Vzpomínám si, jak jsem se dozvěděla, že budu přednášet na TEDu. Běžela jsem chodbou k jedné ze svých tříd, abych to pověděla žákům.
I remember when I first found out I was going to speak at a TED conference. I ran across the hall to one of my classrooms to inform my students.
„Víte co, kluci? Požádali mě, abych měla projev na TEDu."
"Guess what, guys? I've been asked to give a TED Talk."
Reakce nebyla zrovna taková, jakou jsem čekala. Celá třída zmlkla.
The reaction wasn't one I quite expected. The whole room went silent.
„Projev na TEDu? Něco jako ten o pevné vůli, co jste nám pouštěla? Nebo ten o vědci, co dokázal tu super věc s roboty?" zeptal se Mohamed.
"A TED Talk? You mean, like the one you made us watch on grit? Or the one with the scientist that did this really awesome thing with robots?" Muhammad asked.
„Ano, přesně ten."
"Yes, just like that."
„Paní trenérko, ale tihle lidi jsou fakt důležití a chytří."
"But Coach, those people are really important and smart."
(Smích)
(Laughter)
„Já vím."
"I know that."
„Ale proč chcete přednášet? Nesnášíte mluvení na veřejnosti."
"But Coach, why are you speaking? You hate public speaking."
„To je fakt," přiznala jsem. „Ale je důležité, abych mluvila o nás, o vašich cestách, o své cestě. Lidé se to potřebují dozvědět."
"I do," I admitted, "But it's important that I speak about us, that I speak about your journeys, about my journey. People need to know."
Žáci uprchlické školy, kterou jsem založila, mi na závěr věnovali pár povzbudivých slov.
The students at the all-refugee school that I founded decided to end with some words of encouragement.
„Bezva! Tak paní trenérko, tak ať je to dobré!"
"Cool! It better be good, Coach."
(Smích)
(Laughter)
65,3 milionů lidí bylo donuceno opustit své domovy kvůli válce nebo pronásledování. Největší počet, 11 milionů, je ze Sýrie. Denně 33 952 lidí prchá ze svých domovů. Převážná většina zůstává v uprchlických táborech, v nichž panují podmínky, které ničí definice nemůže označit za lidské. Podílíme se na ponižování lidských bytostí. Tak vysoká čísla nikdy předtím nepadla. Toto je největší počet uprchlíků od druhé světové války.
There are 65.3 million people who have been forcibly displaced from their homes because of war or persecution. The largest number, 11 million, are from Syria. 33,952 people flee their homes daily. The vast majority remain in refugee camps, whose conditions cannot be defined as humane under anyone's definition. We are participating in the degradation of humans. Never have we had numbers this high. This is the highest number of refugees since World War II.
Dovolte mi, abych vám řekla, proč mi na té věci tolik záleží. Jsem Arabka. Jsem přistěhovalkyně. Jsem Muslimka. Posledních 12 let života jsem strávila prací s uprchlíky. Jo a taky jsem lesba. Takže poslední dobou jsem dost v kurzu.
Now, let me tell you why this issue is so important to me. I am an Arab. I am an immigrant. I am a Muslim. I've also spent the last 12 years of my life working with refugees. Oh -- and I'm also gay. It makes me really popular these days.
(Smích)
(Laughter)
Jsem dcerou uprchlice. Babička uprchla ze Sýrie v roce 1964 za vlády Háfize Asada. Byla v třetím měsíci těhotenství, když si sbalila kufr, nacpala do auta svých pět dětí a odjela do sousedního Jordánu, aniž by věděla, jaká budoucnost čeká ji a její rodinu. Dědeček se rozhodl zůstat, podle něj to nebylo tak zlé. Následoval ji o měsíc později, když jeho bratři byli mučeni a jeho továrnu převzala vláda. Znova vybudovali své životy od nuly a stali se z nich nezávislí bohatí jordánští občané.
