Dobrý den. Jmenuji se Mac. A živím se tím, že lžu dětem, ale ty lži jsou upřímné.
Hi everybody. So my name is Mac. My job is that I lie to children, but they're honest lies.
Píšu knihy pro děti a jak řekl Pablo Picasso: "Všichni víme, že umění není pravda.
I write children's books, and there's a quote from Pablo Picasso, "We all know that Art is not truth.
Umění je lež, díky níž si uvědomujeme pravdu, nebo alespoň pravdu, které máme porozumět. Umělec musí vědět, jakým způsobem ostatní o pravdivosti svých lží přesvědčit."
Art is a lie that makes us realize truth or at least the truth that is given us to understand. The artist must know the manner whereby to convince others of the truthfulness of his lies."
Tohle jsem poprvé slyšel jako dítě a moc se mi to líbilo, ale neměl jsem tušení, co to znamená. (Smích)
I first heard this when I was a kid, and I loved it, but I had no idea what it meant. (Laughter)
A tak jsem si myslel, víte, kvůli tomu jsem za vámi dnes přišel, mluvit o pravdě a lžích, fikci a realitě. Jak bych mohl tenhle zauzlovaný svazek vět rozmotat? A řekl jsem si, mám PowerPoint. Udělám si Vennův diagram. ["Pravda. Lži."] (Smích) Bum, tady ho máme. Máme pravdu a lži a pak je tu tahle malá oblast, okraj, uprostřed. Ten nepatrný prostor, to je umění. Tak jo. Vennův diagram. (Smích) (Potlesk)
So I thought, you know what, it's what I'm here to talk to you today about, though, truth and lies, fiction and reality. So how could I untangle this knotted bunch of sentences? And I said, I've got PowerPoint. Let's do a Venn diagram. ["Truth. Lies."] (Laughter) So there it is, right there, boom. We've got truth and lies and then there's this little space, the edge, in the middle. That liminal space, that's art. All right. Venn diagram. (Laughter) (Applause)
Ale to nám taky moc nepomůže. To, co mi pomohlo pochopit tenhle citát a to, co je to umění, přinejmenším umění fikce, byla práce s dětmi. Býval jsem vedoucí na letním táboře. Dělal jsem to v létě, když jsem měl volno ze školy a moc se mi to líbilo. Byl to letní sportovní tábor pro čtyř- až šestileté děti. Já jsem měl na starosti čtyřleté, což bylo dobré, protože čtyřleté děti neumějí sporty a já také ne. (Smích) Sport dělám na úrovni čtyřletých dětí, takže se stávalo, že děti driblovaly kolem kuželů a pak se přehřály a šly si sednout pod strom, kde už jsem seděl já -- (Smích) -- a já jsem si vymýšlel příběhy a vyprávěl jim je. Vyprávěl jsem příběhy o svém životě. Říkal jsem jim, jak o víkendech jezdím domů a dělám špiona pro anglickou královnu. A brzy se objevily další děti, které ani nebyly v mojí skupině, přišly za mnou a říkaly: "Ty jsi Mac Barnett, že jo? Ty jsi ten chlápek, co dělá špiona pro anglickou královnu." A já přitom čekal celý život, až ke mě přijde cizí člověk a tuhle otázku mi položí. V mojí představě to byly elegantní Rusky, ale, víte, čtyřleté děti -- v Berkeley v Kalifornii se musíte smířit s tím, co máte.
But that's actually not very helpful either. The thing that made me understand that quote and really kind of what art, at least the art of fiction, was, was working with kids. I used to be a summer camp counselor. I would do it on my summers off from college, and I loved it. It was a sports summer camp for four- to six-year-olds. I was in charge of the four-year-olds, which is good, because four-year-olds can't play sports, and neither can I. (Laughter) I play sports at a four-year-old level, so what would happen is the kids would dribble around some cones, and then got hot, and then they would go sit underneath the tree where I was already sitting — (Laughter) — and I would just make up stories and tell them to them and I would tell them stories about my life. I would tell them about how, on the weekends, I would go home and I would spy for the Queen of England. And soon, other kids who weren't even in my group of kids, they would come up to me, and they would say, "You're Mac Barnett, right? You're the guy who spies for the Queen of England." And I had been waiting my whole life for strangers to come up and ask me that question. In my fantasy, they were svelte Russian women, but, you know, four-year-olds — you take what you can get in Berkeley, California.
