Budu k vám dnes promlouvat řečí… … protože můžu. Je to jedna z těch kouzelných schopností, které my lidé máme. Můžeme jeden druhému zprostředkovávat velice složité myšlenky. Právě teď dělám to, že při vydechování tvořím zvuky. Vydávám tóny, syčení a šumy, které ve vzduchu tvoří vibrace. Tyto vibrace pak putují k vám, zasáhnou vaše ušní bubínky a mozek si pak tyto vibrace z ušních bubínků přebere a přetvoří je v myšlenky. Snad.
So, I'll be speaking to you using language ... because I can. This is one these magical abilities that we humans have. We can transmit really complicated thoughts to one another. So what I'm doing right now is, I'm making sounds with my mouth as I'm exhaling. I'm making tones and hisses and puffs, and those are creating air vibrations in the air. Those air vibrations are traveling to you, they're hitting your eardrums, and then your brain takes those vibrations from your eardrums and transforms them into thoughts. I hope.
(smích)
(Laughter)
Snad se to stane. Díky této schopnosti můžeme my lidé přenášet naše myšlenky skrze široký prostor a čas. Jsme schopni přenášet znalosti mezi myslemi. Mohu vám právě teď v mysli zakořenit bizarní představu. Mohla bych říct: „Představte si medúzu, jak v knihovně tančí valčík, zatímco dumá nad kvantovou mechanikou.“
I hope that's happening. So because of this ability, we humans are able to transmit our ideas across vast reaches of space and time. We're able to transmit knowledge across minds. I can put a bizarre new idea in your mind right now. I could say, "Imagine a jellyfish waltzing in a library while thinking about quantum mechanics."
(smích)
(Laughter)
Pokud ve vašem životě dosud všechno šlapalo tak, jak má, tato myšlenka vás snad zatím nenapadla.
Now, if everything has gone relatively well in your life so far, you probably haven't had that thought before.
(smích)
(Laughter)
Teď jsem vás ale přiměla o ní uvažovat skrze jazyk.
But now I've just made you think it, through language.
Na světě samozřejmě není jen jeden jazyk, na světě se mluví přibližně 7 000 jazyky. A všechny ty jazyky se od sebe v něčem trochu liší. Některé jazyky mají odlišné zvuky, mají rozdílnou slovní zásobu, mohou být jinak strukturované – především jsou jinak strukturované. A to vyvolává otázku: Ovlivňuje jazyk způsob, jakým myslíme? Je to odvěká otázka. Lidé o této otázce přemýšleli i dříve. Karel I. Veliký, římský císař, řekl: „Mluvit druhým jazykem je jako mít druhou duši.“ Odvážné tvrzení, že jazyk utváří realitu. Na druhé straně Shakespeare vložil Julii do úst větu: „Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“ Inu, naznačuje to, že jazyk možná realitu neutváří.
Now of course, there isn't just one language in the world, there are about 7,000 languages spoken around the world. And all the languages differ from one another in all kinds of ways. Some languages have different sounds, they have different vocabularies, and they also have different structures -- very importantly, different structures. That begs the question: Does the language we speak shape the way we think? Now, this is an ancient question. People have been speculating about this question forever. Charlemagne, Holy Roman emperor, said, "To have a second language is to have a second soul" -- strong statement that language crafts reality. But on the other hand, Shakespeare has Juliet say, "What's in a name? A rose by any other name would smell as sweet." Well, that suggests that maybe language doesn't craft reality.
Tyto spory se vedou stále dokola po tisíce let. Ale až dosud jsme neměli žádná data, která by nám to pomohla rozseknout. Nyní má laboratoř i laboratoře všude po světě začaly dělat výzkum a konečně máme k dispozici vědecká data, o která se můžeme opřít.
These arguments have gone back and forth for thousands of years. But until recently, there hasn't been any data to help us decide either way. Recently, in my lab and other labs around the world, we've started doing research, and now we have actual scientific data to weigh in on this question.