But I am the daughter of a refugee. My grandmother fled Syria in 1964 during the first Assad regime. She was three months pregnant when she packed up a suitcase, piled in her five children and drove to neighboring Jordan, not knowing what the future held for her and her family. My grandfather decided to stay, not believing it was that bad. He followed her a month later, after his brothers were tortured and his factory was taken over by the government. They rebuilt their lives starting from scratch and eventually became independently wealthy Jordanian citizens.
Já se narodila v Jordánsku o 11 let později. Pro babičku bylo velmi důležité, abychom znali náš příběh a naši cestu. Bylo mi osm, když mě vzala na návštěvu mého prvního uprchlického tábora. Nechápala jsem proč. Proč pro ni bylo tak důležité, abychom tam šli. Pamatuji si, jak jsem vešla dovnitř, držíc ji při tom za ruku, a jak mi řekla: „Jdi si hrát s dětmi," zatímco šla navštívit ženy v táboře. Nechtěla jsem. Ty děti nebyly jako já. Byly chudé. Žily v táboře. Odmítla jsem. Klekla si ke mně a řekla rozhodně: „Běž. A nevracej se, dokud sis nehrála. Nikdy si nemysli, že někteří lidé jsou pod tvoji úroveň nebo že se od nich nemáš co naučit."
I was born in Jordan 11 years later. It was really important to my grandmother for us to know our history and our journey. I was eight years old when she took me to visit my first refugee camp. I didn't understand why. I didn't know why it was so important to her for us to go. I remember walking into the camp holding her hand, and her saying, "Go play with the kids," while she visited with the women in the camp. I didn't want to. These kids weren't like me. They were poor. They lived in a camp. I refused. She knelt down beside me and firmly said, "Go. And don't come back until you've played. Don't ever think people are beneath you or that you have nothing to learn from others."
Neochotně jsem šla. Babičku jsem nikdy nechtěla zklamat. Vrátila jsem se po pár hodinách fotbalu s dětmi v táboře. Vyšly jsme ven a já jí nadšeně líčila, jaký to byl skvělý zážitek a jak báječné ty děti byly.
I reluctantly went. I never wanted to disappoint my grandmother. I returned a few hours later, having spent some time playing soccer with the kids in the camp. We walked out of the camp, and I was excitedly telling her what a great time I had and how fantastic the kids were.
"Haram!", řekla jsem arabsky. "Nebožáci."
"Haram!" I said in Arabic. "Poor them."
"Haram - běda nám," použila babička totéž slovo v jiném významu, jako že hřešíme. "Nelituj je, věř v ně."
"Haram on us," she said, using the word's different meaning, that we were sinning. "Don't feel sorry for them; believe in them."
Až když jsem opustila svou zemi a vydala se do USA, uvědomila jsem si význam jejích slov.
It wasn't until I left my country of origin for the United States that I realized the impact of her words.
Po ukončení studia jsem si zažádala o politický azyl a dostala ho, protože jsem patřila do určité společenské skupiny. Někteří si to možná neuvědomují, ale v některých zemích stále hrozí trest smrti za homosexualitu. Vzdala jsem se jordánského občanství. Bylo to moje nejtěžší rozhodnutí v životě, ale neměla jsem na výběr. Víte, když máte na výběr mezi domovem a přežitím, otázka "Odkud jsi?" je najednou značně sugestivní. Syřanka, kterou jsem nedávno poznala v uprchlickém táboře v Řecku, to vystihla nejlépe, když vzpomínala na chvíli, kdy musela utéct z Aleppa.
After my college graduation, I applied for and was granted political asylum, based on being a member of a social group. Some people may not realize this, but you can still get the death penalty in some countries for being gay. I had to give up my Jordanian citizenship. That was the hardest decision I've ever had to make, but I had no other choice. The point is, when you find yourself choosing between home and survival, the question "Where are you from?" becomes very loaded. A Syrian woman who I recently met at a refugee camp in Greece articulated it best, when she recalled the exact moment she realized she had to flee Aleppo.
