Představte si, že jste v supermarketu, kupujete si zeleninu a prodavačka vám nabídne plastovou nebo papírovou tašku. Jakou si vyberete, pokud chcete udělat něco pro životní prostředí?
So imagine, you're in the supermarket, you're buying some groceries, and you get given the option for a plastic or a paper shopping bag. Which one do you choose if you want to do the right thing by the environment?
Většina se rozhodne pro papírovou. Zkusme si teď říct proč. Za prvé, je hnědá, tudíž dobrá pro životní prostředí. Je biologicky rozložitelná. Dá se znovu použít. A některé se dají recyklovat. Takže když se pak lidé podívají na plastovou tašku, pravděpodobně si vybaví něco jako toto, což jak všichni víme, je zcela hrozné a měli bychom se snažit předcházet podobným environmentálním škodám. Ale lidi přitom často vůbec nenapadne něco jako toto, což je druhou stránkou věci. Při produkci materiálů je musíme nějak získat z prostředí, což má řadu environmentálních důsledků.
Most people do pick the paper. Okay, let's think of why. It's brown to start with. Therefore, it must be good for the environment. It's biodegradable. It's reusable. In some cases, it's recyclable. So when people are looking at the plastic bag, it's likely they're thinking of something like this, which we all know is absolutely terrible, and we should be avoiding at all expenses these kinds of environmental damages. But people are often not thinking of something like this, which is the other end of the spectrum. When we produce materials, we need to extract them from the environment, and we need a whole bunch of environmental impacts.
Takže je patrné, že při komplexních volbách my, lidé, preferujeme velmi jednoduchá řešení, a prostá řešení pak často i požadujeme po jiných. Já pracuji v oblasti designu. Radím designerům a lidem zabývajícím se udržitelností a všichni mi říkají: "Leylo, potřebuju jenom nějaké eko-materiály."
You see, what happens is, when we need to make complex choices, us humans like really simple solutions, and so we often ask for simple solutions. And I work in design. I advise designers and innovators around sustainability, and everyone always says to me, "Oh Leyla, I just want the eco-materials."
A já jim řeknu, že to je velmi složité a strávíme pár hodin povídáním o tom, co ty eko-materiály přesně jsou, protože ve skutečnosti vše svým způsobem pochází z přírody, a je to způsob jakým materiál používáme, který určuje, jaké bude mít environmentální dopady. A proto bychom se měli spoléhat na naše intuitivní rozhodování, když se rozhodujeme. Já toto intuitivní rozhodování nazývám "environmentálním folklórem". Může to být hlas někde vzadu v hlavě, nebo pocit, který zažíváme, když uděláme správnou věc, když zvolíme papírovou tašku nebo koupíme auto s nízkou spotřebou. Tento environmentální folklór je velmi důležitý, neboť nás nutí dělat věci správně. Ale jak víme, že opravdu snižujeme celkový dopad na životní prostředí našeho jednání jako jednotlivců a profesionálů i celé společnosti na životní prostředí?
And I say, "Well, that's very complex, and we'll have to spend four hours talking about what exactly an eco-material means, because everything at some point comes from nature, and it's how you use the material that dictates the environmental impact. So what happens is, we have to rely on some sort of intuitive framework when we make decisions. So I like to call that intuitive framework our environmental folklore. It's either the little voice at the back of your head, or it's that gut feeling you get when you've done the right thing, so when you've picked the paper bag or when you've bought a fuel-efficient car. And environmental folklore is a really important thing because we're trying to do the right thing. But how do we know if we're actually reducing the net environmental impacts that our actions as individuals and as professionals and as a society are actually having on the natural environment?
