(Potlesk) Chci vám říci něco málo o "uživateli tvořeném obsahu". Povím vám tři příběhy na cestě k jednomu argumentu, který vám napoví, jak zpřístupňujeme uživateli tvořený obsah pro obchodní využití. Takže tady je první příběh.
(Applause) I want to talk to you a little bit about user-generated content. I'm going to tell you three stories on the way to one argument that's going to tell you a little bit about how we open user-generated content up for business. So, here's the first story.
Rok 1906. Tento muž, John Philip Sousa, cestoval na toto místo, sídlo Kongresu USA, aby promluvil o této technologii, kterou nazýval, cituji, "mluvící stroje." Sousa nebyl příznivcem mluvících strojů. Tohle měl na srdci. "Tyto mluvící stroje zruinují umělecký vývoj hudby v této zemi. Když jsem byl chlapec, před každým domem se o letních večerech scházely skupinky mladých lidí a zpívaly se zrovna populární písně, nebo staré písně. Dnes slyšíte tyto ďábelské stroje hrát dnem i nocí. Postupně přijdeme o hlasivky," tvrdil Sousa. "Hlasivky budou eliminovány vývojovým procesem stejně jako ocas u člověka, když se vyvinul z opice."
1906. This man, John Philip Sousa, traveled to this place, the United States Capitol, to talk about this technology, what he called the, quote, "talking machines." Sousa was not a fan of the talking machines. This is what he had to say. "These talking machines are going to ruin artistic development of music in this country. When I was a boy, in front of every house in the summer evenings, you would find young people together singing the songs of the day, or the old songs. Today, you hear these infernal machines going night and day. We will not have a vocal chord left," Sousa said. "The vocal chords will be eliminated by a process of evolution as was the tail of man when he came from the ape."
Nyní se soustřeďte na tento obrázek. Tohle je obrázek kultury. Můžeme jej popsat použitím moderní počítačové terminologie jako kulturu čtení i záznamu. Je to kultura, ve které se lidé podílejí na tvorbě a na obnovování své kultury. V tomto smyslu je to princip čtení i záznamu. Sousova obava byla, že ztratíme tuto schopnost kvůli těmto, cituji, "ďábelským strojům." Ty nás o ni připraví. A místo toho bychom měli opak kultury čtení i záznamu, který bychom mohli nazvat kulturou pouze pro čtení. Kulturu, kde by kreativita byla spotřebovávána, ale spotřebitel by nebyl tvůrcem. Shora vlastněná kultura, v níž budou ztraceny hlasivky milionů lidí.
Now, this is the picture I want you to focus on. This is a picture of culture. We could describe it using modern computer terminology as a kind of read-write culture. It's a culture where people participate in the creation and the re-creation of their culture. In that sense, it's read-write. Sousa's fear was that we would lose that capacity because of these, quote, "infernal machines." They would take it away. And in its place, we'd have the opposite of read-write culture, what we could call read-only culture. Culture where creativity was consumed but the consumer is not a creator. A culture which is top-down, owned, where the vocal chords of the millions have been lost.
Nyní, když se zpětně podíváte na dvacáté století, tak alespoň na místech, která považujeme za, v uvozovkách, "rozvinutý svět," těžko nedojít k závěru, že Sousa měl pravdu. Nikdy dříve v historii nebyla lidská kultura tak profesionalizována, nikdy tak koncentrována. Nikdy dříve nebyla tvořivost milionů lidí tak efektivně potlačena, a potlačena kvůli těmto, v uvozovkách, "ďábelským strojům." Dvacáté století bylo tím stoletím, ve kterém, alespoň na místech, která známe nejlépe, kultura přešla od principu "čtení i zápisu" k principu pouhého "čtení".
Now, as you look back at the twentieth century, at least in what we think of as the, quote, "developed world" -- hard not to conclude that Sousa was right. Never before in the history of human culture had it been as professionalized, never before as concentrated. Never before has creativity of the millions been as effectively displaced, and displaced because of these, quote, "infernal machines." The twentieth century was that century where, at least for those places we know the best, culture moved from this read-write to read-only existence.
