Každý z vás je vybaven tím nejmocnějším, nejnebezpečnějším a nejrozvratnějším rysem, jaký kdy vznikl přírodním výběrem. Jedná se o audio-neurální technologii, jíž lze přepínat nervové spoje v lidských myslích. Mám pochopitelně na mysli váš jazyk, protože vám umožňuje vzít myšlenku ze své mysli a bezprostředně ji zasadit do mysli někoho jiného - a dotyčný člověk se zas může o totéž pokusit vůči vám - aniž by se někdo musel podrobit operaci. Místo toho, když mluvíte, provádíte vlastně jakousi telemetrii, jež se výrazně neliší od dálkového ovladače na váš televizor. Rozdíl je pouze v tom, že dálkový ovladač funguje na bázi pulzů infračerveného světla, zatímco váš jazyk používá pulzů, oddělených pulzů, zvukových vln.
Each of you possesses the most powerful, dangerous and subversive trait that natural selection has ever devised. It's a piece of neural audio technology for rewiring other people's minds. I'm talking about your language, of course, because it allows you to implant a thought from your mind directly into someone else's mind, and they can attempt to do the same to you, without either of you having to perform surgery. Instead, when you speak, you're actually using a form of telemetry not so different from the remote control device for your television. It's just that, whereas that device relies on pulses of infrared light, your language relies on pulses, discrete pulses, of sound.
A stejně jako dálkovým ovladačem měníte vnitřní nastavení svého televizoru tak, aby ladilo s vaší náladou, tak jazykem měníte vnitřní nastavení cizího mozku na takové, jež ladí s vašimi zájmy. Jazyk - to je řeč genů, jež si říkají o to, po čem touží. Pomyslete jen, jaký údiv musí pocítit nemluvně, když poprvé zjistí, že pouhým vydáním zvuku přiměje předměty přesunout se přes celou místnost - jakoby kouzlem - a někdy i do jeho úst.
And just as you use the remote control device to alter the internal settings of your television to suit your mood, you use your language to alter the settings inside someone else's brain to suit your interests. Languages are genes talking, getting things that they want. And just imagine the sense of wonder in a baby when it first discovers that, merely by uttering a sound, it can get objects to move across a room as if by magic, and maybe even into its mouth.
Tak tedy, rozvratnou sílu jazyka si lidé uvědomovali v každé historické epoše. Existovala cenzura, seznamy zakázaných knih, zapovězená slovní spojení a zapovězená slova. Biblický příběh o babylonské věži - to je vlastně báje, jež varuje před silou jazyka. V tomto příběhu si dávní lidé usmyslí, že budou prostřednictvím jazyka spolupracovat na stavbě věže tak vysoké, že se dostanou až do nebes. Avšak Bůh, rozhněván snahou uchvátit jeho moc, věž zbořil, a pak, aby se pojistil, že takovou věž už nikdo nikdy nepostaví, dal lidem různé jazyky, a tím je rozptýlil -- dal jim různé jazyky, a tím je zmátl. To nás přivádí k nádhernému paradoxu: jazyky existují proto, abychom spolu nemohli komunikovat. I dnes, jak víme, existují slova, jež nemůžeme vyřknout, slovní spojení, jež nemůžeme vyslovit, protože pokud to uděláme, může se stát, že na nás někdo začne dorážet, že skončíme ve vězení, či že nás někdo dokonce i zabije. To vše kvůli tomu, že jsme z úst vyfoukli trochu vzduchu.
Now language's subversive power has been recognized throughout the ages in censorship, in books you can't read, phrases you can't use and words you can't say. In fact, the Tower of Babel story in the Bible is a fable and warning about the power of language. According to that story, early humans developed the conceit that, by using their language to work together, they could build a tower that would take them all the way to heaven. Now God, angered at this attempt to usurp his power, destroyed the tower, and then to ensure that it would never be rebuilt, he scattered the people by giving them different languages -- confused them by giving them different languages. And this leads to the wonderful irony that our languages exist to prevent us from communicating. Even today, we know that there are words we cannot use, phrases we cannot say, because if we do so, we might be accosted, jailed, or even killed. And all of this from a puff of air emanating from our mouths.