Environmentální folklór má tendenci řídit se našimi zkušenostmi, věcmi, co jsme od někoho slyšeli. A nemá tendenci mít vědecký základ. A to je problém, protože žijeme v nesmírně komplexních systémech. Máme náš systém mezilidských vztahů a komunikace a máme vytvořenou složitou společnost. Máme systém průmyslu, tvoří ekonomiku, a to všechno musí fungovat v rámci největšího systému, a já bych řekla, že nejdůležitějšího, celého ekosystému. A jak vidíte, tak rozhodnutí činíme jako jednotlivci, ale všechna rozhodnutí v každé práci, bez ohledu na naše postavení ve společnosti, zasahují do všech těchto systémů. A na nás je, abychom hledali cesty, pokud nám skutečně jde o udržitelnost vzájemného propojení těchto systémů, a upřednostňovali rozhodnutí, která mají pozitivní dopad na prostředí. Musíme se naučit z mála získat co nejvíce. Populace narůstá a každý chce svůj mobil, hlavně v situacích, jako je tato. Tak musíme najít inovativní způsoby řešení problémů, kterým čelíme.
So the thing about environmental folklore is it tends to be based on our experiences, the things we've heard from other people. It doesn't tend to be based on any scientific framework. And this is really hard, because we live in incredibly complex systems. We have the human systems of how we communicate and interrelate and have our whole constructed society, We have the industrial systems, which is essentially the entire economy, and then all of that has to operate within the biggest system, and, I would argue, the most important, the ecosystem. And you see, the choices that we make as an individual, but the choices that we make in every single job that we have, no matter how high or low you are in the pecking order, has an impact on all of these systems. And the thing is that we have to find ways if we're actually going to address sustainability of interlocking those complex systems and making better choices that result in net environmental gains. What we need to do is we need to learn to do more with less. We have an increasing population, and everybody likes their mobile phones, especially in this situation here. So we need to find innovative ways of solving some of these problems that we face.
A v tomto momentě vstupují do hry úvahy nad životním cyklem. Vše, co je vytvořeno, prochází během svého životního cyklu řadou fází, a my používáme vědecký postup zvaný posuzování životního cyklu, nebo v Americe se říká analýza životního cyklu, s cílem učinit si obrázek o tom, jak všechno, co děláme v technických částech systému, ovlivňuje životní prostředí. Takže jdeme celou cestu zpět k těžbě surovin a pak se díváme na jejich zpracování, podíváme se na obaly a přepravu, samotné používání a na likvidaci, a v každé této fázi má příslušná činnost vliv na životní prostředí, a můžeme sledovat vliv na systémy a služby, které umožňují existenci života na Zemi. Prostřednictvím této činnosti jsme zjistili naprosto fascinující věci. A rozbili jsme pár mýtů.
And that's where this process called life cycle thinking comes in. So essentially, everything that is created goes through a series of life cycle stages, and we use this scientific process called life cycle assessment, or in America, you guys say life cycle analysis, in order to have a clearer picture of how everything that we do in the technical part of those systems affects the natural environment. So we go all the way back to the extraction of raw materials, and then we look at manufacturing, we look at packaging and transportation, use, and end of life, and at every single one of these stages, the things that we do have an interaction with the natural environment, and we can monitor how that interaction is actually affecting the systems and services that make life on Earth possible. And through doing this, we've learned some absolutely fascinating things. And we've busted a bunch of myths.
