Jestliže se lidí zeptáte, o které části psychologie si myslí, že je komplikovaná, a nadhodíte, co třeba myšlení a emoce, většina lidí řekne: "Emoce jsou neskutečně komplikované. Jsou neuvěřitelně komplexní, nelze je -- nemám žádnou představu, jak pracují. Ale myšlení je velice přímočaré: je to jen nějaký druh logického uvažování nebo tak něco. Každopádně ale neskýtá problémy.“
If you ask people about what part of psychology do they think is hard, and you say, "Well, what about thinking and emotions?" Most people will say, "Emotions are terribly hard. They're incredibly complex. They can't -- I have no idea of how they work. But thinking is really very straightforward: it's just sort of some kind of logical reasoning, or something. But that's not the hard part."
Takže, tady je seznam problémů, o kterých se zmíním. Jeden pěkný problém je: co děláme pro zdraví? Jednou jsem četl cosi, kde autor říkal, že pravděpodobně nejčastější příčina nemocí na Západě je podávání rukou. A byla tam malá studie, která porovnávala lidi, kteří si ruce nepodávají, s těmi, kteří ano. A neměl jsem sebemenší představu, kde lze nalézt někoho, kdo si s nikým nepodává ruce, protože se zřejmě musí schovávat. A lidé, kteří se tomu vyhýbají, mají o 30 procent méně infekčních chorob nebo tak něco. Anebo to možná bylo 31 a čtvrt procenta. Takže pokud chcete vážně řešit problém epidemií a tak dále, začněte s tímto. A od doby, kdy jsem dostal tento nápad, podával jsem si ruku se stovkami lidí. A myslím si, že jediný způsob, jak se tomu vyhnout, je mít nějakou viditelnou odpornou chorobu, pak nic nemusíte vysvětlovat.
So here's a list of problems that come up. One nice problem is, what do we do about health? The other day, I was reading something, and the person said probably the largest single cause of disease is handshaking in the West. And there was a little study about people who don't handshake, and comparing them with ones who do handshake. And I haven't the foggiest idea of where you find the ones that don't handshake, because they must be hiding. And the people who avoid that have 30 percent less infectious disease or something. Or maybe it was 31 and a quarter percent. So if you really want to solve the problem of epidemics and so forth, let's start with that. And since I got that idea, I've had to shake hundreds of hands. And I think the only way to avoid it is to have some horrible visible disease, and then you don't have to explain.
Vzdělání: Jak můžeme zlepšit vzdělání? Nuže, jediná nejlepší cesta je přimět je, aby pochopili, že to, co se jim říká, je úplný nesmysl. A pak samozřejmě musíte udělat něco pro to, aby vás vůbec někdo poslouchal. Znečištění, nedostatek energie, rozmanitost životního prostředí, chudoba. Jak vytváříme stabilní společnosti? Dlouhověkost. Fajn, je mnoho problémů, se kterými si můžeme dělat starosti.
Education: how do we improve education? Well, the single best way is to get them to understand that what they're being told is a whole lot of nonsense. And then, of course, you have to do something about how to moderate that, so that anybody can -- so they'll listen to you. Pollution, energy shortage, environmental diversity, poverty. How do we make stable societies? Longevity. Okay, there're lots of problems to worry about.
V každém případě otázka, o které by si myslím lidé měli mluvit -- a která je absolutní tabu -- je, kolik lidí by tu mělo být? A já si myslím, že by to mělo být kolem 100 milionů, nebo možná 500 milionů. A pak zjistíte, že mnoho z těchto problémů zmizí. Jestliže byste měli 100 milionů správně rozmístěných lidí, pak jestliže se objeví nějaký odpad, hodíte ho jinam, pokud možno tam, kde není vidět, a tam si shnije. Anebo ho hodíte do oceánu a ryby z něho budou mít prospěch. Problém je, kolik lidí by tu mšlo být? A je to ten typ volby, kterou musíme udělat.
Anyway, the question I think people should talk about -- and it's absolutely taboo -- is, how many people should there be? And I think it should be about 100 million or maybe 500 million. And then notice that a great many of these problems disappear. If you had 100 million people properly spread out, then if there's some garbage, you throw it away, preferably where you can't see it, and it will rot. Or you throw it into the ocean and some fish will benefit from it. The problem is, how many people should there be? And it's a sort of choice we have to make.