Tolik povyku o jednom jediném lidském rysu? Musí zde být něco, co stojí za objasnění. Jmenovitě, jak a proč se tento pozoruhodný rys vyvinul, a proč se vyvinul pouze v našem druhu? Nuže, jistě nás trochu překvapí, že abychom zodpověděli tuto otázku, musíme obrátit pozornost na šimpanze a jejich nástroje. Tak tedy, šimpanzi užívají nástrojů, což pokládáme za známku inteligence. Pokud by ale byli opravdu inteligentní, proč by dobývali všekazy ze země větvičkou a ne lopatou? Kdyby byli opravdu inteligentní, proč by rozbíjeli ořechy kamenem? Proč nezajít do obchodu pro pytlík ořechů, které jim už vylouskal někdo jiný? Proč ne? Vždyť to tak děláme my.
Now all this fuss about a single one of our traits tells us there's something worth explaining. And that is how and why did this remarkable trait evolve, and why did it evolve only in our species? Now it's a little bit of a surprise that to get an answer to that question, we have to go to tool use in the chimpanzees. Now these chimpanzees are using tools, and we take that as a sign of their intelligence. But if they really were intelligent, why would they use a stick to extract termites from the ground rather than a shovel? And if they really were intelligent, why would they crack open nuts with a rock? Why wouldn't they just go to a shop and buy a bag of nuts that somebody else had already cracked open for them? Why not? I mean, that's what we do.
Šimpanzi to nedělají, protože postrádají to, čemu psychologové a antropologové říkají sociální učení. Postrádají, jak se zdá, schopnost přebírat znalosti od druhých napodobováním či imitací nebo prostě pozorováním. Důsledkem je, že nedokážou vylepšovat cizí nápady ani se nepoučí z cizích chyb -- nedokážou těžit z moudrosti druhých. A tak prostě dělají totéž pořád a pořád dokola. Ba co víc, mohli bychom na milion let odejít a po návratu by šimpanzi stále dělali totéž - týmiž větvičkami by vybírali všekazy a týmiž kameny by rozbíjeli ořechy.
Now the reason the chimpanzees don't do that is that they lack what psychologists and anthropologists call social learning. They seem to lack the ability to learn from others by copying or imitating or simply watching. As a result, they can't improve on others' ideas or learn from others' mistakes -- benefit from others' wisdom. And so they just do the same thing over and over and over again. In fact, we could go away for a million years and come back and these chimpanzees would be doing the same thing with the same sticks for the termites and the same rocks to crack open the nuts.
Zní vám to povýšeně nebo i zpupně? Jak to tedy víme? Protože přesně takto se choval náš předek Homo erectus. Tito vzpřímení opolidé se vyvinuli na afrických savanách asi před dvěma miliony let a uměli vyrábět takovéto skvostné pěstní klíny umožňující skvělý úchop. Podíváme-li se však na fosilní nálezy, zjistíme, že vyráběli tytéž pěstní klíny pořád a pořád a pořád dokola - po celý milion let. Můžete si chronologicky projít fosilní nálezy a ověřit si to. Odhademe-li průměrnou délku života u druhu Homo erectus, tedy délku jedné generace, vyjde nám nějakých 40 000 generací, kdy rodiče předávali vědomosti potomkům a další jedinci je pozorovali, aniž by pěstní klín doznal změny. Jisté není ani to, zda naši geneticky velmi blízcí příbuzní, neandertálci, měli schopnost sociálního učení. Neandertálci sice měli složitější nástroje, než Homo erectus, ale i tyto nástroje doznaly pouze malých změn po těch nějakých 300 000 let, kdy tyto druhy - neandertálci - žili na euroasijském světadíle.
Now this may sound arrogant, or even full of hubris. How do we know this? Because this is exactly what our ancestors, the Homo erectus, did. These upright apes evolved on the African savanna about two million years ago, and they made these splendid hand axes that fit wonderfully into your hands. But if we look at the fossil record, we see that they made the same hand axe over and over and over again for one million years. You can follow it through the fossil record. Now if we make some guesses about how long Homo erectus lived, what their generation time was, that's about 40,000 generations of parents to offspring, and other individuals watching, in which that hand axe didn't change. It's not even clear that our very close genetic relatives, the Neanderthals, had social learning. Sure enough, their tools were more complicated than those of Homo erectus, but they too showed very little change over the 300,000 years or so that those species, the Neanderthals, lived in Eurasia.