Tak pro začátek je tu hodně používané slovo. Hodně používané v marketingu, a zdá se, že se často objevuje v konverzaci, když mluvíme o udržitelnosti, a to je slovo biologická odbouratelnost. Biologická odbouratelnost je vlastnost materiálu, není to zhodnocení vlivu na životní prostředí. Nechejte mě to vysvětlit. Když je něco přírodní, něco z celulózových vláken jako třeba kus chleba nebo odpad z potravin nebo třeba kus papíru, když něco přírodního zaniká v přirozeném prostředí, odbourává se normálně. Molekuly uhlíku vložené do materiálu, když vznikal, jsou následně uvolněny zpět do atmosféry jako oxid uhličitý, ale to je celková situace. Většina přírodních věcí ve skutečnosti nekončí v přírodě. Většina našeho odpadu končí na skládce. Skládka je jiné prostředí. Na skládce se ty samé molekuly uhlíku odbourávají jiným způsobem, protože skládka je anaerobní. Není v ní kyslík. Je udusaná a má vysokou teplotu. Uhlík vstoupí do molekul methanu. a methan je 25x významnější skleníkový plyn než oxid uhličitý. Takže naše staré saláty a věci, co jsme vyhodili a jsou vyrobeny z biologicky odbouratelných materiálů, pokud skončí na skládce, přispívají ke klimatické změně. Dnes už jsou zařízení, která methan zachycují a generují energii, snižují spotřebu fosilních paliv, ale měli bychom být chytřejší. Musíme hledat cestu, jak omezit tyto jevy, které se dějí a začít používat služby a systémy, které zmírňují tyto problémy. Protože teď lidé mění kurz a říkají: "Zakažme plastové tašky. Dáme lidem papírové, protože jsou lepší pro životní prostředí." Ale pokud je vyhodíte do koše, a vaše skládka je prostě jen normální, tak tu máme to, čemu se říká dvojitý zápor.
So to start with, there's a word that's used a lot. It's used a lot in marketing, and it's used a lot, I think, in our conversation when we're talking about sustainability, and that's the word biodegradability. Now biodegradability is a material property; it is not a definition of environmental benefits. Allow me to explain. When something natural, something that's made from a cellulose fiber like a piece of bread, even, or any food waste, or even a piece of paper, when something natural ends up in the natural environment, it degrades normally. Its little carbon molecules that it stored up as it was growing are naturally released back into the atmosphere as carbon dioxide, but this is a net situation. Most natural things don't actually end up in nature. Most of the things, the waste that we produce, end up in landfill. Landfill is a different environment. In landfill, those same carbon molecules degrade in a different way, because a landfill is anaerobic. It's got no oxygen. It's tightly compacted and hot. Those same molecules, they become methane, and methane is a 25 times more potent greenhouse gas than carbon dioxide. So our old lettuces and products that we have thrown out that are made out of biodegradable materials, if they end up in landfill, contribute to climate change. You see, there are facilities now that can actually capture that methane and generate power, displacing the need for fossil fuel power, but we need to be smart about this. We need to identify how we can start to leverage these types of things that are already happening and start to design systems and services that alleviate these problems. Because right now, what people do is they turn around and they say, "Let's ban plastic bags. We'll give people paper because that is better for the environment." But if you're throwing it in the bin, and your local landfill facility is just a normal one, then we're having what's called a double negative.
Jsem produktová designérka. Studovala jsem sociální vědy. A jsem naprosto fascinovaná spotřebním zbožím a tím, jak jsme se díky spotřebnímu zboží stali imunními a jak naplnilo naše životy, a má dopad na životní prostředí. Tyhle věci jsou hodně vlezlé, jsem si jistá, že každý v této místnosti má ledničku. Amerika má úžasnou schopnost nechat růst ledničky. V posledních pár letech vyrostly standardní ledničky průměrně o 28 litrů. A teď ten problém je v tom, že jsou tak veliké, že je pro nás snazší nakoupit víc jídla než můžeme sníst nebo v té lednici najít. Mám v lednici věci zastrčené vzadu a jsou tam už léta, rozumíte? No a děje se pak to, že vyhazujeme víc jídla. A jak už jsem vysvětlovala, nespotřebované potraviny jsou problém. Ve skutečnosti je v USA 40 % zakoupených potravin vyhozeno. Polovina světové produkce potravin je vyhozena. To je nejnovější statistika. Až polovina jídla. To je šílené. To je ročně 1,3 miliardy tun jídla. Viním z toho tu lednici, no, hlavně v západních zemích, protože to umožňuje. Chci říci, že je to souběh komplexních věcí. Nechci to příliš zjednodušovat.
