Dnes před vámi stojím jako muž, který žije život naplno, tady a teď. Ale dlouho jsem žil pro smrt.
Today I stand before you as a man who lives life to the full in the here and now. But for a long time, I lived for death.
Byl jsem mladý muž, který věřil, že džihádu se má rozumět jazykem síli a násilí. Snažil jsem se napravovat zlo silou a agresí. Byl jsem hluboce znepokojen utrpením druhých a měl jsem silnou touhu jim pomáhat a přinášet jim úlevu. Myslel jsem si, že násilný džihád je ušlechtilý, kavalírský a nejlepší způsob, jak pomoci.
I was a young man who believed that jihad is to be understood in the language of force and violence. I tried to right wrongs through power and aggression. I had deep concerns for the suffering of others and a strong desire to help and bring relief to them. I thought violent jihad was noble, chivalrous and the best way to help.
V době, kdy je tolik našich lidí -- zejména mladých lidí -- v ohrožení radikalizace skrze skupiny jako Al-Qaeda, Islámský stát a další, kdy tyto skupiny prohlašují, že jejich otřesná brutalita a násilí jsou pravým džihádem, chci říci, že jejich pojetí džihádu je špatné -- naprosto špatné -- stejně jako kdysi moje.
At a time when so many of our people -- young people especially -- are at risk of radicalization through groups like al-Qaeda, Islamic State and others, when these groups are claiming that their horrific brutality and violence are true jihad, I want to say that their idea of jihad is wrong -- completely wrong -- as was mine, then.
Džihád znamená usilovat o jedincovo maximum. Zahrnuje úsilí a spiritualitu, sebeočistu a oddanost. Odkazuje k pozitivní proměně skrze učení, moudrost a vzpomenutí na Boha. Slovo džihád v sobě spojuje všechny tyto významy. Džihád někdy na sebe může vzít podobu boje, ale jen někdy, pod přísnými podmínkami, v rámci pravidel a hranic.
Jihad means to strive to one's utmost. It includes exertion and spirituality, self-purification and devotion. It refers to positive transformation through learning, wisdom and remembrance of God. The word jihad stands for all those meanings as a whole. Jihad may at times take the form of fighting, but only sometimes, under strict conditions, within rules and limits.
V Islámu musí prospěšnost činu vyvážit újmu a strádání, které přináší. A co je důležitější, verše v Koránu, které jsou spojeny s džihádem a bojováním, nevyruší verše, které mluví o odpuštění, benevolenci nebo trpělivosti.
In Islam, the benefit of an act must outweigh the harm or hardship it entails. More importantly, the verses in the Koran that are connected to jihad or fighting do not cancel out the verses that talk about forgiveness, benevolence or patience.
Ale teď věřím, že na zemi nejsou žádné okolnosti, za kterých je násilný džihád přípustný, protože vede k větší újmě. Ale myšlenka džihádu byla nyní ukradena. Byla zneužita a vyjádřuje násilný boj, kdekoli muslimové čelí těžkostem a obrácena v terorismus fašistickými islamisty jako Al-Qaeda, IS a podobně. Ale já jsem došel k pochopení, že opravdový džihád znamená úsilí o maximum, o posílení a žití kvalitami, které Bůh miluje: poctivostí, důvěryhodností, soucítěním, benevolencí, spolehlivostí, respektem, pravdomluvností -- lidskými hodnotami, které mnozí z nás sdílí.
But now I believe that there are no circumstances on earth where violent jihad is permissible, because it will lead to greater harm. But now the idea of jihad has been hijacked. It has been perverted to mean violent struggle wherever Muslims are undergoing difficulties, and turned into terrorism by fascistic Islamists like al-Qaeda, Islamic State and others. But I have come to understand that true jihad means striving to the utmost to strengthen and live those qualities which God loves: honesty, trustworthiness, compassion, benevolence, reliability, respect, truthfulness -- human values that so many of us share.
Narodil jsem se v Bangladéši, ale vyrůstal jsem převážně v Anglii. A tady jsem chodil do školy. Můj otec byl akademik a do VB jsme se dostali skrze jeho práci.
