Pokud jste dnes zde – a já jsem za to velmi ráda – pak jste již všichni slyšeli, jak nás trvale udržitelný rozvoj může zachránit před námi samými. Nicméně pokud právě nejsme na TEDu, často slýcháme, že politika trvale udržitelného rozvoje zkrátka není realizovatelná, zejména ve velkých městských oblastech, jako je New York City. A to proto, že většina lidí s rozhodovacími pravomocemi ve veřejném i soukromém sektoru skutečně nemá pocit, že jsou v nebezpečí.
If you're here today -- and I'm very happy that you are -- you've all heard about how sustainable development will save us from ourselves. However, when we're not at TED, we are often told that a real sustainability policy agenda is just not feasible, especially in large urban areas like New York City. And that's because most people with decision-making powers, in both the public and the private sector, really don't feel as though they're in danger.
Jedním z důvodů, proč tu dnes jsem, je pes, opuštěné štěně, které jsem našla jednou za deště v roce 1998. Časem vyrostlo v mnohem větší fenku, než jsem očekávala. Když vstoupila do mého života, bojovali jsme právě proti plánu zbudovat obrovské zařízení na zpracování odpadu v nábřežní oblasti East River, přestože naše malá část města se již potýkala s více než 40 % veškerého odpadu města. Továrna na úpravu čistírenských kalů, čistírna odpadních vod, čtyři elektrárny, největší světové centrum pro distribuci potravin a další průmysl k nám přiváží dieselové kamiony během více než 60 000 cest týdně. Naše oblast má také jeden z nejnižších podílů parků na obyvatele ve městě.
The reason why I'm here today, in part, is because of a dog -- an abandoned puppy I found back in the rain, back in 1998. She turned out to be a much bigger dog than I'd anticipated. When she came into my life, we were fighting against a huge waste facility planned for the East River waterfront despite the fact that our small part of New York City already handled more than 40 percent of the entire city's commercial waste: a sewage treatment pelletizing plant, a sewage sludge plant, four power plants, the world's largest food-distribution center, as well as other industries that bring more than 60,000 diesel truck trips to the area each week. The area also has one of the lowest ratios of parks to people in the city.
Takže když mě kontaktoval Úřad pro správu parků kvůli grantu na výsadbu zeleně za 10 000 dolarů na podporu projektů v nábřežní oblasti, řekla jsem si, že to myslí opravdu dobře, ale jsou trochu naivní. Žila jsem v této oblasti celý svůj život, a proto vím, že je nemožné se dostat k řece právě kvůli všem těm roztomilým zařízením, jež jsem už zmínila. Jednoho rána jsem šla běhat se svou fenkou a ona mne zatáhla do místa, které jsem považovala jen za další černou skládku. Byl tam plevel, hromady smetí a jiné věci, o kterých se tu nebudu zmiňovat, ale ona mě táhla dál – a na konci té hromady jsem spatřila řeku. Najednou jsem věděla, že tento zapomenutý konec ulice, opuštěný stejně jako kdysi má fenka, která mne sem zavedla, stojí za záchranu a může se stát hrdým počátkem komunitní revitalizace nového jižního Bronxu.
So when I was contacted by the Parks Department about a $10,000 seed-grant initiative to help develop waterfront projects, I thought they were really well-meaning, but a bit naive. I'd lived in this area all my life, and you could not get to the river, because of all the lovely facilities that I mentioned earlier. Then, while jogging with my dog one morning, she pulled me into what I thought was just another illegal dump. There were weeds and piles of garbage and other stuff that I won't mention here, but she kept dragging me, and lo and behold, at the end of that lot was the river. I knew that this forgotten little street-end, abandoned like the dog that brought me there, was worth saving. And I knew it would grow to become the proud beginnings
A stejně jako můj pes i tento nápad vyrostl víc, než jsem očekávala. Získali jsme obrovskou podporu a Hunts Point Riverside Park se stal prvním nábřežním parkem v jižním Bronxu za více než 60 let. Původní grant 10 000 $ jsme navýšili více než 300krát na park za 3 miliony dolarů.
of the community-led revitalization of the new South Bronx. And just like my new dog, it was an idea that got bigger than I'd imagined. We garnered much support along the way, and the Hunts Point Riverside Park became the first waterfront park that the South Bronx had had in more than 60 years. We leveraged that $10,000 seed grant more than 300 times,
A na podzim se zde s mým milovaným vezmeme. (potlesk) Děkuji.
into a $3 million park. And in the fall, I'm going to exchange marriage vows with my beloved.
