Když jsem byl prezidentem Americké Psychologické Asociace, snažili se mě naučit, jak komunikovat s médii, a moje setkání se CNN shrnuje, o čem budu dnes mluvit, což je "jedenáctý důvod být optimistický." Redaktor Discoveru nám jich řekl deset, já vám řeknu ten jedenáctý.
When I was President of the American Psychological Association, they tried to media-train me. And an encounter I had with CNN summarizes what I'm going to be talking about today, which is the eleventh reason to be optimistic. The editor of Discover told us 10 of them; I'm going to give you the eleventh.
Takže za mnou přišli ze CNN a řekli mi, "profesore Seligmane, řekl byste nám, jaký je současný stav psychologie? Chtěli bychom s Vámi o tom udělat rozhovor." A já odpověděl, "skvěle." Ona odpověděla, "ale toto je CNN, dáme vám velmi málo času." Tak jsem řekl, "dobře, kolik slov dostanu?" A ona řekla, "no, jedno."
So they came to me, CNN, and they said, "Professor Seligman -- would you tell us about the state of psychology today? We'd like to interview you about that." And I said, "Great." And she said, "But this is CNN, so you only get a sound bite." I said, "Well, how many words do I get?" And she said, "Well, one."
(Smích)
(Laughter)
Kamery točily a ona říká, "profesore Seligmane, jaký je současný stav psychologie ?" "Dobrý."
And the cameras rolled, and she said, "Professor Seligman, what is the state of psychology today?" "Good."
(Smích)
(Laughter)
"Střih. Střih. To nepůjde. Měli bychom vám opravdu dát trochu více času." "Dobře, kolik slov dostanu tentokrát?" "Myslím, no, dostanete dvě. Doktore Seligmane, jaký je současný stav psychologie?"
"Cut! Cut. That won't do. We'd really better give you a longer sound bite." "How many words do I get this time?" "Well, you get two." (Laughter)
"Není dobrý."
"Doctor Seligman, what is the state of psychology today?" "Not good."
(Smích)
(Laughter)
"Podívejte, Doktore Seligmane, je nám jasné, že se takto necítíte zrovna pohodlně. Měli bychom vám opravdu dát více času. Tentokrát můžete použít tři slova. Profesore Seligmane, jaký je současný stav psychologie?" "Není dost dobrý." A o tom mám v plánu dnes mluvit.
"Look, Doctor Seligman, we can see you're really not comfortable in this medium. We'd better give you a real sound bite. This time you can have three words. Professor Seligman, what is the state of psychology today?" "Not good enough."
Chci vám říci, proč byla psychologie dobrá, proč nebyla dobrá a jak by se mohla stát, během deseti let, dost dobrá. V souběžném shrnuti bych chtěl říct to samé o technologii, o zábavě a designu, protože si myslím, že mají velice podobné problémy.
That's what I'm going to be talking about. I want to say why psychology was good, why it was not good, and how it may become, in the next 10 years, good enough. And by parallel summary, I want to say the same thing about technology, about entertainment and design, because I think the issues are very similar.
Takže, proč byla psychologie dobrá ? No, více než 60 let psychologie pracovala v modelech nemocí. Před 10-ti lety, když jsem byl v letadle, představil jsem se svému spolusedícímu a řekl mu, co dělám za práci, tak se ode mě odtáhl. Protože, jak docela přesně říkali, psychologie zjišťuje, co je s vámi špatně. Prostě se snaží odhalit blázna. A teď, když řeknu lidem, co dělám, tak za mnou chodí.
So, why was psychology good? Well, for more than 60 years, psychology worked within the disease model. Ten years ago, when I was on an airplane and I introduced myself to my seatmate, and told them what I did, they'd move away from me, because, quite rightly, they were saying psychology is about finding what's wrong with you. Spot the loony. And now, when I tell people what I do, they move toward me.
A co bylo dobré na psychologii, na 30 miliardové investici Národního institutu duševního zdraví, na práci při odkrývání modelu chorob, na tom, co všechno pro nás znamená psychologie. Je to fakt, že před 60 lety žádná z poruch nebyla léčitelná -- toto poznání bylo to naprosto klamné. A teď 14 z těchto poruch je léčitelných, dvě z nich skutečně vyléčitelné.
What was good about psychology -- about the $30 billion investment NIMH made, about working in the disease model, about what you mean by psychology -- is that, 60 years ago, none of the disorders were treatable; it was entirely smoke and mirrors. And now, 14 of the disorders are treatable, two of them actually curable.