Podělím se s vámi o pár mých oblíbených příkladů. Začnu příkladem z komunity Aboridžinců v Austrálii, se kterými jsem mohla pracovat. Toto jsou lidé kmene Kuuk Thaayorre. Žijí ve vesnici Pormpuraaw na nejzápadnějším konci Yorského poloostrova. Na jazyce Kuuk Thaayorre je ohromné to, že nepoužívají slova jako „vlevo“ nebo „vpravo“, ale všude řídí se světovými stranami: sever, jih, východ a západ. A když říkám všude, myslím tím opravdu všude. V jejich jazyce byste říkali: „Jaj, po jihozápadní noze ti leze mravenec.“ Nebo: „Šoupni si hrnek trochu na severoseverovýchod.“ V jazyce Kuuk Thaayorre dokonce i běžné „ahoj“ řeknete jako: „Kterým směrem kráčíš?“ A odpověď by měla znít jako: „Předaleko na severoseverovýchod. Co ty?“
So let me tell you about some of my favorite examples. I'll start with an example from an Aboriginal community in Australia that I had the chance to work with. These are the Kuuk Thaayorre people. They live in Pormpuraaw at the very west edge of Cape York. What's cool about Kuuk Thaayorre is, in Kuuk Thaayorre, they don't use words like "left" and "right," and instead, everything is in cardinal directions: north, south, east and west. And when I say everything, I really mean everything. You would say something like, "Oh, there's an ant on your southwest leg." Or, "Move your cup to the north-northeast a little bit." In fact, the way that you say "hello" in Kuuk Thaayorre is you say, "Which way are you going?" And the answer should be, "North-northeast in the far distance. How about you?"
Takže si představte, že kdykoli během dne někoho potkáte, musíte mu při pozdravu nahlásit cíl své cesty.
So imagine as you're walking around your day, every person you greet, you have to report your heading direction.
(smích)
(Laughter)
Zas byste se ale rychle zorientovali, že? Nemohli byste ani pozdravit, aniž byste věděli, kterým směrem jdete. A je to pravda. Lidé hovořící podobnými jazyky se orientují velmi dobře. Orientují se lépe, než jsme si mysleli, že jsou lidé schopni. Mysleli jsme si, že jsou v tomto lidé horší než jiní tvorové z nějakých biologických důvodů: „Vždyť přece nemáme zobáky nebo šupiny s magnety.“ Kdepak. Když vás v tom vycvičí jazyk a kultura, zvládnete to taky. Existují lidé, kteří se na světě orientují velmi dobře.
But that would actually get you oriented pretty fast, right? Because you literally couldn't get past "hello," if you didn't know which way you were going. In fact, people who speak languages like this stay oriented really well. They stay oriented better than we used to think humans could. We used to think that humans were worse than other creatures because of some biological excuse: "Oh, we don't have magnets in our beaks or in our scales." No; if your language and your culture trains you to do it, actually, you can do it. There are humans around the world who stay oriented really well.
A abych vám ukázala, jak odlišně to funguje na rozdíl od našeho způsobu, chci, abyste teď na chvilku zavřeli oči a ukázali na jihovýchod.
And just to get us in agreement about how different this is from the way we do it, I want you all to close your eyes for a second and point southeast.
(smích)
(Laughter)
Oči stále zavřené. A ukazujte. Dobře, teď je můžete otevřít. Vidíte, jak lidé ukazují tam a tam a tam… Sama nevím, jakým to je směrem –
Keep your eyes closed. Point. OK, so you can open your eyes. I see you guys pointing there, there, there, there, there ... I don't know which way it is myself --
(smích)
(Laughter)
A vy jste mi moc nepomohli.
You have not been a lot of help.
(smích)
(Laughter)
Řekněme, že míra přesnosti v tomto sále není zrovna vysoká. Je to napříč jazyky velký rozdíl v kognitivních schopnostech, že? Když v jedné skupině – velmi sofistikovaných lidí jako vy – nikdo netuší, která bije, zatímco v jiné skupině by to vědělo i pětileté dítě.
So let's just say the accuracy in this room was not very high. This is a big difference in cognitive ability across languages, right? Where one group -- very distinguished group like you guys -- doesn't know which way is which, but in another group, I could ask a five-year-old and they would know.
