Jsem zde, abych hovořila o znepokojující otázce, která má stejně tak znepokojující odpověď. Mým tématem je tajemství domácího násilí, a otázka, do které se pustím, bude jediná otázka, kterou si každý klade: „Proč s ním zůstává?“ „Proč by někdo zůstával s mužem, který ji bije?“ Nejsem psychiatr, sociální pracovník, ani odborník na domácí násilí. Jsem jen žena, která vám poví svůj příběh.
I'm here today to talk about a disturbing question, which has an equally disturbing answer. My topic is the secrets of domestic violence, and the question I'm going to tackle is the one question everyone always asks: Why does she stay? Why would anyone stay with a man who beats her? I'm not a psychiatrist, a social worker or an expert in domestic violence. I'm just one woman with a story to tell.
Bylo mi 22. Právě jsem vystudovala Harvardovu univerzitu. Odstěhovala jsem se do New Yorku kvůli mé první práci jako autorka a redaktorka časopisu Seventeen. Měla jsem svůj první byt, svou první malou zelenou kartu American Express, a měla jsem obrovské tajemství. Mým tajemstvím byla tato zbraň, kterou mi na hlavu mířil muž, o kterém jsem si myslela, že je můj životní partner. Mnohokrát. Muž, kterého jsem milovala více než kohokoliv na Zemi, mi držel zbraň u hlavy a vyhrožoval, že mě zabije, tolikrát, že se to ani nedá spočítat. Jsem zde, abych vám pověděla příběh šílené lásky. Psychologické pasti přestrojené za lásku, do které se chytí miliony žen a dokonce i několik mužů. A to každý rok. Tohle může být i váš příběh.
I was 22. I had just graduated from Harvard College. I had moved to New York City for my first job as a writer and editor at Seventeen magazine. I had my first apartment, my first little green American Express card, and I had a very big secret. My secret was that I had this gun loaded with hollow-point bullets pointed at my head by the man who I thought was my soulmate, many, many times. The man who I loved more than anybody on Earth held a gun to my head and threatened to kill me more times than I can even remember. I'm here to tell you the story of crazy love, a psychological trap disguised as love, one that millions of women and even a few men fall into every year. It may even be your story.
Nevypadám jako typická oběť domácího násilí. Mám bakaláře z angličtiny na Harvardu a MBA z marketingu na Wharton Business School. Většinu mé kariéry jsem pracovala pro firmy z Fortune 500, včetně Johnson & Johnson, Leo Burnett a The Washington Post. Téměř 20 let jsem provdaná za svého druhého manžela a spolu máme tři děti. Můj pes je černý labrador, a řídím minidodávku Hondu Odyssey. (Smích)
I don't look like a typical domestic violence survivor. I have a B.A. in English from Harvard College, an MBA in marketing from Wharton Business School. I've spent most of my career working for Fortune 500 companies including Johnson & Johnson, Leo Burnett and The Washington Post. I've been married for almost 20 years to my second husband and we have three kids together. My dog is a black lab, and I drive a Honda Odyssey minivan. (Laughter)
Takže mým prvním vzkazem pro vás je, že domácí násilí se děje každému – všem rasám, všem náboženstvím, nehledě na příjem a stupeň vzdělání. Je všude. A mým druhým vzkazem je, že si všichni myslí, že se domácí násilí děje jen ženám. Že je to ženská záležitost. Ne tak úplně. Přes 85 procent agresorů tvoří muži, a k domácímu násilí dochází jen v důvěrných, vzájemně závislých, dlouhotrvajících vztazích, jinými slovy v rodinách. Na posledním místě, kde bychom předpokládali násilí, což je důvod, proč je domácí násilí tak matoucí.