I'm a product designer by trade. I then did social science. And so I'm absolutely fascinated by consumer goods and how the consumer goods that we have kind of become immune to that fill our lives have an impact on the natural environment. And these guys are, like, serial offenders, and I'm pretty sure everyone in this room has a refrigerator. Now America has this amazing ability to keep growing refrigerators. In the last few years, they've grown one cubic foot on average, the standard size of a refrigerator. And the problem is, they're so big now, it's easier for us to buy more food that we can't eat or find. I mean, I have things at the back of my refrigerator that have been there for years, all right? And so what happens is, we waste more food. And as I was just explaining, food waste is a problem. In fact, here in the U.S., 40 percent of food purchased for the home is wasted. Half of the world's produced food is wasted. That's the latest U.N. stats. Up to half of the food. It's insane. It's 1.3 billion tons of food per annum. And I blame it on the refrigerator, well, especially in Western cultures, because it makes it easier. I mean, there's a lot of complex systems going on here. I don't want to make it so simplistic.
Ale ta lednice je závažný spoluviník a jedna z těch věcí je šuplík na ovoce a zeleninu. Všichni máte šuplík na ovoce a zeleninu? Ten šuplík, kam si dáváte hlávkový salát? Hlávkový salát má tendenci se zapařit dole v lednici, ne? Jo? Zapařený salát? V Británii je to tak velký problém, že tomu byla věnována vládní zpráva, která říkala, že druhý největší viník plýtvání jídlem v Británii je zapařený salát. Taky se tomu říká Zpráva o zapařeném salátu. Rozumíme si? Tohle je fakt problém, lidi! Tyhle chudáky salátky vyhazujeme protože ty šuplíky na čerstvou zeleninu ve skutečnosti naši zeleninu neudrží čerstvou. Potřebujete uzavřené prostředí. Potřebujete prostředí bez vzduchu, abyste zabránili znehodnocení, která by normálně nastalo. Ale šuplík na zeleninu je jenom šuplík s trochu lepším těsněním. No, jsem prostě posedlá. Nezvěte mě domů, protože bych se dívala do ledničky na věci jako je tahle. Ale ve skutečnosti je to veliký problém. Protože když nám ze systému něco vypadne, jako třeba salát, nejenom že má ten dopad na konci, jak jsem říkala dříve, ale my jsme museli ten salát vypěstovat. A dopad celého životního cyklu salátu je astronomický. Museli jsme připravit půdu. Museli jsme zasít, pohnojit, zalévat, oslunit, všechny ty věci vtělené do salátu se ze systému vytratí, což má mnohem větší dopad na životní prostředí než ztráta energie z ledničky. Takže tyhle věci musíme vyvinout lépe, pokud máme začít řešit vážné ekologické problémy. Můžeme začít se šuplíkem a velikostí lednice. Je-li tu někdo, kdo navrhuje ledničky, tohle by bylo skvělé.
But the refrigerator is a serious contributor to this, and one of the features of it is the crisper drawer. You all got crisper drawers? The drawer that you put your lettuces in? Lettuces have a habit of going soggy in the crisper drawers, don't they? Yeah? Soggy lettuces? In the U.K., this is such a problem that there was a government report a few years ago that actually said the second biggest offender of wasted food in the U.K. is the soggy lettuce. It was called the Soggy Lettuce Report. Okay? So this is a problem, people. These poor little lettuces are getting thrown out left, right and center because the crisper drawers are not designed to actually keep things crisp. Okay. You need a tight environment. You need, like, an airless environment to prevent the degrading that would happen naturally. But the crisper drawers, they're just a drawer with a slightly better seal. Anyway, I'm clearly obsessed. Don't ever invite me over because I'll just start going through your refrigerator and looking at all sorts of things like that. But essentially, this is a big problem. Because when we lose something like the lettuce from the system, not only do we have that impact I just explained at the end of life, but we actually have had to grow that lettuce. The life cycle impact of that lettuce is astronomical. We've had to clear land. We've had to plant seeds, phosphorus, fertilizers, nutrients, water, sunlight. All of the embodied impacts in that lettuce get lost from the system, which makes it a far bigger environmental impact than the loss of the energy from the fridge. So we need to design things like this far better if we're going to start addressing serious environmental problems. We could start with the crisper drawer and the size. For those of you in the room who do design fridges, that would be great.