"Podívala jsem se z okna a venku nebylo nic. Samé sutiny. Žádné obchody, ulice, školy. Všechno bylo pryč. Byla jsem u sebe v bytě měsíce, poslouchala jsem padat bomby a viděla umírat lidi. Ale pořád jsem si myslela, že bude líp, že mě nikdo nedonutí odejít, nikdo mi nemohl sebrat domov. A nevím proč zrovna to ráno, když jsem se dívala ven, mi došlo, že když neodejdu, mé tři děti zemřou. A tak jsme odešli. Odešli jsme, protože jsme museli, ne protože jsme chtěli. Nebylo na výběr," řekla.
"I looked out the window and there was nothing. It was all rubble. There were no stores, no streets, no schools. Everything was gone. I had been in my apartment for months, listening to bombs drop and watching people die. But I always thought it would get better, that no one could force me to leave, no one could take my home away from me. And I don't know why it was that morning, but when I looked outside, I realized if I didn't leave, my three young children would die. And so we left. We left because we had to, not because we wanted to. There was no choice," she said.
Je těžké uvěřit, že někam patříte, když nemáte domov, když vás z rodné země vyžene strach nebo pronásledování, nebo vám zboří město, ve kterém jste vyrůstali. Neměla jsem pocit, že mám domov. Nebyla jsem občanka Jordánska, ale nebyla jsem ani Američanka. Pociťovala jsem samotu, kterou dodnes stěží dokáži popsat slovy.
It's kind of hard to believe that you belong when you don't have a home, when your country of origin rejects you because of fear or persecution, or the city that you grew up in is completely destroyed. I didn't feel like I had a home. I was no longer a Jordanian citizen, but I wasn't American, either. I felt a kind of loneliness that is still hard to put into words today.
Po vysoké jsem zoufale potřebovala najít místo, kde bych byla doma. Potloukala jsem se ze státu do státu a nakonec skončila v Severní Karolíně. Pár dobrosrdečných lidí se slitovalo a zaplatilo mi nájem, jídlo nebo oblečení na pohovor. Cítila jsem se ještě víc osamělá a neschopná. Teprve když jsem poznala slečnu Sarah, jižní baptistku, která se mě ujala a zaměstnala mě, když mi bylo nejhůř, začala jsem si věřit. Slečna Sarah vlastnila bistro na horách v Severní Karolíně. Předpokládala jsem, že díky své dobré výchově a prestižní vysoké škole mi svěří vedení své restaurace. Mýlila jsem se. Začala jsem mytím nádobí, čištěním záchodů a prací za grillem. Spadl mi hřebínek; poznala jsem hodnotu tvrdé práce. Ale především se mi dostalo uznání a přijetí. Slavila jsem Vánoce s její rodinou a ona se se mnou snažila držet Ramadán.
After college, I desperately needed to find a place to call home. I bounced around from state to state and eventually ended up in North Carolina. Kindhearted people who felt sorry for me offered to pay rent or buy me a meal or a suit for my new interview. It just made me feel more isolated and incapable. It wasn't until I met Miss Sarah, a Southern Baptist who took me in at my lowest and gave me a job, that I started to believe in myself. Miss Sarah owned a diner in the mountains of North Carolina. I assumed, because of my privileged upbringing and my Seven Sister education, that she would ask me to manage the restaurant. I was wrong. I started off washing dishes, cleaning toilets and working the grill. I was humbled; I was shown the value of hard work. But most importantly, I felt valued and embraced. I celebrated Christmas with her family, and she attempted to observe Ramadan with me.
Pamatuji si, jak jsem se bála přiznat jí svou orientaci; byla přece jen jižní baptistka. Sedla jsem si vedle ní na gauč a řekla jsem: "Slečno Sarah, vy víte, že jsem lesba." Na její odpověď nikdy nezapomenu.
I remember being very nervous about coming out to her -- after all, she was a Southern Baptist. I sat on the couch next to her and I said, "Miss Sarah, you know that I'm gay." Her response is one that I will never forget.