So my first message for you is that domestic violence happens to everyone -- all races, all religions, all income and education levels. It's everywhere. And my second message is that everyone thinks domestic violence happens to women, that it's a women's issue. Not exactly. Over 85 percent of abusers are men, and domestic abuse happens only in intimate, interdependent, long-term relationships, in other words, in families, the last place we would want or expect to find violence, which is one reason domestic abuse is so confusing.
Řeknu vám, že jsem se považovala za poslední bytost na Zemi, která by zůstala s člověkem, co ji bije. Ale ve skutečnosti jsem kvůli svému věku byla úplně typická oběť. Bylo mi 22 a ve Spojených státech je u žen mezi 16 až 24 lety třikrát pravděpodobnější, že se stanou oběťmi domácího násilí než ženy jiného věku. A přes 500 žen a dívek tohoto věku zabije každý rok jejich násilný partner, přítel, nebo manžel v USA.
I would have told you myself that I was the last person on Earth who would stay with a man who beats me, but in fact I was a very typical victim because of my age. I was 22, and in the United States, women ages 16 to 24 are three times as likely to be domestic violence victims as women of other ages, and over 500 women and girls this age are killed every year by abusive partners, boyfriends, and husbands in the United States.
Byla jsem také typická oběť, protože jsem nevěděla nic o domácím násilí, jeho varovných signálech nebo vzorech.
I was also a very typical victim because I knew nothing about domestic violence, its warning signs or its patterns.
Potkala jsem Conora jedné studené, deštivé, lednové noci. Posadil se vedle mě v newyorském metru a začal mě balit. Řekl mi dvě věci. První byla, že také vystudoval univerzitu v Ivy League, a že pracuje v působivé bance na Wall Street. Ale nejvíce na mě při našem prvním setkání zapůsobilo, že byl chytrý a zábavný a vypadal jako kluk z venkova. Měl takové velké tváře, tváře jako jablíčka, a vlasy blonďaté jako pšenice, a vypadal tak sladce.
I met Conor on a cold, rainy January night. He sat next to me on the New York City subway, and he started chatting me up. He told me two things. One was that he, too, had just graduated from an Ivy League school, and that he worked at a very impressive Wall Street bank. But what made the biggest impression on me that first meeting was that he was smart and funny and he looked like a farm boy. He had these big cheeks, these big apple cheeks and this wheat-blond hair, and he seemed so sweet.
Jedna z nejchytřejších věcí, které Conor od samého počátku prováděl, bylo vytváření iluze, že já jsem ve vztahu dominantní partner. Tohle se mu vedlo hlavně ze začátku tím, že mě zbožňoval. Začali jsme spolu chodit a on na mně miloval úplně všechno, že jsem byla chytrá, že jsem studovala na Harvardu, že jsem nadšeně pomáhala mladým dívkám a pouštěla se do své práce. Chtěl vědět všechno o mé rodině, mém dětství, mých nadějích a snech. Conor mi důvěřoval. Jako spisovatelce a jako ženě způsobem, jakým to nikdo dříve neudělal. A také mezi námi vytvořil kouzelné prostředí důvěry, tím, že mi prozradil své tajemství, které bylo, že jako hodně malého chlapce od 4 let ho brutálně a opakovaně fyzicky týral jeho nevlastní otec. A týrání dosáhlo takových rozměrů, že ani nedokončil osmou třídu, i přesto, že byl velice chytrý. Téměr 20 let strávil budováním nového života. Proto pro něj také ten titul z Ivy League, práce na Wall Street a zářivá budoucnost tolik znamenaly. Kdybyste mi řekli, že takový chytrý, vtipný, citlivý muž, který mě zbožňuje, mi jednoho dne bude diktovat, jestli mám nosit make-up či nikoliv, jak krátké budou mé sukně, kde budu žít, jakou práci vezmu, kdo budou mí přátelé a kde strávím Vánoce... Vysmála bych se vám. Protože ze začátku nebyly v Conorově chování známky násilí, manipulace ani hněvu. Nevěděla jsem, že první fáze v každém vztahu s domácím násilím je svést a okouzlit oběť.
