Jsem 45 metrů hluboko v ilegální důlní šachtě v Ghaně. Vzduch je prosycený horkem a prachem a dýchat lze jen obtížně. Mohu cítit letmý dotek procházejících zpocených těl ve tmě, ale o moc víc nevidím. Slyším hovořící hlasy, ale většinou je šachta kakofonií kašlajících mužů a kamene rozbíjeného primitivními nástroji. Stejně jako ostatní, mám poblikávající levnou baterku přivázanou k hlavě pomocí elastické potrhané pásky a jen stěží mohu rozeznat kluzké větve podpírající stěny 90-ti centimetrové čtvercové díry zanořující se desítky metrů pod zem. Když mé ruce sklouznou, náhle si vzpomenu na horníka, kterého jsem potkala před několika dny a který se neudržel a spadl šachtou metry hluboko.
I'm 150 feet down an illegal mine shaft in Ghana. The air is thick with heat and dust, and it's hard to breathe. I can feel the brush of sweaty bodies passing me in the darkness, but I can't see much else. I hear voices talking, but mostly the shaft is this cacophony of men coughing, and stone being broken with primitive tools. Like the others, I wear a flickering, cheap flashlight tied to my head with this elastic, tattered band, and I can barely make out the slick tree limbs holding up the walls of the three-foot square hole dropping hundreds of feet into the earth. When my hand slips, I suddenly remember a miner I had met days before who had lost his grip and fell countless feet down that shaft.
Zatímco tu k vám dnes mluvím, tito muži jsou stále hluboko v té díře, riskují životy, bez výplaty či odškodného, a často umírají.
As I stand talking to you today, these men are still deep in that hole, risking their lives without payment or compensation, and often dying.
Já jsem se z té díry dostala a dostala jsem se domů, ale jim se to nejspíš nikdy nepodaří, protože jsou uvěznění v otroctví.
I got to climb out of that hole, and I got to go home, but they likely never will, because they're trapped in slavery.
Posledních 28 let jsem dokumentovala původní kultury ve více než 70 zemích na šesti kontinentech a v roce 2009 jsem měla velkou čest, když jsem byla jediným vystavovatelem na Mírovém summitu ve Vancouveru. Mezi všemi těmi úžasnými lidmi, které jsem tam potkala, byl i stoupenec Free the Slaves (Osvoboďte otroky), neziskovky věnující se vymýcení novodobého otroctví. Začali jsme se o otroctví bavit a začala jsem se o něm dozvídat, protože jsem rozhodně věděla, že ve světě existuje, ale ne v takovém rozsahu. Poté, co jsme domluvili, jsem se cítila strašně a upřímně se styděla za nedostatek svých znalostí o této krutosti odehrávající se během mého života a myslela na to, že pokud o tom já nevím, kolik dalších lidí neví? Začalo mě to sžírat, takže během několika týdnů jsem odletěla do Los Angeles, abych se setkala s ředitelem Free the Slaves a nabídla jim svoji pomoc.
For the last 28 years, I've been documenting indigenous cultures in more than 70 countries on six continents, and in 2009 I had the great honor of being the sole exhibitor at the Vancouver Peace Summit. Amongst all the astonishing people I met there, I met a supporter of Free the Slaves, an NGO dedicated to eradicating modern day slavery. We started talking about slavery, and really, I started learning about slavery, for I had certainly known it existed in the world, but not to such a degree. After we finished talking, I felt so horrible and honestly ashamed at my own lack of knowledge of this atrocity in my own lifetime, and I thought, if I don't know, how many other people don't know? It started burning a hole in my stomach, so within weeks, I flew down to Los Angeles to meet with the director of Free the Slaves and offer them my help.
Tak začala má cesta do novodobého otroctví. Co je zvláštní, na mnoha těch místech jsem už dřív byla. Některé jsem dokonce považovala za svůj druhý domov. Ale tentokrát jsem viděla temné tajemství.
Thus began my journey into modern day slavery. Oddly, I had been to many of these places before. Some I even considered like my second home. But this time, I would see the skeletons hidden in the closet.
Opatrný odhad uvádí, že více než 27 milionů lidí je v dnešním světě zotročených. To je dvojnásobek množství lidí odvezených z Afriky během celého transaltantického obchodu s otroky. Před 150 lety stál otrok pracující v zemědělství zhruba třikrát více než byl roční plat amerického pracovníka. To se rovná asi 50 000$ v dnešních penězích. Přesto mohou být dnes celé rodiny po generace zotročeny kvůli tak malému dluhu jako je 18$. Ohromující je, že z otroctví jsou celosvětové zisky více než 13 miliard dolarů za rok.
