Dnes chci hovořit o tom, jak mluvíme o lásce. A konkrétně chci zmínit, co je špatného na tom, jak o ní mluvíme.
OK, so today I want to talk about how we talk about love. And specifically, I want to talk about what's wrong with how we talk about love.
Většina z nás se během života zamiluje pravděpodobně několikrát a v angličtině tato metafora, "falling", což znamená "spadnout", představuje nejčastější způsob, jak o této zkušenosti mluvíme. Já nevím jak vy, ale když si tu metaforu představím, vybaví se mi obrázek jako z kresleného filmu: Nějaký muž jde po chodníku a nevšimne si, že je před ním otevřený kanál, a prostě se propadne dolů do stoky. Představuji si to tak, protože spadnout a skočit není to samé. Pád je náhodný, nekontrolovatelný. Je to něco, co se nám stane bez našeho souhlasu. A takto, takto nejčastěji mluvíme o začátku nového vztahu.
Most of us will probably fall in love a few times over the course of our lives, and in the English language, this metaphor, falling, is really the main way that we talk about that experience. I don't know about you, but when I conceptualize this metaphor, what I picture is straight out of a cartoon -- like there's a man, he's walking down the sidewalk, without realizing it, he crosses over an open manhole, and he just plummets into the sewer below. And I picture it this way because falling is not jumping. Falling is accidental, it's uncontrollable. It's something that happens to us without our consent. And this -- this is the main way we talk about starting a new relationship.
Jsem spisovatelka a také učitelka angličtiny, což znamená, že se živím přemýšlením o slovech. Dá se říct, že si vydělávám dokazováním, že záleží na tom, jak jazyk používáme, a ráda bych vám podala důkaz o tom, že mnoho metafor, které používáme, když mluvíme o lásce - možná dokonce většina - je problematických.
I am a writer and I'm also an English teacher, which means I think about words for a living. You could say that I get paid to argue that the language we use matters, and I would like to argue that many of the metaphors we use to talk about love -- maybe even most of them -- are a problem.
Náhle do toho spadneme. Jsme zasaženi láskou. Jsme láskou zdrcení. Omdléváme láskou. Hoříme vášní. Jsme láskou šílení a jsme láskou nemocní. Bolí nás srdce a potom je máme zlomená. Takže to, že někoho milujeme, připodobňujeme metaforami k extrémnímu násilí nebo nemoci.
So, in love, we fall. We're struck. We are crushed. We swoon. We burn with passion. Love makes us crazy, and it makes us sick. Our hearts ache, and then they break. So our metaphors equate the experience of loving someone to extreme violence or illness.
(smích)
(Laughter)
Opravdu. Metafory z nás dělají oběti neočekávaných a absolutně nevyhnutelných okolností. Mojí oblíbenou metaforou je slovo "smitten", což je příčestí minulé od slova "smite". Když si toto slovo najdete ve slovníku, zjistíte, že znamená jak "krutou ránu",
They do. And they position us as the victims of unforeseen and totally unavoidable circumstances. My favorite one of these is "smitten," which is the past participle of the word "smite." And if you look this word up in the dictionary -- (Laughter)
tak i "beznadějné zamilování". Slovo "smite" si vybavuji v jednom konkrétním kontextu, a to ve Starém zákoně. Jen v knize Exodus je 16 zmínek o stižení krutými ranami, což je výraz, který Bible používá pro odplatu rozzlobeného Boha. Když mluvíme o lásce, používáme tedy stejné slovo,
you will see that it can be defined as both "grievous affliction," and, "to be very much in love." I tend to associate the word "smite" with a very particular context, which is the Old Testament. In the Book of Exodus alone, there are 16 references to smiting, which is the word that the Bible uses for the vengeance of an angry God. (Laughter)
jako když popisujeme zamoření kobylkami.
Here we are using the same word to talk about love that we use to explain a plague of locusts.
Nemám pravdu?
(Laughter) Right?
Takže jak k tomu došlo? Jak je možné, že jsme začali spojovat lásku se strašlivou bolestí a utrpením? A proč mluvíme o této údajně příjemné zkušenosti, jako bychom byli oběťmi? To jsou složité otázky, ale mám několik teorií. Pro názornost bych se chtěla zaměřit na jednu konkrétní metaforu, a to na obraz lásky jako šílenství.
So, how did this happen? How have we come to associate love with great pain and suffering? And why do we talk about this ostensibly good experience as if we are victims? These are difficult questions, but I have some theories. And to think this through, I want to focus on one metaphor in particular, which is the idea of love as madness.