Tak tedy: to svědčí o tom, že navzdory starému rčení "opice vidí, opice činí," je skutečným překvapením právě to, že všichni ostatní živočichové to kupodivu nedokážou -- a pokud ano, ne příliš dobře. A i na tomto snímku lpí stín podezření, že byl uměle zinscenován -- jako něco z cirkusu Barnum & Bailey.
Okay, so what this tells us is that, contrary to the old adage, "monkey see, monkey do," the surprise really is that all of the other animals really cannot do that -- at least not very much. And even this picture has the suspicious taint of being rigged about it -- something from a Barnum & Bailey circus.
Náš druh se však učit dokáže. Dokážeme se učit pozorováním druhých lidí a napodobováním či imitací toho, co dělají. Pak si můžeme vybrat - z celé škály možností - tu nejlepší. Dokážeme těžit z nápadů druhých. Dokážeme stavět na jejich moudrosti. A důsledkem toho se naše myšlenky hromadí a naše technologie jde kupředu. A této kumulativní kulturní adaptaci - jak antropologové nazývají toto hromadění myšlenek - vděčíme za všechno, co se kolem nás v našich uspěchaných a rušných životech děje. Svět se nesmírně změnil a už není takový, jak ho lidé znali před pouhými 1000 nebo 2000 lety. A to vše díky kumulativní kulturní adaptaci. Židle, na nichž sedíte, světla v tomto sále, můj mikrofon, iPady a iPody, jež máte s sebou -- to vše je výsledkem kumulativní kulturní adaptace.
But by comparison, we can learn. We can learn by watching other people and copying or imitating what they can do. We can then choose, from among a range of options, the best one. We can benefit from others' ideas. We can build on their wisdom. And as a result, our ideas do accumulate, and our technology progresses. And this cumulative cultural adaptation, as anthropologists call this accumulation of ideas, is responsible for everything around you in your bustling and teeming everyday lives. I mean the world has changed out of all proportion to what we would recognize even 1,000 or 2,000 years ago. And all of this because of cumulative cultural adaptation. The chairs you're sitting in, the lights in this auditorium, my microphone, the iPads and iPods that you carry around with you -- all are a result of cumulative cultural adaptation.
Nuže tedy, mnohým komentátorům stačí, že máme kumulativní kulturní adapaci či sociální učení - tím je pro ně vše vyřešeno, tečka. Náš druh dokáže vyrábět věci, proto se nám dařilo tak, jako žádnému jinému druhu. Dokonce dokážeme vyrábět "životní potřeby" -- všechno, co nás obklopuje, jak jsem již řekl. Ukazuje se však, že když někdy před těmi 200 tisíci lety náš druh vznikl a osvojil si sociální učení, tak to byl vlastně začátek našeho příběhu, nikoliv jeho konec. Tím, že jsme si osvojili sociální učení, jsme totiž způsobili společenské a evoluční dilema, jehož řešení mělo - dalo by se říci - udat směr nejen budoucímu vývoji naší psychologie, ale i budoucímu vývoji celého světa. A pro naše téma je nejdůležitější, že nám to objasní, proč máme jazyk.
Now to many commentators, cumulative cultural adaptation, or social learning, is job done, end of story. Our species can make stuff, therefore we prospered in a way that no other species has. In fact, we can even make the "stuff of life" -- as I just said, all the stuff around us. But in fact, it turns out that some time around 200,000 years ago, when our species first arose and acquired social learning, that this was really the beginning of our story, not the end of our story. Because our acquisition of social learning would create a social and evolutionary dilemma, the resolution of which, it's fair to say, would determine not only the future course of our psychology, but the future course of the entire world. And most importantly for this, it'll tell us why we have language.