(Audience whistles)
To je on, mačká všechny ty čudlíky tam vzadu, což prakticky dělá neustále.
Thank you very much. (Applause)
(smích) (potlesk)
That's him pressing my buttons back there, which he does all the time. (Laughter)
(Applause)
Ale ti z nás, kdo žijí v komunitách environmentální spravedlnosti, jsou světlou výjimkou. Problémy cítíme už nějakou dobu a cítíme je i dnes. Environmentální spravedlnost – pro ty z vás, kdo tento termín neznají – znamená něco v tomto smyslu: žádná komunita by neměla trpět více environmentálními břemeny a požívat méně výhod než kterákoliv jiná.
But those of us living in environmental justice communities are the canary in the coal mine. We feel the problems right now, and have for some time. Environmental justice, for those of you who may not be familiar with the term, goes something like this: no community should be saddled with more environmental burdens
Bohužel, barva pleti a společenská příslušnost jsou nesmírně spolehlivými ukazateli,
and less environmental benefits than any other.
pokud jde o to, kde najdete dobré věci, jako jsou parky a stromy, a kde ty špatné, jako jsou elektrárny a továrny na likvidaci odpadu. Jako černá Američanka budu dvakrát pravděpodobněji než běloška žít v oblasti, kde zplodiny v ovzduší budou největší riziko pro mé zdraví. Pětkrát pravděpodobněji budu bydlet nedaleko elektrárny nebo chemičky – kde také žiji. Tato rozhodnutí o územním plánování vytvořily nepříznivé podmínky, jež vedly k problémům, jako je obezita, cukrovka a astma. Kdo by vycházel z domu na procházku v toxickém prostředí? Našich 27 % obezity je hodně i na tuto zemi a cukrovka s ní jde ruku v ruce. Jedno ze čtyř dětí v jižním Bronxu má astma. Míra hospitalizací s astmatem našich lidí je sedmkrát vyšší než národní průměr. Důsledky dopadají na každého z nás a všichni draze platíme za likvidaci tuhého odpadu: zdravotními problémy souvisejícími se znečišťováním prostředí, ba co hůř, vězněním mladých černochů a Hispánců, kteří by jinak byli nositeli obrovského potenciálu. 50 % našich obyvatel žije pod hranicí chudoby, 25 % z nás je nezaměstnaných, obyvatelé s nízkými příjmy často využívají pohotovost jako místo základní zdravotní péče. To vše draze na vrub daňových poplatníků s nulovými přínosy. Chudí lidé jsou nejen stále chudí, ale i stále nezdraví.
Unfortunately, race and class are extremely reliable indicators as to where one might find the good stuff, like parks and trees, and where one might find the bad stuff, like power plants and waste facilities. As a black person in America, I am twice as likely as a white person to live in an area where air pollution poses the greatest risk to my health. I am five times more likely to live within walking distance of a power plant or chemical facility, which I do. These land-use decisions created the hostile conditions that lead to problems like obesity, diabetes and asthma. Why would someone leave their home to go for a brisk walk in a toxic neighborhood? Our 27 percent obesity rate is high even for this country, and diabetes comes with it. One out of four South Bronx children has asthma. Our asthma hospitalization rate is seven times higher than the national average. These impacts are coming everyone's way. And we all pay dearly for solid waste costs, health problems associated with pollution and more odiously, the cost of imprisoning our young black and Latino men, who possess untold amounts of untapped potential. Fifty percent of our residents live at or below the poverty line; 25 percent of us are unemployed. Low-income citizens often use emergency-room visits as primary care. This comes at a high cost to taxpayers and produces no proportional benefits. Poor people are not only still poor, they are still unhealthy.
Naštěstí je zde spousta lidí jako já, kteří usilují o řešení, které krátkodobě nebude ochuzovat životy komunit "barevných" s nízkými příjmy a dlouhodobě nezničí nás všechny. To by nikdo z nás nechtěl a to nás spojuje. Co ještě máme společného?