A já jsem si uvědomil, že příběhy, které vyprávím, jsou skutečné způsobem, který je mi známý a opravdu vzrušující. Myslím, že vrcholem pro mě bylo -- na to nikdy nezapomenu -- byla tam holčička jménem Riley. Byla maličká a vždycky si brávala oběd ven a ovoce zahodila. Prostě vzala ovoce, mamka jí každý den zabalila meloun, a ona ho prostě hodila do břečťanu a pak se pustila do ovocných zákusků a do pudinku, a já jí povídám: "Riley, to se nedělá, to ovoce musíš sníst." A ona se zeptala: "Proč?" A já jsem řekl: "No, když to ovoce hodíš do břečťanu, tak tam brzy vyroste plno melounů." A to je podle mě důvod, proč jsem skončil jako vypravěč příběhů pro děti a ne jako jejich nutriční poradce. A Riley řekla, "To se nikdy nestane. To se prostě nestane." A tak jsem poslední den tábora vstal brzy a v obchodě jsem koupil velký meloun a schoval jsem ho do břečťanu. A pak při obědě jsem řekl: "Riley, běž se tam podívat, co jsi způsobila." A -- (Smích) -- ona se vlekla tím břečťanem a pak se jí rozšířily oči a ukázala na meloun, který byl větší, než její hlava, a pak tam přiběhly všechny děti a tlačily se kolem ní, a někdo řekl: "Hele, proč je na něm nálepka?" (Smích) A já řekl: "Proto vám povídám, neházejte nálepky do břečťanu. Házejte je do koše. Takhle pak ničíte přírodu." A Riley s sebou ten meloun nosila celý den a byla moc pyšná.
And I realized that the stories that I was telling were real in this way that was familiar to me and really exciting. I think the pinnacle of this for me — I'll never forget this — there was this little girl named Riley. She was tiny, and she used to always take out her lunch every day and she would throw out her fruit. She would just take her fruit, her mom packed her a melon every day, and she would just throw it in the ivy and then she would eat fruit snacks and pudding cups, and I was like, "Riley, you can't do that, you have to eat the fruit." And she was like, "Why?" And I was like, "Well, when you throw the fruit in the ivy, pretty soon, it's going to be overgrown with melons," which is why I think I ended up telling stories to children and not being a nutritionist for children. And so Riley was like, "That will never happen. That's not going to happen." And so, on the last day of camp, I got up early and I got a big cantaloupe from the grocery store and I hid it in the ivy, and then at lunchtime, I was like, "Riley, why don't you go over there and see what you've done." And — (Laughter) — she went trudging through the ivy, and then her eyes just got so wide, and she pointed out this melon that was bigger than her head, and then all the kids ran over there and rushed around her, and one of the kids was like, "Hey, why is there a sticker on this?" (Laughter) And I was like, "That is also why I say do not throw your stickers in the ivy. Put them in the trash can. It ruins nature when you do this." And Riley carried that melon around with her all day, and she was so proud.