A conservative estimate tells us there are more than 27 million people enslaved in the world today. That's double the amount of people taken from Africa during the entire trans-Atlantic slave trade. A hundred and fifty years ago, an agricultural slave cost about three times the annual salary of an American worker. That equates to about $50,000 in today's money. Yet today, entire families can be enslaved for generations over a debt as small as $18. Astonishingly, slavery generates profits of more than $13 billion worldwide each year.
Mnozí byli obelstěni falešnými sliby dobrého vzdělání, lepší práce, jenom aby zjistili, že jsou nuceni pracovat bez platu, pod výhružkou násilí. A nemohou odejít pryč.
Many have been tricked by false promises of a good education, a better job, only to find that they're forced to work without pay under the threat of violence, and they cannot walk away.
Dnešní otroctví je o obchodu, takže zboží vyrobené zotročenými lidmi má hodnotu, ale lidé, kteří ho vyrábí, jsou nicotní. Otroctví existuje téměř všude na světě a přesto je všude na světě ilegální.
Today's slavery is about commerce, so the goods that enslaved people produce have value, but the people producing them are disposable. Slavery exists everywhere, nearly, in the world, and yet it is illegal everywhere in the world.
V Indii a Nepálu jsem byla zavedena do pecí na vypalování cihel. Tento podivný a hrozivý pohled byl jako přijít do starověkého Egypta nebo Danteho pekla. Obklopeni teplotou 55 stupňů, muži, ženy, děti, vlastně celé rodiny byly zahaleny v tlusté pokrývce prachu, zatímco si strojově nakládali cihly na hlavu, až 18 najednou, a nesli je z rozpálených pecí do náklaďáků vzdálených stovky metrů. Otupělí jednotvárností a vyčerpáním, pracovali tiše, dělajíc tento úkol pořád dokola 16 či 17 hodin denně. Neexistovaly přestávky na jídlo, na napití, a vážná dehydratace udělala močení docela bezvýznamným. Tak vše prostupující byl žár a prach, že můj foťák se stal i na pouhý dotek příliš horký a přestal fungovat. Každých 20 minut jsem musela odbíhat zpět do našeho vozu, abych vyčistila své vybavení a dala ho ke klimatizaci, abych ho vzkřísila. A jak jsem tam seděla, uvědomila jsem si, že mému foťáku se dostává mnohem lepšího zacházení než těmto lidem.
In India and Nepal, I was introduced to the brick kilns. This strange and awesome sight was like walking into ancient Egypt or Dante's Inferno. Enveloped in temperatures of 130 degrees, men, women, children, entire families in fact, were cloaked in a heavy blanket of dust, while mechanically stacking bricks on their head, up to 18 at a time, and carrying them from the scorching kilns to trucks hundreds of yards away. Deadened by monotony and exhaustion, they work silently, doing this task over and over for 16 or 17 hours a day. There were no breaks for food, no water breaks, and the severe dehydration made urinating pretty much inconsequential. So pervasive was the heat and the dust that my camera became too hot to even touch and ceased working. Every 20 minutes, I'd have to run back to our cruiser to clean out my gear and run it under an air conditioner to revive it, and as I sat there, I thought, my camera is getting far better treatment than these people.
Když jsem se vrátila do pecí, chtěla jsem brečet, ale abolicionista vedle mě mě rychle chytil a řekl: "Liso, nedělej to. Jenom to tady nedělej." A velmi jasně mi vysvětlil, jak je projev emocí na takovýchto místech velmi nebezpečný, nejenom pro mě, ale pro ně. Nemohla jsem jim nabídnou žádnou přímou pomoc. Nemohla jsem jim dát žádné peníze, nic. Nebyla jsem obyvatelem té země. Mohla bych je dostat do ještě horší situace, než ve které byli. Musela jsem spoléhat na Free the Slaves, že budou pracovat v rámci toho systému pro jejich osvobození a já jsem jim věřila, že budou. A co se mě týče, musela jsem počkat, než jsem se dostala domů, abych mohla skutečně cítit svůj zármutek.
