Publikovala jsem článek v lednových New York Times, ve sloupku Moderní láska. "Abyste se do někoho zamilovali, udělejte tohle." Článek je o psychologické studii, díky které má vzniknout romantická láska v laboratoři, a o tom, jak jsem to v loňském roce sama testovala během jedné letní noci.
I published this article in the New York Times Modern Love column in January of this year. "To Fall in Love With Anyone, Do This." And the article is about a psychological study designed to create romantic love in the laboratory, and my own experience trying the study myself one night last summer.
Procedura je poměrně jednoduchá: dva cizinci si navzájem kladou 36 stále osobnějších otázek a potom se bez mluvení dívají jeden druhému do očí po dobu 4 minut.
So the procedure is fairly simple: two strangers take turns asking each other 36 increasingly personal questions and then they stare into each other's eyes without speaking for four minutes.
Tady je pár otázek na ukázku.
So here are a couple of sample questions.
12: Kdybyste se mohli zítra ráno probudit s jakoukoli vlastností nebo zkušeností co by to bylo?
Number 12: If you could wake up tomorrow having gained any one quality or ability, what would it be?
28: Kdy naposled jste brečeli před jiným člověkem? Sami od sebe?
Number 28: When did you last cry in front of another person? By yourself?
Jak vidíte, otázky se postupně stávají více osobními.
As you can see, they really do get more personal as they go along.
ČÍslo 30, tu mám velmi ráda: Řekněte partnerovi, co se vám na něm líbí; tentokrát buďte velmi upřímní, řekněte věci, které by jste pravděpodobně neřekli někomu, koho jste právě potkali.
Number 30, I really like this one: Tell your partner what you like about them; be very honest this time, saying things you might not say to someone you just met.
Když jsem před pár lety poprvé narazila na tuto studii, jeden detail mě vážně upoutal, a to byl drb, že dva účastníci se za 6 měsíců vzali a na obřad pozvali celou laboratoř. Samozřejmě jsem byla velice skeptická o procesu vytváření romantické lásky, ale pochopitelně mě to fascinovalo. A když jsem měla šanci sama vyzkoušet tuto studii s někým, koho jsem znala, ale ne moc dobře, nečekala jsem, že se zamiluji. Ale zamilovali jsme se a ...
So when I first came across this study a few years earlier, one detail really stuck out to me, and that was the rumor that two of the participants had gotten married six months later, and they'd invited the entire lab to the ceremony. So I was of course very skeptical about this process of just manufacturing romantic love, but of course I was intrigued. And when I got the chance to try this study myself, with someone I knew but not particularly well, I wasn't expecting to fall in love. But then we did, and --
(smích)
(Laughter)
Myslela jsem si, že to bude dobrý příběh, tak jsem to poslala o pár měsíců později do sloupku Moderní láska.
And I thought it made a good story, so I sent it to the Modern Love column a few months later.
Tenhle článek byl publikován v lednu a teď je srpen, takže hádám, že někteří z vás přemýšlí, jestli jsme pořád spolu. A myslím si, že důvod, proč vás to zajímá, je ten, že i já sama si kladu tuto otázku posledních 7 měsíců pořád dokola. A o této otázce chci dnes mluvit. Vrátíme se k tomu.
Now, this was published in January, and now it is August, so I'm guessing that some of you are probably wondering, are we still together? And the reason I think you might be wondering this is because I have been asked this question again and again and again for the past seven months. And this question is really what I want to talk about today. But let's come back to it.
(smích)
(Laughter)
Týden před tím, než článek vyšel, jsem byla velmi nervózní. Už pár let jsem pracovala na knize o milostných příbězích, takže jsem si zvykla psát o svých vlastních zkušenostech s romantickou láskou. Ale příspěvek na blogu přečte nanejvýš pár stovek lidí, a to většinou přátel z Facebooku. Pak mi došlo, že článek v New York Times si pravděpodobně přečte několik tisíc. A to mi připadalo jako velká pozornost pro tak relativně nový vztah. Ukázalo se, že jsem o tom neměla ani ponětí.