Další věc, která se stala, je, že se rozvinula věda, a taky věda o duševních nemocí. Zjistili jsme, že bychom mohli vzít nejasné pojmy jako deprese, alkoholismus a změřit je vědecky, abychom mohli vytvořit klasifikaci duševních nemocí. Abychom mohli porozumět důvodům duševních nemocí. Mohli jsme se podívat napříč časem na ty samé lidi -- například ty, kteří byli geneticky náchylní ke schizofrenii, a ptát se, jaké to má spojitosti s mateřstvím, genetikou. Mohli jsme izolovat třetí faktor prováděním experimentů týkajících se duševních nemocí.
And the other thing that happened is that a science developed, a science of mental illness. We found out we could take fuzzy concepts like depression, alcoholism, and measure them with rigor; that we could create a classification of the mental illnesses; that we could understand the causality of the mental illnesses. We could look across time at the same people -- people, for example, who were genetically vulnerable to schizophrenia -- and ask what the contribution of mothering, of genetics are, and we could isolate third variables by doing experiments on the mental illnesses.
A nejlepší z toho je, že jsme byli schopni, v posledních 50-ti letech, vyvinout léky a postupy psychologické léčby, a poté jsme je mohli pečlivě testovat na libovolných úkolech, postavených na základě placebo principu -- zahodit věci, které nefungovaly, ponechat ty, které aktivně fungovaly.
And best of all, we were able, in the last 50 years, to invent drug treatments and psychological treatments. And then we were able to test them rigorously, in random-assignment, placebo-controlled designs, throw out the things that didn't work,
A závěr toho je, že psychologie a psychiatrie, za posledních 60 let,
keep the things that actively did.
může skutečně tvrdit, že jsme schopni udělat z utrápených lidí méně utrápené. A já si myslím, že to je ohromné. Jsem na to hrdý. Ale co nebylo dobré, jsou tři skutečnosti, které byly následky tohoto procesu.
The conclusion of that is, psychology and psychiatry of the last 60 years can actually claim that we can make miserable people less miserable. And I think that's terrific. I'm proud of it. But what was not good, the consequences of that, were three things.
První byla morální -- psychologové a psychiatři se začali zabývat duševními následky zkušeností u obětí zločinu a diagnostikou nemocí; takže náš pohled na lidskou přirozenost byl takový, že pokud jste měli problém, tak s vámi bylo něco špatně. A my jsme zapomněli, že lidé si vybírají a dělají rozhodnutí. Zapomněli jsme na zodpovědnost. To byla první cena.
The first was moral; that psychologists and psychiatrists became victimologists, pathologizers; that our view of human nature was that if you were in trouble, bricks fell on you. And we forgot that people made choices and decisions. We forgot responsibility. That was the first cost.
Druhá cena byla, že jsme zapomněli na vás, na lidi. Zapomněli jsme na zlepšování běžných životů. Zapomněli jsme na poslání dělat poměrně bezproblémové lidi šťastnějšími, spokojenějšími, produktivnějšími a "genialita," "velký talent," se stal špinavým slovy. Nikdo na tom nepracuje.
The second cost was that we forgot about you people. We forgot about improving normal lives. We forgot about a mission to make relatively untroubled people happier, more fulfilled, more productive. And "genius," "high-talent," became a dirty word.
A třetí problém na modelu nemocí je,
No one works on that.
že v úsilí nějak pomoci lidem, kteří mají problémy, v našem úsilí nějak napravit škody, nás nikdy nenapadlo vymyslet nějaký zásah, aby byli lidé šťastnějšími, pozitivní zásah.
And the third problem about the disease model is, in our rush to do something about people in trouble, in our rush to do something about repairing damage, it never occurred to us to develop interventions to make people happier -- positive interventions.
Takže to nebylo dobré. A to je to, co vede osobnosti jako Nancy Etcoff, Dan Gilbert, Mike Csikszentmihalyi a mě pracovat na něčem, čemu říkám pozitivní psychologie, která má tři cíle. Za prvé by se psychologie měla zabývat lidskou silou stejně jakou lidskou slabostí. Měla by se zabývat budováním síly stejně jako napravováním škod. Měla by se zabývat nejlepšími věcmi v životě a měla by se zabývat tím, aby životy normálních lidí byly naplňující, a zabývat se génii a péčí o velké talenty.