Fortunately, there are many people like me who are striving for solutions that won't compromise the lives of low-income communities of color in the short term, and won't destroy us all in the long term. None of us want that, and we all have that in common.
Tak zaprvé – všichni skvěle vypadáme. (smích) Vystudovali jsme střední, vysokou školu a postgraduál,
So what else do we have in common? Well, first of all, we're all incredibly good-looking.
procestovali zajímavá místa, neměli děti v pubertě, jsme finančně stabilní, nikdy jsme nebyli ve vězení. Prima. (smích)
(Laughter) Graduated high school, college, post-graduate degrees, traveled to interesting places, didn't have kids in your early teens, financially stable, never been imprisoned. OK. Good.
Ale kromě toho, že jsem černoška, se od většiny z vás liším v několika dalších ohledech.
(Laughter)
Téměř polovinu budov v mém sousedství jsem viděla lehnout popelem. Můj starší bratr Lenny bojoval ve Vietnamu, jen aby ho zastřelili pár bloků od našeho domu. Bože... Vyrostla jsem s drogovým doupětem přes ulici. Jo, jsem chudé černé dítě z ghetta. Těmito věcmi se od vás liším. Ale věci, které máme s vámi společné, mne zase oddělují od lidí v mé komunitě, a nyní jsem mezi těmito dvěma světy a mám dost odvahy, abych bojovala za spravedlnost.
But, besides being a black woman, I am different from most of you in some other ways. I watched nearly half of the buildings in my neighborhood burn down. My big brother Lenny fought in Vietnam, only to be gunned down a few blocks from our home. Jesus. I grew up with a crack house across the street. Yeah, I'm a poor black child from the ghetto. These things make me different from you. But the things we have in common set me apart from most of the people in my community, and I am in between these two worlds
Takže: jak to, že jsou naše životy tak jiné? Koncem 40. letech můj otec – stevard ve vlaku a syn otroka - koupil dům v Hunts Point v jižním Bronxu a o pár let později si vzal moji maminku. Tehdy naši komunitu tvořila převážně bílá pracující třída. Můj otec nebyl sám a zatímco i jiní jemu podobní uskutečňovali svou verzi amerického snu, v jižním Bronxu a mnoha městech v zemi se stal běžným odliv bílých obyvatel. Banky začaly červenou diskriminační čárou oddělovat části města, včetně té naší, které se tak náhle ocitly mimo dosah jakýchkoliv investic. Mnoho majitelů domů uvěřilo, že je pro ně výhodnější své domy spálit a získat peníze z pojištění, než je za těchto podmínek prodávat, a to bez ohledu na mrtvé nebo zraněné bývalé nájemníky.
with enough of my heart to fight for justice in the other. So how did things get so different for us? In the late '40s, my dad -- a Pullman porter, son of a slave -- bought a house in the Hunts Point section of the South Bronx, and a few years later, he married my mom. At the time, the community was a mostly white, working-class neighborhood. My dad was not alone. And as others like him pursued their own version of the American dream, white flight became common in the South Bronx and in many cities around the country. Red-lining was used by banks, wherein certain sections of the city, including ours, were deemed off-limits to any sort of investment. Many landlords believed it was more profitable to torch their buildings and collect insurance money rather than to sell under those conditions --
Hunts Point byl původně regionem, kde lidé do práce chodili pěšky. Jenže nyní neměli ani práci, ani domov, kam by šli. K našim problémům přispěla stavba státní dálnice. Robert Moses zahájil agresivní kampaň za rozšíření dálnic ve státě New York. Jedním z jeho hlavních cílů bylo zajistit snadnější cestu obyvatel z bohatých komunit okresu Westchesteru na Manhattan. Jižní Bronx, který leží mezi nimi, neměl šanci. Obyvatelé často dostávali výpověď ani ne měsíc před stržením svých obydlí. 600 000 lidí bylo vystěhováno. Obecně se mělo za to, že z jižního Bronxu pocházeli jen pasáci a prostitutky. A jak by se na vás mohlo nepodepsat, když od útlého dětství posloucháte, že z vaší komunity nikdy nevzejde nic dobrého a že je špatná a odporná? Majetek mé rodiny byl tedy nyní bezcenný, ale stále to byl domov a to jediné, co jsme měli. Naštěstí pro mě, tento domov a láska v něm i pomoc učitelů, mentorů a přátel znamenali dostatek.