I was born in Bangladesh, but grew up mostly in England. And I went to school here. My father was an academic, and we were in the UK through his work.
V roce 1971 jsme byli v Bangladéši, když se všechno změnilo. Válka o nezávislost nás strašlivě zasáhla, znesvářila rodiny, sousedy. Ve věku 12 let jsem zažil válku, chudobu v rodině, smrt 22 příbuzných hroznými způsoby a vraždu svého staršího bratra. Byl jsem svědkem zabití ... zvířata na ulicích žrala mrtvoly, všude okolo mě byl hlad, bezdůvodné, hrůzostrašné násilí -- nesmyslné násilí. Byl jsem mladý muž, náctiletý, nadchnutý myšlenkami. Chtěl jsem se učit, ale čtyři roky jsem nemohl chodit do školy.
In 1971 we were in Bangladesh when everything changed. The War of Independence impacted upon us terribly, pitting family against family, neighbor against neighbor. And at the age of 12 I experienced war, destitution in my family, the deaths of 22 of my relatives in horrible ways, as well as the murder of my elder brother. I witnessed killing ... animals feeding on corpses in the streets, starvation all around me, wanton, horrific violence -- senseless violence. I was a young man, teenager, fascinated by ideas. I wanted to learn, but I could not go to school for four years.
Po Válce o nezávislost byl můj otec dva a půl let uvězněn a já jsem ho každý týden ve vězení navštěvoval a sám sebe doma vzdělával. V roce 1973 byl můj otec propuštěn a utekl do Anglie jako uprchlík a my ho brzy následovali. Bylo mi 17.
After the War of Independence, my father was put in prison for two and a half years, and I used to visit him every week in prison, and homeschooled myself. My father was released in 1973 and he fled to England as a refugee, and we soon followed him. I was 17.
Tyto zážitky mi daly ostré vědomí všech zvěrstev a nespravedlností na světě. A měl jsem silnou touhu -- velmi intenzivní, hlubokou touhu -- napravit špatnosti a pomoci obětem útisku.
So these experiences gave me a sharp awareness of the atrocities and injustices in the world. And I had a strong desire -- a very keen, deep desire -- to right wrongs and help the victims of oppression.
Během studia na vysoké v Anglii jsem potkal lidi, kteří mi ukázali, jak mohu nasměrovat tu touhu a pomoci skrze své náboženství. Byl jsem radikalizován -- dost na to, abych uvažoval o násilné nápravě, za určitých podmínek, dokonce jako o ctnosti.
While studying at college in the UK, I met others who showed me how I could channel that desire and help through my religion. And I was radicalized -- enough to consider violence correct, even a virtue under certain circumstances.
Tak jsem se zapojil do džihádu v Afghánistánu. Chtěl jsem ochránit afghánské muslimy proti Sovětské armádě. A myslel jsem si, že to je džihád: moje posvátná povinnost, která bude Bohem odměněna.
So I became involved in the jihad in Afghanistan. I wanted to protect the Muslim Afghan population against the Soviet army. And I thought that was jihad: my sacred duty, which would be rewarded by God.
Stal jsem se kazatelem. Byl jsem jedním z průkopníků násilného džihádu ve VB. Verboval jsem, vybíral peníze, trénoval jsem další. Zaměnil jsem pravý džihád za tuto perverzi nabízenou fašistickými islamisty -- lidmi, kteří používají myšlenku džihádu, aby ospravedlnili svůj chtíč po moci, autoritě a kontrole na zemi: perverzi dnes udržovanou fašistickými islamistickými skupinami jako je Al-Qaeda, Islámský stát a jiné.
I became a preacher. I was one of the pioneers of violent jihad in the UK. I recruited, I raised funds, I trained. I confused true jihad with this perversion as presented by the fascist Islamists -- these people who use the idea of jihad to justify their lust for power, authority and control on earth: a perversion perpetuated today by fascist Islamist groups like al-Qaeda, Islamic State and others.