Riley věděla, že jí tam za sedm dní meloun nevyrostl, ale taky věděla, že vyrostl. Je to zvláštní místo, ale nemusí se k němu dostat jen děti. Může to být cokoliv. Umění nás tam dostane. Byla přímo uprostřed toho místa. Místa, kterému bychom mohli říkat umění nebo fikce. Já mu budu říkat zázrak. Coleridge tomu říkal záměrné pozdržení nevíry nebo poetická víra, kvůli okamžikům, kdy příběh, bez ohledu na to, jak je podivný, má určité zdání pravdy a vy jste schopni mu uvěřit. A nemusí se tam dostat pouze děti. Dokážou to i dospělí a my se tam dostáváme při čtení. Z toho důvodu lidi během dvou dní přistanou v Dublinu, a chodí po Bloomsday a vidí všechno, co se odehrálo v "Oddyseovi", i když se nic z toho nestalo. Nebo lidi jedou do Londýna a navštíví Baker Street, aby viděli byt Sherlocka Holmese, i když 221B je jen číslo, co namalovali na budovu, která ve skutečnosti tuto adresu nikdy neměla. Víme, že tyhle postavy nejsou skutečné, ale pocity s nimi spojené ano, a jsme toho schopni. Víme, že ty postavy nejsou skutečné, ale přesto víme, že jsou.
And Riley knew she didn't grow a melon in seven days, but she also knew that she did, and it's a weird place, but it's not just a place that kids can get to. It's anything. Art can get us to that place. She was right in that place in the middle, that place which you could call art or fiction. I'm going to call it wonder. It's what Coleridge called the willing suspension of disbelief or poetic faith, for those moments where a story, no matter how strange, has some semblance of the truth, and then you're able to believe it. It's not just kids who can get there. Adults can too, and we get there when we read. It's why in two days, people will be descending on Dublin to take the walking tour of Bloomsday and see everything that happened in "Ulysses," even though none of that happened. Or people go to London and they visit Baker Street to see Sherlock Holmes' apartment, even though 221B is just a number that was painted on a building that never actually had that address. We know these characters aren't real, but we have real feelings about them, and we're able to do that. We know these characters aren't real, and yet we also know that they are.
Děti se tam dostanou o dost snáze, než dospělí, a proto pro děti píšu rád. Myslím, že děti jsou nejlepší publikum seriózní literární fikce. Jako dítě, jsem byl posedlý romány o tajných dveřích, jako byla "Narnie", kde jste otevřeli skříň a prošli jí do kouzelného světa. A já jsem byl přesvědčený, že tajné dveře opravdu existují a hledal jsem je a pokoušel se jimi projít. Chtěl jsem žít a přejít do fiktivního světa, což je -- prostě jsem vždycky lidem otevíral skříně. (Smích) Procházel jsem skříní mámina přítele a nebyla tam žádná kouzelná země. Byly tam ale zvláštní věci, o kterých máma asi měla vědět. (Smích) A já jsem byl šťastný, že jsem jí to všechno mohl říct.
Kids can get there a lot more easily than adults can, and that's why I love writing for kids. I think kids are the best audience for serious literary fiction. When I was a kid, I was obsessed with secret door novels, things like "Narnia," where you would open a wardrobe and go through to a magical land. And I was convinced that secret doors really did exist and I would look for them and try to go through them. I wanted to live and cross over into that fictional world, which is — I would always just open people's closet doors. (Laughter) I would just go through my mom's boyfriend's closet, and there was not a secret magical land there. There was some other weird stuff that I think my mom should know about. (Laughter) And I was happy to tell her all about it.
Po vysoké jsem začal pracovat za jedněmi z těch tajných dveří. Tohle je místo jménem 826 Valencia. Je na adrese 826 Valencia Street ve čtvrti Mission v San Franciscu, a když jsem tam pracoval, sídlilo tam nakladatelství s názvem McSweeney's, neziskové centrum spisovatelů s názvem 826 Valencia, ale před ním byl zvláštní obchod. Víte, to místo bylo vedené jako maloobchod a v San Franciscu by nám nedali povolení, a tak, aby spisovatel, co to založil, Dave Eggers, vyhověl zákonu, řekl: "Dobře, otevřu tam obchod pro piráty." A to taky udělal. (Smích) A je to krásné. Všechno ve dřevě. Ty zásuvky můžete vysunout a vzít si citrus, abyste nedostali kurděje. Pásky na oči mají v různých barvách, protože na jaře se chtějí piráti rozdovádět. Co vy víte. Černá je nudná. Pastely. Nebo oči, taky ve spoustě barev, jen skleněné oči, záleží, jak se chcete s tou situací vyrovnat. A ten obchod, kupodivu, lidi tam chodili a kupovali věci, a tím se zaplatil nájem našeho školicího centra, které bylo za ním. Ale pro mě byl důležitější fakt, že, myslím, že kvalita práce, kterou odvádíte, přijdou děti a dostanou rady jak psát, a když musíte projít tímhle zvláštním, přechodným, fiktivním místem, než začnete psát, ovlivní to práci, kterou děláte. Jsou to tajné dveře, kterými můžete projít.
