Takže čip, básník a chlapec.
So a chip, a poet and a boy.
Je tomu už skoro 20 let, když v červnu 1994 Intel oznámil, že objevil chybu v jádru svého čipu Pentium. Hluboko v kódu SRT algoritmu, který kalkuluje zprostředkující kvocienty nezbytné pro iterační plovoucí body divizí -- nevím, co to znamená, ale tohle se píše na Wikipedii -- byla zde chyba, která znamenala jistou pravděpodobnost, že výsledkem kalkulace bude chyba, a ta pravděpodobnost byla u jedné z každých 360 miliard kalkulací. Podle Intelu by průměrná tabulka v Excelu byla chybou postižena jednou za 27 000 let. Nepovažovali to za důležité, ale komunitu to velmi rozzuřilo. Nadšenci do technologií tvrdili, že tato chyba musí být napravena. Nehodlali tiše stát, když jim Intel dával tyto čipy. Takže tu byla celosvětová revoluce. Lidé pochodovali a žádali -- no dobře, nebylo to přesně takto -- ale povstali a požadovali, aby Intel toto chybu napravil. A Intel dal bokem 475 milionů dolarů, aby tím financoval výměnu milionů čipů a tím chybu napravil. Takže miliardy dolarů v naší společnosti byly vynaloženy k nápravě problému, který mohl přijít jednou za každých 360 miliard kalkulací
It's just about 20 years ago, June 1994, when Intel announced that there was a flaw at the core of their Pentium chip. Deep in the code of the SRT algorithm to calculate intermediate quotients necessary for iterative floating points of divisions -- I don't know what that means, but it's what it says on Wikipedia — there was a flaw and an error that meant that there was a certain probability that the result of the calculation would be an error, and the probability was one out of every 360 billion calculations. So Intel said your average spreadsheet would be flawed once every 27,000 years. They didn't think it was significant, but there was an outrage in the community. The community, the techies, said, this flaw has to be addressed. They were not going to stand by quietly as Intel gave them these chips. So there was a revolution across the world. People marched to demand -- okay, not really exactly like that — but they rose up and they demanded that Intel fix the flaw. And Intel set aside 475 million dollars to fund the replacement of millions of chips to fix the flaw. So billions of dollars in our society was spent to address a problem which would come once out of every 360 billion calculations.
Číslo 2, básník. Tohle je Martin Niemöller. Znáte jeho poezii. Když nacisté dosáhli svého vrcholu, začal opakovat verš: "Nejdříve si přišli pro komunisty a já neudělal nic, nevyslovil jsem se, protože jsem nebyl komunista. Přišli si pro socialisty. Přišli si pro odboráře. Přišli si pro Židy. A pak si přišli pro mě. Ale nezůstal tu nikdo, kdo by se vyslovil pro mě." V tomhle Niemöller přináší určitý vhled. Toto je vhled do jádra inteligence. Můžeme to nazývat "porozumění vodítku". Je to určitý druh zkoušky: Dokážete rozpoznat skrytou hrozbu a odpovědět na ni? Dokážete zachránit sebe či svůj druh? Mravenci jsou v tomto celkem dobří. Krávy už tolik ne. Vidíte ten vzor? Dokážete vidět vzor a pak ho rozpoznat a pak s tím něco udělat? Číslo 2. Číslo 3, chlapec. Toto je můj přítel Aaron Swartz. Je to i Timův přítel. Je přítelem mnohých z vás zde v publiku. Před 7 lety za mnou Aaron přišel s otázkou. Bylo to těsně před mou první TED přednáškou. Byl jsem tak hrdý. Mluvil jsem s ním o přednášce - "Zákony, které dusí kreativitu". A Aaron se na mě podíval a byl trochu netrpělivý a řekl: "Takže jak vůbec hodláš vyřešit problémy, o kterých mluvíš? Copyright, internetovou politiku, jak vůbec hodláš k těmto problémům přistupovat, když tady je taková podstatná zkaženost v tom, jak vláda a samospráva fungují?"