Po dobu asi 15 let jsem na krátké časové úseky bojoval, kromě Afghánistánu, v Kašmíru a Barmě. Naším cílem bylo odstranit vetřelce, přinést úlevu utiskovaným obětem a samozřejmě zřídit Islámský stát, chalífát s pravidly Boha. A dělal jsem to otevřeně. Neporušil jsem žádné zákony. Byl jsem pyšný a vděčný, že jsem Brit -- pořád jsem. Nenesl jsem si žádné nepřátelství vůči své zemi, ani nevraživost vůči nemuslimským občanům, a stále tomu tak je.
For a period of around 15 years, I fought for short periods of time in Kashmir and Burma, besides Afghanistan. Our aim was to remove the invaders, to bring relief to the oppressed victims and of course to establish an Islamic state, a caliphate for God's rule. And I did this openly. I didn't break any laws. I was proud and grateful to be British -- I still am. And I bore no hostility against this, my country, nor enmity towards the non-Muslim citizens, and I still don't.
Během jedné bitvy v Afghánistánu jsme si já a nějací Britové utvořili zvláštní vztah k 15letému afghánskému chlapci, Abdullahovi, nevinnému, milujícímu a kouzelnému dítěti, které chtělo vždy vyhovět. Byl chudý. A chlapci jako on dělali v táboře podřadné práce. Zdál se být šťastný, ale nemohl jsem si pomoci uvažovat nad tím, že se muselo jeho rodičům velmi stýskat. Museli si pro něj představovat lepší budoucnost. Oběť okolností, vtažen do války, která na něj byla krutě vržena krutými okolnostmi doby.
During one battle in Afghanistan, some British men and I formed a special bond with a 15-year-old Afghani boy, Abdullah, an innocent, loving and lovable kid who was always eager to please. He was poor. And boys like him did menial tasks in the camp. And he seemed happy enough, but I couldn't help wonder -- his parents must have missed him dearly. And they must have dreamt about a better future for him. A victim of circumstance caught up in a war, cruelly thrust upon him by the cruel circumstances of the time.
Jednoho dne jsem v zákopu zvedl nevybuchlý minometný granát a nechal jsem ho uložit do provizorní laboratoře v chatrči z hlíny. A vydal jsem se do krátké, nesmyslné šarvátky -- vždycky nesmyslné. Vrátil jsem se za několik hodin a zjistil, že je mrtvý. Snažil se získat z granátu výbušninu. Vybuchla a on zemřel násilnou smrtí, byl rozmetán na kousky stejným zařízením, které pro mě bylo neškodné. Tak jsem si začal klást otázky. Jakému účelu posloužila jeho smrt? Proč on zemřel a já přežil?
One day I picked up this unexploded mortar shell in a trench, and I had it deposited in a makeshift mud hut lab. And I went out on a short, pointless skirmish -- always pointless, And I came back a few hours later to discover he was dead. He had tried to recover explosives from that shell. It exploded, and he died a violent death, blown to bits by the very same device that had proved harmless to me. So I started to question. How did his death serve any purpose? Why did he die and I lived?
Pokračoval jsem. Bojoval jsem v Kašmíru. Naverboval jsem taky na Filipíny, do Bosny a Čečny. A otázky narůstaly.
I carried on. I fought in Kashmir. I also recruited for the Philippines, Bosnia and Chechnya. And the questions grew.
Později jsem v Barmě narazil na bojovníky Rohingya, kteří byli sotva náctiletí, narodili se a vyrostli v džungli, nosili automatické zbraně a granátomety. Poznal jsem dva třináctileté kluky s jemným chováním a mírným hlasem. Dívali se na mě, prosili mě, abych je vzal do Anglie. Jednoduše chtěli chodit do školy -- to byl jejich sen. Moje rodina -- mé stejně staré děti -- žili doma v Británii, chodili do školy, žili bezpečný život. Nemohl jsem si pomoci neuvažovat o tom, jak moc spolu tito chlapci museli mluvit o svých snech o takovém životě. Oběti okolností: tito dva chlapci spali na tvrdé zemi, dívali se na hvězdy, byli cynicky využíváni svými vůdci pro jejich vlastní chtíč, slávu a moc.