Back in the kilns, I wanted to cry, but the abolitionist next to me quickly grabbed me and he said, "Lisa, don't do that. Just don't do that here." And he very clearly explained to me that emotional displays are very dangerous in a place like this, not just for me, but for them. I couldn't offer them any direct help. I couldn't give them money, nothing. I wasn't a citizen of that country. I could get them in a worse situation than they were already in. I'd have to rely on Free the Slaves to work within the system for their liberation, and I trusted that they would. As for me, I'd have to wait until I got home to really feel my heartbreak.
V Himalájích jsem našla děti snášející kameny celé míle dolů horským terénem, do náklaďáků čekajících dole na silnicích. Velké pláty břidlice byly těžší než děti, které je nesly, a ty děti je nesly s pomocí svých hlav, za použití těchto ručně dělaných postrojů z klacků, lana a roztrhaného oblečení. Je těžké být svědkem něčeho tak zdrcujícího. Jak můžeme ovlivnit něco tak zákeřného a přesto tak rozšířeného? Někteří ani neví, že jsou zotročení, lidé pracující 16, 17 hodin denně bez jakékoliv mzdy, protože to je situace, v níž byli celý svůj život. Nemají nic, s čím by to srovnali. Když tito vesničané požadovali svobodu, otrokáři spálili všechny jejich domy. Totiž, tito lidé neměli nic a byli tak vyděšení, že se chtěli vzdát, ale žena z centra je přiměla, aby vytrvali a abolicionisté pracující v terénu jim pomohli získat smlouvu o pronájmu lomu, takže teď dělají tu samou zničující práci, ale dělají ji pro sebe, mají za ni zaplaceno a dělají ji svobodně.
In the Himalayas, I found children carrying stone for miles down mountainous terrain to trucks waiting at roads below. The big sheets of slate were heavier than the children carrying them, and the kids hoisted them from their heads using these handmade harnesses of sticks and rope and torn cloth. It's difficult to witness something so overwhelming. How can we affect something so insidious, yet so pervasive? Some don't even know they're enslaved, people working 16, 17 hours a day without any pay, because this has been the case all their lives. They have nothing to compare it to. When these villagers claimed their freedom, the slaveholders burned down all of their houses. I mean, these people had nothing, and they were so petrified, they wanted to give up, but the woman in the center rallied for them to persevere, and abolitionists on the ground helped them get a quarry lease of their own, so that now they do the same back-breaking work, but they do it for themselves, and they get paid for it, and they do it in freedom.
Obchod s bílým masem je to, co nás často napadne, když slyšíme slovo otroctví. A díky tomuto celosvětovému povědomí jsem byla varována, že pro mě bude těžké pracovat bezpečně v tomto konkrétním oboru.
Sex trafficking is what we often think of when we hear the word slavery, and because of this worldwide awareness, I was warned that it would be difficult for me to work safely within this particular industry.
V Káthmándu jsem byla doprovázena ženami, které byly dříve sami sexuálními otrokyněmi. Zavedly mě dolů po úzkých schodech vedoucích do špinavého, mdle osvětleného suterénu. Nebyl to tak úplně nevěstinec. Bylo to spíše jako restaurace. Kabinové restaurace, jak jsou nazývané ve své branži, jsou místa pro nucenou prostituci. Každá má malé soukromé místnosti, v nichž jsou otroci, ženy společně s mladými dívkami a chlapci, z nichž někteří mají teprve sedm let, nuceni bavit zákazníky, přesvědčovat je, aby si koupili více jídla a alkoholu. Každá kabinka je temná a zanedbaná, odlišená číslem nakresleným na zdi a oddělená překližkami a závěsy. Pracovníci zde často snáší tragické sexuální zneužívání z rukou svých zákazníků. Stojící v téměř naprosté tmě, pamatuji si pocit rychlého, ochromujícího strachu a v tom okamžiku jsem si mohla představit, jaké to musí být, být uvězněný v tomto pekle. Měla jsem jedinou cestu ven: schody, po nichž jsem přišla. Nebyl tam žádný zadní vchod. Nebyla tam žádná okna dostatečně velká na to, aby se jimi dalo prolézt. Tito lidé nemají žádného úniku a když se díváme na takto těžké téma, je důležité si uvědomit, že otroctví, včetně obchodu s bílým masem, existuje i v našem vlastním okolí.