Druhý příběh. Půda je druhem majetku. Je majetkem a je chráněna zákonem. Jak to popsal Lord Blackstone, zákon chrání vlastnické právo k půdě proti narušitelům a to po většinu historie práva tak, že předpokládá ochranu pozemku neomezeně hluboko pod povrchem a do neomezené výšky. Toto byl velmi dobrý princip po většinu historie pozemkového práva, než přišla tato technologie a lidé se začali zajímat, zda tyto stroje nenarušují vlastnická práva k pozemku, když přes něj přelétají bez povolení od farem dole na zemi při svém letu napříč celou zemí.♫ V roce 1945 dostal Nejvyšší soud možnost tuto otázku zodpovědět.
So, second. Land is a kind of property -- it is property. It's protected by law. As Lord Blackstone described it, land is protected by trespass law, for most of the history of trespass law, by presuming it protects the land all the way down below and to an indefinite extent upward. Now, that was a pretty good system for most of the history of the regulation of land, until this technology came along, and people began to wonder, were these instruments trespassers as they flew over land without clearing the rights of the farms below as they traveled across the country? Well, in 1945, Supreme Court got a chance to address that question.
Dva farmáři, Thomas Lee a Tinie Cosby, kteří chovali kuřata podali závažnou stížnost kvůli těmto technologiím. Stížnost spočívala v tom, že jejich kuřata sledovala směr letu letadel a za letu pak narážela do zdi stodoly, když letadla přelétala nad jejich pozemky. A odvolali se na Lorda Blackstona s tvrzením, že ta letadla neoprávněně vstupují na jejich pozemky. Právo přece odjakživa stanovovalo, že nelze přeletět přes pozemek bez souhlasu jeho vlastníka, takže tyto lety musejí přestat. Nejvyšší soud zvážil onu staletou tradici a rozhodl, v rozsudku soudce Douglasse, že návrh Cosbyových je třeba zamítnout.♫ Nejvyšší soud prohlásil, že doktrína ochrany pozemku do neomezené výšky nemá v moderním světě místo, jinak by každý mezikontinentální let vystavil jeho provozovatele nesčetným soudním sporům. Zdravému rozumu, vzácná myšlenka v právu, ale zde ji máme, zdravému rozumu (Smích) se taková myšlenka příčí. Zdravý rozum.
Two farmers, Thomas Lee and Tinie Causby, who raised chickens, had a significant complaint because of these technologies. The complaint was that their chickens followed the pattern of the airplanes and flew themselves into the walls of the barn when the airplanes flew over the land. And so they appealed to Lord Blackstone to say these airplanes were trespassing. Since time immemorial, the law had said, you can't fly over the land without permission of the landowner, so this flight must stop. Well, the Supreme Court considered this 100-years tradition and said, in an opinion written by Justice Douglas, that the Causbys must lose. The Supreme Court said the doctrine protecting land all the way to the sky has no place in the modern world, otherwise every transcontinental flight would subject the operator to countless trespass suits. Common sense, a rare idea in the law, but here it was. Common sense -- (Laughter) -- Revolts at the idea. Common sense.
Poslední příběh. Před příchodem Internetu, poslední velká pohroma, která stihla vydavatelský průmysl, byla pohroma vytvořená touto technologií: rozhlasovým vysíláním. Nový způsob šíření obsahu a tudíž nová bitva o kontrolu nad společnostmi, které budou obsah šířit. V té době entita, legální kartel, který ovládal práva na produkci u většiny hudby, která byla vysílána pomocí těchto technologií, byl ASCAP. Měl exkluzivní licenci na většinu produkce populární hudby, a využíval ji způsobem, který se snažil demonstrovat vysílacím společnostem, kdo má skutečně moc. Takže mezi roky 1931 a 1939 zvýšil sazby o nějakých 448%, než se provozovatelé vysílání konečně semkli a řekli dobrá, už dost. A v roce 1939 právník Sydney Kaye vytvořil cosi zvané Broadcast Music Incorporated. My to známe jako BMI. A BMI bylo mnohem demokratičtější v umění, které zahrnovalo do svého repertoáru, protože vůbec poprvé uvádělo i afroamerickou hudbu. Ale nejdůležitější bylo, že BMI vzalo veřejná, volná díla, zařídila pro ně právní ochranu a následně je nabízela zdarma svým předplatitelům. Takže když v roce 1940 ASCAP hrozil zdvojnásobením svých sazeb, většina vysílacích společností přešla k BMI. Nato ASCAP prohlásil, že je to jedno. Předpovídali, že lidé budou protestovat, protože ta nejlepší hudba pro ně nebude dostupná, protože přešli k té méně kvalitní, veřejné hudbě zaštiťované BMI. Překvapivě, lidé neprotestovali a v roce 1941 se ASCAP rozpadl. Zde je důležité si povšimnout, že navzdory tomu, že tyto vysílací společnosti vysílaly něco, co byste nenazvali nejlepším, tato konkurence tehdy stačila na to, aby rozbila legální kartel kontrolující přístup k hudbě.