dead or injured former tenants notwithstanding. Hunts Point was formerly a walk-to-work community, but now residents had neither work nor home to walk to. A national highway construction boom was added to our problems. In New York State, Robert Moses spearheaded an aggressive highway-expansion campaign. One of its primary goals was to make it easier for residents of wealthy communities in Westchester County to go to Manhattan. The South Bronx, which lies in between, did not stand a chance. Residents were often given less than a month's notice before their buildings were razed. 600,000 people were displaced. The common perception was that only pimps and pushers and prostitutes were from the South Bronx. And if you are told from your earliest days that nothing good is going to come from your community, that it's bad and ugly, how could it not reflect on you? So now, my family's property was worthless, save for that it was our home, and all we had. And luckily for me, that home and the love inside of it, along with help from teachers, mentors and friends along the way, was enough.
Čím je ale tento příběh důležitý? Z pohledu plánování ekonomická degradace vede k degradaci environmentální, a následně sociální. Snižování investic, které začalo v 60. letech, připravilo půdu environmentální nespravedlnosti, jež následovala. Toto zastaralé dělení do zón a regulace užití půdy se používá dodnes, a pokračuje tak výstavba škodlivých továren v mém sousedství. Berou se tyto faktory na vědomí při rozhodování o pravidlech pro užití půdy? Jaké jsou náklady spojené s takovým rozhodnutím a kdo je platí? Kdo z nich má zisk? Vyváží něco to, čím prochází místní komunity? Toto bylo „plánování“, které nebralo ohled na naše nejlepší zájmy.
Now, why is this story important? Because from a planning perspective, economic degradation begets environmental degradation, which begets social degradation. The disinvestment that began in the 1960s set the stage for all the environmental injustices that were to come. Antiquated zoning and land-use regulations are still used to this day to continue putting polluting facilities in my neighborhood. Are these factors taken into consideration when land-use policy is decided? What costs are associated with these decisions? And who pays? Who profits? Does anything justify what the local community goes through? This was "planning" -- in quotes --
Když jsme si to uvědomili, rozhodli jsme se udělat vlastní plánování. Ten malý park, o kterém jsem vám vyprávěla, byl první fází budování zeleného hnutí v jižním Bronxu. Napsala jsem federální dopravní grant na jeden a čtvrt milionu pro vyprojektování nábřežní promenády s cyklistickými stezkami. Fyzická zlepšení pomáhají formovat veřejnou politiku v oblasti dopravní bezpečnosti, umísťování odpadních a jiných továren a, pokud jsou správně provedeny, nesnižují kvalitu života komunity. Poskytují příležitost pro zvýšení fyzické aktivity i rozvoj místní ekonomiky, třeba obchodů s jízdními koly, stánků s džusem... Na vybudování projektů první fáze jsme získali 20 milionů dolarů. Toto je Lafayette Avenue – jak ji upravili zahradní architekti firmy Matthews-Nielsen. Až bude tato stezka hotová, spojí jižní Bronx s dalšími více než 400 akry parku Randall’s Island. V tuto chvíli jsme odděleni asi 12 metry vody, ale to se změní.
that did not have our best interests in mind. Once we realized that, we decided it was time to do our own planning. That small park I told you about earlier was the first stage of building a Greenway movement in the South Bronx. I wrote a one-and-a-quarter-million dollar federal transportation grant to design the plan for a waterfront esplanade with dedicated on-street bike paths. Physical improvements help inform public policy regarding traffic safety, the placement of the waste and other facilities, which, if done properly, don't compromise a community's quality of life. They provide opportunities to be more physically active, as well as local economic development. Think bike shops, juice stands. We secured 20 million dollars to build first-phase projects. This is Lafayette Avenue -- and that's redesigned by Mathews Nielsen Landscape Architects. And once this path is constructed, it'll connect the South Bronx with more than 400 acres of Randall's Island Park.