So the week before the article came out, I was very nervous. I had been working on a book about love stories for the past few years, so I had gotten used to writing about my own experiences with romantic love on my blog. But a blog post might get a couple hundred views at the most, and those were usually just my Facebook friends, and I figured my article in the New York Times would probably get a few thousand views. And that felt like a lot of attention on a relatively new relationship. But as it turned out, I had no idea.
Článek byl publikovaný online v pátek večer a tohle se stalo v sobotu s návštěvností mého blogu. A v neděli mi volali z Today Show a z Good Morning America. Během měsíce měl článek více než 8 milionů přečtení a já jsem přinejmenším nebyla připravená na takovou pozornost. Jedna věc je vypracovat se k upřímnému psaní o vašich zkušenostech s láskou, ale druhá věc je zjistit, že se váš milostný život objeví v mezinárodních zprávách --
So the article was published online on a Friday evening, and by Saturday, this had happened to the traffic on my blog. And by Sunday, both the Today Show and Good Morning America had called. Within a month, the article would receive over 8 million views, and I was, to say the least, underprepared for this sort of attention. It's one thing to work up the confidence to write honestly about your experiences with love, but it is another thing to discover that your love life has made international news --
(smích)
(Laughter)
a uvědomit si, že lidi po celém světě skutečně zajímá, jak je na tom váš nový vztah.
and to realize that people across the world are genuinely invested in the status of your new relationship.
(smích)
(Laughter)
A když mi lidé volali nebo mailovali, což dělali několik týdnů každý den, vždycky se nejdřív ptali: Jste pořád spolu? Když jsem si připravovala tuto přednášku, udělala jsem si rychlý průzkum svého mailu a hledala jsem frázi "Jste pořád spolu?" a několik zpráv mi hned vyskočilo. Byly od studentů, novinářů a milých neznámých jako tento mail. Dělala jsem rozhovor pro rádia a ptali se mě na to. Dokonce jsem dělala přednášku a jedna žena na mě zakřičela: "Hej Mandy, kde je tvůj přítel?" A já jsem hned zrudla.
And when people called or emailed, which they did every day for weeks, they always asked the same question first: are you guys still together? In fact, as I was preparing this talk, I did a quick search of my email inbox for the phrase "Are you still together?" and several messages popped up immediately. They were from students and journalists and friendly strangers like this one. I did radio interviews and they asked. I even gave a talk, and one woman shouted up to the stage, "Hey Mandy, where's your boyfriend?" And I promptly turned bright red.
Chápu, že tohle je součástí toho všeho. Když píšete o svém vztahu v mezinárodních novinách, měli byste čekat, že lidem nebude vadit ptát se vás na to. Nebyla jsem však připravená na rozsah té odezvy. 36 otázek začalo žít vlastním životem. New York Times publikoval na Svatého Valentýna článek, který navazoval na můj a obsahoval vlastní zkušenosti čtenářů, kteří studii sami vyzkoušeli, s různými stupni úspěchu.
I understand that this is part of the deal. If you write about your relationship in an international newspaper, you should expect people to feel comfortable asking about it. But I just wasn't prepared for the scope of the response. The 36 questions seem to have taken on a life of their own. In fact, the New York Times published a follow-up article for Valentine's Day, which featured readers' experiences of trying the study themselves, with varying degrees of success.
Díky této velké pozornosti byl můj první reflex stát se ke svému vztahu velmi ochranitelskou. Odmítla jsem všechny pozvánky na rozhovory, kde bychom byli oba dva. Odmítla jsem všechny rozhovory v TV a odmítla jsem každou žádost o fotku nás dvou. Myslím, že jsem se bála, že se staneme bezděčnými ikonami zamilovávání se. To byla pozice, na kterou jsem se vůbec necítila.