Takže zkusme si představit, že přehodnotíme způsob, jak navrhujeme věci. Takže se podívejme na ledničku jakožto symbol moderní doby, ale ve skutečnosti jsme ji moc nezměnili od padesátých let 20. století. Trochu, ale v podstatě to jsou stále veliké krabice, studené krabice, kde skladujeme věci. Co kdybychom opravdu začali s identifikací těchto problémů a využili to jako základ pro hledání inovativního a elegantního řešení, které vyřeší tyto problémy. Systémová změna vedená designem, kde design diktuje cestu, jak systém nastavit tak, aby byl více udržitelný. 40 % plýtvání jídlem je zásadní problém. Představte si, že bychom vytvořili ledničky, které to sníží na polovinu.
The problem is, imagine if we actually started to reconsider how we designed things. So I look at the refrigerator as a sign of modernity, but we actually haven't really changed the design of them that much since the 1950s. A little bit, but essentially they're still big boxes, cold boxes that we store stuff in. So imagine if we actually really started to identify these problems and use that as the foundation for finding innovative and elegant design solutions that will solve those problems. This is design-led system change, design dictating the way in which the system can be far more sustainable. Forty percent food waste is a major problem. Imagine if we designed fridges that halved that.
Jiná věc, která mě fascinovala je rychlovarná konvice, o níž jsem zjistila, že u vás je nemáte, že? Ale v Británii to je zásadní. 97 % domácností v Británii vlastní rychlovarnou konvici. Takže jsou dost populární. A kdybych pracovala s designéry na jejich návrhu a kdyby nám šlo o to být eko, tak by se mě asi zeptali na dvě věci. Řekli by: "Leylo, jak to udělat technicky účinné?" Protože spotřeba je samozřejmě podstatná. Nebo: "Jaké ekologické materiály použít? Jak materiál vyrobit ekologicky šetrným způsobem?" Zeptali byste se mě na takové otázky? Zdají se být logické, že jo? Ale já bych řekla, že se díváte na špatný problém. Protože ten problém je ve využití. Je to v tom, jak lidé používají výrobek. 65 % Britů připouštějí, že svoje konvice přeplňují, přestože vaří jediný šálek čaje. Všechna ta nadbytečná voda se vaří a na to se spotřebovává energie. A bylo spočítáno, že energie vyplýtvaná za den v rychlovarných konvicích by stačila na osvětlení všech pouličních lamp v noci v celé Anglii.
Another item that I find fascinating is the electric tea kettle, which I found out that you don't do tea kettles in this country, really, do you? But that's really big in the U.K. Ninety-seven percent of households in the United Kingdom own an electric tea kettle. So they're very popular. And, I mean, if I were to work with a design firm or a designer, and they were designing one of these, and they wanted to do it eco, they'd usually ask me two things. They'd say, "Leyla, how do I make it technically efficient?" Because obviously energy's a problem with this product. Or, "How do I make it green materials? How do I make the materials green in the manufacturing?" Would you ask me those questions? They seem logical, right? Yeah. Well I'd say, "You're looking at the wrong problems." Because the problem is with use. It's with how people use the product. Sixty-five percent of Brits admit to over-filling their kettle when they only need one cup of tea. All of this extra water that's being boiled requires energy, and it's been calculated that in one day of extra energy use from boiling kettles is enough to light all of the streetlights in England for a night.