Když zvelebujeme přírodní prostředí, vrátí nám ze svého bohatství ještě víc. Vedeme projekt s názvem Bronx Ecological Stewardship Training, který poskytuje rekvalifikaci na práci v oblasti ekologické obnovy, takže naši lidé jsou připraveni o tato dobře placená místa soutěžit. Krok za krokem přinášíme do této oblasti práci „zelených límečků“, a lidé tak budou mít finanční i osobní podíl na svém životním prostředí. Dálnice Sheridan je nedostatečně využitá památka z éry Roberta Mosese, postavená bez ohledu na okolí, které rozdělila. I v dopravní špičce je prakticky nevyužívaná. Místní komunita vytvořila alternativní dopravní plán umožňující její odstranění. Máme příležitost dát dohromady všechny zainteresované strany, aby znovu promyslely, jak těchto 28 akrů lépe využít pro parky, finančně dostupné bydlení a místní ekonomický rozvoj.
Right now we're separated by about 25 feet of water, but this link will change that. As we nurture the natural environment, its abundance will give us back even more. We run a project called the Bronx [Environmental] Stewardship Training, which provides job training in the fields of ecological restoration, so that folks from our community have the skills to compete for these well-paying jobs. Little by little, we're seeding the area with green-collar jobs -- and with people that have both a financial and personal stake in their environment. The Sheridan Expressway is an underutilized relic of the Robert Moses era, built with no regard for the neighborhoods that were divided by it. Even during rush hour, it goes virtually unused. The community created an alternative transportation plan that allows for the removal of the highway. We have the opportunity now to bring together all the stakeholders to re-envision how this 28 acres can be better utilized for parkland, affordable housing and local economic development.
Také jsme v New York City vybudovali první předváděcí projekt zelených, energeticky úsporných střech nad našimi kancelářemi. Tyto tzv. cool roofs jsou vysoce reflexní povrchy, které nepohlcují solární teplo a přenášejí je do budovy nebo atmosféry. Zelené střechy jsou ze zeminy a živých rostlin. Obojí lze využít místo střešních materiálů z ropy, které pohlcují horko a přispívají ke vzniku „horkého ostrova“ a rozkládají se vlivem slunce, takže je nakonec vdechujeme. Zelené střechy také zadrží až 75 % dešťové vody, čímž snižují nutnost draze financovat čističky městem, které shodou okolností bývají často "spravedlivě" umísťovány v komunitách, jako je ta moje. Také poskytují útočiště pro naše malé přátele! Takže – (smích) – super!
We also built New York City's first green and cool roof demonstration project on top of our offices. Cool roofs are highly-reflective surfaces that don't absorb solar heat, and pass it on to the building or atmosphere. Green roofs are soil and living plants. Both can be used instead of petroleum-based roofing materials that absorb heat, contribute to urban "heat island" effect and degrade under the sun, which we in turn breathe. Green roofs also retain up to 75 percent of rainfall, so they reduce a city's need to fund costly end-of-pipe solutions -- which, incidentally, are often located in environmental justice communities like mine. And they provide habitats for our little friends!
[Butterfly]
Tento projekt je i odrazovým můstkem pro naše podnikání v instalaci zelených střech
(Laughter) So cool!
a přináší do jižního Bronxu práci a udržitelnou ekonomickou činnost. (potlesk) Taky z toho mám radost.
Anyway, the demonstration project is a springboard for our own green roof installation business, bringing jobs and sustainable economic activity to the South Bronx.
[Green is the new black ...]
(Laughter) (Applause)
Vím, že Chris říkal, abychom tady nedělali reklamu,
I like that, too.
ale, když mám všechnu tu pozornost – potřebujeme investory – konec reklamy. Je lepší žádat o odpuštění, než o povolení. Nicméně... (smích) (potlesk)
Anyway, I know Chris told us not to do pitches up here, but since I have all of your attention: We need investors. End of pitch. It's better to ask for forgiveness than permission. Anyway --
(Laughter)
Takže… Katrina. Před Katrinou měly jižní Bronx a devátý okrsek New Orleansu
(Applause)
mnoho společného. Oba byly hustě obydlené chudými lidmi různých etnik a byly zdroji kulturních inovací: třeba hip-hopu a jazzu. Oba byly nábřežní komunity, kde jsou průmyslová a lidská obydlí v těsné blízkosti. V období po Katrině máme stále mnoho společného. Patříme k nejvíce ignorovaným, pomlouvaným a zneužívaným v důsledku nedbalosti regulačních orgánů, zhoubného dělení zón a mizivé odpovědnosti vlády. Zničení devátého okresku ani jižního Bronxu nebylo neodvratitelné, ale obohatili jsme se o cenné lekce, jak se z takového stavu dostat. Jsme více než jen národním symbolem zkázy či problémů řešitelných prázdnými kampaňovými sliby minulých i budoucích prezidentů. Necháme nyní pobřeží Mexického zálivu jednu až dvě desetiletí strádat jako jižní Bronx? Nebo učiníme aktivní kroky a poučíme se ze zdrojů vlastních aktivistů, kteří se zrodili ze zoufalství komunit, jakou je ta moje?