One of the smartest things Conor did, from the very beginning, was to create the illusion that I was the dominant partner in the relationship. He did this especially at the beginning by idolizing me. We started dating, and he loved everything about me, that I was smart, that I'd gone to Harvard, that I was passionate about helping teenage girls, and my job. He wanted to know everything about my family and my childhood and my hopes and dreams. Conor believed in me, as a writer and a woman, in a way that no one else ever had. And he also created a magical atmosphere of trust between us by confessing his secret, which was that, as a very young boy starting at age four, he had been savagely and repeatedly physically abused by his stepfather, and the abuse had gotten so bad that he had had to drop out of school in eighth grade, even though he was very smart, and he'd spent almost 20 years rebuilding his life. Which is why that Ivy League degree and the Wall Street job and his bright shiny future meant so much to him. If you had told me that this smart, funny, sensitive man who adored me would one day dictate whether or not I wore makeup, how short my skirts were, where I lived, what jobs I took, who my friends were and where I spent Christmas, I would have laughed at you, because there was not a hint of violence or control or anger in Conor at the beginning. I didn't know that the first stage in any domestic violence relationship is to seduce and charm the victim.
Také jsem nevěděla, že druhým krokem je oběť izolovat. Conor prostě nepřišel domů a neřekl: „Hele, tyhle blbosti s Romeem a Julií byly skvělý, ale musím se dostat do další fáze, kde tě budu izolovat a týrat.“ (Smích) „Takže potřebuju, abys vypadla z baráku, kde můžou sousedi slyšet tvůj křik a taky z města, kde máš přátele, rodinu a kolegy, kteří můžou vidět modřiny.“ Místo toho přišel Conor v pátek večer domů a řekl mi, že toho dne podal výpověď ve své vysněné práci, a řekl, že podal výpověď kvůli mně. Protože díky mně se cítí v bezpečí a milovaný, takže si už na Wall Street nemusel nic dokazovat. A tak chtěl prostě odjet z města, pryč od jeho násilnické, dysfunkční rodiny, a přestěhovat se do malého městečka v Nové Anglii, kde by spolu se mnou mohl začít nový život. Poslední věc, kterou jsem já chtěla, bylo opustit New York a mou vysněnou práci. Ale myslela jsem, že pro životního partnera se musíte obětovat, Takže jsem souhlasila, opustila svou práci a spolu s Conorem jsme opustili Manhattan. Neměla jsem ponětí, že jsem se pustila do šílené lásky, že jsem po hlavě padala do pečlivě nastražené fyzické, finanční i duševní pasti.
I also didn't know that the second step is to isolate the victim. Now, Conor did not come home one day and announce, "You know, hey, all this Romeo and Juliet stuff has been great, but I need to move into the next phase where I isolate you and I abuse you" — (Laughter) — "so I need to get you out of this apartment where the neighbors can hear you scream and out of this city where you have friends and family and coworkers who can see the bruises." Instead, Conor came home one Friday evening and he told me that he had quit his job that day, his dream job, and he said that he had quit his job because of me, because I had made him feel so safe and loved that he didn't need to prove himself on Wall Street anymore, and he just wanted to get out of the city and away from his abusive, dysfunctional family, and move to a tiny town in New England where he could start his life over with me by his side. Now, the last thing I wanted to do was leave New York, and my dream job, but I thought you made sacrifices for your soulmate, so I agreed, and I quit my job, and Conor and I left Manhattan together. I had no idea I was falling into crazy love, that I was walking headfirst into a carefully laid physical, financial and psychological trap.