Když jsem začínala zkoumat romantickou lásku, nacházela jsem tyto metafory o šílenství všude. Dějiny západní kultury zhusta hovoří slohem, který přirovnává lásku k duševnímu onemocnění. Zde je jen několik příkladů. William Shakespeare ve hře Jak se vám líbí: "Láska jest pouhé šílenství." Friedrich Nietzsche: "V lásce je vždy trocha bláznovství." "Za to, že jsem šíleně zamilovaná, může tvoje láska."
When I first started researching romantic love, I found these madness metaphors everywhere. The history of Western culture is full of language that equates love to mental illness. These are just a few examples. William Shakespeare: "Love is merely a madness," from "As You Like It." Friedrich Nietzsche: "There is always some madness in love." "Got me looking, got me looking so crazy in love -- "
(smích)
(Laughter)
od skvělé filozofky Beyoncé Knowles.
from the great philosopher, Beyoncé Knowles.
(smích)
(Laughter)
Poprvé jsem se zamilovala, když mi bylo 20, a byl to hned od samého začátku docela bouřlivý vztah. Prvních pár let to byl vztah na dálku a pro mě to znamenalo stavy totální euforie i hluboké krize. Vzpomínám si zvlášť na jeden okamžik. Seděla jsem na posteli v hostelu v Jižní Americe a sledovala jsem, jak ten, koho miluji, odchází ze dveří. Bylo už pozdě večer, byla skoro půlnoc. U večeře jsme se pohádali a když jsme se vrátili na pokoj, naházel si věci do tašky a ve vzteku odešel. I když si už nepamatuji, kvůli čemu jsme se pohádali, velmi zřetelně si vybavuji ten pocit, když jsem sledovala, jak odchází.
I fell in love for the first time when I was 20, and it was a pretty turbulent relationship right from the start. And it was long distance for the first couple of years, so for me that meant very high highs and very low lows. I can remember one moment in particular. I was sitting on a bed in a hostel in South America, and I was watching the person I love walk out the door. And it was late, it was nearly midnight, we'd gotten into an argument over dinner, and when we got back to our room, he threw his things in the bag and stormed out. While I can no longer remember what that argument was about, I very clearly remember how I felt watching him leave.
Bylo mi 22, byla jsem poprvé v rozvojové zemi a byla jsem úplně sama. Do odletu zpátky domů mi zbýval ještě týden. Znala jsem název města, kde jsem, a název města, kam se potřebuji dostat na letiště, ale neměla jsem tušení, jak se tam dostat. Neměla jsem turistického průvodce, ani moc peněz, a neuměla jsem ani slovo španělsky. Někdo dobrodružnější, než jsem já, by to asi vnímal jako skvělou příležitost, ale já jsem prostě ztuhla. Jenom jsem tam seděla. A pak jsem se rozbrečela. Ale navzdory panice se v mé hlavě ozýval tichý hlásek: "Páni. To bylo dramatické. Takhle má určitě vypadat opravdová láska."
I was 22, it was my first time in the developing world, and I was totally alone. I had another week until my flight home, and I knew the name of the town that I was in, and the name of the city that I needed to get to to fly out, but I had no idea how to get around. I had no guidebook and very little money, and I spoke no Spanish. Someone more adventurous than me might have seen this as a moment of opportunity, but I just froze. I just sat there. And then I burst into tears. But despite my panic, some small voice in my head thought, "Wow. That was dramatic. I must really be doing this love thing right."
(smích)
(Laughter)
Protože část mého já chtěla, abych kvůli lásce trpěla. Teď mi to připadá divné, ale když mi bylo 22, toužila jsem po dramatických zážitcích a v tu chvíli jsem byla iracionální, rozzuřená a zničená a ač to zní zvláštně, měla jsem za to, že to legitimizuje to, co jsem cítila ke klukovi, který mě právě opustil. Myslím, že v určitém smyslu jsem z toho trochu zešílet chtěla, protože jsem myslela, že tak láska funguje. Ale to by nemělo být tak překvapivé, když si vezmete, že podle Wikipedie existuje osm filmů, 14 písní, dvě alba a jeden román s názvem "Šílená láska". Asi po půl hodině přišel zpátky do našeho pokoje. Usmířili jsme se. Cestovali jsme spolu další, převážně šťastný týden. Když jsem pak přijela domů, říkala jsem si: "To bylo tak hrozné a zároveň tak skvělé. To musí být opravdová láska." Očekávala jsem, že moje první láska bude šílená, a samozřejmě se toto očekávání přesně splnilo. Ale takhle někoho milovat - jako by celé moje štěstí záleželo na tom, že bude mou lásku opětovat - nebylo moc dobré pro mě, ani pro něj.