(smích)
(Laughter)
Existují rovněž velké rozdíly v tom, jak lidé uvažují o čase. Toto jsou fotky mého dědečka v různém věku. Když požádáte anglického mluvčího, aby je seřadil podle času, nejspíš je poskládá takto, zleva doprava. Má to co dělat se směrem psaní. Kdybyste mluvili hebrejsky či arabsky, asi byste na to šli z opačné strany: zprava doleva.
There are also really big differences in how people think about time. So here I have pictures of my grandfather at different ages. And if I ask an English speaker to organize time, they might lay it out this way, from left to right. This has to do with writing direction. If you were a speaker of Hebrew or Arabic, you might do it going in the opposite direction, from right to left.
Jak by k tomu ale přistoupil kmen Kuuk Thaayorre, o kterém jsem mluvila? Nepoužívají slova jako „vlevo“ či „vpravo“. Napovím vám. Když jsme je posadili směrem na jih, seřadili čas zleva doprava. Když na sever, řadili jej zprava doleva. Když čelili východu, řadili čas směrem k sobě. Vidíte ten vzorec? Od východu k západu, že? Vnímání času se u nich neřídí tělem, ale orientuje se podle krajiny. Takže když se dívám sem, čas jde takto, a když se dívám semhle, čas vede tudy. Když hledím sem, čas jde tudy – je to ode mě sobecké, takhle honit čas, kdykoli se otočím. Pro kmen Kuuk Thaayorre je čas řízen krajinou. O čase přemýšlí dočista odlišným způsobem.
But how would the Kuuk Thaayorre, this Aboriginal group I just told you about, do it? They don't use words like "left" and "right." Let me give you hint. When we sat people facing south, they organized time from left to right. When we sat them facing north, they organized time from right to left. When we sat them facing east, time came towards the body. What's the pattern? East to west, right? So for them, time doesn't actually get locked on the body at all, it gets locked on the landscape. So for me, if I'm facing this way, then time goes this way, and if I'm facing this way, then time goes this way. I'm facing this way, time goes this way -- very egocentric of me to have the direction of time chase me around every time I turn my body. For the Kuuk Thaayorre, time is locked on the landscape. It's a dramatically different way of thinking about time.
Tady je další chytrý trik. Řekněme, že vás požádám, abyste spočítali tyto tučňáky. Vsadím se, že vím, jak byste na to šli. Hezky „Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm.“ Spočítali byste je. Každému byste přiřadili číslo a poslední číslo, které byste řekli, by byl počet tučňáků. Je to trik, který nás učili odmalička. Naučíte se seznam čísel a naučíte se, jak ho používat. Malý jazykový trik. No a některé jazyky takto nefungují, protože pro čísla nemají správná slova. Existují jazyky, které nemají třeba slovo „sedm“ nebo slovo „osm“. Lidé hovořící těmito jazyky vlastně nepočítají, mají problém evidovat přesné počty. Kdybych po vás chtěla, abyste porovnali počet tučňáků se stejným počtem kachen, jednoduše byste to spočítali. Ale jedinci, kteří tento jazykový trik neumí, to nedokážou.
Here's another really smart human trick. Suppose I ask you how many penguins are there. Well, I bet I know how you'd solve that problem if you solved it. You went, "One, two, three, four, five, six, seven, eight." You counted them. You named each one with a number, and the last number you said was the number of penguins. This is a little trick that you're taught to use as kids. You learn the number list and you learn how to apply it. A little linguistic trick. Well, some languages don't do this, because some languages don't have exact number words. They're languages that don't have a word like "seven" or a word like "eight." In fact, people who speak these languages don't count, and they have trouble keeping track of exact quantities. So, for example, if I ask you to match this number of penguins to the same number of ducks, you would be able to do that by counting. But folks who don't have that linguistic trick can't do that.