Toto dilema vzniklo proto, že sociální učení se ukázalo být jakousi krádeží za pomoci zraku. Dokážu-li se učit tím, že tě pozoruji, mohu zcizit tvé nejlepší nápady a mohu těžit z tvého úsilí, aniž bych musel vynaložit stejný čas a úsilí k jejich vyvinutí. Mohu-li sledovat, na jakou návnadu chytáš ryby, nebo jakým způsobem štěpíš pěstní klín, abys jej vylepšil, nebo budu-li tě tajně sledovat k tvému houbovému políčku, mohu těžit z tvých vědomostí, moudrosti a dovedností, a možná tu kýženou rybu chytím dříve než ty. Sociální učení je opravdu krádež zrakem. A u jakéhokoliv druhu, jenž si jej osvojil, by vám bylo záhodno své nejlepší nápady tajit, aby vám je snad někdo nezcizil.
And the reason that dilemma arose is, it turns out, that social learning is visual theft. If I can learn by watching you, I can steal your best ideas, and I can benefit from your efforts, without having to put in the time and energy that you did into developing them. If I can watch which lure you use to catch a fish, or I can watch how you flake your hand axe to make it better, or if I follow you secretly to your mushroom patch, I can benefit from your knowledge and wisdom and skills, and maybe even catch that fish before you do. Social learning really is visual theft. And in any species that acquired it, it would behoove you to hide your best ideas, lest somebody steal them from you.
Takže, někdy tak před 200 tisíci lety se náš druh ocitl tváří v tvář tomuto dilematu. A měli jsme vlastně jen dvě možné volby při řešení konfliktů, jež krádež zrakem bude vyvolávat. Jedna z oněch voleb by byla spočívala v tom, že bychom se stáhli zpět do drobných rodinných skupin. Těžit z našich nápadů a vědomostí by pak mohli pouze naši příbuzní. Kdybychom se byli rozhodli pro tuto volbu někdy před těmi 200 tisíci lety, asi bychom stále žili tak, jak žili neandertálci, když jsme před 40 tisíci lety poprvé vstoupili do Evropy. To proto, že v malých skupinách je méně nápadů, méně inovací. Malé skupinky také častěji podléhávají nehodám a nepřízni osudu. Kdybychom se tedy byli rozhodli pro tuto volbu, naše evoluční cesta by byla vedla do pralesa -- a byla by to bývala cesta vskutku krátká.
And so some time around 200,000 years ago, our species confronted this crisis. And we really had only two options for dealing with the conflicts that visual theft would bring. One of those options was that we could have retreated into small family groups. Because then the benefits of our ideas and knowledge would flow just to our relatives. Had we chosen this option, sometime around 200,000 years ago, we would probably still be living like the Neanderthals were when we first entered Europe 40,000 years ago. And this is because in small groups there are fewer ideas, there are fewer innovations. And small groups are more prone to accidents and bad luck. So if we'd chosen that path, our evolutionary path would have led into the forest -- and been a short one indeed.
Tou druhou volbou bylo vyvinout komunikační systém, jenž by nám umožnil nápady sdílet a spolupracovat s ostatními. Rozhodnout se pro tuto volbu by znamenalo, že by se najednou každému jedinci otevřela nesmírně větší zásobárna nahromaděných vědomostí a moudrosti, než by kdy mohla vytvořit jediná rodina nebo samotný jedinec. Nuže tedy, rozhodli jsme se pro tu druhou volbu, a výsledkem je jazyk.
The other option we could choose was to develop the systems of communication that would allow us to share ideas and to cooperate amongst others. Choosing this option would mean that a vastly greater fund of accumulated knowledge and wisdom would become available to any one individual than would ever arise from within an individual family or an individual person on their own. Well, we chose the second option, and language is the result.
Jazyk se vyvinul proto, aby vyřešil krizi vyvolanou krádeží zrakem. Jazyk je sociální technologii, jejímž cílem je učinit spolupráci ještě výhodnější -- nástroj, jímž sjednáváme dohody, uzavíráme obchody a slaďujeme naše činnosti. A jak vidíte, v rozvíjející se společnosti, jež si začala osvojovat jazyk, by člověk bez jazyka byl jako pták bez křídel. Stejně jako křídla otevírají oblast ovzduší k užitku ptákům, jazyk otevřel oblast spolupráce k užitku lidem. Pro nás je to ale naprostou samozřejmostí - pro náš druh je řeč přirozeným živlem -
Language evolved to solve the crisis of visual theft. Language is a piece of social technology for enhancing the benefits of cooperation -- for reaching agreements, for striking deals and for coordinating our activities. And you can see that, in a developing society that was beginning to acquire language, not having language would be a like a bird without wings. Just as wings open up this sphere of air for birds to exploit, language opened up the sphere of cooperation for humans to exploit. And we take this utterly for granted, because we're a species that is so at home with language,
uvědomte si však, že i ta nejprostší výměna mezi lidmi je zcela závislá na jazyku. A abychom viděli, proč tomu tak je, zvažte dva scénáře z raného stádia evoluce. Představte si, že vynikáte ve výrobě šípových hrotů, ale jste zcela nemožný při výrobě dřevených dříků s opeřením. Znáte dva skvělé výrobce dřevených dříků; těm dvěma však vůbec nejde výroba hrotů. Co tedy uděláte? Jeden z těchto dvou lidí si ještě zcela neosvojil jazyk. Předpokládejme, že tomu druhému jazyk jde.