After college, my first job was working behind one of these secret doors. This is a place called 826 Valencia. It's at 826 Valencia Street in the Mission in San Francisco, and when I worked there, there was a publishing company headquartered there called McSweeney's, a nonprofit writing center called 826 Valencia, but then the front of it was a strange shop. You see, this place was zoned retail, and in San Francisco, they were not going to give us a variance, and so the writer who founded it, a writer named Dave Eggers, to come into compliance with code, he said, "Fine, I'm just going to build a pirate supply store." And that's what he did. (Laughter) And it's beautiful. It's all wood. There's drawers you can pull out and get citrus so you don't get scurvy. They have eyepatches in lots of colors, because when it's springtime, pirates want to go wild. You don't know. Black is boring. Pastel. Or eyes, also in lots of colors, just glass eyes, depending on how you want to deal with that situation. And the store, strangely, people came to them and bought things, and they ended up paying the rent for our tutoring center, which was behind it, but to me, more important was the fact that I think the quality of work you do, kids would come and get instruction in writing, and when you have to walk this weird, liminal, fictional space like this to go do your writing, it's going to affect the kind of work that you make.
A tak jsem vedl 826 v Los Angeles a mojí prací bylo vybudovat tam obchod. A tak máme Park ozvěn tržnice cestování časem. Naše motto je: "Ať jste kdykoliv, my už tam jsme." (Smích) A je na Sunset Boulevard v Los Angeles. Naši milí zaměstnanci jsou připraveni vám pomoci. Jsou ze všech období, včetně osmdesátek, ten chlapík na konci, ten je z velice nedávné minulosti. Tady máme Zaměstnance měsíce, včetně Čingischána, Charlese Dickense. Pár skvělých lidí si v žebříčku polepšilo. Tohle je jakoby lékárnická sekce. Máme tu patentované léky, kanopy na orgány, komunistické mýdlo, kde se píše, "Tohle je mýdlo na celý rok." (Smích) Náš přístroj na ledovou tříšť se při otevíračce rozbil a my nevěděli, co dělat. Náš architekt byl celý od červeného sirupu. Vypadalo to, jako kdyby právě někoho zabil, což u tohohle architekta nebylo vyloučeno a my jsme nevěděli, co dělat. Měl to být zlatý hřeb našeho obchodu. Tak jsme tam dali nápis: "Mimo provoz. Přijďte včera." (Smích) A vyklubal se z toho lepší vtip, než tříšť, a tak jsme to tam už takhle nechali. Mamutí kusy. Každá ta věc váží asi tři a půl kila. Repelent na barbary. Je plný salátu a vonných dekorací, věcí, které barbaři nesnášejí. Mrtvé jazyky. (Smích) Pijavice, přírodní doktůrci. A Vikingský deodorant, který je ve spoustě skvělých vůní: nehty u nohou, pot a shnilá zelenina, popel z pohřební hranice. Protože máme za to, že tělový sprej Axe byste měli požívat jenom na bojišti a ne v podpaží. (Smích) A tohle jsou emoční čipy pro roboty, takže roboti můžou pocítit lásku nebo strach. Nejvíc se prodává Škodolibost, což jsme nečekali. (Smích) To jsme nečekali. Ale není za tím výdělek, děti projdou dveřmi, kde stojí "Pouze zaměstnanci" a ocitnou se v místě, kde si dělají domácí úkoly a píšou příběhy a dělají filmy a tohle je událost na oslavu vydání knihy, kde budou děti předčítat. Publikujeme čtvrtletník, který tvoří pouze texty, které píšou děti, které sem chodí každý den po škole. Pak máme večírky, kde děti jedí dort a čtou rodičům a pijí mléko ze šampusek. A je to velice výjimečné místo, protože je to v tomhle zvláštním prostředí vepředu. Vtip není vtipem. V té fikci nenajdete přechody, a to se mi líbí. Trocha fikce, která kolonizovala skutečný svět. Já to vidím jako knihu ve třech dimenzích.