Jazyky se rovněž liší v rozdělení barevného spektra – ve vizuálním světě. Některé jazyky mají pro barvy mnoho slov, jiné jen pár, jako třeba „světlý“ a „tmavý“. Jazyky se liší i v tom, kam kladou hranice mezi barvami. Například v angličtině slovo pro modrou pokrývá všechny barvy, které vidíte na obrazovce, zatímco ruština jedno slovo nemá. Ruští mluvčí musí rozlišovat mezi světle modrou – goluboj (голубой) – a tmavě modrou – sinij (синий). Rusové tedy mají celoživotní praxi v jazykovém rozlišení těchto barev. Když otestujeme schopnost lidí rozlišovat tyto barvy, zjistíme, že mluvčí ruštiny jsou díky tomuto jazykovému omezení rychlejší. Jsou schopni rychleji rozlišit mezi světle a tmavě modrou. Když pozorujete mozky lidí, kteří se dívají na barvy, řekněme na modrou pomalu přecházející ze světlé na tmavou, mozky lidí, kteří mají odlišná slova pro světlou či tmavou, vykazují při přechodu ze světlé na tmavou překvapivou reakci, něco jako: „Ach, tady nastala zásadní změna,“ zatímco mozky například rodilých angličtinářů takové rozdíly nevykazují, nepřekvapuje je to, nic se zásadně nemění.
Languages also differ in how they divide up the color spectrum -- the visual world. Some languages have lots of words for colors, some have only a couple words, "light" and "dark." And languages differ in where they put boundaries between colors. So, for example, in English, there's a word for blue that covers all of the colors that you can see on the screen, but in Russian, there isn't a single word. Instead, Russian speakers have to differentiate between light blue, "goluboy," and dark blue, "siniy." So Russians have this lifetime of experience of, in language, distinguishing these two colors. When we test people's ability to perceptually discriminate these colors, what we find is that Russian speakers are faster across this linguistic boundary. They're faster to be able to tell the difference between a light and dark blue. And when you look at people's brains as they're looking at colors -- say you have colors shifting slowly from light to dark blue -- the brains of people who use different words for light and dark blue will give a surprised reaction as the colors shift from light to dark, as if, "Ooh, something has categorically changed," whereas the brains of English speakers, for example, that don't make this categorical distinction, don't give that surprise, because nothing is categorically changing.
Jazyky mají celou řadu strukturálních zvláštností. Tahle je má oblíbená. Spousta jazyků má gramatický rod: každé podstatné jméno má rod, nejčastěji mužský či ženský. Tyto rody se mezi jazyky liší. Například slunce je v němčině rodu ženského, ale ve španělštině mužského. A u měsíce to je naopak. Mohlo by to mít vliv na to, jak lidé přemýšlejí? Považují Němci slunce za něco ženského a měsíc za něco mužštějšího? Ukazuje se, že ano. Když Němce a Španěly požádáte, aby popsali třeba most – jako třeba tento – „most“ je v němčině ženského rodu, ve španělštině mužského – němčináři mosty častěji popisují jako „krásné“, „elegantní“, stereotypně feminními slovy. Španělštináři zase častěji použijí slova jako „silný“, „dlouhý“, tato maskulinní slova.
Languages have all kinds of structural quirks. This is one of my favorites. Lots of languages have grammatical gender; every noun gets assigned a gender, often masculine or feminine. And these genders differ across languages. So, for example, the sun is feminine in German but masculine in Spanish, and the moon, the reverse. Could this actually have any consequence for how people think? Do German speakers think of the sun as somehow more female-like, and the moon somehow more male-like? Actually, it turns out that's the case. So if you ask German and Spanish speakers to, say, describe a bridge, like the one here -- "bridge" happens to be grammatically feminine in German, grammatically masculine in Spanish -- German speakers are more likely to say bridges are "beautiful," "elegant" and stereotypically feminine words. Whereas Spanish speakers will be more likely to say they're "strong" or "long," these masculine words.