Because some part of me wanted to feel miserable in love. And it sounds so strange to me now, but at 22, I longed to have dramatic experiences, and in that moment, I was irrational and furious and devastated, and weirdly enough, I thought that this somehow legitimized the feelings I had for the guy who had just left me. I think on some level I wanted to feel a little bit crazy, because I thought that that was how love worked. This really should not be surprising, considering that according to Wikipedia, there are eight films, 14 songs, two albums and one novel with the title "Crazy Love." About half an hour later, he came back to our room. We made up. We spent another mostly happy week traveling together. And then, when I got home, I thought, "That was so terrible and so great. This must be a real romance." I expected my first love to feel like madness, and of course, it met that expectation very well. But loving someone like that -- as if my entire well-being depended on him loving me back -- was not very good for me or for him.
Tuším však, že prožívat lásku tímto způsobem není nijak neobvyklé. Většina z nás se v začátcích romantického vztahu opravdu trochu zblázní. Existují dokonce výzkumy, které dokazují, že je to tak jaksi normální, protože z neurochemického hlediska se od sebe romantická láska a duševní onemocnění vlastně moc neliší. To je pravda. Tato studie z roku 1999 pomocí krevních testů potvrzuje,
But I suspect this experience of love is not that unusual. Most of us do feel a bit mad in the early stages of romantic love. In fact, there is research to confirm that this is somewhat normal, because, neurochemically speaking, romantic love and mental illness are not that easily distinguished. This is true.
že hladiny serotoninu u čerstvě zamilovaných jsou velmi podobné hladinám serotoninu u osob s diagnózou obsedantně kompulzivní poruchy. Ano, a nízké hladiny serotoninu
This study from 1999 used blood tests to confirm that the serotonin levels of the newly in love very closely resembled the serotonin levels of people who had been diagnosed with obsessive-compulsive disorder. (Laughter)
jsou také spojovány se sezonní afektivní poruchou a depresí. Takže existují důkazy, že láska souvisí se změnami našich nálad a našeho chování. A existují další studie, které prokazují, že většina vztahů začíná právě takto. Výzkumníci věří, že nízké hladiny serotoninu souvisí s nutkavým myšlením na toho, koho milujeme, což je takový ten pocit, jako by se nám někdo utábořil v mozku. A většina z nás se takhle cítí, když se poprvé zamiluje. Ale dobrá zpráva je, že to nikdy netrvá tak dlouho, obvykle několik měsíců až pár let.
Yes, and low levels of serotonin are also associated with seasonal affective disorder and depression. So there is some evidence that love is associated with changes to our moods and our behaviors. And there are other studies to confirm that most relationships begin this way. Researchers believe that the low levels of serotonin is correlated with obsessive thinking about the object of love, which is like this feeling that someone has set up camp in your brain. And most of us feel this way when we first fall in love. But the good news is, it doesn't always last that long -- usually from a few months to a couple of years.
Když jsem se vrátila ze svého výletu do Jižní Ameriky, trávila jsem hodně času sama ve svém pokoji, kontrolovala e-mail a zoufale čekala na zprávu od mého milovaného. Usoudila jsem, že když moji kamarádi nechápou, že jsem tak "krutě zraněná", tak jejich přátelství nepotřebuji. Tak jsem se s většinou přestala bavit. A byl to asi ten nejnešťastnější rok mého života. Ale myslím, že jsem měla pocit, že je mým úkolem se cítit mizerně, protože když se budu cítit mizerně, tak tím dokážu, jak moc ho miluji. A když to dokážu, tak přece nakonec musíme skončit spolu. To je skutečné šílenství, protože neexistuje žádný vesmírný zákon, podle kterého velké utrpení musí přinést velkou odměnu, ale o lásce mluvíme, jako by to platilo.
When I got back from my trip to South America, I spent a lot of time alone in my room, checking my email, desperate to hear from the guy I loved. I decided that if my friends could not understand my grievous affliction, then I did not need their friendship. So I stopped hanging out with most of them. And it was probably the most unhappy year of my life. But I think I felt like it was my job to be miserable, because if I could be miserable, then I would prove how much I loved him. And if I could prove it, then we would have to end up together eventually. This is the real madness, because there is no cosmic rule that says that great suffering equals great reward, but we talk about love as if this is true.