Finally. Before the Internet, the last great terror to rain down on the content industry was a terror created by this technology. Broadcasting: a new way to spread content, and therefore a new battle over the control of the businesses that would spread content. Now, at that time, the entity, the legal cartel, that controlled the performance rights for most of the music that would be broadcast using these technologies was ASCAP. They had an exclusive license on the most popular content, and they exercised it in a way that tried to demonstrate to the broadcasters who really was in charge. So, between 1931 and 1939, they raised rates by some 448 percent, until the broadcasters finally got together and said, okay, enough of this. And in 1939, a lawyer, Sydney Kaye, started something called Broadcast Music Inc. We know it as BMI. And BMI was much more democratic in the art that it would include within its repertoire, including African American music for the first time in the repertoire. But most important was that BMI took public domain works and made arrangements of them, which they gave away for free to their subscribers. So that in 1940, when ASCAP threatened to double their rates, the majority of broadcasters switched to BMI. Now, ASCAP said they didn't care. The people will revolt, they predicted, because the very best music was no longer available, because they had shifted to the second best public domain provided by BMI. Well, they didn't revolt, and in 1941, ASCAP cracked. And the important point to recognize is that even though these broadcasters were broadcasting something you would call second best, that competition was enough to break, at that time, this legal cartel over access to music.
Dobrá, tři příběhy. A nyní ten argument. Z mého pohledu, nejdůležitější z toho, co internet nabízí, je příležitost oživit kulturu čtení i zápisu, kterou Sousa tak romantizoval. Digitální technologie je příležitostí pro oživení těch hlasivek, o kterých tak vášnivě mluvil ke Kongresu. Uživateli vytvářená díla šířící se skrze podnikatele mimořádně užitečnými způsoby jako jsou tyto, oslavující amatérskou kulturu. Čímž nemám na mysli amatérskou ve smyslu podřadnou. Myslím tím kulturu, kterou lidé tvoří z lásky k tomu, co dělají, nikoliv pro peníze. Mám na mysli kulturu, kterou vaše děti vytvářejí neustále. Protože když se zamyslíte nad tím, co Sousa romantizoval v sešlostech mladých lidí zpívajících současné písně i staré písně, měli byste v tom rozpoznat to, co vaše děti dělají právě teď. Berou písně, které jsou populární dnes, a staré písně a přetváří je (remixují) v něco jiného. Takto oni chápou přístup k této kultuře. Pojďme se podívat na pár příkladů, abychom si přiblížili, o čem tady mluvím.
Okay. Three stories. Here's the argument. In my view, the most significant thing to recognize about what this Internet is doing is its opportunity to revive the read-write culture that Sousa romanticized. Digital technology is the opportunity for the revival of these vocal chords that he spoke so passionately to Congress about. User-generated content, spreading in businesses in extraordinarily valuable ways like these, celebrating amateur culture. By which I don't mean amateurish culture, I mean culture where people produce for the love of what they're doing and not for the money. I mean the culture that your kids are producing all the time. For when you think of what Sousa romanticized in the young people together, singing the songs of the day, of the old songs, you should recognize what your kids are doing right now. Taking the songs of the day and the old songs and remixing them to make them something different. It's how they understand access to this culture. So, let's have some very few examples to get a sense of what I'm talking about here.