"To je v pořádku, zlato. Hlavně nebuď děvka."
"That's fine, honey. Just don't be a slut."
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)
Přestěhovala jsem se do Atlanty a stále jsem hledala domov. Má cesta nabrala zvláštní směr o tři roky později, když jsem venku potkala skupinu uprchlických dětí, jak hrají fotbal. Špatně jsem zabočila do tohohle sídliště a viděla jsem ty děti venku hrát fotbal. Byly naboso, měly ošuntělý míč a kamínky místo branek. Dívala jsem se na ně asi hodinu, a pak jsem se usmívala. Ti kluci mi připomínali domov. Připomínali mi, jak jsem vyrůstala u fotbalu v ulicích Jordánska, s bratry a bratranci. Nakonec jsem se k nim přidala. Ze začátku se tvářili dost pochybovačně, protože podle nich holky fotbal neumí. Ale já samozřejmě uměla.
I eventually moved to Atlanta, still trying to find my home. My journey took a strange turn three years later, after I met a group of refugee kids playing soccer outside. I'd made a wrong turn into this apartment complex, and I saw these kids outside playing soccer. They were playing barefoot with a raggedy soccer ball and rocks set up as goals. I watched them for about an hour, and after that I was smiling. The boys reminded me of home. They reminded me of the way I grew up playing soccer in the streets of Jordan, with my brothers and cousins. I eventually joined their game. They were a little skeptical about letting me join it, because according to them, girls don't know how to play. But obviously I did.
Ptala jsem se, jestli někdy hráli v týmu. Řekli, že ne, ale že by moc rádi. Postupně jsem si je získala a vytvořili jsme první tým. Tahle děcka mi dala rychlokurs o uprchlících, o chudobě a o lidskosti. Hlavně tři bratři z Afgánistánu - Roohullah, Noorullah a Zabiullah - v něm hráli ústřední roli. Jednou jsem přišla pozdě večer na trénink a hřiště bylo úplně prázdné. Opravdu jsem se bála. Můj tým tréninky miloval. Chybět na tréninku jim nebylo podobné. Vyšla jsem z auta a dvě děti vylezly z poza popelnice a mávaly zběsile rukama.
I asked them if they had ever played on a team. They said they hadn't, but that they would love to. I gradually won them over, and we formed our first team. This group of kids would give me a crash course in refugees, poverty and humanity. Three brothers from Afghanistan -- Roohullah, Noorullah and Zabiullah -- played a major role in that. I showed up late to practice one day to find the field completely deserted. I was really worried. My team loved to practice. It wasn't like them to miss practice. I got out of my car, and two kids ran out from behind a dumpster, waving their hands frantically.
"Trenérko, Rooha zmlátili. Skočili na něj. Všude byla krev."
"Coach, Rooh got beat up. He got jumped. There was blood everywhere."
"Co tím myslíš? Kdo ho zmlátil?"
"What do you mean? What do you mean he got beat up?"
"Přišli zlí kluci a zbili ho. Všichni utekli, báli se."
"These bad kids came and beat him up, Coach. Everybody left. They were all scared."
Skočili jsme do auta a jeli k Roohovi. Zaklepala jsem a otevřel Noor. "Kde je Rooh? Musím se podívat, jestli je v pořádku." "Je v pokoji, paní trenérko. Nechce ven." Zaklepala jsem.
We hopped into my car and drove over to Rooh's apartment. I knocked on the door, and Noor opened it. "Where's Rooh? I need to talk to him, see if he's OK." "He's in his room, Coach. He's refusing to come out." I knocked on the door.
"Roohu, pojď ven. Musím s tebou mluvit. Musím zjistit, jestli jsi v pořádku, nebo musíme do nemocnice."
"Rooh, come on out. I need to talk to you. I need to see if you're OK or if we need to go to the hospital."