So that was not good. And so that's what led people like Nancy Etcoff, Dan Gilbert, Mike Csikszentmihalyi and myself to work in something I call, "positive psychology," which has three aims. The first is that psychology should be just as concerned with human strength as it is with weakness. It should be just as concerned with building strength as with repairing damage. It should be interested in the best things in life. And it should be just as concerned with making the lives of normal people fulfilling, and with genius, with nurturing high talent.
To, co jsme dělali v posledních 10-ti letech a co je naše naděje do budoucna, je pozitivní psychologie: věda o tom, co dáva životu cenu. Ukázalo se, že můžeme měřit rozdílné druhy štěstí. A kdokoli z vás, zdarma, může jít na webové stránky a zkusit si celou řadu testů na štěstí. Můžete se ptát, jak se vyrovnáte s pozitivní emocí, se smyslem, s proudem, oproti doslova deseti tisícům ostatních lidí? My jsme vytvořili klasifikaci odlišnou od diagnostické příručky duševních chorob: Je to klasifikace silných stránek a dobrých vlastností, která zohledňuje rozdíly pohlaví, jak jsou vymezeny, jak je diagnostikovat, co je vytváří a co se jim staví do cesty. Zjistili jsme, že bychom mohli objevit příčinu pozitivních stavů, vztah mezi činností levé hemisféry a činností pravé hemisféry jako příčiny štěstí.
So in the last 10 years and the hope for the future, we've seen the beginnings of a science of positive psychology, a science of what makes life worth living. It turns out that we can measure different forms of happiness. And any of you, for free, can go to that website -- [www.authentichappiness.org] and take the entire panoply of tests of happiness. You can ask, how do you stack up for positive emotion, for meaning, for flow, against literally tens of thousands of other people? We created the opposite of the diagnostic manual of the insanities: a classification of the strengths and virtues that looks at the sex ratio, how they're defined, how to diagnose them, what builds them and what gets in their way. We found that we could discover the causation of the positive states, the relationship between left hemispheric activity and right hemispheric activity, as a cause of happiness.
Strávil jsem svůj život prací s extrémně nešťastnými lidmi a kladl jsem si otázku, jak se extrémně nešťastní lidé odlišují od ostatních ? A před šesti lety jsem se začal ptát na extrémně šťastné lidí, a jak se oni liší od ostatních ? Ukázalo se, že je zde jedna skutečnost, kterou se liší. Nejsou více věřící, nejsou v lepší kondici, nemají více peněz, nejsou pohlednější, nemají více dobrých zážitků a méně těch špatných. Jediné v čem se liší: jsou extrémně společenští. Nesedí na seminářích v sobotu ráno. (Smích) Netráví čas sami. Každý z nich prožívá romantický vztah a každý má bohatý rozsah přátel.
I've spent my life working on extremely miserable people, and I've asked the question: How do extremely miserable people differ from the rest of you? And starting about six years ago, we asked about extremely happy people. How do they differ from the rest of us? It turns out there's one way, very surprising -- they're not more religious, they're not in better shape, they don't have more money, they're not better looking, they don't have more good events and fewer bad events. The one way in which they differ: they're extremely social. They don't sit in seminars on Saturday morning. (Laughter) They don't spend time alone. Each of them is in a romantic relationship and each has a rich repertoire of friends.
Ale pozor. To jsou pouze související data, ne příčinná. To, o čem dneska hodlám mluvit, je štěstí v hollywoodském pojetí: štěstí z nadšení a smíchu a dobré nálady. A já vám navrhnu, že to není zdaleka dost za chviličku. Zjistili jsme, ze bychom mohli začít sledováním zásahů tak, jak probíhaly během staletí, od Buddhy až k Tony Robbinsnovi. Bylo navrženo kolem 120 intervencí, které měly údajně udělat lidi šťastnými. Zjistili jsme, že jsme schopni hodně z nich zmanualizovat a skutečně jsme provedli náhodné zadání účinnosti a efektivity. Abychom zjistili, které z nich ve skutečnosti dělají lidi trvale šťastnými ? Během pár minut vám řeknu některé z našich výsledků.
But watch out here -- this is merely correlational data, not causal, and it's about happiness in the first, "Hollywood" sense, I'm going to talk about, happiness of ebullience and giggling and good cheer. And I'm going to suggest to you that's not nearly enough, in just a moment. We found we could begin to look at interventions over the centuries, from the Buddha to Tony Robbins. About 120 interventions have been proposed that allegedly make people happy. And we find that we've been able to manualize many of them, and we actually carry out random-assignment efficacy and effectiveness studies. That is, which ones actually make people lastingly happier? In a couple of minutes, I'll tell you about some of those results.