So my first impulse in the face of all of this attention was to become very protective of my own relationship. I said no to every request for the two of us to do a media appearance together. I turned down TV interviews, and I said no to every request for photos of the two us. I think I was afraid that we would become inadvertent icons for the process of falling in love, a position I did not at all feel qualified for.
Chápu to, lidé nechtějí vědět jen to, jestli ta studie funguje, ale jestli opravdu zabírá: jestli je schopná vytvořit trvalou lásku – ne jen tak něco, ale pravou, udržitelnou lásku.
And I get it: people didn't just want to know if the study worked, they wanted to know if it really worked: that is, if it was capable of producing love that would last, not just a fling, but real love, sustainable love.
Ale tohle byla otázka, na kterou jsem nebyla schopná odpovědět. Můj vlastní vztah trval jen pár měsíců a cítila jsem, že se lidé ptají špatně. Na co by jim bylo vědět, jestli jsme nebo nejsme pořád spolu? Kdyby odpověď byla ne, učinilo by to zkušenost s 36 otázkami méně hodnotnou? První, kdo zmínil tyto otázky, byl Dr. Arthur Aron ve své studii v roce 1997. V ní nebylo cílem vytvořit romantickou lásku. Místo toho chtěl rozvinout blízkost mezi vysokoškolskými studenty použitím toho, čemu Aron říkal "trvale stupňující se reciproční osobní sebeodhalení". To zní romanticky, že? Jeho studie fungovala. Účastníci se po absolvování cítili jeden druhému blíž, a následně několik dalších studií použilo Aronův protokol rychlých přátel jako způsob vytvoření důvěry a intimity mezi cizinci. Studie byla použita mezi policisty a lidmi z jejich okrsků, a také mezi lidmi s opačnými politickými názory. Původní verze toho příběhu, který jsem zažila minulé léto, který kombinuje osobní otázky a oční kontakt po dobu 4 minut, byla odkazována v tomto článku, ale bohužel nikdy nebyla publikována.
But this was a question I didn't feel capable of answering. My own relationship was only a few months old, and I felt like people were asking the wrong question in the first place. What would knowing whether or not we were still together really tell them? If the answer was no, would it make the experience of doing these 36 questions any less worthwhile? Dr. Arthur Aron first wrote about these questions in this study here in 1997, and here, the researcher's goal was not to produce romantic love. Instead, they wanted to foster interpersonal closeness among college students, by using what Aron called "sustained, escalating, reciprocal, personalistic self-disclosure." Sounds romantic, doesn't it? But the study did work. The participants did feel closer after doing it, and several subsequent studies have also used Aron's fast friends protocol as a way to quickly create trust and intimacy between strangers. They've used it between members of the police and members of community, and they've used it between people of opposing political ideologies. The original version of the story, the one that I tried last summer, that pairs the personal questions with four minutes of eye contact, was referenced in this article, but unfortunately it was never published.
O pár měsíců později jsem měla přednášku na jedné malé filosofické fakultě a po skončení za mnou přišel jeden student a se studem mi řekl: "Vyzkoušel jsem vaši studii a nefungovala." Vypadal trochu zmatený. "Tvrdíte, že jste se nezamiloval do osoby, se kterou jste to zkoušel?" ptala jsem se.
So a few months ago, I was giving a talk at a small liberal arts college, and a student came up to me afterwards and he said, kind of shyly, "So, I tried your study, and it didn't work." He seemed a little mystified by this. "You mean, you didn't fall in love with the person you did it with?" I asked.
"Vlastně..." odmlčel se. "Myslím, že ona chce být jen kamarádka."
"Well..." He paused. "I think she just wants to be friends."
"Stali jste se lepšími přáteli?" Zeptala jsem se. "Cítil jste, že opravdu znáte jeden druhého po vyzkoušení téhle studie?" Přikývl.
"But did you become better friends?" I asked. "Did you feel like you got to really know each other after doing the study?" He nodded.