Number two, a poet. This is Martin Niemöller. You're familiar with his poetry. Around the height of the Nazi period, he started repeating the verse, "First they came for the communists, and I did nothing, did not speak out because I was not a communist. Then they came for the socialists. Then they came for the trade unions. Then they came for the Jews. And then they came for me. But there was no one left to speak for me." Now, Niemöller is offering a certain kind of insight. This is an insight at the core of intelligence. We could call it cluefulness. It's a certain kind of test: Can you recognize an underlying threat and respond? Can you save yourself or save your kind? Turns out ants are pretty good at this. Cows, not so much. So can you see the pattern? Can you see a pattern and then recognize and do something about it? Number two. Number three, a boy. This is my friend Aaron Swartz. He's Tim's friend. He's friends of many of you in this audience, and seven years ago, Aaron came to me with a question. It was just before I was going to give my first TED Talk. I was so proud. I was telling him about my talk, "Laws that choke creativity." And Aaron looked at me and was a little impatient, and he said, "So how are you ever going to solve the problems you're talking about? Copyright policy, Internet policy, how are you ever going to address those problems so long as there's this fundamental corruption in the way our government works?"
To mě trošku rozhodilo. Nesdílel mou radost. A já mu řekl: "Aarone, to není můj obor, není to můj obor."
So I was a little put off by this. He wasn't sharing in my celebration. And I said to him, "You know, Aaron, it's not my field, not my field."
On se zeptal: "Jako akademicky, že to není tvůj obor?"
He said, "You mean as an academic, it's not your field?"
A já: "Ano, jako akademik říkám, není to můj obor."
I said, "Yeah, as an academic, it's not my field."
On se zeptal: "A co jako občan? Jako občan."
He said, "What about as a citizen? As a citizen."
Tak tohle byl způsob, jak Aaron fungoval. On neříkal. On se ptal na otázky. A jeho otázky mluvily tak jasně, jako objetí od mého čtyřletého syna. Říkal mi: "Musíš mít vodítko, stopu. Musíš mít vodítko, protože tady je chyba v jádru operačního systému této demokracie, a není to chyba jednou za každých 360 miliard pokusů, kdy se naše demokracie snaží rozhodovat. Děje se to pokaždé, při každém závažném problému. Musíme ukončit tuhle tupost naší politické společnosti. Musíme přijmout, ukazuje se, to slovo je fourmi-formatický přístup -- teda aspoň podle internetu -- mravenčí oceňující přístup. To nás přinutí uvědomit si tu chybu zachránit náš druh a náš demos tj. řecky lid.
Now, this is the way Aaron was. He didn't tell. He asked questions. But his questions spoke as clearly as my four-year-old's hug. He was saying to me, "You've got to get a clue. You have got to get a clue, because there is a flaw at the core of the operating system of this democracy, and it's not a flaw every one out of 360 billion times our democracy tries to make a decision. It is every time, every single important issue. We've got to end the bovinity of this political society. We've got to adopt, it turns out, the word is fourmi-formatic attitude -- that's what the Internet tells me the word is -- the ant's appreciative attitude that gets us to recognize this flaw, save our kind and save our demos.
Pokud znáte Aarona Swartze, víte, že jsme ho ztratili před více než rokem. Bylo to asi 6 týdnů před tím, než jsem měl svou TED přednášku, a já byl Chrisovi vděčný, že mě o tuto TED přednášku požádal, ne za šanci k vám promluvit, i když i to bylo skvělé, ale protože mě to vytáhlo z mimořádné deprese. Já nebyl schopen popsat ten smutek. Musel jsem se soustředit. Musel jsem se soustředit na to, co vám řeknu. To mě zachránilo.
Now if you know Aaron Swartz, you know that we lost him just over a year ago. It was about six weeks before I gave my TED Talk, and I was so grateful to Chris that he asked me to give this TED Talk, not because I had the chance to talk to you, although that was great, but because it pulled me out of an extraordinary depression. I couldn't begin to describe the sadness. Because I had to focus. I had to focus on, what was I going to say to you? It saved me.