It's a secret door that you can walk through. So I ran the 826 in Los Angeles, and it was my job to build the store down there. So we have The Echo Park Time Travel Mart. That's our motto: "Whenever you are, we're already then." (Laughter) And it's on Sunset Boulevard in Los Angeles. Our friendly staff is ready to help you. They're from all eras, including just the 1980s, that guy on the end, he's from the very recent past. There's our Employees of the Month, including Genghis Khan, Charles Dickens. Some great people have come up through our ranks. This is our kind of pharmacy section. We have some patent medicines, Canopic jars for your organs, communist soap that says, "This is your soap for the year." (Laughter) Our slushy machine broke on the opening night and we didn't know what to do. Our architect was covered in red syrup. It looked like he had just murdered somebody, which it was not out of the question for this particular architect, and we didn't know what to do. It was going to be the highlight of our store. So we just put that sign on it that said, "Out of order. Come back yesterday." (Laughter) And that ended up being a better joke than slushies, so we just left it there forever. Mammoth Chunks. These things weigh, like, seven pounds each. Barbarian repellent. It's full of salad and potpourri — things that barbarians hate. Dead languages. (Laughter) Leeches, nature's tiny doctors. And Viking Odorant, which comes in lots of great scents: toenails, sweat and rotten vegetables, pyre ash. Because we believe that Axe Body Spray is something that you should only find on the battlefield, not under your arms. (Laughter) And these are robot emotion chips, so robots can feel love or fear. Our biggest seller is Schadenfreude, which we did not expect. (Laughter) We did not think that was going to happen. But there's a nonprofit behind it, and kids go through a door that says "Employees Only" and they end up in this space where they do homework and write stories and make films and this is a book release party where kids will read. There's a quarterly that's published with just writing that's done by the kids who come every day after school, and we have release parties and they eat cake and read for their parents and drink milk out of champagne glasses. And it's a very special space, because it's this weird space in the front. The joke isn't a joke. You can't find the seams on the fiction, and I love that. It's this little bit of fiction that's colonized the real world. I see it as kind of a book in three dimensions.
Tomu termínu se říká metafikce, a to jsou zkrátka příběhy o příbězích, a meta teď zažívá velkou chvílí. Její poslední velká chvíle byla nejspíš v 60. letech díky spisovatelům, jako John Barth a Willian Gaddis, ale existovala. Je stará téměř jako vyprávění samotné. A jednou metafiktivní technikou je rozbití čtvrté stěny. Ano? To je, když se herec otočí k publiku a řekne: "Jsem herec, tohle jsou jen trámy." A i tenhle domněle upřímný okamžik, řekl bych, je ve službě lži, ale jeho účelem je zdůraznit strojenost fikce. Já mám raději opak. Pokud chci tu čtvrtou stěnu rozbít, chci, aby fikce unikla a dostala se do skutečného světa. Chci, aby kniha byla tajnými dveřmi, které se otevřou a vypustí příběhy do reality.
