Joseph Keller běhával kolem standfordského kampusu a ke svému překvapení zjistil, že tam s ním běhá také hodně žen. Proč se jim takhle houpou copy z jedné strany na druhou? Jako matematik si umínil, že na to musí přijít.
Joseph Keller used to jog around the Stanford campus, and he was struck by all the women jogging there as well. Why did their ponytails swing from side to side like that? Being a mathematician, he set out to understand why.
Profesora Kellera zajímala spousta věcí: proč z konvic odkapává voda nebo jak se kroutí žížaly. Ještě před pár měsíci jsem o Josephu Kellerovi nic nevěděl. Dočetl jsem se o něm v New York Times, v nekrologu. Noviny mu věnovaly půlstránkový úvodník, což je, jak si asi dovedete představit, v novinách tohoto formátu výsadní místo. Nekrology čtu skoro každý den. Má žena si pochopitelně myslí, že je trochu morbidní zahajovat den u míchaných vajec větou: „Tak kdopak nám to dnes zemřel?“
(Laughter) Professor Keller was curious about many things: why teapots dribble or how earthworms wriggle. Until a few months ago, I hadn't heard of Joseph Keller. I read about him in the New York Times, in the obituaries. The Times had half a page of editorial dedicated to him, which you can imagine is premium space for a newspaper of their stature. I read the obituaries almost every day. My wife understandably thinks I'm rather morbid to begin my day with scrambled eggs and a "Let's see who died today."
(Smích)
(Laughter)
Když se nad tím zamyslíte, tak na titulní straně novin bývají obvykle špatné zprávy všímající si neúspěchů lidí. Místem, kde si špatné zprávy všímají úspěchů, bývá zadní strana novin, v černé kronice.
But if you think about it, the front page of the newspaper is usually bad news, and cues man's failures. An instance where bad news cues accomplishment is at the end of the paper, in the obituaries.
Řídím společnost, jež se zabývá odhady vývoje, který obchodníci odvozují z dat minulých období ‒ řekněme takovou zpětnou analýzou. A tak jsme si řekli: Co kdybychom tuto metodu použili na nekrology z New York Times? Nedalo by se z toho ponaučit, jak dostat svůj nekrolog do úvodníku ‒ i když už tu nebudete, abyste si to užili?
In my day job, I run a company that focuses on future insights that marketers can derive from past data -- a kind of rearview-mirror analysis. And we began to think: What if we held a rearview mirror to obituaries from the New York Times? Were there lessons on how you could get your obituary featured -- even if you aren't around to enjoy it?
(Smích)
(Laughter)
Nehodilo by se to k míchaným vajíčkům líp?
Would this go better with scrambled eggs?
(Smích)
(Laughter)
A tak jsme se podívali na data. Na 2 000 redakčních, neplacených nekrologů za zhruba 20 měsíců mezi lety 2015 a 2016. Co jsme se z těchto 2 000 úmrtí, nebo spíše životů, naučili?
And so, we looked at the data. 2,000 editorial, non-paid obituaries over a 20-month period between 2015 and 2016. What did these 2,000 deaths -- rather, lives -- teach us?
Nejprve jsme se zaměřili na slova. Tady máme titulek k nekrologu. Tenhle je o úžasném Lee Kuan Yewovi. Když odstraníte začátek a konec, zůstane vám květnatý popis. Který se několika slovy snaží zachytit úspěchy nebo i celý život. Je fascinující jen se na to dívat. Zde je pár slavných lidí, kteří v posledních 2 letech zemřeli. Hádejte, o koho jde.
Well, first we looked at words. This here is an obituary headline. This one is of the amazing Lee Kuan Yew. If you remove the beginning and the end, you're left with a beautifully worded descriptor that tries to, in just a few words, capture an achievement or a lifetime. Just looking at these is fascinating. Here are a few famous ones, people who died in the last two years. Try and guess who they are.
[Umělec vymykající se žánru] To je Prince.
[An Artist who Defied Genre] That's Prince.
[Titán boxu a 20. století]
[Titan of Boxing and the 20th Century]
Ó, ano. [Muhammad Ali]
Oh, yes.
[Muhammad Ali]
[Architektka průkopnice] Zaha Hadid.
[Groundbreaking Architect] Zaha Hadid.
Tak jsme tyto popisy vzali a nechali je projít zpracováním přirozeného jazyka, kdy jimi nakrmíte program, který vyřadí přebytečná slova ‒ členy, spojky ‒ taková ta slova, která snadno napodobíte ve hře „Šarády“ ‒ a ponechá jen ta nejdůležitější. Zpracovali jsme nejen tyto 4, ale všech 2 000 popisů. A takhle vypadá výsledek. Film, divadlo, hudba, tanec a samozřejmě umění, jsou hojně zastoupeny. Přes 40 procent. Až si člověk říká, proč v tolika společnostech nutí rodiče děti studovat techniku, medicínu, obchod nebo právo, aby byly považovány za úspěšné. A když už se bavíme o povoláních, podívejme se na věk ‒ průměrný věk, ve kterém lidé něčeho dosáhli. To číslo je 37. To znamená, že si musíte počkat v průměru 37 let ... než dosáhnete prvního úspěchu, pro který si vás lidé budou pamatovat ‒ a v průměru o 44 let později zemřete jako 81letý.