Dalším krokem v domácím násilí je vyhrožovat samotným násilím a sledovat její reakci. A právě tady přišly na řadu zbraně. Jakmile jsme se přestěhovali do Nové Anglie, tedy místa, kde se měl Conor cítit bezpečně, koupil si tři zbraně. Jednu nechával v přihrádce našeho auta. Druhou schovával pod polštář v naší posteli, a třetí nosil pořád u sebe v kapse. A říkal, že tyhle zbraně potřebuje kvůli traumatu, které zažil jako malý kluk. Potřeboval je, aby se cítil chráněný. Ale ty zbraně pro mě byly skutečným znamením, a i když na mě nevztáhl ruku, můj život byl ve vážném nebezpečí každou minutu každého dne.
The next step in the domestic violence pattern is to introduce the threat of violence and see how she reacts. And here's where those guns come in. As soon as we moved to New England -- you know, that place where Connor was supposed to feel so safe -- he bought three guns. He kept one in the glove compartment of our car. He kept one under the pillows on our bed, and the third one he kept in his pocket at all times. And he said that he needed those guns because of the trauma he'd experienced as a young boy. He needed them to feel protected. But those guns were really a message for me, and even though he hadn't raised a hand to me, my life was already in grave danger every minute of every day.
Poprvé mě Conor fyzicky napadl pět dnů před naší svatbou. Bylo 7 ráno a ještě jsem na sobě měla noční košili. Pracovala jsem na počítači a snažila se dokončit jednu písemnou práci, byla jsem z toho tak otrávená a Conor využil můj vztek jako záminku, aby položil své ruce kolem mého krku a sevřel ho tak pevně, že jsem nemohla dýchat ani křičet. A využil toho sevření, aby mou hlavou několikrát praštil o zeď. O pět dnů později už modřiny na krku akorát vybledly a já jsem si oblékla matčiny svatební šaty a vzala si ho.
Conor first physically attacked me five days before our wedding. It was 7 a.m. I still had on my nightgown. I was working on my computer trying to finish a freelance writing assignment, and I got frustrated, and Conor used my anger as an excuse to put both of his hands around my neck and to squeeze so tightly that I could not breathe or scream, and he used the chokehold to hit my head repeatedly against the wall. Five days later, the ten bruises on my neck had just faded, and I put on my mother's wedding dress, and I married him.
Navzdory tomu, co se stalo, jsem si byla jistá, že budeme žít šťastně až do smrti. Protože jsem ho milovala a on hrozně miloval mě. A tolik, tolik ho to mrzelo. Jen byl tak strašně vystresovaný z naší svatby a z toho, že budeme rodina. Byl to ojedinělý incident, a on mi už nikdy neublíží.
Despite what had happened, I was sure we were going to live happily ever after, because I loved him, and he loved me so much. And he was very, very sorry. He had just been really stressed out by the wedding and by becoming a family with me. It was an isolated incident, and he was never going to hurt me again.
Opakovalo se to dvakrát na líbánkách. Poprvé, když jsem řídila, abych našla jednu skrytou pláž a ztratila jsem se. Udeřil mě z boku do hlavy tak silně, že jsem se druhou stranou hlavy několikrát praštila o okénko. A pak o pár dní později, když jsme jeli domů z líbánek, se rozčílil kvůli dopravě a hodil mi do tváře vychladlý Big Mac. A pak mě Conor mlátil jednou či dvakrát týdně dalších dva a půl roku našeho manželství.
It happened twice more on the honeymoon. The first time, I was driving to find a secret beach and I got lost, and he punched me in the side of my head so hard that the other side of my head repeatedly hit the driver's side window. And then a few days later, driving home from our honeymoon, he got frustrated by traffic, and he threw a cold Big Mac in my face. Conor proceeded to beat me once or twice a week for the next two and a half years of our marriage.
Pletla jsem se, když jsem si myslela, že jsem jediná a samotná v takové situaci. Každá třetí americká žena má zkušenosti s domácím násilím nebo pronásledováním v průběhu života, a CDC hlásí 15 milionů dětí, které jsou každý rok zneužívány. 15 milionů. Vlastně jsem byla v opravdu dobré společnosti.