but you have to realize that even the simplest acts of exchange that we engage in are utterly dependent upon language. And to see why, consider two scenarios from early in our evolution. Let's imagine that you are really good at making arrowheads, but you're hopeless at making the wooden shafts with the flight feathers attached. Two other people you know are very good at making the wooden shafts, but they're hopeless at making the arrowheads. So what you do is -- one of those people has not really acquired language yet. And let's pretend the other one is good at language skills.
Jednoho dne vezmete hromadu šípových hrotů, jdete k tomu, jenž neumí dobře mluvit, a položíte před něj své šípové hroty, doufaje, že jej napadne, že je chcete směnit za hotové dříky. On se na hroty zadívá, řekne si, že to je dar, zvedne je, usměje se a odejde. Vy za ním vyletíte, šermuje rukama. Následuje rvačka, při níž utržíte bodnou ránu svým vlastním šípovým hrotem. Přehrajte tutéž scénku s tím jazyka znalým jedincem. Složíte před něj své hroty a řeknete, "chtěl bych tyto hroty vyměnit za hotové dříky. Rozdělíme se půl na půl." A on řekne, "Dobře. To mně vyhovuje. Uděláme to tak." A je to.
So what you do one day is you take a pile of arrowheads, and you walk up to the one that can't speak very well, and you put the arrowheads down in front of him, hoping that he'll get the idea that you want to trade your arrowheads for finished arrows. But he looks at the pile of arrowheads, thinks they're a gift, picks them up, smiles and walks off. Now you pursue this guy, gesticulating. A scuffle ensues and you get stabbed with one of your own arrowheads. Okay, now replay this scene now, and you're approaching the one who has language. You put down your arrowheads and say, "I'd like to trade these arrowheads for finished arrows. I'll split you 50/50." The other one says, "Fine. Looks good to me. We'll do that." Now the job is done.
Jakmile máme jazyk, můžeme skloubit své nápady s cizími a spoluprací docílit takové prosperity, jíž jsme předtím bez jazyka nemohli dosáhnout. To je důvod, proč se našemu druhu dařilo po celém světě, zatímco ostatní druhy zvířat tklivě posedávají za mřížemi zoologických zahrad. Proto stavíme raketoplány a katedrály, zatímco ostatní tvorové dloubají větvičkami do země, snažíce se vytáhnout všekazy. Nuže tedy: je-li toto správný pohled na jazyk a na jeho význam při řešení krize vyvolené krádeží zrakem, pak u kteréhokoliv druhu osvojivšího si jazyk by mělo dojít k výbuchu tvořivosti a prosperity. A přesně to archeologické nálezy vskutku dokládají.
Once we have language, we can put our ideas together and cooperate to have a prosperity that we couldn't have before we acquired it. And this is why our species has prospered around the world while the rest of the animals sit behind bars in zoos, languishing. That's why we build space shuttles and cathedrals while the rest of the world sticks sticks into the ground to extract termites. All right, if this view of language and its value in solving the crisis of visual theft is true, any species that acquires it should show an explosion of creativity and prosperity. And this is exactly what the archeological record shows.