Later in Burma, I came across Rohingya fighters, who were barely teenagers, born and brought up in the jungle, carrying machine guns and grenade launchers. I met two 13-year-olds with soft manners and gentle voices. Looking at me, they begged me to take them away to England. They simply wanted to go to school -- that was their dream. My family -- my children of the same age -- were living at home in the UK, going to school, living a safe life. And I couldn't help wonder how much these young boys must have spoken to one another about their dreams for such a life. Victims of circumstances: these two young boys, sleeping rough on the ground, looking up at the stars, cynically exploited by their leaders for their personal lust for glory and power.
Brzy jsem byl svědkem, jak se takoví chlapci navzájem zabíjeli v konfliktech mezi soupeřícími skupinami. A bylo to všude stejné ... Afghánistán, Kašmír, Barma, Filipíny, Čečna; pošetilí vůdci získali mladé a zranitelné, aby se navzájem zabíjeli ve jménu džihádu. Muslimové proti Muslimům. Nechránili nikoho proti vetřelcům nebo okupantům, nepřinášeli úlevu utiskovaným. Děti byly využívané, cynicky zneužívané, lidé umírali v konfliktech, které jsem ve jménu džihádu podporoval. A děje se to dodnes.
I soon witnessed boys like them killing one another in conflicts between rival groups. And it was the same everywhere ... Afghanistan, Kashmir, Burma, Philippines, Chechnya; petty warlords got the young and vulnerable to kill one another in the name of jihad. Muslims against Muslims. Not protecting anyone against invaders or occupiers; not bringing relief to the oppressed. Children being used, cynically exploited; people dying in conflicts which I was supporting in the name of jihad. And it still carries on today.
Uvědomil jsem si, že násilný džihád, jehož jsem byl v zahraničí součástí, byl natolik jiný -- taková propast mezi tím, co jsem zažil, a tím, co jsem považoval za svatý úkol. Musel jsem se zamyslet na svými aktivitami tady v Británii. Musel jsem zvážit svá kázání, nábory, vybírání peněz, výcviky, ale především radikalizování -- posílání mladých lidí do boje a na smrt, což jsem dělal -- všechno naprosto špatně.
Realizing that the violent jihad I had engaged in abroad was so different -- such a chasm between what I had experienced and what I thought was sacred duty -- I had to reflect on my activities here in the UK. I had to consider my preaching, recruiting, fund-raising, training, but most importantly, radicalizing -- sending young people to fight and die as I was doing -- all totally wrong.
Zapojil jsem se do násilného džihádu v polovině 80. let, nejprv v Afghánistánu. Když jsem skončil byl rok 2000. Byl jsem do toho naprosto ponořen. Všude kolem mě lidé podporovali, tleskali, dokonce oslavovali to, co jsme v jejich jménu dělali. Ale než jsem dokázal roku 2000 vystoupit, naprosto zbaven iluzí, uběhlo 15 let.
So I got involved in violent jihad in the mid '80s, starting with Afghanistan. And by the time I finished it was in the year 2000. I was completely immersed in it. All around me people supported, applauded, even celebrated what we were doing in their name. But by the time I learned to get out, completely disillusioned in the year 2000, 15 years had passed.
Tak co se zvrtlo? Byli jsme zaneprázdněni hovory o ctnosti, byli jsme zaslepeni příčinou. A nedali jsme si šanci vyvinout čestný charakter. Říkali jsme si, že bojujeme za utiskované, ale v těchto válkách se nedalo vyhrát. Stali jsme se samotným nástrojem, skrze který došlo k dalším úmrtím, spoluviníky utrpení pro sobecký prospěch několika krutých jednotlivců.
So what goes wrong? We were so busy talking about virtue, and we were blinded by a cause. And we did not give ourselves a chance to develop a virtuous character. We told ourselves we were fighting for the oppressed, but these were unwinnable wars. We became the very instrument through which more deaths occurred, complicit in causing further misery for the selfish benefit of the cruel few.
Po čase, velmi dlouhém čase, jsem otevřel oči. Začal jsem se odvažovat čelit pravdě, přemýšlet, čelit těžkým otázkám. Dostal jsem se do kontaktu se svou duší.
So over time, a very long time, I opened my eyes. I began to dare to face the truth, to think, to face the hard questions. I got in touch with my soul.
