Byla jsem modrooká, pětiletá, baculatá, když jsme se s rodinou poprvé připojili k demonstraci. Maminka mne přiměla nechat panenky v minivanu. Stála jsem na rohu ulice v Kansaském dusnu, obklopena několika tucty příbuzných, malými pěstmi jsem držela ceduli, kterou jsem ještě neuměla přečíst. "Gayové si zaslouží smrt." To byl začátek.
I was a blue-eyed, chubby-cheeked five-year-old when I joined my family on the picket line for the first time. My mom made me leave my dolls in the minivan. I'd stand on a street corner in the heavy Kansas humidity, surrounded by a few dozen relatives, with my tiny fists clutching a sign that I couldn't read yet: "Gays are worthy of death." This was the beginning.
Naše protesty se staly denním pořádkem a mezinárodním jevem. A jako členka Westboro baptistické církve, jsem se stala stálou účastnicí demonstrací po celé zemi. Konec mé proti gayovské kariéry a života, který jsem dosud znala, nastal až o 20 let později, částečně ho spustili cizí lidé na Twitteru, kteří mi ukázali sílu propojení ostatních.
Our protests soon became a daily occurrence and an international phenomenon, and as a member of Westboro Baptist Church, I became a fixture on picket lines across the country. The end of my antigay picketing career and life as I knew it, came 20 years later, triggered in part by strangers on Twitter who showed me the power of engaging the other.
U nás doma byl život přirovnáván k eposu, jako duchovní boj mezi dobrem a zlem. Dobro byla moje církev a její členové a zlo všichni ostatní. V mé církvi se šprýmovalo tak, že jsme byli neustále v rozporu se světem a to umocňovalo naši odlišnost. "Oddělte nečisté od čistého," se říká ve verši, a tak jsme činili. Od baseballu až po vojenské pohřby, putovali jsme po celé zemi s neonovými cedulemi v rukách, abychom řekli ostatním, jak "nečistí" vlastně jsou, že se řítí do zatracení. Na to se soustředily naše celé životy. To byla pro mne jediná cesta dobra ve světě, který sedí Satanovi v klíně. Stejně jako mých 10 sourozenců jsem věřila v učení celým srdcem a dávala jsem do westboroských setkání zvláštní druh nadšení. V 2009 mne to nadšení přivedlo na Twitter.
In my home, life was framed as an epic spiritual battle between good and evil. The good was my church and its members, and the evil was everyone else. My church's antics were such that we were constantly at odds with the world, and that reinforced our otherness on a daily basis. "Make a difference between the unclean and the clean," the verse says, and so we did. From baseball games to military funerals, we trekked across the country with neon protest signs in hand to tell others exactly how "unclean" they were and exactly why they were headed for damnation. This was the focus of our whole lives. This was the only way for me to do good in a world that sits in Satan's lap. And like the rest of my 10 siblings, I believed what I was taught with all my heart, and I pursued Westboro's agenda with a special sort of zeal. In 2009, that zeal brought me to Twitter.
Zpočátku byli lidé, které jsem na platformě potkávala, nepřátelští tak, jak jsem předpokládala. Byli digitální verzí křičící hordy, co jsem od dětství vídala na protestech. Uvnitř té digitální mely se vytvořil zvláštní vzorec. Když někdo zavítal na můj profil s obvyklým hněvem a opovržením, reagovala bych směsí veršů Bible, odkazů na pop kultůru a smajlíky. Pochopitelně byli zmatení a zaskočení, ale pak konverzace pokračovala. A bylo to civilní -- plné skutečného zájmu na obou stranách. Jak jen ten druhý přišel na tak nehorázné závěry o světě? Někdy se konverzace prolnula do skutečného života.
Initially, the people I encountered on the platform were just as hostile as I expected. They were the digital version of the screaming hordes I'd been seeing at protests since I was a kid. But in the midst of that digital brawl, a strange pattern developed. Someone would arrive at my profile with the usual rage and scorn, I would respond with a custom mix of Bible verses, pop culture references and smiley faces. They would be understandably confused and caught off guard, but then a conversation would ensue. And it was civil -- full of genuine curiosity on both sides. How had the other come to such outrageous conclusions about the world? Sometimes the conversation even bled into real life.