Ale konečný výsledek je, že poslání, které chci, aby psychologie měla, navíc ke svému poslání léčit duševně nemocné a navíc ke svému poslání dělat nešťastné lidi méně nešťastnými, je, jestli může psychologie opravdu dělat lidi šťastnějšími? A abychom se na tuto otázku mohli zeptat -- štěstí není slovo, které používám často -- museli jsme prozkoumat, jak se můžeme na štěstí ptát. A já se domnívám, že jsou tři různé -- a já jim říkám rozdílné, protože je vytvářejí odlišné zákroky -- je možné mít jeden, spíše než jiný -- tři rozdílné šťastné životy. První šťastný život je příjemný život. Je to život, ve kterém máte tolik pozitivních emocí, kolik jen můžete, a schopnosti k tomu je umocnit. Druhý je život v závazku -- život ve vaší práci, vaše rodičovství, vaše láska, vaše volno, čas se pro vás zastavuje. To je to, o čem Aristotelés mluvil. A třetí, smysluplný život. Chtěl bych říct něco málo o každém z těch životů, a co o nich víme.
But the upshot of this is that the mission I want psychology to have, in addition to its mission of curing the mentally ill, and in addition to its mission of making miserable people less miserable, is, can psychology actually make people happier? And to ask that question -- "happy" is not a word I use very much -- we've had to break it down into what I think is askable about "happy." And I believe there are three different -- I call them "different" because different interventions build them, it's possible to have one rather than the other -- three different happy lives. The first happy life is the pleasant life. This is a life in which you have as much positive emotion as you possibly can, and the skills to amplify it. The second is a life of engagement: a life in your work, your parenting, your love, your leisure; time stops for you. That's what Aristotle was talking about. And third, the meaningful life. I want to say a little bit about each of those lives and what we know about them.
První život je život příjemný a je jednoduše tak dobrý, jak si ho můžeme představit. Má tolik potěšení, kolik jen může, tolik positivních emocí, kolik může; a učení se schopnostem -- vychutnávání, všímavosti -- to ten život zesiluje, rozpíná se tím v čase a prostoru. Ale příjemný život má tři nedostatky, a to je důvod, proč pozitivní psychologie není štěstí-ologie a proč tady nekončí.
The first life is the pleasant life, and it's simply, as best we can find it, it's having as many of the pleasures as you can, as much positive emotion as you can, and learning the skills -- savoring, mindfulness -- that amplify them, that stretch them over time and space. But the pleasant life has three drawbacks, and it's why positive psychology is not happy-ology, and why it doesn't end here.
První nevýhoda je fakt, že se ukázalo, že příjemný život, vaše zkušenost positivních emocí, je dedičná, dědičná přibližně z 50-ti procent, a vlastně ani ne moc upravitelná. Takže různé triky, které Matthieu [Ricard], já a ostatní známe o zvyšování množství pozitivních emocí ve vašem životě, jsou z 15 až 20 procent techniky, jak z toho získat více. Za druhé, pozitivní emoce jsou návyky, které se budují opravdu rychle. Je to celé jako francouzská vanilková zmrzlina, první ochutnání je 100 procent; v době, kdy se dostanete k šestému soustu, je tento pocit pryč. Jak jsem řekl, není to zvláště poddajné.
The first drawback is, it turns out the pleasant life, your experience of positive emotion, is about 50 percent heritable, and, in fact, not very modifiable. So the different tricks that Matthieu and I and others know about increasing the amount of positive emotion in your life are 15 to 20 percent tricks, getting more of it. Second is that positive emotion habituates. It habituates rapidly, indeed. It's all like French vanilla ice cream: the first taste is 100 percent; by the time you're down to the sixth taste, it's gone. And, as I said, it's not particularly malleable.