There's a term called metafiction, and that's just stories about stories, and meta's having a moment now. Its last big moment was probably in the 1960s with novelists like John Barth and William Gaddis, but it's been around. It's almost as old as storytelling itself. And one metafictive technique is breaking the fourth wall. Right? It's when an actor will turn to the audience and say, "I am an actor, these are just rafters." And even that supposedly honest moment, I would argue, is in service of the lie, but it's supposed to foreground the artificiality of the fiction. For me, I kind of prefer the opposite. If I'm going to break down the fourth wall, I want fiction to escape and come into the real world. I want a book to be a secret door that opens and lets the stories out into reality.
A o to se pokouším ve svých knihách. A tady je jeden příklad. Tohle je moje vůbec první kniha. Jmenuje se "Billy Twitters a jeho problém s plejtvákem". Je o klukovi, který dostane plejtváka jako mazlíčka, ale je to trest a ničí mu to život. Přes noc mu ho doručí firma FedUp. (Smích) A on ho musí vzít s sebou do školy. Žije v San Franciscu -- ne moc dobré město, když máte plejtváka. Spousta kopců, nemovitosti stojí majlant. Ten trh je šílenej, to vám povídám. Ale pod přebalem jsou tyhle desky, tohle je ochrana pod knížkou, přebalem, a tam je reklama, která nabízí 30denní bezplatné vyzkoušení plejtváka obrovského. A vy můžete poslat oznámkovanou obálku se svou adresou a my vám pošleme velrybu. A děti nám fakt píšou.
And so I try to do this in my books. And here's just one example. This is the first book that I ever made. It's called "Billy Twitters and his Blue Whale Problem." And it's about a kid who gets a blue whale as a pet but it's a punishment and it ruins his life. So it's delivered overnight by FedUp. (Laughter) And he has to take it to school with him. He lives in San Francisco — very tough city to own a blue whale in. A lot of hills, real estate is at a premium. This market's crazy, everybody. But underneath the jacket is this case, and that's the cover underneath the book, the jacket, and there's an ad that offers a free 30-day risk-free trial for a blue whale. And you can just send in a self-addressed stamped envelope and we'll send you a whale. And kids do write in.
Takže tady je dopis. Stojí tam: "Milí lidi, sázím 10 babek, že mi velrybu nepošlete. Eliot Gannon (6 let)." (Smích) (Potlesk)
So here's a letter. It says, "Dear people, I bet you 10 bucks you won't send me a blue whale. Eliot Gannon (age 6)." (Laughter) (Applause)
Takže Eliot a ostatní děti, kteří tohle pošlou, dostanou zpět dopis, psaný velmi malým písmem, od norské právnické společnosti -- (Smích) -- kde se píše, že kvůli změně v celním zákonu byla jejich velryba zadržena v Sognefjordu, což je moc pěkný fjord, a pak se tam píše o Sognefjordu, a trochu o norském jídle. Taková odchylka od tématu. (Smích) Ale končí to tím, že se tam píše, že by vaše velryba byla ráda, kdybyste se jí ozvali. Má telefonní číslo a vy jí můžete zavolat a nechat vzkaz. A když jí zavoláte a necháte vzkaz, tak, v té odchozí zprávě jsou velrybí zvuky a potom pípnutí, což opravdu zní jako velrybí zvuk. A taky dostanou obrázek své velryby. Tohle je Randolph, a Randolph patří klukovi jménem Nico, který byl jedno z prvních dětí, které zavolalo, a já vám pustím kousek z Nicovy zprávy. Tohle je první zpráva, kterou jsem od Nica dostal.
So what Eliot and the other kids who send these in get back is a letter in very small print from a Norwegian law firm — (Laughter) — that says that due to a change in customs laws, their whale has been held up in Sognefjord, which is a very lovely fjord, and then it just kind of talks about Sognefjord and Norwegian food for a little while. It digresses. (Laughter) But it finishes off by saying that your whale would love to hear from you. He's got a phone number, and you can call and leave him a message. And when you call and leave him a message, you just, on the outgoing message, it's just whale sounds and then a beep, which actually sounds a lot like a whale sound. And they get a picture of their whale too. So this is Randolph, and Randolph belongs to a kid named Nico who was one of the first kids to ever call in, and I'll play you some of Nico's message. This is the first message I ever got from Nico.