In Kathmandu, I was escorted by women who had previously been sex slaves themselves. They ushered me down a narrow set of stairs that led to this dirty, dimly fluorescent lit basement. This wasn't a brothel, per se. It was more like a restaurant. Cabin restaurants, as they're known in the trade, are venues for forced prostitution. Each has small, private rooms, where the slaves, women, along with young girls and boys, some as young as seven years old, are forced to entertain the clients, encouraging them to buy more food and alcohol. Each cubicle is dark and dingy, identified with a painted number on the wall, and partitioned by plywood and a curtain. The workers here often endure tragic sexual abuse at the hands of their customers. Standing in the near darkness, I remember feeling this quick, hot fear, and in that instant, I could only imagine what it must be like to be trapped in that hell. I had only one way out: the stairs from where I'd come in. There were no back doors. There were no windows large enough to climb through. These people have no escape at all, and as we take in such a difficult subject, it's important to note that slavery, including sex trafficking, occurs in our own backyard as well.
Tisíce lidí jsou zotročeny v zemědělství, v restauracích, v domácích službách a tento seznam může pokračovat. Nedávno New York Times oznámil, že 100 000 až 300 000 amerických dětí je každoročně prodáno do sexuálního otroctví. Je to všude kolem nás. Jenom to nevidíme.
Tens of hundreds of people are enslaved in agriculture, in restaurants, in domestic servitude, and the list can go on. Recently, the New York Times reported that between 100,000 and 300,000 American children are sold into sex slavery every year. It's all around us. We just don't see it.
Textilní průmysl je další, který nás často napadne, když slyšíme o otrocké práci. Navštívila jsem vesnice v Indii, kde byly celé rodiny zotročeny v obchodě s hedvábím. Toto je rodinný portrét. Ty obarvené černé ruce patří otci, zatímco modré a červené jeho synům. Smíchávají barvu v těchto velkých barelech a potápí hedvábí do kapaliny až po lokty, i když je ta barva toxická.
The textile industry is another one we often think of when we hear about slave labor. I visited villages in India where entire families were enslaved in the silk trade. This is a family portrait. The dyed black hands are the father, while the blue and red hands are his sons. They mix dye in these big barrels, and they submerge the silk into the liquid up to their elbows, but the dye is toxic.
Můj překladatel mi řekl jejich příběhy.
My interpreter told me their stories.
"Nemáme žádnou svobodu," řekli. "Přesto stále doufáme, že jednoho dne budeme moci opustit tento dům a jít na nějaké jiné místo, kde dostaneme za své obarvování zaplaceno."
"We have no freedom," they said. "We hope still, though, that we could leave this house someday and go someplace else where we actually get paid for our dyeing."
Je odhadováno, že více než 4000 dětí je zotročených na přehradní nádrži Volta, největší přehradě na světě. Když jsme poprvé dorazili, šla jsem se tam na chvíli mrknout. Co jsem viděla vypadalo jako rodina rybařící na lodi, dva starší bratři, nějaké mladší děti, to dává smysl, že? Špatně. Všichni byli zotročení. Děti jsou odebrány ze svých rodin, stanou se předmětem obchodu a zmizí a jsou nuceny pracovat nekonečné hodiny na těchto lodích na přehradě, i když neumí plavat.
It's estimated that more than 4,000 children are enslaved on Lake Volta, the largest man-made lake in the world. When we first arrived, I went to have a quick look. I saw what seemed to be a family fishing on a boat, two older brothers, some younger kids, makes sense right? Wrong. They were all enslaved. Children are taken from their families and trafficked and vanished, and they're forced to work endless hours on these boats on the lake, even though they do not know how to swim.
Toto malé dítě má osm let. Třásl se strachy, když se naše loď přiblížila, vyděšený, že přejede jeho maličkou kanoi. Byl hrůzou bez sebe, že bude shozen do vody. Tenké větve zanořené do Volty často zachytávají rybářské sítě a vyčerpané vyděšené děti jsou hozeny do vody, aby sítě odvázaly. Mnohé z nich se utopí.
This young child is eight years old. He was trembling when our boat approached, frightened it would run over his tiny canoe. He was petrified he would be knocked in the water. The skeletal tree limbs submerged in Lake Volta often catch the fishing nets, and weary, frightened children are thrown into the water to untether the lines. Many of them drown.
Co si pamatuje, byl odjakživa nucen pracovat na přehradě. Vyděšený ze svého pána, neuteče, a protože s ním zacházeli krutě celý jeho život, předává to dál na mladší otroky, které vede.