So we took these descriptors and did what's called natural language processing, where you feed these into a program, it throws out the superfluous words -- "the," "and," -- the kind of words you can mime easily in "Charades," -- and leaves you with the most significant words. And we did it not just for these four, but for all 2,000 descriptors. And this is what it looks like. Film, theatre, music, dance and of course, art, are huge. Over 40 percent. You have to wonder why in so many societies we insist that our kids pursue engineering or medicine or business or law to be construed as successful. And while we're talking profession, let's look at age -- the average age at which they achieved things. That number is 37. What that means is, you've got to wait 37 years ... before your first significant achievement that you're remembered for -- on average -- 44 years later, when you die at the age of 81 --
(Smích)
on average.
(Laughter)
Pak někomu vykládejte něco o trpělivosti.
Talk about having to be patient.
Samozřejmě, že záleží na povolání. Pokud jste sportovní hvězdou, naberete správné tempo už po dvacítce. A pokud jste čtyřicátníkem jako já, můžete zkusit zábavný svět politiky.
(Laughter) Of course, it varies by profession. If you're a sports star, you'll probably hit your stride in your 20s. And if you're in your 40s like me, you can join the fun world of politics.
Politici udělají svůj první a někdy jediný záslužný čin až po čtyřicítce.
(Laughter) Politicians do their first and sometimes only commendable act in their mid-40s.
(Smích)
(Laughter)
Pokud vás zajímá, kteří jsou ti "další", zde je několik příkladů. Není úžasné, jaké věci lidé dělají a pro jaké věci si je pamatujeme?
If you're wondering what "others" are, here are some examples. Isn't it fascinating, the things people do
(Smích)
and the things they're remembered for?
(Laughter)
Naše zvědavost běžela na plné obrátky a strašně jsme si přáli zanalyzovat víc než jen popisy. Tak jsme tam naládovali celý první odstavec z všech těch 2 000 nekrologů, ale udělali jsme to zvlášť pro 2 skupiny lidí: pro ty, kteří jsou slavní a pro ty, kteří slavní nejsou. Pro slavné lidi ‒ Prince, Ali, Zaha Hadid ‒ a lidi, kteří nejsou slavní, jako například Jocelyn Cooper, reverend Curry nebo Lorna Kelly. Jsem ochoten se s vámi vsadit, že jste o většině z nich neslyšeli. Úžasní lidé, fantastické úspěchy, ale nejsou slavní. Co kdybychom zanalyzovali tyto 2 skupiny zvlášť ‒ ty slavné a ty neznámé? Co nám to napoví? Podívejte se.
Our curiosity was in overdrive, and we desired to analyze more than just a descriptor. So, we ingested the entire first paragraph of all 2,000 obituaries, but we did this separately for two groups of people: people that are famous and people that are not famous. Famous people -- Prince, Ali, Zaha Hadid -- people who are not famous are people like Jocelyn Cooper, Reverend Curry or Lorna Kelly. I'm willing to bet you haven't heard of most of their names. Amazing people, fantastic achievements, but they're not famous. So what if we analyze these two groups separately -- the famous and the non-famous? What might that tell us?
Take a look.
Vyskočí na mě hned dvě věci. První: „John“
Two things leap out at me. First: "John."
(Smích)
(Laughter)
Ti z vás, kteří se jmenují John, by měli poděkovat svým rodičům ‒
Anyone here named John should thank your parents --
(Smích)
(Laughter)
a připomenout svým dětem, aby si pak vystřihli váš nekrolog. A druhá: „Pomoc“
and remind your kids to cut out your obituary when you're gone. And second: "help."
V úspěšně prožitých životech jsme odhalili mnohá ponaučení a to, co bychom se od lidí zvěčněných v tisku mohli naučit. Tenhle úkol byl fascinujícím odkazem kaleidoskopu, kterým je život, a ještě více fascinující byl fakt, že naprostá většina nekrologů představovala slavné i neznámé lidi, kteří vykonali zdánlivě mimořádné věci. Do materie života vtiskli nějaký pozitivní skutek. Pomáhali.
We uncovered, many lessons from lives well-led, and what those people immortalized in print could teach us. The exercise was a fascinating testament to the kaleidoscope that is life, and even more fascinating was the fact that the overwhelming majority of obituaries featured people famous and non-famous, who did seemingly extraordinary things. They made a positive dent in the fabric of life. They helped.
Až se zase vrátíte domů, zeptejte se sami sebe: Jak využívám své schopnosti, abych pomohl společnosti? Protože tím nejsilnějším ponaučením z tohoto je, že když víc lidí prožije svůj život tak, aby se stali po smrti slavnými, stane se svět mnohem lepším místem.
So ask yourselves as you go back to your daily lives: How am I using my talents to help society? Because the most powerful lesson here is, if more people lived their lives trying to be famous in death, the world would be a much better place.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)