"Takže to fungovalo." řekla jsem.
"So, then it worked," I said.
Myslím, že to nebyla odpověď, kterou čekal. Vlastně si nemyslím, že tohle je odpověď , kterou by čekal kdokoli z nás, když jde o lásku.
I don't think this is the answer he was looking for. In fact, I don't think this is the answer that any of us are looking for when it comes to love.
Poprvé jsem na tuto studii narazila, když mi bylo 29 a měla jsem za sebou velmi těžký rozchod. Byla jsem ve vztahu od svých 20 let, což vlastně bylo celý můj dospělý život. Byl moje první láska a já jsem neměla ponětí, jak nebo jestli bez něho můžu žít. Tak jsem se obrátila na vědu. Hledala jsem všechno o vědě o romantické lásce, doufala jsem, že mi to pomůže od zlomeného srdce. Nevím, jestli jsem si to tenkrát uvědomovala -- myslela jsem si, že dělám výzkum pro svou knihu, ale zpětně už to vidím. Doufala jsem, že když se vyzbrojím vědou o romantické lásce, možná se pak už nikdy nebudu cítit tak hrozně a osamocená jako tehdy. A všechno tohle vědění bylo v určitém směru užitečné. S láskou jsem trpělivější. Uvolněnější. Jsem jistější, když žádám o to, co chci. Také vidím sama sebe jasněji a vidím, že někdy chci víc, než co je rozumné žádat. To, co žádám od lásky, je záruka, že jsem nejen milovaná dnes a budu milovaná zítra, ale že ten, koho miluji, bude navždy milovat mne. Zřejmě po téhle možné záruce se vlastně lidé ptali, když chtěli vědět, jestli jsme stále s přítelem spolu.
I first came across this study when I was 29 and I was going through a really difficult breakup. I had been in the relationship since I was 20, which was basically my entire adult life, and he was my first real love, and I had no idea how or if I could make a life without him. So I turned to science. I researched everything I could find about the science of romantic love, and I think I was hoping that it might somehow inoculate me from heartache. I don't know if I realized this at the time -- I thought I was just doing research for this book I was writing -- but it seems really obvious in retrospect. I hoped that if I armed myself with the knowledge of romantic love, I might never have to feel as terrible and lonely as I did then. And all this knowledge has been useful in some ways. I am more patient with love. I am more relaxed. I am more confident about asking for what I want. But I can also see myself more clearly, and I can see that what I want is sometimes more than can reasonably be asked for. What I want from love is a guarantee, not just that I am loved today and that I will be loved tomorrow, but that I will continue to be loved by the person I love indefinitely. Maybe it's this possibility of a guarantee that people were really asking about when they wanted to know if we were still together.
Příběh, který média vyprávěla o 36 otázkách byl, že možná existuje zkratka k zamilování se. Může tady být způsob, jak zmírnit risk, a to je velmi lákavá představa, protože zamilovat se je úžasné, ale taky strašidelné. V ten moment, kdy si přiznáte, že někoho milujete, přiznáváte i to, že máte co ztratit. Je pravda, že tyto otázky poskytují prostředek k tomu, abyste někoho rychle poznali, což je zároveň způsob, jak se sám nechat poznat. A myslím, že právě tohle většina z nás očekává od lásky: být poznaný, viděný, pochopený. Když přijde na lásku, jsme příliš ochotní přijmout zkrácenou verzi příběhu. Verzi, která se ptá: "Jste stále spolu?" a je spojena s odpovědí ANO/NE.
So the story that the media told about the 36 questions was that there might be a shortcut to falling in love. There might be a way to somehow mitigate some of the risk involved, and this is a very appealing story, because falling in love feels amazing, but it's also terrifying. The moment you admit to loving someone, you admit to having a lot to lose, and it's true that these questions do provide a mechanism for getting to know someone quickly, which is also a mechanism for being known, and I think this is the thing that most of us really want from love: to be known, to be seen, to be understood. But I think when it comes to love, we are too willing to accept the short version of the story. The version of the story that asks, "Are you still together?" and is content with a yes or no answer.