Co jsem se naučil? Že lidé, kteří se podílí na násilném džihádu, že lidé, kteří jsou přitahováni k těmto extrémům, se moc neliší od ostatních. Ale věřím, že se takoví lidé mohou změnit. Mohou zpět získat svá srdce a napravit je tím, že je naplní lidskými hodnotami, které hojí.
What have I learned? That people who engage in violent jihadism, that people who are drawn to these types of extremisms, are not that different to everyone else. But I believe such people can change. They can regain their hearts and restore them by filling them with human values that heal.
Když ignorujeme realitu, zjistíme, že přijímáme, co je nám řečeno bez kritické úvahy. A ignorujeme dary a výhody, kteří by mnozí z nás opatrovali, i kdyby jen na okamžik v životě. Zapojil jsem se do akcí, které jsem považoval za správné. Ale nyní jsem se začal ptát, jak jsem věděl, co jsem věděl. Neustále jsem druhým říkal, aby přijali pravdu, ale já jsem nedokázal dát pochybám jejich právoplatné místo.
When we ignore the realities, we discover that we accept what we are told without critical reflection. And we ignore the gifts and advantages that many of us would cherish even for a single moment in their lives. I engaged in actions I thought were correct. But now I began to question how I knew what I knew. I endlessly told others to accept the truth, but I failed to give doubt its rightful place.
Přesvědčení, že se lidé mohou změnit, je zakořeněno v mé zkušenosti, mém vlastním příběhu. Skrze rozsáhlou četbu, přemýšlení, hloubání, sebepoznávání, jsem objevil, jsem si uvědomil, že islámský svět nás a těch druhých je chybný a nespravedlivý. Skrze uvažování nad nejistotami ve všem, co jsme tvrdili, v nedotknutelných pravdách, nezvratných pravdách, jsem si vyvinul jemnější pochopení.
This conviction that people can change is rooted in my experience, my own journey. Through wide reading, reflecting, contemplation, self-knowledge, I discovered, I realized that Islamists' world of us and them is false and unjust. Through considering the uncertainties in all that we had asserted, to the inviolable truths, incontestable truths, I developed a more nuanced understanding.
Uvědomil jsem si, že ve světě zahlceném rozdílností a rozpory, pošetilými kazateli, jen pošetilí kazatelé jako já, nevidí paradox v mýtech a fikci, které využívají k prosazování autenticity. Porozuměl jsem zásadní význam sebepoznání, politické uvědomělosti a nezbytnosti hlubokého a širokého pochopení našich závazků a činů, jak ovlivňují druhé.
I realized that in a world crowded with variation and contradiction, foolish preachers, only foolish preachers like I used to be, see no paradox in the myths and fictions they use to assert authenticity. So I understood the vital importance of self-knowledge, political awareness and the necessity for a deep and wide understanding of our commitments and our actions, how they affect others.
Moje dnešní prosba na všechny, zejména ty, co upřímně věří v islámský džihád ... odmítněte dogmatickou autoritu, osvoboďte se od hněvu, nenávisti a násilí, naučte se napravovat zlo bez pokusu o ospravedlňování krutého, nespravedlivého a zbytečného chování. Místo toho vytvořte několik krásných a užitečných věcí, které nás přežijí. Přistupujte ke světu, životu, s láskou. Naučte se rozvíjet a kultivovat svá srdce, vidět dobro, krásu a pravdu v druhých a ve světě. Tímto způsobem budeme znamenat více sami pro sebe ... pro druhé, pro své komunity, a v mém případě, pro Boha. To je džihád -- můj pravý džihád.
So my plea today to everyone, especially those who sincerely believe in Islamist jihadism ... refuse dogmatic authority; let go of anger, hatred and violence; learn to right wrongs without even attempting to justify cruel, unjust and futile behavior. Instead create a few beautiful and useful things that outlive us. Approach the world, life, with love. Learn to develop or cultivate your hearts to see goodness, beauty and truth in others and in the world. That way we do matter more to ourselves ... to each other, to our communities and, for me, to God. This is jihad -- my true jihad.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)