Toto je cosi zvaného AMV neboli Anime Music Video. První příklad, japonské anime nahrané z televize, sestříhané na vybranou hudební stopu. (Hudba) Tohle byste měli znát. Ježíš přežije, nemějte strach. (Hudba: I Will Survive, Gloria Gaynor) (Smích) A nyní to nejlepší. (Hudba: Endless Love, Lionel Ritchie a Diana Ross) Má lásko, ty jsi to jediné v mém životě, to jediné, co září. Má první lásko, jsi každý můj dech, jsi každý můj krok. A já, chci s tebou sdílet všechnu svoji lásku, nikdo jiný tak neučiní. A tvé oči mi říkají, jak moc ti na mně záleží. (Hudba) Tak toto je remix. (Potlesk) A je důležité zdůraznit, že toto není to, co nazýváme, v uvozovkách, "pirátstvím." Já zde nemluvím o lidech, ani je neospravedlňuji, kteří berou tvorbu jiných ve velkém a distribuují ji bez souhlasu držitele autorských práv. Mluvím zde o lidech, kteří berou a přetvářejí, za použití tvorby ostatních a za použití digitálních technologií, aby vyjádřili věci jinak. Podstatná tady však není ta technika, kterou jste právě viděli. Neboť, samozřejmě, každá technika, kterou jste zde viděli je něco, co byli televizní a filmoví producenti schopni dělat již před 50 lety. To podstatné je, že tato technika byla nyní demokratizována. Dnes kdokoliv s přístupem k počítači za 1500 dolarů může vzít zvuky a obrazy vzešlé z kultury kolem nás a použít je, aby vyjádřil věci jinak. Tyto nástroje kreativity se staly nástroji řeči. Pro tuto generaci je to základní gramotnost. Je to způsob, jak naše děti mluví, způsob, jak přemýšlejí. Je to něco, čím naše děti jsou s tím jak více a více rozumí digitálním technologiím a jejich vztahu k nim samým.
Here's something called Anime Music Video, first example, taking anime captured from television re-edited to music tracks. (Music) This one you should be -- confidence. Jesus survives. Don't worry. (Music) (Laughter) And this is the best. (Music) My love ... There's only you in my life ... The only thing that's bright ... My first love ... You're every breath that I take ... You're every step I make ... And I .... I want to share all my love with you ... No one else will do ... And your eyes ... They tell me how much you care ... (Music) So, this is remix, right? (Applause) And it's important to emphasize that what this is not is not what we call, quote, "piracy." I'm not talking about nor justifying people taking other people's content in wholesale and distributing it without the permission of the copyright owner. I'm talking about people taking and recreating using other people's content, using digital technologies to say things differently. Now, the importance of this is not the technique that you've seen here. Because, of course, every technique that you've seen here is something that television and film producers have been able to do for the last 50 years. The importance is that that technique has been democratized. It is now anybody with access to a $1,500 computer who can take sounds and images from the culture around us and use it to say things differently. These tools of creativity have become tools of speech. It is a literacy for this generation. This is how our kids speak. It is how our kids think. It is what your kids are as they increasingly understand digital technologies and their relationship to themselves.
Avšak v reakci na toto nové využití kultury za použití digitálních technologií právo neuvítalo toto Sousovo obrození s velkou dávkou zdravého rozumu. Namísto toho koncept autorského práva a koncepty digitálních technologií, tak jak spolu reagují, vytvořily předpoklad, že tyto aktivity jsou nelegální. Protože, pokud autorské právo je založeno na regulaci čehosi zvaného kopie, pak v digitálním světě je jedna skutečnost, které nemůžeme uniknout, a to, že každé jedno užití kultury vytváří kopii. Každé jedno užití proto vyžaduje povolení. A bez povolení porušujete něčí vlastnické/autorské právo. Porušujete vlastnické právo zhruba stejně jako ho porušovali tito lidé. Zdravý rozum se však zatím nevzbouřil proti této odpovědi, kterou právo nabídlo těmto formám kreativity. Místo toho jsem byli svědky něčeho mnohem horšího, než je protest. Na obou stranách barikády sílí extremismus této debaty v reakci na tento konflikt mezi právem a užitím technologií.