Většina lidí je vysoká přibližně 60 palců či více, a existuje "zákon druhé a třetí mocniny" (při zvětšení/zmenšení se plocha mění s druhou mocninou, objem s třetí). Takže pokud je uděláte takto velké -- použitím nanotechnologií, předpokládám -- (Smích) -- pak jich můžete mít tisíckrát více. To by vyřešilo problém, nicméně nevím o nikom, kdo by dělal nějaký výzkum zaměřený na zmenšování lidí. Je hezké zmenšit populaci, ale mnoho lidí chce mít děti. A tady mám řešení, které je pravděpodobně záležitostí pár let. Jak víte, máte 46 chromozomů. Pokud jste měli štěstí, dostali jste 23 od každého z rodičů. Občas se stane, že dostanete nebo naopak nedostanete jeden navíc, ale -- tak můžete přeskočit fázi prarodičů a praprarodičů a jít přímo na fázi prapraprarodičů. A tak máte 46 lidí a dáte jim scanner nebo co budete potřebovat, oni si prohlédnou své chromozomy a každý z nich řekne, který z nich se jim líbí nejvíce -- už není důvod mít dvě pohlaví. Takže každé dítě má 46 rodičů, a já předpokládám, že můžete povolit každé skupině 46 lidí mít 15 dětí. To by nestačilo? A pak by děti měly přehršel podpory, výchovy a výuky a světová populace by se velmi rychle zmenšila a každý by byl absolutně šťastný.
Most people are about 60 inches high or more, and there's these cube laws. So if you make them this big, by using nanotechnology, I suppose -- (Laughter) -- then you could have a thousand times as many. That would solve the problem, but I don't see anybody doing any research on making people smaller. Now, it's nice to reduce the population, but a lot of people want to have children. And there's one solution that's probably only a few years off. You know you have 46 chromosomes. If you're lucky, you've got 23 from each parent. Sometimes you get an extra one or drop one out, but -- so you can skip the grandparent and great-grandparent stage and go right to the great-great-grandparent. And you have 46 people and you give them a scanner, or whatever you need, and they look at their chromosomes and each of them says which one he likes best, or she -- no reason to have just two sexes any more, even. So each child has 46 parents, and I suppose you could let each group of 46 parents have 15 children. Wouldn't that be enough? And then the children would get plenty of support, and nurturing, and mentoring, and the world population would decline very rapidly and everybody would be totally happy.
Sdílení výpočetního výkonu je vzdáleno kousek dále v budoucnosti. Existuje úžasný román, který Arthur C. Clarke napsal dvakrát, jmenuje se "Proti pádu noci" a "Město a hvězdy". Obě knihy jsou vynikající a z velké části stejné, kromě toho, že v mezidobí se objevily počítače. Arthur, když se podíval na tu starší knihu, řekl: "No, bylo to špatně. V budoucnosti musejí být nějaké počítače. Takže ve druhé verzi jsou stovky miliard či tisíce miliard lidí žijících na Zemi, ale jsou obsahem pevných disků a disket, nebo co všechno v budoucnosti mají. A najednou několik milionů z nich vypustíte. Lidé vyjdou, žijí po tisíc let, dělají si, co chtějí, a pak, když je čas se vrátit, za miliardu let -- nebo milion, zapomněl jsem čísla, ale na tom nesejde -- podstatné je, že na Zemi není příliš mnoho lidí najednou. A vy přemýšlíte o sobě a svých vzpomínkách, předtím než se vrátíte, upravíte své vzpomínky a změníte svoji osobnost a tak dále. Zápletkou knihy je nedostatek rozmanitosti, takže lidé, kteří navrhli to město, zajistili, že sem tam je každá osoba vytvořená zcela nově. A v románu je stvořen jedinec jménem Alvin. Říká si, že to možná není úplně nejlepší způsob, a tak zničí celý systém.