A to vede ke druhému životu. Musím vám povědět o mém kamarádovi Lenim, abych mohl mluvil o tom, proč je pozitivní psychologie více než pozitivní emoce, více než vytváření radosti. Ve dvou ze tří velkých oblastech života, v době, kdy bylo Lenimu 30, Len byl neskutečně úspěšný. První aréna byla práce. V době, kdy mu bylo 20, byl obchodník s opcemi. V době, kdy mu bylo 25, byl multimilionář a šéf společnosti obchodující s opcemi. Ve druhé, ve hře -- je národní šampión v bridži. Ale ve třetí velké aréně života, lásce, je Len velice neúspěšný. A důvod, proč byl, je proto, že to byl studený čumák. (Smích)
And this leads to the second life. I have to tell you about my friend Len, to talk about why positive psychology is more than positive emotion, more than building pleasure. In two of the three great arenas of life, by the time Len was 30, Len was enormously successful. The first arena was work. By the time he was 20, he was an options trader. By the time he was 25, he was a multimillionaire and the head of an options trading company. Second, in play, he's a national champion bridge player. But in the third great arena of life, love, Len is an abysmal failure. And the reason he was, was that Len is a cold fish. (Laughter)
Len je introvert. Americké ženy říkaly Lenimu, když s nimi randil, "Není s tebou žádná legrace. Nemáš žádné positivní emoce. Běž pryč." Len byl dostatečně zámožný, aby si mohl dovolit psychoanalitika z Park Avenue, který se pět let snažil najít sexuální trauma, které nějakým způsobem zablokovalo pozitivní emoce v něm. Ale ukázalo se, že neměl žádné sexuální trauma. Ukázalo se -- Len vyrůstal na Long Islandu a hrál fotbal a díval se na fotbal a hrál bridž -- Len je ve spodních pěti procentech, kterým říkáme positivní afekty.
Len is an introvert. American women said to Len, when he dated them, "You're no fun. You don't have positive emotion. Get lost." And Len was wealthy enough to be able to afford a Park Avenue psychoanalyst, who for five years tried to find the sexual trauma that had somehow locked positive emotion inside of him. But it turned out there wasn't any sexual trauma. It turned out that -- Len grew up in Long Island and he played football and watched football, and played bridge.
Otázka zní, je Len nešťastný? A já chci říct, že ne.
Len is in the bottom five percent of what we call positive affectivities.
Opak toho, co nám psychologie řekla o spodních 50-ti procentech lidské rasy v pozitivní afektivitě. Já si myslím, že Len je jeden z nejšťastnějších lidí, co znám. Není odevzdán do pekla neštěstí, a to je proto, že Len, jako většina z vás, je ohromně schopný provozu. Když v 9:30 ráno vchází do patra American Exchange, čas se pro něj zastavuje. A je zastaven až do zavíracího zvonění. Od té doby, co je zahrána první karta, až do 10 dnů později, kdy je konec turnaje, čas se zastavuje pro Lena.
The question is: Is Len unhappy? And I want to say, not. Contrary to what psychology told us about the bottom 50 percent of the human race in positive affectivity, I think Len is one of the happiest people I know. He's not consigned to the hell of unhappiness, and that's because Len, like most of you, is enormously capable of flow. When he walks onto the floor of the American Exchange at 9:30 in the morning, time stops for him. And it stops till the closing bell. When the first card is played till 10 days later, when the tournament is over, time stops for Len.
A to je přesně to, o čem Mike Csikszentmihalyi mluvil, o proudění. A je to odlišné od radosti ve velice důležitém směru. Radost má nezpracované city: víte, že se to děje. Má to myšlenku a pocit. Ale jak Mike včera řekl -- během proudu nemůžete cítit nic. Jste v proudu s hudbou. Čas se zastavuje. Jste intenzivně soustředění. A to je přesná charakteristika toho, co si myslíme, že je dobrý život. A my si myslíme, že je na to recept, a tím je znalost vašich největších přednosti. A opět, existuje dobrý test na zjištění vašich pěti nejsilnějších stránek. A poté předělání vašeho života, abyste je používali tak často, jak je to možné. Předělání vaší práce, vaší lásky, vašeho prostoru, vašeho přátelství, vašeho rodičovství.
And this is indeed what Mike Csikszentmihalyi has been talking about, about flow. And it's distinct from pleasure in a very important way: pleasure has raw feel -- you know it's happening; it's thought and feeling. But what Mike told you yesterday -- during flow ... you can't feel anything. You're one with the music. Time stops. You have intense concentration. And this is indeed the characteristic of what we think of as the good life. And we think there's a recipe for it, and it's knowing what your highest strengths are -- again, there's a valid test of what your five highest strengths are -- and then re-crafting your life to use them as much as you possibly can. Re-crafting your work, your love, your play, your friendship, your parenting.