Podíváte-li se na naše předky - neandertálce a hominidy Homo erectus, bezprostřední předky, vyskytují se jen v nevelkých částech světa. Když se ale objevil náš druh, asi před 200 tisíci lety, tak nějaký čas poté jsme svižně vyrazili za hranice Afriky a rozšířili se po celém světě, obsazujíce skoro všechny druhy prostředí. Zatímco ostatní druhy zůstávají v oblastech, jimž jsou genetickou výbavou přizpůsobeny, my jsme využili sociálního učení a jazyka a přetvořili své prostředí tak, aby vyhovovalo našim potřebám. A proto se nám dařilo tak, jako žádnému jinému živočichovi. Jazyk je vskutku ten nejmocnější znak, jenž se kdy vyvinul. Je tím nejcenějším znakem, jejž máme: umožňuje přeměňovat nová území a zdroje na další lidi a jejich geny; nic cennějšího přírodním výběrem nevzniklo.
If you look at our ancestors, the Neanderthals and the Homo erectus, our immediate ancestors, they're confined to small regions of the world. But when our species arose about 200,000 years ago, sometime after that we quickly walked out of Africa and spread around the entire world, occupying nearly every habitat on Earth. Now whereas other species are confined to places that their genes adapt them to, with social learning and language, we could transform the environment to suit our needs. And so we prospered in a way that no other animal has. Language really is the most potent trait that has ever evolved. It is the most valuable trait we have for converting new lands and resources into more people and their genes that natural selection has ever devised.
Jazyk je vskutku hlas našich genů. Vyvinuvše jazyk jsme však učinili něco velice zvláštního, ba prapodivného. Jak jsme se šířili světem, vytvořili jsme tisíce různých jazyků. V současné době se na Zemi mluví asi sedmi až osmi tisíci jazyky. Mohli byste říci - no, to je přece přirozené. Vzdalujeme se od sebe, naše jazyky se tedy od sebe vzdalují. Hádankou a paradoxem však je, že největší rozmanitost různých jazyků na světě nalezneme tam, kde lidé žijí nejtěsněji u sebe.
Language really is the voice of our genes. Now having evolved language, though, we did something peculiar, even bizarre. As we spread out around the world, we developed thousands of different languages. Currently, there are about seven or 8,000 different languages spoken on Earth. Now you might say, well, this is just natural. As we diverge, our languages are naturally going to diverge. But the real puzzle and irony is that the greatest density of different languages on Earth is found where people are most tightly packed together.
Navštívíme-li ostrov Papua Nová Guinea, nalezneme přibližně 800 až 1000 rozličných lidských jazyků, různých lidských jazyků, jimiž se hovoří pouze na tomto ostrově. Na tomto ostrově jsou oblasti, kde můžete narazit na nový jazyk každé dvě, tři míle. No a byť to zní neuvěřitelně, jednou jsem se zeptal jednoho Papuánce, zda to vůbec může být pravda. A on na to, "Kdepak. Jsou vedle sebe rozmístěny daleko těsněji." A měl pravdu: jsou tam oblasti, kde k dalšímu jazyku nemusíte ujít ani míli. Totéž platí pro některé odlehlé oceánské ostrovy.
If we go to the island of Papua New Guinea, we can find about 800 to 1,000 distinct human languages, different human languages, spoken on that island alone. There are places on that island where you can encounter a new language every two or three miles. Now, incredible as this sounds, I once met a Papuan man, and I asked him if this could possibly be true. And he said to me, "Oh no. They're far closer together than that." And it's true; there are places on that island where you can encounter a new language in under a mile. And this is also true of some remote oceanic islands.
Zdá se tedy, že jazykem nejen spolupracujeme, nýbrž také budujeme hradby kolem spolupracující skupiny budeme její identitu a možná také chráníme své vědomosti, moudrost a dovednosti před zvědavci stojícími mimo skupinu. Toto víme, protože když studujeme různé jazykové skupiny a jejich spojitost s kulturami, jež jimi hovoří, vidíme, že existence odlišných jazyků zpomaluje výměnu idejí mezi skupinami. Zpomaluje šíření technologií. Zpomaluje i šíření genů. Nemohu sice mluvit za vás, zdá se ale, že nemáme sex s lidmi, s nimiž nedokážeme komunikovat. (Smích) Jako příklad svědčící o opaku bychom ale měli uvést že jsme možná měli tak trochu odporné genetické pletky s neandertálci a denisovany.