Ale po tom rozruchu, nadšení, té síle, která vychází z komunity, jsem začal toužit po něčem méně sterilním, méně akademickém přístupu k těmto problémům, těm problémům, o kterých jsem mluvil. Zaměřili jsme se na New Hampshire, který se stal cílem našeho politického hnutí, protože primárky v New Hampshire jsou nuvěřitelně důležité. Byla to skupina pojmenovaná Newhampshirská Rebélie, která začala mluvit o tom, jak učinit problém této zkaženosti tématem v roce 2016. Ale našel se někdo jiný, kdo zaujal mou představivost, žena jménem Doris Haddock, známá jako Babča D. 1. ledna 1999, před 15 lety, ve věku 88 let, se Babča D vydala na cestu. Vyšla pěšky z Los Angeles a vydala se směrem na Washington D.C. s jednoduchou cedulkou na hrudi, na níž stálo: "Kampaň za reformu financí." O 18 měsíců později, ve věku 90 let, dorazila do Washingtonu se stovkami následovníků, včetně kongresmenů, kteří sedli do auta a vyjeli asi míli z města, aby s ní mohli vejít zpátky. (Smích)
But after the buzz, the excitement, the power that comes from this community, I began to yearn for a less sterile, less academic way to address these issues, the issues that I was talking about. We'd begun to focus on New Hampshire as a target for this political movement, because the primary in New Hampshire is so incredibly important. It was a group called the New Hampshire Rebellion that was beginning to talk about, how would we make this issue of this corruption central in 2016? But it was another soul that caught my imagination, a woman named Doris Haddock, aka Granny D. On January 1, 1999, 15 years ago, at the age of 88, Granny D started a walk. She started in Los Angeles and began to walk to Washington, D.C. with a single sign on her chest that said, "campaign finance reform." Eighteen months later, at the age of 90, she arrived in Washington with hundreds following her, including many congressmen who had gotten in a car and driven out about a mile outside of the city to walk in with her. (Laughter)
Já ale nemám 13 měsíců, abych mohl jít přes celou zemi. Mám 3 děti, které nerady chodí pěšky, a ženu, která zřejmě stále nesnáší, když tu pro ni nejsem. Kdo ví proč. Takže tohle nebylo možné. Ale pak mě napadlo, mohli bychom trochu zremixovat Babču D? Co kdybychom místo 5 150 km ušli jen 300 km přes New Hampshire v lednu?
Now, I don't have 13 months to walk across the country. I've got three kids who hate to walk, and a wife who, it turns out, still hates when I'm not there for mysterious reasons, so this was not an option, but the question I asked, could we remix Granny D a bit? What about a walk not of 3,200 miles but of 185 miles across New Hampshire in January?
Takže 11. ledna na výročí smrti Aarona, jsme pěšky vyšli a skončili jsme 24. ledna, tedy den, kdy se Babča D narodila. Celkem 200 lidí se přidalo k naší pěší chůzi, jak jsme šli z vršku až na spodek New Hampshire, a mluvili při tom o tom problému. A co mě nejvíce udivilo, něco, co jsem vůbec nečekal, bylo to zaujetí a hněv, který tu byl mezi všemi, se kterými jsme se po cestě bavili. Našel jsem průzkum, podle kterého 96 % Američanů věří, že je nutné omezit vliv peněz na politiku. Politici a vědátoři teď říkají, že není nic, co by se s tím dalo udělat, Američany to nezajímá, ale to má svůj důvod: 91 % Američanů se domnívá, že se s tímto problémem nedá nic dělat. A je to ten rozdíl mezi 96 a 91 %, který vysvětluje naši rezignaci na politiku. Chci říct, nakonec, 96 % z nás si přeje, abychom létali jako Superman, ale protože při nejmenším 91 % z nás věří, že nemůžeme, tak neskáčeme z vysokých budov pokaždé když máme nutkání. Je tomu tak, protože přijímáme svá omezení a stejně tak je to s touto reformou. Ale když dáte lidem naději, začnete tím rozmrazovat ten totální pocit bezmocnosti. Jak říkal Harvey Milk, pokud jim dáte naději, dáte jim šanci, způsob jakým myslet na to, že tato změna je možná. Naděje. A naděje je tou jednou věcí, ve které jsme my, Aaronovi přátelé, u něj selhali, protože jsme ho nechali ztratit ten pocit naděje. Já toho kluka miloval jako svého syna. Ale zklamali jsme ho. A já miluji svou zemi, a tu já zklamat nehodlám. Nezklamu ji. Tento pocit naděje si musíme udržet, a pro něj musíme bojovat, bez ohledu na to, jak nemožná se tahle bitva může zdát.