Timesharing is a little further off in the future. And there's this great novel that Arthur Clarke wrote twice, called "Against the Fall of Night" and "The City and the Stars." They're both wonderful and largely the same, except that computers happened in between. And Arthur was looking at this old book, and he said, "Well, that was wrong. The future must have some computers." So in the second version of it, there are 100 billion or 1,000 billion people on Earth, but they're all stored on hard disks or floppies, or whatever they have in the future. And you let a few million of them out at a time. A person comes out, they live for a thousand years doing whatever they do, and then, when it's time to go back for a billion years -- or a million, I forget, the numbers don't matter -- but there really aren't very many people on Earth at a time. And you get to think about yourself and your memories, and before you go back into suspension, you edit your memories and you change your personality and so forth. The plot of the book is that there's not enough diversity, so that the people who designed the city make sure that every now and then an entirely new person is created. And in the novel, a particular one named Alvin is created. And he says, maybe this isn't the best way, and wrecks the whole system.
Nemyslím si, že řešení, která jsem představil, jsou dost dobrá nebo dost chytrá. Myslím, že velký problém je, že nejsme dostatečně chytří na to, abychom pochopili, které problémy, se kterými se střetáváme, jsou dostatečně dobré. Tudíž musíme postavit vysoce inteligentní stroje jako HAL. Jak si pamatujete, na jistém místě v knize "2001: Vesmírná odysea" si HAL uvědomil, že vesmír je příliš velký a důležitý a hluboký pro ty vskutku hloupé astronauty. Jestliže porovnáte HALovo chování s všedností lidí na kosmické lodi, můžete vidět, co je napsáno mezi řádky. Nuže, co s tím budeme dělat? Měli bychom se stát chytřejšími. Myslím si, že jsme dost chytří v porovnání se šimpanzi, ale nejsme dostatečně chytří na to, abychom operovali s obrovskými problémy, kterým čelíme, ať už v abstraktní matematice, při řešení úsporných opatření nebo vyrovnávání světa kolem. Takže jedna věc, kterou můžeme udělat, je žít déle. A nikdo neví, jak náročné to je, ale pravděpodobně na to během pár let přijdeme. Vidíte, cesta se dělí na dvě. Víme, že lidé žijí téměř dvakrát déle než šimpanzi, a nikdo nežije déle než 120 let, z důvodů, které nejsou příliš dobře pochopeny. Ale mnoho lidí v současnosti žije do 90 či 100 let, pokud si příliš nepodávají ruce nebo tak něco. A možná kdybychom žili 200 let, mohli bychom nahromadit dostatek dovedností a vědomostí pro řešení některých problémů. Takže toto je jedna cesta, co s tím udělat. A jak jsem řekl, nevíme, jak je to těžké. Může to být -- konec konců, většina ostatních savců žije poloviční dobu co šimpanzi, takže my oproti nim tři a půlkrát až čtyřikrát déle -- že máme čtyřikrát delší život než většina savců. A co se týče primátů, máme téměř shodné geny. Od šimpanzů se lišíme dle současného stavu znalostí, což je absolutně směšné, snad jen v pár stovkách genů.
I don't think the solutions that I proposed are good enough or smart enough. I think the big problem is that we're not smart enough to understand which of the problems we're facing are good enough. Therefore, we have to build super intelligent machines like HAL. As you remember, at some point in the book for "2001," HAL realizes that the universe is too big, and grand, and profound for those really stupid astronauts. If you contrast HAL's behavior with the triviality of the people on the spaceship, you can see what's written between the lines. Well, what are we going to do about that? We could get smarter. I think that we're pretty smart, as compared to chimpanzees, but we're not smart enough to deal with the colossal problems that we face, either in abstract mathematics or in figuring out economies, or balancing the world around. So one thing we can do is live longer. And nobody knows how hard that is, but we'll probably find out in a few years. You see, there's two forks in the road. We know that people live twice as long as chimpanzees almost, and nobody lives more than 120 years, for reasons that aren't very well understood. But lots of people now live to 90 or 100, unless they shake hands too much or something like that. And so maybe if we lived 200 years, we could accumulate enough skills and knowledge to solve some problems. So that's one way of going about it. And as I said, we don't know how hard that is. It might be -- after all, most other mammals live half as long as the chimpanzee, so we're sort of three and a half or four times, have four times the longevity of most mammals. And in the case of the primates, we have almost the same genes. We only differ from chimpanzees, in the present state of knowledge, which is absolute hogwash, maybe by just a few hundred genes.