Lidé, se kterýma jsem se hádala na Twitteru, se na mne přišli podívat na demonstrace, když jsem protestovala v jejich městě. Muž jménem David byl jeden takový. Vedl blog "Jewlicious," a po několika měsících vášnivé, avšak přátelské, argumentace na internetu se na mne přišel podívat na demonstraci v New Orleans. Přinesl mi dezert z Jeruzaléma, kde žije, a já mu dala košér čokoládu a držela ceduli "Bůh nenávidí Židy". (smích)
People I'd sparred with on Twitter would come out to the picket line to see me when I protested in their city. A man named David was one such person. He ran a blog called "Jewlicious," and after several months of heated but friendly arguments online, he came out to see me at a picket in New Orleans. He brought me a Middle Eastern dessert from Jerusalem, where he lives, and I brought him kosher chocolate and held a "God hates Jews" sign. (Laughter)
Nebylo žádných pochyb o našich postojích,
There was no confusion about our positions,
ale hranice mezi přítelem a nepřítelem se začala stírat. Začali jsme se vidět jako lidské bytosti a to změnilo způsob, jak jsme spolu mluvili. Chvíli to trvalo,
but the line between friend and foe was becoming blurred. We'd started to see each other as human beings, and it changed the way we spoke to one another. It took time,
ale nakonec tyto rozhovory ve mne zasadily semínko pochybností. Mí přátelé na Twitteru se snažili pochopit učení z Westboro a přitom byli schopni najít nesrovnalosti, které mi celý život unikaly. Proč jsme obhajovali trest smrti pro gaye, když Ježíš řekl, "Nechť ten, kdo je bez viny, ať první hodí kamenem?" Jak jsme mohli prohlašovat, miluj bližního svého, a zároveň se modlit, aby je Bůh zničil? Pravda je, že péče, co se mi dostala od cizích na internetu je už sama o sobě rozpor. Narůstaly důkazy, že lidé na druhé straně nebyli démoni, jak mi bylo vštěpováno. Tato uvědomění mi měnila život.
but eventually these conversations planted seeds of doubt in me. My friends on Twitter took the time to understand Westboro's doctrines, and in doing so, they were able to find inconsistencies I'd missed my entire life. Why did we advocate the death penalty for gays when Jesus said, "Let he who is without sin cast the first stone?" How could we claim to love our neighbor while at the same time praying for God to destroy them? The truth is that the care shown to me by these strangers on the internet was itself a contradiction. It was growing evidence that people on the other side were not the demons I'd been led to believe. These realizations were life-altering.
Najednou jsem zjistila, že nejsme nejvyšší rozhodčí o božské pravdě, nýbrž nedokonalé lidské bytosti. Už jsem nemohla předstírat opak. Nemohla jsem omluvit naše činy -- hlavně krutost protestování na pohřbech a oslavování lidské tragédie. Tyto posuny v mém nahlížení přispěly k většímu narušení důvěry v moji církev a nakonec bylo nemožné dál zůstat. Navzdory ohromnému žalu a teroru, v roce 2012 jsem z Westboro odešla.
Once I saw that we were not the ultimate arbiters of divine truth but flawed human beings, I couldn't pretend otherwise. I couldn't justify our actions -- especially our cruel practice of protesting funerals and celebrating human tragedy. These shifts in my perspective contributed to a larger erosion of trust in my church, and eventually it made it impossible for me to stay. In spite of overwhelming grief and terror, I left Westboro in 2012.