Vyšel ven. Na hlavě měl velký šrám a rozseknutý ret a byl zjevně otřesený. Dívala jsem se na něj a požádala kluky, aby zavolali mámu, protože jsem s ním musela do nemocnice. Zavolali svou mámu. Vyšla ven. Stála jsem zády k ní a slyšela, jak začala křičet v perštině. Kluci se začali válet smíchy. Byla jsem zmatená, protože tady nebylo nic k smíchu. Vysvětlili mi, že řekla:
He came out. He had a big gash on his head, a split lip, and he was physically shaken. I was looking at him, and I asked the boys to call for their mom, because I needed to go to the hospital with him. They called for their mom. She came out. I had my back turned to her, and she started screaming in Farsi. The boys fell to the ground laughing. I was very confused, because there was nothing funny about this. They explained to me that she said,
"Řekli jste mi, že vaše trenérka je žena a muslimka." Zezadu jsem podle ní nevypadala jako ani jedno.
"You told me your coach was a Muslim and a woman." From behind, I didn't appear to be either to her.
(Smích)
(Laughter)
"Já jsem muslimka," řekla jsem jí. "Ašhadu lá iláha illálláhi," zarecitovala jsem muslimské vyznání víry. Zmatená, ale možná přece jen trochu klidnější, si uvědomila, že ano, já, tahle americky vypadající nezahalená žena v šortkách, jsem opravdu muslimka.
"I am Muslim," I said, turning to her. "Ašhadu ʾan lā ʾilāha ʾilla (A)llāh," reciting the Muslim declaration of faith. Confused, and perhaps maybe a little bit reassured, she realized that yes, I, this American-acting, shorts-wearing, non-veiled woman, was indeed a Muslim.
Její rodina uprchla před Talibanem. Stovky lidí z jejich vesnice byly zavražděny. Jejich otce přijali do Talibanu a o pár měsíců se vrátil jako prázdná skořápka muže, kterým kdysi byl. Rodina uprchla do Pákistánu, a dva starší bratři, kterým tehdy bylo 8 a 10, tkali koberce 10 hodin denně, aby obstarali rodinu. Byli tak nadšení, když se dozvěděli, že jim bylo schváleno přesídlení do USA, a zařadili se tak mezi pouhou desetinu procenta šťastlivců. Udělali terno.
Their family had fled the Taliban. Hundreds of people in their village were murdered. Their father was taken in by the Taliban, only to return a few months later, a shell of the man he once was. The family escaped to Pakistan, and the two older boys, age eight and 10 at the time, wove rugs for 10 hours a day to provide for their family. They were so excited when they found out that they had been approved to resettle in the United States, making them the lucky 0.1 percent who get to do that. They had hit the jackpot.
Jejich příběh není ojedinělý. Každá uprchlická rodina zažila podobnou verzi příběhu. Pracuji s dětmi, kterým před očima znásilnili matky, otcům uřízli prsty. Jeden chlapec viděl, jak babičce prostřelili hlavu, protože chtěla zabránit povstalcům, aby ho vzali za mladého vojáka. Jejich cesty jsou strašidelné. Ale to, co každý den vidím, je naděje, odolnost, odhodlání, láska k životu a vděčnost za to, že mohou začít nový život.
Their story is not unique. Every refugee family I have worked with has had some version of this. I work with kids who have seen their mothers raped, their fathers' fingers sliced off. One kid saw a bullet put in his grandmother's head, because she refused to let the rebels take him to be a child soldier. Their journeys are haunting. But what I get to see every day is hope, resilience, determination, a love of life and appreciation for being able to rebuild their lives.
Jednou v noci jsem byla u chlapců doma, když se máma vrátila po úklidu 18 hotelových pokojů za jediný den. Posadila se, Noor jí masíroval nohy a sliboval, že se o ni po studiích postará. Vyčerpaně se usmála. "Bůh je dobrý. Život je dobrý. Máme štěstí, že jsme tady."