Now, in response to this new use of culture using digital technologies, the law has not greeted this Sousa revival with very much common sense. Instead, the architecture of copyright law and the architecture of digital technologies, as they interact, have produced the presumption that these activities are illegal. Because if copyright law at its core regulates something called copies, then in the digital world the one fact we can't escape is that every single use of culture produces a copy. Every single use therefore requires permission; without permission, you are a trespasser. You're a trespasser with about as much sense as these people were trespassers. Common sense here, though, has not yet revolted in response to this response that the law has offered to these forms of creativity. Instead, what we've seen is something much worse than a revolt. There's a growing extremism that comes from both sides in this debate, in response to this conflict between the law and the use of these technologies.
Jedna strana vytváří nové technologie, jako třeba tu nedávno oznámenou, která jí umožní automaticky odebrat ze stránek jako je YouTube jakýkoliv obsah, který obsahuje součást chráněnou autorským právem bez ohledu na to, zda by některé případy nemohly být považovány za přiměřené využití. A na té druhé straně, mezi našimi dětmi, sílí odpor k autorskému právu. Generace, která odmítá už samotnou myšlenku toho, k čemu má autorské právo sloužit. Odmítá autorské právo a věří, že právo není nic víc, než otravná zbytečnost, kterou je třeba ignorovat a bojovat proti ní při každé příležitosti. Extremismus na jedné straně vyvolává extremismus na té druhé. Lekce, kterou jsme se měli naučit již tolikrát. Oba extrémy v této debatě jsou prostě chybné. A nyní ta rovnováha, o kterou bojuji. Já, jako kterýkoliv dobrý liberál nejprve hledám řešení u státních institucí. Naprostá chyba, že ano? (Smích)
One side builds new technologies, such as one recently announced that will enable them to automatically take down from sites like YouTube any content that has any copyrighted content in it, whether or not there's a judgment of fair use that might be applied to the use of that content. And on the other side, among our kids, there's a growing copyright abolitionism, a generation that rejects the very notion of what copyright is supposed to do, rejects copyright and believes that the law is nothing more than an ass to be ignored and to be fought at every opportunity possible. The extremism on one side begets extremism on the other, a fact we should have learned many, many times over, and both extremes in this debate are just wrong. Now, the balance that I try to fight for, I, as any good liberal, try to fight for first by looking to the government. Total mistake, right? (Laughter)
Nejprve se obracím na soudy a zákonodárce ve snaze přimět je, aby změnili systém tak, aby byl smysluplnější. Selhalo to částečně proto, že soudy jsou příliš pasivní, částečně proto, že zákonodárci jsou zkorumpovaní, čímž nemám na mysli, že se tu uplácí, aby nedošlo k opravdové změně, ale spíše ekonomiku zájmů, která určuje, jak Kongres funguje, což znamená, že místní politici to nepochopí, dokud nebude příliš pozdě. Takže potřebujeme něco jiného, jiný druh řešení, a to řešení zde je, z mého pohledu, soukromé řešení. Řešení, které se opět snaží legalizovat životní styl mládí a pochopit a využít jeho skrytý ekonomický potenciál. A to je místo, kde se příběh BMI stává relevantním. Protože, jak BMI ukázalo, konkurence může vytvořit určitou formu rovnováhy. To samé se může stát nyní. My dnes nemáme veřejná díla, ze kterých bychom mohli čerpat, takže namísto toho potřebujeme dva druhy změn.
Looked first to the courts and the legislatures to try to get them to do something to make the system make more sense. It failed partly because the courts are too passive, partly because the legislatures are corrupted, by which I don't mean that there's bribery operating to stop real change, but more the economy of influence that governs how Congress functions means that policymakers here will not understand this until it's too late to fix it. So, we need something different, we need a different kind of solution. And the solution here, in my view, is a private solution, a solution that looks to legalize what it is to be young again, and to realize the economic potential of that, and that's where the story of BMI becomes relevant. Because, as BMI demonstrated, competition here can achieve some form of balance. The same thing can happen now. We don't have a public domain to draw upon now, so instead what we need is two types of changes.