OK. Katrina. Prior to Katrina, the South Bronx and New Orleans' Ninth Ward had a lot in common. Both were largely populated by poor people of color, both hotbeds of cultural innovation: think hip-hop and jazz. Both are waterfront communities that host both industries and residents in close proximity of one another. In the post-Katrina era, we have still more in common. We're at best ignored, and maligned and abused, at worst, by negligent regulatory agencies, pernicious zoning and lax governmental accountability. Neither the destruction of the Ninth Ward nor the South Bronx was inevitable. But we have emerged with valuable lessons about how to dig ourselves out. We are more than simply national symbols of urban blight or problems to be solved by empty campaign promises of presidents come and gone. Now will we let the Gulf Coast languish for a decade or two, like the South Bronx did? Or will we take proactive steps and learn from the homegrown resource of grassroots activists
Poslouchejte mne dobře: neočekávám, že jednotlivci, korporace nebo vláda učiní svět lepším místem, protože je to dobré nebo morální. Moje prezentace nastiňuje jen drobet z toho, čím jsem prošla. Jen takový malinký kousíček. Nemáte ani představu. Ale chcete-li, můžu říct později více. Ale, právě podstata nebo to, jak ji člověk vnímá, lidi nakonec motivuje. Osobně se zajímám o tzv. „trojí podstatu“, kterou může udržitelný rozvoj vytvářet. Rozvoj, který má potenciál vyústit v pozitivní výsledky pro všechny zúčastněné: developerské firmy, vládu i komunitu v místě, kam projekty směřují. K tomu v současnosti v New Yorku nedochází a pracujeme s rozsáhlým deficitem územního plánování. Řada státních dotací jde do výstavby navrhovaných velkých krabic a stadionů v jižním Bronxu, ale existuje jen mizivá koordinace mezi městskými zastupiteli při tom, jak si poradit se sílícími efekty zvýšené dopravy, zplodin, tuhého odpadu a dopadu na volný prostor. Jejich přístup k rozvoji místní ekonomiky a pracovních příležitostí je tak laxní, že to není ani k smíchu. Kromě toho všeho nejbohatší světový sportovní tým nahrazuje stadion Yankee, a kvůli tomu zničil dva oblíbené parky. Dnes už máme dokonce ještě méně než tu plastiku, o které jsem mluvila. A přestože automobily vlastní méně než 25 % obyvatel jižního Bronxu, zahrnují tyto projekty tisíce nových parkovacích míst, což omezí hromadnou veřejnou dopravu. Čili v širší debatě chybí komplexní analýza zisků a ztrát z neřešení nemocné, environmentálně zatěžované komunity versus začlenění strukturálních, udržitelných změn. Moje agentura těsně pracuje s Columbia University a dalšími, aby na tyto problémy poukázala.
that have been born of desperation in communities like mine? Now listen, I do not expect individuals, corporations or government to make the world a better place because it is right or moral. This presentation today only represents some of what I've been through. Like a tiny little bit. You've no clue. But I'll tell you later, if you want to know. (Laughter) But -- I know it's the bottom line, or one's perception of it, that motivates people in the end. I'm interested in what I like to call the "triple bottom line" that sustainable development can produce. Developments that have the potential to create positive returns for all concerned: the developers, government and the community where these projects go up. At present, that's not happening in New York City. And we are operating with a comprehensive urban-planning deficit. A parade of government subsidies is going to propose big-box and stadium developments in the South Bronx, but there is scant coordination between city agencies on how to deal with the cumulative effects of increased traffic, pollution, solid waste and the impacts on open space. And their approaches to local economic and job development are so lame it's not even funny. Because on top of that, the world's richest sports team is replacing the House That Ruth Built by destroying two well-loved community parks. Now, we'll have even less than that stat I told you about earlier. And although less than 25 percent of South Bronx residents own cars, these projects include thousands of new parking spaces, yet zip in terms of mass public transit. Now, what's missing from the larger debate is a comprehensive cost-benefit analysis between not fixing an unhealthy, environmentally-challenged community, versus incorporating structural, sustainable changes. My agency is working closely with Columbia University and others to shine a light on these issues.