Ale to je ta věc. Říkám tomu selhání zákazníka s výrobkem. Ale taky selhává systém u všech těch drobností, které jsou tak všudypřítomné, že si jich ani nevšímáte. A tenhle chlapík, Simon, si jich všímá. Simon pracuje v národní energetické společnosti v Británii. Má důležitý úkol, sledovat všechnu elektřinu přicházející do systému, aby se zajistil její dostatek pro napájení všech domácností. Taky sleduje televizi. A to dělá proto, že v Británii nastává unikátní jev, když skončí hojně sledovaný televizní seriál. V minutě, kdy začne reklama, si musí pohnout, aby nakoupil jadernou energii od Francie, protože si všichni pustí svoje konvice ve stejný okamžik. (smích) 1,5 milionu konvic, to je vážný problém. Takže si představte, že byste konstruovali konvice, tak byste hledali systémová řešení problémů, protože takové problémy přinášejí velký tlak na celý systém, jen proto, že se včas nemyslelo na to, co se stane, když se pustí do světa. Podívala jsem se na konvice dostupné na trhu a hledala úroveň minimální hladiny, čili tu informaci, co říká, kolik se tam musí nalít vody, a bylo to mezi dvěma až pěti a půl hrnky vody na to, abyste si uvařili jeden hrnek čaje. Tato konvice je jeden příklad, kde jsou dva rezervoáry. Jedno je varná část a druhá zásobník vody. Uživatel musí zmáčknout tlačítko, aby horkou vodu uvedl do varu. A jelikož jsme všichni líní, naplníte si jenom kolik potřebujete. Tyto produkty, nutí ke změně chování: produktů, systémů nebo služeb, které předcházejí problému.
But this is the thing. This is what I call a product-person failure. But we've got a product-system failure going on with these little guys, and they're so ubiquitous, you don't even notice they're there. And this guy over here, though, he does. He's named Simon. Simon works for the national electricity company in the U.K. He has a very important job of monitoring all of the electricity coming into the system to make sure there is enough so it powers everybody's homes. He's also watching television. The reason is because there's a unique phenomenon that happens in the U.K. the moment that very popular TV shows end. The minute the ad break comes on, this man has to rush to buy nuclear power from France, because everybody turns their kettles on at the same time. (Laughter) 1.5 million kettles, seriously problematic. So imagine if you designed kettles, you actually found a way to solve these system failures, because this is a huge amount of pressure on the system, just because the product hasn't thought about the problem that it's going to have when it exists in the world. Now, I looked at a number of kettles available on the market, and found the minimum fill lines, so the little piece of information that tells you how much you need to put in there, was between two and a five-and-a-half cups of water just to make one cup of tea. So this kettle here is an example of one where it actually has two reservoirs. One's a boiling chamber, and one's the water holder. The user actually has to push that button to get their hot water boiled, which means, because we're all lazy, you only fill exactly what you need. And this is what I call behavior-changing products: products, systems or services that intervene and solve these problems up front.
Toto je oblast technologií, takže to jsou dost populární věci. Myslím, že pokud budeme pokračovat ve vytváření, kupování, používání a vyhazování těchto druhů výrobků tempem jako dosud, které je astronomicky vysoké, na Zemi žije 7 miliard lidí. Vloni bylo 6 miliard registrovaných mobilů. Každý rok z výrobních pásů vyjede 1,5 mliardy mobilů, a některé firmy hlásí, že rychlost jejich výroby předčila lidskou porodnost. V USA bylo loni vyhozeno 152 milionů mobilů, jenom 11 % bylo recyklováno. Jsem z Austrálie. Máme 22 milionů obyvatel, nesmějte se, a bylo hlášeno, že 22 milionů mobilů leží v šuplících. Musíme přijít na řešení těchto věcí, protože ty věci jsou tak komplikované. Je v nich tolik uloženo. Zlato! Víte, že je teď levnější získat zlato z tuny mobilů než z tuny zlatonosné rudy? Je v nich ukryta spousta složitých a cenných materiálů, proto musíme najít cestu k podpoření recyklace, protože jinak se děje toto: Toto je komunita v Ghaně, odpadní elektronika je Spojenými národy odhadována na 50 milionů tun. A takhle z toho získávají zlato a další cenné materiály. Spalují elektro odpad na volném prostranství. Jsou to komunity. A tohle se děje po celém světě. A protože při navrhování výrobku nedohlédneme všechny eventuality, jako prodavači, jako spotřebitelé, tak následují tyto externality, a tohle jsou životy lidí. Proto potřebujeme nalézt chytřejší, systémová, inovativní řešení těchto problémů, pokud chceme zajistit udržitelný život.