So on January 11, the anniversary of Aaron's death, we began a walk that ended on January 24th, the day that Granny D was born. A total of 200 people joined us across this walk, as we went from the very top to the very bottom of New Hampshire talking about this issue. And what was astonishing to me, something I completely did not expect to find, was the passion and anger that there was among everyone that we talked to about this issue. We had found in a poll that 96 percent of Americans believe it important to reduce the influence of money in politics. Now politicians and pundits tell you, there's nothing we can do about this issue, Americans don't care about it, but the reason for that is that 91 percent of Americans think there's nothing that can be done about this issue. And it's this gap between 96 and 91 that explains our politics of resignation. I mean, after all, at least 96 percent of us wish we could fly like Superman, but because at least 91 percent of us believe we can't, we don't leap off of tall buildings every time we have that urge. That's because we accept our limits, and so too with this reform. But when you give people the sense of hope, you begin to thaw that absolute sense of impossibility. As Harvey Milk said, if you give 'em hope, you give 'em a chance, a way to think about how this change is possible. Hope. And hope is the one thing that we, Aaron's friends, failed him with, because we let him lose that sense of hope. I loved that boy like I love my son. But we failed him. And I love my country, and I'm not going to fail that. I'm not going to fail that. That sense of hope, we're going to hold, and we're going to fight for, however impossible this battle looks.
Co následuje? Inu, začali jsme s tímto pochodem dvou set lidí a příští rok nás bude 1000, na různých cestách během toho lednového pochodu, a setkáme se v Concordu, abychom tuhle věc oslavili, a pak v roce 2016, před primárkama, tady bude 10 000 lidí pochodovat v tomto státě, a setkají se v Concordu, aby tuto věc oslavili. A jak jsme pochodovali, lidé ve všech koutech země se nás začali ptát: "Můžeme udělat to stejné i u nás?" Proto jsme spustili platformu G.D.Walkers, tedy Chodci Babči D, a Chodci Babči D po celé zemi budou pochodovat pro tuto reformu. Číslo 1. Číslo 2, na tomto pochodu, jeden ze zakladatelů Thunderclap, David Cascino, byl s námi a řekl: "No, s čím můžeme pomoct?" A tak rozvinuli platformu, kterou ohlašují dnes, která nám dovoluje dát voliče dohromady, všechny, kdo jsou angažovaní v této myšlence reformy. Ať už jste v New Hampshire nebo mimo New Hampshire, můžete se zapsat a informovat se, jaký je postoj kandidátů k tomuto problému, tak abyste věděli, koho volit do funkce, která tuto možnost učiní reálnou. A konečně číslo 3, to nejtěžší. Žijeme v době Super PAC. Společnost Merriam včera oznámila, že slovník Merriam-Webster bude obsahovat Super PAC jako slovo. Je to oficiální slovo ve slovníku. Takže 1. května, známého jako May Day, zkusíme experiment. Zkusíme spustit něco, co považujeme za Super PAC, který má zrušit všechny Super PACy. A jak to má fungovat? Po celý poslední rok jsme pracovali s analytiky a politickými experty, abychom spočítali, kolik by stálo vyhrát dost hlasů v Kongresu Spojených států, abychom tuto reformu umožnili. Jaké je to číslo? Půl miliardy? Miliarda? O kolik jde? Ať už je to číslo jakékoli, chceme začít vybírat peníze. Jako na HitHitu. Ten nelze využít k politickým účelům, ale stejně, chceme nějak vybírat peníze, aby to byla první kampaň odspodu, ve které budou lidé přispívat malými příspěvky v závislosti na dosažení velmi ambiciózních cílů, a když bude těchto cílů dosaženo, obrátíme se na velké přispěvatele ve snaze přesvědčit je k přispění, abychom umožnili řídit takový zvláštní Super PAC nezbytný k tomu, abychom vyhráli, abychom změnili způsob, jakým peníze ovlivňují politiku. Takže 8. listopadu, o kterém jsem zjistil, že je to den, kdy by Aaronovi bylo 30 let, 8. listopadu, oslavíme 218 reprezentantů ve Sněmovně a 60 senátorů v Senátu Spojených Států, kteří budou angažování této myšlence podstatné reformy.