Pouze jeden příklad. Jeden člověk, se kterým jsem pracoval, byl pracovníkem v Genuardi's (supermarketu). Nesnášela tu práci. Pracovala svým způsobem během školy. Její nejsilnější stránkou byla sociální inteligence, takže předělala svou práci tak, aby setkání s ní bylo hlavní událostí nákupu pro každého zákazníka. Nepodařilo se jí to. Udělala to, že vzala své největší přednosti a upravila svou práci tak, aby je mohla používat co nejvíce. Nemáte z to usměvavost. Nevypadáte jako Debbie Reynolds. Nehihňáte se moc. Co z toho máte, je více zaujetí. Takže, to je druhá cesta. První cesta, positivní emoce. Druhá cesta je eudaimonní proud. (blaženost vznikající z dobrého jednání)
Just one example. One person I worked with was a bagger at Genuardi's. Hated the job. She's working her way through college. Her highest strength was social intelligence. So she re-crafted bagging to make the encounter with her the social highlight of every customer's day. Now, obviously she failed. But what she did was to take her highest strengths, and re-craft work to use them as much as possible. What you get out of that is not smiley-ness. You don't look like Debbie Reynolds. You don't giggle a lot. What you get is more absorption. So, that's the second path. The first path, positive emotion; the second path is eudaemonian flow;
A třetí cesta je smyslnost. Ta je ve štěstí tradičně nejvíce ceněná. Smyslnost se z tohoto pohledu skládá z -- velmi podobné eudaimonii -- skládá se z vědomosti vašich největších předností a využíváním jich ve službách něčeho většího, než jste vy.
and the third path is meaning. This is the most venerable of the happinesses, traditionally. And meaning, in this view, consists of -- very parallel to eudaemonia -- it consists of knowing what your highest strengths are, and using them to belong to and in the service of something larger than you are.
Zmínil jsem, že pro všechny tři druhy života, pro příjemný život, dobrý život, smysluplný život, lidé teď tvrdě pracují na otázce, jestli je něco, co změní trvale životy těchto lidí? A odpověď se zdá být ano. Já vám ukážu nějaké příklady. Jsou provedeny při pevně stanovených pravidlech. Jsou provedeny stejným způsobem, jako testujeme drogy, abychom zjistili, co opravdu funguje. Takže náhodně stanovíme vzorek lidí kontrolovaných placebem, pro dlouhodobé studium různých zásahů. Abychom ukázali druh zásahu, který jsme zjistili, že má účinek, když učíme lidi o příjemném životě, jak mít více radosti v životě, jedním z vašich úkolů je využít smyslnostní dovednosti, schopnosti požitku a pomocí nich navrhnout krásný den. Příští sobotu si udělejte volno a naplánujte si pro sebe krásný den a použijte při tom schopnost požitku a smyslnosti k tomu zvýšit tyto radosti. V tomto směru můžeme dokázat, že je přijemný život vylepšen.
I mentioned that for all three kinds of lives -- the pleasant life, the good life, the meaningful life -- people are now hard at work on the question: Are there things that lastingly change those lives? And the answer seems to be yes. And I'll just give you some samples of it. It's being done in a rigorous manner. It's being done in the same way that we test drugs to see what really works. So we do random-assignment, placebo-controlled, long-term studies of different interventions. Just to sample the kind of interventions that we find have an effect: when we teach people about the pleasant life, how to have more pleasure in your life, one of your assignments is to take the mindfulness skills, the savoring skills, and you're assigned to design a beautiful day. Next Saturday, set a day aside, design yourself a beautiful day, and use savoring and mindfulness to enhance those pleasures. And we can show in that way that the pleasant life is enhanced.
Vděčnost se dostaví. Chci, abyste to se mnou teď všichni zkusili, pokud můžete. Zavřete oči. Chtěl bych, abyste si vzpomněli na někoho, kdo udělal něco ohromně důležitého, co změnilo váš život v dobrém směru, a komu jste nikdy náležitě nepoděkovali. Ten člověk musí být naživu. OK. Teď, tedy, můžete otevřít oči. Doufám, že všichni máte takového člověka. Vaše zadání, když se učíte vděčné návštěvy, je napsat 300 slovní dopis tomu člověku, zavolejte mu na telefon do Phoenixu, zeptejte se, jestli můžete přijet, neříkejte proč, ukažte se před jeho dveřmi, přečtěte ten dopis -- každý se při tom rozpláče. Když je testujeme o týden později, o měsíc později, o tři měsíce později, tak jsou oba šťastnější a méně sklíčení.