(smích)
(Laughter)
Jazyky se liší i v tom, jak popisují situace, že? Situaci jako tuto považujeme za nehodu. V angličtině je v pořádku říct: „Rozbil tu vázu.“ Ve španělštině však častěji řeknete: „Ta váza se rozbila,“ „Ta váza se rozbila sama.“ Je to nehoda, neřekli byste, že to udělal někdo. Anglicky můžeme, trochu divně, říct dokonce něco jako: „Zlomil jsem si ruku.“ Ve spoustě jazyků byste tuto konstrukci nepoužili, pokud nejste šílenec, který si chtěl sám zlomit ruku – (smích) – a povedlo se mu to. Pokud to byla nehoda, použijete jinou konstrukci.
Languages also differ in how they describe events, right? You take an event like this, an accident. In English, it's fine to say, "He broke the vase." In a language like Spanish, you might be more likely to say, "The vase broke," or, "The vase broke itself." If it's an accident, you wouldn't say that someone did it. In English, quite weirdly, we can even say things like, "I broke my arm." Now, in lots of languages, you couldn't use that construction unless you are a lunatic and you went out looking to break your arm -- (Laughter) and you succeeded. If it was an accident, you would use a different construction.
Má to své důsledky. Lidé mluvící různými jazyky věnují pozornost různým věcem podle toho, co je přiměje udělat jejich jazyk. Když stejnou nehodu ukážeme angličtinářům a španělštinářům, angličtináři si budou pamatovat, kdo to udělal, protože anglicky řeknete: „Udělal to on, to on rozbil tu vázu,“ zatímco španělštináři si viníka moc pamatovat nebudou, pokud to byla nehoda, protože si spíš vybaví, že to byla nehoda. S větší pravděpodobností si vybaví záměr. Když dva lidé pozorují stejnou událost, stanou se svědky stejného zločinu, budou si pamatovat odlišné věci. Má to samozřejmě důsledky pro očitá svědectví. Má to důsledky na vnímání viny a trestu. Když jste angličtináři a ukážu vám, jak někdo rozbíjí vázu a řeknu „On tu vázu rozbil“ místo „Ta váza se rozbila,“ tak ačkoli to vidíte sami, můžete se podívat na video, být svědky zločinu proti váze, někoho potrestáte více, budete mu přikládat větší vinu, když řeknu: „On tu vázu rozbil“ místo „Ta váza se rozbila“. Jazyky řídí naše smýšlení o událostech.
Now, this has consequences. So, people who speak different languages will pay attention to different things, depending on what their language usually requires them to do. So we show the same accident to English speakers and Spanish speakers, English speakers will remember who did it, because English requires you to say, "He did it; he broke the vase." Whereas Spanish speakers might be less likely to remember who did it if it's an accident, but they're more likely to remember that it was an accident. They're more likely to remember the intention. So, two people watch the same event, witness the same crime, but end up remembering different things about that event. This has implications, of course, for eyewitness testimony. It also has implications for blame and punishment. So if you take English speakers and I just show you someone breaking a vase, and I say, "He broke the vase," as opposed to "The vase broke," even though you can witness it yourself, you can watch the video, you can watch the crime against the vase, you will punish someone more, you will blame someone more if I just said, "He broke it," as opposed to, "It broke." The language guides our reasoning about events.
Uvedla jsem tedy několik příkladů toho, jak jazyk ovlivňuje způsob našeho myšlení, a to hned několika způsoby. Jazyk může mít výrazný vliv třeba na vnímání prostoru a času, kdy lidé mohou prostor a čas vnímat naprosto odlišnými logikami. Jazyk rovněž může mít opravdu hluboké důsledky, jak jsme viděli u příkladu s čísly. Mít v jazyce slova pro počítání, názvy čísel, otevírá celý svět matematiky. Protože když neumíte počítat, nenaučíte se algebru, nemůžete dělat hromadu věcí, které jsou potřeba třeba k navržení tohoto sálu nebo k tomuto vysílání. Malý trik s názvy čísel vám otevře bránu do nového kognitivního světa.
Now, I've given you a few examples of how language can profoundly shape the way we think, and it does so in a variety of ways. So language can have big effects, like we saw with space and time, where people can lay out space and time in completely different coordinate frames from each other. Language can also have really deep effects -- that's what we saw with the case of number. Having count words in your language, having number words, opens up the whole world of mathematics. Of course, if you don't count, you can't do algebra, you can't do any of the things that would be required to build a room like this or make this broadcast, right? This little trick of number words gives you a stepping stone into a whole cognitive realm.