Ráda bych zdůraznila, že nejsem proti rozvoji. Máme tu město, ne přírodní rezervaci, a já jsem přijala svého vnitřního kapitalistu stejně jako pravděpodobně vy všichni, a kdo ne, tak by měl.
Now let's get this straight: I am not anti-development. Ours is a city, not a wilderness preserve. And I've embraced my inner capitalist. And, but I don't have --
Proto nemám problém s tím, že developerské firmy vydělávají peníze.
(Laughter) You probably all have, and if you haven't, you need to.
Máme dostatek příkladů, jež ukazují, že udržitelný rozvoj přátelský vůči komunitě může vynést jmění. Další účastníci TEDu, Bill McDonough a Amory Lovins – mimochodem moji hrdinové – ukázali, že to je skutečně možné. S čím však mám problém, je výstavba, která extrémně vykořisťuje politicky zranitelné komunity kvůli zisku. Fakt, že toto pokračuje, je ostuda nás všech, protože my všichni jsme zodpovědní za budoucnost, kterou tvoříme. Ale jednou z možností, které si připomínám, je poučení od vizionářů v jiných městech. To je moje verze globalizace.
(Laughter) So I don't have a problem with developers making money. There's enough precedent out there to show that a sustainable, community-friendly development can still make a fortune. Fellow TEDsters Bill McDonough and Amory Lovins -- both heroes of mine by the way -- have shown that you can actually do that. I do have a problem with developments that hyper-exploit politically vulnerable communities for profit. That it continues is a shame upon us all, because we are all responsible for the future that we create. But one of the things I do to remind myself of greater possibilities, is to learn from visionaries in other cities.
Například Bogotá. Chudé, hispánské město plné ozbrojeného násilí
This is my version of globalization.
a obchodu s drogami – to je reputace ne nepodobná jižnímu Bronxu. Nicméně toto město bylo koncem devadesátých let obdařeno velmi vlivným starostou jménem Enrique Penalosa. Podíval se na demografii: pár Bogoťanů vlastnilo automobil, přesto velká část městských zdrojů byla vyhrazena právě jim. Jako starosta s tím můžete něco udělat. Jeho administrativa zúžila hlavní městské třídy z pěti pruhů na tři, zakázala na nich parkovat, rozšířila pěší zóny a cyklostezky, vybudovala veřejná prostranství a vytvořila jeden z nejefektivnějších autobusových systémů hromadné dopravy na světě. Za své skvělé úsilí byl málem zažalován. Jak ale lidé začali chápat, že byli postaveni na první místo v řešení problémů odrážejících jejich každodenní životy, stala se neuvěřitelná věc. Lidé přestali pohazovat odpadky. Míra zločinnosti klesla, protože ulice ožily lidmi. Starostova administrativa vyřešila několik typických městských problémů naráz za rozpočet třetího světa. V téhle zemi se nemáme jak vymluvit. Je mi líto. Podstatou je, že upřednostnění lidí neznamenalo penalizaci těch, kteří si mohli dovolit auto, ale spíše snahu dát všem Bogoťanům příležitost zapojit se na oživení jejich města. To, že by rozvoj neměl jít na úkor většiny populace je v USA, je stále považováno za radikální myšlenku. Ale příklad Bogoty má sílu to změnit.