(Audio) Nico: Ahoj, tady Nico. Já jsem tvůj majitel, Randolphe. Ahoj. Takže tohle je prvně, co s tebou mluvím, a možná, že se ti brzy znovu ozvu. Ahoj.
(Audio) Nico: Hello, this is Nico. I am your owner, Randolph. Hello. So this is the first time I can ever talk to you, and I might talk to you soon another day. Bye.
Mac Barnett: Nico zavolal znovu asi za hodinu. (Smích) A tady je další z Nicových zpráv.
Mac Barnett: So Nico called back, like, an hour later. (Laughter) And here's another one of Nico's messages.
(Audio) Nico: Ahoj, Randolphe, tady Nico. Dlouho jsme spolu nemluvili, ale mluvil jsem s tebou v sobotu nebo v neděli, jo, v sobotu nebo v neděli, a tak ti teď volám znovu, abych tě pozdravil a zajímalo by mě, co asi tak teď děláš, a asi ti zavolám znovu zítra nebo dneska, takže pak si promluvíme. Ahoj.
(Audio) Nico: Hello, Randolph, this is Nico. I haven't talked to you for a long time, but I talked to you on Saturday or Sunday, yeah, Saturday or Sunday, so now I'm calling you again to say hello and I wonder what you're doing right now, and I'm going to probably call you again tomorrow or today, so I'll talk to you later. Bye.
MB: Což udělal, zavolal zpátky znovu ten den. Randolphovi zanechal v průběhu čtyř let více než 25 zpráv. Člověk se o něm dozví všechno a taky o babičce, kterou má rád, a babičce, kterou má rád o trochu míň -- (Smích) -- a křížovkách, co luští, a tohle je -- přehraju vám od Nica ještě jednu zprávu. Tohle je Nicova vánoční zpráva.
MB: So he did, he called back that day again. He's left over 25 messages for Randolph over four years. You find out all about him and the grandma that he loves and the grandma that he likes a little bit less — (Laughter) — and the crossword puzzles that he does, and this is — I'll play you one more message from Nico. This is the Christmas message from Nico.
[Pípnutí] (Audio) Nico: Ahoj, Randolphe, promiň, že jsem se dlouho neozval. Měl jsem toho hodně, protože začala škola, jak možná nevíš, asi, protože jsi velryba, tak asi nevíš, tak ti volám, abych ti řekl, abych ti popřál hezké Vánoce. Takže hezké Vánoce a pa pa, Randolphe. Ahoj. MB: Nico, který se 18 měsíců neozval, nechal před dvěma dny zprávu. Hlas má úplně jiný, ale dal k telefonu svou paní na hlídání, a ta byla na Randolpha taky moc milá.
[Beep] (Audio) Nico: Hello, Randolph, sorry I haven't talked to you in a long time. It's just that I've been so busy because school started, as you might not know, probably, since you're a whale, you don't know, and I'm calling you to just say, to wish you a merry Christmas. So have a nice Christmas, and bye-bye, Randolph. Goodbye. MB: I actually got Nico, I hadn't heard from in 18 months, and he just left a message two days ago. His voice is completely different, but he put his babysitter on the phone, and she was very nice to Randolph as well.
Ale Nico je ten nejlepší čtenář, v jakého jsem mohl doufat. Chtěl bych, aby každý, pro koho píšu, byl do věcí, které vytvářím, emocionálně angažován. Myslím, že mám štěstí. Děti jako Nico jsou nejlepší čtenáři a zaslouží si ty nejlepší příběhy, které jim můžeme dát.
But Nico's the best reader I could hope for. I would want anyone I was writing for to be in that place emotionally with the things that I create. I feel lucky. Kids like Nico are the best readers, and they deserve the best stories we can give them.
Velice vám děkuji.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)