Zaprvé, že umělci a tvůrci podpoří tuto myšlenku a zvolí si, že jejich dílo má být zpřístupněno volnějším způsobem. Takže například mohou říci, že jejich dílo je volně k dispozici pro toto nekomerční, amatérské využití, ale není zdarma pro jakékoliv komerční využití. A zadruhé, potřebujeme aby podniky, které budují tuto kulturu čtení i zápisu, výslovně podpořily tuto příležitost, aby ji umožnily, tak aby tento ekosystém volného obsahu, nebo volnějšího obsahu mohla růst na neutrální platformě, kde obě existují vedle sebe, takže více-volné může soutěžit s méně-volným a tato příležitost rozvíjet kreativitu v takovéto soutěži umožní, aby se jedno poučilo od druhého.
First, that artists and creators embrace the idea, choose that their work be made available more freely. So, for example, they can say their work is available freely for non-commercial, this amateur-type of use, but not freely for any commercial use. And second, we need the businesses that are building out this read-write culture to embrace this opportunity expressly, to enable it, so that this ecology of free content, or freer content, can grow on a neutral platform where they both exist simultaneously, so that more-free can compete with less-free, and the opportunity to develop the creativity in that competition can teach one the lessons of the other.
Nyní bych něco řekl o jednom takovém plánu, o kterém něco vím, ale nechci porušit první přikázání TEDu o zákazu prodávání, takže zde o tomto nebudu vůbec mluvit. Místo toho vám připomenu jednu lekci, kterou nás BMI naučilo. Že volba umělců je klíčem k tomu, aby nové technologie dostaly příležitost být zpřístupěny obchodnímu využití, a že potřebujeme dát umělcům tuto volbu, pokud tyto nové technologie mají dostat svou příležitost. Ale dovolte mi uzavřít něčím, co si myslím, že je mnohem důležitější, mnohem důležitější než obchod. A to tím, jak se tohle všechno vztahuje k našim dětem. Musíme si uvědomit, že se od nás liší. Toto jsme my, je to tak? (Smích) My jsme míchali pořadí skladeb, oni remixují hudbu. My jsme se dívali na televizi, oni vytvářejí své vlastní pořady.
Now, I would talk about one particular such plan that I know something about, but I don't want to violate TED's first commandment of selling, so I'm not going to talk about this at all. I'm instead just going to remind you of the point that BMI teaches us. That artist choice is the key for new technology having an opportunity to be open for business, and we need to build artist choice here if these new technologies are to have that opportunity. But let me end with something I think much more important -- much more important than business. It's the point about how this connects to our kids. We have to recognize they're different from us. This is us, right? (Laughter) We made mixed tapes; they remix music. We watched TV; they make TV.
To, co je odlišilo, je technologie a jak poznáváme, co tato technologie dokáže, musíme si uvědomit, že nelze zničit instinkt, který tato technologie vytváří. Můžeme ho pouze kriminalizovat. Nedokážeme zabránit našim dětem, aby ji používaly, můžeme ji pouze vytlačit mimo zákon. Nemůžeme z našich dětí udělat opět pasivní bytosti. Jediné co můžeme, je udělat z nich, v uvozovkách, "piráty." A to je správné? Žijeme ve zvláštní době. Je to jakási doba zákazů, kdy v mnoha oblastech našeho života žijeme neustále protiprávně. Běžní lidé žijí protiprávně a to je to, co děláme našim dětem. Oni žijí s vědomím, že žijí protiprávně. To uvědomění je mimořádně nakažlivé, mimořádně rozkladné. A v demokracii bychom měli být schopni dělat to lépe. Dělat to lépe, alespoň pro ně, pokud už ne pro nové obchodní příležitosti. Děkuji vám mnohokrát. (Potlesk)
It is technology that has made them different, and as we see what this technology can do, we need to recognize you can't kill the instinct the technology produces. We can only criminalize it. We can't stop our kids from using it. We can only drive it underground. We can't make our kids passive again. We can only make them, quote, "pirates." And is that good? We live in this weird time. It's kind of age of prohibitions, where in many areas of our life, we live life constantly against the law. Ordinary people live life against the law, and that's what I -- we are doing to our kids. They live life knowing they live it against the law. That realization is extraordinarily corrosive, extraordinarily corrupting. And in a democracy, we ought to be able to do better. Do better, at least for them, if not for opening for business. Thank you very much. (Applause)