Let's take Bogota. Poor, Latino, surrounded by runaway gun violence and drug trafficking; a reputation not unlike that of the South Bronx. However, this city was blessed in the late 1990s with a highly-influential mayor named Enrique Peñalosa. He looked at the demographics. Few Bogotanos own cars, yet a huge portion of the city's resources was dedicated to serving them. If you're a mayor, you can do something about that. His administration narrowed key municipal thoroughfares from five lanes to three, outlawed parking on those streets, expanded pedestrian walkways and bike lanes, created public plazas, created one of the most efficient bus mass-transit systems in the entire world. For his brilliant efforts, he was nearly impeached. But as people began to see that they were being put first on issues reflecting their day-to-day lives, incredible things happened. People stopped littering. Crime rates dropped, because the streets were alive with people. His administration attacked several typical urban problems at one time, and on a third-world budget, at that. We have no excuse in this country, I'm sorry. But the bottom line is: their people-first agenda was not meant to penalize those who could actually afford cars, but rather, to provide opportunities for all Bogotanos to participate in the city's resurgence. That development should not come at the expense of the majority of the population is still considered a radical idea here in the U.S. But Bogota's example has the power to change that.
Vy jste nicméně požehnaní darem vlivu. Proto jste zde a ceníte si informací, které si tu vyměňujeme. Využijte svůj vliv na podporu komplexní udržitelné změny všude. Nemluvte o ní pouze na TEDu. Snažím se zde vytvořit celonárodní politický program a jak víte, politici jsou lidé. Pomozte mi udělat ze zelené oblíbenou barvu. Pomozte udělat udržitelnost sexy. Udělejte z ní téma vašich konverzací u večeře a na koktejlech. Pomozte mi bojovat za environmentální a ekonomickou spravedlnost. Podpořte investice respektující pravidlo tří ekologických pilířů. Pomozte mi demokratizovat udržitelnost přizváním všech k jednacímu stolu a trváním na tom, že komplexní plánování může být zavedeno kdekoliv. Výborně, mám ještě trochu času!
You, however, are blessed with the gift of influence. That's why you're here and why you value the information we exchange. Use your influence in support of comprehensive, sustainable change everywhere. Don't just talk about it at TED. This is a nationwide policy agenda I'm trying to build, and as you all know, politics are personal. Help me make green the new black. Help me make sustainability sexy. Make it a part of your dinner and cocktail conversations. Help me fight for environmental and economic justice. Support investments with a triple-bottom-line return. Help me democratize sustainability by bringing everyone to the table, and insisting that comprehensive planning can be addressed everywhere. Oh good, glad I have a little more time!
Když jsem nedávno po snídani mluvila s panem Gorem, zeptala jsem se ho, jak budou aktivisté za environmentální spravedlnost zahrnuti do jeho nové marketingové strategie. Odpověděl, že v rámci grantového programu. Nejsem si jistá, zda pochopil, že to nebyla žádost o sponzoring. Já jsem dávala nabídku jemu. (potlesk)
Listen -- when I spoke to Mr. Gore the other day after breakfast, I asked him how environmental justice activists were going to be included in his new marketing strategy. His response was a grant program. I don't think he understood that I wasn't asking for funding. I was making him an offer.
(Applause)
Trápilo mne, že tento přístup – shora dolů – je ještě stále běžný. Nechápejte mne špatně, my peníze potřebujeme. (smích)
What troubled me was that this top-down approach is still around. Now, don't get me wrong, we need money.
Ale místní aktivisté jsou potřeba u jednacích stolů právě v procesu rozhodování. To je těch 90 % energie, které promarníme každý den. Nepřispívejte k tomu plýtváním naší energie, inteligence a těžce nabytou zkušenosti. (potlesk)
(Laughter) But grassroots groups are needed at the table during the decision-making process. Of the 90 percent of the energy that Mr. Gore reminded us that we waste every day, don't add wasting our energy, intelligence and hard-earned experience to that count.
Přijela jsem z tak velké dálky, abych se s vámi sešla. Prosím, ať to není zbytečně. Společnou prací se můžeme stát jednou z těch malých, rychle rostoucích skupin jednotlivců, kteří mají tu drzost a odvahu věřit, že skutečně můžeme změnit svět. Na tuto konferenci jsme mohli přijít ve velmi rozdílných fázích života, ale věřte mi, že nás všechny spojuje jeden neuvěřitelně mocný fakt – nemáme co ztratit a máme mnoho co získat. Ciao bellos... (potlesk)
(Applause) I have come from so far to meet you like this. Please don't waste me. By working together, we can become one of those small, rapidly-growing groups of individuals who actually have the audacity and courage to believe that we actually can change the world. We might have come to this conference from very, very different stations in life, but believe me, we all share one incredibly powerful thing. We have nothing to lose and everything to gain.