Raději než se ptát takto, bychom si klást složitější otázky jako: Jak se rozhodnout, kdo si mou lásku zaslouží, a kdo ne? Jak zůstat zamilovaný, když se věci ztíží, a jak poznat, kdy to zabalit a utéct? Jak žít s pochybnostmi, které se vkrádají do každého vztahu, nebo ještě hůře, jak žít s pochybnostmi vašeho partnera? Já odpověď na tyto otázky neznám, ale myslím, že jsou dobrým začátkem pro vážný rozhovor o tom, co to znamená někoho milovat.
So rather than that question, I would propose we ask some more difficult questions, questions like: How do you decide who deserves your love and who does not? How do you stay in love when things get difficult, and how do you know when to just cut and run? How do you live with the doubt that inevitably creeps into every relationship, or even harder, how do you live with your partner's doubt? I don't necessarily know the answers to these questions, but I think they're an important start at having a more thoughtful conversation about what it means to love someone.
Takže, jestli vás to zajímá, zkrácená verze příběhu o mém vztahu je: před rokem jsem já a jeden známý vyzkoušeli studii navrženou pro vytvoření romantické lásky, zamilovali jsme se, jsme stále spolu a já jsem za to moc ráda.
So, if you want it, the short version of the story of my relationship is this: a year ago, an acquaintance and I did a study designed to create romantic love, and we fell in love, and we are still together, and I am so glad.
Ale zamilovat se není totéž jako milovat. Zamilovat se je ta jednodušší část. V závěru svého článku jsem napsala: "Láska se nám nepřihodila. Milujeme se, protože jsme se pro to rozhodli." Trochu mě mrazí, když to teď čtu. Ne protože to není pravda, ale protože tehdy jsem opravdu nezvážila, co všechno znamenala ta volba. Nezvážila jsem, kolikrát budeme muset to rozhodnutí udělat, kolikrát si sama budu muset vybrat, aniž bych věděla, jestli si on vždy vybere mě. Přála bych si, aby stačilo, že jsem položila a zodpověděla 36 otázek, že jsem se rozhodla milovat někoho tak velkorysého a laskavého a zábavného, a že jsem zveřejnila toho rozhodnutí v největších novinách v Americe. Místo toho jsem svůj vztah přetvořila v jakýsi mýtus, na který ani sama nevěřím. Nicméně chci, a asi budu chtít celý život, aby ten můj mýtus byl pravdivý.
But falling in love is not the same thing as staying in love. Falling in love is the easy part. So at the end of my article, I wrote, "Love didn't happen to us. We're in love because we each made the choice to be." And I cringe a little when I read that now, not because it isn't true, but because at the time, I really hadn't considered everything that was contained in that choice. I didn't consider how many times we would each have to make that choice, and how many times I will continue to have to make that choice without knowing whether or not he will always choose me. I want it to be enough to have asked and answered 36 questions, and to have chosen to love someone so generous and kind and fun and to have broadcast that choice in the biggest newspaper in America. But what I have done instead is turn my relationship into the kind of myth I don't quite believe in. And what I want, what perhaps I will spend my life wanting, is for that myth to be true.
Chci ten šťastný konec, který naznačuje nadpis mého článku. Mimochodem, ten nadpis je to jediné, co jsem vlastně sama nenapsala.
I want the happy ending implied by the title to my article, which is, incidentally, the only part of the article that I didn't actually write.
(smích)
(Laughter)
Místo toho mám možnost rozhodnout se někoho milovat a naději, že on se rozhodne mě milovat také. Je to děsivé, ale tak už to s láskou chodí.
But what I have instead is the chance to make the choice to love someone, and the hope that he will choose to love me back, and it is terrifying, but that's the deal with love.
Děkuji vám.
Thank you.