Gratitude visit. I want you all to do this with me now, if you would. Close your eyes. I'd like you to remember someone who did something enormously important that changed your life in a good direction, and who you never properly thanked. The person has to be alive. Now, OK, you can open your eyes. I hope all of you have such a person. Your assignment, when you're learning the gratitude visit, is to write a 300-word testimonial to that person, call them on the phone in Phoenix, ask if you can visit, don't tell them why. Show up at their door, you read the testimonial -- everyone weeps when this happens. And what happens is, when we test people one week later, a month later, three months later, they're both happier and less depressed.
Další příklad je rande předností, ve kterém dáme partnerům za úkol určit jejich největší přednosti pomocí testu a poté, aby navrhli večer, při kterém oba využijí své přednosti. Zjistili jsme, že je to posilovač vztahů. A zábava spíše oproti dobročinnosti. Ale je to neskutečně povzbuzující být ve skupině, jako je tato, ve které mnoho z vás změnilo své životy k dobročinnosti. No, moji vysokoškoláci a lidi, se kterými pracuji, to ještě neobjevili, takže ve skutečnosti máme lidi, kteří dělají něco dobrého a kteří dělají něco zábavného a můžeme to porovnat. Zjistíte, že když děláte něco zábavného, tak to má krátké trvání. Pokud uděláte něco dobročinného, abyste pomohli jiné osobě, tak to trvá a trvá. Takže toto jsou nějaké příklady positivních zásahů.
Another example is a strengths date, in which we get couples to identify their highest strengths on the strengths test, and then to design an evening in which they both use their strengths. We find this is a strengthener of relationships. And fun versus philanthropy. It's so heartening to be in a group like this, in which so many of you have turned your lives to philanthropy. Well, my undergraduates and the people I work with haven't discovered this, so we actually have people do something altruistic and do something fun, and contrast it. And what you find is when you do something fun, it has a square wave walk set. When you do something philanthropic to help another person, it lasts and it lasts. So those are examples of positive interventions.
Takže, další a poslední věc, kterou chci říct, je, že se zajímáme o to, kolik radosti ze života lidé mají. A o tom to opravdu je, to je náš proměnný cíl. My se na tu otázku ptáme, jako funkci třech rozdílných životů, kolik radosti ze života máte? Takže se ptáme -- a já jsem to dělal v 15 replikacích zahrnujících tisíce lidí -- v jakém rozsahu hledání potěšení, hledání pozitivních emocí, příjemného života, hledání závazku, zastavení času a hledání smyslu, přispívá k životní spokojenosti?
So the next to last thing I want to say is: we're interested in how much life satisfaction people have. This is really what you're about. And that's our target variable. And we ask the question as a function of the three different lives, how much life satisfaction do you get? So we ask -- and we've done this in 15 replications, involving thousands of people: To what extent does the pursuit of pleasure, the pursuit of positive emotion, the pleasant life, the pursuit of engagement, time stopping for you,
Naše výsledky nás překvapily, ale zpětně byly tím, čím jsme si mysleli.
and the pursuit of meaning contribute to life satisfaction?
Ukázalo se, že snaha o dosažení potěšení nemá skoro žádné přispění k životní spokojenosti. Snaha o dosažení smyslnosti je nejsilnější. Hledání závazku je také velmi silné. Potěšení má význam, pokud máte závazek a také smyslnost, poté je potěšení onen našlehaný krém a třešnička. Což znamená pro plnohodnotný život -- součet je lepší než části, pokud máte všechny tři. Naopak, pokud nemáte ani jedno ze tří, prázdný život, součet je méně než části.
And our results surprised us; they were backward of what we thought. It turns out the pursuit of pleasure has almost no contribution to life satisfaction. The pursuit of meaning is the strongest. The pursuit of engagement is also very strong. Where pleasure matters is if you have both engagement and you have meaning, then pleasure's the whipped cream and the cherry. Which is to say, the full life -- the sum is greater than the parts, if you've got all three. Conversely, if you have none of the three, the empty life,
Teď si klademe otázku, zda tentýž vztah, fyzické zdraví, chorobnost, délka života a produktivita, řídí ten stejný vztah? To znamená, celkově, je produktivita funkcí pozitivních emocí, závazku a smyslu? Je zdraví funkcí positivního závazku, potěšení a smyslu života? Je důvod myslet si, že odpověď na oboje by mohla být ano.
the sum is less than the parts. And what we're asking now is: Does the very same relationship -- physical health, morbidity, how long you live and productivity -- follow the same relationship? That is, in a corporation, is productivity a function of positive emotion, engagement and meaning? Is health a function of positive engagement, of pleasure, and of meaning in life? And there is reason to think the answer to both of those may well be yes.