Naše prožívání lásky je jak biologické, tak kulturní. Naše biologie nám říká, že láska je dobrá, tím, že aktivuje centrum odměňování v mozku, a říká nám, že láska bolí, když neurochemickou odměnu po hádce nebo rozchodu nedostaneme. A ve skutečnosti - možná jste o tom slyšeli - procházet rozchodem je z neurochemického hlediska podobné abstinenčním příznakům závislosti na kokainu, takže můžeme být v klidu.
Our experiences of love are both biological and cultural. Our biology tells us that love is good by activating these reward circuits in our brain, and it tells us that love is painful when, after a fight or a breakup, that neurochemical reward is withdrawn. And in fact -- and maybe you've heard this -- neurochemically speaking, going through a breakup is a lot like going through cocaine withdrawal, which I find reassuring.
A pak naše kultura pomocí jazyka tyto představy o lásce utváří a dále podporuje. V tomto případě mluvíme o metaforách bolesti a závislosti a šílenství. Je to takový zajímavý začarovaný kruh. Láska je silná a občas bolí a to vyjadřujeme svými slovy a příběhy, ale tím v nás naše slova a příběhy budí očekávání, že láska má být silná a má bolet.
(Laughter) And then our culture uses language to shape and reinforce these ideas about love. In this case, we're talking about metaphors about pain and addiction and madness. It's kind of an interesting feedback loop. Love is powerful and at times painful, and we express this in our words and stories, but then our words and stories prime us to expect love to be powerful and painful.
Přijde mi zajímavé, že se tohle všechno děje v kultuře, která si cení celoživotní monogamie. Zdá se, že chceme obojí: chceme, aby láska byla šílená, a chceme, aby trvala celý život. To zní hrozně.
What's interesting to me is that all of this happens in a culture that values lifelong monogamy. It seems like we want it both ways: we want love to feel like madness, and we want it to last an entire lifetime. That sounds terrible.
(smích)
(Laughter)
Abychom to sladili, musíme buď změnit svoji kulturu, nebo svoje očekávání. Představte si, kdybychom všichni byli v oblasti lásky méně pasivní. Kdybychom byli asertivnější, tolerantnější, laskavější, a místo toho, abychom "do toho spadli", bychom se své role ve vztahu ujali. Vím, že je to smělá prosba, ale já vlastně nejsem první, kdo to navrhuje. Lingvisté Mark Johnson a George Lakoff ve své knize "Metafory, kterými žijeme" předkládají opravdu zajímavé řešení tohoto dilematu, a to změnit naše metafory. Tvrdí, že metafory skutečně utvářejí způsob, jakým vnímáme svět. A že mohou dokonce sloužit jako vodítko k budoucím činům, jako sebenaplňující proroctví.
To reconcile this, we need to either change our culture or change our expectations. So, imagine if we were all less passive in love. If we were more assertive, more open-minded, more generous and instead of falling in love, we stepped into love. I know that this is asking a lot, but I'm not actually the first person to suggest this. In their book, "Metaphors We Live By," linguists Mark Johnson and George Lakoff suggest a really interesting solution to this dilemma, which is to change our metaphors. They argue that metaphors really do shape the way we experience the world, and that they can even act as a guide for future actions, like self-fulfilling prophecies.
Johnson a Lakoff přicházejí s novou metaforou lásky: láska jako společné umělecké dílo. Tento způsob nahlížení na lásku se mi opravdu líbí. Lingvisté hovoří o tom, že metafory mají důsledky, což je v podstatě to, že bereme v úvahu všechny přesahy nebo koncepty obsažené v dané metafoře. Johnson a Lakoff popisují vše, co spolupráce na uměleckém díle obnáší: snahu, kompromisy, trpělivost, společné cíle. Tyto pojmy hezky korespondují s naší kulturní investicí do dlouhodobých milostných závazků, ale také dobře zapadají do ostatních typů vztahů - krátkodobých, nezávazných, otevřených, polygamních, asexuálních - protože tato metafora přináší do prožívání lásky daleko hlubší rozměr. Takže pokud je láska společným uměleckým dílem, potom je láska estetickým zážitkem. Láska je nepředvídatelná, láska je kreativní, láska vyžaduje komunikaci a sebeovládání, je frustrující a citově náročná. A láska znamená jak radost, tak bolest. Koneckonců, každý prožitek lásky je jiný.