Now, this is a technology arena, so obviously these things are quite popular, but I think if we're going to keep designing, buying and using and throwing out these kinds of products at the rate we currently do, which is astronomically high, there are seven billion people who live in the world right now. There are six billion mobile phone subscriptions as of last year. Every single year, 1.5 billion mobile phones roll off production lines, and some companies report their production rate as being greater than the human birth rate. One hundred fifty-two million phones were thrown out in the U.S. last year; only 11 percent were recycled. I'm from Australia. We have a population of 22 million -- don't laugh -- and it's been reported that 22 million phones are in people's drawers. We need to find ways of solving the problems around this, because these things are so complicated. They have so much locked up inside them. Gold! Did you know that it's actually cheaper now to get gold out of a ton of old mobile phones than it is out of a ton of gold ore? There's a number of highly complex and valuable materials embodied inside these things, so we need to find ways of encouraging disassembly, because this is otherwise what happens. This is a community in Ghana, and e-waste is reported, or electronic waste is reported by the U.N. as being up to 50 million tons trafficked. This is how they get the gold and the other valuable materials out. They burn the electronic waste in open spaces. These are communities, and this is happening all over the world. And because we don't see the ramifications of the choices that we make as designers, as businesspeople, as consumers, then these kinds of externalities happen, and these are people's lives. So we need to find smarter, more systems-based, innovative solutions to these problems, if we're going to start to live sustainably within this world.
Představte si, že když si koupíte nový mobil, protože starý už dosloužil, průměrně po nějakých 15 - 18 měsících jak lidé obvykle nahrazují mobily. A pokud zůstane stávající praxe obměňování mobilů, tak bychom se měli zabývat tím, jak životní cyklus uzavřít. Lidé, co vyrábějí mobily, a možná jich pár je v této místnosti, by se mohli zamyslet nad tím, jak to dělat v uzavřeném cyklu, takže se podívat na potřeby trhu, a to, že se nikam nebudou přesouvat, a navrhovat výrobky, které řeší problém. Konstrukce vhodná pro rozebrání, lehkou váhu. Slyšíme o některých strategiích používaných v autech Tesla Motors. Tento přístup není těžký, ale pochopení systému a hledání životaschopné alternativní cesty k požadavkům zákazníků je to, jak můžeme nastartovat radikální změnu v případě udržitelnosti, protože mě mrzí to říci natvrdo: spotřeba je největší problém. Ale design je jedním z nejlepších řešení.
So imagine if, when you bought your mobile phone, your new one because you replaced your old one -- after 15 to 18 months is the average time that people replace their phones, by the way — so if we're going to keep this kind of expedient mobile phone replacing, then we should be looking at closing the loop on these systems. The people who produce these phones, and some of which I'm sure are in the room right now, could potentially look at doing what we call closed-loop systems, or product system services, so identifying that there is a market demand and that market demand's not going to go anywhere, so you design the product to solve the problem. Design for disassembly, design for light-weighting. We heard some of those kinds of strategies being used in the Tesla Motors car today. These kinds of approaches are not hard, but understanding the system and then looking for viable, market-driven consumer demand alternatives is how we can start radically altering the sustainability agenda, because I hate to break it to you all: Consumption is the biggest problem. But design is one of the best solutions.