Co já si myslím, je, že ti, kdo počítají geny, zatím neví, co dělají. Ať děláte cokoli, nečtěte nic o genetice, co je publikováno v průběhu vašeho života, nebo tak. (Smích) Tento materiál má velmi krátký poločas rozpadu, podobně jako věda o mozku. A může to být tak, že stačí opravit jen 4 nebo 5 genů a budeme žít 200 let. Anebo snad jen 30 či 40 genů, ale pochybuji, že je to několik stovek. Toto je něco, o čem lidé budou diskutovat a mnoho etiků -- víte, etik je někdo, kdo vidí, že je něco v nepořádku s čímkoliv, co máte na mysli. (Smích) A je velice těžké najít etika, který považuje jakoukoliv změnu za hodnou vykonání, protože namítá: Jaké ale bude mít následky? A samozřejmě nejsme zodpovědní za následky toho, co děláme teď, nebo ano? Podobně jako všechny stížnosti na klony. Když budou mít dva zcela libovolní lidé dítě, přičemž budou mít dost špatné geny, dítě bude dost možná průměrné. Což je, měřeno šimpanzími standardy, vskutku velice dobré.
What I think is that the gene counters don't know what they're doing yet. And whatever you do, don't read anything about genetics that's published within your lifetime, or something. (Laughter) The stuff has a very short half-life, same with brain science. And so it might be that if we just fix four or five genes, we can live 200 years. Or it might be that it's just 30 or 40, and I doubt that it's several hundred. So this is something that people will be discussing and lots of ethicists -- you know, an ethicist is somebody who sees something wrong with whatever you have in mind. (Laughter) And it's very hard to find an ethicist who considers any change worth making, because he says, what about the consequences? And, of course, we're not responsible for the consequences of what we're doing now, are we? Like all this complaint about clones. And yet two random people will mate and have this child, and both of them have some pretty rotten genes, and the child is likely to come out to be average. Which, by chimpanzee standards, is very good indeed.
Jestliže jsme dosáhli dlouhověkosti, pak musíme každopádně čelit problému populačního růstu. Protože pokud by lidé žili 200 nebo 1000 let, pak jim nemůžeme dovolit mít dítě častěji než jednou za 200 nebo 1000 let. A tak by tu nebyla žádná pracovní síla. A jedna z věcí, na kterou Laurie Garrett i jiní poukázali, je, že společnost, která nemá lidi v produktivním věku, má problémy. A věci se ještě zhoršují, protože není nikdo, kdo by vzdělával děti nebo živil staré. A když mluvím o dlouhém životě, samozřejmě nechci, aby někdo, kdo má 200 let, vypadal jako někdo, kdo má 200 let, jak bychom si ho dnes představili -- vlastně mrtvý.
If we do have longevity, then we'll have to face the population growth problem anyway. Because if people live 200 or 1,000 years, then we can't let them have a child more than about once every 200 or 1,000 years. And so there won't be any workforce. And one of the things Laurie Garrett pointed out, and others have, is that a society that doesn't have people of working age is in real trouble. And things are going to get worse, because there's nobody to educate the children or to feed the old. And when I'm talking about a long lifetime, of course, I don't want somebody who's 200 years old to be like our image of what a 200-year-old is -- which is dead, actually.
Víte, je zde kolem 400 rozličných částí mozku, které, zdá se, mají rozdílné funkce. Nikdo dopodrobna neví, jak většina z nich pracuje, ale víme, že se v nich děje celá řada věcí. A ne vždy pracují společně. Mám rád Freudovu teorii, že většina z nich ruší jedna druhou. A když tak přemýšlíte o sobě jakoby o městě se stovkami zdrojů, pak, když se například bojíte, můžete se zbavit svých dlouhodobých cílů, ale můžete se hluboce zamyslet a zaměřit se na dosáhnutí jednoho konkrétního cíle. Všechno ostatní hodíte za hlavu. Stanete se monomaniakem -- vše, co vás zajímá, je nevystoupit na určité zastávce. A když máte hlad, jídlo se stane atraktivnějším a tak dále. Takže já vidím emoce jako vysoce vyvinuté podčásti vašich schopností. Emoce nejsou ničím přidaným k myšlení. Emocionální stav je to, co dostanete, když odeberete 100 či 200 vám normálně dostupných zdrojů.