Ty dny po odchodu, instinkt, schovat se, byl téměř paralyzující. Schovat se před odsouzením mojí rodinou, věděla jsem, že se mnou už nikdy nepromluví -- lidé, jejichž myšlenky a názory pro mne znamenaly vše. Chtěla jsem se schovat před světem, který jsem tak dlouho odmítala -- před lidmi, co neměli žádný důvod mi dát druhou šanci po celoživotním nepřátelství. A nyní, až je to neuvěřitelné, mi ji dali. Svět měl přístup k mé minulosti, protože vše bylo na internetu --
In those days just after I left, the instinct to hide was almost paralyzing. I wanted to hide from the judgement of my family, who I knew would never speak to me again -- people whose thoughts and opinions had meant everything to me. And I wanted to hide from the world I'd rejected for so long -- people who had no reason at all to give me a second chance after a lifetime of antagonism. And yet, unbelievably, they did. The world had access to my past because it was all over the internet --
tisíce tweetů a stovky rozhovorů. Vše od místních TV zpráv po "Show Howarda Sterna" -- ale nehledě na to mne tolik lidí přijalo. Napsala jsem omluvu za škodu, co jsem způsobila, ale také vím, že omluva nemůže nic z toho odčinit. Mohla jsem jen zkusit vybudovat nový život a nějakým způsobem napravit nějakou škodu. Lidé měli pádné důvody pochybovat o mé upřímnosti, ale většina nepochybovala. A -- vzhledem k mé historii, bylo to víc, než jsem mohla doufat -- odpuštění a možnost pochybností. Stále mne to udivuje. Strávila jsem první rok z domova
thousands of tweets and hundreds of interviews, everything from local TV news to "The Howard Stern Show" -- but so many embraced me with open arms anyway. I wrote an apology for the harm I'd caused, but I also knew that an apology could never undo any of it. All I could do was try to build a new life and find a way somehow to repair some of the damage. People had every reason to doubt my sincerity, but most of them didn't. And -- given my history, it was more than I could've hoped for -- forgiveness and the benefit of the doubt. It still amazes me. I spent my first year away from home
volně nesená spolu s mladší sestrou, která se rozhodla odejít se mnou. Vstoupily jsme do propasti. Ale byly jsme šokované nalezením světla a cesty kupředu ve stejných komunitách, na které jsme tak dlouho útočily. David, můj židovský přítel z Twitteru, nás pozval na nějaký čas do židovské komunity v Los Angeles. Spaly jsme na gauči v domě hasidického rabína, jeho ženy a jejich 4 dětí -- stejného rabína, proti němuž jsem o tři roky dříve protestovala s cedulí: "Tvůj rabín je děvka." Strávili jsme hodiny mluvením o teologii, Judaismu a životě, zatímco jsme myli nádobí v jejich košér kuchyni a krájeli zeleninu k večeři. Chovali se k nám jako k rodině. Neměli nic proti nám. A já byla znovu udivená.
adrift with my younger sister, who had chosen to leave with me. We walked into an abyss, but we were shocked to find the light and a way forward in the same communities we'd targeted for so long. David, my "Jewlicious" friend from Twitter, invited us to spend time among a Jewish community in Los Angeles. We slept on couches in the home of a Hasidic rabbi and his wife and their four kids -- the same rabbi that I'd protested three years earlier with a sign that said, "Your rabbi is a whore." We spent long hours talking about theology and Judaism and life while we washed dishes in their kosher kitchen and chopped vegetables for dinner. They treated us like family. They held nothing against us, and again I was astonished.
To období bylo velmi chaotické, ale k jedné části jsem se často vracela a to k překvapivému uvědomění, co jsem často zažívala -- že to byla úleva a privilegium zanechat ostrého souzení, které mi instinktivně projelo hlavou téměř o každém, koho jsem viděla. Uvědomila jsem si, že se potřebuji učit. Potřebovala jsem naslouchat.
That period was full of turmoil, but one part I've returned to often is a surprising realization I had during that time -- that it was a relief and a privilege to let go of the harsh judgments that instinctively ran through my mind about nearly every person I saw. I realized that now I needed to learn. I needed to listen.
Později to bylo v popředí mé mysli, protože jsem si nemohla pomoci vidět ve veřejných diskuzích tolik destruktivních impulzů, které vládly v mé bývalé církvi. Oslavujeme tolaranci a rozmanitost více, než co si kdy pamatuji, a přitom se stále více vzdalujeme. Chceme dobré věci -- spravedlnost, rovnost, svobodu, důstojnost, blahobyt -- ale cesta, kterou jsme si zvolili vypadá skoro jako ta, kterou jsem před 4 roky opustila. Rozdělili jsme svět na my a oni. Opouštíme své bunkry jen po dobu, než hodíme řečnické granáty na druhý tábor. Odepsali jsme polovinu země jako odtrženou liberální elitu, nebo racistickou misogynní šikanu. Bez rozdílu, bez složitostí, bez lidskosti. Dokonce, i když někdo volá po empatii a pochopení druhé strany, konverzace téměř vždy přejde v debatu, kdo si zaslouží více empatie. Jako jsem se to naučila já. Rutinně odmítáme uznat chyby ve svých řadách, nebo přednosti našich oponentů. Kompromis je klatba. Dokonce se trefujeme do vlastních lidí, když se odváží zpochybnit stranu. Tato cesta přinesla krutou, kritizující, prohlubující se polarizaci a dokonce šíření násilí. Tuto cestu si pamatuji. Nedovede nás tam, kam chceme jít.