Tyto výrobky jsou všude. Nalezení alternativních způsobů výroby můžeme inovovat a vlastně začít inovovat. Jsem si jistá, že každý tady je inovativní. Při využití udržitelnosti jako kritéria pro výběr systémových řešení, protože jsem už ukázala, že drobné výrobky vytvářejí zásadní problémy. Proto musíme posuzovat celý životní cyklus věcí, které tvoříme.
These kinds of products are everywhere. By identifying alternative ways of doing things, we can actually start to innovate, and I say actually start to innovate. I'm sure everyone in this room is very innovative. But in the regards to using sustainability as a parameter, as a criteria for fueling systems-based solutions, because as I've just demonstrated with these simple products, they're participating in these major problems. So we need to look across the entire life of the things that we do.
Pokud máte papír nebo plast, zjevně lepší je ten recyklovatelný, pak je papír horší. Papír je horší, protože váží až desetkrát víc než plast. Když se podíváme z pohledu životního cyklu, kilo plastu a kilo papíru, papír je mnohem lepší, ale použití plastové nebo papírové tašky na přenesení nákupu domů není založeno na kilu materiálu. Použije se velmi malé množství plastu a o dost víc papíru. A protože funkčnost určuje dopad na životní prostředí, a jak už jsem řekla, návrháři po mně chtějí eko materiály. Je jen málo materiálů, které je nutné zcela vynechat. U těch ostatních záleží na použití, a nakonec všechno, co navrhujeme a produkujeme nebo kupujeme jako zákazníci, je vyrobeno kvůli své funkci. Něco chceme, tak si to koupíme. Takže rozbor věcí a přinášení chytrých, elegantních, sofistikovaných řešení, která berou v potaz celý systém a celý životní cyklus věcí, všechno, celou tu cestu od výroby materiálu do konce životnosti, můžeme najít inovativní řešení.
If you just had paper or plastic -- obviously reusable is far more beneficial -- then the paper is worse, and the paper is worse because it weighs four to 10 times more than the plastic, and when we actually compare, from a life cycle perspective, a kilo of plastic and a kilo of paper, the paper is far better, but the functionality of a plastic or a paper bag to carry your groceries home is not done with a kilo of each material. It's done with a very small amount of plastic and quite a lot more paper. Because functionality defines environmental impact, and I said earlier that the designers always ask me for the eco-materials. I say, there's only a few materials that you should completely avoid. The rest of them, it's all about application, and at the end of the day, everything we design and produce in the economy or buy as consumers is done so for function. We want something, therefore we buy it. So breaking things back down and delivering smartly, elegantly, sophisticated solutions that take into consideration the entire system and the entire life of the thing, everything, all the way back to the extraction through to the end of life, we can start to actually find really innovative solutions.
A uzavřu to jednou rychlou věcí, co mi řekl můj kolega návrhář, když jsem mu řekla: "Jak to, že nebereš v úvahu udržitelnost?" Odpověděl: "Zrovna jsem nabízel udržitelný projekt zákazníkovi a ten mi řekl, že sice ví, že to bude stát míň, že se to sice bude líp prodávat, ale my nebudeme průkopníci, protože průkopníci mají v zádech šípy."
And I'll just leave you with one very quick thing that a designer said to me recently who I work with, a senior designer. I said, "How come you're not doing sustainability? I know you know this." And he said, "Well, recently I pitched a sustainability project to a client, and turned and he said to me, 'I know it's going to cost less, I know it's going to sell more, but we're not pioneers, because pioneers have arrows in their backs.'"
A já myslím, že tu máme plno průkopníků, a doufám, že jsou i venku, protože ty problémy potřebujeme vyřešit.
I think we've got a roomful of pioneers, and I hope there are far more pioneers out there, because we need to solve these problems.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)