And so it seems that we use our language, not just to cooperate, but to draw rings around our cooperative groups and to establish identities, and perhaps to protect our knowledge and wisdom and skills from eavesdropping from outside. And we know this because when we study different language groups and associate them with their cultures, we see that different languages slow the flow of ideas between groups. They slow the flow of technologies. And they even slow the flow of genes. Now I can't speak for you, but it seems to be the case that we don't have sex with people we can't talk to. (Laughter) Now we have to counter that, though, against the evidence we've heard that we might have had some rather distasteful genetic dalliances with the Neanderthals and the Denisovans.
(Smích)
(Laughter)
Nuže tedy, tento náš sklon, tento náš zdánlivě vrozený sklon vydělovat se, držet se stranou, byl po hlavě vržen proti současnému světu. Tento pozoruhodný obrázek není mapa světa. Je to mapa "přátelských" vztahů na Facebooku. Když tyto "přátelské" vztahy zanesete podle zeměpisné šířky a délky, doslova tak nakreslíte mapu světa. V dnešní době svět komunikuje se sebou samým a my komunikujeme mezi sebou intenzivněji než kdykoliv předtím. A tato komunikace, tato globální propojenost, tato globalizace nese těžké břemeno. Existence všech těch rozličných jazyků totiž klade překážky - jak jsme právě viděli - do cesty výměny zboží, idejí, technologií a moudrosti. Znesnadňuje spolupráci.
Okay, this tendency we have, this seemingly natural tendency we have, towards isolation, towards keeping to ourselves, crashes head first into our modern world. This remarkable image is not a map of the world. In fact, it's a map of Facebook friendship links. And when you plot those friendship links by their latitude and longitude, it literally draws a map of the world. Our modern world is communicating with itself and with each other more than it has at any time in its past. And that communication, that connectivity around the world, that globalization now raises a burden. Because these different languages impose a barrier, as we've just seen, to the transfer of goods and ideas and technologies and wisdom. And they impose a barrier to cooperation.
Nejjasněji to vidíme na Evropské unii, jejíž 27 členských zemí hovoří 23 úředními jazyky. Evropská unie každý rok vynaloží přes miliardu eur na překlady mezi svými 23 úředními jazyky. Vynakládá tedy přibližně 1,45 miliardy amerických dolarů jen na překlady. Pomyslete na absurditu této situace. Kdyby 27 jedinců z těchto 27 členských zemí sedělo okolo stolu a hovořilo svými 23 jazyky, tak si jednoduchým výpočtem můžete zjistit, že potřebujete vojsko 253 tlumočníků, abyste byli připraveni na veškeré možné páry. Evropská unie poskytuje stálé zaměstnání přibližně 2500 překladatelů a tlumočníků. A jen v roce 2007 -- a existují jistě ještě aktuálnější údaje -- okolo 1,3 milionu stránek bylo přeloženo jen do angličtiny.
And nowhere do we see that more clearly than in the European Union, whose 27 member countries speak 23 official languages. The European Union is now spending over one billion euros annually translating among their 23 official languages. That's something on the order of 1.45 billion U.S. dollars on translation costs alone. Now think of the absurdity of this situation. If 27 individuals from those 27 member states sat around table, speaking their 23 languages, some very simple mathematics will tell you that you need an army of 253 translators to anticipate all the pairwise possibilities. The European Union employs a permanent staff of about 2,500 translators. And in 2007 alone -- and I'm sure there are more recent figures -- something on the order of 1.3 million pages were translated into English alone.
A tak je-li jazyk opravdu řešením krize vyvolané krádeží zrakem, je-li jazyk opravdu oním kanálem, jímž proudí naše spolupráce, je-li opravdu technologií, již náš druh vynalezl, aby povzbudil nerušený tok a výměnu idejí, pak v našem současném světě stojíme tváří v tvář jisté otázce: Tou otázkou je, zda-li si v současném globalizovaném světě opravdu můžeme dovolit všechny tyto jazyky.
And so if language really is the solution to the crisis of visual theft, if language really is the conduit of our cooperation, the technology that our species derived to promote the free flow and exchange of ideas, in our modern world, we confront a question. And that question is whether in this modern, globalized world we can really afford to have all these different languages.