This has been at the front of my mind lately, because I can't help but see in our public discourse so many of the same destructive impulses that ruled my former church. We celebrate tolerance and diversity more than at any other time in memory, and still we grow more and more divided. We want good things -- justice, equality, freedom, dignity, prosperity -- but the path we've chosen looks so much like the one I walked away from four years ago. We've broken the world into us and them, only emerging from our bunkers long enough to lob rhetorical grenades at the other camp. We write off half the country as out-of-touch liberal elites or racist misogynist bullies. No nuance, no complexity, no humanity. Even when someone does call for empathy and understanding for the other side, the conversation nearly always devolves into a debate about who deserves more empathy. And just as I learned to do, we routinely refuse to acknowledge the flaws in our positions or the merits in our opponent's. Compromise is anathema. We even target people on our own side when they dare to question the party line. This path has brought us cruel, sniping, deepening polarization, and even outbreaks of violence. I remember this path. It will not take us where we want to go.
Co mi dává naději je, že s tím můžeme něco dělat. Dobrá zpráva je, že je to jednoduché. A špatná, že je to těžké. Musíme mluvit a naslouchat lidem, se kterými nesouhlasíme. Je to těžké, protože často nechápeme, jak druhá strana přišla ke svému postoji. Je to těžké, protože oprávněné rozhořčení, ten pocit jistoty, že naše strana je ta správná, je to tak svůdné. Je to těžké, protože to znamená ukázat empatii a soucit i lidem, co nám projevují nepřátelství a opovržení. Nutkání odpovědět stejným způsobem je tak lákavé, ale tací my nechceme být. Můžeme ododlat. A já se k tomu vždy budu inspirovat lidmi, co jsem potkala na Twitteru. Zřejmí nepřátelé, co se stali mými milovanými přáteli. A v jednom případě obzvláště chápavého a velkorysého člověka, mým manželem. Nebylo nic zvláštního na tom, jak jsem na něj reagovala. Zvláštní byl jejich přístup. Hodně jsem o tom poslední roky přemýšlela a přišla jsem na 4 věci, které dělali odlišně a to umožnilo konverzaci. Tyto 4 kroky byly malé, ale mocné a já dělám vše, abych je dnes používala při náročných konverzací.
What gives me hope is that we can do something about this. The good news is that it's simple, and the bad news is that it's hard. We have to talk and listen to people we disagree with. It's hard because we often can't fathom how the other side came to their positions. It's hard because righteous indignation, that sense of certainty that ours is the right side, is so seductive. It's hard because it means extending empathy and compassion to people who show us hostility and contempt. The impulse to respond in kind is so tempting, but that isn't who we want to be. We can resist. And I will always be inspired to do so by those people I encountered on Twitter, apparent enemies who became my beloved friends. And in the case of one particularly understanding and generous guy, my husband. There was nothing special about the way I responded to him. What was special was their approach. I thought about it a lot over the past few years and I found four things they did differently that made real conversation possible. These four steps were small but powerful, and I do everything I can to employ them in difficult conversations today.
Za prvé - Nepředpokládejte špatný záměr. Moji přátelé na Twitteru si uvědomili, že i když moje slova byla agresivní a útočná, já jsem upřímně věřila, že dělám správnou věc. Předpoklad špatných motivů nás téměř okamžitě odřízne od skutečného porozumění, proč někdo dělá a věří tak, jak to dělá. Zapomínáme, že jsou to lidské bytosti s životními zkušenostmi, které formovaly jejich myšlení a my se zasekli na první vlně hněvu a přes to se náš rozhovor obtížně dostává. Ale když předpokládáme dobrý nebo neutrální záměr, dáváme našim myslím větší prostor pro dialog.
