that I stand here right now full of passion, asking you to be brave for the kids who are dreaming those dreams today. (Applause)
Chci aby se dívaly na generálního ředitele v televizi a říkaly si: "Chci být jako ona" nebo "On vypadá jako já". Chci, aby věděly, že všechno je možné, že mohou dosáhnout všeho, o čem kdy snily, že budou vítáni v jakékoliv firemní zasedací místnosti nebo, že mohou řídit jakoukoliv společnost. Víte, tahle myšlenka, že tohle je země svobodných a domov statečných, je vetkaná do tkaniny Ameriky. V Americe, když máme problém, popereme se s ním přímo, neutíkáme od něj. Postavíme se mu. Ukážeme, že máme kuráž. Takže teď, o co vás žádám, abyste udělali, je, abyste ukázali kuráž. Žádám vás, abyste byli nebojácní. Jako lídry v byznysu vás žádám, abyste nic nenechávali na stole. Jako občany vás žádám, abyste nenechávali žádné dítě pozadu. Žádám vás, abyste nebyli barvoslepí, ale naopak, abyste byli rasově stateční, tak, aby každé dítě vědělo, že na jejich budoucnosti záleží a že jejich sny jsou uskutečnitelné.
You see, I want them to look at a CEO on television and say, "I can be like her," or, "He looks like me." And I want them to know that anything is possible, that they can achieve the highest level that they ever imagined, that they will be welcome in any corporate boardroom, or they can lead any company. You see this idea of being the land of the free and the home of the brave, it's woven into the fabric of America. America, when we have a challenge, we take it head on, we don't shrink away from it. We take a stand. We show courage. So right now, what I'm asking you to do, I'm asking you to show courage. I'm asking you to be bold. As business leaders, I'm asking you not to leave anything on the table. As citizens, I'm asking you not to leave any child behind. I'm asking you not to be color blind, but to be color brave, so that every child knows that their future matters and their dreams are possible.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk) Děkuji vám. Děkuji. Děkuji. (Potlesk)
(Applause) Thank you. Thanks. Thanks. (Applause)