I was mistaken in thinking that I was unique and alone in this situation. One in three American women experiences domestic violence or stalking at some point in her life, and the CDC reports that 15 million children are abused every year, 15 million. So actually, I was in very good company.
Zpátky k mé otázce: Proč jsem zůstala? Odpověď je prostá. Nevěděla jsem, že mě zneužívá. I přes to, že mi u hlavy držel nabitou zbraň, shodil mě ze schodů, vyhrožoval, že zabije našeho psa, vytáhl klíček ze zapalování, když jsem jela po dálnici, nasypal mi do vlasů mletou kávu, když jsem se oblékala na pracovní pohovor. Nikdy jsem si o sobě nepomyslela, že jsem týraná žena. Místo toho jsem byla velmi silná žena, zamilovaná do velmi nešťastného muže, a byla jsem jediný člověk na Zemi, který mohl pomoci Conorovi čelit svým problémům.
Back to my question: Why did I stay? The answer is easy. I didn't know he was abusing me. Even though he held those loaded guns to my head, pushed me down stairs, threatened to kill our dog, pulled the key out of the car ignition as I drove down the highway, poured coffee grinds on my head as I dressed for a job interview, I never once thought of myself as a battered wife. Instead, I was a very strong woman in love with a deeply troubled man, and I was the only person on Earth who could help Conor face his demons.
Druhá otázka, na kterou se každý ptá: Proč prostě neodejde? Proč jsem neodešla? Mohla jsem přece kdykoliv odejít. Pro mě je to ta nejsmutnější a nejbolestivější otázka, na kterou se lidé ptají. Protože my oběti víme něco, co vy většinou nevíte: Je neuvěřitelně nebezpečné odejít od násilníka. Protože posledním krokem v domácím násilí je zabít ji. Přes 70 procent vražd během domácího násilí se stane poté, co oběť ukončí vztah. Poté, co odejde, protože pak už nemá násilník co ztratit. Jiné následky zahrnují dlouhotrvající pronásledování, a to i když se násilník znovu ožení; odpírání finančních zdrojů; a manipulace se soudem pro rodinné záležitosti, aby vystrašil oběť a její děti, které soudci pravidelně nutí, aby trávily svůj čas o samotě s mužem, který bil jejich matku. A přesto se ptáme, proč prostě neodešla?
The other question everybody asks is, why doesn't she just leave? Why didn't I walk out? I could have left any time. To me, this is the saddest and most painful question that people ask, because we victims know something you usually don't: It's incredibly dangerous to leave an abuser. Because the final step in the domestic violence pattern is kill her. Over 70 percent of domestic violence murders happen after the victim has ended the relationship, after she's gotten out, because then the abuser has nothing left to lose. Other outcomes include long-term stalking, even after the abuser remarries; denial of financial resources; and manipulation of the family court system to terrify the victim and her children, who are regularly forced by family court judges to spend unsupervised time with the man who beat their mother. And still we ask, why doesn't she just leave?
Byla jsem schopná odejít až kvůli poslednímu, sadistickému útoku, který prolomil veškeré mé popírání. Uvědomila jsem si, že muž, kterého jsem tolik milovala, mě zabije, pokud ho nechám. Takže jsem prolomila ticho. Řekl jsem to každému. Policii, sousedům, mým přátelům a rodině, naprostým cizincům. A dnes tady stojím, protože vy všichni jste mi pomohli.
I was able to leave, because of one final, sadistic beating that broke through my denial. I realized that the man who I loved so much was going to kill me if I let him. So I broke the silence. I told everyone: the police, my neighbors, my friends and family, total strangers, and I'm here today because you all helped me.
Máme tendenci škatulkovat oběti jako příšerné titulky v novinách, sebevražedné ženy, poškozené zboží. Na otázku „Proč zůstává?“ odpoví někteří lidé: „Je to její chyba, že zůstala.“ Jako kdyby se oběti schválně zamilovaly do mužů, kteří nás chtějí zničit.