The first is don't assume bad intent. My friends on Twitter realized that even when my words were aggressive and offensive, I sincerely believed I was doing the right thing. Assuming ill motives almost instantly cuts us off from truly understanding why someone does and believes as they do. We forget that they're a human being with a lifetime of experience that shaped their mind, and we get stuck on that first wave of anger, and the conversation has a very hard time ever moving beyond it. But when we assume good or neutral intent, we give our minds a much stronger framework for dialogue.
Za druhé - Pokládejte otázky. Když se propojujeme s lidmi přes ideologickou rozdílnost, kladení otázek nám pomůže zjistit rozdílnost v našich odlišných pohledech. Je to důležité, protože nemůžeme předkládat účinné argumenty, když nechápeme, z čeho druhá strana vychází, a dává jim to příležitost ukázat na naše nedostatky. Ale kladení otázek slouží jinému účelu; signalizuje to někomu, že jsou slyšeni. Když mne moji přátelé na Twitteru přestali obviňovat a začali se ptát, téměř automaticky jsem je zrcadlila. Jejich otázky mi daly prostor k mluvení, ale zároveň mi daly povolení k pokládání otázek a skutečně slyšet jejich odpovědi. Od základu to změnilo dynamiku naší konverzace.
The second is ask questions. When we engage people across ideological divides, asking questions helps us map the disconnect between our differing points of view. That's important because we can't present effective arguments if we don't understand where the other side is actually coming from and because it gives them an opportunity to point out flaws in our positions. But asking questions serves another purpose; it signals to someone that they're being heard. When my friends on Twitter stopped accusing and started asking questions, I almost automatically mirrored them. Their questions gave me room to speak, but they also gave me permission to ask them questions and to truly hear their responses. It fundamentally changed the dynamic of our conversation.
Za třetí - Zůstat v klidu. Chce to praxi a trpělivost, ale je to silné. Ve Westboro jsem se naučila nedbat, jak můj styl mluvení zasáhne druhé. Myslela jsem, že moje pravdivost omlouvá mojí hrubost -- drsný tón, zvýšený hlas, urážení, skákání do řeči -- ale tahle strategie má opačný účinek. Zvyšování hlasu a jízlivost je přirozená při stresových situacích, ale vede konverzaci k neuspokojivému, výbušnému konci. Když byl můj manžel ještě anonymním známým z Twitteru, naše diskuze se často stávaly drsné a kousavé, ale nikdy jsme je nevyhrotili. Místo toho by změnil téma. Napsal by vtip nebo doporučil knihu, nebo se z konverzace jemně omluvil. Věděli jsme, že diskuze ještě neskončila, jen se na čas přerušila, abychom se vrátili k rovnováze. Lidé si často stěžují, že nás digitální komunikace činí méně civilními, ale to je výhoda online konverzací, na rozdíl od těch osobních. Máme vyrovnávací čas a prostor mezi námi a lidmi, jejichž názory jsou frustrující. Můžeme využít ten prostor. Místo ostrého zkritizování se můžeme odmlčet, dýchat, změnit téma, nebo odejít a pak se vrátit, když jsme připraveni.
The third is stay calm. This takes practice and patience, but it's powerful. At Westboro, I learned not to care how my manner of speaking affected others. I thought my rightness justified my rudeness -- harsh tones, raised voices, insults, interruptions -- but that strategy is ultimately counterproductive. Dialing up the volume and the snark is natural in stressful situations, but it tends to bring the conversation to an unsatisfactory, explosive end. When my husband was still just an anonymous Twitter acquaintance, our discussions frequently became hard and pointed, but we always refused to escalate. Instead, he would change the subject. He would tell a joke or recommend a book or gently excuse himself from the conversation. We knew the discussion wasn't over, just paused for a time to bring us back to an even keel. People often lament that digital communication makes us less civil, but this is one advantage that online conversations have over in-person ones. We have a buffer of time and space between us and the people whose ideas we find so frustrating. We can use that buffer. Instead of lashing out, we can pause, breathe, change the subject or walk away, and then come back to it when we're ready.