Takže, Chris řekl, že poslední přednášející má možnost pokusit se spojit, co jsme slyšeli, a to je úžasné. Nikdy jsem nebyl na takovém shromáždění jako je toto. Nikdy jsem neviděl řečníky, co by toho měli tolik společného, což byla jedna z těch pozoruhodných věcí. Ale zjistil jsem, že problémy psychologie se zdají být podobné, jako problémy technologie, zábavy a designu, v následujícím směru. Všichni víme, že technologie, zábava a design byli a můžou být použity k destruktivním účelům. Také víme, že technologie, zábava a design můžou být použity ke zmírnění trápení. A mimochodem, rozdílnost mezi zmírňováním trápení a vytvářením štěstí je extrémně důležitá. Myslel jsem si, když jsem se před 30-ti lety stal terapeutem, že, pokud budu dost dobrý na to učinit někoho nedeprimovaného, neúzkostlivého, nenaštvaného, tak je udělám šťastnými. A nikdy jsem to nezjistil. Zjistil jsem, že to nejlepší, co můžete udělat, je dostat se na nulu. Oni ale byli prázdní.
So, Chris said that the last speaker had a chance to try to integrate what he heard, and so this was amazing for me. I've never been in a gathering like this. I've never seen speakers stretch beyond themselves so much, which was one of the remarkable things. But I found that the problems of psychology seemed to be parallel to the problems of technology, entertainment and design in the following way: we all know that technology, entertainment and design have been and can be used for destructive purposes. We also know that technology, entertainment and design can be used to relieve misery. And by the way, the distinction between relieving misery and building happiness is extremely important. I thought, when I first became a therapist 30 years ago, that if I was good enough to make someone not depressed, not anxious, not angry, that I'd make them happy. And I never found that; I found the best you could ever do was to get to zero; that they were empty.
A ukázalo se, že schopnosti štěstí, schopnosti příjemného života, schopnosti závazku, schopnosti smyslu, jsou rozdílné od schopností zmírňovat trápení. Stejná věc platí pro technologii, zábavu a design, myslím. Je reálné pro tyto tři řidiče našeho světa zvýšit štěstí, zvýšit pozitivní emoce, a přesně tak byli používány. Pokud rozdělíte štěstí stejným způsobem jako já -- ne pouze pozitivní emoce, to zdaleka nestačí -- v životě je proud a je tam také smysl. Jak nám Laura Lee řekla, design, a, já se domnívám, zábava a technologie, mohou být také využity k tomu, aby byla častěji využita smyslnost v životě.
And it turns out the skills of happiness, the skills of the pleasant life, the skills of engagement, the skills of meaning, are different from the skills of relieving misery. And so, the parallel thing holds with technology, entertainment and design, I believe. That is, it is possible for these three drivers of our world to increase happiness, to increase positive emotion. And that's typically how they've been used. But once you fractionate happiness the way I do -- not just positive emotion, that's not nearly enough -- there's flow in life, and there's meaning in life. As Laura Lee told us, design and, I believe, entertainment and technology, can be used to increase meaning engagement in life as well.
Takže na závěr, jedenáctý důvod k optimismu, navíc k vesmírnému výtahu, je, že si myslím, že technologií, zábavou a designem, můžeme skutečně zvýšit množství prostoru lidského štěstí na planetě. A jestli bude technologie schopna v další dekádě nebou dvou zlepšit příjemný život, dobrý život a smyslný život, tak to bude dost dobré. Jestli bude zábava upravena tak, aby zvýšila pozitivní emoce, smysl, eudaimonii, tak to bude dost dobré. A pokud design zvýší pozitivní emoce, eudaimonii a proud a smysl, tak to, co společně děláme, se stane dost dobrým. Díky. (Potlesk)
So in conclusion, the eleventh reason for optimism, in addition to the space elevator, is that I think with technology, entertainment and design, we can actually increase the amount of tonnage of human happiness on the planet. And if technology can, in the next decade or two, increase the pleasant life, the good life and the meaningful life, it will be good enough. If entertainment can be diverted to also increase positive emotion, meaning eudaemonia, it will be good enough. And if design can increase positive emotion, eudaemonia, and flow and meaning, what we're all doing together will become good enough. Thank you.