Jazyk může mít rané efekty, jaké jsme viděli u příkladu s barvami. Jsou to jednoduchá, základní, percepční rozhodnutí. Děláme jich tisíce a stejně je ovlivňuje jazyk a zasahuje do těch maličkých percepčních rozhodnutí, která děláme. Jazyk může mít dalekosáhlé důsledky. Příklad s gramatickými rody může být trošku hloupý, gramatický rod se ale týká všech podstatných jmen. Znamená to, že jazyk může ovlivnit vaše smýšlení o čemkoli, co můžete pojmenovat podstatným jménem. To je spousta věcí.
Language can also have really early effects, what we saw in the case of color. These are really simple, basic, perceptual decisions. We make thousands of them all the time, and yet, language is getting in there and fussing even with these tiny little perceptual decisions that we make. Language can have really broad effects. So the case of grammatical gender may be a little silly, but at the same time, grammatical gender applies to all nouns. That means language can shape how you're thinking about anything that can be named by a noun. That's a lot of stuff.
A nakonec jazyk může ovlivnit věci, které pro nás mají osobní význam – koncepty viny a trestu, očitá svědectví. V našich životech to jsou důležité věci.
And finally, I gave you an example of how language can shape things that have personal weight to us -- ideas like blame and punishment or eyewitness memory. These are important things in our daily lives.
Krása jazykové rozmanitosti spočívá v tom, že nám odhaluje, jak geniální a přizpůsobivá lidská mysl je. Lidské mysli nevyvinuly jen jeden kognitivní vesmír, ale hned 7 000. Na světě se mluví 7 000 jazyky. A můžeme jich vytvořit víc – jazyky jsou koneckonců živoucí věci, věci, které můžeme pilovat a přizpůsobovat našim potřebám. Smutné je, že zároveň z jazykové diverzity mnoho ztrácíme. Každý týden přijdeme o jeden jazyk a podle některých odhadů v příští stovce let zmizí polovina světových jazyků. A ještě horší zpráva je, že skoro všechno, co o lidské mysli a lidském mozku víme, pochází ze studií založených na VŠ studentech hovořících americkou angličtinou. Vylučuje to většinu lidstva, že? To, co o lidské mysli víme, je vlastně omezené a předpojaté a my vědci to musíme napravit.
Now, the beauty of linguistic diversity is that it reveals to us just how ingenious and how flexible the human mind is. Human minds have invented not one cognitive universe, but 7,000 -- there are 7,000 languages spoken around the world. And we can create many more -- languages, of course, are living things, things that we can hone and change to suit our needs. The tragic thing is that we're losing so much of this linguistic diversity all the time. We're losing about one language a week, and by some estimates, half of the world's languages will be gone in the next hundred years. And the even worse news is that right now, almost everything we know about the human mind and human brain is based on studies of usually American English-speaking undergraduates at universities. That excludes almost all humans. Right? So what we know about the human mind is actually incredibly narrow and biased, and our science has to do better.
Chci, abyste si nakonec odnesli tuto myšlenku. Mluvila jsem o tom, jak mluvčí různých jazyků různě přemýšlejí, ale samozřejmě nezáleží na tom, jak myslí lidé jinde. Záleží na tom, jak myslíte vy. Jak jazyk, kterým hovoříte, ovlivňuje to, jak přemýšlíte. Je to příležitost zeptat se: „Proč přemýšlím tak, jak přemýšlím?“ „Jak můžu přemýšlet jinak?“ A také: „Jaké myšlenky chci vymyslet?“
I want to leave you with this final thought. I've told you about how speakers of different languages think differently, but of course, that's not about how people elsewhere think. It's about how you think. It's how the language that you speak shapes the way that you think. And that gives you the opportunity to ask, "Why do I think the way that I do?" "How could I think differently?" And also, "What thoughts do I wish to create?"
Děkuji vám.
Thank you very much.
(potlesk)
(Applause)