You know, there's about 400 different parts of the brain which seem to have different functions. Nobody knows how most of them work in detail, but we do know that there're lots of different things in there. And they don't always work together. I like Freud's theory that most of them are cancelling each other out. And so if you think of yourself as a sort of city with a hundred resources, then, when you're afraid, for example, you may discard your long-range goals, but you may think deeply and focus on exactly how to achieve that particular goal. You throw everything else away. You become a monomaniac -- all you care about is not stepping out on that platform. And when you're hungry, food becomes more attractive, and so forth. So I see emotions as highly evolved subsets of your capability. Emotion is not something added to thought. An emotional state is what you get when you remove 100 or 200 of your normally available resources.
Takže uvažování o emocích jako protikladu k -- jako něco méně než myšlení, je nesmírně produktivní. A já doufám, že v následujících pár letech ukážu, že to povede k chytrým strojům. A hádám, že bude lepší přeskočit celý zbytek toho, kde jsou nějaké detaily o tom, jak můžeme tyto chytré stroje vyrobit a -- (Smích) -- a hlavní myšlenkou ve skutečnosti je, že jádrem opravdu chytrých strojů je, že rozpoznají, jakému konkrétnímu problému právě čelí. Toto je problém takového a takového typu, takže je určitý způsob či způsoby myšlení, které se hodí pro daný problém. Takže si myslím, že v budoucnu bude hlavním problémem psychologie klasifikovat typy nesnází, typy situací, typy překážek, a také klasifikovat možné způsoby přemýšlení o nich a vzájemně je spojit. Takže vidíte, že je to téměř jako učení Pavlovovo -- ztratili jsme prvních sto let psychologie opravdu triviálními teoriemi, které říkají, jak se lidé učí reagovat na situace? To, co já říkám, je, že po projití mnoha úrovní, včetně navrhování ohromného chaotického systému s tisíci porty, skončíme opět s ústředním problémem psychologie. Tvrzením nikoli co jsou situace, ale jaké jsou druhy problémů a jaké jsou strategie, jak se jim učíte, jak je společně propojujete, jak opravdu kreativní osoba vynalézá nové způsoby myšlení z dostupných zdrojů a tak dále.
So thinking of emotions as the opposite of -- as something less than thinking is immensely productive. And I hope, in the next few years, to show that this will lead to smart machines. And I guess I better skip all the rest of this, which are some details on how we might make those smart machines and -- (Laughter) -- and the main idea is in fact that the core of a really smart machine is one that recognizes that a certain kind of problem is facing you. This is a problem of such and such a type, and therefore there's a certain way or ways of thinking that are good for that problem. So I think the future, main problem of psychology is to classify types of predicaments, types of situations, types of obstacles and also to classify available and possible ways to think and pair them up. So you see, it's almost like a Pavlovian -- we lost the first hundred years of psychology by really trivial theories, where you say, how do people learn how to react to a situation? What I'm saying is, after we go through a lot of levels, including designing a huge, messy system with thousands of ports, we'll end up again with the central problem of psychology. Saying, not what are the situations, but what are the kinds of problems and what are the kinds of strategies, how do you learn them, how do you connect them up, how does a really creative person invent a new way of thinking out of the available resources and so forth.
Takže si myslím, že v následujících 20 letech, pokud se vzdáme všech tradičních přístupů v umělé inteligenci, jako jsou neuronové sítě a genetické algoritmy a pravidlové expertní systémy, obrátíme svoji pozornost trochu výše a zeptáme se, zda můžeme vyrobit systém, který bude používat všechny ty věci pro správné problémy. Některé problémy jsou dobré pro neuronové sítě, zároveň víme, že jsou jiné, ve kterých jsou neuronové sítě beznadějně neužitečné. Genetické algoritmy jsou skvělé pro určité věci, a mám podezření, že vím, v čem jsou špatné, a to vám neprozradím. (Smích)
So, I think in the next 20 years, if we can get rid of all of the traditional approaches to artificial intelligence, like neural nets and genetic algorithms and rule-based systems, and just turn our sights a little bit higher to say, can we make a system that can use all those things for the right kind of problem? Some problems are good for neural nets; we know that others, neural nets are hopeless on them. Genetic algorithms are great for certain things; I suspect I know what they're bad at, and I won't tell you. (Laughter)
Děkuji. (Potlesk)
Thank you. (Applause)