A jako poslední ... Argumentujte. To se může zdát jasné, ale vedlejší účinek silných názorů je, že někdy předpokládáme, že hodnota naší pozice je nebo by měla být jasná a zřejmá, že nemusíme bránit své pozice, protože jsou správné a dobré, pokud je někdo nechápe, je to jejich problém -- že není moje práce je poučit. Ale pokud by to bylo tak jednoduché, viděli bychom všichni věci stejně. Tak laskaví, jako byli moji přátelé na Twitteru, kdyby totiž neargumentovali, bylo by pro mne mnohem těžší vidět svět jinak. Jsme všichni produktem výchovy a naše přesvědčení odráží naše zkušenosti. Nemůžeme očekávat od druhých, že spontánně změní své názory. Pokud chceme změnu, musíme pro ni něco udělat.
And finally ... make the argument. This might seem obvious, but one side effect of having strong beliefs is that we sometimes assume that the value of our position is or should be obvious and self-evident, that we shouldn't have to defend our positions because they're so clearly right and good that if someone doesn't get it, it's their problem -- that it's not my job to educate them. But if it were that simple, we would all see things the same way. As kind as my friends on Twitter were, if they hadn't actually made their arguments, it would've been so much harder for me to see the world in a different way. We are all a product of our upbringing, and our beliefs reflect our experiences. We can't expect others to spontaneously change their own minds. If we want change, we have to make the case for it.
Mí přátelé na Twitteru neopustili svá přesvědčení nebo své principy -- pouze své opovržení. Mířili, jejich nekonečně omluvitelný útok, a pokládali mi ostré otázky s nádechem laskavosti a humoru. Přistupovali ke mně jako k lidské bytosti a to bylo více transformační, než dvě dekády rozhořčení, opovrhování a násilí. Chápu, že někdo nemusí mít čas nebo energii nebo trpělivost značně se zapojit, ale jak se to může zdát složité, přiblížit se někomu, s kým nesouhlasíme, je možnost, která je tu pro všechny. Upřímně věřím, že můžeme dělat těžké věci. Nejen pro ně, ale i pro nás a naši budoucnost. Stupňovat odpor a těžko řešitelný konflikt nechceme ani pro sebe ani pro svoji zemi nebo naši další generaci.
My friends on Twitter didn't abandon their beliefs or their principles -- only their scorn. They channeled their infinitely justifiable offense and came to me with pointed questions tempered with kindness and humor. They approached me as a human being, and that was more transformative than two full decades of outrage, disdain and violence. I know that some might not have the time or the energy or the patience for extensive engagement, but as difficult as it can be, reaching out to someone we disagree with is an option that is available to all of us. And I sincerely believe that we can do hard things, not just for them but for us and our future. Escalating disgust and intractable conflict are not what we want for ourselves, or our country or our next generation.
Maminka mi řekla, než jsem odešla z Westboro, když jsem zoufale doufala, že se najde způsob, jak zůstat s rodinou. S lidmi, které jsem milovala každým pulzem svého srdce, dokonce dříve, než jsem byla tou baculatou, pětiletou, co stála na demonstraci s cedulí, co neuměla přečíst. Řekla, "Jsi jen člověk, moje drahé, sladké dítě." Prosila mne, abych byla pokorná -- nezpochybňovala, ale věřila v Boha a ve starší. Podle mne neviděla širší obraz -- že jsme všichni lidské bytosti. Že bychom měli být vedeni tímto nejzákladnějším faktem a přibližovat se k sobě štědrostí a soucitem.
My mom said something to me a few weeks before I left Westboro, when I was desperately hoping there was a way I could stay with my family. People I have loved with every pulse of my heart since even before I was that chubby-cheeked five-year-old, standing on a picket line holding a sign I couldn't read. She said, "You're just a human being, my dear, sweet child." She was asking me to be humble -- not to question but to trust God and my elders. But to me, she was missing the bigger picture -- that we're all just human beings. That we should be guided by that most basic fact, and approach one another with generosity and compassion.
Každý z nás přispívá komunitám, kulturám a společnostem, které jsme vytvořili. Konec spirály vzteku a obviňování začíná s každou osobou, která se odmítne oddat těmto destruktivním, svůdným impulzům. Jen se musíme rozhodnout, že to začíná u nás.
Each one of us contributes to the communities and the cultures and the societies that we make up. The end of this spiral of rage and blame begins with one person who refuses to indulge these destructive, seductive impulses. We just have to decide that it's going to start with us.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)