I was at the boys' apartment one night, when the mom came home after cleaning 18 hotel rooms in one day. She sat down, and Noor rubbed her feet, saying that he was going to take care of her once he graduated. She smiled from exhaustion. "God is good. Life is good. We are lucky to be here."
Za poslední dva roky jsme svědky stoupající vlny nevole proti uprchlíkům. Po celém světě. Její nárůst se neustále zvyšuje, protože neděláme nic, abychom té situaci zabránili. Řešením by nemělo být zabránit uprchlíkům v příchodu do našich zemí. Řešení by mělo být nenutit je opouštět ty své.
In the last two years, we have seen an escalating anti-refugee sentiment. It's global. The numbers continue to grow because we do nothing to prevent it and nothing to stop it. The issue shouldn't be stopping refugees from coming into our countries. The issue should be not forcing them to leave their own.
(Potlesk)
(Applause)
Promiňte.
Sorry.
(Potlesk)
(Applause)
Kolik utrpení, kolik utrpení ještě musíme snést? Kolik lidí musí být nuceno opustit své domovy, než řekneme "Dost!"? Sto milionů? Nejen, že je zostuzujeme, viníme a odmítáme za zvěrstva, za která absolutně nemohou, způsobujeme jim další traumata, místo abychom je vítali v našich zemích. Odebereme jim jejich důstojnost a jednáme s nimi jako se zločinci.
How much more suffering, how much more suffering must we take? How many more people need to be forced out of their homes before we say, "Enough!"? A hundred million? Not only do we shame, blame and reject them for atrocities that they had absolutely nothing to do with, we re-traumatize them, when we're supposed to be welcoming them into our countries. We strip them of their dignity and treat them like criminals.
Před pár týdny ke mně přišla studentka. Je původem z Iráku. Rozplakala se.
I had a student in my office a couple of weeks ago. She's originally from Iraq. She broke down crying.
"Proč nás nenávidí?"
"Why do they hate us?"
"Kdo vás nenávidí?"
"Who hates you?"
"Všichni. Všichni nás nenávidí, protože jsme uprchlíci, protože jsme muslimové."
"Everyone; everyone hates us because we are refugees, because we are Muslim."
Předtím jsem své studenty dokázala uklidnit, že většina světa k uprchlíkům nechová nenávist. Ale tentokrát ne. Nedokázala jsem jí vysvětlit, proč někdo chtěl servat její matce hidžáb, když byly v samoobsluze, nebo proč ji jeden z protihráčů nazval teroristkou a řekl jí, ať se vrátí, odkud přišla. Nedokázala jsem ji ujistit, že když její otec zaslíbil život službě americké armádě jakožto tlumočník, že bude jako americká občanka více ceněná.
In the past, I was able to reassure my students that the majority of the world does not hate refugees. But this time I couldn't. I couldn't explain to her why someone tried to rip off her mother's hijab when they were grocery shopping, or why a player on an opposing team called her a terrorist and told her to go back where she came from. I couldn't reassure her that her father's ultimate life sacrifice by serving in the United States military as an interpreter would make her more valued as an American citizen.
Na celém světě přijímáme tak málo uprchlíků. Přesídlujeme méně než 0,1%. Ta 0,1% je nám užitečnější než my jim. Šokuje mě, jak považujeme slovo "uprchlík" za cosi špinavého, něco, za co je třeba se stydět. Oni se nemají za co stydět.
We take in so few refugees worldwide. We resettle less than 0.1 percent. That 0.1 percent benefits us more than them. It dumbfounds me how the word "refugee" is considered something to be dirty, something to be ashamed of. They have nothing to be ashamed of.
Ve všech oblastech života je pokrok - kromě lidskosti. 65,3 milionů lidí bylo nuceno opustit domovy kvůli válce ; nejvyšší počet historii. To my bychom se měli stydět.
We have seen advances in every aspect of our lives -- except our humanity. There are 65.3 million people who have been forced out of their homes because of war -- the largest number in history. We are the ones who should be ashamed.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)