Johnson and Lakoff suggest a new metaphor for love: love as a collaborative work of art. I really like this way of thinking about love. Linguists talk about metaphors as having entailments, which is essentially a way of considering all the implications of, or ideas contained within, a given metaphor. And Johnson and Lakoff talk about everything that collaborating on a work of art entails: effort, compromise, patience, shared goals. These ideas align nicely with our cultural investment in long-term romantic commitment, but they also work well for other kinds of relationships -- short-term, casual, polyamorous, non-monogamous, asexual -- because this metaphor brings much more complex ideas to the experience of loving someone. So if love is a collaborative work of art, then love is an aesthetic experience. Love is unpredictable, love is creative, love requires communication and discipline, it is frustrating and emotionally demanding. And love involves both joy and pain. Ultimately, each experience of love is different.
Když jsem byla mladší, nikdy mě nenapadlo, že můžu od lásky chtít víc, že nemusím jen přijímat to, co láska nabízí. Když 14letá Julie poprvé potká... když čtrnáctiletá Julie nemůže být s Romeem, kterého potkala před čtyřmi dny, neprožívá zklamání ani úzkost. Tak co prožívá? Chce zemřít. A jen pro připomenutí, v této části hry, ve třetím z celkově pěti dějství, není Romeo mrtvý. Žije, je zdravý, jen byl vykázán z města. Chápu, že Verona 16. století má k dnešní Severní Americe daleko, ale přesto, když jsem tuto hru poprvé četla - to mi taky bylo 14 let - dávalo mi Juliino utrpení smysl.
When I was younger, it never occurred to me that I was allowed to demand more from love, that I didn't have to just accept whatever love offered. When 14-year-old Juliet first meets -- or, when 14-year-old Juliet cannot be with Romeo, whom she has met four days ago, she does not feel disappointed or angsty. Where is she? She wants to die. Right? And just as a refresher, at this point in the play, act three of five, Romeo is not dead. He's alive, he's healthy, he's just been banished from the city. I understand that 16th-century Verona is unlike contemporary North America, and yet when I first read this play, also at age 14, Juliet's suffering made sense to me.
Umět si představit lásku jako něco, co mám tvořit s někým, koho obdivuji, spíš než jako něco, co se mi prostě stane, bez mého vědomí nebo svolení, nám otevírá obzory. Je to pořád těžké. Láska je přesto někdy úplně nesnesitelná a zdrcující, a když se cítím opravdu na dně, musím si připomenout: Mým úkolem v tomto vztahu je mluvit se svým partnerem o tom, co chci společně tvořit. Ani to není snadné. Ale je to zkrátka o tolik lepší než ta druhá možnost, tedy to, že se cítíte jako šílenci.
Reframing love as something I get to create with someone I admire, rather than something that just happens to me without my control or consent, is empowering. It's still hard. Love still feels totally maddening and crushing some days, and when I feel really frustrated, I have to remind myself: my job in this relationship is to talk to my partner about what I want to make together. This isn't easy, either. But it's just so much better than the alternative, which is that thing that feels like madness.
Tato verze lásky není o tom, že získáte nebo ztratíte něčí náklonnost. Místo toho vyžaduje, abyste svému partnerovi důvěřovali a promluvili si spolu, když je důvěra křehká, což zní tak jednoduše, ale je to ve skutečnosti docela revoluční a radikální krok. To proto, že musíte přestat myslet na sebe a na to, co ve svém vztahu získáte nebo ztratíte. Musíte začít myslet na to, co můžete nabídnout. Tahle verze lásky nám umožňuje říkat věci jako: "Hele, moc nám ta spolupráce nejde. Asi to není nic pro nás." Nebo: "Ten vztah byl kratší, než jsem plánovala, ale přesto byl svým způsobem krásný."
This version of love is not about winning or losing someone's affection. Instead, it requires that you trust your partner and talk about things when trusting feels difficult, which sounds so simple, but is actually a kind of revolutionary, radical act. This is because you get to stop thinking about yourself and what you're gaining or losing in your relationship, and you get to start thinking about what you have to offer. This version of love allows us to say things like, "Hey, we're not very good collaborators. Maybe this isn't for us." Or, "That relationship was shorter than I had planned, but it was still kind of beautiful."
Na společném uměleckém díle je nádherné to, že se nenamaluje, nenakreslí ani nevymodeluje samo. Tato verze lásky nám dovoluje rozhodovat o tom, jak bude vypadat.
The beautiful thing about the collaborative work of art is that it will not paint or draw or sculpt itself. This version of love allows us to decide what it looks like.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)