Jinými slovy, příroda nezná jinou situaci, v níž funkčně ekvivalentní znaky koexistují. Jeden z nich vždy převálcuje ten druhý. Vidíme to v neúprosném postupu směrem ke standardizaci. Existuje spousta způsobů, jak měřit věci -- jak je vážit, jak určovat jejich délku -- ale metrická soustava vítězí. Existuje spousta způsobů, jak měřit čas, ale prapodivnou šedesátkovou soustavu, z níž známe hodiny, minuty a vteřiny, používá téměř celý svět. Existuje spousta způsobů, jak vypalovat CD a DVD disky, ty ale také procházejí standardizací. Vzpomenete si asi na mnoho dalších příkladů ze svého každodenního života.
To put it this way, nature knows no other circumstance in which functionally equivalent traits coexist. One of them always drives the other extinct. And we see this in the inexorable march towards standardization. There are lots and lots of ways of measuring things -- weighing them and measuring their length -- but the metric system is winning. There are lots and lots of ways of measuring time, but a really bizarre base 60 system known as hours and minutes and seconds is nearly universal around the world. There are many, many ways of imprinting CDs or DVDs, but those are all being standardized as well. And you can probably think of many, many more in your own everyday lives.
A tak nás náš současný svět staví před dilema. Dilema, jemuž čelí tento Číňan, jehož řečí sice mluví více lidí než jakýmkoliv jiným jazykem, a on přesto sedí u tabule a převádí čínská slovní spojení na anglická. To vše nás upozorňuje na možnost, že ve světě, v němž chceme podporovat spolupráci a výměnu, ve světě, jenž je asi více, než kdy předtím, odkázán na spolupráci, aby mohl udržet a zvýšit úroveň naší prosperity, jeho jednání nám napovídá, že je možná neodvratitelné, že se budeme muset vyrovnat s myšlenkou, že naším osudem je být jedním světem s jedním jazykem.
And so our modern world now is confronting us with a dilemma. And it's the dilemma that this Chinese man faces, who's language is spoken by more people in the world than any other single language, and yet he is sitting at his blackboard, converting Chinese phrases into English language phrases. And what this does is it raises the possibility to us that in a world in which we want to promote cooperation and exchange, and in a world that might be dependent more than ever before on cooperation to maintain and enhance our levels of prosperity, his actions suggest to us it might be inevitable that we have to confront the idea that our destiny is to be one world with one language.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Matt Ridley: Marku, mám na tebe jednu otázku. Svante přišel na to, že gen FOXP2, jenž zřejmě souvisí s jazykem, měli v téže podobě jako my i neandertálci. Máme nějakou představu o tom, jak se nám podařilo zvítězit nad neadertálci, pokud i oni disponovali jazykem?
Matt Ridley: Mark, one question. Svante found that the FOXP2 gene, which seems to be associated with language, was also shared in the same form in Neanderthals as us. Do we have any idea how we could have defeated Neanderthals if they also had language?
Mark Pagel: To je velmi dobrá otázka. Mnozí z vás asi vědí, že existuje gen FOXP2, jenž zřejmě plní jistou úlohu při ovládání jemné motorické činnosti související s jazykem. Nemyslím si však, že z toho vyplývá, že neandertálci měli jazyk, a to z následujícího důvodu. Prostá analogie: Auta značky Ferrari mají motory. Moje auto má motor - ale není to Ferrari. Zjednodušená odpověď tedy zní, že samotné geny nedokážou samy o sobě zaručit tak velice složitý výsledek, jakým je jazyk. V případě genu FOXP2 u neandertálců víme, že možná disponovali jemnou motorickou kontrolou úst -- ale kdo ví? Z toho ale nevyplývá, že nutně museli mít jazyk.
Mark Pagel: This is a very good question. So many of you will be familiar with the idea that there's this gene called FOXP2 that seems to be implicated in some ways in the fine motor control that's associated with language. The reason why I don't believe that tells us that the Neanderthals had language is -- here's a simple analogy: Ferraris are cars that have engines. My car has an engine, but it's not a Ferrari. Now the simple answer then is that genes alone don't, all by themselves, determine the outcome of very complicated things like language. What we know about this FOXP2 and Neanderthals is that they may have had fine motor control of their mouths -- who knows. But that doesn't tell us they necessarily had language.
MR: Velice ti děkuji.
MR: Thank you very much indeed.
(Potlesk)
(Applause)