What's next? Well, we started with this march with 200 people, and next year, there will be 1,000 on different routes that march in the month of January and meet in Concord to celebrate this cause, and then in 2016, before the primary, there will be 10,000 who march across that state, meeting in Concord to celebrate this cause. And as we have marched, people around the country have begun to say, "Can we do the same thing in our state?" So we've started a platform called G.D. Walkers, that is, Granny D walkers, and Granny D walkers across the country will be marching for this reform. Number one. Number two, on this march, one of the founders of Thunderclap, David Cascino, was with us, and he said, "Well what can we do?" And so they developed a platform, which we are announcing today, that allows us to pull together voters who are committed to this idea of reform. Regardless of where you are, in New Hampshire or outside of New Hampshire, you can sign up and directly be informed where the candidates are on this issue so you can decide who to vote for as a function of which is going to make this possibility real. And then finally number three, the hardest. We're in the age of the Super PAC. Indeed yesterday, Merriam announced that Merriam-Webster will have Super PAC as a word. It is now an official word in the dictionary. So on May 1, aka May Day, we're going to try an experiment. We're going to try a launching of what we can think of as a Super PAC to end all Super PACs. And the basic way this works is this. For the last year, we have been working with analysts and political experts to calculate, how much would it cost to win enough votes in the United States Congress to make fundamental reform possible? What is that number? Half a billion? A billion? What is that number? And then whatever that number is, we are going to kickstart, sort of, because you can't use KickStarter for political work, but anyway, kickstart, sort of, first a bottom-up campaign where people will make small dollar commitments contingent on reaching very ambitious goals, and when those goals have been reached, we will turn to the large dollar contributors, to get them to contribute to make it possible for us to run the kind of Super PAC necessary to win this issue, to change the way money influences politics, so that on November 8, which I discovered yesterday is the day that Aaron would have been 30 years old, on November 8, we will celebrate 218 representatives in the House and 60 Senators in the United States Senate who have committed to this idea of fundamental reform.
Minulou noc jsme slyšeli o přáních. Tady je jedno mé přání. 1. května může i jeden. Ideály jednoho kluka mohou spojit jeden národ za jednou důležitou myšlenkou, že my jsme lidé, my jsme ti lidé, kterým byla slíbena vláda, vláda, která měla být závislá jen na lidech, lidu, o kterém nám Madison řekl, že v něm bohatý neznamená víc než chudý. 1. května může i jeden. A pak se můžete i vy připojit k tomuto hnutí, ne protože jste politik, ne protože jste expert, ne protože je to váš obor, ale protože pokud jste, tak jste občan. Aaron se zeptal mě. A já se teď ptám vás.
So last night, we heard about wishes. Here's my wish. May one. May the ideals of one boy unite one nation behind one critical idea that we are one people, we are the people who were promised a government, a government that was promised to be dependent upon the people alone, the people, who, as Madison told us, meant not the rich more than the poor. May one. And then may you, may you join this movement, not because you're a politician, not because you're an expert, not because this is your field, but because if you are, you are a citizen. Aaron asked me that. Now I've asked you.
Děkuji vám mnohokrát.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)