We tend to stereotype victims as grisly headlines, self-destructive women, damaged goods. The question, "Why does she stay?" is code for some people for, "It's her fault for staying," as if victims intentionally choose to fall in love with men intent upon destroying us.
Ale od vydání „Crazy Love“ jsem slyšela stovky příběhů od mužů i žen, které také odešly, které z toho, co se stalo, dostaly neocenitelnou životní lekci a které si vybudovaly nový život, radostný a šťastný život jako zaměstnankyně, ženy a matky, život bez jakéhokoli násilí. Jako já. Protože se ukázalo, že jsem opravdu velice typická obět domácího násilí a také typický přeživší domácího násilí. Znovu jsem se provdala za milého a něžného muže a máme spolu tři děti. Mám černého labradora a minidodávku. Co už nikdy mít nebudu, nikdy, je nabitá zbraň, kterou mi na hlavu míří někdo, kdo říká, že mě miluje.
But since publishing "Crazy Love," I have heard hundreds of stories from men and women who also got out, who learned an invaluable life lesson from what happened, and who rebuilt lives -- joyous, happy lives -- as employees, wives and mothers, lives completely free of violence, like me. Because it turns out that I'm actually a very typical domestic violence victim and a typical domestic violence survivor. I remarried a kind and gentle man, and we have those three kids. I have that black lab, and I have that minivan. What I will never have again, ever, is a loaded gun held to my head by someone who says that he loves me.
Právě teď si možná myslíte: „Páni, to je fascinující,“ nebo „Páni, ta byla ale pitomá," ale celou tu dobu jsem vlastně mluvila o vás. Přísahám, že je tu několik lidí, kteří mě teď poslouchají, a kteří jsou právě týráni nebo byli týráni jako děti nebo jsou to násilníci sami. Týrání může postihnout vaši dceru, sestru, nejlepší přítelkyni, právě teď.
Right now, maybe you're thinking, "Wow, this is fascinating," or, "Wow, how stupid was she," but this whole time, I've actually been talking about you. I promise you there are several people listening to me right now who are currently being abused or who were abused as children or who are abusers themselves. Abuse could be affecting your daughter, your sister, your best friend right now.
Byla jsem schopná ukončit ten svůj šílený románek tím že jsem prolomila ticho. Ještě dnes to ticho prolamuji. Je to můj způsob, jak pomáhat ostatním obětem a toto je má závěrečná prosba na vás. Mluvte o tom, co jste tady slyšeli. Týrání se daří jen v tichu. Máte tu moc domácí násilí ukončit jen tím, že na něj upozorníte. My oběti potřebujeme každého. Potřebujeme každého z vás, abyste pochopili tajemství domácího násilí. Ať týrání vyjde na povrch tím, že o něm budete mluvit se svými dětmi, kolegy, vašimi přáteli a rodinou. Znovu udělejte z přeživších úžasné a milované lidi s řádnou budoucností. Rozpoznejte první známky násilí a svědomitě zakročte, omezte jej, ukažte oběti bezpečnou cestu ven. Spolu můžeme udělat naše lůžka, naše jídelní stoly a naše rodiny bezpečnými a poklidnými oázami, jakými by měly být.
I was able to end my own crazy love story by breaking the silence. I'm still breaking the silence today. It's my way of helping other victims, and it's my final request of you. Talk about what you heard here. Abuse thrives only in silence. You have the power to end domestic violence simply by shining a spotlight on it. We victims need everyone. We need every one of you to understand the secrets of domestic violence. Show abuse the light of day by talking about it with your children, your coworkers, your friends and family. Recast survivors as wonderful, lovable people with full futures. Recognize the early signs of violence and conscientiously intervene, deescalate it, show victims a safe way out. Together we can make our beds, our dinner tables and our families the safe and peaceful oases they should be.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)