For as long as he can recall, he's been forced to work on the lake. Terrified of his master, he will not run away, and since he's been treated with cruelty all his life, he passes that down to the younger slaves that he manages.
Potkala jsem tyto chlapce v pět ráno, když vytahovali poslední ze svých sítí, oni však pracovali od jedné, v chladné větrné noci. A je důležité si uvědomit, že tyto sítě váží více než 450 kg, když jsou plné ryb.
I met these boys at five in the morning, when they were hauling in the last of their nets, but they had been working since 1 a.m. in the cold, windy night. And it's important to note that these nets weigh more than a thousand pounds when they're full of fish.
Ráda bych vám představila Kofiho. Kofi byl zachráněn z rybářské vesnice. Potkala jsem ho ve středisku, kde Free the Slaves navrací oběti otroctví do běžného života. Tady se koupal u studny, vyléval velká vědra s vodou na svoji hlavu a skvělou zprávou je, že zatím co tu dnes já a vy sedíme a povídáme, Kofi se vrátil do své rodiny. A co víc, jeho rodině byly poskytnuty nástroje, aby měli na živobytí a děti byly v bezpečí. Kofi je ztělesněním možnosti. Kým se stane, protože někdo ho podpořil a udělal v jeho životě rozdíl?
I want to introduce you to Kofi. Kofi was rescued from a fishing village. I met him at a shelter where Free the Slaves rehabilitates victims of slavery. Here he's seen taking a bath at the well, pouring big buckets of water over his head, and the wonderful news is, as you and I are sitting here talking today, Kofi has been reunited with his family, and what's even better, his family has been given tools to make a living and to keep their children safe. Kofi is the embodiment of possibility. Who will he become because someone took a stand and made a difference in his life?
Když jsme jeli po silnici v Ghaně s partnery z Free the Slaves, spolupracovník abolicionista na mopedu náhle zrychlil k našemu vozidlu a zaťukal na okýnko. Řekl nám, abychom ho následovali po prašné cestě do džungle. Na konci cesty nás vystrkal z auta a řekl řidiči, aby honem zmizel. Pak ukázal na sotva viditelnou pěšinu a řekl: "Toto je ta cesta, toto je ta cesta. Pojďme." Jak jsme se po ní vydali, prodírali jsme se popínavými rostlinami bránícími cestu a po asi hodinové chůzi jsme zjistili, že cesta byla zatopena nedávnými dešti. Tak jsem zvedla fotografické vybavení nad svoji hlavu, jak jsme sestoupili to té vody, která mi sahala až po hrudník. Po dalších dvou hodinách túry, klikatící se stezka náhle skončila na mýtině a před námi byla spousta děr, které by se mohly vejít na plochu fotbalového hřiště, a všechny z nich byly plné zotročených pracujících lidí. Mnoho žen mělo děti přivázané ke svým zádům, zatímco rýžovaly zlato a brodily se přitom vodou otrávenou rtutí. Rtuť je používána během těžby.
Driving down a road in Ghana with partners of Free the Slaves, a fellow abolitionist on a moped suddenly sped up to our cruiser and tapped on the window. He told us to follow him down a dirt road into the jungle. At the end of the road, he urged us out of the car, and told the driver to quickly leave. Then he pointed toward this barely visible footpath, and said, "This is the path, this is the path. Go." As we started down the path, we pushed aside the vines blocking the way, and after about an hour of walking in, found that the trail had become flooded by recent rains, so I hoisted the photo gear above my head as we descended into these waters up to my chest. After another two hours of hiking, the winding trail abruptly ended at a clearing, and before us was a mass of holes that could fit into the size of a football field, and all of them were full of enslaved people laboring. Many women had children strapped to their backs while they were panning for gold, wading in water poisoned by mercury. Mercury is used in the extraction process.
Tito horníci jsou zotročení v důlní šachtě v jiné části Ghany. Když vylezli ze šachty, byli skrz naskrz promočení svým vlastním potem. Pamatuji si pohled do jejich unavených, krví podlitých očí, protože mnoho z nich bylo pod zemí 72 hodin. Šachty jsou až 90 metrů hluboké a oni nosí těžké pytle kamení, které budou později převezeny do jiné oblasti, kde budou kameny rozbity, aby z nich mohli získat zlato.
These miners are enslaved in a mine shaft in another part of Ghana. When they came out of the shaft, they were soaking wet from their own sweat. I remember looking into their tired, bloodshot eyes, for many of them had been underground for 72 hours. The shafts are up to 300 feet deep, and they carry out heavy bags of stone that later will be transported to another area, where the stone will be pounded so that they can extract the gold.
Na první pohled se místo na drcení zdá být plné silných mužů, ale když se podíváme blíž, vidíme na okraji pracovat některé méně šťastné a děti také. Všichni z nich jsou oběťmi zranění, nemoci a násilí. Vlastně je velmi pravděpodobné, že tento silný člověk skončí jako tady tento, sužován tuberkulózou a otravou rtutí, a to za pouhých pár let.
At first glance, the pounding site seems full of powerful men, but when we look closer, we see some less fortunate working on the fringes, and children too. All of them are victim to injury, illness and violence. In fact, it's very likely that this muscular person will end up like this one here, racked with tuberculosis and mercury poisoning in just a few years.
Toto je Manuru. Když zemřel jeho otec, jeho strýc ho dostal k sobě na práce v dolech. Když jeho strýc zemřel, Manuru zdědil strýcův dluh, což ho dále nutilo být zotročený v dolech. Když jsem ho potkala, pracoval v dolech 14 let a zranění nohy, které tu vidíte, je vlastně z důlního úrazu, který byl tak vážný, že doktoři říkají, že jeho noha by měla být amputována. Navíc má Manuru tuberkulózu, přesto je však stále nucen každý den pracovat v té důlní šachtě.
This is Manuru. When his father died, his uncle trafficked him to work with him in the mines. When his uncle died, Manuru inherited his uncle's debt, which further forced him into being enslaved in the mines. When I met him, he had been working in the mines for 14 years, and the leg injury that you see here is actually from a mining accident, one so severe doctors say his leg should be amputated. On top of that, Manuru has tuberculosis, yet he's still forced to work day in and day out in that mine shaft.
Stále však má sen, že se stane volným a vzdělaným s pomocí místních aktivistů jako Free the Slaves a je to tento druh odhodlání, navzdory nepředstavitelným těžkostem, které mě naplňuje naprostým úžasem.
Even still, he has a dream that he will become free and become educated with the help of local activists like Free the Slaves, and it's this sort of determination, in the face of unimaginable odds, that fills me with complete awe.
Chci na otroctví vrhat světlo. Když jsem pracovala v terénu, vzala jsem si s sebou mnoho svíček a s pomocí mého překladatele jsem sdělila lidem, které jsem fotila, že chci osvítit jejich příběhy a jejich těžký úděl, takže když to pro ně bylo bezpečné a pro mě také, pořídila jsem tyto fotky. Oni věděli, že jejich fotka bude ve světě viděna vámi. Chtěla jsem, aby věděli, že se staneme jejich svědky a že uděláme, co můžeme, abychom pomohli udělat v jejich životech změnu. Opravdu věřím, že pokud dovedeme vidět jeden druhého jako rovné lidské bytosti, pak se stane velmi těžké tolerovat krutosti jako otroctví. Toto nejsou fotky věcí. Jsou lidí, skutečných lidí, jako vy a já, z nichž si všichni zasluhují stejná práva, důstojnost a respekt ve svých životech. Není dne, kdy bych nemyslela na těchto mnoho krásných, týraných lidí, které jsem měla tu obrovskou čest potkat.
I want to shine a light on slavery. When I was working in the field, I brought lots of candles with me, and with the help of my interpreter, I imparted to the people I was photographing that I wanted to illuminate their stories and their plight, so when it was safe for them, and safe for me, I made these images. They knew their image would be seen by you out in the world. I wanted them to know that we will be bearing witness to them, and that we will do whatever we can to help make a difference in their lives. I truly believe, if we can see one another as fellow human beings, then it becomes very difficult to tolerate atrocities like slavery. These images are not of issues. They are of people, real people, like you and me, all deserving of the same rights, dignity and respect in their lives. There is not a day that goes by that I don't think of these many beautiful, mistreated people I've had the tremendous honor of meeting.
Doufám, že tyto fotky probudí sílu
I hope that these images awaken a force
v těch, kteří je vidí, v lidech jako vy, a doufám, že ta síla zažehne oheň a ten oheň bude vrhat světlo na otroctví, protože bez toho světla může obludnost otroctví pokračovat v životě ve stínu.
in those who view them, people like you, and I hope that force will ignite a fire, and that fire will shine a light on slavery, for without that light, the beast of bondage can continue to live in the shadows.
Mockrát vám děkuji.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)